Pod kamenným podloubím place des Vosges se skrývá další z ikonických pařížských kaváren. Je součástí malého stejnojmenného řetězce, skládajícího se ze tří provozoven – další Carette najdeme na Trocadéru a třetí na Montmartru. Každá z nich je jiná a přesto mají něco společného – všechny tři leží na turistickém místě, všechny mají nekonečný výběr skvělých zákusků, kterému vévodí pověstný millefeuille, jejich zmrzlina patří k nejlepším v Paříži a na jejich horkou čokoládu se šlehačkou se stojí fronty.
Vše začalo v roce 1927, kdy si Madeleine a Jean Carettovi otevřeli cukrárnu na place du Trocadéro. Do luxusního interiéru, kterému vévodil portrét Madeleine Carettové, se okamžitě začali hrnout Pařížané. Maison Carette získává popularitu a slávu, která vydržela po dlouhá desetiletí. Díky tomu se majitelé později rozhodli, že otevřou další pobočku na place des Vosges ve čtvrti Marais. V roce 2016 k oběma slavným provozovnám přibyl i malý comptoir v rohu place du Tertre, přímo v tom nejturističtějším centru Montmartru. Ten však není pravou kavárnou a dorty nebo zmrzlinu si tady můžete koupit jen s sebou.
My se dnes podíváme do pobočky v Marais, která i přes ruch, který panuje pod podloubím, nabízí status pravé pařížské instituce se staromilskou atmosférou inspirovanou dávnými časy. Pečlivě udržovaný interiér navrhl slavný módní návrhář Hubert de Givenchy, díky němuž vás majestátní zrcadla, zdobené lustry, zlacené lišty a mramorové desky kulatých stolků přenesou do Paříže třicátých let 20. století.
Přestože byla Carette zpočátku koncipována jako luxusní boulangerie-patisserie, během téměř sta let existence se její koncept rozšířil. Hosté si tady mohou vychutnat gastronomický zážitek nejen ve formě sladkého pečiva, dortíků a makronek, kterými je Carette proslavena, ale pozadu nezůstává ani nabídka slaných jídel – můžete se zde proto zastavit nejen na snídani nebo svačinu, ale i na malý oběd nebo na nedělní brunch. Občas tady narazíte na frontu (v pobočce na Trocadéru téměř pravidelně, v Marais je situace o trochu lepší), ale stojí za to vydržet. Aspoň jednou si tu slavnou hustou čokoládu s kopcem šlehačky, kterou vám přinesou ve stříbrné mističce na vysoké nožce, dát musíte.
Poměrně systematicky si postupně procházím historické pařížské kavárny, restaurace a brasserie. Mám ráda jejich atmosféru, zařízení a dekorace z doby secese nebo art-déco, a samozřejmě i jídelní lístky. Tady na blogu mám sice ty úplně nejslavnější z nich, jako je Le Procope, Les Deux Magots, Café de Flore, La Rotonde, La Coupole, Le Dôme nebo Julien a mnohé další, přesto ale spousta krásných míst ještě chybí. Jedním z nich je i brasserie Les Deux Palais, ležící v centru města na ostrově Île de la Cité mezi Notre-Dame, Sainte-Chapelle a Conciergerie, v těsném sousedství květinového trhu.
Samotný název brasserie označuje původně restauraci, jaké v Paříži od poloviny 19. století zakládali Alsasané, kteří sem přinesli kult piva. Společně s ním pařížskou scénu obohatila gastronomie, ovlivněná německými pivovary, které zde prosazovaly nejen techniky vaření piva, ale také kulinářské tradice, založené na alsaské kuchyni, plné grilovaného masa, uzenin, kysaného zelí, pečené a konfitované drůbeže, hranolků, ale také šneků nebo mořských plodů.
Brasserie v Paříži vznikaly většinou podél hlavních širokých bulvárů, které si po asanaci v polovině 19. století přál Napoleon III. Architektura domů, které byly podél těchto nových tepen budovány, nabídla pro alsaské pivnice dostatek prostoru. Jejich interiér byl proto často velmi rozlehlý a v souladu s tehdejším architektonickým stylem a pařížskou elegancí plný dřevěných obložení se secesními motivy a dekoracemi, vyřezávaným nebo ohýbaným nábytkem, koženého čalounění lavic podél stěn, propracovanými vitrážemi, mosazným zábradlím, oddělujícím jednotlivé části, a ohromnými zrcadly. Architektura starých pivovarů tak hrála a dodnes hraje zásadní roli v jejich nadčasovém kouzlu. Samozřejmě, že velká část brasserií postupem doby zanikla, některé však přežily 20. století a v průběhu doby pomohly vytvářet kulturní a historickou tradici města.
Brasserii Les Deux Palais jsem kvůli jejímu umístění v centru několika významných turistických atrakcí vždycky brala jako neosobní turistické místo, ne-li rovnou jako turistickou past. Na podzim jsem však měla třikrát po sobě neplánovanou příležitost ji navštívit a její interiér mě příjemně překvapil. Odpovídal přesně tomu, jak jsem si takovou pařížskou secesní pivnici představovala, a potvrzuji, že stojí za návštěvu nebo aspoň za rychlou dopolední kávu už jen kvůli svému dekoru. Také jídelní lístek je tradiční v tom smyslu, jak tuto tradici popisuji nahoře (i když já jsem s tím měla trochu problém, protože mi všechno připadalo moc těžké a objemné, ale nakonec jsem vždy vybrala dobře a byla jsem spokojená).
A proč název brasserie připomíná dva paláce? Jméno jí daly dva přilehlé justiční paláce – leží totiž přímo naproti Palais de Justice, vybudovaného ve zdech původního královského paláce, a sousedí s ohromnou budovou obchodního soudu. Tam se podíváme hned příště.
Brasserie Les Deux Palais, 4. obvod, 3 boulevard du Palais
Na jaře přibyla na mapu pařížských kaváren jedna další, luxusní, pro milovníky neméně luxusní známé módní značky. Stala se součástí obchodu této značky, který se na jaře usídlil v rohové budově na nábřeží, se vchodem přímo naproti obchodního domu Samaritaine. Možná jste tehdy v těchto místech viděli obrovskou plastovou sochu, představující japonskou módní návrhářku Yayoi Kusama, která zde byla umístěná při příležitosti otevření obchodu a prezentace nové kolekce, plné barevných puntíků, které pětadevadesátiletá návrhářka pro tuto značku navrhla.
Kavárna zabírá polovinu prvního patra a je pojatá velkoryse – na rozdíl od jiných pařížských kaváren tady nejsou stolky namačkané jeden na druhém, prostředí je vzdušné, poměrně jednoduché, vkusné a plné zeleně a obsluha je mimořádně milá a pozorná. Mě do ní vylákala moje pařížská kamarádka, která to tady chtěla vidět, a nemusela mě dvakrát přemlouvat, abychom se tam vydaly na odpolední dort.
Vzory, známé ze slavných kabelek, vám tady vymalují i na pěnu cappuccina nebo na dorty. Ty jsou božské – bodejť by ne, když pocházejí z cukrářské dílny mladého, ale už proslaveného cukráře Maxima Frédérica. Z jeho rukou pocházejí i čokoládové pralinky, které se zde také prodávají. Musím se přiznat, že ačkoliv nejsem obdivovatelkou této značky a její zboží se mi spíš nelíbí, proti kavárně nemůžu říct ani slovo. Je to sice snobská záležitost, co si budeme povídat, a navíc dost drahá, ale prostředí je krásné a pokud požádáte o stůl u okna, vedoucího na nábřeží, budete mít nádherný panoramatický výhled na řeku s mostem Pont Neuf po pravé ruce a s Conciergerie po levé ruce. Dorty jsou vizuálně dokonalé a chuťově perfektní (tedy určitě aspoň ty dva, které jsem vyzkoušela); chutnala mi i káva a čokoládičky, které jsem si koupila na potom.
Plastika návrhářky Yayoi Kusama byla sice prezentována jako umělecké dílo, ale byl to spíš nevkusný kýč, schopný vyděsit slabší povahy. Navíc byla její instalace spojená s malým skandálem, kdy z ní firma musela po několika týdnech odstranit svoje logo, které na původním, radnicí schváleném návrhu jakoby náhodou chybělo. Kabelku s ním dostala socha do ruky až při realizaci, takže se právně stala z uměleckého díla reklamním poutačem.
Na začátku bylo rozhodnutí soukromého investora opustit projekt rekonstrukce a dostavby rozsáhlého vnitrobloku uprostřed 7. obvodu a místo šedesáti bytů zde vybudovat prostor, věnovaný gastronomii. Před pěti lety tak vznikl komplex několika průchodů, pasáží a dvorků s jedním větším centrálním dvorem, kolem kterého jsou rozloženy restaurace, kavárny, obchody s potravinami a lahůdkami a také umělecké galerie. Celý areál, přístupný z rue du Bac, z boulevardu Raspail a s hlavním vstupem z rue de Grenelle, dostal název Beaupassage.
Jsme v jednom z nejbohatších pařížských obvodů, takže v pasáži není moc levných lokálů, ale spíše slavné gastronomické názvy a jména – kromě jiného tady najdeme malou restauraci jediné francouzské tříhvězdičkové šéfkuchařky Anne Sophie Pic, luxusní obchod se sýry, pekárnu známého cukráře a pekaře Thierryho Marxe, restauraci specializovanou na mořské plody, vinotéku, japonskou kavárnu s vlastní pražírnou, nebo čajovnu slavného cukráře a makronkáře Pierra Hermé. To vše je ponořené v zeleni a díky tomu, že je celý areál pěší zónou, tady vládne klid, uvolněná atmosféra a pohoda, kterou umocňuje nejen několik galerií, ale také umělecká díla volně vystavená v prostoru.
I když pro projekt ze začátku nebylo snadné se prosadit – přece jen je zvenčí obklopen spoustou zavedených a známých restaurací a kaváren – nakonec si svoje místo na slunci vydobyl a je tady pořád spousta lidí.
Asi největším uměleckým dílem je tady vysoký kovový strom, který se tyčí nad hlavním dvorem. Dílo s názvem Neurální strom vytvořil Marc Vellay.
Trojitá pískovcová socha, která představuje šelmičku mangustu, má být podle jejího autora, německého sochaře Stefana Rincka, zobrazením všech řemeslníků a podnikatelů, kteří pracují v Beaupassage
.
Vstup z boulevardu Raspail je lemován monumentálním dílem ze dřeva a papíru, které pod názvem Přechod představuje průchod imaginárním lesem. Vytvořila ho sochařka Eva Jospin (pokud je vám její příjmení povědomé, tak ano, je to dcera bývalého předsedy vlády).
Beaupassage leží hned vedle Musée Maillol, takže může posloužit jako předehra k návštěvě některé pěkné výstavy. Ta příští, která začíná 23. března a bude trvat až do 15. srpna, představí retrospektivu slavného amerického fotografa Elliotta Erwita. Už se nemůžu dočkat.
Žádná fotka na mé facebookové stránce Mon Paris neměla ještě tolik lajků a shlédnutí, jako těch pár mobilovek z minulého týdne, které jsem vyfotila z terasy nedávno nově otevřené restaurace Bonnie na nábřeží u metra Sully Morland.
Pohled z výšky je z tohoto nezvyklého úhlu opravdu ohromující. Zabírá kolem dokola celých 360°, takže vidíte nejen Eiffelovku, ale i celé blízké centrum se všemi památkami, zvonice mnoha kostelů, ale taky věžáky v la Défense, nový Justiční palác, o něco severněji pak Montmartre s kostelem Sacré-Coeur, nedaleké náměstí Bastille, na východě na obzoru věžáky v nově budované čtvrti ve 13. obvodu kolem knihovny François-Mitterrand a o něco jižněji věž Montparnasse, to vše na šedo-béžovém pozadí pařížských střech a domů.
V popředí Pont de la Tournelle s vysokým pilířem se sochou svaté Geneviève, přímo nad ní věže kostela Saint-Sulpice, napravo zlatá kupole Invalidovny a úplně vpravo – to už víte.
Zleva Invalidovna a Eiffelovka, vedle ní na obzoru pevnost na kopečku Mont Valérien za městem v Surenes, uprostřed staveniště Notre-Dame a vpravo vzadu La Défense s hranatým obloukem uprostřed
Přímo uprostřed pařížská radnice Hôtel-de-Ville, nad kterou vykukuje gotická Tour Saint-Jacques a vedle, i když v dálce, mohutná kupole kostela Saint-Augustin. Vpravo od radnice kostel Saint-Gervais Saint-Protais se zakrytou zvonicí, kterou momentálně restaurují.
Vlevo na obzoru tři stupínky nového Justičního paláce, více v popředí barevné Centre Pompidou, od kterého se zvedá Montmartre, korunovaný vpravo bílou kupolí Sacré-Coeur. Ty dvě šedé dlouhé vodorovné čáry přímo pod kopcem jsou nádražní haly Gare de l´Est a Gare du Nord.
Pohled na 4., 11., 12., 19. a 20. obvod. Téměř uprostřed Červencový sloup na place de la Bastille, vlevo od něj úplně na obzoru moderní budovy mezi Porte de Bagnolet a Porte de Pantin, za nimiž vykukuje baculatá věž televizního vysílače TDF až v Romainville. Vpravo vzadu zelená plocha hřbitova Père-Lachaise.
Úplně vlevo vzadu knihovna François-Mitterrand, nad kterou se tyčí křivá kostička vrcholku nově postaveného dvojitého věžáku Tours Duo, navrženého architektem Jeanem Nouvelem až u periferiku ve 13. obvodu. Vpravo v popředí nádraží Gare d´Austerlitz a hned za ním nemocnice Salpetrière s kupolí kaple svatého Ludvíka. Před ní úplně na okraji fotky červená budova Musée d´Histoire naturelle v Jardin des Plantes.
Stejně ohromující jako výhledy je i celá restaurace – zabírá 15. a 16. patro, má kompletně prosklené stěny a je po celém obvodu lemována terasou s lehce nakloněnou nerezovou stříškou, díky které vidíte i to, co se děje na nábřeží a na Seině, která teče hned pod budovou.
Vzhůru nohama na stříšce odraz nábřeží a lodi, plující po Seině
A když už si myslíte, že jste viděli všechno, tak zjistíte, že vyhlídka pokračuje i na toaletách
Restaurace sídlí v budově, jejíž rekonstrukce právě skončila a při níž byla revitalizována stará administrativní budova ze 70. let, ve které dřív sídlila, kromě jiného, i pařížská prefektura. Nikdy jsem uvnitř nebyla, ten barák odpuzoval sám od sebe, pamatuji si jen děsivý průvan, který se honil přízemím, vyzdviženým na sloupech do úrovně prvního patra. Po rekonstrukci je průvan odstíněn tím, že byl volný přízemní prostor částečně zastavěn a částečně prosklen a pod „nohy“ budovy byl vestavěn skleněný modul, ve kterém je umístěná malá tržnice – stavba tak nabyla atraktivnosti i pro lidi z okolí a pro kolemjdoucí.
Z tohoto čelního pohledu z nábřeží to není vidět, ale za touto původní budovou je vestavěn komplex ve tvaru písmene H, v jejímž nejvyšším bodě se nachází restaurace s vyhlídkou.
Tržnice
Celý komplex, který dostal název La Félicité, netvoří jen tato stará budova, ale další stavby ve vnitrobloku. Přízemní prostor, který je pro chodce nejzajímavější, byl vestavbami a úpravami rozdělen na několik menších nádvoří, kde najdete nejen parčík, ale i další obchody, pekárnu, kavárnu, tapas bar, malou prodejnu potravin, ale také uměleckou galerii nebo prodejnu a opravnu kol. Součástí celého komplexu jsou také kanceláře, byty, jesle, bazén, fitness, studentský hostel The People a také pětihvězdičkový hotel SO/Paris, ke kterému patří i restaurace Bonnie.
Pohled z boulevardu Morland
Nádvoří s opravnou a prodejnou kol a s fotogenickým schodištěm
Vyhlídka je, bohužel, přístupná jen pro hosty restaurace, která – upřímně – není zrovna nejlevnější. Řešením je vydat se tam – jako jsme to udělali my – na snídani, která je přece jen přístupnější. Nenechte se zmást tím, že na stránkách hotelu píšou, že otvírají až ve 12 hodin – naopak je otevřeno i ráno (koneckonců restaurace slouží i pro snídaně hostů hotelu), kdy navíc nepotřebujete rezervaci. Směr k výtahu do restaurace je v hotelové hale dobře označen.
Restaurant Bonnie, 4. obvod
Vstup hotelem SO/Paris z 17 boulevard Morland
Další vstup do celého komplexu La Félicité i z 36 Quai Henri IV
V jednom ze starých nádraží zrušené okružní železnice Petite ceinture v severní části města u Porte de Clignancourt vznikl před pěti lety projekt Recyclerie, místa, na kterém se setkává a kříží několik druhů aktivit – od provozování kavárny, přes dílnu a opravárnu drobných domácích spotřebičů, půjčovnu nářadí, pronájem prostor pro různá setkávání a kurzy, až po to, čemu tady říkají „městská farma“. To vše v duchu ekologické odpovědnosti, recyklace, cirkulární ekonomiky a udržitelného rozvoje.
Asociace, která projekt vymyslela a provozuje, nádraží zrekonstruovala jen částečně, proto zde nenajdeme nablýskané prostory, ale sympaticky ošuntělé a vynalézavé místo, které je bludištěm místností s různými činnostmi a funkcemi. Tím největším je bývalá odjezdová hala, kde dnes najdeme věčně nabitou kavárnu s velkým oknem do hlubokého příkopu původního kolejiště.
Další prostory, o jejichž minulé funkci se můžeme jen domýšlet, vytvářejí malé salonky, kde se konají různé kurzy nebo setkání a které je možné si také pronajmout. V jedné z částí je pak za podivuhodnou přepážkou ze starých oken rozložená velká dílna, kde kraluje opravář René, který vám znovu zprovozní třeba rozbitý fén, který je vám líto vyhodit, nebo – pokud jste šikovní – poradí vám, jak si ho můžete opravit sami. Stejně tak si od něj můžete vypůjčit nářadí a kutit si zde podle svého. To vše zdarma. V další místnosti pak najdete i sdílenou knihovnu.
Na připomenutí starých časů zde najdete také několik původních zachovaných nádražních koutů, jako třeba staré telefonní kabiny nebo úschovnu zavazadel.
Z velkých oken kavárny se vám pak naskytne pohled dolů do bývalého kolejiště, částečně zarostlého zelení, kam se dá po schodech sestoupit na původní nástupiště. Právě tam najdete zahradu a farmu.
Výhled z kavárny do kolejiště. To je od bývalých nástupišť odděleno plotem. Zatímco levé nástupiště patří k Recyclerie, to pravé je součástí zahrady Jardins du Ruisseau – sdílené zahrady, která tady na blogu už taky v minulosti byla. Bohužel článek nemůžu najít, zřejmě se při přenosu blogu ztratil. Aspoň mám důvod se tam znovu podívat.
Sestup dolů z kavárny do zahrady
Zahrada je úzká jen na šíři dřívějšího perónu a zatímco po jedné straně ji ohrazuje vysoká zeď, nad kterou vede rue Belliard, vpravo ji odděluje od kolejí plot.
Když tomu říkají městská farma, ani moc nepřehánějí. Není to totiž jen hustě osázená zahrada s nejrozličnějšími rostlinami, zeleninou, ovocem a květinami, ale na tom úzkém prostoru je část vyhrazena i pro ukázku prérijních rostlin, nebo naopak další kus perónu je upraven jako bažina, se všemi tomu odpovídajícími rostlinami. A když farma, tak se vším všudy – nechybí ani malý výběh pro slepice, další pro kachny a ještě další pro králíčky – a několik úlů na střeše.
Samozřejmostí jsou dva systémy ekologického kompostování, kam mohou členové asociace nosit i bioodpad z domácnosti.
Zelinářská zahrada začíná až pod mostem pod rue du Ruisseau. Až úplně na konci pak najdeme i skleník a fóliovníky. Podívejte, co všechno tady, na okraji Paříže, může vyrůst a dozrát.
Skleníky a fóliovníky tu slouží nejen k pěstování, ale také k různým zájmovým činnostem – a nebo při veřejných akcích jako improvizovaný sekáč a blešák.
Kromě zahradničení a jiných ekologických činností si tady můžete (v nepříliš vábném prostředí na kolejích pod mostem) rozložit jógamatky a zacvičit si pod odborným vedením jógu.
Pohled na kavárnu ze zahrady
Zatímco kavárna je volně přístupná všem, zahrada a aktivity jsou většinou vyhrazeny jen pro členy asociace. Členem se však může stát za symbolický roční poplatek kdokoliv. Všechny informace najdete TADY.
Návštěva zahrady se dá s asociací domluvit, nebo si můžete vyčíhnout některou z veřejných akcí, kdy se všechny prostory otvírají všem zdarma. Jednou z takových příležitostí je například Fête des Jardins, která se bude letos konat o příštím víkendu 24. a 25. září. Pokud byste tam zamířili, nezapomeňte i na nahoře zmíněnou zahradu na druhém perónu Jardins du Ruisseau (vstup z mostu u čísla 110 rue du Ruisseau) a za rohem na krásnou uličku Villa des Tulipes.
K nedávnému povídání o historických levných lidových restauracích, kterým Francouzi říkají „bouillon“, přidávám dnes další místo, které by se vám mohlo líbit.
Móda „bouillonů“ běží v Paříži naplno a jen za poslední dobu jsem četla o otevření dalších dvou nových, které jsou podle dostupných fotografií stylizovány do historické podoby. Místo, na které se podíváme dnes, se ovšem nijak stylizovat nemusí, má totiž za sebou více než sto let existence, i když „bouillon“ jí její majitelé začali říkat teprve nedávno. Předtím to bylo vždy klasické bistro-brasserie.
Bouillon Julien leží v blízkosti takzvaných Grands Boulevards, velkých bulvárů, navíc dnes v nepříliš dobré oblasti, ale když ho v roce 1906 otvírali, bylo to úplně jinak. Tehdy byla jeho poloha ve čtvrti, ohraničené na severu dvěma velkými nádražími Gare du Nord a Gare de l´Est a na jihu historickými pařížskými branami Saint-Denis a Saint-Martin, výhodou. Kolem vyrůstaly nové moderní obytné bloky určené pro pařížskou smetánku, které postupně nahrazovaly staré venkovské paláce, které zde stávaly dříve. Současně tu vyrostlo i několik nových divadel a kaváren a nedaleko ležela propletená síť krytých pasáží, kam se lepší společnost stahovala za špatného počasí. Nová restaurace měla tedy všechny předpoklady pro velký úspěch.
Dnes je tady sice všechno jinak, ale přesto při pozorném procházení čtvrti tu minulost stále ještě najdete. Julien vám ji připomene už svým portálem a když vstoupíte dovnitř, i svojí podivuhodně zachovalou secesní krásou.
Interiér restaurace, který vidíte na fotkách, je z roku 2017 a od dnešního skutečného stavu se liší. Místo béžových stěn dnes uvidíte světle zelené, jak bylo v době secese typické. Původní barvu údajně zjistili při stavebním průzkumu před kompletní rekonstrukcí v roce 2018 a proto se k ní vrátili.
Dekorace interiéru jsou sice dílem nejlepších řemeslníků své doby, ale pro nás má jejich krása trochu hořkou příchuť. Tak schválně – taky byste řekli, že je to Alfons Mucha? Jeho styl, jeho vzory, jeho panó a jeho Médea?
Není to Mucha, ale obyčejná krádež. Brasserie Julien vznikala v době, kdy byla Muchova popularita na vrcholu, kdy byl hvězdou společnosti a kdy herečka Sarah Bernhardt, pro kterou pracoval, hrála v nedalekém divadle Théâtre de la Rennaissance své nejslavnější role ve hrách, pro které jí Mucha vytvářel plakáty. Brasserie Julien se proto svezla na módní vlně a najala výtvarníka, který Muchův styl okopíroval. Píše o tom ostatně i Jiří Mucha ve své knize Alfons Mucha:
„Někteří navrhovatelé se vůbec neostýchali a na skle, v mozaikách nebo tapetách jednoduše obkreslovali jeho panó. Stačilo změnit několik detailů a již šel návrh pod jejich jménem do masové výroby. Dobrý příklad bezostyšné adaptace je vidět v dnes slavné restauraci Julien, 16 rue du Faubourg St-Denis, jejíž zařízení se zázrakem zachovalo v původní čistotě. Stěny jsou vyzdobeny velkými majolikovými panó, podepsanými Tretzel, z nichž dva jsou jen nepatrně pozměněnými kopiemi Zimy a Léta ze čtyř ročních období a třetí plakátu pro Medeu. “ (Jiří Mucha: Alfons Mucha, Mladá fronta 1982)
Další Muchův motiv, připomínající slavný návrh klenotnictví Fouquet, na kterém hrají hlavní roli pávi. Tady je najdete u vstupu na toaletu (a pro zajímavost i její starosvětský interiér s pultíkem pro madame správcovou).
Zajímavou perličkou je u Juliena i prosklený strop – autorem malby na skle je totiž Charles Buffet, otec později slavného malíře Bernarda Buffeta.
Keramické prvky, dlažby a obklady vytvořil Hippolyte Boulenger, majitel slavné továrny na keramiku a mozaiky, který měl svůj pařížský závod hned za rohem (18 rue de Paradis). Jeho dům, na jehož zdech vytvořil vzorkovnu své secesní produkce, je dnes možné vidět a navštívit (dům dnes slouží pod názvem Le Manoir jako „strašidelný“ dům s expozicí o pařížských podivnostech, ale ty secesní keramické obrazy jsou vidět už u vchodu a v průjezdu).
Z původního nábytku se v restauraci zachoval jen secesní bar, který je dílem Louise Majorella. I on byl v době, kdy Julien vznikal, tím nejlepším, kdo v Paříži navrhoval a vyráběl nábytek, a to, co po něm dodnes zůstalo, je tak dobré, že jsou některé kusy nábytku vystaveny i v Musée d´Orsay.
Pokud se mě zeptáte na kuchyni, tak upřímně – nevím. Restaurace se v posledních letech přizpůsobila očekávání hostů „bouillonu“ a místo ústřic a foie gras zde najdete spíš pečená kuřata, choucroute, hovězí líčka nebo telecí hlavu. Ceny jsou velmi slušné, na to, jaká krása se tady předvádí. Na jídlo bych proto nijak zvlášť nesázela, ale interiér za to rozhodně stojí.
Bouillon Julien, 10. obvod, 16 rue du Faubourg Saint-Denis
Jedna z nejtypičtějších a nejznámějších pařížských kaváren leží na malém náměstí, pojmenovaném po spisovatelce Colette, která žila v 50. letech v blízkém Palais Royal. Často říkám, že je to jedna z mých oblíbených kaváren, ale vlastně jsem toho v ní ještě moc nenaseděla. Málokdy se v ní dá totiž najít volné místo. Terasa je obvykle plná hostů, kteří se zde zčásti vystavují (kdo nesedí v Café le Nemours, jako by nebyl), a zčásti pozorují procházející.
Přes den tady vysedávají nejen Pařížané, ale také spousta amerických turistů, večer pak úředníci, kterým skončila pracovní doba v některém z blízkých státních úřadů, společně s diváky, kteří míří do Comédie française pod podloubím hned naproti. Pozdě večer se tady zastavují po představení někteří z herců divadla a při troše štěstí zde potkáte i někoho slavného. Pokud však chcete mít jistotu, že se posadíte, stačí přijít na snídani v deštivém nedělním ránu.
Kavárna sama o sobě je jen vysoká úzká místnost se střídmým a elegantním zařízením. Nedávno její interiér zrenovovali, ale přesto hlavní dominantou zůstávají velká okna, vedoucí na náměstí. Velikosti a významu kavárna nabývá teprve na terase, rozložené v podloubí a často překypující hluboko do náměstí, na které se odehrává ten pravý pařížský život.
Kromě snídaně tady během dne dostanete jen běžné kavárenské občerstvení, jako sendviče nebo saláty a taky dortíky. Nezapomeňte na koktejly nebo šampaňské, jste přece v Paříži a ve vaší blízkosti se právě odehrávají dvě představení – jedno divadelní na jevišti Comédie française a druhé, skutečné, mezi jednotlivými hosty nebo i těmi, kdo právě procházejí kolem.
Na konci 19. a začátku 20. století začaly v Paříži hromadně růst lidové restaurace – brasserie. Původně šlo o restaurace s velmi nízkými cenami, které dovolovaly i chudším lidem, aby si při práci ve městě mohli dát teplé jídlo. První taková brasserie vznikla v 60. letech 19. století v blízkosti tržnice Les Halles, kde se jeden z řezníků rozhodl zužitkovat neprodejné odřezky nekvalitního hovězího masa. Místo aby je vyhazoval, začal z nich vařit hustý vývar – bouillon, česky prostě bujón, který prodával zaměstnancům tržnice a okolních obchodů. Od názvu podávaného jídla pak byl už jen krok k názvu celého podniku.
Nápad se okamžitě uchytil a velkou rychlostí začaly okamžitě růst další a další bouillony. Na přelomu 19. a 20. století už jich bylo v Paříži přes dvě stě padesát a objevovaly se stále nové. Doba pařížské secese, do které se rodily, se podepsala na jejich vzhledu, který byl čím dál krásnější, sofistikovanější a luxusnější. Spolu s tím se měnila i struktura zákazníků – obyčejné řemeslníky a švadlenky začala nahrazovat střední a vyšší společenská třída.
Měnící se doba první poloviny 20. století přinesla úpadek bouillonů. Jen několik z těch skutečně původních přežilo následné zavírání, prodeje, rekonstrukce a změny. Zánik bouillonů pak pokračoval i v poválečných letech. Předcovidová turistická doba však s sebou přinesla módu typických a autentických pařížských restaurací a tedy i bouillonů, takže se objevilo i několik nových, zrekonstruovaných podle starých tradic, které však na krásu trochu rezignovaly a důležitý je tam spíš počet míst pro turistické skupiny.
Dodnes se však můžeme podívat do několika přeživších původních bouillonů se starou secesní výzdobou. Tím snad nejznámějším je Bouillon Chartier v rue Montmartre. Je skutečně levný, doposud (rádoby) lidový a rozhodně nejnavštěvovanější, ovšem ne nejkrásnější. Stejné jméno Chartier najdeme i na vývěsním štítu jeho bývalé pobočky na levém břehu Seiny, která naopak doslova oslní krásou. Jmenuje se Bouillon Racine a právě tam se spolu dnes podíváme.
Bouillon Racine si ve stejnojmenné ulici otevřeli bratři Chartierové v roce 1906, původně pro skromné a chudé zákazníky, ale nádherný interiér začal rychle přitahovat i buržoasii.
Po 2. světové válce se z něj stala závodní jídelna pro zaměstnance nedaleké Sorbonny a pod secesním obložením se usídlily obyčejné umakartové stoly. V roce 1995 byl už stav restaurace tak žalostný, že vyžadoval kompletní rekonstrukci. Nový majitel zrestauroval nejen zelené dřevěné obložení, ale i malby, štuky, zrcadla a další secesní výzdobu. Po znovuotevření byl bouillon zapsán na seznam památkově chráněných objektů.
Nádheře dnes ovšem odpovídají i ceny – dávno už to není levné místo pro chudinu. Jídelní lístek odpovídá vzhledu i umístění restaurace, nicméně polední menu tady pořídíte za přijatelnou cenu od 18 euro.
Malované panely a majolikové obklady s květinovými vzory nám připomenou Muchovy plakáty. A skutečně tu na čestných místech na stěnách najdeme některá jeho více či méně známá díla. Shodou okolností nás číšníci usadili zrovna pod plakát s českým textem, který zval na výstavu v Chrudimi.
Přestože jsou oba majitelé restaurace, kterou vám chci dnes ukázat, čistokrevní Francouzi, koncept restaurace je výhradně italský. Vlastně to není tak úplně restaurace v pravém slova smyslu, sami majitelé tomu říkají food market, protože zde najdete na ohromném prostoru osm velkých stánků s různým zaměřením – od pizzerie, kafeterie nebo trattorie, přes burgrárnu a bar až po „biergarten“. To vše je propojeno do hipsterského, ale velmi příjemného a pohodového místa, plného zeleně, vintage nábytku, barevných světýlek a perských koberců, kde si se zakoupeným jídlem můžete najít sami místo, které se vám líbí.
Restaurace je umístěná v bývalé železniční hale Freyssinet, postavené ve 20. letech minulého století, která patřila k nedalekému Slavkovskému nádraží (Gare d’Austerlitz). Sídlila v něm nákladní kurýrní služba, tzv. cargo, a byly v ní umístěny nejen kanceláře, ale také pět nákladních kolejí, na které přímo vjížděly vlaky k nakládce. Celá hala je dlouhá 310 metrů a široká 72 metrů a ve svém nejvyšším bodě je vysoká 25 metrů. Pro původní účel dosloužila v roce 2006, kdy ji nádražáci opustili a ponechali svému osudu. To se okamžitě podepsalo na jejím stavu, takže postupně degradovala až k totálnímu vybydlení. V roce 2014 bylo rozhodnuto, že bude pod názvem Station F přebudována na centrum nových a inovativních podnikatelských koncepcí, založených na vyspělých technologiích. Základní kámen vytvořený v souladu s novou koncepcí na 3D tiskárně, položil tehdejší francouzský prezident François Hollande. Station F začala fungovat v roce 2017 a stala se největším světovým campusem nových technologií, který pod sebou dnes sdružuje více než tisíc start-upů. V květnu 2018 zde byla s okamžitým velkým úspěchem otevřena restaurace La Felicità a o něco později na opačné straně haly i kavárna Anticafé.
La Felicità v hale zaujímá 3500 m2 a dalších 1000 m2 venkovní terasy. Patří pod restaurační skupinu Big Mamma Group, která je v posledních letech se svými restauracemi hitem francouzské gastronomie. Kromě Felicity jí v Paříži patří dalších osm podniků, na které se stojí fronta (můj tip pro vás je Pink Mamma pod Montmartrem). Další restaurace najdete v Bordeaux, Lyonu a Lille, tři jsou v Londýně a dvě v Madridu. I když jsou majitelé Francouzi, zaměstnávají výhradně italské kuchaře a číšníky. Jejich věkový průměr je prý 24 let a pocházejí nejčastěji z italského jihu. V jedné z jejich poboček mi servírka, která sem přijela za prací z Kalábrie, vyprávěla, že z peněz, které vydělá v Paříži, žije v Itálii celá její rodina, protože u nich na jihu není žádná práce.
Dva železniční vagóny, které stojí uprostřed restaurace, jsou samozřejmě připomínkou minulého využití haly
Restauraci najdete v nově postavené moderní čtvrti za knihovnou Françoise Mitterranda. Čtvrť vznikla – a stále ještě vzniká – na překrytém kolejišti, vedoucím ke Slavkovskému nádraží, a na přilehlých bývalých drážních pozemcích, kde byly veškeré původní industriální budovy srovnány se zemí, až na některé výjimky, kdy se budova mezitím stala památkou – jako jsou bývalé mlýny, ve kterých dnes sídlí část pařížské univerzity, nebo staré ledárny, ze kterých se staly ateliéry umělců. Hala Freyssinet je další takovou výjimkou.
Station F – La Felicità, Halle Freyssinet, 13. obvod, 5 Parv. Alain Touring
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.