Růžové město Toulouse

Kdyby vás cesty zavedly do jihozápadní Francie, určitě nevynechejte Toulouse, příjemné město plné historie, které si člověka okamžitě omotá kolem prstu. Stačí chvíli procházet jeho ulicemi, sednout si ke kávě na náměstí nebo se projít podél řeky Garonne a člověk se zamiluje a začne chápat, proč má Toulouse pověst jednoho z nejkrásnějších měst na jihu Francie.

Toulouse se říká Ville rose – Růžové město. Důvod je prostý, historické centrum je totiž postavené především z cihel všech možných odstínů. Ve zdejším regionu je to typický stavební materiál už od antiky a právě cihly dávají Toulouse jeho nezaměnitelný vzhled. Jejich barva se mění podle počasí a denní doby od světle růžové přes meruňkovou až po sytě oranžovou. Ráno bývají fasády téměř pastelové, přes den pak sytě cihlové a večer je jižní slunce rozehřeje do terakotových odstínů. Mezi nimi pak kontrastují modré, šedomodré a šedé rámy oken, okenice, dveře a zábradlí balkónů.

Toulouse bylo už ve starověku významným keltským městem a kolem roku 106 př. n. l. se dostalo pod římskou nadvládu. Po pádu Římské říše se stalo centrem vizigótského království a později součástí franské říše. Ve středověku se Toulouse stalo hlavním městem hrabství Toulouse, které bylo po staletí prakticky samostatným územím. Jeho hrabata patřila k nejmocnějším feudálním vládcům jižní Francie. K francouzské koruně se Toulouse definitivně připojilo až ve 13. století, po katharských válkách a následném vymření místní dynastie. V roce 1271 připadlo hrabství přímo francouzskému králi a od té doby patřilo pod francouzskou korunu, aby se později stalo součástí Francouzské republiky.

Toulouse přitom není jen hezkou historickou kulisou. Je to živé, mladé město, významné univerzitní centrum a zároveň evropské centrum letectví a kosmonautiky. Historie a moderní život se tu přirozeně potkávají a kříží. Je plné historických památek, ale na relativně malém prostoru historického centra je všechny v klidu obejdete bez toho, že byste měli pocit, že musíte od rána do večera běhat, abyste to stihli. Město samo vybízí k pomalému chození, posezení na terase a občasnému odbočení do uličky, o které nevíte, kam vede.

Co všechno je tu k vidění? Nejlepší je začít historickým centrem a vydat se rovnou na Place du Capitole, obrovské náměstí, které je skutečným srdcem Toulouse. Na jeho východní straně stojí monumentální Capitole, jedna z ikonických staveb města, která slouží nejen jako radnice, ale také jako sídlo divadla Théâtre du Capitole. Její nejkrásnější částí je reprezentativní Salle des Illustres, galerie zdobená malbami a bohatou výzdobou. Bohužel jsem ji nejdříve nezastihla otevřenou a později byla fronta tak dlouhá, že jsem to vzdala a prohlédla si Capitole jen zvenčí. Stejně důležité jako budova je totiž i náměstí před ní. Rozlehlý prostor se skupinkami místních i turistů, terasy kaváren a růžové fasády kolem vytvářejí atmosféru, kvůli které si Toulouse člověk zapamatuje.

Přímo na náměstí u ústí rue de la Pomme najdete historickou restauraci Bouillon Capitole, kde servírují tradiční jídla francouzské kuchyně. Nejen, že je restaurace moc pěkná a kuchyně výborná, ale pokud jste zvyklí na pařížské ceny, budete příjemně překvapení.

Prvním historickým místem, kam jsem po obědě z Capitolu zamířila, byl klášter dominikánů Couvent des Jacobins. Podle mě je to jedno z míst, které v Toulouse nesmí turista minout. Založili ho na počátku 13. století dominikáni, kteří přišli do města v době, kdy se v jižní Francii rychle šířilo katharské náboženské hnutí. To ve 12. a 13. století hlásalo a šířilo velmi asketické křesťanství a odmítalo bohatství a autoritu katolické církve. Ta jejich učení označila za herezi a nakonec proti nim a jejich rostoucímu vlivu uspořádala křížovou výpravu, která měla nejen náboženské, ale i výrazné politické důsledky. Úkolem dominikánů tak bylo především kázat a působit proti katharskému hnutí a jeho vlivu a posilovat vliv katolicismu.

Klášteru dominuje vysoká cihlová stavba kostela, která působí zvenčí poměrně stroze. Uvnitř ale čeká překvapení. Největší atrakcí je zde klenba ze 14. století, která připomíná obrovskou palmu. Z jediného sloupu se vysoko nad hlavou rozevírají kamenná žebra a vytvářejí neobyčejně lehkou a elegantní konstrukci. Klenba dosahuje výšky téměř dvacet osm metrů. Kostel je zasvěcen svatému Tomáši Akvinskému – v klášteře jsou totiž uloženy jeho ostatky. Původně to byl kostel svatého Dominika, zakladatele dominikánského řádu, ale po uložení ostatků Tomáše Akvinského byl v roce 1369 přejmenován a stal se jeho významným poutním místem.

Po Francouzské revoluci klášter zanikl a jeho budovy i s kostelem byly využívány k různým účelům, mimo jiné jako kasárna. Teprve ve 20. století začala jejich rozsáhlá obnova. Dnes patří Couvent des Jacobins k nejvýznamnějším památkám města.

Na opačné straně historického centra se tyčí katedrála Saint-Étienne, která také stojí za pozornost a návštěvu. Její poněkud nesourodý vzhled je výsledkem více než osmi století stavebních úprav. Dnešní podoba vznikala postupně od 11. až do 20. století a nikdy se ji nepodařilo pořádně sjednotit do jednoho architektonického celku. Nejzajímavější je, že uvnitř jsou vedle sebe doslova dva různé druhy gotiky. Starší část tvoří mohutná jednolodní stavba, jeden z prvních významných příkladů takzvané jižní gotiky. K ní byl později připojen mnohem širší a světlejší chór, inspirovaný severofrancouzskou gotikou. Přechod mezi oběma částmi je podivuhodný – jako by někdo vzal dva různé svatostánky, postavil je vedle sebe a jen zbořil spojovací zdi, aby se je pokusil propojit dohromady. Právě tato nedokončenost a nesourodost je ale na Saint-Étienne půvabná. Člověk tu může sledovat více než osm století vývoje církevní architektury najednou a navíc se kochat krásnými detaily – bohatě vyřezávanými chórovými lavicemi, barokním hlavním oltářem, vitrážemi a řadou kaplí s obrazy, retábly a relikviáři.

Zajímavostí je, že právě tady v katedrále je pohřben Pierre-Paul Riquet, stavitel Canal du Midi, historického vodního díla, které začíná právě tady v |Toulouse a dodnes protíná jižní Francii a spojuje město se Středozemním mořem.

Saint-Étienne stojí na stejnojmenném náměstí v jedné z elegantnějších částí historického centra. Okolní čtvrť Saint-Étienne je známá svými malebnými uličkami, starými měšťanskými a šlechtickými domy, krásnými balkony a zdobenými dveřními klepadly. Byla by proto škoda přijít sem jen ke katedrále a zase odejít a neprojít si její okolí.

Katedrála Saint-Etienne

Místo propojení obou částí katedrály

Třetí kostel, který stojí za návštěvu (a hned potom už dám s církevními stavbami pokoj), je bazilika Saint-Sernin. Je to ovšem úplně jiný typ zážitku. Je to jedna z největších románských bazilik ve Francii, která byla vybudována v 11. až 13. století nad hrobem svatého Sernina (Saturnina), prvního biskupa Toulouse, který byl, aspoň podle pověsti, ve 3. století umučen tak, že byl přivázán k býku a vlečen ulicemi města.

Bazilika byla po staletí (a je dodnes) důležitou zastávkou na poutní cestě do Santiaga de Compostela a právě kvůli poutníkům vznikla její velkorysá dispozice s ochozem kolem chóru a věncem kaplí. V kryptě i uvnitř kostela jsou uloženy ostatky mnoha světců a právě množství relikvií přispělo k významu baziliky. Zvenčí zaujme především vysoká osmiboká věž, typická pro toulouskou románskou architekturu, postavenou z charakteristické růžové cihly a kamene. Saint-Sernin je dnes součástí památek na cestě do Santiaga, které jsou zapsány na seznamu UNESCO.

A nakonec místo, kvůli kterému stojí za to na chvíli opustit kamenné centrum. Jak už jsem se zmínila nahoře, právě v severní části Toulouse začíná Canal du Midi, který se zde odděluje od řeky Garonne a poté, co obklíčí historické centrum, namíří si to ke Carcassonu a potom dál a dál na jihovýchod, aby se nakonec u města Agde vlil do řeky Hérault a s ní hned poté do moře. Byl vybudován v době Ludvíka XIV. podle projektu Pierra-Paula Riqueta a dnes je součástí světového dědictví UNESCO.

Na rozdíl od monumentů v centru na něm není nutné něco prohlížet. Nejlepší je prostě jít podél vody. Kanál lemují vzrostlé platany, které v létě poskytují příjemný stín. Dá se tu chodit, jezdit na kole nebo se vydat na vodu lodí. Toulouse je v jeho okolí klidnější a zelenější a člověk má pocit, že se ocitl daleko od velkého města.

Canal du Midi teče těsně kolem toulouského nádraží a protože můj hotel byl hned u něj (u kanálu i u nádraží), měla jsem pod okny přístaviště výletních lodí. Dost mě to lákalo, ale času bylo málo a raději jsem zvolila výlet do nedalekého Albi, které vám ukážu hned příště.

Výhled na město z okna mého hotelového pokoje (Hôtel de Bordeaux, příjemná čistá dvouhvězdička, mohu doporučit)

Co jsem nestihla, ale určitě si to vynahradím příště? Především přejít přes Pont Neuf z roku 1632, který je stejně jako jeho jmenovec v Paříži v rozporu se svým názvem nejstarším mostem ve městě. Za ním leží další toulouské čtvrti – méně honosné, více lidové, ale o nic méně malebné.

Náplavky řeky Garonne a Pont Neuf

Taky jsem neviděla muzeum v klášteře augustiniánů – Musée des Augustins, kde jsou shromážděna umělecká díla z 18. až 20. století. Kromě nich stojí za vidění i samotný klášter. Areál prochází velkou rekonstrukcí a v souladu s pracemi bývá na určité časové úseky zavřený. Trefila jsem se přesně do dnů, kdy bylo zavřeno, takže taky až příště.

Těchto pět míst samozřejmě nevystihuje celé Toulouse. Město má kromě toho spoustu krásných renesančních měšťanských paláců, stinná náměstí s kavárnami, dlouhé výstavné historické ulice s obchody, nábřeží Garonny s výhledy na Pont Neuf a kopuli La Grave, množství muzeí a především spoustu úzkých uliček, kterými je příjemné jen tak bloudit. Právě v tom je podle mě jeho největší kouzlo. Není to město, které by ohromilo jedinou slavnou památkou. Je to město barev, světla, cihel, tepla, slunce, vody a jižanské atmosféry. Město, kde se mezi jednou a druhou památkou vyplatí nechat se trochu unést – dát si zmrzlinu, zajít na trh, sejít k Garonně nebo prostě pokračovat ulicí, která vypadá zajímavě. Toulouse se totiž nejlépe poznává pěšky. A tak trochu bez plánu.

A ještě fialky! Nezapomeňte na fialky! Ty se pěstují v okolí města už od 19. století, jejich pěstování se stalo významným místním odvětvím a dodnes jsou symbolem Toulouse. Najdete tu hromady suvenýrů s obrázky fialek prakticky na všem. A navíc kandované fialky jako bonbóny a taky likéry, parfémy a jakoukoliv kosmetiku, na kterou si vzpomenete. Já jsem nakoupila jako dárky i pro sebe hlavně voňavá mýdla, která mi ještě týdny připomínala tohle příjemné a krásné město.

Place Charles-Dullin

Když se vydáte z rušných ulic od metra Anvers pod Montmartrem tou správnou cestou vzhůru, po chvíli se můžete ocitnout na malém náměstí, které jako by se schovávalo stranou hlavního turistického proudu. Place Charles-Dullin leží na svahu Montmartru mezi rue d’Orsel a rue Dancourt. Není nijak rozlehlé a spíš působí jako malé předpolí Montmartru, odkud se dá pokračovat dál nahoru k Sacré-Cœur. Je příjemné tady na chvíli zpomalit a rozhlédnout se.

Uprostřed stinného náměstí stojí Théâtre de l’Atelier, nenápadná, ale pozoruhodná budova s dlouhou historií. Divadlo bylo otevřeno už v listopadu 1822 pod názvem Théâtre Montmartre. Montmartre tehdy ještě ani nebyl součástí Paříže a okolí mělo spíš vesnický vesnický charakter. V pozdějších desetiletích pak několikrát změnilo podobu i osud a v letech 1913 – 1922 dokonce fungovalo jako kino. Zásadní okamžik přišel v roce 1922, kdy se jeho uměleckým ředitelem stal herec a režisér Charles Dullin, jehož jméno dnes náměstí nese. Přivedl sem svou divadelní společnost L’Atelier a dal jí i novou identitu: z Théâtre Montmartre se stalo Théâtre de l’Atelier. Dullin chtěl vybudovat divadlo, které nebude jen továrnou na zábavu, ale místem pro „poezii a přemýšlení“. Ostatně právě s ním je spojena jedna z důležitých kapitol moderního francouzského divadla.

Na scéně divadla se objevila řada velkých jmen. Dullin zde pracoval například s Antoninem Artaudem, básníkem, hercem a především radikálním divadelním teoretikem, který později proslul myšlenkou „divadla krutosti“, které mělo diváka místo pouhého sledování děje fyzicky a emocionálně zasáhnout. V souboru Charlese Dullina působil od roku 1921 a právě v Théâtre de l’Atelier získával své první významné divadelní zkušenosti. Jeho školou prošli mnozí další slavní divadelníci, z nichž pro nás asi nejznámější je Jean-Louis Barrault, představitel mima Baptista v legendárním filmu Marcela Carného Děti ráje. Později se zde objevili, mimo jiné, i Jean-Paul Belmondo, Brigitte Bardot, Michel Bouquet nebo Delphine Seyrig. A když už jsme u slavných herců – v uličce Villa Dancourt, která také ústí na náměstí, ale je bohužel chráněná mříží, žila kdysi i slavná Josephine Baker a později i Charles Aznavour.

Dnes je divadlo stále v provozu a jeho stará fasáda je trochu překvapivým svědkem toho, jak dlouhou divadelní tradici Montmartre má. Budova je od roku 1965 památkově chráněná.

Určitě vás zaujme i sousedící rue d’Orsel, která kolem náměstí stoupá směrem k horní části Montmartru. Koneckonců, možná právě ona vás na náměstíčko přiláká svým půvabem a svede vás z rušnější rue des Martyrs. Ještě před nedávnem to ovšem byla docela obyčejná, auty zaplněná ulice, kde člověk při chůzi vzhůru musel dávat pozor spíš na provoz než na domy kolem sebe. Po přeměně na pěší zónu ale najednou vyniklo to, co tu celou dobu bylo skryté – staré domy, obchody, malé provozovny i samotná atmosféra ulice.

Podobné stavební úpravy některých pařížských ulic a jejich přeměna na pěší zóny se v posledních zhruba dvou letech objevují čím dál častěji. Na Google maps pořád ještě zůstává stejný pohled do rue d´Orsel, jak vypadala dřív, takže můžeme srovnat dnešní situaci s tím, jaké to tady bylo v květnu 2022. Pohled přibližně ze stejného místa nám říká, že je to teď mnohem hezčí.

Ve srovnání s turistickým peklem horního Montmartru má člověk tady na náměstí aspoň trochu pocit, že se Montmartre zase vrátil ke své minulosti. Pokud jste tudy ještě nešli, zkuste to právě od Place Charles-Dullin. Není to ta nejokázalejší cesta na Montmartre, ale možná právě proto je příjemnější. Stačí pokračovat vzhůru po rue des Trois Freres a nechat se vést kopcem až na úplný vrcholek.

Street art v Petit Palais

Na pařížských ulicích je k vidění nespočet maleb, muralů, mozaik, podivných instalací a dalšího pouličního umění i rádoby umění. To, že se tento druh uměleckého vyjádření dostane i do jednoho z nejkrásnějších pařížských muzeí, jako je Petit Palais, mě ovšem trochu zarazilo. Ještě víc mě však potom překvapilo, že i v takovémto klasickém, historickém a akademickém prostředí může street art fungovat, že ho vůbec nenarušuje a že si na první pohled ani nevšimnete, že by tam nepatřil. Výstava WE ARE [still] HERE v Petit Palais totiž není jen přehlídkou současného městského umění, ale především nečekaným dialogem mezi historií a současností.

Letošní výstava navazuje na mimořádně úspěšný projekt z roku 2024. Kurátor Mehdi Ben Cheikh, zakladatel galerie Itinerrance, k němu přízval pětasedmdesát pouličních umělců z Francie i ze zahraničí. Pro nás je zajímavé především to, že jedním z vystavujících je i český výtvarník Jan Kaláb (který má, mimochodem, v Paříži velký abstraktní mural na škole v rue Alphonse Baudin v 11. obvodu).

Výsledkem letošního výstavního projektu je více než dvě stě děl, která zaplňují nejen výstavní sál Concorde, ale pronikají i do stálých sbírek muzea. A právě tady začíná to nejzajímavější. Nejde totiž o klasickou výstavu, kde jsou jednotlivá díla seřazena jen tak obyčejně vedle sebe, ale pouliční umění se objevuje mezi obrazy, sochami i dekorativním uměním z minulých století. Někde působí jako jemný kontrast, jinde téměř splývá s historickým prostředím. Člověk se přistihne, že v jednu chvíli obdivuje detail pozlaceného stropu a vzápětí stojí před výraznou barevnou malbou nebo instalací, kterou by očekával spíš na ulici. Překvapivé ovšem je, že to nepůsobí ani trochu rušivě.

Některá díla ve výstavním sále Concorde. Na pravé boční stěně nahoře vidíte tyrkysovou skvrnu – to je dílo Jana Kalába s názvem Silent Lagoon. Bohužel lepší fotku nemám.

Na výstavě nechybí velká jména francouzského a světového street artu. Milovníci Paříže určitě poznají tvorbu Invadera, jehož mozaiky, inspirované legendární videohrou Space Invaders, jsou už roky rozeseté po celém městě. Zastoupen je také poměrně bohatě francouzský umělec Seth (nahoře uprostřed), známý svými poetickými malbami dětí obrácených zády k divákovi, jehož Marianne zdobí momentálně průčelí Assemblée nationale, nebo Clet. který už po dlouhé roky „upravuje“ dopravní značky, do kterých umisťuje samolepky s postavami a symboly, které značce dávají úplně nový význam. Zákaz vjezdu, jednosměrka nebo jiný příkaz se tak najednou mění v malý vizuální vtip či komentář (viz na horní fotce vlevo). Nechybí ani malíř realistických divokých zvířat Mosko, nebo dAcRuZ, jehož typickým motivem jsou pestré stylizované masky a tváře, často připomínající africké nebo předkolumbovské umění, a spousta dalších, jejichž jména běžně neznáme, ale jejichž umění je nám od pohledu povědomé.

Každý z autorů přináší jiný pohled na městské umění. Někdo pracuje s velkými barevnými plochami, jiný se symbolem, další s ironií nebo sociální kritikou. Přesto výstava nepůsobí roztříštěně. Jednotlivá díla spojuje myšlenka, že street art už dávno není jen pomíjivým uměním z městských zdí, ale plnohodnotnou součástí současné kultury.

Pro mě byl na celé výstavě nejzajímavější právě kontrast street artu s klasickými plátny a sochami, který vynikne, když stojíte před dílem z 19. století a jen o několik kroků dál na vás čeká barevná intervence současného umělce. Jenže místo aby si jednotlivá díla konkurovala, navzájem se zvýrazňují. Historické prostředí dodává street artu novou důstojnost a současná tvorba naopak oživuje prostory, které mnozí znají především jako muzeum klasického umění.

Street art vznikal jako umění mimo oficiální instituce, často nelegálně a pomíjivě. Tady se však ocitá pod nádhernými klenbami jednoho z nejkrásnějších pařížských muzeí a vůbec nepůsobí nepatřičně. Naopak připomíná, že umění se neustále vyvíjí a že hranice mezi „vysokým“ a „nízkým“ uměním dnes dávno nejsou tak pevné jako dříve.





O výmalbu malého salonku, který vede k výstavnímu sálu, včetně věže z knih, se postaral Seth. Ten zde vystavuje i variaci na Marianne z Assemblée nationale a dokonce i její malou sošku.

Pokud do Petit Palais zamíříte kvůli výstavě, vyhraďte si alespoň o hodinu více. Za prohlídku totiž stojí i celý samotný palác. Byla by škoda neprojít se kolem nádherného vnitřního nádvoří lemovaného kolonádou, nezastavit se v zahradě s kavárnou nebo si neprohlédnout některou z bohatých stálých sbírek. V Petit Palais zapomenete na čas a určitě nebudete litovat.

Výstava WE ARE [still] HERE trvá do 20. září 2026

Petit Palais, 8. obvod, avenue Winston-Churchill

Otevřeno denně kromě pondělí, od 10 do 18 hod.

Vstup zdarma!

V zahradě Velké pařížské mešity

Když už v Paříži máte pocit, že vás nic nového nepřekvapí, narazíte najednou na zahradu, skrytou mezi bílými zdmi orientálního komplexu, který se nachází v srdci 5. pařížského obvodu. Zahrada Velké pařížské mešity je klidným místem uprostřed hektické čtvrti a v těchto vedrech v ní najdete aspoň trochu stínu a zeleně a hlavně ticho a klid – pokud sem ovšem nepřijdete o víkendu, nebo v době jakéhokoliv arabského svátku, protože to je tady hlava na hlavě.

Jakmile projdete zdobenou vstupní branou, přivítá vás šum vody z fontán, záplava květin, palmy a mozaiky zářící tyrkysovou i smaragdovou barvou. Zahrada je inspirována tradičními andaluskými a marockými zahradními areály, kde voda, stín a zeleň symbolizují klid, život a duchovní harmonii. Jejích přibližně 3 500 m² tvoří skutečnou oázu uprostřed velkoměsta.

Areál mešity tvoří uzavřené patio, kterému na jižní straně dominuje haram – modlitebna, do které se vchází přes otevřené nádvoří s fontánou uprostřed, lemované krytou arkádovou chodbou. Nádvoří se dá po obvodu bez problému projít, do samotné modlitebny však nemůžeme. To ostatně ani není našim cílem – jsme tu proto, abychom obdivovali krásu zahrady, eventuálně si prohlédli některé prostory, které zahradu lemují.

Kromě hlavní zahrady, která je centrem celého komplexu, se občas dá podívat i do vedlejších, intimnějších zahradních prostor. Vede do nich branka ze zadní části oficiální části zahrady a také další vstup pod arkádami nádvoří. I tady roste spousta kvetoucích keřů, hlavně růží. Navíc se odtud naskytne pohled na zadní části areálu a na nízké kopulové střechy jednotlivých sálů a arabských lázní – hammámu.

Minaret je vysoký 33 metrů a je přesnou kopií minaretu mešity Zitouna v Tunisu.

Velká pařížská mešita vznikla krátce po první světové válce v letech 1922 až 1926. Francie ji nechala postavit jako připomínku a poděkování více než sto tisícům muslimských vojáků ze svých kolonií, kteří v této válce padli za Francii. Její architektura vychází z tradice hispánsko-maurského umění – inspirací byla především slavná Alhambra v Granadě, ale také architektura staré marocké mešity ve Fezu. Na výstavbě se podílely stovky řemeslníků ze severní Afriky, jejichž umění je patrné v každém detailu.

Sahn, neboli nádvoří, ze kterého se tou branou přímo naproti vchází do samotné modlitebny – haramu. Po obvodu vede zastřešená arkádová chodba riwaq. Po levé straně najdete dveře, které vedou do zadní zahrady.

Pohled do haramu

Součástí areálu je také vyhlášená orientální čajovna a restaurace, kde se ve stínu pomerančovníků a pod arkádami zdobenými barevnými mozaikami podává tradiční mátový čaj, sladké marocké pečivo, ale také kuskus, tajine nebo další speciality severoafrické kuchyně. Atmosféra připomíná spíše Marrákeš než Paříž a tak budete mít možná pocit, že jste se na chvíli ocitli na druhém břehu Středozemního moře.

Zahrada Velké mešity těsně sousedí s Jardin des Plantes – rozlehlou botanickou zahradou s Velkou galerií evoluce a s menažerií – malou ZOO, přes kterou se pod stinnými stromy dostanete přímo až na nábřeží Seiny do Jardin Tino Rossi s venkovní galerií soch.

Grande Mosquée de Paris, 5. obvod, 2bis place du Puits de l´Ermite. Vstup do čajovny z nároží rue Daubenton a rue Geoffroy – Saint-Hilaire.

Otevřeno denně kromě pátku od 9 do 18 hod. Vstupné 5 eur.

Fluctuart – galerie plující na Seině

Když se řekne galerie nebo muzeum, člověk většinou očekává kamennou budovu, v Paříži navíc i náležitě historicky cennou. Galerie Fluctuart, kterou vám dnes ukážu, je ale trochu jiný případ. Tento neobvyklý kulturní prostor se totiž vznáší na Seině v 7. obvodu přímo pod Pont des Invalides, kde se svým vzhledem vymyká z podoby ostatních kolem kotvících výletních a restauračních lodí. Je to první plovoucí centrum na světě, věnované městskému umění, které se od svého otevření v roce 2019 zaměřuje téměř výhradně na street art a jeho současné podoby.

Moderní prosklená konstrukce má zhruba tisíc metrů čtverečních, rozdělených do tří úrovní. V podpalubí najdete výstavní prostor s tematickými expozicemi, které se pravidelně obměňují. Ve zvýšeném přízemí je pak prostor rozdělený na několik částí. Tou hlavní je bar, jehož tři strany lemují exponáty ze stálé sbírky (včetně jednoho z nejcennějších od proslulého street artisty Banksyho). Na opačné straně zvýšené paluby se nachází knihkupectví a prodejní prostor, kde si můžete některá díla známých street artistů koupit. Nejvyšší paluba je pak věnována společenským akcím, je tu proto bar s kavárnou, ze kterých je krásný výhled na řeku, blízké mosty a jejich okolí. Sympatické je, že vstup na výstavy je zdarma.

Podpalubí se současnou výstavou na kočičí téma

Přízemí s barem a stálou expozicí

Ve stálých sbírkách nechybí ani slavný Banksy

Stálá expozice

Horní paluba

V letošním létě je v podpalubí k vidění výstava Chacun cherche son chat (Každý hledá svou kočku), která potrvá do 23. srpna. Fluctuart na ni pozval dvanáct umělců z oblasti městského umění. Společným tématem je samozřejmě kočka – jednou jako domácí mazlíček, jindy jako tajemná, svobodná nebo téměř mytologická bytost. Výstava se pohybuje mezi street artem, ilustrací, popkulturou a poněkud hravými či bizarními interpretacemi.

Fluctuart je zajímavý nejen kvůli vystavovanému umění, ale i kvůli samotnému místu. Je to tak trochu muzeum, trochu galerie, trochu kulturní centrum a trochu příjemné místo k posezení – a především prostor, kde se street art dostává z ulic přímo do kulturní instituce. Navíc z lodi expanduje i do jejího okolí – jak formou pomalovaného skleněného altánku, který stojí na náplavce hned vedle lodi, několika maleb na nábřežní zdi nebo zvenčí i na samotném plavidle.

Výhled na Pont des Invalides se špičkou Grand Palais v pozadí

Pokud by vám tento koncept výstavních prostor, a především jejich podoba, připomněl jinou loď, věnovanou umění, kterou jsme tady už viděli v minulosti a která se nazývá Quai de la Photo, není to náhoda. Za oběma projekty stojí Nicolas Laugero Lasserre, spoluzakladatel obou center. Projekt Quai de la Photo, který byl otevřen v roce 2023 u Národní knihovny Francois Mitterrand, vznikl podle stejného konceptu jako Fluctuart a i jeho cílem bylo vytvořit na Seině otevřené, bezplatné a neformální centrum umění, které není jen galerií, ale také místem pro setkávání, posezení a kulturní akce.

Rozdíl je především v zaměření. Zatímco Fluctuart patří street artu a městskému umění, Quai de la Photo současné i historické fotografii. A právě proto je podle mě zajímavé navštívit obě místa – jedno pod mostem u Invalides, druhé pod knihovnou o šest kilometrů dál proti proudu Seiny – která jsou si podobná atmosférou i způsobem, jakým propojují kulturu s pařížským životem.

Fluctuart, 7. obvod, Pont des Invalides/Port du Gros Caillou

Vstup zdarma

Otevřeno: v létě (květen-září) denně od 12 do 02 hod, v zimě (říjen-duben) od středy do neděle 12 -00 hod

Zámek v Maisons-Laffitte

Necelých dvacet kilometrů severozápadně od Paříže stojí v městečku Maisons-Laffitte na břehu Seiny zámek, o kterém se pravděpodobně nedočtete v žádném turistickém průvodci. Bývá tak trochu neprávem opomíjený. Přitom právě tady vzniklo jedno z nejčistších děl francouzské klasicistní architektury a místo, které zhruba dvě desítky let po svém vzniku inspirovalo i stavitele Versailles.

Někdy jsou však právě ta místa, která nestojí na prvních stránkách průvodců, nejzajímavější. Maisons-Laffitte sice není tak slavný jako Versailles nebo Fontainebleau, ale možná právě v tom tkví jeho největší kouzlo. Dá se zde bez spěchu a v klidu a místy i samotě obdivovat mistrovská architektura, projít se po zámeckém areálu a představovat si dobu, kdy sem po lovu přijížděli francouzští králové.

Zámek si nechal postavit významný pařížský hodnostář René de Longueil. Stavba probíhala přibližně mezi lety 1632 a 1646 podle návrhu slavného architekta Françoise Mansarta (po němž dodnes nese jméno typická mansardová střecha). Mansart zde vytvořil dílo, které představuje přechod mezi renesanční architekturou a francouzským klasicismem a bývá považováno za jeden z vrcholů architektury 17. století.

Během dalších staletí zámek několikrát změnil majitele. V roce 1777 jej koupil Charles-Philippe Francouzský, hrabě z Artois, mladší bratr Ludvíka XVI. a Ludvíka XVIII. a pozdější král Karel X., který zde pořádal hony a rozvíjel chov dostihových koní. Za Napoleona připadl maršálu Jeanu Lannesovi a od roku 1818 jej vlastnil bankéř Jacques Laffitte. Právě po něm bylo město později přejmenováno z Maisons-sur-Seine na dnešní Maisons-Laffitte.

Když se později Laffitte dostal do finančních potíží, nechal rozparcelovat a rozprodat velkou část pětisethektarového zámeckého parku, čímž zásadně ovlivnil podobu dnešního města. Původní stav zámeckého parku je však dodnes dobře vidět na současném plánu města, kde je prakticky celá severní část města vsazena do bývalého parkového areálu a dodnes respektuje jeho půdorys a dispozici. Na park pak navazoval hluboký les, kterým panstvo mohlo dojet až do bývalého královského zámku Saint-Germain-en-Laye.

Na začátku 20. století zámku hrozila demolice. Naštěstí zasáhl francouzský stát, který jej v roce 1905 odkoupil a tím i zachránil. Zámek je dodnes v jeho vlastnictví a spravuje ho Centre des monuments nationaux, instituce pečující o nejvýznamnější francouzské památky. Díky tomu je přístupný veřejnosti a postupně prochází restaurátorskými pracemi. Ty zásadní byly dokončeny nedávno a proto můžeme zámek obdivovat v celé jeho znovuzrozené kráse.

Nekrásnějším, nejhonosnějším a také největším pokojem je králův pokoj v prvním patře, který zde byl zařízen od samého začátku, i když první královský návštěvník, kterým byl Ludvík XIV. v doprovodu své matky Anny Rakouské, se v zámku zastavil až v roce 1651. Samotná existence pokoje však potvrzuje význam majitele zámku, protože už jen to, že král vůbec navštívil bydliště některého svého dvořana, bylo důkazem mimořádné královské přízně. Rozlehlý pokoj má výklenek s postelí se čtyřmi sloupy a baldachýnem. K pokoji přiléhá na jedné straně předpokoj a na druhé koupelna s toaletou a samostatné schodiště z přízemí. Nábytek není původní a pochází až z pozdější doby.

Velký sál, který je oddělen nízkou balustrádou a dvěma vysokými portály, podobajícími se vítěznému oblouku, od tak zvaného Herkulova salonku. Ten sloužil jako předpokoj královy komnaty.

Jídelna v přízemí pochází z doby hraběte z Artois. Reliéf nad krbem zobrazuje Bakcha a jeho družinu. Nábytek není původní, ale pochází ze stejné doby.

Pokoj v empírovém slohu byl zařízen až pro maršála Lannes. Ten si ho ovšem moc neužil, protože putoval s Napoleonem od bojiště k bojišti. V pokoji tak žila jen jeho manželka Luisa, která byla dvorní dámou Napoleonovy manželky císařovny Marie-Luisy.

Dětský pokoj z doby maršála Lannes

Zahradní průčelí leží na nízké terase, ze které je nádherný výhled do zahrady. Vstup pod terasu, který je vidět v popředí, nevedl do žádné umělecké grotty, ale zcela prozaicky do chladných prostor, kde v minulosti bývaly skladovány potraviny.

Oproti zrekonstruovanému zámku působí zahrady skromně a místy zanedbaně. Ta pravá rekonstrukce je ještě čeká. Podle dochovaných plánů a historických rytin si však lze představit jejich někdejší velkolepost a okázalost, kterou známe třeba z Versailles. Na rozdíl od nich však mají zahrady v Maisons-Laffitte tu výhodu, že jejich osa vede přímo k Louvru. Sice z nich až do Paříže nedohlédneme, ale vidíme aspoň v dálce La Défense, jejíž mrakodrapy se rýsují vpravo na obzoru.

Součástí parku je také zámecká kaple

Do Maisons-Laffitte se dá pohodlně dojet příměstským vlakem RER A a už samotná cesta malebným městečkem od nádraží k zámku je příjemným únikem z ruchu velkoměsta. Když pak člověk projde branou do zámeckého areálu, překvapí ho především klid. Nejsou tu nekonečné fronty turistů ani davy školních výprav. O to víc vynikne dokonale vyvážená, elegantní a přitom neokázalá architektura, kterou si zde vychutnáte v klidu. A dokonce se to dá stihnout za necelého půl dne.

Château de Maisons-Laffitte, 2 avenue Carnot, Maisons-Laffitte

RER A stanice Maisons-Laffitte

Otevřeno denně kromě úterý od 10 do 18 hod

Vstupné: 9 eur, do 25 let zdarma

Alexander Calder ve Fondation Louis Vuitton

Jsou výstavy, na které se těšíte kvůli umělci. A pak jsou takové, kde stejně velkým zážitkem jako samotná díla je i místo, kde jsou vystavena. Přesně tak na mě zapůsobila výstava Alexandera Caldera ve Fondation Louis Vuitton.

Pařížská retrospektiva patří k největším, jaké kdy byly Calderovi věnovány. U příležitosti sta let od jeho příchodu do Francie představuje téměř tři sta děl, od raných drátěných plastik a kreseb přes slavný Cirque Calder, miniaturní cirkus z drátků, textilu, korku a dalších obyčejných materiálů, jehož figurky sám uváděl do pohybu při improvizovaných představeních, až po monumentální výtvarné objekty z posledních desetiletí jeho tvorby. Výstava ukazuje, jak se jeho dílo vyvíjelo a jak dokázal proměnit pohyb, rovnováhu a prostor v umělecký zážitek. Nejvíc mě bavilo sledovat, jak se jednotlivé objekty s každým krokem mění. Stačí se o pár metrů posunout a kompozice vypadá úplně jinak. Není to výstava, kterou jen tak projdete, ale výstava, která se před vámi neustále proměňuje.

Přiznám se, že pokaždé, když na mě z dálky mezi stromy v Bois de Boulogne vykoukne budova Vuittonovy nadace, připomínající obrovskou skleněnou loď s dvanácti průsvitnými „plachtami“, které se mění podle světla i počasí, mám pokaždé stejný pocit – že ji snad ani nejde okoukat. Není divu, budova vypadá z každého pohledu jinak a stěží v ní budete hledat pravé úhly. Člověk má chuť ji obejít několikrát, než vůbec vstoupí dovnitř. Jejím autorem je americký architekt Frank Gehry, kterého dobře známe i jako spoluautora pražského Tančícího domu (spolu s Vlado Miluničem). Fondation Louis Vuitton byla otevřena v roce 2014 a patří k nejvýraznějším ukázkám současné architektury v Paříži. A právě Calderovy sochy a objekty v jejích vzdušných prostorách působí, jako by sem patřily odjakživa.

Americký sochař Alexander Calder se narodil v roce 1898 v pensylvánském městě Lawnton do umělecké rodiny. Přesto se nejprve vydal jinou cestou a vystudoval strojní inženýrství. Několik let pracoval jako technik a kreslíř, ale umění ho přitahovalo čím dál víc. Začal studovat kresbu v New Yorku a jako ilustrátor dostal příležitost zachytit vystoupení cirkusu Ringling Bros., které v něm probudilo celoživotní fascinaci pohybem.

Do Paříže, tehdejší světové metropole moderního umění, přijel v roce 1926. Hledal tvůrčí svobodu a inspiraci. Brzy se seznámil s předními představiteli avantgardy. Setkání s tvorbou Pieta Mondriana ho pak přivedlo k abstrakci a postupně i k experimentům s pohybem, z nichž se zrodila jeho proslulá pohyblivá díla, která změnila pohled na moderní sochařství. Díky svému původnímu vzdělání dokázal propojit technické myšlení s neuvěřitelnou lehkostí a hravostí. Proslavil se především svými objekty, které jsou dnes nazývány jako „mobility“ abstraktní závěsné objekty, které se jemně pohybují i při sebemenším závanu vzduchu. Vedle nich však vytvářel také „stability“, monumentální kovové sochy pevně stojící na zemi. Oba názvy mimochodem nevymyslel Calder, ale jeho přítel Marcel Duchamp.

Kromě známých mobilních a stabilních objektů jsou v expozici vystavena i malířská díla – jak přímo Calderova, tak i jeho přátel, se kterými souzněl při hledání uměleckého výrazu. Byl to především Joan Miró, Jean Arp, Piet Mondrian, Fernand Léger a další. Díky svým známým napříč uměleckými obory získal Calder během svého života i mnoho svých portrétů od nejslavnějších fotografů své doby. I ty jsou zde představeny.

Alexander Calder, Cirkusová scéna, 1926. Dole jeho malby ze 60. let, které už připomínají jeho sochařské objekty.

Vlevo Fernand Léger, 1930, vpravo Piet Mondrian, 1931

Alexander Calder na fotografii Gordona Parkse z roku 1952 (vlevo) a Henriho Cartier-Bressona z roku 1970 (vpravo)

Výstava vás doslova provede celou budovou. Začíná v suterénu, kde jsou vystavena Calderova raná díla a chronologicky vás vede jednotlivými patry vzhůru až na střešní terasy. Frank Gehry je navrhl jako součást uměleckého zážitku z celé návštěvy, nejen jako místo na odpočinek. Otevírají se z nich ohromující pohledy na sousední Buloňský les, na moderní čtvrť La Défense, Eiffelovku i panorama Paříže. Myslím, že právě tady si člověk nejlépe uvědomí, jak promyšleně a vynalézavě je celá budova navržena – nejen zevnitř, ale i ve vztahu ke svému okolí.

Průhledy budovou směrem k La Défense…

… a na opačnou stranu k Eiffelovce

Jedním z výhledů z horních teras je i pohled do sousedícího parku Jardin d´Acclimatation. Pro tuto výstavu byla jedna jeho část vyčleněna k umístění dvou monumentálních Calderových plastik.

Pokud budete letos v létě v Paříži, zařadila bych tuto výstavu mezi místa, která stojí za návštěvu. Nejen kvůli Calderovi, ale i kvůli celkovému zážitku, který si odnesete z celé budovy. A pokud vás Calderovo umění nadchne, nemusíte se s ním po odchodu z galerie rozloučit. Stačí se vydat do La Défense, kde na esplanádě pod hranatým obloukem stojí jeho monumentální Červený pavouk. Patnáctimetrová červená ocelová konstrukce patří k nejznámějším Calderovým „stabilitám“ a v kulisách skleněných mrakodrapů působí ohromujícím dojmem.

Výstava Calder. Rêver en équilibre. Do 16. srpna 2026.

Fondation Louis Vuitton, 16. obvod, 8 Avenue du Mahatma Gandhi

Vstupné 18 eur, do 18 let 5 eur, do 26 let 10 eur. Výhodný rodinný tarif (2 dospělí + max 4 děti) 36 eur. Vstupenky se dají koupit na místě, ale doporučuji raději předem přes internet.

Otevřeno denně kromě úterý od 10 do 20 hod, v pondělí od 11 hod.

Metrem linky 1 do stanice Les Sablons, odkud je to přibližně patnáct minut procházkou přes Buloňský les. Pokud se vám nechce pěšky, můžete využít také bezplatný shuttle bus, který jezdí přímo před nadaci od Vítězného oblouku (44 avenue de Friedland).

Marianne z Assemblée nationale

Když se vydáte z place de la Concorde přes most směrem ke klasicistnímu průčelí Palais Bourbon, ve kterém sídlí Národní shromáždění, možná vás na první pohled zarazí něco, co byste na jedné z nejklasičtějších pařížských budov vůbec nečekali. Její monumentální průčelí totiž na několik měsíců ovládla barevná Marianne – tentokrát v podání streetartového umělce Setha.

Instalace s názvem Marianne rêve zahaluje průčelí Assemblée nationale do barev francouzské trikolóry. Je to úplně jiná Marianne, než jakou známe z historických obrazů nebo dřívějších zobrazení – nemá bojovně zvednutou bradu, vystupuje z vln a tak trochu stydlivě se k nám točí zády. Je zdánlivě méně odhodlaná, zato z ní vyzařuje klid a přemýšlivost.

Marianne je už od dob Francouzské revoluce symbolem Francouzské republiky. Její frygická čapka připomíná hodnoty, na kterých Francie stojí – svobodu, rovnost, volnost, bratrství, demokracii a občanství. Její zobrazení najdeme téměř všude – na obrazech, plakátech, poštovních známkách, mincích a v podobě busty i ve veřejných budovách a mnoha veřejných institucích po celé Francii.

Přestože je Marianne symbolem republiky, její tvář se v průběhu desetiletí mění spolu s dobou. Od 60. let se ve Francii vžila tradice, že se předlohou pro její busty stávají známé Francouzky, většinou herečky, zpěvačky nebo modelky. Nejde o oficiální státní volbu, ale o symbolické gesto, které má Marianne přiblížit současné společnosti. Modelem k Marianne tak stála v minulosti Brigitte Bardot, Mireille Mathieu, Cathérine Deneuve, Inès de la Fréssange, Laetizia Casta nebo Sophie Marceau. Zajímavé je, že žádná z nich se nestala Marianne „navždy“. Každá generace si postupně vytvářela její novou podobu podle toho, jak vnímá ideály republiky a ženské krásy. Marianne tak není portrétem konkrétní osoby, ale živým symbolem Francie, který se proměňuje s časem. A možná právě proto dnes může mít podobu i barevné, dětsky působící dívky snící dívky, aniž by ztratila svůj původní význam.

Zajímavostí je, že sbírka všech byst se znázorněním Marianne je uložena právě v knihovně Národního shromáždění.

Autorem současné instalace je francouzský streetartový umělec Julien Malland, známý pod přezdívkou Seth. Jeho tvorbu na zdech, rozesetou téměř po celé Paříži, lze poznat na první pohled – předkládá veřejnosti poetické barevné výjevy, ve kterých často zobrazuje děti, které symbolizují zvědavost, otevřenost a naději.

Seth maloval na všech kontinentech a patří k nejvýraznějším představitelům současného francouzského street artu. V Paříži jeho pouliční, často naddimenzované obrazy, najdete především v lidovějších čtvrtích 20., 19, 13, nebo 14. obvodu, stal se však už takovým klasikem, že zdobí i zdi přísně klasických muzeí, jak uvidíme hned v příštím příspěvku.

Není proto překvapením, že právě jeho Marianne byla zvolena i na průčelí Národního shromáždění, kde se stala připomínkou, že republikánské ideály mohou být vyjádřeny i jazykem současného umění.


Instalace zůstane na průčelí Národního shromáždění až do 28. září 2026.

7. obvod, quai d´Orsay

Olympijský balón znovu nad Paříží

Pamatujete si ještě na zlatavý balón, který se vznášel na Tuilerijskou zahradou během Olympiády, kdy zastával roli olympijského ohně? Pravda, do ohně měl docela daleko, přesto se v té době stal symbolem nejen Olympiády, ale celého města. Teď se do Tuilerií vrátil.

Francouzi se tehdy vydali úplně jinou cestou, než předchozí tvůrci olympijského ohně. Designér Mathieu Lehanneur navrhl kotel, v němž nehoří žádný skutečný plamen. Místo něj vytváří iluzi ohně jemná vodní mlha nasvícená desítkami LED světel. Výsledek je překvapivě působivý – zvlášť když se po setmění celý balón pomalu vznese nad koruny stromů a zdánlivý plamen se rozzáří nad městem.

Instalace navíc připomíná jednu významnou kapitolu francouzské historie. Právě z Tuilerií totiž v roce 1783 odstartoval první let balónu naplněného vodíkem. Spojení olympijského symbolu s odkazem na průkopníky létání se tehdy povedlo téměř dokonale.

Během olympijských a paralympijských her patřil večerní vzlet balónu k největším atrakcím a každý den se na něj přišly podívat tisíce lidí. Fotografie zářícího kotle obletěly svět. Možná proto bylo rozhodnuto, že se bude kotel se zlatým balónem do Paříže vracet každé léto až do olympijských her v Los Angeles v roce 2028. Letos je tedy znovu k vidění a od 21. června až do 14. září se za příznivého počasí každý večer vznáší nad Tuileriemi. Pokud jste nebyli v Paříži v olympijském roce 2024, máte ještě příležitost se letem balónu pokochat.

Balón létá jen při příznivém počasí, teď v červenci až ve 22.30 hod (a proto jsem ho ještě na vlastní oči neviděla), v srpnu by to mělo být už ve 21.30 hod a v září kolem 20.30 hod. Zahrady jsou otevřené sice už od 7 hodin, ale do zóny, kde je balón ukotvený, se smí až od 10 hodin. V červenci se tato zóna zavírá ve 21.30 hod, v srpnu to bude ve 20.30 hod a v září v 19.30 hod. Vstup je zdarma.

Henri Matisse v Grand Palais

Pokud letos v červenci v Paříži plánujete jen jednu velkou výstavu, určitě stojí za zvážení právě ta s názvem Matisse 1941–1954 v Grand Palais. Nejde jen o přehlídku umělcových nejslavnějších obrazů, ale o pohled do závěrečné kapitoly jeho života – do období, kdy i přes své vážné zdravotní problémy dokázal dále tvořit, a kdy za pomocí jím vynalezené výtvarné techniky, kterou nazval „gouaches découpées“ – malované vystřihovánky vytvořil některá ze svých nejodvážnějších děl.

Po vážné operaci v roce 1941 už Henri Matisse nemohl pracovat tak jako dříve. Nevydržel stát u malířského stojanu. Nejdříve to zkoušel vleže – existují fotografie, kdy z postele maluje na plátno dlouhým štětcem, ale nakonec našel nový způsob uměleckého vyjádření. Začal vystřihovat různé tvary z papírů, natřených zářivými barvami, a skládat je do velkých kompozic. Vznikly tak jeho slavné vystřihovánky, které dodnes působí překvapivě moderně. Jednoduché listy, hvězdy, siluety postav nebo mořské motivy se v nich proměňují v živé obrazy, plné pohybu, světla a tvarů.

Nahoře dvě z jeho posledních pláten – vlevo Rumunská blůzka z roku 1940, vpravo Dívka v bílém z roku 1946

Výstava představuje díla, pocházející ze sbírek Centre Pompidou, které na dobu své pětileté rekonstrukce našlo svoje útočiště právě tady v Grand Palais. Díla jsou seřazena chronologicky podle závěrečných let Matissova života, od posledních maleb a pokusů o ně, přes kresby tužkou nebo tuší, až po zmíněné vystřihované a skládané obrazy. Nabízí ale mnohem víc než tato dnes už ikonická díla. K vidění jsou zde také kresby, grafiky, ilustrace, návrhy vitráží i materiály související s kaplí v jihofrancouzském Vence, kterou Matisse považoval za své životní dílo. Je zde nejlépe vidět, jak intenzivně umělec tvořil až do posledních let života a jak se jednotlivé techniky vzájemně ovlivňovaly.

Návrhy vitráží pro kapli ve Vence

Mezi lety 1948 – 1951 se Matisse intenzivně věnoval práci na návrzích pro nově budovanou kapli dominikánského řádu v jihofrancouzském Vence. Považoval ji za vyvrcholení své umělecké tvorby. Práci pojal komplexně – kromě účasti na architektonickém návrhu a celkovém pojetí stavby vytvořil i ikonografický program, návrhy vitráží, liturgického nábytku a kněžských rouch. Na výstavě jsou všechny tyto návrhy představeny, přičemž nejvíce zde září návrhy vitráží ve skutečné velikosti, s dekorem vytvořeným i tady z vystříhaných pestrých papírových ornamentů.

Návrhy kněžských rouch pro kapli ve Vence

Z mé návštěvy kaple asi před patnácti lety mi nejvíc utkvěla v hlavě právě vzpomínka na barevné světlo, které okny té jednoduché bílé stavby prostupovalo a zalévalo celý prostor. Bohužel se uvnitř nesmělo fotit, takže mám kapli jen zvenčí.

Růžencová kaple ve Vence

Vlevo Platan, 1951, vpravo Kreolská tanečnice, 1950

Vlevo Akrobat, vpravo Modrý akt, obojí 1952

Poslední z děl Henriho Matisse z podzimu 1952. 3. listopadu 1952 umírá v Nice.

Kromě Matissovy retrospektivy stojí za pozornost i samotný Grand Palais, který prošel nejrozsáhlejší rekonstrukcí od svého otevření pro Světovou výstavu v roce 1900. Obnova trvala čtyři roky a po úplném znovuotevření v loňském roce je poprvé zpřístupněna i část budovy, kterou veřejnost desítky let prakticky neznala. Je to v podstatě zadní část Grand Palais, za slavnou velkou prosklenou lodí, kterou jsme tady v minulosti několikrát také viděli.

Do výstavních prostor se sice vstupuje jako dřív přes square Jean Perrin, ale na rozdíl od dřívějších let teď vede vstup do velkorysého foyer s mezipatrem, kde sídlí knihkupectví a příjemná kavárna Réséda Café. Odtud se pak návštěvník přirozeně dostává do nového srdce Grand Palais, které propojuje jednotlivé části budovy. Navazuje na ni nádherně zrestaurovaná Rotonde d´Antin se zlacenou výzdobou a plastikami. Tento prostor byl po dlouhá desetiletí veřejnosti nepřístupný.

Díky odstranění mnoha pozdějších příček a bariér dnes budova znovu působí jako jeden celek a člověk si mnohem lépe uvědomí velkorysost původního architektonického návrhu z roku 1900. A to ještě není zpřístupněno první patro, kde má být velký slavnostní sál. Určitě si procházku nově otevřenými prostory nenechte ujít.

Rotonde d´Antin

Strop rotundy

Jeden z bočních prostorů rotundy

Schodiště do prvního patra. Tam se, bohužel, zatím nesmí.

Výstava se koná v Grand Palais, 3 avenue du Général Eisenhower, vstup ze square Jean Perrin, 8. obvod

Otevřeno: do 26. 7. 2026, denně kromě pondělí, od 10 do 19,30 hodin, ve středu a v pátek do 22 hodin, poslední týden výstavy do 22 hodin každý den .

Vstupné: 16 eur, do 18 let je vstup zdarma. Vzhledem k velkému zájmu je vhodné rezervovat vstupenky předem.