Brasserie La Rotonde

Není nic stylovějšího, než po Modiglianiho výstavě zajít do brasserie La Rotonde, která na začátku 20. století patřila k jednomu z nejoblíbenějších míst montparnasské bohémy, a kam Modigliani často chodil, aby se pokusil prodal návštěvníkům portréty, které jim na místě nakreslil. O kavárně, která svítí do daleka zlatě zářícím nápisem na červeném průčelí, už jsem jednou podrobněji psala, dnes se tam podíváme jen na připomenutí a také na to, jak malebně vypadají její prostory s vánoční výzdobou.

La Rotonde byla ve čtvrti Montparnasse otevřena v roce 1903 jako dělnické bistro. Na začátku své historie nijak mezi mnoha dalšími v okolí nevyčnívala. Až když bistro koupil v roce 1911 Victor Libion ​​​​z Auvergne, došlo k nečekanému rozvoji. Nový majitel rozšířil prostory a z bistra se stává brasserie, do které se hrnou davy Pařížanů i cizinců, kteří v té době houfně přijížděli do Paříže a pokoušeli se v ní uplatnit.

Nejčastějšími návštěvníky byli umělci, ať už malíři, sochaři, herci a herečky, muzikanti, nebo spisovatelé a básníci. Za více než sto let existence podniku se tu vystřídalo několik uměleckých generací. Mezi první generaci slavných, kteří v La Rotonde trávili čas, patřil například Guillaume Apollinaire, Blaise Cendrars, malíři Modigliani, Soutine, Kisling, Foujita, André Derain, Maurice Vlaminck, ale také parta kolem Pabla Picassa, a dále hudební skladatelé jako Claude Debussy, Igor Stravinski nebo Darius Milhaud. A také samozvaní politici a anarchisté – právě tady prý Lenin s Trockým diskutovali o podrobnostech bolševické revoluce, kterou připravovali na rok 1917.

Po první světové válce si La Rotonde oblíbili Američani – často sem chodil Ernest Hemingway, Scott Fitzgerald nebo Henri Miller, z Francouzů pak nastupující generace surrealistů kolem André Bretona a Louise Aragona a mnoho, mnoho dalších. Také byste tady mohli potkat mladého Belgičana Georgese Siménona, později proslaveného svými detektivkami o komisaři Maigretovi.

Na přelomu 50. a 60. let byla brasserie přestavěna novým majitelem, přičemž přišla o velkou část prostor, ze kterých bylo vybudováno dodnes fungující kino. Její obliba stále vzrůstala a postupně se z ní stal podnik, navštěvovaný mnoha osobnostmi z uměleckého i politického světa. V roce 2011 tam François Hollande slavil vítězství v socialistických primárkách. V dubnu 2017 zde došlo ke skandálu, když tady Emanuel Macron oslavoval svůj postup do druhého kola prezidentských voleb a někdo při tom na protest zapálil vstupní prostory.

K dalšímu požáru části restaurace došlo jen o tři roky později – v lednu 2020. Vyšetřování nakonec odhalilo, že byl požár založen úmyslně majitelem brasserie, který se tak pokoušel zahladit stopy daňových machinací. Po dlouhém procesu byl letos odsouzen za daňové úniky podmíněně na dvanáct měsíců vězení.

Po tomto požáru byla restaurace půl roku zavřená kvůli rekonstrukci, netrvalo to ovšem dlouho a přišel další problém. V dubnu 2023 se nedaleko odtud konala demonstrace proti penzijní reformě, přičemž demonstranti zdemolovali a zapálili její průčelí, údajně na znamení protestu proti tomu, že jde o oblíbený podnik prezidenta Macrona.

Kromě rozlehlého sálu v přízemí najdeme další dvě velké místnosti i v prvním patře. Dřív tady bývala tančírna, dnes je to součást restaurace. Výzdoba je stále stejná jako v přízemí, ovšem nejzajímavější jsou tady kopie Modiglianiho obrazů, které zdobí zdi.

Brasserie je svými červeně tapetovanými stěnami, červenými sametovými lavicemi, židlemi a závěsy, zářivě bílými ubrusy a dekoracemi v červené, bílé a zlaté barvě vizuálně atraktivní a fotogenická, zvlášť v této době, kdy ji doplnilo ještě chvojí a stovky světýlek. Stojí za to se do ní podívat. Není to sice úplně levná záležitost, ale díky tomu, že je otevřená celý den od brzkého rána, dá se sem zajít třeba jen na cenově přijatelnou kávu nebo odpolední koktejl. A víte co? Svařák je tady levnější, než ve stánku na Staromáku.

La Rotonde Montparnasse, 6. obvod, 105 boulevard du Montparnasse

Otevřeno denně od 7,30 hod do 24 hod

Modigliani v Musée Zadkine

Téměř bez reklamy a upoutávek se v polovině listopadu v malém muzeu, vytvořeném z bývalého domu a ateliéru sochaře Ossipa Zadkina, otevřela výstava s názvem Přerušené přátelství, která popisuje dosud neprozkoumané umělecké přátelství, které spojovalo sochaře Ossipa Zadkina a Amedea Modiglianiho.

Na výstavě je k vidění přes devadesát exponátů obou umělců, a to jak obrazů, tak i soch, kreseb, fotografií a dokumentů. Dávají možnost sledovat cesty Modiglianiho a Zadkina, které se protínaly v uměleckém prostředí Montparnassu v prvních dvou desetiletích 20. století. Oba avantgardní umělci se setkávali v umělecké komunitě, složené z velké části z cizinců, která se v těchto letech na Montparnassu vytvořila. Výstava tak mapuje jejich práci a cesty k sebeprosazení.

Amedeo Modigliani: vlevo Hlava ženy, kolem roku 1920, vpravo Burgunďanka, 1915

Ossip Zadkin, tři hlavy z let 1918-1919. Stejně jako Modigliani, i on byl v té době ve své tvorbě ovlivněn africkými maskami a egyptskými malbami

Zatímco Zadkinovy práce jsou v muzeu k vidění trvale, ty Modiglianiho byly pro výstavu zapůjčeny ze Centre Pompidou, Musée de l´Orangerie a z muzeí v Miláně, Rouenu a Dijonu a jsou proto v takovémto celku vystaveny poprvé. I z tohoto důvodu se staly hlavním magnetem pro návštěvníky.

Amedeo Modigliani: Portrét Chaïma Soutina, ruského malíře, který byl jeho sousedem v ateliéru v Cité Falquière

Jedna z částí výstavy prezentuje Modiglianiho projekt Kariatidy, ze kterého pochází i dílo, které se stalo upoutávkou pro plakát k výstavě, a které kurátoři připodobňují pro jeho formu a provedení k abstraktnímu obrazu Amorpha Františka Kupky.

„Modí“ a Ossip Zadkine se setkali v roce 1913, ale oba v Paříži už nějaký čas žili a pracovali. Modigliani sem dorazil z rodného Livorna už v roce 1906, zatímco Zadkine z ruského (dnes běloruského) Vitebsku v roce 1910. Jejich cesty se rozešly během 1. světové války, kdy Modigliani na radu přátel opustil sochařinu, se kterou původně začínal, a věnoval se více malbě. Pro své chabé zdraví směl zůstat v Paříži a nemusel na frontu, na rozdíl od Zadkina, který narukoval do Cizinecké legie, kde byl přidělen jako nosič nosítek ruské sanitky a kde se nakazil a málem nepřežil. Po válce se na Montparnassu znovu setkali, ale jejich přátelství končí předčasnou Modiglianiho smrtí v třiceti pěti letech v roce 1920.

Vlevo Modigliani (bohužel nevím od koho), vpravo Zadkine, zobrazený Marií Vorobieff v roce 1955

Ossip Zadkine, akvarely z doby kolem roku 1920

Ossip Zadkine se během svého dlouhého života (zemřel v roce 1967) dočkal vytouženého úspěchu. Z jeho bývalého přítele, který zemřel v bídě a nepochopení, se po jeho smrti postupně stala jedna z nejslavnějších legend moderního umění. Zadkine se spolu s dalšími montparnasskými uměleckými přáteli aktivně podílel na vzniku a budování modiglianovského mýtu.

Fotografie Modiglianiho posmrtné masky. Masku sňali Modiglianiho přátelé Moïse Kisling a Jacques Lipschitz, fotku vyfotil v roce 1929 Man Ray

Zadkinovo muzeum vzniklo v blízkosti Lucemburské zahrady z jeho bývalého ateliéru a domu, ve kterém žil a pracoval od roku 1928 až do své smrti v roce 1967. Jeho žena Valentine odkázala tyto prostory s veškerým vybavením a zařízením městu po své smrti v roce 1981 s podmínkou, že zde má být vytvořeno muzeum, věnované dílu jejího muže. V obdobích, kdy v muzeu není žádná krátkodobá výstava, je zde proto prezentováno Zadkinovo dílo v plné šíři, a to jak uvnitř ateliéru a domu, tak i na malé zahradě, vklíněné mezi okolní činžáky.

MUSÉE ZADKINE, 6. obvod, 100 bis rue d’Assas

Výstava se koná až do 30. března 2025

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin

Vstupné na výstavu 9 euro, jinak v době, kdy není v muzeu žádná krátkodobá výstava, je vstup zdarma

I tady doporučuji koupit lístek předem, protože fronty jsou opravdu dlouhé. Navíc je potřeba se obrnit trpělivostí, protože muzeum je maličké a uvnitř je tlačenice.

Pařížská palmová alej

Už jste viděli palmový háj v centru Paříže? Najdete ho na mostě Louis-Philippe, který spojuje ostrov Ile Saint-Louis se čtvrtí Marais hned za pařížskou radnicí a za katedrálou Notre-Dame. Palmy na mostě sice zůstaly po olympiádě, během které zdobily město, nebyly ale pořízeny přímo pro ni. Radnice si je jen vypůjčila z jiné události, pro kterou slouží už od roku 2002, a to z pařížské pláže, která se každoročně v srpnu koná na březích Seiny v samém centru města. Stromy obvykle přezimují před pařížskou radnicí, ale protože tam teď probíhají práce na rekonstrukci, bylo rozhodnuto, že v letošní zimě zůstanou na mostě.

Není nutné se o ně bát, určitě tady nezmrznou. Jde o druh Trachycarpus, který je jedním z nejodolnějších druhů palem vůbec. Pochází z Asie (tyto prý konkrétně z Číny) a ve vlhké a chladné Paříži se jim daří lépe, než kdyby je někdo vysadil na Riviéře. Koneckonců, rostou dobře i u nás.

4, obvod, pont Louis-Philippe

Gustave Caillebotte v Musée d´Orsay

Jednou z největších kulturních událostí letošního podzimu v Paříži je, kromě včerejšího programu k otevření katedrály Notre-Dame a současné výstavy o surrealismu, také výstava impresionisty Gustava Caillebotta. Připravilo ji Musée d’Orsay jako připomínku 130. výročí úmrtí tohoto pařížského umělce. Výstava s názvem „Malovat muže“ vyzdvihuje mužské postavy, které byly Caillebottovým oblíbeným tématem a které zpracoval na velkém množství svých obrazů. Na výstavě je k vidění téměř sedmdesát Caillebottových pláten, včetně těch nejvýznamnějších a neznámějších, z nichž některé jsou zapůjčeny z muzeí v Los Angeles a v Chicagu, a také jeho pastely, kresby, fotografie a archivní dokumenty.

Asi nejobdivovanější obraz na výstavě. Pařížská ulice, 1877.

Caillebotte ve svém realistickém přístupu zachycoval muže ve svém bezprostřední okolí, od svých přátel v kavárnách a salónech nebo na balkónech pařížských činžáků, chodců na ulici a dělníků, až po sportovce nebo námořníky, včetně scén každodenního života a různých společenských a intimních činností v jejich domovech. Mužskými postavami a jejich společenskou rolí byl při své tvorbě fascinován více než ženskými figurami.

Kromě této přehlídky vystavuje Musée d´Orsay dočasně v jednom ze sálů ve stálé expozici i všechna díla z Caillebottovy pozůstalosti, skládající se z pláten jeho přátel a vrstevníků. Tato prezentace připomíná otevření tzv. Caillebottova sálu v Musée du Luxembourg v roce 1897, a nabízí díky jeho sbírce, kterou tehdy odkázal státu, ucelenou vizi umělcova příspěvku k impresionismu a moderně.

Pro další informace o Caillebottovi a o možnosti návštěvy jeho domu v Yerres doporučuji i tento můj starší článek z loňského roku.

Jeden z nejznámějších Caillebottových obrazů, který na výstavě samozřejmě nesmí chybět. Parketáři, 1875.

Oběd, 1878. Malba ukazuje jídelnu v domě Caillebottových.

Nahá žena na pohovce, 1880. Jediný ženský akt, který kdy Caillebotte namaloval, a který za jeho života nikdy nesměl být vystaven.

V kavárně, 1880
Balkón, 1880

Muž utírající si nohy, 1883.

Kánoe a Plavec. Oba obrazy jsou z roku 1878.

Caillebotte: Peindre les hommes. Do 19. ledna 2025.

Musée d´Orsay, 7. obvod, Esplanade Valéry Giscard d’Estaing

Otevřeno úterý až neděle 9 – 18 hodin, ve čtvrtek do 22 hodin ( od 18 hod je vstupné 10 eur a taky tam už není takový nával)

Vstupné 14 eur

Vzhledem k tomu, že je o výstavu velký zájem, doporučuji koupit vstupenku přes internet TADY, i když je to o 2 eura dražší. Pokud by bylo vyprodáno (jako se to stalo mně), pořád ještě se dá vystát fronta (čekala jsem při čtvrtečním večerním otevření po 18 hodině jen asi 15 minut).

Passage de la Sorcière

Při svých procházkách po Montmartru jste už možná narazili na jednu z těch starých úzkých uliček, které tady vytvářejí tu pravou romantickou a starodávnou atmosféru. Ulička, o které budeme mluvit dnes, leží na odvrácené straně Montmartru (odvrácenou stranou mám na mysli tu klidnou, kde nepanuje turistické šílenství) a spojuje avenue Junot a rue Lepic. Průchozí ulička byla ještě před lety veřejná a dalo se jí procházet, jenže její stav byl kvůli opilcům a feťákům takový, že obyvatelům došla trpělivost, požádali si o možnost uličku uzavřít a netrvalo dlouho a oba její konce byly ohrazeny mříží. Přesto však je občas možné se do ní dostat – a pokud se vám to nepodaří, od toho jsem tady já, abych vám ji ukázala. 

Uprostřed uličky stojí velký, břečťanem porostlý balvan, kterému se od nepaměti říká „skála čarodějnice“. V domě hned u skály totiž prý kdysi žila stará zlá žena, které děti z okolí začaly říkat čarodějnice (la sorcière). Podle ní proto začali nazývat i dům, potom skálu a nakonec celou uličku.

Ulička je se svým balvanem a kousky přírody v přilehlé zanedbané zahradě posledním pozůstatkem toho, jak to tady vypadalo ještě na konci 19. století, kdy byla tato část Montmartru zarostlá divokým houštím, ve kterém si chudí lidé stavěli domky a přístřešky ze všeho, co jim přišlo pod ruku. Tehdy se této oblasti říkalo Maquis a psala jsem o ní podrobněji už v jednom ze starších článků, ve kterém najdete pro představu i staré fotografie.

Dnes najdete přímo u balvanu vstup do zahrady jednoho z nejméně viditelných a nejméně známých pařížských hotelů. Má jen pět apartmá a patří mezi ty luxusnější. Pokud si ale na jeho terase dáte skleničku nebo kávu, můžete si pak jeho veřejné prostory prohlédnout cestou na toaletu. Jen se nesmíte divit, že se vám pod nohama budou plést slepice – ty jsou tady totiž doma.

Kromě hotelu je v uličce už jen pár dalších domů, utopených v zeleni. Jedním ze zelených koutů je tady i hřiště na pétanque, na kterém sídlil desítky let jeden z nejstarších pařížských sportovních klubů. Minulý čas „sídlil“ je zde na místě, protože po několika letech boje a petic, kdy se klub poté, co dostal z prostor výpověď, snažil dohodnout s městem, které je vlastníkem pozemku, byli hráči letos v říjnu z klubovny i hřiště násilně vystěhováni. Na pozemku by teď měl vyrůst přístavek právě vedlejšího hotelu.

Hřiště letos v září, kdy hráči ještě doufali, že zde budou moci zůstat. V říjnu už bylo všechno jinak.

Kamenná zeď v pozadí za červenými vlaječkami patří k vedlejšímu domu, který pro básníka Tristana Tzaru postavil brněnský architekt Adolf Loos

Ulička se na svém konci směrem k rue Lepic prudce lomí a spadá dolů prudkým schodištěm. Z jeho vrcholku se dá nad střechami domů zahlédnout Eiffelovka. Dole za vámi zapadne brána a ze starosvětského původního Montmartru se dostanete opět mezi turistické výpravy, které míří dolů mezi davy kolem rue des Abbesses.

Jako v Jurském parku…

… si můžete v těchto dnech připadat v Jardin des Plantes, v pařížské botanické zahradě. Pokud jedete před Vánoci do Paříže s dětmi, zkuste je sem vzít. Jako každoročně v posledních letech, i letos se tady zabydlela světelná show s obrovskými zvířecími figurami, kterými jsou letos dinosauři, brontosauři, stegosauři a další a další -sauři, a také ohromné pestré ryby a jiné mořské potvory. Je to plastové, barevné, pestré, kýčovité a nevkusné, ale děti i část dospělých to milují. Vánoce jsou tak jako tak mírný kýč, tak proč se nepokochat i tímto.

Podobné čínské zvěřince z umělé hmoty jsou v posledních letech v módě, koneckonců, máme ho i v pražské zoologické zahradě. Stejně jako všude jinde, i ten pařížský se rozsvěcuje až po soumraku. Taky si za to připlatíte – zatímco přes den se na figury můžete podívat zadarmo, od 18 hodin zaplatíte vstupné.

Pokud místo večerního placeného představení zvolíte jednoduchou prohlídku za denního světla, můžete využít i další atrakce. Děti zde najdou typický pařížský kolotoč, na kterém se ovšem místo na konících svezou na dinosaurech, nebo stánek s občerstvením. Tím však zajímavosti ještě nekončí. Hned při hlavním vstupu od nábřeží leží i malá zoologická zahrada nebo na opačném konci Velká galerie evoluce s celou řadou vycpaných zvířat. Zajímavé jsou také historické skleníky s tisícovkami exotických a tropických rostlin a pro opravdové nadšence i Mineralogické muzeum.

No a pokud byste se chtěli jen tak procházet v části zahrady, kam tato atrakce nedosáhla, můžete zkusit hledat hejno zelených papoušků, kteří se v zahradě v posledních letech úspěšně množí a které najdete lehce podle hlasitého skřehotání, nebo se zastavit u posledních kvetoucích růží, které přežily i sněžení a mírný mrazík z minulého týdne.

Vlevo vzadu za plastovým jínanem dvojlaločným je vidět budova Velké galerie evoluce

Jardin des Plantes, 5. obvod, place Valhubert nebo rue Geoffroy-Saint-Hillaire

Zahrada je otevřena denně od 8 do 17,30 hod (v této roční době, v létě je otevřena déle), vstup zdarma

Expozice Jurassique en voie d’illumination trvá do 19. ledna 2025

Otevřena je od středy do neděle, od 18 do 22 hodin (24. prosince je zavřeno), vstup na večerní představení jen od vchodu z place Valhubert

Vstupné: dospělí 18 eur, děti od 3 do 12 let 15 eur, do 3 let zdarma. Vstupenky se kupují výhradně přes internet.

Expozici je možné vidět bez světelných efektů i během dne v rámci návštěvy zahrady.

Znovuotevření katedrály Notre-Dame

15. dubna 2019 jsme všichni sledovali prakticky v přímém přenosu, jak katedrálu Notre-Dame-de-Paris zachvátil požár, při kterém několik hodin hořely její starobylé zdi a historický krov, a jak se nakonec zřítila věžička z 19. století, navržená architektem Viollet-le-Ducem. Všichni jsme v šoku nad těmi hrůznými záběry přemýšleli, jestli a jak se podaří napravit škody a kdy bude možné katedrálu znovu navštívit.

Dnes je ten den blízko. Díky práci architektů a zručnosti stovek řemeslníků bude katedrála Notre-Dame znovu otevřena už za necelé dva týdny. Práce v interiéru jsou téměř dokončeny, ale venkovní lešení na katedrále ještě nějaký čas zůstane, než budou kompletně dokončeny i restaurátorské práce na exteriéru.

Chrámová vrata se poprvé otevřou 7. prosince 2024, kdy proběhne oficiální inaugurace, jejíž součástí bude předání Notre-Dame z rukou státu, který katedrálu vlastní, jejímu správci, jímž je katolická církev. Při liturgickém obřadu bude slouženo Te Deum, Magnificat a nakonec nešpory. Při této příležitosti budou také znovu zprovozněny zrestaurované varhany.

Bohoslužba, kterou bude sloužit pařížský arcibiskup, se uskuteční 7. prosince pozdě odpoledne za přítomnosti prezidenta republiky, který společně s pařížskou diecézí na tuto událost pozval velký počet hlav států a vlád. Přítomni budou také mecenáši, kteří se o restaurování zasloužili, zástupci všech pařížských farností, členové katedrální kapituly a pařížské duchovenstvo.

Po bohoslužbě bude od 21 hodin následovat umělecký pořad, který připravila francouzská televize a který bude vysílán do celého světa. Předpokládám proto a doufám, že aspoň část ho bude k vidění i v naší televizi.

Symbolicky 8. prosince, a tedy na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie, je na 10.30 hodin naplánována zahajovací mše se svěcením oltáře, kterou bude sloužit pařížský arcibiskup a které se zúčastní opět prezident republiky. Veřejnost bude moci mši sledovat na obřích obrazovkách před katedrálou.

Znovuotevření pak bude od 8. do 15. prosince pokračovat tzv. oktávou: každý den proběhne slavnostní bohoslužba se zvláštním tématem. I když bude katedrála pro veřejnost otevřená už od večera 8. prosince, během tohoto prvniho týdne budou platit časová omezení vstupu podle konaných obřadů, a proto bude otevřeno pouze následovně: v neděli 8. prosince od 17.30 do 22.00 hodin, od pondělí 9. prosince do pátku 13. prosince od 15.30 do 22.00 hodin, sobota 14. prosince a neděle 15. prosince od 15.30 do 20.00 hodin.

Od 16. prosince se Notre-Dame opět otevře volně všem věřícím a návštěvníkům od 7.45 do 19 hodin. Mše se budou konat ve všední dny v 8, 12 a 18 hodin, v sobotu v 8.30, 12 a 18 hodin, v neděli a ve svátky v 8.30, 10, 11.30 a 18 hodin. I přes nedávné diskuze o možném zpoplatnění bylo nakonec rozhodnuto, že vstup zůstane i nadále zdarma.

Otevíraci doba platí zatím ovšem jen pro jednotlivce a rodiny. Skupiny poutníků budou v katedrále přijímány až od 1. února 2025 po předchozí registraci (už je údajně zaregistrováno čtyřicet tisíc poutniků), a kulturní a školní skupiny s průvodcem až od 9. června 2025.

Vzhledem k tomu, že se ročně očekává 15 milionů návštěvníků, připravuje správa katedrály internetový systém rezervací na časové úseky. Jednotliví návštěvníci si budou moci zarezervovat časový slot dva dny předem, den předem nebo v den samotný. Rezervační systém bude spuštěn kolem 1. prosince 2024 na oficiálních stránkách katedrály .

Možnost přijít na prohlídku bez rezervace zůstane sice zachována, bude ale potřeba se připravit na dlouhé čekání ve frontě.

V těchto dnech je také nově ke stažení mobilní aplikace (IOS i Android) s informacemi ve francouzštině, angličtině a španělštině o prohlídkových trasách pro různé skupiny návštěvníků.

Už se těšíte?

Cité Malesherbes

Jen kousek pod Montmartrem se v rušné rue des Martyrs skrývá za kovanou bránou krátká soukromá ulička, tvořená dvěma řadami historických domů. Má tvar do L a její kratší křídlo vede do rue Victor Massé.

Ulička vznikla kolem poloviny 19. století na místě paláce, který patřil Chrétienu-Guillaumovi de Malesherbes (1721-1794), advokátu Ludvíka XVI., který byl, kromě jiného, také ochráncem a zastáncem Diderota a velkým podporovatelem vzniku jeho Encyklopedie. Ani jeho neminul osud těch, kdo před Francouzskou revolucí pracovali pro panovníka. Stejně jako král, kterého obhajoval dokonce i před revolučním tribunálem, nakonec i on zemřel na popravišti – jen o rok později. Jeho dům byl během revoluce zabaven radnicí Montmartru a následně zbořen.

Ulička, která o několik desetiletí později vznikla na takto uvolněném jeden a půl hektarovém pozemku, dostala poté jeho jméno. Vznešené a malebné domy sem, do nově vznikající módní intelektuální čtvrti, pojmenované Nouvelle Athènes, přilákaly nejen šlechtice a bohaté měšťany, ale také některé umělce, především herce a malíře. I dnes jsou v domech stále převážně soukromé byty, ale jsou tu umístěny i různé kanceláře a agentury.

Asi nejkrásnějším domem je tu pitoreskní stavba číslo 9. Je sice zrovna právě teď pod lešením kvůli rekonstrukci, ale nejkrásnější část fasády je už zrestaurovaná a můžeme si ji prohlédnout v plně obnovené kráse.

Dům si nechal postavit v roce 1856 malíř Pierre-Jules Jollivet (1794-1871), který se zabýval především zobrazováním historických témat. Jako velký propagátor tehdy nově objevené smaltované malby na lávových tabulích vytvořil na fasádě svého domu touto technikou sérii kopií slavných uměleckých děl minulosti, včetně Michelangelova nebo Raffaelova. Stejný způsob malby pak použil i na svém nejkrásnějším a nejznámějším díle v Paříži – výzdobě portika kostela Saint-Vincent de Paul, kde vytvořil velké polychromované panely ze smaltovaného lávového kamene, představující výjevy ze Starého a Nového zákona.

Zvláštní historii má také tento dům číslo 12. Od roku 1936 v něm sídlilo ústředí Francouzské sekce Socialistické internacionály, přejmenované v roce 1969 na Francouzskou socialistickou stranu (šlo vlastně o obnovu této strany, protože existovala už na začátku století, ale v roce 1911 zanikla). Ačkoliv se socialisté z tohoto sídla v roce 1971 odstěhovali, v roce 1979 z něj načerno vysílalo jejich pirátské rádio, což vedlo ke skandálu, v němž byli obviněni dva tehdejší nejvyšší představitelé socialistů François Mitterrand a Laurent Fabius. To bylo ovšem ještě předtím, než se ten první stal prezidentem republiky a ten druhý jeho ministrem pro státní rozpočet.

Dům má dodnes socialistický nádech – sídlí v něm Nadace Jeana Jaurèse, jejímž cílem je propagace dělnického a socialistického hnutí. Ostatně, Jean Jaurès byl v roce 1905 zakladatelem právě té původní socialistické strany.

Číslo 16 (nahoře vlevo) je po pečlivé rekonstrukci, ale nahoře nás překvapí nadstavba v úplně jiném stylu.

Nárožní dům s názvem Villa Clara byl postaven v roce 1857 pro architekta Jacquese Amoudru. Na jeho růžové fasádě vynikají bílé medailonové profily. Rohová rotunda a novogotická strážní věž, přilepená k boku stavby, jsou kuriózní směsicí stylů, ztělesňujících architektonický eklektismus.

Kromě dávných historických osobností, které v této uličce žily, stojí za připomenutí i osobnosti nedávných dob. V čísle 3 v minulosti působila malá porodnice, ve které se narodili dva slavní zpěváci, respektive zpěvák a zpěvačka, oba nedávno zesnulí. Toho prvního, který dostal při narození jméno Jean-Philippe Smet, jsme znali pod jménem Johnny Hallyday, zatímco ta druhá, neméně slavná, se jmenovala Françoise Hardy. A pro pořádek – narodil se tady také malíř Bernard Buffet.

Nenápadný vstup bývalé porodnice – Kliniky Marie-Louise

Jak už jsem psala nahoře, ulička je uzavřená mříží, ale jako vždy v takových případech stačí jen chvíli počkat, než bude někdo vcházet či vycházet. A pokud by se vám nechtělo čekat, můžete si přímo na rohu Cité Malesherbes a rue des Martyrs aspoň prohlédnout překrásné květinářství.

Východ do rue des Martyrs s květinářstvím na rohu

9. obvod, Cité Malesherbes (vchod 59 rue des Martyrs nebo 22 rue Victor Massé)

Architekt Renzo Piano a jeho pařížské stavby

Až do 23. listopadu 2024 si můžete v budově filmové Nadace Jérôme Seydoux-Pathé prohlédnout výstavu, pořádanou k 10. výročí otevření této nadace, která je věnovaná italskému architektu Renzovi Pianovi. Výstava si klade za cíl vzdát hold jeho vizi ideálního města a seznámit veřejnost s architektonickou kanceláří tohoto slavného janovského architekta, kterou založil pod názvem „Building Workshop“ v roce 1981, a především s jeho stopami, které zanechal v Paříži.

Výstava vypráví příběh architektovy cesty při navrhování projektů od procesu tvorby, prezentované kresbami a skicami, až po modely návrhů a samotných staveb a jejich zasazení do rámce města a jeho struktury a sousedství. Můžeme zde proto vidět nejen počáteční návrhy, ale i podrobné plány, makety, fotografie z průběhu stavby a dokumentaci o jejich dokončení.

Asi nejslavnější stavbou janovského architekta je známá stavba dodnes kontroverzního Centre Pompidou, které navrhl společně s Richardem Angersem a týmem dalších spolupracujících architektů včetně Jana Kaplického, a které vzniklo v letech 1971 až 1977. Právě Pianovým nápadem bylo zviditelnění a přiznání technologických prvků v podobě kostry budovy, vytvořené z barevného potrubí, vzduchových kanálů a vnějších eskalátorů.

Pianova původní maketa Centre Pompidou, která vyhrála architektonickou soutěž

Nahoře vidíme Pianovy vlastnoruční skici, dole fotografie z průběhu stavby (ty jsem přefotografovala z knihy o stavbě, kterou je možné si na výstavě prolistovat). Na první fotografii je vidět stavební jáma před zahájením prací, dále potom budova pod lešením s pracujícími dělníky.

Mezi další pařížské Pianovy stavby patří také projekt IRCAM (Institutu pro hudební a akustický výzkum a koordinaci), který leží v těsné blízkosti Centre Pompidou (ta cihlově červená budova vedle fontány Stravinski), několik projektů sociálního bydlení, vzdělávacích a kulturních institucí nebo nemocnice. Jeho dílem je i nedávno otevřená budova nového Justičního paláce v 17. obvodu a také samotné sídlo Nadace Seydoux-Pathé, kde se výstava koná. To vysvětluje, proč jsou Pianova díla prezentována v nadaci, která se jinak zabývá filmovým průmyslem.

IRCAM i se všemi suterénními prostory, které jsou umístěné nejen pod ním, ale hlavně pod place Igor Stravinski

Maketa Justičního paláce

Maketa vestavby kina Pathé Palace na boulevardu des Capucines

Maketa Nadace Seydoux-Pathé

Budova Nadace Jérôme Seydoux-Pathé leží ve 13. obvodu nedaleko place d´Italie. Renzo Piano ji umístil za historickou fasádu, která zůstala jako jediná z bývalého populárního divadla Gobelínů. Fasáda je památkově chráněná díky tomu, její výzdobu vytvořil v roce 1868 sochař Auguste Rodin. Ten zde zobrazil na štítu dvě ústřední postavy jako reprezentaci dramatu a komedie. Do vybouraného prostoru vložil architekt v letech 2008 až 2014 zvláštní objekt vejčitého tvaru, který je údajně inspirovaný mořským světem – podle vaší fantazie může představovat lodní trup, velrybu nebo obrovskou mušli. Šedá hliníková skořepina odkazuje na šedivé pařížské zinkové střechy. Vrcholek tohoto objektu, za kterým se v nejvyšším patře skrývá knihovna nadace, je překrytý polokulovitou skleněnou střechou, která sem přivádí dostatek světla.

Detail Rodinovy fasády, dole celkový pohled na průčelí s vykukující vestavbou

Při návštěvě výstavy si můžete kromě samotných exponátů prohlédnout první dvě patra budovy a suterénní kino, kde se promítá film o Pianových dílech, a také malou zahradu za vstupním prostorem, odkud se dá z kavárny pozorovat zadní část vložené stavby.

Pohled na vestavbu ze zahrady

Kavárna v zahradě

Bohužel se při této příležitosti nedostanete do knihovny a dalších prostor, které vidíte v mém článku, na který vede výše uvedený odkaz, ale můžete se příležitostně zúčastnit samostatné prohlídky celé budovy, která se koná vždy v sobotu ve 12 hod.

Fondation Jérôme Seydoux-Pathé, 13. obvod, 73 avenue des Gobelin

Otevřeno: od úterý do soboty od 14h do 19 hod (v sudé dny) nebo do 20,30 (liché dny)

Vstupné: výstava 5 eur, prohlídka budovy 7 eur

Polská knihovna

Polská knihovna v Paříži, založená v roce 1838, představuje důležitou kulturní instituci, která uchovává exponáty a připomínky polské literatury a historie. Najdete ji v sídle Polské historické a literární společnosti, založené v roce 1866 a uznané již v témže roce císařem Napoleonem III. jako veřejně prospěšná. Společnost podporuje studium polské historie, literatury a umění, ale jejím cílem je také dialog mezi francouzskou a polskou kulturou a obecněji mezi kulturou zemí střední a východní Evropy na jedné straně a Západem na straně druhé.

Mezi její členy patřily postupně mnohé významné polské a francouzské osobnosti jako generál Jean-Marie de La Fayette, francouzský politik a historik Charles de Montalembert, hudební skladatel Frédéric Chopin, básník a spisovatel Adam Mickiewicz, spisovatel a básník Czesław Milosz, francouzský spisovatel André Gide nebo také Marie Sklodowska-Curie.

Průčelí sídla Polské knihovny a Polské historické a literární společnost

Prostory Polské historické a literární společnosti nabízí kromě knihovny i čtyři samostatné muzejní celky: Muzeum Adama Mickiewicze, Salon Frédérica Chopina, Muzeum Boleslase Biegase, a sbírku uměleckých předmětů, zahrnující umělecká díla z 19. a 20. století. Základním fondem jsou odkazy z vlastnictví polských emigrantů, které obsahují nejen literární sbírky, ale také archiválie, nejrůznější umělecká díla, fotografie i mapy. Jména hlavních mecenášů, kteří se zasloužili o založení a činnost Polské knihovny, jsou vyryta na pamětních deskách, umístěných v budově pod zobrazením jagellonského orla, který je symbolem knihovny.

Kromě toho pořádá knihovna krátkodobé tematické výstavy, věnované důležitým mezníkům polských dějin nebo významným osobnostem polské kultury a historie.

Prvním muzeem, umístěným v knihovně, bylo muzeum polského národního spisovatele a básníka Adama Mickiewicze, představitele polského národního romantismu. Muzeum, které bylo otevřeno 3. května 1903, zde vytvořil jeho nejstarší syn Władysław. Najdeme v něm, kromě jiného, i mnoho portrétů polské emigrace, většinou v podobě akvarelů, litografií, plastik nebo medailí. Mnohé z nich vytvořil francouzský sochař David d´Angers, kterého pojilo s Adamem Mickiewiczem dlouholeté přátelství. Je také autorem spisovatelovy busty, kterou vytvořil v roce 1835. Adam Mickiewicz se narodil v roce 1798, tři roky po pádu polského státu, a zemřel při plnění vlastenecké mise během krymské války v roce 1855. Po své emigraci do Francie vyučoval na Collège de France a snažil se i v cizině svými spisy a výzvami podporovat svobodu národů. V Paříži prožil skoro polovinu života.

V opačném křídle domu je umístěn Chopinův salon. Byl vytvořen z části exponátů Muzea Adama Mickiewicze a ze sbírek Historicko-literární společnosti, které se tohoto slavného polského pianisty a skladatele týkají. Mezi nejvýznamnější předměty patří portréty Chopina a jeho blízkých, jeho knihy, rukopisy, partitury a první vydání jeho děl. Asi nejdojemnějším exponátem je jeho posmrtná masky a odlitek levé ruky. Podoba salonu byla vytvořena v roce 2009 přesně podle akvarelu Teofila Kwiatkowského, který zobrazuje poslední Chopinův byt na Place Vendôme číslo 12.

Chopinův salon

Chopinův salon

Chopinova posmrtná maska

Odlitek Chopinovy ruky. Další exemplář je vystaven rovněž v Paříži v Muzeu romantického života.

V roce 1950 získala Historicko-literární společnost sbírku soch, kreseb, maleb, fotografií a dokumentů polského umělce Bolesława Biegase, který je společnosti odkázal ve své závěti s přáním, aby byly vystaveny ve stálé expozici. Byl zde proto vytvořen sál, věnovaný tomuto odkazu, ovšem vzhledem k bohatosti sbírky je prezentována jen její malá část, která nicméně tvoří důležité svědectví o tvorbě umělce a o jeho době. Přiznám se, že jsem o Biegasovi předtím nikdy neslyšela. Jen pro představu, jeho díla mi ze všeho nejvíc připomínají tvorbu Františka Bílka.

Expozice děl Boleslawa Biegase a děl jiných autorů jeho doby, které byly součástí jeho odkazu

Biegasova díla u vstupu do sálu, který je mu věnován

Sídlo Polské knihovny se nachází v centru města v historickém paláci na ostrově Ile Saint-Louis. Dům pochází ze 17. století a je typickou stavbou své doby, s točitým schodištěm, procházejícím středem domu přes všechna čtyři podlaží, se společenskými salony v přízemí a dvěma řadami menších místností v uličním a nádvorním křídle. Za domem leží malý dvorek, na kterém je vystaveno několik sochařských děl.

Návštěva Polské knihovny může být proto nejen vstupem do polské intelektuální atmosféry, ale současně také prohlídkou tohoto historického domu na nábřeží Seiny s vyhlídkou na pont de la Tournelle se sochou svaté Jenovéfy a na protější nábřeží quai de la Tournelle.

Výhled z oken 1. patra na most a nábřeží de la Tournelle. Na protější straně je v prosklené nástavbě rohového domu umístěna jedna z nejluxusnějších pařížských restaurací La Tour d´Argent.

Société Historique et Littéraire Polonaise – Bibliothèque Polonaise de Paris, 4. obvod, 6  Quai d´Orléans

Otevřeno: úterý až pátek od 14 do 18 hod

Vstupné: 7 eur, do 18 let zdarma, studenti a senioři 4 eur