Bibliothèque Mazarine

hfNapsat komentář

Všichni známe od vidění doširoka roztažená symetrická křídla Francouzského institutu, nad jehož centrální částí se uprostřed klene výrazná kupole. Při pohledu od Pont des Arts působí budova mimořádně harmonicky a vytváří dojem elegance i důstojnosti – přesně takový, jaký byste od sídla francouzských akademií očekávali.

V prvním patře levého křídla je umístěna jedna z nejstarších a nejkrásnějších veřejných francouzských knihoven – Bibliothèque Mazarine, do které se dnes podíváme – a taky si řekneme o tom, jak je jednoduché ji navštívit.

Monumentální Institut de France, jehož je knihovna součástí, byl založen roku 1795 jako zastřešující organizace pěti akademií podporujících vědu, umění a humanitní obory. Od roku 1805 sídlí v bývalém komplexu Collège des Quatre-Nations – Koleje Čtyř národů – postaveném na konci 17. století podle návrhu slavného architekta Ludvíka XIV. Louise Le Vau. Původně tento palác sloužil jako vzdělávací instituce a i dnes je centrem intelektuálního života Francie, kde se konají zasedání akademií i slavnostní ceremoniály pod ikonickou kupolí.

Vstup z prvního nádvoří do Mazarinovy knihovny

Jak napovídá název, knihovna nese jméno kardinála Julese Mazarina, který začal v polovině 17. století budovat svoji rozsáhlou osobní knihovnu, kterou v roce 1643 otevřel učencům. Díky systematickému nakupování knih doma i v zahraničí se rychle stala jednou z největších sbírek rukopisů a vzácných tisků v Evropě. O velkou část sbírek však kardinál přišel během šlechtického povstání fronda, kdy musel v roce 1651 utéct z Paříže. Soud zkonfiskoval jeho majetek, přičemž obsah knihovny byl rozprodán. Když se po potlačení povstání mohl Mazarin v roce 1653 vrátit do Paříže, setkal se jen s malou částí své bývalé sbírky, kterou zachránil jeho bývalý knihovník, takže musel svou knižní sbírku budovat prakticky od začátku. Brzy však knihovna dosáhla své bývalé velikosti a slávy.

Před svou smrtí v roce 1661 rozhodl Mazarin o založení univerzitní koleje „Čtyř národů“, která měla, kromě jiného, pečovat i o jeho sbírku, kterou závětí koleji odkázal. Ke konci 18. století obsahovala knihovna již přes šedesát tisíc svazků. K jejímu dalšímu rozšíření přispěla paradoxně i Francouzská revoluce, během níž do fondu přešly sbírky zkonfiskovaných církevních i šlechtických knihoven. Díky tomu zaměření Mazarinovy knihovny pokrylo prakticky všechny vědní obory.

Atmosféra tohoto historického místa je jedinečná. Poté, co po točitém schodišti vystoupáte do prvního patra, dostanete se do čítárny, umístěné v sále, zalomeném do tvaru písmene L. Tento čtenářský sál připomíná svými bohatě zdobenými dřevěnými regály, řadami bust a historickým mobiliářem spíše muzeum než běžnou knihovnu. Funkce se ale nezměnila tolik, jak by se mohlo zdát – stejně jako v 17. století slouží i dnes především badatelům, studentům a všem, kdo hledají hlubší poznání minulosti.

Vstupní schodiště k čítárně
Pohled z přízemí přes atrium ke vstupu do knihovny

První nádvoří Francouzského institutu s pohledem na kupoli
Průhled prvním nádvořím k východu směrem na nábřeží, v pozadí Louvre

Spojení monumentální architektury, akademické tradice a jedné z nejstarších knihoven Evropy dělá z tohoto místa jeden z nejpůsobivějších zážitků v Paříži. Dobrou zprávou je, že tento historický poklad není uzavřen pro veřejnost. Bibliothèque Mazarine je přístupná zdarma v otevírací době (pondělí až sobota, 10 – 18 hod)), a to nejen pro studium, tak i pro individuální návštěvy a komentované prohlídky. Žádné velké davy dovnitř nepouštějí (proto není vstup povolen turistickým skupinám).

Navštívit lze i samotný Institut de France. Samostatně si můžete prohlédnout především slavný zasedací sál s kupolí, kde se konají nejvýznamnější ceremonie. Kromě toho jsou pořádány i komentované prohlídky, v jejichž rámci se dostanete i do reprezentačních prostor akademií a přitom také do knihovny.

Bibliothèque Mazarine, 6. obvod, 23 quai Conti

Návštěva knihovny: zdarma buď samostatně bez rezervace každý den od 10 do 18 hod, nebo komentované prohlídky většinou jednou měsíčně. Komentovanou prohlídku je nutno zarezervovat předem přes internet (na místě koupit nelze). Data jsou v uvedeném v odkazu.

Návštěva Institut de France: samostatně kupole vždy v sobotu mezi 12,30 – 16,30 hod, vstupné 5 euro, kupuje se jen přes stránku v odkazu. Komentované prohlídky každou sobotu v 10 a 16 hodin, vstupné 15 euro, opět je nutno koupit vstupenku předem jen přes stránky.

Olympijský koník

hfNapsat komentář

Pamatujete se na kovového koně, na kterém při zahájení pařížské olympiády v roce 2024 přicválal po Seině černý jezdec? Pojmenovali ho Zeus a pro svou futuristickou estetiku se stal jedním z nejvýraznějších symbolů Olympiády. Tato monumentální instalace, na které je zkombinován kov, světlo a pohyb, má symbolicky odkazovat na sílu, energii a současně, v rámci historie Olympiády, i na mytologii.

Po skončení ceremoniálu mechanický kůň nezmizel – naopak se vydal na pouť po Francii, kde byl vystavován ve veřejném prostoru a kde se rychle stal atrakcí pro místní i turisty. Na konci loňského roku se vrátil do Paříže a až do ledna 2027 si ho můžete prohlédnout zblízka před Muzeem umění a řemesel (Musée des Arts et Métiers).

Koně vytvořilo architektonické a designové studio Blam z Nantes ve spolupráci se společností Sanofi, globální farmaceutickou společností, zaměřenou na vývoj léků a vakcín, která byla jedním z partnerů her. Kůň je vyrobený převážně z hliníku a některé jeho části, hlavně hlava, byly vytištěny na 3D tiskárně. Hlava, hrudník a kopyta jsou potaženy plátkovým stříbrem. Při programování jeho pohybu byly využity studie filmového pohybu tak, aby měli diváci dojem, že kůň opravdu běží po vodě.

Zeus stojí v zahradě před muzeem, kam není potřeba vstupenka, a můžete si ho tak kdykoliv prohlédnout. Za návštěvu stojí i celé muzeum, pokud vás zajímá historický průřez lidskou vynalézavostí od historických vědeckých přístrojů přes první průmyslové stroje až po průkopnické dopravní prostředky. Na několika patrech bývalého kláštera jsou vystaveny originální modely, funkční prototypy i ikonické vynálezy, které formovaly moderní svět, a to v celé paletě vědeckých oborů od dopravy, komunikace, energie, mechaniky až po stavebnictví.

Pokud vás jedinečné technické objekty a vynálezy zas tak neberou, za návštěvu stojí aspoň bývalý kostel sv. Martina, je umístěný model Foucaultova kyvadla (ten další najdete v Panthéonu) a několik nejcennějších exponátů, včetně původního modelu sochy Svobody v poměru 1:16, který vytvořil v roce 1878 sochař Fréderique Auguste Bartholdi. Bronzový odlitek tohoto modelu sochy Svobody ze stejného roku stával dlouhé roky před muzeem právě na místě, které dnes obsadil Zeus, zatímco socha je dočasně na výletě ve Washingtonu, kde zdobí zahradu rezidence francouzského velvyslance.

Chór bývalého kostela sv. Martina s Foucaultovým kyvadlem

Pohled do lodi bývalého kostela se strukturou, nesoucí několik významných exponátů historických dopravních prostředků Model sochy Svobody vidíte na galerii uprostřed pod oknem.

Musée des Arts et Métiers, 3. obvod, 60 rue Réaumur

Ke koni je vstup zdarma během otvírací doby muzea (ale i mimo ni je dobře vidět přes plot). Do muzea se sice platí vstupné, ale dostanete se tam zdarma při prodloužené návštěvní době v pátek od 18 do 21 hodin.

Pařížské výstavy letošního jara a léta

hfNapsat komentář

Pařížští kurátoři připravili opět spoustu zajímavých výstav a způsobili nám tak problém s tím, co všechno se dá stihnout a co oželet. V posledních týdnech jsem vyzkoušela několik z těch nejzajímavějších akcí a všechny mohu doporučit. Na ty nejvýraznější se teď podíváme.

Auguste Renoir v Musée d´Orsay

Musée d´Orsay připravilo na letošní jaro a část léta mimořádnou „renoairovskou sezónu“, která není jen klasickou retrospektivou, ale promyšleným dvojprogramem – dvě paralelní výstavy ukazují Augusta Renoira z odlišných úhlů – jako malíře i jako analytického kreslíře, jehož dílo je mnohem komplexnější, než jak je často vnímáno.

První výstava je nazvaná Renoir et l´amour a představuje přibližně padesát pláten z let 1865 – 1885, včetně těch nejznámějších a nejikonických, které zobrazují scény z pařížského života – tančírny, kavárny nebo výlety k řece, které Renoir přetváří ze všedních každodenních obrazů na monumentální zobrazení sociálních vztahů.

Druhá výstava Renoir dessinateur, která se koná jen o několik muzejních sálů vedle, představuje Renoira jako kreslíře. Přibližně stovka kreseb, skic a studií, provedených nejen tužkou, uhlem nebo rudkou, ale také pastelem a akvarelem, odhaluje méně známou stránku jeho tvorby: důraz na linii, konstrukci a dlouhodobé studium figury a ukazuje řemeslnou stránku Renoirova umění. Velká část vystavených děl tvoří přípravné kresby k jeho obrazům nebo analytické studie zobrazení lidského těla. Obě výstavy tak umožňují přímé porovnání přípravných prací s konečným výsledkem.

Myslím, že nic hezčího pro milovníky impresionistů letos v Paříži už k vidění nebude – jedině snad kromě připravované podzimní Monetovy výstavy v Oranžerii.

Do 19. července, resp. do 5. července 2026. Kvůli dlouhým frontám doporučuji koupit vstupenky předem přes internet, nebo využít čtvrteční večerní otvírací dobu do 21,45 hod. Když přijdete v 18 hodin. jednak máte vstupenku za 10 eur místo 14, ale hlavně se dovnitř dostanete dřív než během dne a kolem 20 hod už jsou sály mnohem prázdnější. Vstupenka platí do celého muzea, nejen na tyto dvě výstavy.

7. obvod, Esplanade Valéry Giscard d´Estaing

Autoportrét z roku 1875, kdy bylo Renoirovi 34 let

Přípravná kresba k obrazu Tanec na vesnici a konečný obraz z roku 1883

Henry Rousseau v Oranžerii

Naivní malby Celníka Rousseaua jsou prezentovány v Oranžerii na výstavě s názvem Henri Rousseau – l´ambition de la peinture z pohledu ambice malíře, který se snažil prosadit na pařížské scéně konce 19. století. Výstava sleduje jeho kariéru od rozhodnutí opustit zaměstnání celníka až po promyšlené budování umělecké identity – včetně autoportrétů, zakázek i účasti na Salonu nezávislých, a zdůrazňuje jeho vztah k trhu a sběratelům, kteří se stali spolutvůrci jeho posmrtného uznání.

Do 20. července, opět doporučuji koupit vstupenky předem přes internet, já jsem bez vstupenky čekala ráno před otevřením ve frontě přes hodinu.

1. obvod, Jardin des Tuileries, Place de la Concorde

Výstava se otvírá obrazem s názvem Já, portrét, krajina z roku 1890, zapůjčeným z Národní galerie v Praze

Henri Matisse v Grand Palais

Výstavu s názvem Matisse: 1841-1954 jsem ještě neviděla, tak jen přidávám upoutávku ze stránek Grand Palais. Výstava představuje poslední roky kariéry Henriho Matisse v letech 1941 až 1954 prostřednictvím více než 300 děl ze sbírky Centre Pompidou a z významných mezinárodních zápůjček, a odhaluje multidisciplinární povahu jeho tvorby v tomto období. Kromě pláten a vystřihovaných koláží jsou zde k vidění jeho kresby, návrhy vitráží, ilustrované knihy a textilie, spadající do posledních deseti let jeho života.

Do 26. července, vstupenky předem TADY.

8. obvod, 25 avenue du Général Eisenhower

Alexander Calder ve Fondation Louis Vuitton

Velká retrospektiva Alexandera Caldera s názvem Calder: Rêver en équilibre bude zahájena zítra a moc se na ni těším. Bude to přehlídka jeho ikonických mobilních objektů, ale zároveň také komplexní pohled na umělce, který se pokusil proměnit samotnou definici sochařství. Současně budou v rozlehlých prostorách Nadace Louis Vuitton vystavena i díla Calderových přátel – Jeana Arpa, Pieta Mondriana, Paula Klee, Pabla Picassa a dalších členů avantgardních uměleckých hnutí, a třicet pět fotografií od některých z nejvýznamnějších fotografů 20. století (mimo jiné Henri Cartier-Bresson, André Kertész, Gordon Parks, Man Ray, Irving Penn a Agnès Varda).

Do 16. srpna 2026.

16. obvod, 8 avenue Mahatma Gandhi

Martin Parr v Jeu de Paume

Nedávno zesnulému britskému fotografovi Martinu Parrovi uspořádali v Paříži velkou výstavu, která je přehlídkou jeho nejslavnějších fotografických cyklů. Nečekejte krásné obrázky – Parr je drsný kritik výrazných sociálních jevů a civilizace všeobecně a jsou pro něj typické ostře barevné motivy, zaměřené na témata, spojená s masovou turistikou a volným časem, kulturou spotřeby, nákupy nebo přehnaným využitím technologií. Fotky jsou na první pohled zábavné, na ten druhý znepokojivé až místy děsivé.

Do 24. května 2026.

1. obvod, 1 place de la Concorde (Jardin des Tuilleries)

    Sebastião Salgado v Hôtel de Ville a v Galerii Polka

    Druhá fotovýstava, kterou doporučuji, je proti Parrovi úplně jiné kafe. Brazilský fotograf, žijící v posledních letech až do své loňské smrti v Paříži, nabízí monumentální pohled na svět skrze fotografii jako estetický i etický nástroj, a to především díky jeho velkoformátovým sériím Genesis a Amazonia. Expozice staví na kontrastu mezi dvěma polohami Salgadovy tvorby – na jedné straně jsou to snímky nedotčené přírody – pralesy, řeky, zvířata a domorodé komunity zachycené v cyklu Amazonia, zatímco na straně druhé se v cyklu Genesis připomíná i Salgadův dlouhodobý zájem o člověka v extrémních podmínkách – při práci, migraci a sociální nerovnosti. Jeho snímky jsou zásadně černobílé, s monumentální kompozicí a ostrým kontrastem. Kromě výše uvedených dvou cyklů jsou na výstavě představeny i ukázky z poslední série, zobrazující Paříž, kterou vytvořil těsně před svou smrtí na základě prosby pařížské radnice.

    Výstava na pařížské radnici trvá do 30. května, vstup je zdarma, ale s povinnou rezervací předem přes internet. O výstavu je velký zájem, takže doporučuji rezervovat nejméně týden předem. Pokud byste se na výstavu nedostali, tak některé z fotografií jsou vystavené i na plotě radnice podél rue de Rivoli.

    Hôtel de Ville, 4. obvod, 3 rue de Lobau (ze zadní strany Hôtel de Ville)

    Salgadovy fotky Paříže jsou k vidění i v Galerii Polka, která ho zastupuje. Je jich zde víc, než na radnici, a jsou všechny úžasné. Všech třicet snímků si můžete prohlédnout i na stránkách galerie TADY.

    Do 16. května 2026.

    Cour de Venise, 3. obvod, 12 rue Saint-Gilles (pozor, na této adrese leží obchod, kde bývají také miniaturní výstavy. Samotná galerie se nachází ve dvoře za šedými vraty, u kterých je nutné zazvonit). Vstup zdarma.

    Cour de Venise, Galerie Polka je na této fotce vlevo

    Co má Paříž společného s Benátkami?

    hfNapsat komentář

    Na první pohled téměř nic. Paříž je velkoměsto pulzující energií, hlukem, spěchem, širokými bulváry a kavárenským životem, zatímco Benátky jsou tichým, do sebe uzavřeným labyrintem kanálů a úzkých uliček. A přesto, když člověk obě města zná blíže než jen z pohlednic, začne mezi nimi objevovat jemná, nenápadná, ale místy hluboká spojení.

    Obě města mají zvláštní vztah k minulosti. Ne k té okázalé, popisované v turistických průvodcích, ale tiché, někdy až skryté. Stačí sejít z hlavních tras. V Paříži se vydat dál od Eiffelovky a Louvru a v Benátkách zabloudit mimo Rialto a náměstí Svatého Marka. V obou případech se najednou ocitnete v prostoru, kde vás obklopí minulost, která není turistickou atrakcí, ale je propojená s přítomností.

    Jedním ze silných spojovacích bodů obou měst je připomínka holokaustu v podobě památníku, který má na obou místech téměř stejnou podobu. Jak v Paříži tak i v Benátkách jde o nenápadný prostor, ve kterém jsou od roku 1982 instalovány reliéfy litevského sochaře Arbita Blatase.

    V Paříži je Blatasův cyklus reliéfů součástí památníku Mémorial de la Shoah, který stojí v historické čtvrti Marais. Samotný památník má kořeny v poválečných letech (původně jako Mémorial du Martyr Juif Inconnu). Dnešní podoba vznikla po rozsáhlé přestavbě v roce 2005. Dnes je to největší centrum v Evropě, věnované dokumentaci holokaustu, jehož cílem není jen připomínat minulost, ale aktivně vzdělávat a bojovat proti antisemitismu a nenávisti.

    Do památníku se vchází uzavřeným dvorem – prostorem, který má v člověku vyvolat pocit sevření a izolace, a v jehož středu stojí válcovitý bronzový objekt s názvy koncentračních táborů, kam byli pařížští Židé nejčastěji deportováni. Právě zde, na stěně tohoto nádvoří, jsou umístěny Blatasovy bronzové basreliéfy. Sedm výjevů zachycuje klíčové momenty šoa – deportace, ghetta, násilí i smrt.

    Na opačné straně nádvoří se rozprostírá zeď se jmény 76 000 Židů deportovaných z Francie. V podzemí pak leží krypta se symbolickým hrobem šesti milionů obětí. Památník zároveň zahrnuje archiv, knihovnu, výzkumné centrum i vzdělávací programy, které rozšiřují téma i na další genocidy 20. století. Kromě toho se ve vstupních prostorách konají krátkodobé výstavy fotografií a dokumentů. Namátkou si vzpomínám, jak tu před několika lety byla uspořádána výstava k příležitosti atentátu na Heydricha v Praze.

    Blatasovy reliéfy na zdi pařížského Památníku holokaustu

    Arbit Blatas (1908–1999), rodák z litevského Kaunasu, byl malíř a sochař spojený s pařížskou École de Paris. Působil mezi Francií, Itálií a Spojenými státy. Jeho tvorba byla silně ovlivněna osobní zkušeností s holokaustem – mnoho členů jeho rodiny zahynulo v nacistických táborech. Právě proto se ve svých dílech opakovaně vracel k tématu paměti, ztráty a lidské důstojnosti.

    V Benátkách je Blatasovo dílo umístěno v prostoru bývalého ghetta. Historicky jde o první ghetto vůbec – bylo ustaveno Benátskou republikou v roce 1516 a později posloužilo jako model pro všechna další ghetta. Ostatně i samotné slovo „ghetto“ pochází z benátštiny, lehce ovlivněné němčinou – tehdy ovšem bylo jen pouhým názvem této čtvrti a svůj neblahý význam dostalo až v průběhu staletí.

    Ghetto tvořilo – a tvoří – malý ostrov, propojený s pevninou třemi mosty. To v minulosti umožňovalo kontrolu nad celou židovskou čtvrtí – se soumrakem byly mosty uzavřeny a ghetto tak bylo odříznuto od města. Dnes tu stále žije židovská komunita a k večeru zde potkáte mnoho jejích členů, pospíchajících na modlitby, které se konají v malém prostoru na východní straně hlavního náměstí Campo di Ghetto Nuovo. Na náměstí leží ovšem i pět synagog, dobře skrytých, takže je podle odlišných oken odhalí jen cvičené oko. Nicméně židovská komunita pořádá komentované prohlídky, které zahrnují právě i návštěvu těchto historických synagog.

    Blatasův cyklus reliéfů je umístěn na jedné ze zdí, které lemují náměstí. Právě zde vznikla původní verze památníku, odhalená roku 1982. Stejně jako v Paříži, i zde ji tvoří cyklus sedmi bronzových reliéfů, které vyprávějí příběh pronásledování – od Křišťálové noci po deportace a konečné řešení.

    Blatas pro Benátky později vytvořil i další dílo, „Poslední vlak“, věnované konkrétně benátským Židům deportovaným v letech 1943–1944. Ze zhruba tisícové židovské komunity bylo běhen války deportováno asi tři sta osob, převážně do Osvětimi. Vrátilo se jich pouze sedm. Dnes má komunita asi pět set členů.

    Poslední vlak

    Cyklus „Monument of the Holocaust“ ale nevznikl jen pro Benátky a Paříž. Kromě těchto dvou měst existují jeho další instalace také v New York City (původně u sídla OSN, dnes v areálu Hebrew Union College) a v Kaunasu, odkud Blatas pocházel. Každá z těchto verzí nese stejný základní tvar i poselství, ale v každém městě rezonuje jinak – podle jeho vlastní historie.

    Před Blatasovým dílem v Paříži a později v Benátkách si uvědomíte, že nejde jen o dvě různá místa, ale o jeden příběh, rozprostřený v prostoru. Příběh, který propojuje města, lidi i generace. Možná právě v tom spočívá skutečná podobnost Paříže a Benátek. Ne v architektuře, ani v atmosféře, ale ve schopnosti nést paměť. Uchovávat ji nejen v muzeích, ale i v ulicích, ve zdech, v tichých zákoutích. Turista vidí krásu. Ten, kdo se zastaví, začne vidět i vrstvy pod ní. A právě tam se Paříž a Benátky setkávají.

    Kašna Haudriettes

    hfNapsat komentář

    Při procházce ve čtvrti Marais jste už možná na křižovatce rue des Archives a rue des Haudriettes narazili na stejnojmennou kašnu, která je dalším zachovalým prvkem minulosti, který přežil asanaci čtvrti. Byla postavena v letech 1764 až 1765 v neoklasicistním stylu, který byl velmi módní na konci vlády Ludvíka XV., podle návrhu architekta Pierra-Louise Moreau-Desprouxe, zastánce návratu ke klasické řecké estetice. Její stavbu financoval kníže Rohan.

    Masivní stavba obdélníkového půdorysu představuje jednoduchost kompaktních forem, inspirovaných řecko-římským uměním. S dojmem monumentálnosti, který tato kašna budí, kontrastuje jemný mramorový basreliéf, který je dílem Pierra Mignota, a který představuje Nymfu fontán, jejíž sádrový model byl vystaven na výtvarném Salonu v roce 1765.

    Pod basreliéfem je umístěný maskaron v podobě lví hlavy, ze které v minulosti tryskala tenkým pramínkem voda. Dnes už z kašny voda neteče. Mohutná stavba na nároží tak zůstává jen připomínkou starých dob.

    Kašna sice pochází z druhé poloviny 18. století, ale byla tehdy na tomto místě už třetí v pořadí. První a původní veřejnou kašnu zde nechal postavit po roce 1569 tehdejší předseda účetního dvora Luillier, který vlastnil dům v nedaleké rue de Braque. Jeho zahrada dosahovala až do těchto míst. Lullierovi se podařilo získat koncesi, která mu pro potřeby zahrady umožňovala odebírat vodu z veřejných fontán, kterou do okolí přiváděl akvadukt z výšin obce Belleville, ale na oplátku se zavázal ke zřízení veřejné kašny pro obyvatele. Jeho původní stavba byla pak kolem let 1636-1638 nahrazena další kašnou s názvem Fontaine Neuve.

    Takto zachytil kašnu slavný fotograf Eugène Atget v roce 1898, než byly zbourány okolní domy, ke kterým fontána původně přiléhala, a než zde vyrostla dnešní zástavba

    Na nároží nad kašnou najdeme jednu z nejzajímavějších nástěnných maleb v této čtvrti. Je dílem lyonského umělce Roberta Combase a představuje Dona Quijota, který v křesle vzpomíná na své boje s větrnými mlýny.

    3. obvod, nároží rue des Archives a rue des Haudriettes

    Le Petit Bouillon Pharamond

    hfNapsat komentář

    Před pár lety jsem tady psala o tradici pařížských bouillons – typických restauracích, které se v minulosti zaměřovaly spíše na levná jídla pro nižší vrstvy. Není divu, že mnoho z nich vznikalo v okolí velkých tržnic, kde si daly za úkol nakrmit nejen trhovce, ale především davy, které tam mířily za nákupem. Většina z těch, které v Paříži obklopovaly rozlehlou tržnici Les Halles, zanikla po zrušení „břicha Paříže“, zbourání historických hal a výstavbě dopravního uzlu v podzemí a parku na povrchu. Jedním z mála „bujónů“, které vydržely dodnes, je jeden z nejstarších a nejoblíbenějších – Le Petit Bouillon Pharamond, který své hosty vítá už téměř dvě stě let.

    Jeho příběh začal v roce 1832, kdy si rodina Pharamondových z Normandie otevřela v této části Paříže restauraci s původním názvem „À la Petite Normande“, která měla představit pařížskému publiku normandskou kuchyni. Od konce 19. století, kdy došlo k nové výzdobě restaurace k příležitosti Světové výstavy, je místo nepřehlédnutelné díky své historické budově a dekoracím z doby secese i Belle Époque. Bohaté dřevěné obložení, malovaná zrcadla, historická svítidla, mosazné detaily a skleněné vitráže zůstaly dodnes zachovány v celé své dnes tak trochu ošuntělé kráse a doslova vás přenesou do jiné doby.

    Pokud se týká jídelního lístku, v rámci tradice francouzské i normandské kuchyně tady dostanete tu největší francouzskou a normandskou klasiku všech klasik, počínaje vejci mimóza, zapečenou morkovou kostí nebo rillettes, přes šneky s česnekem a foie gras, choucroute, konfitovanou kachnu, pstruha nebo tradiční steak s hranolky a pepřovou omáčkou, až po dršťky po caensku, které naučil Pařížany jíst v 19. století právě Alexandre Pharamond a které se staly gastronomickým symbolem celé restaurace.

    Naše jídlo jsem bohužel zapomněla vyfotit – ale můžu potvrdit, že vejce mimóza i můj steak byly skvělé. Příjemné je, že zůstala zachovaná i tradice velice mírných cen. Díky nim a díky své slavné historii je bouillon stále plný a před dveřmi se často vine fronta hladových hostů. Doporučuji proto rezervaci přes stránky Pharamondu, abyste nemuseli přešlapovat před venku půl hodiny jako my.

    Velký sál v přízemí

    Restaurace je rozložená na třech podlažích, propojených starým dřevěným točitým schodištěm. Sál v přízemí se stolky uspořádanými tak těsně, že sice neslyšíte vlastního slova, ale zato přesně víte, o čem se baví sousedi, je největší. V prvním patře je klidněji, je tu méně stolů, méně ruchu a hluku a menší provoz. V druhém patře se pak nachází několik menších salonků s krásnou výzdobou, kam stojí za to nakouknout (pokud ovšem nebudou obsazeny).

    První patro

    Druhé patro

    Jeden ze salonků v druhém patře

    Le Petit Pharamond najdete v Les Halles jednoduše – mezi všemi těmi šedými pařížskými činžáky vás upoutá svojí historickou normandskou fasádou s červeným hrázděním a nápisem „Á la petite Normande“.

    K bouillonu patří samozřejmě i venkovní terasa – v zimě obsazená jen několika otužilci, ale v létě nacpaná k prasknutí

    Pokud chcete poznat pravou pařížskou atmosféru, ochutnat klasické francouzské pokrmy ve věrné historické kulise a zároveň si užít kvalitní jídlo za přijatelnou cenu, Le Petit Bouillon Pharamond je to pravé místo.

    Le Petit Bouillon Pharamond, 1. obvod, 24 rue de la Grande Truanderie

    Výstava Impressions Nabies

    hfNapsat komentář

    Původně jsem o této výstavě, která se koná v Národní knihovně, ani nechtěla psát. Sice se mi moc líbila, jenže měla původně končit už 11. ledna. Včera jsem ale zjistila, že ji prodloužili až do března, takže se o ní ráda zmíním a doporučím ji.

    Výstava mapuje práce členů výtvarné skupiny Les Nabis, která sehrála na přelomu 19. a 20. století klíčovou roli při přechodu ze světa impresionismu k modernějším uměleckým směrům. Výstava představuje především jejich grafické a dekorativní práce, zhotovené celou řadou známých i méně obvyklých výtvarných technik, ale také užitou grafiku, jako jsou plakáty, divadelní programy, ale také třeba jídelní lístky nebo ilustrace pro knihy a noviny.

    Skupina Les Nabis vznikla kolem roku 1888 v Paříži mezi studenty tehdy slavné Académie Julian. Název převzali z hebrejského slova nabi – prorok, čímž chtěli vyjádřit svoji ambici přinést nové pojetí umění. Zásadním impulzem pro jejich formování byl téměř abstraktní obraz Paula Sérusiera Talisman, namalovaný pod přímým vlivem Paula Gauguina. Tento obraz se stal manifestem skupiny: barva měla nést význam sama o sobě, nezávisle na realistickém zobrazení. Jejich další inspirací se staly japonské dřevořezy, které ovlivnily jejich práci s linií, kompozicí a perspektivou.

    Paul Sérusier, Talisman, 1888

    Mezi hlavní členy Les Nabis patřili Maurice Denis, teoretik skupiny, dále Pierre Bonnard, Édouard Vuillard, Paul Sérusier, Ker-Xavier Roussel, Félix Vallotton a Aristide Maillol. Přestože každý z nich postupně rozvíjel vlastní styl, spojovalo je několik základních principů: plošnost obrazu, výrazná barevnost, dekorativní kompozice a symbolický obsah. Nabis se tak výrazně odklonili od impresionistického zachycování světla a okamžiku a budovali svůj vlastní umělecký směr. Častým námětem byly intimní interiéry, rodinné scény, zahrady, městská zákoutí, ale i náboženské nebo mytologické motivy.

    Významným rysem tvorby Les Nabis bylo prolínání volného a užitého umění. Hodně se věnovali návrhům plakátů, knižní ilustraci, tapiseriím, paravánům či scénografii. Umění chápali jako součást každodenního života, nikoli jen jako objekt určený pro galerie a muzea

    Maurice Denis, barevná litografie, 1892

    Paul Ranson, litografie, 1894

    Vlevo Pierre Bonnard, barevná litografie, 1896, vpravo Félix Vailloton, dřevořez, 1896

    Pierre Bonnard, barevná litografie, 1892

    Vlevo Félix Vallotton, dřevořez, 1896, vpravo Aristide Maillol, dřevořez, 1898

    Výstava se koná v jednom z historických sálů v Národní knihovně Richelieu, takže se současně s výstavou dá znovu podívat i do nádherné hlavní čítárny – Oválného sálu a do dalších prostor knihovny, nebo dokonce i do Muzea Národní knihovny.

    Oválný sál

    Výstava Impressions nabies. Bonnard, Vuillard, Denis, Vallotton

    Bibliothèque nationale de France – Richelieu, 2. obvod, vstup 58 rue de Richelieu nebo 5 rue Vivienne

    Výstava byla prodloužena do 8. března 2026

    Otevřeno denně kromě pondělí 10 – 18 hod, úterý do 20 hod

    Vstupné 10 eur, do 26 let (a studenti až do 35 let) zdarma, kombinovaná vstupenka výstava + muzeum Národní knihovny 13 eur

    Metamorfóza před pařížskou radnicí

    hfNapsat komentář

    Souběžně s výstavbou Pamětní zahrady 13. listopadu 2015 za pařížskou radnicí probíhaly práce i na ploše před radnicí. Hlavní město tak pokračovalo dál ve své zelené transformaci. V rámci této iniciativy se náměstí před radnicí, kterému dlouho dominoval beton a žulové pláty, proměnil ve skutečný „městský les“, jak tomu sama radnice říká. Na více než 2500 metrech čtverečních veřejného prostoru zde byly vysázeny desítky stromů a tisíce rostlin, které mají přispět k boji proti městským tepelným ostrovům, ke zlepšení kvality života a k podpoře biodiverzity ve městě.

    Práce začaly v říjnu 2024. Nejdříve bylo nutno přeložit a zrekonstruovat inženýrské sítě a kanalizaci. Teprve potom mohl být vytvořen náčrt budoucích záhonů a zapuštěny obrovské květináče. Výsadba byla zahájena začátkem ledna 2025.

    Stávající fontány před radnicí byly zachovány v původní podobě a integrovány do nového designu. Vzhledem k tomu, že pod plochou vede podchod metra a nacházejí se tam také podzemní garáže, nemohly být všechny rostliny sázeny přímo do země. Nicméně i přes složité podloží byla aspoň jedna jejich část, hlavně padesátka odolných stromů jako duby, habry a akáty, vysazena volně, zatímco jiné rostliny zůstaly v kontejnerech nebo květinářích, zakamuflovaných zvýšenou plochou záhonů.

    Po dokončení prací tak vznikly dvě oddělené zalesněné plochy po obou stranách radnice. Centrální prostor náměstí – zhruba 1000 metrů čtverečních naproti hlavnímu vstupu do radnice – zůstává otevřený jako historické místo pro veřejná shromáždění a různé akce jako festivaly, prezentace nebo demonstrace.

    Momentálně na této ploše najdete nově otevřený vánoční trh. Bohužel tam teď nejsem a nemám fotky, ale z toho, co se dá vidět na internetu, jde o jeden z nejkrásnějších pařížských vánočních trhů vůbec.

    Nový zelený projekt představuje snahu radnice o ozelenění co největší části Paříže tak, aby vznikly příjemnější prostory pro obyvatele i návštěvníky. Cílem je také větší zklidnění centra, snížení rizika klimatických změn a snížení přehřívání centra. Zdá se, že by to mohlo fungovat – nový lesík je povedený a i v listopadu se něm procházela a posedávala na lavičkách spousta lidí.

    4. obvod, place de l’Hôtel de Ville

    Nové sídlo Nadace Cartier

    hfNapsat komentář

    Paříž má od října nové výstavní prostory. Moderní, obrovské, ohromující. Sídlí v nich Nadace Cartier, přesněji Fondation Cartier pour l’art contemporain, významná instituce současného umění, založená v roce 1984, jejímž cílem je podpora současné umělecké tvorby a která dává prostor etablovaným i začínajícím umělcům, různorodým médiím a kulturním experimentům.

    Není to tak dlouho, co jsem se o nadaci zmínila ve svém článku o 14. obvodu. Právě v tomto arrondissementu na boulevardu Raspail nadace donedávna sídlila v impozantní budově ze skla a oceli, navržené slavným architektem Jeanem Nouvelem. Tentýž architekt pro nadaci navrhl i rekonstrukci jejího nového sídla – historické budovy v samém centru Paříže přímo naproti Louvru. V souladu s konceptem původního sídla i zde zachoval specifický přístup k výstavním prostorům – absenci uzavřených sálů, otevřenost vůči vnějšímu okolí a fluidní, proměnlivý prostor.

    Bývalé sídlo na boulevardu Raspail

    Čelní pohled na dnešní sídlo nadace. Foto z oficiálních stránek (takto budova ještě vyfotit nejde, pořád je před ní ještě část zázemí staveniště).

    Přestavěná budova pochází z 19. století, z doby velké prestižní přestavby města pod vedením barona Haussmanna, kdy byla navržena jako luxusní hotel. Slavnostní otevření se konalo v roce 1855 při příležitosti Světové výstavy. Později byla přestavěna na obchodní dům (Grands Magasins du Louvre) a od 70. let 20. století sloužila pod názvem Le Louvre des Antiquaires jako prodejní prostory pro starožitnosti. Párkrát jsem byla uvnitř, ale množství obchodů na dlouhých nepřehledných a pustých chodbách mě trochu děsilo, stejně jako přístup prodejců, kteří okamžitě odhadli, že se mnou žádný velký obchod neudělají, a chovali se spíše nepříjemně. Ještě než celé centrum v roce 2016 definitivně zavřeli, stihla jsem ho vyfotit a dát sem na blog. Máme tak pěkné srovnání, jak to tam vypadalo původně a jak teď.

    Pohled na náměstí před staveništěm tak, jak vypadalo před rokem. Jen pečlivým pohledem je vidět skleněná kostka uprostřed fotografie. V této ohradě se skrývalo zařízení staveniště a právě tudy chodili dělníci dovnitř. Díky zrcadlovým stěnám, ve kterých se odráželo okolí, tento velký objekt na tomto tak exponovaném místě vizuálně nijak nepřekážel.

    Přestavby jste si určitě všimli. Zařízení staveniště mezi Louvrem a Palais Royal totiž nešlo během těch let přehlédnout, i když bylo zakamuflováno ohradou se zrcadlovými stěnami, ve kterých se odráželo okolí. Rekonstrukce byla zahájena v září 2020 a i když měla původně skončit v létě 2023, nakonec se protáhla na téměř dvojnásobek času. Od letošního jara začala ohrada postupně mizet a i když ještě dnes jsou na ulici její pozůstatky, bylo jasné, že se práce chýlí ke konci a výstavní prostory budou konečně otevřeny. A jak rekonstrukce dopadla?

    Největších změn se dočkal interiér, ve kterém zmizelo celé staré jádro stavby, které bylo prakticky vykucháno až na historickou slupku. Interiér se tak proměnil na moderní a flexibilní prostor s pěti velkými pohyblivými platformami, které lze podle potřeby nastavit do jedenácti výškových poloh tak, jak bude vyžadovat charakter každé výstavy. Naproti tomu v exteriéru byla ponechána tradiční haussmannovská fasáda s kamenným obložením a s arkádami. Pod nimi byly místo původních výloh vloženy velké skleněné tabule, které dovnitř propouštějí světlo a do ulice nabízejí výhledy na vystavené exponáty. Architektonicky jde o odvážný krok: kombinace historické fasády s vysoce technickým, modulárním interiérem přetváří koncept muzea – nejde jen o vystavování, ale o prostor, který se dokáže přizpůsobit potřebám umění, města i veřejnosti.

    Fotografie holého interiéru z oficiálních stránek

    Na získaných 8500 metrech čtverečních vznikly kromě výstavních prostor i přednáškové sály, auditorium, knihkupectví a kavárna. V současné době vystavuje nadace průřez svými sbírkami. Najdeme zde proto nejrůznější druhy moderního umění – od pláten a sochařských děl, přes umělecké instalace a konceptuální umění až po fotografii. Tato všeobecná výstava bude trvat až do konce srpna 2026. Teprve potom se nadace vrátí ke své koncepci personalizovaných expozic.

    Díky velkým proskleným stěnám se podařilo propojení výstavních prostor s venkovním životem. Skleněné tabule, které sahají prakticky od podlahy až ke stropu dokáží vymazat pocit oddělených prostor a někdy na první pohled zaváháte, jestli ten člověk zrovna kráčí uvnitř, nebo venku po chodníku

    Nové prostory Nadace Cartier stojí za návštěvu nejen kvůli vystaveným exponátům, ale už jen samy o sobě. Ukazují, že muzeum nemusí být jen statickou schránkou pro umělecká díla, ale živým organismem – proměnlivým, otevřeným a spojujícím město a lidi. Rekonstrukce historického domu naproti Louvru – ať už se o ní bude říkat a psát cokoliv, protože ne všem se vykuchání původního interiéru zamlouvá – však znamená především setkávání minulosti a současnosti umění.

    1.obvod, 2 place du Palais Royal

      Zahrada 13. listopadu 2015

      hf1 komentář

      Na malém náměstí před kostelem Saint-Gervais Saint-Protais, hned za zadním traktem pařížské radnice, byla nedávno vybudována pamětní zahrada, která připomíná oběti atentátů z 13. listopadu 2015. Šest velkých žulových bloků, vztyčených jako pocta obětem, představuje šest lokalit s osmi místy v Paříži, kde k útokům došlo. Na kamenných blocích jsou vyryty názvy těchto lokalit – Le Bataclan, Le Carillon/Le Petit Cambodge, La Belle Équipe, Le Comptoir Voltaire, La Bonne Bière/Le Casa Nostra a Stade de France – společně se jmény všech obětí, které se toho večera vyšly pobavit do města a už se nikdy nevrátily domů.

      Z nevzhledného a šedivého náměstí se tak stalo dojemné místo paměti se stopami bolestné historie, které mezi pamětními bloky žuly, zelenými keři a vysokým jilmem uctívá památku nevinných obětí teroristického útoku.

      4. obvod, place Saint-Gervais