Určitě jste už mnohokrát šli kolem a možná jste se i zastavili před šedými výkladci, vmáčknutými do rohu na začátku rue de Seine v srdci čtvrti Saint-Germain-des-Prés, a obdivovali jste historické fotografie za výlohou. Galerie Roger-Viollet však není jen tak nějakou obyčejnou výstavní síní. Je to místo, které je zároveň galerií, fotografickým archivem a pokračováním jednoho z nejvýznamnějších francouzských fotografických podniků.
Její historie začala v roce 1938, kdy Hélène Roger-Viollet založila společně se svým otcem Henrim Rogerem fotografickou dokumentační agenturu. Základem jejího archivu se stala sbírka fotografií, kterou získali od pařížského obchodníka s fotografiemi. Postupně tady vznikl mimořádný fond, dokumentující Paříž, Francii i celý svět.
Ve svých počátcích se galerie zabývala především shromažďováním, uchováváním a poskytováním fotografické dokumentace, od historických událostí, přes portréty osobností až po každodenní život a proměny Paříže. Dnes její fond čítá kolem osmi milionů fotografických dokumentů a představuje jeden z pozoruhodných archivů evropské fotografie. V roce 1985 byl celý fond odkázán městu Paříži a stal se součástí sbírek Bibliothèque historique de la Ville de Paris.
Veřejnosti se galerie v současné podobě otevřela v roce 2020 po rekonstrukci původních prostor agentury. Vedle výstav nabízí také konzultaci archivu, prodej fotografických tisků a knih. Výstavy, které jsou zde z exponátů z archivu pravidelně pořádány, se většinou vracejí k historické fotografii a prostřednictvím tematicky sestavených souborů ukazují, jak fotografie zachycovala společnost, město, jeho obyvatele i významné okamžiky dějin.
Současná výstava s názvem Paris, ouvert la nuit bude trvat ještě do 3. října 2026. Je na ní k vidění přibližně sedmdesát fotografií z let 1900-1970, převážně černobílých, které nám ukazují podoby města po setmění. Velké bulváry, nábřeží, Montmartre i slavné památky se v nich mění pod elektrickým osvětlením v téměř jiné město. Výstava ukazuje nejen noční zábavu, ale také práci, každodenní život a zvláštní atmosféru ulic mezi soumrakem a svítáním. Mezi zastoupenými fotografy jsou například Brassaï, François Kollar nebo Janine Niepce.
Galerie Roger-Viollet je zajímavá právě tím, že si tu člověk neprohlíží jen staré fotografie. Prohlíží si paměť města, zachycenou v tisících konkrétních tváří, ulic, událostí a drobných okamžiků, které by jinak dávno zmizely. Ke každé výstavě galerie vydává drobnou knihu, ve které je za pár euro uchováno téma a duch expozice. Mám jich už celou řádu – chodím sem moc ráda a málokterá výstava mi unikne. Navíc jsou obvykle některé fotografie i na prodej. Najdete je buď přímo v galerii, nebo i na jejich stránkách. Nejde ale jen o fotky z Paříže nebo Francie – na jejich stránkách jsou nabízeny k prodeji i fotky Karlova mostu z roku 1895 a další pražské historické motivy.
Nemusíte se tedy obávat stisknout kliku, vejít a prohlédnout si vystavené fotografie, i když uvnitř zrovna nebudou žádní další návštěvníci. Většinou si vás nikdo ani nevšimne, maximálně vám odpoví na pozdrav a jinak vás nechají prohlížet si, co chcete. Prostory jsou koneckonců malé, takže je to otázka tak deseti minut.
Na pařížských ulicích je k vidění nespočet maleb, muralů, mozaik, podivných instalací a dalšího pouličního umění i rádoby umění. To, že se tento druh uměleckého vyjádření dostane i do jednoho z nejkrásnějších pařížských muzeí, jako je Petit Palais, mě ovšem trochu zarazilo. Ještě víc mě však potom překvapilo, že i v takovémto klasickém, historickém a akademickém prostředí může street art fungovat, že ho vůbec nenarušuje a že si na první pohled ani nevšimnete, že by tam nepatřil. Výstava WE ARE [still] HERE v Petit Palais totiž není jen přehlídkou současného městského umění, ale především nečekaným dialogem mezi historií a současností.
Letošní výstava navazuje na mimořádně úspěšný projekt z roku 2024. Kurátor Mehdi Ben Cheikh, zakladatel galerie Itinerrance, k němu přízval pětasedmdesát pouličních umělců z Francie i ze zahraničí. Pro nás je zajímavé především to, že jedním z vystavujících je i český výtvarník Jan Kaláb (který má, mimochodem, v Paříži velký abstraktní mural na škole v rue Alphonse Baudin v 11. obvodu).
Výsledkem letošního výstavního projektu je více než dvě stě děl, která zaplňují nejen výstavní sál Concorde, ale pronikají i do stálých sbírek muzea. A právě tady začíná to nejzajímavější. Nejde totiž o klasickou výstavu, kde jsou jednotlivá díla seřazena jen tak obyčejně vedle sebe, ale pouliční umění se objevuje mezi obrazy, sochami i dekorativním uměním z minulých století. Někde působí jako jemný kontrast, jinde téměř splývá s historickým prostředím. Člověk se přistihne, že v jednu chvíli obdivuje detail pozlaceného stropu a vzápětí stojí před výraznou barevnou malbou nebo instalací, kterou by očekával spíš na ulici. Překvapivé ovšem je, že to nepůsobí ani trochu rušivě.
Některá díla ve výstavním sále Concorde. Na pravé boční stěně nahoře vidíte tyrkysovou skvrnu – to je dílo Jana Kalába s názvem Silent Lagoon. Bohužel lepší fotku nemám.
Na výstavě nechybí velká jména francouzského a světového street artu. Milovníci Paříže určitě poznají tvorbu Invadera, jehož mozaiky, inspirované legendární videohrou Space Invaders, jsou už roky rozeseté po celém městě. Zastoupen je také poměrně bohatě francouzský umělec Seth (nahoře uprostřed), známý svými poetickými malbami dětí obrácených zády k divákovi, jehož Marianne zdobí momentálně průčelí Assemblée nationale, nebo Clet. který už po dlouhé roky „upravuje“ dopravní značky, do kterých umisťuje samolepky s postavami a symboly, které značce dávají úplně nový význam. Zákaz vjezdu, jednosměrka nebo jiný příkaz se tak najednou mění v malý vizuální vtip či komentář (viz na horní fotce vlevo). Nechybí ani malíř realistických divokých zvířat Mosko, nebo dAcRuZ, jehož typickým motivem jsou pestré stylizované masky a tváře, často připomínající africké nebo předkolumbovské umění, a spousta dalších, jejichž jména běžně neznáme, ale jejichž umění je nám od pohledu povědomé.
Každý z autorů přináší jiný pohled na městské umění. Někdo pracuje s velkými barevnými plochami, jiný se symbolem, další s ironií nebo sociální kritikou. Přesto výstava nepůsobí roztříštěně. Jednotlivá díla spojuje myšlenka, že street art už dávno není jen pomíjivým uměním z městských zdí, ale plnohodnotnou součástí současné kultury.
Pro mě byl na celé výstavě nejzajímavější právě kontrast street artu s klasickými plátny a sochami, který vynikne, když stojíte před dílem z 19. století a jen o několik kroků dál na vás čeká barevná intervence současného umělce. Jenže místo aby si jednotlivá díla konkurovala, navzájem se zvýrazňují. Historické prostředí dodává street artu novou důstojnost a současná tvorba naopak oživuje prostory, které mnozí znají především jako muzeum klasického umění.
Street art vznikal jako umění mimo oficiální instituce, často nelegálně a pomíjivě. Tady se však ocitá pod nádhernými klenbami jednoho z nejkrásnějších pařížských muzeí a vůbec nepůsobí nepatřičně. Naopak připomíná, že umění se neustále vyvíjí a že hranice mezi „vysokým“ a „nízkým“ uměním dnes dávno nejsou tak pevné jako dříve.
O výmalbu malého salonku, který vede k výstavnímu sálu, včetně věže z knih, se postaral Seth. Ten zde vystavuje i variaci na Marianne z Assemblée nationale a dokonce i její malou sošku.
Pokud do Petit Palais zamíříte kvůli výstavě, vyhraďte si alespoň o hodinu více. Za prohlídku totiž stojí i celý samotný palác. Byla by škoda neprojít se kolem nádherného vnitřního nádvoří lemovaného kolonádou, nezastavit se v zahradě s kavárnou nebo si neprohlédnout některou z bohatých stálých sbírek. V Petit Palais zapomenete na čas a určitě nebudete litovat.
Když se řekne galerie nebo muzeum, člověk většinou očekává kamennou budovu, v Paříži navíc i náležitě historicky cennou. Galerie Fluctuart, kterou vám dnes ukážu, je ale trochu jiný případ. Tento neobvyklý kulturní prostor se totiž vznáší na Seině v 7. obvodu přímo pod Pont des Invalides, kde se svým vzhledem vymyká z podoby ostatních kolem kotvících výletních a restauračních lodí. Je to první plovoucí centrum na světě, věnované městskému umění, které se od svého otevření v roce 2019 zaměřuje téměř výhradně na street art a jeho současné podoby.
Moderní prosklená konstrukce má zhruba tisíc metrů čtverečních, rozdělených do tří úrovní. V podpalubí najdete výstavní prostor s tematickými expozicemi, které se pravidelně obměňují. Ve zvýšeném přízemí je pak prostor rozdělený na několik částí. Tou hlavní je bar, jehož tři strany lemují exponáty ze stálé sbírky (včetně jednoho z nejcennějších od proslulého street artisty Banksyho). Na opačné straně zvýšené paluby se nachází knihkupectví a prodejní prostor, kde si můžete některá díla známých street artistů koupit. Nejvyšší paluba je pak věnována společenským akcím, je tu proto bar s kavárnou, ze kterých je krásný výhled na řeku, blízké mosty a jejich okolí. Sympatické je, že vstup na výstavy je zdarma.
Podpalubí se současnou výstavou na kočičí téma
Přízemí s barem a stálou expozicí
Ve stálých sbírkách nechybí ani slavný Banksy
Stálá expozice
Horní paluba
V letošním létě je v podpalubí k vidění výstava Chacun cherche son chat (Každý hledá svou kočku), která potrvá do 23. srpna. Fluctuart na ni pozval dvanáct umělců z oblasti městského umění. Společným tématem je samozřejmě kočka – jednou jako domácí mazlíček, jindy jako tajemná, svobodná nebo téměř mytologická bytost. Výstava se pohybuje mezi street artem, ilustrací, popkulturou a poněkud hravými či bizarními interpretacemi.
Fluctuart je zajímavý nejen kvůli vystavovanému umění, ale i kvůli samotnému místu. Je to tak trochu muzeum, trochu galerie, trochu kulturní centrum a trochu příjemné místo k posezení – a především prostor, kde se street art dostává z ulic přímo do kulturní instituce. Navíc z lodi expanduje i do jejího okolí – jak formou pomalovaného skleněného altánku, který stojí na náplavce hned vedle lodi, několika maleb na nábřežní zdi nebo zvenčí i na samotném plavidle.
Výhled na Pont des Invalides se špičkou Grand Palais v pozadí
Pokud by vám tento koncept výstavních prostor, a především jejich podoba, připomněl jinou loď, věnovanou umění, kterou jsme tady už viděli v minulosti a která se nazývá Quai de la Photo, není to náhoda. Za oběma projekty stojí Nicolas Laugero Lasserre, spoluzakladatel obou center. Projekt Quai de la Photo, který byl otevřen v roce 2023 u Národní knihovny Francois Mitterrand, vznikl podle stejného konceptu jako Fluctuart a i jeho cílem bylo vytvořit na Seině otevřené, bezplatné a neformální centrum umění, které není jen galerií, ale také místem pro setkávání, posezení a kulturní akce.
Rozdíl je především v zaměření. Zatímco Fluctuart patří street artu a městskému umění, Quai de la Photo současné i historické fotografii. A právě proto je podle mě zajímavé navštívit obě místa – jedno pod mostem u Invalides, druhé pod knihovnou o šest kilometrů dál proti proudu Seiny – která jsou si podobná atmosférou i způsobem, jakým propojují kulturu s pařížským životem.
Fluctuart, 7. obvod, Pont des Invalides/Port du Gros Caillou
Vstup zdarma
Otevřeno: v létě (květen-září) denně od 12 do 02 hod, v zimě (říjen-duben) od středy do neděle 12 -00 hod
Jsou výstavy, na které se těšíte kvůli umělci. A pak jsou takové, kde stejně velkým zážitkem jako samotná díla je i místo, kde jsou vystavena. Přesně tak na mě zapůsobila výstava Alexandera Caldera ve Fondation Louis Vuitton.
Pařížská retrospektiva patří k největším, jaké kdy byly Calderovi věnovány. U příležitosti sta let od jeho příchodu do Francie představuje téměř tři staděl, od raných drátěných plastik a kreseb přes slavný Cirque Calder, miniaturní cirkus z drátků, textilu, korku a dalších obyčejných materiálů, jehož figurky sám uváděl do pohybu při improvizovaných představeních, až po monumentální výtvarné objekty z posledních desetiletí jeho tvorby. Výstava ukazuje, jak se jeho dílo vyvíjelo a jak dokázal proměnit pohyb, rovnováhu a prostor v umělecký zážitek. Nejvíc mě bavilo sledovat, jak se jednotlivé objekty s každým krokem mění. Stačí se o pár metrů posunout a kompozice vypadá úplně jinak. Není to výstava, kterou jen tak projdete, ale výstava, která se před vámi neustále proměňuje.
Přiznám se, že pokaždé, když na mě z dálky mezi stromy v Bois de Boulogne vykoukne budova Vuittonovy nadace, připomínající obrovskou skleněnou loď s dvanácti průsvitnými „plachtami“, které se mění podle světla i počasí, mám pokaždé stejný pocit – že ji snad ani nejde okoukat. Není divu, budova vypadá z každého pohledu jinak a stěží v ní budete hledat pravé úhly. Člověk má chuť ji obejít několikrát, než vůbec vstoupí dovnitř. Jejím autorem je americký architekt Frank Gehry, kterého dobře známe i jako spoluautora pražského Tančícího domu (spolu s Vlado Miluničem). Fondation Louis Vuitton byla otevřena v roce 2014 a patří k nejvýraznějším ukázkám současné architektury v Paříži. A právě Calderovy sochy a objekty v jejích vzdušných prostorách působí, jako by sem patřily odjakživa.
Americký sochař Alexander Calder se narodil v roce 1898 v pensylvánském městě Lawntondo umělecké rodiny. Přesto se nejprve vydal jinou cestou a vystudoval strojní inženýrství. Několik let pracoval jako technik a kreslíř, ale umění ho přitahovalo čím dál víc. Začal studovat kresbu v New Yorku a jako ilustrátor dostal příležitost zachytit vystoupení cirkusu Ringling Bros., které v něm probudilo celoživotní fascinaci pohybem.
Do Paříže, tehdejší světové metropole moderního umění, přijel v roce 1926. Hledal tvůrčí svobodu a inspiraci. Brzy se seznámil s předními představiteli avantgardy. Setkání s tvorbou Pieta Mondriana ho pak přivedlo k abstrakci a postupně i k experimentům s pohybem, z nichž se zrodila jeho proslulá pohyblivá díla, která změnila pohled na moderní sochařství. Díky svému původnímu vzdělání dokázal propojit technické myšlení s neuvěřitelnou lehkostí a hravostí. Proslavil se především svými objekty, které jsou dnes nazývány jako „mobility“ – abstraktní závěsné objekty, které se jemně pohybují i při sebemenším závanu vzduchu. Vedle nich však vytvářel také „stability“, monumentální kovové sochy pevně stojící na zemi. Oba názvy mimochodem nevymyslel Calder, ale jeho přítel Marcel Duchamp.
Kromě známých mobilních a stabilních objektů jsou v expozici vystavena i malířská díla – jak přímo Calderova, tak i jeho přátel, se kterými souzněl při hledání uměleckého výrazu. Byl to především Joan Miró, Jean Arp, Piet Mondrian, Fernand Léger a další. Díky svým známým napříč uměleckými obory získal Calder během svého života i mnoho svých portrétů od nejslavnějších fotografů své doby. I ty jsou zde představeny.
Alexander Calder, Cirkusová scéna, 1926. Dole jeho malby ze 60. let, které už připomínají jeho sochařské objekty.
Alexander Calder na fotografii Gordona Parkse z roku 1952 (vlevo) a Henriho Cartier-Bressona z roku 1970 (vpravo)
Výstava vás doslova provede celou budovou. Začíná v suterénu, kde jsou vystavena Calderova raná díla a chronologicky vás vede jednotlivými patry vzhůru až na střešní terasy. Frank Gehry je navrhl jako součást uměleckého zážitku z celé návštěvy, nejen jako místo na odpočinek. Otevírají se z nich ohromující pohledy na sousední Buloňský les, na moderní čtvrť La Défense, Eiffelovku i panorama Paříže. Myslím, že právě tady si člověk nejlépe uvědomí, jak promyšleně a vynalézavě je celá budova navržena – nejen zevnitř, ale i ve vztahu ke svému okolí.
Průhledy budovou směrem k La Défense…
… a na opačnou stranu k Eiffelovce
Jedním z výhledů z horních teras je i pohled do sousedícího parku Jardin d´Acclimatation. Pro tuto výstavu byla jedna jeho část vyčleněna k umístění dvou monumentálních Calderových plastik.
Pokud budete letos v létě v Paříži, zařadila bych tuto výstavu mezi místa, která stojí za návštěvu. Nejen kvůli Calderovi, ale i kvůli celkovému zážitku, který si odnesete z celé budovy. A pokud vás Calderovo umění nadchne, nemusíte se s ním po odchodu z galerie rozloučit. Stačí se vydat do La Défense, kde na esplanádě pod hranatým obloukem stojí jeho monumentální Červený pavouk. Patnáctimetrová červená ocelová konstrukce patří k nejznámějším Calderovým „stabilitám“ a v kulisách skleněných mrakodrapů působí ohromujícím dojmem.
Výstava Calder. Rêver en équilibre. Do 16. srpna 2026.
Fondation Louis Vuitton, 16. obvod, 8 Avenue du Mahatma Gandhi
Vstupné 18 eur, do 18 let 5 eur, do 26 let 10 eur. Výhodný rodinný tarif (2 dospělí + max 4 děti) 36 eur. Vstupenky se dají koupit na místě, ale doporučuji raději předem přes internet.
Otevřeno denně kromě úterý od 10 do 20 hod, v pondělí od 11 hod.
Metrem linky 1 do stanice Les Sablons, odkud je to přibližně patnáct minut procházkou přes Buloňský les. Pokud se vám nechce pěšky, můžete využít také bezplatný shuttle bus, který jezdí přímo před nadaci od Vítězného oblouku (44 avenue de Friedland).
Pokud letos v červenci v Paříži plánujete jen jednu velkou výstavu, určitě stojí za zvážení právě ta s názvem Matisse 1941–1954 v Grand Palais. Nejde jen o přehlídku umělcových nejslavnějších obrazů, ale o pohled do závěrečné kapitoly jeho života – do období, kdy i přes své vážné zdravotní problémy dokázal dále tvořit, a kdy za pomocí jím vynalezené výtvarné techniky, kterou nazval „gouaches découpées“ – malované vystřihovánky vytvořil některá ze svých nejodvážnějších děl.
Po vážné operaci v roce 1941 už Henri Matisse nemohl pracovat tak jako dříve. Nevydržel stát u malířského stojanu. Nejdříve to zkoušel vleže – existují fotografie, kdy z postele maluje na plátno dlouhým štětcem, ale nakonec našel nový způsob uměleckého vyjádření. Začal vystřihovat různé tvary z papírů, natřených zářivými barvami, a skládat je do velkých kompozic. Vznikly tak jeho slavné vystřihovánky, které dodnes působí překvapivě moderně. Jednoduché listy, hvězdy, siluety postav nebo mořské motivy se v nich proměňují v živé obrazy, plné pohybu, světla a tvarů.
Nahoře dvě z jeho posledních pláten – vlevo Rumunská blůzka z roku 1940, vpravo Dívka v bílém z roku 1946
Výstava představuje díla, pocházející ze sbírek Centre Pompidou, které na dobu své pětileté rekonstrukce našlo svoje útočiště právě tady v Grand Palais. Díla jsou seřazena chronologicky podle závěrečných let Matissova života, od posledních maleb a pokusů o ně, přes kresby tužkou nebo tuší, až po zmíněné vystřihované a skládané obrazy. Nabízí ale mnohem víc než tato dnes už ikonická díla. K vidění jsou zde také kresby, grafiky, ilustrace, návrhy vitráží i materiály související s kaplí v jihofrancouzském Vence, kterou Matisse považoval za své životní dílo. Je zde nejlépe vidět, jak intenzivně umělec tvořil až do posledních let života a jak se jednotlivé techniky vzájemně ovlivňovaly.
Návrhy vitráží pro kapli ve Vence
Mezi lety 1948 – 1951 se Matisse intenzivně věnoval práci na návrzích pro nově budovanou kapli dominikánského řádu v jihofrancouzském Vence. Považoval ji za vyvrcholení své umělecké tvorby. Práci pojal komplexně – kromě účasti na architektonickém návrhu a celkovém pojetí stavby vytvořil i ikonografický program, návrhy vitráží, liturgického nábytku a kněžských rouch. Na výstavě jsou všechny tyto návrhy představeny, přičemž nejvíce zde září návrhy vitráží ve skutečné velikosti, s dekorem vytvořeným i tady z vystříhaných pestrých papírových ornamentů.
Návrhy kněžských rouch pro kapli ve Vence
Z mé návštěvy kaple asi před patnácti lety mi nejvíc utkvěla v hlavě právě vzpomínka na barevné světlo, které okny té jednoduché bílé stavby prostupovalo a zalévalo celý prostor. Bohužel se uvnitř nesmělo fotit, takže mám kapli jen zvenčí.
Poslední z děl Henriho Matisse z podzimu 1952. 3. listopadu 1952 umírá v Nice.
Kromě Matissovy retrospektivy stojí za pozornost i samotný Grand Palais, který prošel nejrozsáhlejší rekonstrukcí od svého otevření pro Světovou výstavu v roce 1900. Obnova trvala čtyři roky a po úplném znovuotevření v loňském roce je poprvé zpřístupněna i část budovy, kterou veřejnost desítky let prakticky neznala. Je to v podstatě zadní část Grand Palais, za slavnou velkou prosklenou lodí, kterou jsme tady v minulosti několikrát také viděli.
Do výstavních prostor se sice vstupuje jako dřív přes square Jean Perrin, ale na rozdíl od dřívějších let teď vede vstup do velkorysého foyer s mezipatrem, kde sídlí knihkupectví a příjemná kavárna Réséda Café. Odtud se pak návštěvník přirozeně dostává do nového srdce Grand Palais, které propojuje jednotlivé části budovy. Navazuje na ni nádherně zrestaurovaná Rotonde d´Antin se zlacenou výzdobou a plastikami. Tento prostor byl po dlouhá desetiletí veřejnosti nepřístupný.
Díky odstranění mnoha pozdějších příček a bariér dnes budova znovu působí jako jeden celek a člověk si mnohem lépe uvědomí velkorysost původního architektonického návrhu z roku 1900. A to ještě není zpřístupněno první patro, kde má být velký slavnostní sál. Určitě si procházku nově otevřenými prostory nenechte ujít.
Rotonde d´Antin
Strop rotundy
Jeden z bočních prostorů rotundy
Schodiště do prvního patra. Tam se, bohužel, zatím nesmí.
Výstava se koná v Grand Palais, 3 avenue du Général Eisenhower, vstup ze square Jean Perrin, 8. obvod
Otevřeno: do 26. 7. 2026, denně kromě pondělí, od 10 do 19,30 hodin, ve středu a v pátek do 22 hodin, poslední týden výstavy do 22 hodin každý den .
Vstupné: 16 eur, do 18 let je vstup zdarma. Vzhledem k velkému zájmu je vhodné rezervovat vstupenky předem.
Muzeum romantického života, nebo výstižněji řečeno romantismu, tady na blogu bylo hned v prvních letech poté, co blog vznikl. Teď však muzeum prošlo téměř rok a půl trvající rekonstrukcí, kdy bylo uzavřeno pro veřejnost, takže po jeho znovuotevření letos v únoru je na čase se do čtvrti Nouvelle Athènes, ležící těsně pod Montmartrem, znovu vrátit a podívat se, jak tyto práce muzeum a jeho interiéry a exteriéry proměnilo.
Změna je vidět na první pohled – z romantické světle zelené se domek, dříve popnutý růžemi, převlékl do béžovo-hnědé, barev, které měl původně v době svého vzniku. Světle zelená zůstala jen na vedlejším skleníku, ve kterém je umístěná kavárna. Interiéry zůstaly identické, až na malé změny dispozice a přemístění některých exponátů.
Muzeum je věnováno romantismu jako uměleckému a intelektuálnímu hnutí 19. století, které zdůrazňuje emoce, individualitu a svobodu tvůrčího projevu. Propojuje literaturu, hudbu i výtvarné umění a proto mezi jeho představitele patří zástupci všech těchto uměleckých oborů. Právě toto propojení je v muzeu zdůrazněno.
Pro pařížský společenský a umělecký život té doby patřila těmi nejvýznamnější zástupce romantismu skupina, jejíž součástí byla George Sandová a Fréderick Chopin. Jim je také věnována velká část expozice včetně jejich osobních věcí, i když sami v tomto domě nikdy nežili. Bydleli však ve stejné čtvrti, jen v o něco jižněji položeném Square d´Orléans.
Muzeum romantického života, ukryté v srdci Nouvelle Athènes, které bylo v té době živou módní čtvrtí, kde se usazovali umělci, spisovatelé i zámožnější měšťané, sídlí v domě s ateliérem, postaveném kolem roku 1830 a inspirovaném stylem italských vil. Patřil malíři Ary Schefferovi, významné osobnosti romantismu, jehož salon se brzy stal vyhlášeným místem setkávání umělců. Dům tak nebyl jen obytným prostorem, ale skutečným kulturním centrem své doby.
Po více než století v soukromém vlastnictví budovu v roce 1980 odkoupilo město Paříž a v roce 1987 ji otevřelo jako muzeum, věnované umění a intelektuálnímu životu doby romantismu.
Dnešní expozice přibližuje nejen dobu, ale i konkrétní osudy jejích protagonistů. Významná část sbírek je věnována George Sandové. Návštěvníci zde uvidí její portréty, osobní předměty, šperky nebo rodinné památky, ale i připomínky jejího vztahu s Chopinem – například hudební dokumenty. Mezi nejzajímavější exponáty patří i její kresby a akvarely a drobné osobní předměty, včetně ustřiženého pramínku vlasů, uzavřeného v medailonu. Velkou pozornost návštěvníků přitahují i sádrové odlitky rukou obou umělců, které dnes působí osobně a až dojemně, protože představují přímý kontakt s historií.
Skleník v zahradě, který slouží jako kavárna. Posezení v zahrádce před kavárnou je sice vrcholem romantiky, kafe vám tady ale nedoporučím. Mnohem lepší mají v rue Chaptal přímo naproti muzeu v kavárně Papillote.
Sbírky jsou umístěny v hlavním domě. V bývalém ateliéru Aryho Scheffera, do kterého se vchází ze dvora před domem a ve kterém se při troše fantazie dá stále ještě najít atmosféra jeho umělecké práce, jsou vystaveny jeho malířské stojany, kopie jeho děl, dobový nábytek i ukázky výtvarných technik. Prostor evokuje nejen samotný proces tvorby, ale i roli ateliéru jako místa setkávání, kde se vedly debaty o umění, literatuře i politice.
Pohled přes zahradu před kavárnou na ateliér Aryho Scheffera. Přiznám se, že jsem uvnitř ještě nikdy nebyla.
Muzeum, které si dodnes zachovalo svou intimní atmosféru domu, který byl místem setkávání umělců, může být zajímavou zastávkou při cestě z Montmartru do centra města.
Museé de la Vie Romantique, 9. obvod, 18 rue Chaptal
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod
Vstup zdarma do stálých sbírek (a tedy do celého domu). Do ateliéru Aryho Scheffera, kde se konají krátkodobé výstavy, je vstupné 12 Eur
Pamatujete se na kovového koně, na kterém při zahájení pařížské olympiády v roce 2024 přicválal po Seině černý jezdec? Pojmenovali ho Zeus a pro svou futuristickou estetiku se stal jedním z nejvýraznějších symbolů Olympiády. Tato monumentální instalace, na které je zkombinován kov, světlo a pohyb, má symbolicky odkazovat na sílu, energii a současně, v rámci historie Olympiády, i na mytologii.
Po skončení ceremoniálu mechanický kůň nezmizel – naopak se vydal na pouť po Francii, kde byl vystavován ve veřejném prostoru a kde se rychle stal atrakcí pro místní i turisty. Na konci loňského roku se vrátil do Paříže a až do ledna 2027 si ho můžete prohlédnout zblízka před Muzeem umění a řemesel (Musée des Arts et Métiers).
Koně vytvořilo architektonické a designové studio Blam z Nantes ve spolupráci se společností Sanofi, globální farmaceutickou společností, zaměřenou na vývoj léků a vakcín, která byla jedním z partnerů her. Kůň je vyrobený převážně z hliníku a některé jeho části, hlavně hlava, byly vytištěny na 3D tiskárně. Hlava, hrudník a kopyta jsou potaženy plátkovým stříbrem. Při programování jeho pohybu byly využity studie filmového pohybu tak, aby měli diváci dojem, že kůň opravdu běží po vodě.
Zeus stojí v zahradě před muzeem, kam není potřeba vstupenka, a můžete si ho tak kdykoliv prohlédnout. Za návštěvu stojí i celé muzeum, pokud vás zajímá historický průřez lidskou vynalézavostí od historických vědeckých přístrojů přes první průmyslové stroje až po průkopnické dopravní prostředky. Na několika patrech bývalého kláštera jsou vystaveny originální modely, funkční prototypy i ikonické vynálezy, které formovaly moderní svět, a to v celé paletě vědeckých oborů od dopravy, komunikace, energie, mechaniky až po stavebnictví.
Pokud vás jedinečné technické objekty a vynálezy zas tak neberou, za návštěvu stojí aspoň bývalý kostel sv. Martina, je umístěný model Foucaultova kyvadla (ten další najdete v Panthéonu) a několik nejcennějších exponátů, včetně původního modelu sochy Svobody v poměru 1:16, který vytvořil v roce 1878 sochař Fréderique Auguste Bartholdi. Bronzový odlitek tohoto modelu sochy Svobody ze stejného roku stával dlouhé roky před muzeem právě na místě, které dnes obsadil Zeus, zatímco socha je dočasně na výletě ve Washingtonu, kde zdobí zahradu rezidence francouzského velvyslance.
Chór bývalého kostela sv. Martina s Foucaultovým kyvadlem
Pohled do lodi bývalého kostela se strukturou, nesoucí několik významných exponátů historických dopravních prostředků Model sochy Svobody vidíte na galerii uprostřed pod oknem.
Musée des Arts et Métiers, 3. obvod, 60 rue Réaumur
Ke koni je vstup zdarma během otvírací doby muzea (ale i mimo ni je dobře vidět přes plot). Do muzea se sice platí vstupné, ale dostanete se tam zdarma při prodloužené návštěvní době v pátek od 18 do 21 hodin.
Pařížští kurátoři připravili opět spoustu zajímavých výstav a způsobili nám tak problém s tím, co všechno se dá stihnout a co oželet. V posledních týdnech jsem vyzkoušela několik z těch nejzajímavějších akcí a všechny mohu doporučit. Na ty nejvýraznější se teď podíváme.
Auguste Renoir v Musée d´Orsay
Musée d´Orsay připravilo na letošní jaro a část léta mimořádnou „renoairovskou sezónu“, která není jen klasickou retrospektivou, ale promyšleným dvojprogramem – dvě paralelní výstavy ukazují Augusta Renoira z odlišných úhlů – jako malíře i jako analytického kreslíře, jehož dílo je mnohem komplexnější, než jak je často vnímáno.
První výstava je nazvaná Renoir et l´amour a představuje přibližně padesát pláten z let 1865 – 1885, včetně těch nejznámějších a nejikonických, které zobrazují scény z pařížského života – tančírny, kavárny nebo výlety k řece, které Renoir přetváří ze všedních každodenních obrazů na monumentální zobrazení sociálních vztahů.
Druhá výstava Renoir dessinateur, která se koná jen o několik muzejních sálů vedle, představuje Renoira jako kreslíře. Přibližně stovka kreseb, skic a studií, provedených nejen tužkou, uhlem nebo rudkou, ale také pastelem a akvarelem, odhaluje méně známou stránku jeho tvorby: důraz na linii, konstrukci a dlouhodobé studium figury a ukazuje řemeslnou stránku Renoirova umění. Velká část vystavených děl tvoří přípravné kresby k jeho obrazům nebo analytické studie zobrazení lidského těla. Obě výstavy tak umožňují přímé porovnání přípravných prací s konečným výsledkem.
Myslím, že nic hezčího pro milovníky impresionistů letos v Paříži už k vidění nebude – jedině snad kromě připravované podzimní Monetovy výstavy v Oranžerii.
Do 19. července, resp. do 5. července 2026. Kvůli dlouhým frontám doporučuji koupit vstupenky předem přes internet, nebo využít čtvrteční večerní otvírací dobu do 21,45 hod. Když přijdete v 18 hodin. jednak máte vstupenku za 10 eur místo 14, ale hlavně se dovnitř dostanete dřív než během dne a kolem 20 hod už jsou sály mnohem prázdnější. Vstupenka platí do celého muzea, nejen na tyto dvě výstavy.
7. obvod, Esplanade Valéry Giscard d´Estaing
Autoportrét z roku 1875, kdy bylo Renoirovi 34 let
Přípravná kresba k obrazu Tanec na vesnici a konečný obraz z roku 1883
Henry Rousseau v Oranžerii
Naivní malby Celníka Rousseaua jsou prezentovány v Oranžerii na výstavě s názvem Henri Rousseau – l´ambition de la peinture z pohledu ambice malíře, který se snažil prosadit na pařížské scéně konce 19. století. Výstava sleduje jeho kariéru od rozhodnutí opustit zaměstnání celníka až po promyšlené budování umělecké identity – včetně autoportrétů, zakázek i účasti na Salonu nezávislých, a zdůrazňuje jeho vztah k trhu a sběratelům, kteří se stali spolutvůrci jeho posmrtného uznání.
1. obvod, Jardin des Tuileries, Place de la Concorde
Výstava se otvírá obrazem s názvem Já, portrét, krajina z roku 1890, zapůjčeným z Národní galerie v Praze
Henri Matisse v Grand Palais
Výstavu s názvem Matisse: 1841-1954 jsem ještě neviděla, tak jen přidávám upoutávku ze stránek Grand Palais. Výstava představuje poslední roky kariéry Henriho Matisse v letech 1941 až 1954 prostřednictvím více než 300 děl ze sbírky Centre Pompidou a z významných mezinárodních zápůjček, a odhaluje multidisciplinární povahu jeho tvorby v tomto období. Kromě pláten a vystřihovaných koláží jsou zde k vidění jeho kresby, návrhy vitráží, ilustrované knihy a textilie, spadající do posledních deseti let jeho života.
Velká retrospektiva Alexandera Caldera s názvem Calder: Rêver en équilibre bude zahájena zítra a moc se na ni těším. Bude to přehlídka jeho ikonických mobilních objektů, ale zároveň také komplexní pohled na umělce, který se pokusil proměnit samotnou definici sochařství. Současně budou v rozlehlých prostorách Nadace Louis Vuitton vystavena i díla Calderových přátel – Jeana Arpa, Pieta Mondriana, Paula Klee, Pabla Picassa a dalších členů avantgardních uměleckých hnutí, a třicet pět fotografií od některých z nejvýznamnějších fotografů 20. století (mimo jiné Henri Cartier-Bresson, André Kertész, Gordon Parks, Man Ray, Irving Penn a Agnès Varda).
Do 16. srpna 2026.
16. obvod, 8 avenue Mahatma Gandhi
Martin Parr v Jeu de Paume
Nedávno zesnulému britskému fotografovi Martinu Parrovi uspořádali v Paříži velkou výstavu, která je přehlídkou jeho nejslavnějších fotografických cyklů. Nečekejte krásné obrázky – Parr je drsný kritik výrazných sociálních jevů a civilizace všeobecně a jsou pro něj typické ostře barevné motivy, zaměřené na témata, spojená s masovou turistikou a volným časem, kulturou spotřeby, nákupy nebo přehnaným využitím technologií. Fotky jsou na první pohled zábavné, na ten druhý znepokojivé až místy děsivé.
Do 24. května 2026.
1. obvod, 1 place de la Concorde (Jardin des Tuilleries)
Sebastião Salgado v Hôtel de Ville a v Galerii Polka
Druhá fotovýstava, kterou doporučuji, je proti Parrovi úplně jiné kafe. Brazilský fotograf, žijící v posledních letech až do své loňské smrti v Paříži, nabízí monumentální pohled na svět skrze fotografii jako estetický i etický nástroj, a to především díky jeho velkoformátovým sériím Genesis a Amazonia. Expozice staví na kontrastu mezi dvěma polohami Salgadovy tvorby – na jedné straně jsou to snímky nedotčené přírody – pralesy, řeky, zvířata a domorodé komunity zachycené v cyklu Amazonia, zatímco na straně druhé se v cyklu Genesis připomíná i Salgadův dlouhodobý zájem o člověka v extrémních podmínkách – při práci, migraci a sociální nerovnosti. Jeho snímky jsou zásadně černobílé, s monumentální kompozicí a ostrým kontrastem. Kromě výše uvedených dvou cyklů jsou na výstavě představeny i ukázky z poslední série, zobrazující Paříž, kterou vytvořil těsně před svou smrtí na základě prosby pařížské radnice.
Výstava na pařížské radnici trvá do 30. května, vstup je zdarma, ale s povinnou rezervací předem přes internet. O výstavu je velký zájem, takže doporučuji rezervovat nejméně týden předem. Pokud byste se na výstavu nedostali, tak některé z fotografií jsou vystavené i na plotě radnice podél rue de Rivoli.
Hôtel de Ville, 4. obvod, 3 rue de Lobau (ze zadní strany Hôtel de Ville)
Salgadovy fotky Paříže jsou k vidění i v Galerii Polka, která ho zastupuje. Je jich zde víc, než na radnici, a jsou všechny úžasné. Všech třicet snímků si můžete prohlédnout i na stránkách galerie TADY.
Do 16. května 2026.
Cour de Venise, 3. obvod, 12 rue Saint-Gilles (pozor, na této adrese leží obchod, kde bývají také miniaturní výstavy. Samotná galerie se nachází ve dvoře za šedými vraty, u kterých je nutné zazvonit). Vstup zdarma.
Cour de Venise, Galerie Polka je na této fotce vlevo
Původně jsem o této výstavě, která se koná v Národní knihovně, ani nechtěla psát. Sice se mi moc líbila, jenže měla původně končit už 11. ledna. Včera jsem ale zjistila, že ji prodloužili až do března, takže se o ní ráda zmíním a doporučím ji.
Výstava mapuje práce členů výtvarné skupiny Les Nabis, která sehrála na přelomu 19. a 20. století klíčovou roli při přechodu ze světa impresionismu k modernějším uměleckým směrům. Výstava představuje především jejich grafické a dekorativní práce, zhotovené celou řadou známých i méně obvyklých výtvarných technik, ale také užitou grafiku, jako jsou plakáty, divadelní programy, ale také třeba jídelní lístky nebo ilustrace pro knihy a noviny.
Skupina Les Nabis vznikla kolem roku 1888 v Paříži mezi studenty tehdy slavné Académie Julian. Název převzali z hebrejského slova nabi – prorok, čímž chtěli vyjádřit svoji ambici přinést nové pojetí umění. Zásadním impulzem pro jejich formování byl téměř abstraktní obraz Paula Sérusiera Talisman, namalovaný pod přímým vlivem Paula Gauguina. Tento obraz se stal manifestem skupiny: barva měla nést význam sama o sobě, nezávisle na realistickém zobrazení. Jejich další inspirací se staly japonské dřevořezy, které ovlivnily jejich práci s linií, kompozicí a perspektivou.
Paul Sérusier, Talisman, 1888
Mezi hlavní členy Les Nabis patřili Maurice Denis, teoretik skupiny, dále Pierre Bonnard, Édouard Vuillard, Paul Sérusier, Ker-Xavier Roussel, Félix Vallotton a Aristide Maillol. Přestože každý z nich postupně rozvíjel vlastní styl, spojovalo je několik základních principů: plošnost obrazu, výrazná barevnost, dekorativní kompozice a symbolický obsah. Nabis se tak výrazně odklonili od impresionistického zachycování světla a okamžiku a budovali svůj vlastní umělecký směr. Častým námětem byly intimní interiéry, rodinné scény, zahrady, městská zákoutí, ale i náboženské nebo mytologické motivy.
Významným rysem tvorby Les Nabis bylo prolínání volného a užitého umění. Hodně se věnovali návrhům plakátů, knižní ilustraci, tapiseriím, paravánům či scénografii. Umění chápali jako součást každodenního života, nikoli jen jako objekt určený pro galerie a muzea
Výstava se koná v jednom z historických sálů v Národní knihovně Richelieu, takže se současně s výstavou dá znovu podívat i do nádherné hlavní čítárny – Oválného sálu a do dalších prostor knihovny, nebo dokonce i do Muzea Národní knihovny.
Paříž má od října nové výstavní prostory. Moderní, obrovské, ohromující. Sídlí v nich Nadace Cartier, přesněji Fondation Cartier pour l’art contemporain, významná instituce současného umění, založená v roce 1984, jejímž cílem je podpora současné umělecké tvorby a která dává prostor etablovaným i začínajícím umělcům, různorodým médiím a kulturním experimentům.
Není to tak dlouho, co jsem se o nadaci zmínila ve svém článku o 14. obvodu. Právě v tomto arrondissementu na boulevardu Raspail nadace donedávna sídlila v impozantní budově ze skla a oceli, navržené slavným architektem Jeanem Nouvelem. Tentýž architekt pro nadaci navrhl i rekonstrukci jejího nového sídla – historické budovy v samém centru Paříže přímo naproti Louvru. V souladu s konceptem původního sídla i zde zachoval specifický přístup k výstavním prostorům – absenci uzavřených sálů, otevřenost vůči vnějšímu okolí a fluidní, proměnlivý prostor.
Bývalé sídlo na boulevardu Raspail
Čelní pohled na dnešní sídlo nadace. Foto z oficiálních stránek (takto budova ještě vyfotit nejde, pořád je před ní ještě část zázemí staveniště).
Přestavěná budova pochází z 19. století, z doby velké prestižní přestavby města pod vedením barona Haussmanna, kdy byla navržena jako luxusní hotel. Slavnostní otevření se konalo v roce 1855 při příležitosti Světové výstavy. Později byla přestavěna na obchodní dům (Grands Magasins du Louvre) a od 70. let 20. století sloužila pod názvem Le Louvre des Antiquaires jako prodejní prostory pro starožitnosti. Párkrát jsem byla uvnitř, ale množství obchodů na dlouhých nepřehledných a pustých chodbách mě trochu děsilo, stejně jako přístup prodejců, kteří okamžitě odhadli, že se mnou žádný velký obchod neudělají, a chovali se spíše nepříjemně. Ještě než celé centrum v roce 2016 definitivně zavřeli, stihla jsem ho vyfotit a dát sem na blog. Máme tak pěkné srovnání, jak to tam vypadalo původně a jak teď.
Pohled na náměstí před staveništěm tak, jak vypadalo před rokem. Jen pečlivým pohledem je vidět skleněná kostka uprostřed fotografie. V této ohradě se skrývalo zařízení staveniště a právě tudy chodili dělníci dovnitř. Díky zrcadlovým stěnám, ve kterých se odráželo okolí, tento velký objekt na tomto tak exponovaném místě vizuálně nijak nepřekážel.
Přestavby jste si určitě všimli. Zařízení staveniště mezi Louvrem a Palais Royal totiž nešlo během těch let přehlédnout, i když bylo zakamuflováno ohradou se zrcadlovými stěnami, ve kterých se odráželo okolí. Rekonstrukce byla zahájena v září 2020 a i když měla původně skončit v létě 2023, nakonec se protáhla na téměř dvojnásobek času. Od letošního jara začala ohrada postupně mizet a i když ještě dnes jsou na ulici její pozůstatky, bylo jasné, že se práce chýlí ke konci a výstavní prostory budou konečně otevřeny. A jak rekonstrukce dopadla?
Největších změn se dočkal interiér, ve kterém zmizelo celé staré jádro stavby, které bylo prakticky vykucháno až na historickou slupku. Interiér se tak proměnil na moderní a flexibilní prostor s pěti velkými pohyblivými platformami, které lze podle potřeby nastavit do jedenácti výškových poloh tak, jak bude vyžadovat charakter každé výstavy. Naproti tomu v exteriéru byla ponechána tradiční haussmannovská fasáda s kamenným obložením a s arkádami. Pod nimi byly místo původních výloh vloženy velké skleněné tabule, které dovnitř propouštějí světlo a do ulice nabízejí výhledy na vystavené exponáty. Architektonicky jde o odvážný krok: kombinace historické fasády s vysoce technickým, modulárním interiérem přetváří koncept muzea – nejde jen o vystavování, ale o prostor, který se dokáže přizpůsobit potřebám umění, města i veřejnosti.
Fotografie holého interiéru z oficiálních stránek
Na získaných 8500 metrech čtverečních vznikly kromě výstavních prostor i přednáškové sály, auditorium, knihkupectví a kavárna. V současné době vystavuje nadace průřez svými sbírkami. Najdeme zde proto nejrůznější druhy moderního umění – od pláten a sochařských děl, přes umělecké instalace a konceptuální umění až po fotografii. Tato všeobecná výstava bude trvat až do konce srpna 2026. Teprve potom se nadace vrátí ke své koncepci personalizovaných expozic.
Díky velkým proskleným stěnám se podařilo propojení výstavních prostor s venkovním životem. Skleněné tabule, které sahají prakticky od podlahy až ke stropu dokáží vymazat pocit oddělených prostor a někdy na první pohled zaváháte, jestli ten člověk zrovna kráčí uvnitř, nebo venku po chodníku
Nové prostory Nadace Cartier stojí za návštěvu nejen kvůli vystaveným exponátům, ale už jen samy o sobě. Ukazují, že muzeum nemusí být jen statickou schránkou pro umělecká díla, ale živým organismem – proměnlivým, otevřeným a spojujícím město a lidi. Rekonstrukce historického domu naproti Louvru – ať už se o ní bude říkat a psát cokoliv, protože ne všem se vykuchání původního interiéru zamlouvá – však znamená především setkávání minulosti a současnosti umění.
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.