Pamatujete si ještě na zlatavý balón, který se vznášel na Tuilerijskou zahradou během Olympiády, kdy zastával roli olympijského ohně? Pravda, do ohně měl docela daleko, přesto se v té době stal symbolem nejen Olympiády, ale celého města. Teď se do Tuilerií vrátil.
Francouzi se tehdy vydali úplně jinou cestou, než předchozí tvůrci olympijského ohně. Designér Mathieu Lehanneur navrhl kotel, v němž nehoří žádný skutečný plamen. Místo něj vytváří iluzi ohně jemná vodní mlha nasvícená desítkami LED světel. Výsledek je překvapivě působivý – zvlášť když se po setmění celý balón pomalu vznese nad koruny stromů a zdánlivý plamen se rozzáří nad městem.
Instalace navíc připomíná jednu významnou kapitolu francouzské historie. Právě z Tuilerií totiž v roce 1783 odstartoval první let balónu naplněného vodíkem. Spojení olympijského symbolu s odkazem na průkopníky létání se tehdy povedlo téměř dokonale.
Během olympijských a paralympijských her patřil večerní vzlet balónu k největším atrakcím a každý den se na něj přišly podívat tisíce lidí. Fotografie zářícího kotle obletěly svět. Možná proto bylo rozhodnuto, že se bude kotel se zlatým balónem do Paříže vracet každé léto až do olympijských her v Los Angeles v roce 2028. Letos je tedy znovu k vidění a od 21. června až do 14. záříse za příznivého počasí každý večer vznáší nad Tuileriemi. Pokud jste nebyli v Paříži v olympijském roce 2024, máte ještě příležitost se letem balónu pokochat.
Balón létá jen při příznivém počasí, teď v červenci až ve 22.30 hod (a proto jsem ho ještě na vlastní oči neviděla), v srpnu by to mělo být už ve 21.30 hod a v září kolem 20.30 hod. Zahrady jsou otevřené sice už od 7 hodin, ale do zóny, kde je balón ukotvený, se smí až od 10 hodin. V červenci se tato zóna zavírá ve 21.30 hod, v srpnu to bude ve 20.30 hod a v září v 19.30 hod. Vstup je zdarma.
Paříž právě dnes otevírá koupací sezónu na Seině a to na třech oficiálních místech – Bercy ve 12. obvodu, Bras de Grenelle v patnáctce nedaleko Eiffelovky a Bras de Marie pod mostem Louis-Philippe naproti ostrovu Île Saint-Louis v historickém centru města. Odtud jsou taky fotky v tomto článku.
K těmto třem dočasným koupacím plochám je třeba přičíst i další dvě – Canal Saint-Martin (ne celý, jen kousek té rozšířené části za Passerelle Michèle Morgan) a Bassin de la Villette. Zatímco ve Villette je koupaliště zřizováno pravidelně už několik let, v kanálu se do letošního roku koupat nesmělo. Upřímně řečeno, když si vzpomenu, jak vypadalo dno, když byl před několika lety kanál vypuštěný kvůli čištění a údržbě, a co všechno tam leželo, tak nechápu, že tam někdo skočí. O tom, že je to nebezpečné, svědčí i to, že jen za tento týden tam našli dva utopené.
Možná vás napadne otázka, jestli je voda opravdu čistá. Odpověď zní ano. Kvalita vody se v oficiálně vyznačených zónách každý den testuje a pokud by po vydatných deštích nebo z jiného důvodu nesplňovala hygienické limity, areál se dočasně uzavře. O bezpečnost se starají plavčíci a každé místo je vybavené převlékárnami, sprchami i zázemím pro návštěvníky.
Nepředstavujte si ovšem, že skončíte do Seiny a přeplavete ji na druhou stranu. To by vás asi hned sejmula první výletní loď. Na plavání jsou vyhrazené velké chlívečky a jinam se nesmí.
Návrat koupání do Seiny je výsledkem několikaletého programu na vyčištění řeky, který výrazně urychlily přípravy na olympiádu v roce 2024, kdy se v řece konaly některé plavecké závody. Díky modernizaci kanalizace, čistíren odpadních vod a dalším opatřením se kvalita vody údajně zlepšila, i když to na první pohled není vidět. Nicméně ve vedrech, které tady byly minuly týden a které se sem prý znovu chystají, může být i takové místo vítaným osvěžením – když ne na plavání, tak aspoň na sprchu a chvilku odpočinku.
Oficiální koupací místa budou návštěvníkům otevřena zdarma každý den až do konce srpna. Pokud tedy letos plánujete výlet do francouzské metropole, můžete si kromě prohlídky památek nebo plavby po Seině dopřát i něco, co bylo ještě donedávna nemyslitelné – pozorovat Notre Dame nebo Eiffelovku v plavkách z hladiny řeky.
Pont Louis-Philippe a pod ním fronta na vstup na plovárnu
Pokud plánujete v červnu cestu do Paříže, určitě vám neunikne nejnovější instalace, která opanovala nejstarší pařížský most Pont Neuf. Francouzský umělec, známý pod zkratkou JR (pod kterou se skrývá jméno Jean-René, příjmení údajně ještě nikdy zveřejněno nebylo) proměnil most na velkolepou jeskyni s názvem La Caverne du Pont-Neuf. Prozatím je jeskyně vidět jen zvenčí. První návštěvníci do ní budou moci vejít v sobotu 6. června. Díky gigantické nafukovací konstrukci a optické iluzi inspirované kamenolomy, ze kterých pocházel kámen použitý při výstavbě Paříže, se ocitnou pod skalním masivem, který se jako by náhle objevil uprostřed francouzské metropole. Nepůjde však jen o vizuální atrakci. Součástí instalace mají být i světelné efekty a zvuková kulisa.
Foto Anna Maria Castellari. Protože teď nejsem v Paříži a přijedu, až bude po všem, o fotky na blog jsem poprosila svoji italskou kamarádku, která je tam právě tento víkend.
Proč zrovna jeskyně a proč právě na Pont Neuf? JR svým dílem vzdává hold umělecké dvojici Christo Yavacheff a jeho ženě Jeanne-Claude, kteří se nesmazatelně zapsali do historie současného umění svými instalacemi, při kterých balili do kusů látky nejen obyčejné předměty jako židle, sudy nebo lahve, ale postupně přecházeli na čím dál větší předměty a současně se přesunovali do veřejného prostoru. Nejdříve v USA nebo v Austrálii, kde například už v roce 1969 zahalili do více než 90 000 m2 textilie kus pobřeží poblíž Sydney.
V roce 1985 zabalili do látky právě Pont Neuf. Byl to jejich první slavný projekt na historické památce v samotném centru velké evropské metropole a díky mimořádné publicitě a více než třem milionům návštěvníků se stal jedním z jejich nejznámějších děl. A právě na toto dílo se JR svým současným projektem po více než čtyřiceti letech odvolává.
Foto Wikipedia, Michel Bourdais
Mimochodem, poslední instalací dvojice Christo a Jeanne-Claude se pak stal v roce 2021 zabalený Vítězný oblouk, na který si pravděpodobně mnozí vzpomenete. Projekt připravovali už před rokem 2009, než Jeanne-Claude zemřela, ale nakonec byl pro svoji obtížnost realizován až po smrti Christa (zemřel v roce 2020) jeho synovcem Vladimirem.
Christo a Jeanne-Claude, Zabalený Vítězný oblouk, září 2021
JR tak svým způsobem navazuje na odkaz Christa a Jeanne-Claude a vytváří projekt, ve kterém propojuje umění, architekturu a historii Paříže. Rozsah projektu je impozantní – instalace dosahuje výšky až osmnáct metrů, využívá přibližně 19 000 m² potištěné textilie a na jeho realizaci se podílí více než osm set spolupracovníků.
Foto Anna Maria Castellari
Současná instalace v centru Paříže není ovšem prvním uměleckým dílem, které zde JR vytvořil. Možná si vzpomenete na optickou iluzi, která pod názvem Návrat do jeskyně dominovala průčelí pařížské Opery v létě 2023, nebo na útesy, které vytvořil na Trocadéru v roce 2021, nebo dokonce na „zmizení“ Pyramidy v Louvru v roce 2016 či na fotografie Francouzů, kterými v roce 2014 doslova vytapetoval Panthéon včetně věže. Některé z těchto instalací pak byly rozvíjeny v následujících dílech ať už ve Francii nebo v zahraničí a jsou obdivuhodné už jen proto, že kromě neobvyklého nápadu vyžadovaly i nesmírnou práci, nasazení a v neposlední řadě spoustu techniky a vysoké náklady.
Návrat do jeskyně, 2023
Útesy na Trocaderu, 2021, foto Vogue.fr
Zmizení pyramidy v Louvre, 2016
Panthéon, 2014
La Caverne du Pont-Neuf tak patří do série ambiciózních projektů veřejného umění v posledních letech a nabízí obyvatelům i návštěvníkům Paříže nový pohled na jednu z nejvýznamnějších památek francouzské metropole. Pokud budete v červnu v Paříži, určitě jí neuniknete.
Foto Anna Maria Castellari
Dílo je už nainstalované, takže zvenčí ho můžete vidět už teď. Vstup do jeskyně bude otevřen od 6. do 28. června 2026. Vstup je zdarma a návštěvníci mohou dílo obdivovat nepřetržitě, dvacet čtyři hodin denně po celou dobu konání. Další podrobné informace o projektu a jeho vytváření najdete TADY.
Jako každý rok, i letos se malí i velcí tlačí u výloh obchodního domu Galeries Lafayette, které jsou tradičně bohatě vyzdobeny animovanými okénky s dekoracemi, které jsou sice reklamou na firmy, které tuto vánoční výzdobu zaplatily, ale jejichž úkolem je v této roční době hlavně navodit vánoční atmosféru (a přilákat zákazníky dovnitř, samozřejmě). Letos je výzdoba ještě bohatší než obvykle, protože obchodní dům slaví 130 let své existence a oslavu pojal opravdu velkoryse.
Kromě výloh je nejzásadnějším prvkem výzdoby obří vánoční stromek pod secesní kupolí. Jako každý rok, ani ten letošní není tak úplně tradiční. Je růžový, plastový, třpytivý a bliká na něm dvacet tisíc světel. Prohlédnout si ho můžete nejen z přízemí mezi pulty luxusních parfumerií, ale také z galerií v jednotlivých patrech nebo ze skleněné visuté lávky, která pod kupolí ční v posledním patře. A když už budete nahoře, nezapomeňte na terasu s nádherným výhledem na centrum města.
Výlohy i vánoční stromeček navrhuje každý rok pro Galeries Lafayette některý z módních návrhářů. Letos padla volba na švýcarského designéra Kevina Germaniera, známého svým odvážným a pestrým stylem. Má rád jasné barvy a třpytivé materiály a zároveň používá překvapivé, často futuristické prvky a hru světla. Výlohy jsou proto proměnlivou pohádkovou přehlídkou, ze které až přecházejí oči. Pokud jedete do Paříže na svátky s dětmi, je to skvělá příležitost, jak je zabavit a pobavit.
Na Galeries Lafayette navazuje na stejném bulváru další velký obchodní dům, Le Printemps, který se svými výlohami taky nenechá zahanbit. I tady se slaví – obchodní dům má sto let a k výročí připojil i oslavu padesáti let, co ho zdobí tyto pohyblivé vánoční obrazy ve vitrínách.
Už jste viděli palmový háj v centru Paříže? Najdete ho na mostě Louis-Philippe, který spojuje ostrov Ile Saint-Louis se čtvrtí Marais hned za pařížskou radnicí a za katedrálou Notre-Dame. Palmy na mostě sice zůstaly po olympiádě, během které zdobily město, nebyly ale pořízeny přímo pro ni. Radnice si je jen vypůjčila z jiné události, pro kterou slouží už od roku 2002, a to z pařížské pláže, která se každoročně v srpnu koná na březích Seiny v samém centru města. Stromy obvykle přezimují před pařížskou radnicí, ale protože tam teď probíhají práce na rekonstrukci, bylo rozhodnuto, že v letošní zimě zůstanou na mostě.
Není nutné se o ně bát, určitě tady nezmrznou. Jde o druh Trachycarpus, který je jedním z nejodolnějších druhů palem vůbec. Pochází z Asie (tyto prý konkrétně z Číny) a ve vlhké a chladné Paříži se jim daří lépe, než kdyby je někdo vysadil na Riviéře. Koneckonců, rostou dobře i u nás.
… si můžete v těchto dnech připadat v Jardin des Plantes, v pařížské botanické zahradě. Pokud jedete před Vánoci do Paříže s dětmi, zkuste je sem vzít. Jako každoročně v posledních letech, i letos se tady zabydlela světelná show s obrovskými zvířecími figurami, kterými jsou letos dinosauři, brontosauři, stegosauři a další a další -sauři, a také ohromné pestré ryby a jiné mořské potvory. Je to plastové, barevné, pestré, kýčovité a nevkusné, ale děti i část dospělých to milují. Vánoce jsou tak jako tak mírný kýč, tak proč se nepokochat i tímto.
Podobné čínské zvěřince z umělé hmoty jsou v posledních letech v módě, koneckonců, máme ho i v pražské zoologické zahradě. Stejně jako všude jinde, i ten pařížský se rozsvěcuje až po soumraku. Taky si za to připlatíte – zatímco přes den se na figury můžete podívat zadarmo, od 18 hodin zaplatíte vstupné.
Pokud místo večerního placeného představení zvolíte jednoduchou prohlídku za denního světla, můžete využít i další atrakce. Děti zde najdou typický pařížský kolotoč, na kterém se ovšem místo na konících svezou na dinosaurech, nebo stánek s občerstvením. Tím však zajímavosti ještě nekončí. Hned při hlavním vstupu od nábřeží leží i malá zoologická zahrada nebo na opačném konci Velká galerie evoluce s celou řadou vycpaných zvířat. Zajímavé jsou také historické skleníky s tisícovkami exotických a tropických rostlin a pro opravdové nadšence i Mineralogické muzeum.
No a pokud byste se chtěli jen tak procházet v části zahrady, kam tato atrakce nedosáhla, můžete zkusit hledat hejno zelených papoušků, kteří se v zahradě v posledních letech úspěšně množí a které najdete lehce podle hlasitého skřehotání, nebo se zastavit u posledních kvetoucích růží, které přežily i sněžení a mírný mrazík z minulého týdne.
Vlevo vzadu za plastovým jínanem dvojlaločným je vidět budova Velké galerie evoluce
Jardin des Plantes, 5. obvod, place Valhubert nebo rue Geoffroy-Saint-Hillaire
Zahrada je otevřena denně od 8 do 17,30 hod (v této roční době, v létě je otevřena déle), vstup zdarma
Expozice Jurassique en voie d’illumination trvá do 19. ledna 2025
Otevřena je od středy do neděle, od 18 do 22 hodin (24. prosince je zavřeno), vstup na večerní představení jen od vchodu z place Valhubert
Vstupné: dospělí 18 eur, děti od 3 do 12 let 15 eur, do 3 let zdarma. Vstupenky se kupují výhradně přes internet.
Expozici je možné vidět bez světelných efektů i během dne v rámci návštěvy zahrady.
15. dubna 2019 jsme všichni sledovali prakticky v přímém přenosu, jak katedrálu Notre-Dame-de-Paris zachvátil požár, při kterém několik hodin hořely její starobylé zdi a historický krov, a jak se nakonec zřítila věžička z 19. století, navržená architektem Viollet-le-Ducem. Všichni jsme v šoku nad těmi hrůznými záběry přemýšleli, jestli a jak se podaří napravit škody a kdy bude možné katedrálu znovu navštívit.
Dnes je ten den blízko. Díky práci architektů a zručnosti stovek řemeslníků bude katedrála Notre-Dame znovu otevřena už za necelé dva týdny. Práce v interiéru jsou téměř dokončeny, ale venkovní lešení na katedrále ještě nějaký čas zůstane, než budou kompletně dokončeny i restaurátorské práce na exteriéru.
Chrámová vrata se poprvé otevřou 7. prosince 2024, kdy proběhne oficiální inaugurace, jejíž součástí bude předání Notre-Dame z rukou státu, který katedrálu vlastní, jejímu správci, jímž je katolická církev. Při liturgickém obřadu bude slouženo Te Deum, Magnificat a nakonec nešpory. Při této příležitosti budou také znovu zprovozněny zrestaurované varhany.
Bohoslužba, kterou bude sloužit pařížský arcibiskup, se uskuteční 7. prosince pozdě odpoledne za přítomnosti prezidenta republiky, který společně s pařížskou diecézí na tuto událost pozval velký počet hlav států a vlád. Přítomni budou také mecenáši, kteří se o restaurování zasloužili, zástupci všech pařížských farností, členové katedrální kapituly a pařížské duchovenstvo.
Po bohoslužbě bude od 21 hodin následovat umělecký pořad, který připravila francouzská televize a který bude vysílán do celého světa. Předpokládám proto a doufám, že aspoň část ho bude k vidění i v naší televizi.
Symbolicky 8. prosince, a tedy na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie, je na 10.30 hodin naplánována zahajovací mše se svěcením oltáře, kterou bude sloužit pařížský arcibiskup a které se zúčastní opět prezident republiky. Veřejnost bude moci mši sledovat na obřích obrazovkách před katedrálou.
Znovuotevření pak bude od 8. do 15. prosince pokračovat tzv. oktávou: každý den proběhne slavnostní bohoslužba se zvláštním tématem. I když bude katedrála pro veřejnost otevřená už od večera 8. prosince, během tohoto prvniho týdne budou platit časová omezení vstupu podle konaných obřadů, a proto bude otevřeno pouze následovně: v neděli 8. prosince od 17.30 do 22.00 hodin, od pondělí 9. prosince do pátku 13. prosince od 15.30 do 22.00 hodin, sobota 14. prosince a neděle 15. prosince od 15.30 do 20.00 hodin.
Od 16. prosince se Notre-Dame opět otevře volně všem věřícím a návštěvníkům od 7.45 do 19 hodin. Mše se budou konat ve všední dny v 8, 12 a 18 hodin, v sobotu v 8.30, 12 a 18 hodin, v neděli a ve svátky v 8.30, 10, 11.30 a 18 hodin. I přes nedávné diskuze o možném zpoplatnění bylo nakonec rozhodnuto, že vstup zůstane i nadále zdarma.
Otevíraci doba platí zatím ovšem jen pro jednotlivce a rodiny. Skupiny poutníků budou v katedrále přijímány až od 1. února 2025 po předchozí registraci (už je údajně zaregistrováno čtyřicet tisíc poutniků), a kulturní a školní skupiny s průvodcem až od 9. června 2025.
Vzhledem k tomu, že se ročně očekává 15 milionů návštěvníků, připravuje správa katedrály internetový systém rezervací na časové úseky. Jednotliví návštěvníci si budou moci zarezervovat časový slot dva dny předem, den předem nebo v den samotný. Rezervační systém bude spuštěn kolem 1. prosince 2024 na oficiálních stránkách katedrály .
Možnost přijít na prohlídku bez rezervace zůstane sice zachována, bude ale potřeba se připravit na dlouhé čekání ve frontě.
V těchto dnech je také nově ke stažení mobilní aplikace (IOS i Android) s informacemi ve francouzštině, angličtině a španělštině o prohlídkových trasách pro různé skupiny návštěvníků.
Nejvýznamnější výstavou letošního podzimu je bezpochyby připomínka stého výročí založení surrealistického hnutí, která se pod jednoduchým názvem Surrealismus koná v Centre Pompidou. Je koncipována nejen jako odkaz na Surrealistický manifest jako klíčový dokument, kterým André Breton v roce 1924 položil základy a stanovil principy a metody surrealistického hnutí, ale především jako přehlídka výtvarných umělců, kteří pracovali v souladu s jeho myšlenkami.
Vstup na výstavu může sice udivit, má však své opodstatnění. Reprodukuje vstupní bránu slavného montmartreského Pekelného kabaretu (Cabaret d´Enfer), který v době Belle Époque sousedil s podobným lokálem s názvem Nebeský kabaret (Cabaret du Ciel). Oba dva podniky, dnes už dávno neexistující, měly stejného majitele a stejný nezapomenutelný vstup. Pekelný kabaret byl oblíbeným místem surrealistické skupiny umělců, nejen pro svoji výstřednost, ale pravděpodobně také proto, že se nacházel v přízemí domu číslo 34 na boulevardu de Clichy, ve kterém měl jen o patro výš svůj ateliér původce surrealismu André Breton, takže to tam neměli daleko.
Na výstavě jsou k vidění mistrovská díla hlavních surrealistických malířských velikánů, jako jsou Salvador Dalí, Max Ernst, René Magritte, Joan Miró, Giorgio De Chirico nebo Victor Brauner, ale také sochaři jako Alberto Giacometti nebo Jean Arp a hlavní představitelé fotografického surrealismu jako Man Ray a Dora Maar. Doplňují je také díla dalších, méně známých umělců, kteří k surrealismu přispěli svými jedinečnými vizemi.
Z české umělecké scény je zde zastoupena především Toyen, která byla klíčovou osobností surrealistického hnutí nejen u nás, ale i ve Francii, kde žila a tvořila. Dále zde figuruje několik děl jejího blízkého spolupracovníka Jindřicha Štyrského, jehož umělecký odkaz je pevně spjat s českým surrealismem. Jedním plátnem je zastoupen i Josef Šíma.
Vzadu na zdi vlevo Jindřích Štyrský, vpravo Toyen
Vlevo Toyen, vpravo Josef Šíma
Salvador Dalí
Vlevo Max Ernst, vpravo Giorgio De Chirico
Vlevo René Magritte, vpravo Victor Brauner
Vlevo Pablo Picasso, vpravo René Magritte
Plastiky Jeana Arpa
O tom, že Francouzi berou oslavu vzniku surrealismu opravdu vážně, svědčí i to, že se k poctě připojilo padesát významných uměleckých galerií v celém městě, z nichž některé věnují své nové expozice klasikům surrealismu, zatímco jiné i současným tvůrcům, kteří na surrealistické tradice navazují a oživují je v kontextu dnešní doby. Některé z těchto výstav už jsou otevřené, jiné, jak vidíte dole, se na otevření teprve připravují.
Centre Pompidou, do 13. ledna 2025
Další událostí podzimní výstavní sezóny je znovuotevření Musée Jacquemart André po roční rekonstrukci, které přináší přehlídku mistrovských děl z římské Gallerie Borghese. K vidění jsou tu díla velkých italských umělců 16. a 17. století, jako je Raffael, Tizian, Veronese, Caravaggio, Bernini a další, ale také někteří severští umělci, jako například Peter Paul Rubens. Výstavu jsem zatím ještě neviděla, ale nepochybuji, že stojí zato. Konec konců, téměř každá stanice metra vám ji teď v Paříži připomíná.
Musée Jacquemart André, 8. obvod, 158 Bd Haussmann, do 5. ledna 2025
Hned na začátku října se otevře v Musée d´Orsay výstava, která se stane určitě dalším hlavním tahákem podzimní sezóny. Představí sedmdesát figurálních maleb Gustava Caillebotta a dále jeho pastely, kresby, fotografie a archivní dokumenty. Caillebotte ve svém realistickém přístupu zachycoval mužské postavy kolem sebe a ve svém bezprostřední okolí, od městských dělníků, chodců na ulici, až po veslaře nebo sportovce, včetně scén každodenního života. Výstava se koná při příležitosti 130. výročí Caillebottovy smrti a odkazu jeho sbírky impresionistických obrazů státu. Musée d’Orsay při této příležitosti představí všechna díla z jeho pozůstalosti společně v jednom ze sálů stálé expozice.
Musée d´Orsay, od 6. října do 19. ledna 2025
Musée Picasso připravuje na 15. října otevření výstavy amerického abstraktního Jacksona Pollocka. Expozice bude zaměřena podrobně na jeho začátky od jeho prvních výtvorů až po díla z roku 1947, vytvořená jím vynalezeným stylem „drippingu“, kdy vytvářel abstraktní malbu kapkami barvy, které nechal stékat na plátno ve vysokých pastózních vrstvách. Na výstavě bude představeno více než sto děl, zapůjčených z těch nejvýznamnějších institucí, jako je pařížské Muzeum moderního umění, Centre Pompidou, londýnská Tate Gallery nebo Metropolitní muzeum v New Yorku.
Musée Picasso, 3. obvod, 5 rue de Thorigny, od 15. října do 19. ledna 2025
Poslední místo, na které vás pozvu, bude Petit Palais, který stojí za prohlídku sám o sobě i pro své stálé sbírky. Až do 19. listopadu se v něm koná výstava, inspirovaná olympiádou, na které jsou soustředěna díla, která představují tělo v pohybu. Souběžně s tím se zde už od 1. října bude konat také výstava švédského malíře Bruna Liljeforse na téma divoké severské přírody.
Olympijský oheň v Paříži definitivně zhasl, ale stříbřitá koule se zatím stále vznáší na hladině bazénku uprostřed Tuilerijske zahrady. Konečně se k ní dá přiblížit na dohled bez složitých a beznadějně obsazených registrací. Až mě překvapilo, jak málo lidí toho dnes využilo. Ale možná to bylo jen kvůli chladnému a deštivému počasí, které do Paříže vtrhlo.
Uvidíme, jak dlouho ještě koule v zahradě zůstane. Údajně by se všechna olympijská sportoviště a zařízení měla zlikvidovat do konce listopadu, ale kdo ví, třeba převáží hlasy, kteté volají po trvalém zachování koule na stejném místé.
Zhasnutím ohně pověřili při závěrečném ceremoniálu Léona Marchanda, dvaadvacetiletého francouzkého plavce, který na olympiádě získal čtyři zlaté a jednu bronzovou medaili, a který asistoval už při jeho zapalování.
Můj každoroční přehled výstav a jiných kulturních akcí letos přichází později než obvykle, nicméně i tak se může hodit těm, kdo se do Paříže teprve chystají v příštích týdnech. Samozřejmě není kompletní, různých akcí, výstav a přehlídek umění je v Paříži tolik, že se ani nedají všechny postihnout. Podrobnější seznam najdete třeba TADY.
Začala bych v jednom z nejznámějších pařížských muzeí, Musée d´Orsay, které kromě svých stálých sbírek představuje pravidelně i krátkodobé tematické výstavy. Momentálně se tam konají dvě a jsou vrcholně zajímavé.
Manet / Degas
Musée d´Orsay do 23. července 2023
Oba malířští velikáni byli přibližně stejně staří a pocházeli z podobných společenských poměrů – díky bohaté rodině se mohli v klidu věnovat své tvorbě, studiu a cestování, protože nezáviseli na prodeji svých děl. Setkávali se tak v podobných prostředích, která každý po svém zobrazovali ve svých dílech. Kurátoři je spojili do jedné výstavy, aby ukázali to, co měli oba umělci společného, i to, v čem se lišili a rozcházeli. V každém sále tak najdeme jejich díla bok po boku podle tematického zaměření – ať už to jsou jejich počáteční kopie děl starých mistrů, portréty osob z vyšší společnosti, výjevy z pařížských hospod, kaváren a tančíren, akty, prostředí dostihů nebo mořské pobřeží. Funguje to a výstava určitě stojí za návštěvu.
Jediný problém jsou davy lidí – doporučuji proto zvolit čtvrteční prodlouženou otvírací dobu od 18 do 21.45 hod (navíc za snížené vstupné 12 eur, které platí do všech prostor muzea). Po 18 hod jsou sice sály pořád narvané k prasknutí, ale když se nejdřív půjdete podívat jinam (třeba na impresionisty v posledním patře muzea) a vrátíte se až kolem 20 hodiny, můžete si výstavu už vychutnat v klidu.
Édouard Manet, Dostihy v Bouloňském lese, 1872
Edgar Degas, Dostihy, 1876
Edouard Manet, Číšnice, 1878
Edgar Degas, V kavárně (nebo také Absint), 1875
K vidění je zde i slavná Manetova Olympia
Pastely
Musée d´Orsay, do 2. července 2023
Hned ve vedlejším oddělení Musée d´Orsay najdeme další zajímavou výstavu – zhruba stovku pastelů umělců 19. století z doby „od Milleta po Redona“, jak avizuje samo muzeum, včetně (opět) Degase, Maneta, Augusta Renoira, Gustava Caillebotta, Mary Cassatt, Berthe Morisot nebo Pieta Mondriana a dalších umělců, kteří se pastelu věnovali. Nechybí slavné Degasovy pastely baletek nebo temné náboženské výjevy a portréty Odilona Redona.
Berthe Morisot, Portrét Edmy Morisot, 1871
Édouard Manet, Portrét Madame Zolové, 1789
Auguste Renoir, Portrét sedící mladé tmavovlasé dívky, 1879
Gustave Caillebotte, Plavec, 1877
Edgar Degas, Tanečnice, 1884
Degas v černé a bílé
Bibliothèque National Richelieu, do 3. září 2023
Potřetí Edgar Degas, tentokrát v krásných prostorách Národní knihovny, která ze svých sbírek vybrala jeho černobílá díla, a to jak kresby tužkou nebo uhlem, tak hlavně různé grafické techniky, které Degas mistrně ovládal.
Jediným „barevným“ dílem na výstavě je Baletní zkouška na scéně, kterou Degas namaloval v převážně šedých odstínech a kterou přihlásil na výstavu impresionistů v roce 1874, kde způsobila mezi ostatními divoce barevnými impresionistickými obrazy rozruch.
Léon Monet
Musée du Luxembourg, do 16. července 2023
Přestože výstava nese jméno staršího bratra slavného Clauda Moneta, žádný jeho obraz na výstavě neuvidíte. Léon Monet totiž nebyl malířem, ale chemikem a obchodníkem s barvami, který stál u počátků zavádění syntetických barev na palety malířů. Nedá se prý sice prokázat, aspoň zatím, že by Claude Monet používal anilinové barvy, které jeho bratr prodával, ale dosavadní analýzy obrazů malířů té doby ukazují, že většina z nich už syntetické barvy používala. Na výstavě uvidíme sice dokumentaci, která se vztahuje k chemické a obchodní kariéře Léona Moneta, ale hlavně a především spoustu pláten jeho bratra Clauda, pocházejících převážně z období, kdy oba žili v Normandii, včetně pláten z Étretatu nebo série obrazů katedrály z Rouenu, a také některých dalších malířů té doby, kteří se s bratry Monetovými přátelili..
Claude Monet, Portrét Léona Moneta, 1874. Jde o jediný portrét Léona, který Claude namaloval, a který se navíc nelíbil ani Renoirovi, ani Sisleymu, takže ho Léon pod jejich vlivem nejdříve odmítl a poté, co ho přijal, ho po celý svůj život skrýval.
Claude Monet, Rozkvetlá zahrada v Sainte-Adresse, 1866
Musée de Luxemburg
Ramses a zlato faraónů
Grand Halle de la Villette, do 6. září 2023
Na svém celosvětovém turné tato mezinárodní výstava doputovala i do Paříže, kde představí Ramsese II., „faraona faraonů“, jako symbol velkoleposti starověkého Egypta, jeho život a rodinu a celkově dobu před 13. stoletím před naším letopočtem. Jsou zde vystaveny předměty z egyptských sbírek, z nichž drtivá většina je vyrobena ze zlata, jako sarkofágy, mumie, šperky, královské masky, amulety nebo sochy.
Osobní svědectví nemám, ještě jsem výstavu neviděla, ale určitě si ji nenechám ujít. Kdo se do září do Paříže nedostane, může se podívat na video z inaugurace.
Basquiat / Warhol – Á quatre mains
Fondation Louis Vuitton, do 28. srpna 2023
Nadace Louis Vuitton na své nové výstavě představuje dílo amerického street artisty Jeana-Michela Basquiata a zdůrazňuje jeho bohatou spolupráci s Andym Warholem. Od roku 1984 do roku 1985 Jean-Michel Basquiat (1960-1988) a Andy Warhol (1928-1987) společně vytvořili asi sto šedesát pláten. Kromě obou extravagantních umělců jsou na výstavě představeny i další osobnosti umělecké scénu centra New Yorku 80. let.
Taky jsem ještě neviděla, ale do sídla nadace se pravděpodobně vydám, a to nejen kvůli oběma umělcům, ale také kvůli podařené budově Franka Gehryho, kterou mám moc ráda.
Surrealisme au féminin?
Musée de Montmartre, do 10. září 2023
Na poslední z výstav, kterou jsem také zatím neviděla, ale o které vám chci přesto říct, vás pošlu do svého oblíbeného Muséee de Montmartre, kde se koná přehlídka ženského surrealismu v podání asi padesáti malířek, sochařek i fotografek. Samozřejmě nechybí ani Toyen.
Éternel Mucha
Grand Palais Immersif, do 5. listopadu 2023
V nových výstavních prostorách v zadní části Opery Bastille představuje Paříž Alfonse Muchu především z pohledu jeho plakátů pro herečku Sarah Bernhardt, ale také Slovanské epopeje. Jeho skutečná díla zde nenajdete, jen audiovizuální program, který z nich vychází. Můžete se zde ve velkém prostoru mezi stěnami ze surového betonu natáhnout na připravené matrace a v temnotě na sebe nechat působit Muchův rukopis, který z jeho plakátů a pláten tak dobře známe a který na vás útočí ze všech stran. O patro výš pak narazíme na další projekci, při níž jsou postavy na jeho plakátech doslova rozpohybovány, a kde najdeme ze stropu zavěšené reprodukce jeho děl.
Nerada to říkám, ale výstava mi vůbec nepřipadá povedená. Šla jsem na ni, i když tento druh audiovizuálního umění nemám ráda, ale je to „náš“ Mucha, tak jsem to považovala za povinnost. Je mi to moc líto, ale obě projekce jsou nudné a nezáživné a nepřinášejí nic nového a zajímavého, a to ani pro ty, kdo Muchovo dílo neznají, natož pro nás. Stejný dojem z výstavy mi potvrdilo několik přátel, ať už Češi nebo Francouzi, se kterými jsme se shodli na tom, že to za to nestojí, navíc při tom nehorázném vstupném.
Rétrospective Elliot Erwitt
Musée Maillol, do 15. srpna 2023
Samozřejmě jsem si nenechala ujít ani výstavy fotografií, kterých je v současné době v Paříži také několik, které stojí za návštěvu. Kdybych vám z nich měla doporučit jednu jedinou, byl by to mistr pouliční fotografie, čtyřiadevadesátiletý rusko-francouzsko-americký fotograf Elliott Erwitt, který svými snímky nejen dokumentoval politické a umělecké dění druhé poloviny 20. století, ale svými pouličními fotografiemi ukazoval skrytou, tajemnou, romantickou a z jeho pohledu často i komickou stránku měst, a to od Paříže až po Kalifornii. Když půjdete kolem Musée Maillol, určitě se zajděte podívat, opravdu to stojí za to.
Hommage à Bruno Barbey
Institut de la France, do 2. července 2023
Poctu bývalému prezidentu Agentury Magnum, švýcarskému fotografovi Brunovi Barbeyovi, jsem objevila náhodou v pravém křídle Francouzského institutu (těsně vedle průchodu do rue de Seine). Představuje jeho cyklus s názvem „Italové“, který Barbey nafotografoval v 60. letech minulého století v různých italských městech, převážně na jihu země. Fotky skvěle dokumentují italskou mentalitu a život a máte nad nimi pocit, že jste se ocitli v některém neorealistickém filmu.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.