Když se vydáte z place de la Concorde přes most směrem ke klasicistnímu průčelí Palais Bourbon, ve kterém sídlí Národní shromáždění, možná vás na první pohled zarazí něco, co byste na jedné z nejklasičtějších pařížských budov vůbec nečekali. Její monumentální průčelí totiž na několik měsíců ovládla barevná Marianne – tentokrát v podání streetartového umělce Setha.

Instalace s názvem Marianne rêve zahaluje průčelí Assemblée nationale do barev francouzské trikolóry. Je to úplně jiná Marianne, než jakou známe z historických obrazů nebo dřívějších zobrazení – nemá bojovně zvednutou bradu, vystupuje z vln a tak trochu stydlivě se k nám točí zády. Je zdánlivě méně odhodlaná, zato z ní vyzařuje klid a přemýšlivost.

Marianne je už od dob Francouzské revoluce symbolem Francouzské republiky. Její frygická čapka připomíná hodnoty, na kterých Francie stojí – svobodu, rovnost, volnost, bratrství, demokracii a občanství. Její zobrazení najdeme téměř všude – na obrazech, plakátech, poštovních známkách, mincích a v podobě busty i ve veřejných budovách a mnoha veřejných institucích po celé Francii.

Přestože je Marianne symbolem republiky, její tvář se v průběhu desetiletí mění spolu s dobou. Od 60. let se ve Francii vžila tradice, že se předlohou pro její busty stávají známé Francouzky, většinou herečky, zpěvačky nebo modelky. Nejde o oficiální státní volbu, ale o symbolické gesto, které má Marianne přiblížit současné společnosti. Modelem k Marianne tak stála v minulosti Brigitte Bardot, Mireille Mathieu, Cathérine Deneuve, Inès de la Fréssange, Laetizia Casta nebo Sophie Marceau. Zajímavé je, že žádná z nich se nestala Marianne „navždy“. Každá generace si postupně vytvářela její novou podobu podle toho, jak vnímá ideály republiky a ženské krásy. Marianne tak není portrétem konkrétní osoby, ale živým symbolem Francie, který se proměňuje s časem. A možná právě proto dnes může mít podobu i barevné, dětsky působící dívky snící dívky, aniž by ztratila svůj původní význam.

Zajímavostí je, že sbírka všech byst se znázorněním Marianne je uložena právě v knihovně Národního shromáždění.

Autorem současné instalace je francouzský streetartový umělec Julien Malland, známý pod přezdívkou Seth. Jeho tvorbu na zdech, rozesetou téměř po celé Paříži, lze poznat na první pohled – předkládá veřejnosti poetické barevné výjevy, ve kterých často zobrazuje děti, které symbolizují zvědavost, otevřenost a naději.

Seth maloval na všech kontinentech a patří k nejvýraznějším představitelům současného francouzského street artu. V Paříži jeho pouliční, často naddimenzované obrazy, najdete především v lidovějších čtvrtích 20., 19, 13, nebo 14. obvodu, stal se však už takovým klasikem, že zdobí i zdi přísně klasických muzeí, jak uvidíme hned v příštím příspěvku.

Není proto překvapením, že právě jeho Marianne byla zvolena i na průčelí Národního shromáždění, kde se stala připomínkou, že republikánské ideály mohou být vyjádřeny i jazykem současného umění.

Instalace zůstane na průčelí Národního shromáždění až do 28. září 2026.

7. obvod, quai d´Orsay

Přímo v centru srdci Paříže na poloviční cestě mezi Invalidovnou a montparnasským nádražím leží Národní ústav pro mladé slepce, který je dnes místem plným historie. Při svém založení v roce 1785 byl první školou na světě, určenou pro nevidomé a slabozraké.

Od samého počátku historie ústavu byla kromě zraku vždy nezbytnou součástí výuky i péče o sluch. Proto je s ní pevně spjata hudba. Každý z žáků, kterých je sem každoročně přijímáno kolem sto sedmdesáti, má kromě běžného základního a středoškolského vzdělání i možnost vyučit se ladičem pian, naučit se hrát na nějaký hudební nástroj nebo se stát se členem jazzového orchestru či pěveckého sboru. V rámci dnů otevřených dveří, například při příležitosti Dnů evropského dědictví, se tito hudebníci pak představují návštěvníkům..

Ústav byl založen Valentinem Haüyem, který současně navrhl první školní a učební model přizpůsobený lidem se zrakovým postižením. Trvalo však až do roku 1843, než se podařilo prosadit, aby stát financoval výstavbu budov, přizpůsobených speciálním potřebám žáků, kam se ústav následně přestěhoval v roce 1844. Do té doby vystřídal několik sídel po celém centru města, především jako součást nemocnic nebo klášterů.

Některé z částí sídla ústavu, především jeho průčelí a výzdoba kaple, jsou od roku 1984 zapsány na seznamu historických památek. Rozlehlý a prosvětlený prostor dnes už odsvěcené kaple slouží jako koncertní sál a často bývá také pronajímán pro natáčení filmů a nejrůznějších pořadů.

Historie ústavu je pevně spjata se jménem Louise Braillea (1809-1852), který tady nejdříve vystudoval a později se zde stal profesorem. Právě tady vynalezl svoje slepecké písmo, ve kterém je každé písmeno představováno souborem vyvýšených bodů, uspořádaných na šestibodové matici, které nevidomí rozeznávají a čtou svými prsty. Do té doby se nevidomí učili číst podle knih, v nichž byly v papíře plasticky vyražena běžná písmena, jen o něco zvětšená. Kromě značných nákladů na výrobu knih to bylo pro čtení nepraktické, proto byl Braillův vynález písma následně přijat po celém světě a uznán jako systém zápisu textu pro nevidomé.

V ústavu je Louis Braille několikrát fyzicky připomínán, kromě jiného i svou bystou, umístěnou na čestném místě na schodišti

Při Dnech evropského dědictví žáci a učitelé prezentují nejen prostory školy, ale také způsob výuky. Jsou zde k vidění, kromě mnoha dalších speciálních pomůcek, například i modely hlavních pařížských památek, včetně Louvru nebo Eiffelovky, které se nevidomí učí poznávat hmatem. Na plastickém plánu Paříže pak poznávají, kde tyto památky stojí.

Součástí rozvrhu je i výuka soužití a práce se slepeckým vodícím psem. Škola spolupracuje při jejich výcviku, který začíná už ve čtyřech měsících štěněte. Některé z nich jsme mohli i s ukázkami výcviku vidět, pokud si ale někdo představoval, že si ty roztomilé chlupaté kuličky pomazlí, tak byl rychle vyveden z omylu – na pejsky ve výcviku se sahat a dokonce ani mluvit nesmí a od svého psího dětství podléhají striktnímu režimu.

Studenti mají k dispozici i mírně zanedbanou zahradu, která tady v centru, na křižovatce boulevardu des Invalides a rue de Sèvres, vytváří nečekanou zelenou oázu.

Nahoře je průčelí ústavu tak, jak je vidět z boulevardu des Invalides. Na vstupním dvoře stojí socha zakladatele Valentina Haüye, který během své pracovní kariéry založil, kromě této pařížské školy, i další ústavy pro mladé nevidomé v Petrohradě a Berlíně, kde postupně žil a působil jako učitel.

Institut National Des Jeunes Aveugles, 7. obvod, 56 boulevard des Invalides

Některé části Paříže jsou uměleckou galerií pod širým nebem. Na nečekaných místech a při nečekaných příležitostech narazíme na umělecká díla, která byla zakomponována do městského prostředí, doplňují ho a stala se jeho součástí. Nedávno jsem například objevila na předzahrádce jednoho rezidenčního domu sousoší od Augusta Rodina, jinde zase zdobí dětské hřiště plastika od Joana Miróa nebo zeď obyčejného činžáku sluneční hodiny od Salvadora Dalího. Další příklad se nachází nedaleko Eiffelovky, kde stojí na první pohled nijak vzhledný a spíš obyčejný obytný dům, který je od ulice oddělen zídkou s pestrou červeno-černo-bílou mozaikou. Ta zde byla vytvořena podle návrhu Victora Vasarelyho, jednoho z nejvýraznějších představitelů uměleckého směru op-art.

Victor Vasarely, vlastním jménem Győző Vásárhelyi, se narodil v roce 1907 v Péczi v tehdejším Rakousku-Uhersku. Do Paříže přišel v roce 1930 a v následujících desetiletích vyvinul svůj vlastní styl geometrického abstraktního umění. Pracoval s různými materiály, ale používal minimální počet tvarů a barev. K práci na tomto domě se dostal v roce 1958 díky autoru stavby, architektu Jeanu Ginsbergovi, se kterým pracoval již předtím a který byl jedním z mála francouzských architektů, kteří si v poválečné době vybírali ke spolupráci avantgardní umělce. Victor Vasarely vytvořil pro jeho stavbu, určenou do proluky v rue du Général Camou, rozsáhlou mozaikovou kompozici, jejíž předsunuté umístění kolemjdoucím nabízí celou škálu optických vjemů.

Rue du Général Camou, ve které dům s mozaikou stojí, je kolmá na avenue du Bourdonnais, která lemuje severní stranu Champs de Mars, a spojuje ji s další významnou tepnou – avenue Rapp. Přivede vás tak přímo k další pozoruhodné stavbě, secesnímu domu číslo 29 a vedlejšímu roztomilému náměstíčku square Rapp s jedinečným a nečekaným výhledem na Eiffelovku.

Vlevo pohled na Eiffelovku z předzahrádky domu za Vasarelyho mozaikou a vpravo krásný příklad secese na avenue Rapp

7. obvod, 6 rue du Général Camou

V rozlehlém paláci Villeroy v rue de Varenne, hned vedle Hôtel de Castries, který jsme tady viděli nedávno, sídlí Francouzské ministerstvo zemědělství a výživy. Má dvě části – ta větší z roku z roku 1881, která má několik křídel, tvoří dlouhé průčelí směrem do ulice. Tady sídlí většina kanceláří. Do dvora pak vedou arkády a za nimi najdeme samotný palác Villeroy, který je sídlem ministra a slouží spíše k reprezentačním účelům.

Historie paláce, který nechal postavit pro Charlotte Desmares, herečku Commédie française (a svoji milenku), švýcarský bankéř Hogger, začíná v roce 1724. Už o dva roky později však bankéř krachuje, odjíždí z Paříže a jeho věřitelé palác pronajímají – nejdříve ambasádě Holandska a pak Anglie. V roce 1735 je palác prodán a začíná dlouhá šňůra majitelů, kteří se zde střídají jeden za druhým. Až ten poslední, vévoda z Villeroy, nechal budovu přestavět a zůstal zde až do své smrti v roce 1766. Poté se stal vlastníkem hrabě Tessé, první podkoní královny Marie Leszczynské, manželky Ludvíka XV., který plánoval, že tady vytvoří královské stáje. Projekt se však protahoval a než ho stačili uskutečnit, přišla Francouzská revoluce, palác byl zkonfiskován a poté přidělen vojenským zdravotnickým službám. V roce 1881 se stal sídlem nově ustaveného ministerstva zdravotnictví – a tak to také zůstalo až dodnes.

Schodiště a výtah a vpravo pohled na zadní stranu novější uliční části s arkádami

Salón Sully v prvním patře je zde největší a možná i nejkrásnější místností. Slouží jako kancelář a zasedací sál ministra a jeho spolupracovníků. Vyřezávaný kazetový strop pochází z let 1885-1887, zatímco fresky na stěnách, znázorňující Oslavu obchodu a zemědělství, byly vytvořeny v letech 1898 a 1901. Dvě sochy ve výklencích nad krbem jsou alegoriemi zemědělství a obchodu.

Zahrada není velká, tvoří ji prakticky jen trávník s několika záhony a třemi úly v zadní části. Uprostřed trávníku stojí kopie sochy Únos Persefony Plutem od sochaře Sucheleta. Originál, vytvořený v době Ludvíka XIV., najdete v zámeckém parku ve Versailles.

Jako většina podobných sídel, ani toto ministerstvo není běžně přístupné. Navštívit ho můžete jen během Dnů evropského dědictví – ty další budou hned příští víkend 17. a 18. září.

Hôtel de Villeroy, 7. obvod, 78 rue de Varenne

Dalším z paláců ve čtvrti Saint-Germain, které jsou dnes sídlem ministerstva, je honosný Hôtel de Castries. Nechal si ho postavit na konci 17. století pán z Nogent, jehož jméno palác nesl až do jeho smrti v roce 1708, kdy ho vdova prodala markýzi de Castries. V rukou této rodiny pak zůstal palác až do konce 19. století.

Dnešní podoba pochází z let 1842-1866, kdy došlo k přestavbě a k rozšíření zahrady. V roce 1946 se palác dostal do vlastnictví státu. V průběhu následujících let v něm pak sídlilo několik různých ministerstev. Od roku 2017 je sídlem ministerstva s předlouhým názvem, který by se dal přeložit jako Ministerstvo pro územní soudržnost a pro vztahy s územními celky. Podle svých internetových stránek se ministerstvo zabývá nejen politikou územní soudržnosti, urbanistikou a pozemkovým rozvojem, ale také politikou bydlení a odstraňováním sociálních nerovností, marginalizace a vyloučení. Tato náplň ministerstvu vynesla v roce 2017 demonstrace ze strany organizací pro přijímání migrantů a také posprejovanou uliční zeď.

„Problémem“ všech těchto nádherných paláců je to, že jsou z ulice prakticky neviditelné. Jejich struktura téměř vždy předpokládá směrem do ulice vysokou zeď s neprodyšně uzavřenými vraty, za kterou leží dvůr a teprve z něj se vchází do samotného paláce. Ten nejhezčí pohled je však vždy až ze zahrady. Chodec, který kráčí po ulici, si proto většinou nedokáže představit, jaká krása se za zdí skrývá.

Čestné schodiště z roku 1851 má tepané zábradlí v rokokovém stylu, jaké najdeme v mnoha dalších budovách ze stejné doby, stejně jako mohutný zavěšený lustr z kovu a skla.

Pracovna ministra v tzv. modrém salónu. Rokokové obložení zdí v bílo-zlatém vzoru, mramorový krb a pozlacená svítidla z ní dělají nejkrásnější místnost v celém paláci.

Ministr má na krbu nejen kohouta v barvách trikolóry jako symbol státu, ale také knihu fotografií slavného fotografa Raymonda Depardona (když mi před časem tento osmdesátiletý pán olajkoval fotku na Instagramu, málem jsem z toho nemohla ani usnout).

Červený salón, který slouží jako zasedací místnost, má sice střízlivější obložení stěn, ale za to cenné rokokové zrcadlo z 18. století se zdobením z plátkového zlata a křišťálové lustry. Salón nabízí výhled do nevelké zahrady s bazénkem a vodotryskem.

Hôtel de Castries, 7. obvod, 72 rue de Varenne

Palác bývá zpřístupněný během Dnů evropského dědictví.