Přímo v centru srdci Paříže na poloviční cestě mezi Invalidovnou a montparnasským nádražím leží Národní ústav pro mladé slepce, který je dnes místem plným historie. Při svém založení v roce 1785 byl první školou na světě, určenou pro nevidomé a slabozraké.

Od samého počátku historie ústavu byla kromě zraku vždy nezbytnou součástí výuky i péče o sluch. Proto je s ní pevně spjata hudba. Každý z žáků, kterých je sem každoročně přijímáno kolem sto sedmdesáti, má kromě běžného základního a středoškolského vzdělání i možnost vyučit se ladičem pian, naučit se hrát na nějaký hudební nástroj nebo se stát se členem jazzového orchestru či pěveckého sboru. V rámci dnů otevřených dveří, například při příležitosti Dnů evropského dědictví, se tito hudebníci pak představují návštěvníkům..

Ústav byl založen Valentinem Haüyem, který současně navrhl první školní a učební model přizpůsobený lidem se zrakovým postižením. Trvalo však až do roku 1843, než se podařilo prosadit, aby stát financoval výstavbu budov, přizpůsobených speciálním potřebám žáků, kam se ústav následně přestěhoval v roce 1844. Do té doby vystřídal několik sídel po celém centru města, především jako součást nemocnic nebo klášterů.

Některé z částí sídla ústavu, především jeho průčelí a výzdoba kaple, jsou od roku 1984 zapsány na seznamu historických památek. Rozlehlý a prosvětlený prostor dnes už odsvěcené kaple slouží jako koncertní sál a často bývá také pronajímán pro natáčení filmů a nejrůznějších pořadů.

Historie ústavu je pevně spjata se jménem Louise Braillea (1809-1852), který tady nejdříve vystudoval a později se zde stal profesorem. Právě tady vynalezl svoje slepecké písmo, ve kterém je každé písmeno představováno souborem vyvýšených bodů, uspořádaných na šestibodové matici, které nevidomí rozeznávají a čtou svými prsty. Do té doby se nevidomí učili číst podle knih, v nichž byly v papíře plasticky vyražena běžná písmena, jen o něco zvětšená. Kromě značných nákladů na výrobu knih to bylo pro čtení nepraktické, proto byl Braillův vynález písma následně přijat po celém světě a uznán jako systém zápisu textu pro nevidomé.

V ústavu je Louis Braille několikrát fyzicky připomínán, kromě jiného i svou bystou, umístěnou na čestném místě na schodišti

Při Dnech evropského dědictví žáci a učitelé prezentují nejen prostory školy, ale také způsob výuky. Jsou zde k vidění, kromě mnoha dalších speciálních pomůcek, například i modely hlavních pařížských památek, včetně Louvru nebo Eiffelovky, které se nevidomí učí poznávat hmatem. Na plastickém plánu Paříže pak poznávají, kde tyto památky stojí.

Součástí rozvrhu je i výuka soužití a práce se slepeckým vodícím psem. Škola spolupracuje při jejich výcviku, který začíná už ve čtyřech měsících štěněte. Některé z nich jsme mohli i s ukázkami výcviku vidět, pokud si ale někdo představoval, že si ty roztomilé chlupaté kuličky pomazlí, tak byl rychle vyveden z omylu – na pejsky ve výcviku se sahat a dokonce ani mluvit nesmí a od svého psího dětství podléhají striktnímu režimu.

Studenti mají k dispozici i mírně zanedbanou zahradu, která tady v centru, na křižovatce boulevardu des Invalides a rue de Sèvres, vytváří nečekanou zelenou oázu.

Nahoře je průčelí ústavu tak, jak je vidět z boulevardu des Invalides. Na vstupním dvoře stojí socha zakladatele Valentina Haüye, který během své pracovní kariéry založil, kromě této pařížské školy, i další ústavy pro mladé nevidomé v Petrohradě a Berlíně, kde postupně žil a působil jako učitel.

Institut National Des Jeunes Aveugles, 7. obvod, 56 boulevard des Invalides

Některé části Paříže jsou uměleckou galerií pod širým nebem. Na nečekaných místech a při nečekaných příležitostech narazíme na umělecká díla, která byla zakomponována do městského prostředí, doplňují ho a stala se jeho součástí. Nedávno jsem například objevila na předzahrádce jednoho rezidenčního domu sousoší od Augusta Rodina, jinde zase zdobí dětské hřiště plastika od Joana Miróa nebo zeď obyčejného činžáku sluneční hodiny od Salvadora Dalího. Další příklad se nachází nedaleko Eiffelovky, kde stojí na první pohled nijak vzhledný a spíš obyčejný obytný dům, který je od ulice oddělen zídkou s pestrou červeno-černo-bílou mozaikou. Ta zde byla vytvořena podle návrhu Victora Vasarelyho, jednoho z nejvýraznějších představitelů uměleckého směru op-art.

Victor Vasarely, vlastním jménem Győző Vásárhelyi, se narodil v roce 1907 v Péczi v tehdejším Rakousku-Uhersku. Do Paříže přišel v roce 1930 a v následujících desetiletích vyvinul svůj vlastní styl geometrického abstraktního umění. Pracoval s různými materiály, ale používal minimální počet tvarů a barev. K práci na tomto domě se dostal v roce 1958 díky autoru stavby, architektu Jeanu Ginsbergovi, se kterým pracoval již předtím a který byl jedním z mála francouzských architektů, kteří si v poválečné době vybírali ke spolupráci avantgardní umělce. Victor Vasarely vytvořil pro jeho stavbu, určenou do proluky v rue du Général Camou, rozsáhlou mozaikovou kompozici, jejíž předsunuté umístění kolemjdoucím nabízí celou škálu optických vjemů.

Rue du Général Camou, ve které dům s mozaikou stojí, je kolmá na avenue du Bourdonnais, která lemuje severní stranu Champs de Mars, a spojuje ji s další významnou tepnou – avenue Rapp. Přivede vás tak přímo k další pozoruhodné stavbě, secesnímu domu číslo 29 a vedlejšímu roztomilému náměstíčku square Rapp s jedinečným a nečekaným výhledem na Eiffelovku.

Vlevo pohled na Eiffelovku z předzahrádky domu za Vasarelyho mozaikou a vpravo krásný příklad secese na avenue Rapp

7. obvod, 6 rue du Général Camou

V rozlehlém paláci Villeroy v rue de Varenne, hned vedle Hôtel de Castries, který jsme tady viděli nedávno, sídlí Francouzské ministerstvo zemědělství a výživy. Má dvě části – ta větší z roku z roku 1881, která má několik křídel, tvoří dlouhé průčelí směrem do ulice. Tady sídlí většina kanceláří. Do dvora pak vedou arkády a za nimi najdeme samotný palác Villeroy, který je sídlem ministra a slouží spíše k reprezentačním účelům.

Historie paláce, který nechal postavit pro Charlotte Desmares, herečku Commédie française (a svoji milenku), švýcarský bankéř Hogger, začíná v roce 1724. Už o dva roky později však bankéř krachuje, odjíždí z Paříže a jeho věřitelé palác pronajímají – nejdříve ambasádě Holandska a pak Anglie. V roce 1735 je palác prodán a začíná dlouhá šňůra majitelů, kteří se zde střídají jeden za druhým. Až ten poslední, vévoda z Villeroy, nechal budovu přestavět a zůstal zde až do své smrti v roce 1766. Poté se stal vlastníkem hrabě Tessé, první podkoní královny Marie Leszczynské, manželky Ludvíka XV., který plánoval, že tady vytvoří královské stáje. Projekt se však protahoval a než ho stačili uskutečnit, přišla Francouzská revoluce, palác byl zkonfiskován a poté přidělen vojenským zdravotnickým službám. V roce 1881 se stal sídlem nově ustaveného ministerstva zdravotnictví – a tak to také zůstalo až dodnes.

Schodiště a výtah a vpravo pohled na zadní stranu novější uliční části s arkádami

Salón Sully v prvním patře je zde největší a možná i nejkrásnější místností. Slouží jako kancelář a zasedací sál ministra a jeho spolupracovníků. Vyřezávaný kazetový strop pochází z let 1885-1887, zatímco fresky na stěnách, znázorňující Oslavu obchodu a zemědělství, byly vytvořeny v letech 1898 a 1901. Dvě sochy ve výklencích nad krbem jsou alegoriemi zemědělství a obchodu.

Zahrada není velká, tvoří ji prakticky jen trávník s několika záhony a třemi úly v zadní části. Uprostřed trávníku stojí kopie sochy Únos Persefony Plutem od sochaře Sucheleta. Originál, vytvořený v době Ludvíka XIV., najdete v zámeckém parku ve Versailles.

Jako většina podobných sídel, ani toto ministerstvo není běžně přístupné. Navštívit ho můžete jen během Dnů evropského dědictví – ty další budou hned příští víkend 17. a 18. září.

Hôtel de Villeroy, 7. obvod, 78 rue de Varenne

Dalším z paláců ve čtvrti Saint-Germain, které jsou dnes sídlem ministerstva, je honosný Hôtel de Castries. Nechal si ho postavit na konci 17. století pán z Nogent, jehož jméno palác nesl až do jeho smrti v roce 1708, kdy ho vdova prodala markýzi de Castries. V rukou této rodiny pak zůstal palác až do konce 19. století.

Dnešní podoba pochází z let 1842-1866, kdy došlo k přestavbě a k rozšíření zahrady. V roce 1946 se palác dostal do vlastnictví státu. V průběhu následujících let v něm pak sídlilo několik různých ministerstev. Od roku 2017 je sídlem ministerstva s předlouhým názvem, který by se dal přeložit jako Ministerstvo pro územní soudržnost a pro vztahy s územními celky. Podle svých internetových stránek se ministerstvo zabývá nejen politikou územní soudržnosti, urbanistikou a pozemkovým rozvojem, ale také politikou bydlení a odstraňováním sociálních nerovností, marginalizace a vyloučení. Tato náplň ministerstvu vynesla v roce 2017 demonstrace ze strany organizací pro přijímání migrantů a také posprejovanou uliční zeď.

„Problémem“ všech těchto nádherných paláců je to, že jsou z ulice prakticky neviditelné. Jejich struktura téměř vždy předpokládá směrem do ulice vysokou zeď s neprodyšně uzavřenými vraty, za kterou leží dvůr a teprve z něj se vchází do samotného paláce. Ten nejhezčí pohled je však vždy až ze zahrady. Chodec, který kráčí po ulici, si proto většinou nedokáže představit, jaká krása se za zdí skrývá.

Čestné schodiště z roku 1851 má tepané zábradlí v rokokovém stylu, jaké najdeme v mnoha dalších budovách ze stejné doby, stejně jako mohutný zavěšený lustr z kovu a skla.

Pracovna ministra v tzv. modrém salónu. Rokokové obložení zdí v bílo-zlatém vzoru, mramorový krb a pozlacená svítidla z ní dělají nejkrásnější místnost v celém paláci.

Ministr má na krbu nejen kohouta v barvách trikolóry jako symbol státu, ale také knihu fotografií slavného fotografa Raymonda Depardona (když mi před časem tento osmdesátiletý pán olajkoval fotku na Instagramu, málem jsem z toho nemohla ani usnout).

Červený salón, který slouží jako zasedací místnost, má sice střízlivější obložení stěn, ale za to cenné rokokové zrcadlo z 18. století se zdobením z plátkového zlata a křišťálové lustry. Salón nabízí výhled do nevelké zahrady s bazénkem a vodotryskem.

Hôtel de Castries, 7. obvod, 72 rue de Varenne

Palác bývá zpřístupněný během Dnů evropského dědictví.

Francouzské volby z minulého víkendu mi připomněly, že mám ještě fotky z loňské prohlídky Národního shromáždění, dolní komory francouzského parlamentu. Jeho sídlem je Bourbonský palác, kde je umístěn především velký jednací sál s knihovnou a zázemím pro poslance, který je funkčně propojen s vedlejším palácem Hôtel de Lassay, kde se nacházejí kanceláře předsedy Národního shromáždění a reprezentační prostory.

Průčelí Bourbonského paláce, lehce pootočené, aby bylo v ose protějšího pont de la Concorde, se se svým průčelím s dvanácti sloupy, které nesou trojúhelníkový fronton, na dálku přes place de la Concorde zrcadlí v protilehlém kostele Madeleine.

Toto průčelí je bohužel už delší dobu pod lešením (práce by měly být dokončeny právě v těchto týdnech). Se svou výzdobou je plné symboliky a určitě stojí za to si ho podrobně prohlédnout, takže jakmile ho po restaurování odkryjí, ukážu ho tady v některém z dalších článků. Teď se podíváme na opačnou stranu parlamentního areálu do rue de l´Université, kde se nachází hlavní vchod..

Jak Palais Bourbon, tak Hôtel de Lassay nechala postavit ve stejné době, tj. v letech 1722-1728, Marie-Louise, vévodkyně Bourbonská, legitimizovaná dcera Ludvíka XIV. a jeho milenky Madame de Montespan, přičemž v prvním paláci žila ona a v druhém její milenec, markýz de Lassay. Po její smrti přešel palác na Ludvíka XV., který ho prodal knížeti z Condé, jehož rodina později odkoupila i Hôtel de Lassay a vlastnila obě sídla až do Francouzské revoluce. Tehdy byly oba paláce vyvlastněny a i když rod Condé později získal paláce zpátky, směl nakládat jen s Hôtelem de Lassay, zatímco Palais Bourbon nuceně pronajímal státu, který zde mezitím po přestavbě zřídil svou poslaneckou sněmovnu. Definitivně pak oba paláce přešly na stát v roce 1827, respektive 1843. Od té doby zde nepřetržitě působí francouzští poslanci, ať už se jejich shromáždění v průběhu staletí a pěti republik jmenovalo jakkoliv.

Vstupní vestibul Palais Bourbon, z něhož se dostanete do předsálí jednacího sálu.

Sál byl vytvořen v roce 1798 pro tehdejší porevoluční dolní komoru Radu pěti set, předchůdkyni dnešního Národního shromáždění, která fungovala v době Direktoria mezi lety 1795-1799. Dnešní podobu získal po reorganizaci a přestavbě v letech 1827-1832.

Vyznačená trasa, která byla velmi dobře střežená, jak je vidět na fotkách, bohužel neumožňovala žádný volný pohyb návštěvníků, ani z ní nebyl celkový pohled na sál. Pohled na bohatě zdobené stěny, prosklenou kupoli sálu nebo dekorace ozdobného pásu nad poslaneckými křesly, je proto jen útržkový.

Podle starého zvyku sedí vždy nalevo od předsednické tribuny poslanci levice a napravo poslanci pravice. Poslanců je od roku 1986 celkem 577 a jsou voleni v dvoukolové volbě na dobu pěti let.

Z původní podoby sálu z doby Rady pěti set zůstalo zachováno jen křeslo s tribunou pro předsedu sněmovny, kterým byl tehdy Napoleonův mladší bratr Lucien Bonaparte. Křeslo je sice vyvýšené (Francouzi mu říkají „bidýlko“), ale je ve stejné výšce jako nejvyšší řada poslaneckých křesel, na znamení, že jsou si všichni poslanci bez ohledu na funkce rovni.

Křeslo navrhl malíř porevoluční doby Jacques-Louis David, známý zejména pro svůj obraz Zavražděný Marat, který právě v době Direktoria započal i svoji politickou kariéru. Mimochodem, obraz korunovace Napoleona císařem, který jsme viděli v článku o výstavě o katedrále Notre-Dame, je také jeho dílem.

Nad křeslem předsedy visí cenná tapiserie z konce 17. století s názvem Athénská škola, inspirovaná stejnojmenným Raffaelovým obrazem, který visí ve Vatikánu. Její rozměry jsou impozantní, devět krát pět metrů, a je vytvořena z vlny, hedvábí a zlatých nití. Nedávno prošla důkladným restaurováním v Národním mobiliáři, který je jejím vlastníkem a sem ji pouze zapůjčil.

K zasedacímu sálu přiléhá několik jednacích salónů a sálů pro poslance a předsálí knihovny, kde najdete, kromě jiného, například i sbírku historických byst Marianny, která je od roku 1792 symbolem francouzské svobody.

Bysta je součástí slavnostních prostor všech francouzských radnic a některých dalších veřejných prostor. Zajímavé je, že její podoba nikdy nebyla kodifikována a že každý tvůrce ji může vypodobnit jak sám chce, jen v roce 1871 prezident republiky rozhodl, že už nesmí mít na hlavě revoluční frygickou čapku. V posledních desetiletích se stalo zvykem, že modelem k aktuální podobě vždy sedí některá herečka nebo jiná momentálně slavná žena (v minulosti například Brigitte Bardot, Catherine Deneuve nebo Mireille Mathieu).

Tím nejkrásnějším prostorem celého areálu je zde pravděpodobně knihovna. Byla přistavěna k paláci v roce 1834 na místě několika dřívějších dvorů a zahrady. Vznikl tak ohromný prostor dlouhý 42 metrů, široký 10 metrů a vysoký 14 metrů, zaklenutý dvěma kupolemi. Malířskou výzdobou byl pověřen Eugène Delacroix, kterému práce trvaly devět let, především proto, že současně pracoval i na výzdobě Senátu v Lucemburském paláci (a také proto, že mohl malovat jen tehdy, když poslanci nezasedali).

Fond knihovny, uchovávaný v podzemním depozitáři pod čestným dvorem, byl v porevolučních letech orientován nejen na svazky, potřebné pro práci poslanců, ale také na záchranu cenných historických knih z bývalého církevního vlastnictví a z majetku emigrantů. V roce 1834 měla knihovna při svém stěhování do nových prostor šedesát tisíc svazků. Dnes už je doplňována pouze literaturou, sloužící pro práci zákonodárců, a přesto zabírá osmnáct kilometrů regálů.

Zatímco prostory Palais Bourbon slouží k přímé práci poslanců, Hôtel de Lassay má spíše reprezentační charakter. Po přestavbě v roce 1843, kdy byl zvýšen o jedno patro a kdy zde byl vybudován rozlehlý slavnostní sál, jsou obě budovy stavebně propojeny. Sál má typickou bohatou dekoraci ve stylu Druhého císařství a na jižní straně je po celé jeho délce umístěna galerie, v níž jsou dnes zavěšeny cenné tapiserie.

Sál s průhledy do galerie s tapiseriemi

V sále nechybí ani informační panel o aktuálním hlasování v zasedacím sále

Nejvýznamnější částí Hôtelu de Lassay je kancelář předsedy Národního shromáždění, umístěná v největším salónu. Doplňuje ji několik dalších salónků a předsálí, které slouží nejen k úřadování, ale především k reprezentačním jednáním a k přijímání zahraničních návštěv.

Celou návštěvu areálu pak završila prohlídka zahrady, umístěné mezi Hôtelem de Lassay a nábřežím a rozložené kolem bazénku s vodotryskem.

Assemblée nationale, 7. obvod, 126 rue de l´Université

Prohlídky pro veřejnost jsou možné jen ve Dnech evropského dědictví. Francouzi mají navíc tu výhodu, že mohou kontaktovat svého poslance a domluvit si s ním skupinovou prohlídku.

Asi si řeknete, že ohromnou Napoleonovu hrobku z červeného mramoru v dómu vojenské katedrály sv. Ludvíka v Invalidovně zná každý, kdo byl aspoň jednou v Paříži. Je to tak, mauzoleum pod zlatou kupolí se nedá přehlédnout a navíc vás k němu pošle každý průvodce.

Méně známé, a vlastně skoro neznámé, je ovšem v Invalidovně další pietní místo, spojené s Napoleonem. Když se vydáte doleva od vchodu do katedrály směrem k pokladnám chodbou „Corridor de Nîmes“, uvidíte zhruba uprostřed, že jedno z oken, vedoucích do malého zeleného dvora, je zaskleno až k podlaze. To proto, aby měli návštěvníci lepší výhled na boční zeď katedrály a velký plochý kámen s nízkým zeleným plůtkem. Je to první Napoleonův hrob, který sem byl přenesen v roce 1840 z ostrova Svatá Helena společně s exhumovaným Napoleonovým tělem. Zatímco Napoleona čekala majestátní mramorová hrobka, jeho původní náhrobní kámen byl umístěn pod stromy hned vedle katedrály, kde leží dodnes napůl skrytý mezi keři.

Dvůr není běžně přístupný, takže hrob je vidět jen z tohoto průchodu, eventuálně ještě ze zahrádky přilehlé restaurace nebo ze schodiště vpravo na konci chodby (a tedy z toho krajního okna vlevo vzadu).

Les Invalides, 7. obvod, boulevard des Invalides

Malý palác ve čtvrti Saint-Germain-des Prés, do kterého se dnes podíváme, slouží jako Ministerstvo pro transformaci a veřejné funkce. Svoji kancelář v něm má také mluvčí francouzské vlády. Stejně jako u většiny ostatních starých domů v této čtvrti, i tady je stavba skrytá za zdmi a vysokou neprostupnou bránou a teprve až po jejím otevření se objeví drobný jednopodlažní palác.

Hôtel de Rothelin-Charolais nechal postavit v letech 1703 – 1704 Philippe d´Orléans, markýz z Rothelin. Po jeho smrti ho v roce 1735 získala Louise-Anne de Bourbon-Condé, řečená Mademoiselle de Charolais. Palác tak dodnes nese jména obou těchto prvních vlastníků.

Palác je typickou stavbou 18. století, jakých v té době vyrostly v živě se rozvíjející čtvrti desítky. Má za vstupní branou velké čestné nádvoří, je postavený do tvaru U a za ním se rozkládá zahrada. Vstup je lemován čtyřmi jónskými sloupy a nad tepaným zábradlím balkónu v prvním patře je umístěný trojúhelníkový fronton, ve kterém byl původně erb prvního vlastníka. Po úpravě prvního patra poté, co se palác stal vlastnictvím státu, a po vložení velkého středového okna byla spodní část frontonu zaoblena a erb byl odstraněn.

Francouzský stát odkoupil palác v roce 1825, aby v něm zřídil ministerstvo vnitra. V 60. letech 19. století sloužil také jako ambasáda Rakousko-Uherska, ale už v roce 1872 se stal sídlem Státní rady a poté na dlouhých sto deset let Ministerstva průmyslu. Za vlády posledních tří presidentů (Sarkozyho, Hollanda a Macrona) se v něm vystřídalo několik menších ministerstev a až v roce 2020 se stal sídlem dnešního Ministerstva pro transformaci a veřejné funkce.

Největším a nejkrásnějším salonem v paláci je Zrcadlový sál. V době, kdy palác vlastnila Mademoiselle de Charolais, byl součástí jejích soukromých komnat, ale později prošel několika změnami, kdy byl vyzdoben jónskými polosloupy a do původních dveřních výklenků byla vložena zrcadla. Poté sloužil jako jídelna a dnes je využíván jako zasedací místnost.

Ve Velkém salonu, ležícím v centrální ose mezi vstupem z čestného nádvoří a zahradou, má svoji kancelář ministr. Výzdoba se od doby postavení budovy prakticky nezměnila – zdi jsou vyzdobeny rokokovým obložením a původními zrcadly, které tvoří téměř polovinu plochy stěn a celou místnost zvětšují.

Žlutý salon je jedním ze sedmi velkých salonů v přízemí. Dnes je využíván jako přijímací salon a jídelna při ministerských návštěvách.

Bývalá ložnice markýze z Rothelin slouží jako kancelář mluvčího vlády.

Zahrada paláce není nijak zvlášť rozlehlá a skládá se vlastně jen z centrálního trávníku, lemovaného ozdobnými keři a stromy. V jednom ze vzdálených koutů jsme však k našemu velkému překvapení našli i kurník se slepicemi.

Ministerstvo má neblahou vzpomínku na hnutí žlutých vest, když v lednu 2019 protestující vyrazili beranidlem jeho hlavní bránu, vnikli na nádvoří a tam poškodili několik zaparkovaných aut. Nikomu se přitom nic nestalo, ale ministr byl tehdy pro jistotu evakuován do tři sta metrů vzdáleného sídla vlády v Hôtelu Matignon.

Hôtel de Rothelin-Charolais, 7. obvod, 101 rue de Grenelle

Dalším z historických paláců, který jsem navštívila spíše omylem loni při Dnech evropského dědictví (ale z omylu pak bylo příjemné překvapení), byl Hôtel de Rochechouart, rozlehlá budova, ve které sídlí Ministerstvo školství, mládeže a sportu. Když říkám školství, mám na mysli to základní a střední, protože vysoké školy a university mají ve Francii svoje vlastní ministerstvo, jak tady časem ještě uvidíme (protože i tam jsem zabloudila).

Palác, ve kterém ministerstvo sídlí, leží v dřívější (ale vlastně i současné) aristokratické čtvrti, plné podobných historických paláců. Čtvrť začala vznikat na začátku 18. století, kdy se bývalé předměstí Pré-aux-Clercs se svými vinicemi a zahradami, které poskytovaly dostatek volných pozemků k výstavbě, začalo díky své výhodné poloze blízko Seiny a tedy i Louvru rychle proměňovat. Mezi lety 1720 až 1750 zde naráz vyrostlo přes dvě stě šlechtických paláců. Jen o něco později, v roce 1776, začíná i historie budovy, do které se podíváme dnes.

Palác nechala postavit markýza de Courteilles pro svoji dceru, která si brala hraběte de Rochechouart, pocházejícího z jedné nejstarších šlechtických rodin. Rodina si však pohodlí nového domu, dokončeného v roce 1778, příliš neužila – hrabě umírá v červenci 1791 ve víru porevolučních událostí jen pár dnů po zadržení Ludvíka XVI. ve Varenne. Jeho žena palác prodává v roce 1804 vévodovi z Castiglione, jednomu z nadšených jakobínů, který později spojil svoji kariéru s Napoleonem a jeho válečnými taženími. Vývoj politické situace nakonec způsobil, že po Bonapartově porážce přišel vévoda v roce 1815 o veškerou moc, kariéru, peníze a tím i o palác Rochechouart. Ten připadl králi Ludvíkovi XVIII., který zde nechal zřídil ředitelství pro veřejné vzdělávání, které bylo v roce 1829 přeměněno na nově založené Ministerstvo veřejného školství. Je to tedy jedno z mála ministerstev, které už dvě stě let sídlí se stejnou funkcí na stejné adrese.

Budova prošla ve 20. století několika rekonstrukcemi a dostavbami, z nichž ta poslední v roce 2002 uvedla do původního stavu fasádu i některé salóny a schodiště.

Jako kuriozita pro návštěvníky je hned v prvních přijímacích salónech uspořádána malá výstava historie školství, včetně zařízení a vybavení staré třídy se slabikáři, nástěnkami a školními uniformami.

V nejkrásnějším zlatém salónu s velkými okny do zahrady je umístěna pracovna ministra. Zatímco zlacené ostění, štuky a zrcadla jsou původní historické, psací stůl ministra pochází z roku 1937, kdy ho objednal tehdejší ministr Jean Zay, známý tím, že prosadil povinnou školní docházku až do čtrnácti let.

Kromě ministerské pracovny je v prvním patře umístěna i knihovna, založená v roce 1858. Obsahuje kompletní kolekci Sbírek zákonů, ale je v ní také vystaven vzácný porcelánový servis z roku 1835, vyrobený v porcelánce v Sèvres a zdobený portréty významných francouzských historických osobností, který se skládá z více než dvou set kusů. V knihovně se konají nejdůležitější ministerská zasedání a jsou zde přijímáni zahraniční ministři.

Jedním ze zaměstnanců ministerstva byl v roce 1878 i spisovatel Guy de Maupassant. Pracoval zde jako atašé kabinetu ministra a byl pověřen vyřizováním ministerské korespondence. Toto bývala jeho pracovna, zřízená z původního budoáru manželky vévody z Castiglione.

Více než 1300 m2 velká anglická zahrada je uspořádána kolem historického platanu, zasazeného v době dokončení stavby paláce. Na rozdíl od jiných státních budov jsme si tady však zahradu nemohli projít a viděli jsme ji jen z malé terasy u zahradního průčelí. K mé velké lítosti jsme si proto nemohli prohlédnout pozůstatky paláce Tuileries, které jsou uloženy v zadní části zahrady.

Dnes již neexistující palác Tuileries, ve kterém bývalo umístěno sídlo několika králů i Napoleona, uzavíral čtvrtou stranu nádvoří v Louvru, v místech za obloukem Caroussel, kde dnes najdeme několik schodů, vedoucích do parku. Palác kompletně vyhořel v průběhu bojů Komuny (lépe řečeno, komunardi ho úmyslně zapálili) v květnu 1871 a po dlouhém dvanáctiletém váhání bylo rozhodnuto, že nebude znovu postaven a že ruiny budou odklizeny a prodány v dražbě. Některé z nich byly poté umístěny do několika pařížských veřejných a soukromých parků a zahrad (jiné skončily také v Itálii či Německu). Můžeme je vidět třeba v parku Georges Cain za Musée Carnavalet nebo v parku na Trocadéru.

Hôtel de Rochechouart, 7. obvod, 110 rue de Grenelle