Paříž pro pokročilé

Jsou výstavy, na které se těšíte kvůli umělci. A pak jsou takové, kde stejně velkým zážitkem jako samotná díla je i místo, kde jsou vystavena. Přesně tak na mě zapůsobila výstava Alexandera Caldera ve Fondation Louis Vuitton.

Pařížská retrospektiva patří k největším, jaké kdy byly Calderovi věnovány. U příležitosti sta let od jeho příchodu do Francie představuje téměř tři sta děl, od raných drátěných plastik a kreseb přes slavný Cirque Calder, miniaturní cirkus z drátků, textilu, korku a dalších obyčejných materiálů, jehož figurky sám uváděl do pohybu při improvizovaných představeních, až po monumentální výtvarné objekty z posledních desetiletí jeho tvorby. Výstava ukazuje, jak se jeho dílo vyvíjelo a jak dokázal proměnit pohyb, rovnováhu a prostor v umělecký zážitek. Nejvíc mě bavilo sledovat, jak se jednotlivé objekty s každým krokem mění. Stačí se o pár metrů posunout a kompozice vypadá úplně jinak. Není to výstava, kterou jen tak projdete, ale výstava, která se před vámi neustále proměňuje.

Přiznám se, že pokaždé, když na mě z dálky mezi stromy v Bois de Boulogne vykoukne budova Vuittonovy nadace, připomínající obrovskou skleněnou loď s dvanácti průsvitnými „plachtami“, které se mění podle světla i počasí, mám pokaždé stejný pocit – že ji snad ani nejde okoukat. Není divu, budova vypadá z každého pohledu jinak a stěží v ní budete hledat pravé úhly. Člověk má chuť ji obejít několikrát, než vůbec vstoupí dovnitř. Jejím autorem je americký architekt Frank Gehry, kterého dobře známe i jako spoluautora pražského Tančícího domu (spolu s Vlado Miluničem). Fondation Louis Vuitton byla otevřena v roce 2014 a patří k nejvýraznějším ukázkám současné architektury v Paříži. A právě Calderovy sochy a objekty v jejích vzdušných prostorách působí, jako by sem patřily odjakživa.

Americký sochař Alexander Calder se narodil v roce 1898 v pensylvánském městě Lawnton do umělecké rodiny. Přesto se nejprve vydal jinou cestou a vystudoval strojní inženýrství. Několik let pracoval jako technik a kreslíř, ale umění ho přitahovalo čím dál víc. Začal studovat kresbu v New Yorku a jako ilustrátor dostal příležitost zachytit vystoupení cirkusu Ringling Bros., které v něm probudilo celoživotní fascinaci pohybem.

Do Paříže, tehdejší světové metropole moderního umění, přijel v roce 1926. Hledal tvůrčí svobodu a inspiraci. Brzy se seznámil s předními představiteli avantgardy. Setkání s tvorbou Pieta Mondriana ho pak přivedlo k abstrakci a postupně i k experimentům s pohybem, z nichž se zrodila jeho proslulá pohyblivá díla, která změnila pohled na moderní sochařství. Díky svému původnímu vzdělání dokázal propojit technické myšlení s neuvěřitelnou lehkostí a hravostí. Proslavil se především svými objekty, které jsou dnes nazývány jako „mobility“ – abstraktní závěsné objekty, které se jemně pohybují i při sebemenším závanu vzduchu. Vedle nich však vytvářel také „stability“, monumentální kovové sochy pevně stojící na zemi. Oba názvy mimochodem nevymyslel Calder, ale jeho přítel Marcel Duchamp.

Kromě známých mobilních a stabilních objektů jsou v expozici vystavena i malířská díla – jak přímo Calderova, tak i jeho přátel, se kterými souzněl při hledání uměleckého výrazu. Byl to především Joan Miró, Jean Arp, Piet Mondrian, Fernand Léger a další. Díky svým známým napříč uměleckými obory získal Calder během svého života i mnoho svých portrétů od nejslavnějších fotografů své doby. I ty jsou zde představeny.

Vlevo Fernand Léger, 1930, vpravo Piet Mondrian, 1931

Alexander Calder na fotografii Gordona Parkse z roku 1952 (vlevo) a Henriho Cartier-Bressona z roku 1970 (vpravo)

Výstava vás doslova provede celou budovou. Začíná v suterénu, kde jsou vystavena Calderova raná díla a chronologicky vás vede jednotlivými patry vzhůru až na střešní terasy. Frank Gehry je navrhl jako součást uměleckého zážitku z celé návštěvy, nejen jako místo na odpočinek. Otevírají se z nich ohromující pohledy na sousední Buloňský les, na moderní čtvrť La Défense, Eiffelovku i panorama Paříže. Myslím, že právě tady si člověk nejlépe uvědomí, jak promyšleně a vynalézavě je celá budova navržena – nejen zevnitř, ale i ve vztahu ke svému okolí.

Jedním z výhledů z horních teras je i pohled do sousedícího parku Jardin d´Acclimatation. Pro tuto výstavu byla jedna jeho část vyčleněna k umístění dvou monumentálních Calderových plastik.

Pokud budete letos v létě v Paříži, zařadila bych tuto výstavu mezi místa, která stojí za návštěvu. Nejen kvůli Calderovi, ale i kvůli celkovému zážitku, který si odnesete z celé budovy. A pokud vás Calderovo umění nadchne, nemusíte se s ním po odchodu z galerie rozloučit. Stačí se vydat do La Défense, kde na esplanádě pod hranatým obloukem stojí jeho monumentální Červený pavouk. Patnáctimetrová červená ocelová konstrukce patří k nejznámějším Calderovým „stabilitám“ a v kulisách skleněných mrakodrapů působí ohromujícím dojmem.

Výstava Calder. Rêver en équilibre. Do 16. srpna 2026.

Fondation Louis Vuitton, 16. obvod, 8 Avenue du Mahatma Gandhi

Vstupné 18 eur, do 18 let 5 eur, do 26 let 10 eur. Výhodný rodinný tarif (2 dospělí + max 4 děti) 36 eur. Vstupenky se dají koupit na místě, ale doporučuji raději předem přes internet.

Otevřeno denně kromě úterý od 10 do 20 hod, v pondělí od 11 hod.

Metrem linky 1 do stanice Les Sablons, odkud je to přibližně patnáct minut procházkou přes Buloňský les. Pokud se vám nechce pěšky, můžete využít také bezplatný shuttle bus, který jezdí přímo před nadaci od Vítězného oblouku (44 avenue de Friedland).

Pokud letos v červenci v Paříži plánujete jen jednu velkou výstavu, určitě stojí za zvážení právě ta s názvem Matisse 1941–1954 v Grand Palais. Nejde jen o přehlídku umělcových nejslavnějších obrazů, ale o pohled do závěrečné kapitoly jeho života – do období, kdy i přes své vážné zdravotní problémy dokázal dále tvořit, a kdy za pomocí jím vynalezené výtvarné techniky, kterou nazval „gouaches découpées“ – malované vystřihovánky vytvořil některá ze svých nejodvážnějších děl.

Po vážné operaci v roce 1941 už Henri Matisse nemohl pracovat tak jako dříve. Nevydržel stát u malířského stojanu. Nejdříve to zkoušel vleže – existují fotografie, kdy z postele maluje na plátno dlouhým štětcem, ale nakonec našel nový způsob uměleckého vyjádření. Začal vystřihovat různé tvary z papírů, natřených zářivými barvami, a skládat je do velkých kompozic. Vznikly tak jeho slavné vystřihovánky, které dodnes působí překvapivě moderně. Jednoduché listy, hvězdy, siluety postav nebo mořské motivy se v nich proměňují v živé obrazy, plné pohybu, světla a tvarů.

Nahoře dvě z jeho posledních pláten – vlevo Rumunská blůzka z roku 1940, vpravo Dívka v bílém z roku 1946

Výstava představuje díla, pocházející ze sbírek Centre Pompidou, které na dobu své pětileté rekonstrukce našlo svoje útočiště právě tady v Grand Palais. Díla jsou seřazena chronologicky podle závěrečných let Matissova života, od posledních maleb a pokusů o ně, přes kresby tužkou nebo tuší, až po zmíněné vystřihované a skládané obrazy. Nabízí ale mnohem víc než tato dnes už ikonická díla. K vidění jsou zde také kresby, grafiky, ilustrace, návrhy vitráží i materiály související s kaplí v jihofrancouzském Vence, kterou Matisse považoval za své životní dílo. Je zde nejlépe vidět, jak intenzivně umělec tvořil až do posledních let života a jak se jednotlivé techniky vzájemně ovlivňovaly.

Návrhy vitráží pro kapli ve Vence

Mezi lety 1948 – 1951 se Matisse intenzivně věnoval práci na návrzích pro nově budovanou kapli dominikánského řádu v jihofrancouzském Vence. Považoval ji za vyvrcholení své umělecké tvorby. Práci pojal komplexně – kromě účasti na architektonickém návrhu a celkovém pojetí stavby vytvořil i ikonografický program, návrhy vitráží, liturgického nábytku a kněžských rouch. Na výstavě jsou všechny tyto návrhy představeny, přičemž nejvíce zde září návrhy vitráží ve skutečné velikosti, s dekorem vytvořeným i tady z vystříhaných pestrých papírových ornamentů.

Návrhy kněžských rouch pro kapli ve Vence

Z mé návštěvy kaple asi před patnácti lety mi nejvíc utkvěla v hlavě právě vzpomínka na barevné světlo, které okny té jednoduché bílé stavby prostupovalo a zalévalo celý prostor. Bohužel se uvnitř nesmělo fotit, takže mám kapli jen zvenčí.

Vlevo Platan, 1951, vpravo Kreolská tanečnice, 1950

Vlevo Akrobat, vpravo Modrý akt, obojí 1952

Poslední z děl Henriho Matisse z podzimu 1952. 3. listopadu 1952 umírá v Nice.

Kromě Matissovy retrospektivy stojí za pozornost i samotný Grand Palais, který prošel nejrozsáhlejší rekonstrukcí od svého otevření pro Světovou výstavu v roce 1900. Obnova trvala čtyři roky a po úplném znovuotevření v loňském roce je poprvé zpřístupněna i část budovy, kterou veřejnost desítky let prakticky neznala. Je to v podstatě zadní část Grand Palais, za slavnou velkou prosklenou lodí, kterou jsme tady v minulosti několikrát také viděli.

Do výstavních prostor se sice vstupuje jako dřív přes square Jean Perrin, ale na rozdíl od dřívějších let teď vede vstup do velkorysého foyer s mezipatrem, kde sídlí knihkupectví a příjemná kavárna Réséda Café. Odtud se pak návštěvník přirozeně dostává do nového srdce Grand Palais, které propojuje jednotlivé části budovy. Navazuje na ni nádherně zrestaurovaná Rotonde d´Antin se zlacenou výzdobou a plastikami. Tento prostor byl po dlouhá desetiletí veřejnosti nepřístupný.

Díky odstranění mnoha pozdějších příček a bariér dnes budova znovu působí jako jeden celek a člověk si mnohem lépe uvědomí velkorysost původního architektonického návrhu z roku 1900. A to ještě není zpřístupněno první patro, kde má být velký slavnostní sál. Určitě si procházku nově otevřenými prostory nenechte ujít.

Výstava se koná v Grand Palais, 3 avenue du Général Eisenhower, vstup ze square Jean Perrin, 8. obvod

Otevřeno: do 26. 7. 2026, denně kromě pondělí, od 10 do 19,30 hodin, ve středu a v pátek do 22 hodin, poslední týden výstavy do 22 hodin každý den .

Vstupné: 16 eur, do 18 let je vstup zdarma. Vzhledem k velkému zájmu je vhodné rezervovat vstupenky předem.

Muzeum romantického života, nebo výstižněji řečeno romantismu, tady na blogu bylo hned v prvních letech poté, co blog vznikl. Teď však muzeum prošlo téměř rok a půl trvající rekonstrukcí, kdy bylo uzavřeno pro veřejnost, takže po jeho znovuotevření letos v únoru je na čase se do čtvrti Nouvelle Athènes, ležící těsně pod Montmartrem, znovu vrátit a podívat se, jak tyto práce muzeum a jeho interiéry a exteriéry proměnilo.

Změna je vidět na první pohled – z romantické světle zelené se domek, dříve popnutý růžemi, převlékl do béžovo-hnědé, barev, které měl původně v době svého vzniku. Světle zelená zůstala jen na vedlejším skleníku, ve kterém je umístěná kavárna. Interiéry zůstaly identické, až na malé změny dispozice a přemístění některých exponátů.

Muzeum je věnováno romantismu jako uměleckému a intelektuálnímu hnutí 19. století, které zdůrazňuje emoce, individualitu a svobodu tvůrčího projevu. Propojuje literaturu, hudbu i výtvarné umění a proto mezi jeho představitele patří zástupci všech těchto uměleckých oborů. Právě toto propojení je v muzeu zdůrazněno.

Pro pařížský společenský a umělecký život té doby patřila těmi nejvýznamnější zástupce romantismu skupina, jejíž součástí byla George Sandová a Fréderick Chopin. Jim je také věnována velká část expozice včetně jejich osobních věcí, i když sami v tomto domě nikdy nežili. Bydleli však ve stejné čtvrti, jen v o něco jižněji položeném Square d´Orléans.

Muzeum romantického života, ukryté v srdci Nouvelle Athènes, které bylo v té době živou módní čtvrtí, kde se usazovali umělci, spisovatelé i zámožnější měšťané, sídlí v domě s ateliérem, postaveném kolem roku 1830 a inspirovaném stylem italských vil. Patřil malíři Ary Schefferovi, významné osobnosti romantismu, jehož salon se brzy stal vyhlášeným místem setkávání umělců. Dům tak nebyl jen obytným prostorem, ale skutečným kulturním centrem své doby.

Po více než století v soukromém vlastnictví budovu v roce 1980 odkoupilo město Paříž a v roce 1987 ji otevřelo jako muzeum, věnované umění a intelektuálnímu životu doby romantismu.

Dnešní expozice přibližuje nejen dobu, ale i konkrétní osudy jejích protagonistů. Významná část sbírek je věnována George Sandové. Návštěvníci zde uvidí její portréty, osobní předměty, šperky nebo rodinné památky, ale i připomínky jejího vztahu s Chopinem – například hudební dokumenty. Mezi nejzajímavější exponáty patří i její kresby a akvarely a drobné osobní předměty, včetně ustřiženého pramínku vlasů, uzavřeného v medailonu. Velkou pozornost návštěvníků přitahují i sádrové odlitky rukou obou umělců, které dnes působí osobně a až dojemně, protože představují přímý kontakt s historií.

Sbírky jsou umístěny v hlavním domě. V bývalém ateliéru Aryho Scheffera, do kterého se vchází ze dvora před domem a ve kterém se při troše fantazie dá stále ještě najít atmosféra jeho umělecké práce, jsou vystaveny jeho malířské stojany, kopie jeho děl, dobový nábytek i ukázky výtvarných technik. Prostor evokuje nejen samotný proces tvorby, ale i roli ateliéru jako místa setkávání, kde se vedly debaty o umění, literatuře i politice.

Muzeum, které si dodnes zachovalo svou intimní atmosféru domu, který byl místem setkávání umělců, může být zajímavou zastávkou při cestě z Montmartru do centra města.

Museé de la Vie Romantique, 9. obvod, 18 rue Chaptal

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod

Vstup zdarma do stálých sbírek (a tedy do celého domu). Do ateliéru Aryho Scheffera, kde se konají krátkodobé výstavy, je vstupné 12 Eur

Pamatujete se na kovového koně, na kterém při zahájení pařížské olympiády v roce 2024 přicválal po Seině černý jezdec? Pojmenovali ho Zeus a pro svou futuristickou estetiku se stal jedním z nejvýraznějších symbolů Olympiády. Tato monumentální instalace, na které je zkombinován kov, světlo a pohyb, má symbolicky odkazovat na sílu, energii a současně, v rámci historie Olympiády, i na mytologii.

Po skončení ceremoniálu mechanický kůň nezmizel – naopak se vydal na pouť po Francii, kde byl vystavován ve veřejném prostoru a kde se rychle stal atrakcí pro místní i turisty. Na konci loňského roku se vrátil do Paříže a až do ledna 2027 si ho můžete prohlédnout zblízka před Muzeem umění a řemesel (Musée des Arts et Métiers).

Koně vytvořilo architektonické a designové studio Blam z Nantes ve spolupráci se společností Sanofi, globální farmaceutickou společností, zaměřenou na vývoj léků a vakcín, která byla jedním z partnerů her. Kůň je vyrobený převážně z hliníku a některé jeho části, hlavně hlava, byly vytištěny na 3D tiskárně. Hlava, hrudník a kopyta jsou potaženy plátkovým stříbrem. Při programování jeho pohybu byly využity studie filmového pohybu tak, aby měli diváci dojem, že kůň opravdu běží po vodě.

Zeus stojí v zahradě před muzeem, kam není potřeba vstupenka, a můžete si ho tak kdykoliv prohlédnout. Za návštěvu stojí i celé muzeum, pokud vás zajímá historický průřez lidskou vynalézavostí od historických vědeckých přístrojů přes první průmyslové stroje až po průkopnické dopravní prostředky. Na několika patrech bývalého kláštera jsou vystaveny originální modely, funkční prototypy i ikonické vynálezy, které formovaly moderní svět, a to v celé paletě vědeckých oborů od dopravy, komunikace, energie, mechaniky až po stavebnictví.

Pokud vás jedinečné technické objekty a vynálezy zas tak neberou, za návštěvu stojí aspoň bývalý kostel sv. Martina, je umístěný model Foucaultova kyvadla (ten další najdete v Panthéonu) a několik nejcennějších exponátů, včetně původního modelu sochy Svobody v poměru 1:16, který vytvořil v roce 1878 sochař Fréderique Auguste Bartholdi. Bronzový odlitek tohoto modelu sochy Svobody ze stejného roku stával dlouhé roky před muzeem právě na místě, které dnes obsadil Zeus, zatímco socha je dočasně na výletě ve Washingtonu, kde zdobí zahradu rezidence francouzského velvyslance.

Musée des Arts et Métiers, 3. obvod, 60 rue Réaumur

Ke koni je vstup zdarma během otvírací doby muzea (ale i mimo ni je dobře vidět přes plot). Do muzea se sice platí vstupné, ale dostanete se tam zdarma při prodloužené návštěvní době v pátek od 18 do 21 hodin.