Paříž pro pokročilé

Street art v Petit Palais

23.8.202623.8.2026hfNapsat komentář

Na pařížských ulicích je k vidění nespočet maleb, muralů, mozaik, podivných instalací a dalšího pouličního umění i rádoby umění. To, že se tento druh uměleckého vyjádření dostane i do jednoho z nejkrásnějších pařížských muzeí, jako je Petit Palais, mě ovšem trochu zarazilo. Ještě víc mě však potom překvapilo, že i v takovémto klasickém, historickém a akademickém prostředí může street art fungovat, že ho vůbec nenarušuje a že si na první pohled ani nevšimnete, že by tam nepatřil. Výstava WE ARE [still] HERE v Petit Palais totiž není jen přehlídkou současného městského umění, ale především nečekaným dialogem mezi historií a současností.

Letošní výstava navazuje na mimořádně úspěšný projekt z roku 2024. Kurátor Mehdi Ben Cheikh, zakladatel galerie Itinerrance, k němu přízval pětasedmdesát pouličních umělců z Francie i ze zahraničí. Pro nás je zajímavé především to, že jedním z vystavujících je i český výtvarník Jan Kaláb (který má, mimochodem, v Paříži velký abstraktní mural na škole v rue Alphonse Baudin v 11. obvodu).

Výsledkem letošního výstavního projektu je více než dvě stě děl, která zaplňují nejen výstavní sál Concorde, ale pronikají i do stálých sbírek muzea. A právě tady začíná to nejzajímavější. Nejde totiž o klasickou výstavu, kde jsou jednotlivá díla seřazena jen tak obyčejně vedle sebe, ale pouliční umění se objevuje mezi obrazy, sochami i dekorativním uměním z minulých století. Někde působí jako jemný kontrast, jinde téměř splývá s historickým prostředím. Člověk se přistihne, že v jednu chvíli obdivuje detail pozlaceného stropu a vzápětí stojí před výraznou barevnou malbou nebo instalací, kterou by očekával spíš na ulici. Překvapivé ovšem je, že to nepůsobí ani trochu rušivě.

*Některá díla ve výstavním sále Concorde. Na pravé boční stěně nahoře vidíte tyrkysovou skvrnu – to je dílo Jana Kalába s názvem Silent Lagoon. Bohužel lepší fotku nemám.*

Na výstavě nechybí velká jména francouzského a světového street artu. Milovníci Paříže určitě poznají tvorbu Invadera, jehož mozaiky, inspirované legendární videohrou Space Invaders, jsou už roky rozeseté po celém městě. Zastoupen je také poměrně bohatě francouzský umělec Seth (nahoře uprostřed), známý svými poetickými malbami dětí obrácených zády k divákovi, jehož Marianne zdobí momentálně průčelí Assemblée nationale, nebo Clet. který už po dlouhé roky „upravuje“ dopravní značky, do kterých umisťuje samolepky s postavami a symboly, které značce dávají úplně nový význam. Zákaz vjezdu, jednosměrka nebo jiný příkaz se tak najednou mění v malý vizuální vtip či komentář (viz na horní fotce vlevo). Nechybí ani malíř realistických divokých zvířat Mosko, nebo dAcRuZ, jehož typickým motivem jsou pestré stylizované masky a tváře, často připomínající africké nebo předkolumbovské umění, a spousta dalších, jejichž jména běžně neznáme, ale jejichž umění je nám od pohledu povědomé.

Každý z autorů přináší jiný pohled na městské umění. Někdo pracuje s velkými barevnými plochami, jiný se symbolem, další s ironií nebo sociální kritikou. Přesto výstava nepůsobí roztříštěně. Jednotlivá díla spojuje myšlenka, že street art už dávno není jen pomíjivým uměním z městských zdí, ale plnohodnotnou součástí současné kultury.

Pro mě byl na celé výstavě nejzajímavější právě kontrast street artu s klasickými plátny a sochami, který vynikne, když stojíte před dílem z 19. století a jen o několik kroků dál na vás čeká barevná intervence současného umělce. Jenže místo aby si jednotlivá díla konkurovala, navzájem se zvýrazňují. Historické prostředí dodává street artu novou důstojnost a současná tvorba naopak oživuje prostory, které mnozí znají především jako muzeum klasického umění.

Street art vznikal jako umění mimo oficiální instituce, často nelegálně a pomíjivě. Tady se však ocitá pod nádhernými klenbami jednoho z nejkrásnějších pařížských muzeí a vůbec nepůsobí nepatřičně. Naopak připomíná, že umění se neustále vyvíjí a že hranice mezi „vysokým“ a „nízkým“ uměním dnes dávno nejsou tak pevné jako dříve.

O výmalbu malého salonku, který vede k výstavnímu sálu, včetně věže z knih, se postaral Seth. Ten zde vystavuje i variaci na Marianne z Assemblée nationale a dokonce i její malou sošku.

Pokud do Petit Palais zamíříte kvůli výstavě, vyhraďte si alespoň o hodinu více. Za prohlídku totiž stojí i celý samotný palác. Byla by škoda neprojít se kolem nádherného vnitřního nádvoří lemovaného kolonádou, nezastavit se v zahradě s kavárnou nebo si neprohlédnout některou z bohatých stálých sbírek. V Petit Palais zapomenete na čas a určitě nebudete litovat.

Výstava WE ARE [still] HERE trvá do 20. září 2026

Petit Palais, 8. obvod, avenue Winston-Churchill

Otevřeno denně kromě pondělí, od 10 do 18 hod.

Vstup zdarma!

V zahradě Velké pařížské mešity

15.8.202615.8.2026hfNapsat komentář

Když už v Paříži máte pocit, že vás nic nového nepřekvapí, narazíte najednou na zahradu, skrytou mezi bílými zdmi orientálního komplexu, který se nachází v srdci 5. pařížského obvodu. Zahrada Velké pařížské mešity je klidným místem uprostřed hektické čtvrti a v těchto vedrech v ní najdete aspoň trochu stínu a zeleně a hlavně ticho a klid – pokud sem ovšem nepřijdete o víkendu, nebo v době jakéhokoliv arabského svátku, protože to je tady hlava na hlavě.

Jakmile projdete zdobenou vstupní branou, přivítá vás šum vody z fontán, záplava květin, palmy a mozaiky zářící tyrkysovou i smaragdovou barvou. Zahrada je inspirována tradičními andaluskými a marockými zahradními areály, kde voda, stín a zeleň symbolizují klid, život a duchovní harmonii. Jejích přibližně 3 500 m² tvoří skutečnou oázu uprostřed velkoměsta.

Areál mešity tvoří uzavřené patio, kterému na jižní straně dominuje haram – modlitebna, do které se vchází přes otevřené nádvoří s fontánou uprostřed, lemované krytou arkádovou chodbou. Nádvoří se dá po obvodu bez problému projít, do samotné modlitebny však nemůžeme. To ostatně ani není našim cílem – jsme tu proto, abychom obdivovali krásu zahrady, eventuálně si prohlédli některé prostory, které zahradu lemují.

Kromě hlavní zahrady, která je centrem celého komplexu, se občas dá podívat i do vedlejších, intimnějších zahradních prostor. Vede do nich branka ze zadní části oficiální části zahrady a také další vstup pod arkádami nádvoří. I tady roste spousta kvetoucích keřů, hlavně růží. Navíc se odtud naskytne pohled na zadní části areálu a na nízké kopulové střechy jednotlivých sálů a arabských lázní – hammámu.

*Minaret je vysoký 33 metrů a je přesnou kopií minaretu mešity Zitouna v Tunisu.*

Velká pařížská mešita vznikla krátce po první světové válce v letech 1922 až 1926. Francie ji nechala postavit jako připomínku a poděkování více než sto tisícům muslimských vojáků ze svých kolonií, kteří v této válce padli za Francii. Její architektura vychází z tradice hispánsko-maurského umění – inspirací byla především slavná Alhambra v Granadě, ale také architektura staré marocké mešity ve Fezu. Na výstavbě se podílely stovky řemeslníků ze severní Afriky, jejichž umění je patrné v každém detailu.

Sahn, neboli nádvoří, ze kterého se tou branou přímo naproti vchází do samotné modlitebny – haramu. Po obvodu vede zastřešená arkádová chodba riwaq. Po levé straně najdete dveře, které vedou do zadní zahrady.

Součástí areálu je také vyhlášená orientální čajovna a restaurace, kde se ve stínu pomerančovníků a pod arkádami zdobenými barevnými mozaikami podává tradiční mátový čaj, sladké marocké pečivo, ale také kuskus, tajine nebo další speciality severoafrické kuchyně. Atmosféra připomíná spíše Marrákeš než Paříž a tak budete mít možná pocit, že jste se na chvíli ocitli na druhém břehu Středozemního moře.

Zahrada Velké mešity těsně sousedí s Jardin des Plantes – rozlehlou botanickou zahradou s Velkou galerií evoluce a s menažerií – malou ZOO, přes kterou se pod stinnými stromy dostanete přímo až na nábřeží Seiny do Jardin Tino Rossi s venkovní galerií soch.

Grande Mosquée de Paris, 5. obvod, 2bis place du Puits de l´Ermite. Vstup do čajovny z nároží rue Daubenton a rue Geoffroy – Saint-Hilaire.

Otevřeno denně kromě pátku od 9 do 18 hod. Vstupné 5 eur.

Fluctuart – galerie plující na Seině

11.8.202611.8.2026hfNapsat komentář

Když se řekne galerie nebo muzeum, člověk většinou očekává kamennou budovu, v Paříži navíc i náležitě historicky cennou. Galerie Fluctuart, kterou vám dnes ukážu, je ale trochu jiný případ. Tento neobvyklý kulturní prostor se totiž vznáší na Seině v 7. obvodu přímo pod Pont des Invalides, kde se svým vzhledem vymyká z podoby ostatních kolem kotvících výletních a restauračních lodí. Je to první plovoucí centrum na světě, věnované městskému umění, které se od svého otevření v roce 2019 zaměřuje téměř výhradně na street art a jeho současné podoby.

Moderní prosklená konstrukce má zhruba tisíc metrů čtverečních, rozdělených do tří úrovní. V podpalubí najdete výstavní prostor s tematickými expozicemi, které se pravidelně obměňují. Ve zvýšeném přízemí je pak prostor rozdělený na několik částí. Tou hlavní je bar, jehož tři strany lemují exponáty ze stálé sbírky (včetně jednoho z nejcennějších od proslulého street artisty Banksyho). Na opačné straně zvýšené paluby se nachází knihkupectví a prodejní prostor, kde si můžete některá díla známých street artistů koupit. Nejvyšší paluba je pak věnována společenským akcím, je tu proto bar s kavárnou, ze kterých je krásný výhled na řeku, blízké mosty a jejich okolí. Sympatické je, že vstup na výstavy je zdarma.

*Podpalubí se současnou výstavou na kočičí téma*

*Ve stálých sbírkách nechybí ani slavný Banksy*

V letošním létě je v podpalubí k vidění výstava Chacun cherche son chat (Každý hledá svou kočku), která potrvá do 23. srpna. Fluctuart na ni pozval dvanáct umělců z oblasti městského umění. Společným tématem je samozřejmě kočka – jednou jako domácí mazlíček, jindy jako tajemná, svobodná nebo téměř mytologická bytost. Výstava se pohybuje mezi street artem, ilustrací, popkulturou a poněkud hravými či bizarními interpretacemi.

Fluctuart je zajímavý nejen kvůli vystavovanému umění, ale i kvůli samotnému místu. Je to tak trochu muzeum, trochu galerie, trochu kulturní centrum a trochu příjemné místo k posezení – a především prostor, kde se street art dostává z ulic přímo do kulturní instituce. Navíc z lodi expanduje i do jejího okolí – jak formou pomalovaného skleněného altánku, který stojí na náplavce hned vedle lodi, několika maleb na nábřežní zdi nebo zvenčí i na samotném plavidle.

*Výhled na Pont des Invalides se špičkou Grand Palais v pozadí*

Pokud by vám tento koncept výstavních prostor, a především jejich podoba, připomněl jinou loď, věnovanou umění, kterou jsme tady už viděli v minulosti a která se nazývá Quai de la Photo, není to náhoda. Za oběma projekty stojí Nicolas Laugero Lasserre, spoluzakladatel obou center. Projekt Quai de la Photo, který byl otevřen v roce 2023 u Národní knihovny Francois Mitterrand, vznikl podle stejného konceptu jako Fluctuart a i jeho cílem bylo vytvořit na Seině otevřené, bezplatné a neformální centrum umění, které není jen galerií, ale také místem pro setkávání, posezení a kulturní akce.

Rozdíl je především v zaměření. Zatímco Fluctuart patří street artu a městskému umění, Quai de la Photo současné i historické fotografii. A právě proto je podle mě zajímavé navštívit obě místa – jedno pod mostem u Invalides, druhé pod knihovnou o šest kilometrů dál proti proudu Seiny – která jsou si podobná atmosférou i způsobem, jakým propojují kulturu s pařížským životem.

Fluctuart, 7. obvod, Pont des Invalides/Port du Gros Caillou

Vstup zdarma

Otevřeno: v létě (květen-září) denně od 12 do 02 hod, v zimě (říjen-duben) od středy do neděle 12 -00 hod

Zámek v Maisons-Laffitte

3.8.202611.8.2026hf1 komentář

Necelých dvacet kilometrů severozápadně od Paříže stojí v městečku Maisons-Laffitte na břehu Seiny zámek, o kterém se pravděpodobně nedočtete v žádném turistickém průvodci. Bývá tak trochu neprávem opomíjený. Přitom právě tady vzniklo jedno z nejčistších děl francouzské klasicistní architektury a místo, které zhruba dvě desítky let po svém vzniku inspirovalo i stavitele Versailles.

Někdy jsou však právě ta místa, která nestojí na prvních stránkách průvodců, nejzajímavější. Maisons-Laffitte sice není tak slavný jako Versailles nebo Fontainebleau, ale možná právě v tom tkví jeho největší kouzlo. Dá se zde bez spěchu a v klidu a místy i samotě obdivovat mistrovská architektura, projít se po zámeckém areálu a představovat si dobu, kdy sem po lovu přijížděli francouzští králové.

Zámek si nechal postavit významný pařížský hodnostář René de Longueil. Stavba probíhala přibližně mezi lety 1632 a 1646 podle návrhu slavného architekta Françoise Mansarta (po němž dodnes nese jméno typická mansardová střecha). Mansart zde vytvořil dílo, které představuje přechod mezi renesanční architekturou a francouzským klasicismem a bývá považováno za jeden z vrcholů architektury 17. století.

Během dalších staletí zámek několikrát změnil majitele. V roce 1777 jej koupil Charles-Philippe Francouzský, hrabě z Artois, mladší bratr Ludvíka XVI. a Ludvíka XVIII. a pozdější král Karel X., který zde pořádal hony a rozvíjel chov dostihových koní. Za Napoleona připadl maršálu Jeanu Lannesovi a od roku 1818 jej vlastnil bankéř Jacques Laffitte. Právě po něm bylo město později přejmenováno z Maisons-sur-Seine na dnešní Maisons-Laffitte.

Když se později Laffitte dostal do finančních potíží, nechal rozparcelovat a rozprodat velkou část pětisethektarového zámeckého parku, čímž zásadně ovlivnil podobu dnešního města. Původní stav zámeckého parku je však dodnes dobře vidět na současném plánu města, kde je prakticky celá severní část města vsazena do bývalého parkového areálu a dodnes respektuje jeho půdorys a dispozici. Na park pak navazoval hluboký les, kterým panstvo mohlo dojet až do bývalého královského zámku Saint-Germain-en-Laye.

Na začátku 20. století zámku hrozila demolice. Naštěstí zasáhl francouzský stát, který jej v roce 1905 odkoupil a tím i zachránil. Zámek je dodnes v jeho vlastnictví a spravuje ho Centre des monuments nationaux, instituce pečující o nejvýznamnější francouzské památky. Díky tomu je přístupný veřejnosti a postupně prochází restaurátorskými pracemi. Ty zásadní byly dokončeny nedávno a proto můžeme zámek obdivovat v celé jeho znovuzrozené kráse.

Nekrásnějším, nejhonosnějším a také největším pokojem je králův pokoj v prvním patře, který zde byl zařízen od samého začátku, i když první královský návštěvník, kterým byl Ludvík XIV. v doprovodu své matky Anny Rakouské, se v zámku zastavil až v roce 1651. Samotná existence pokoje však potvrzuje význam majitele zámku, protože už jen to, že král vůbec navštívil bydliště některého svého dvořana, bylo důkazem mimořádné královské přízně. Rozlehlý pokoj má výklenek s postelí se čtyřmi sloupy a baldachýnem. K pokoji přiléhá na jedné straně předpokoj a na druhé koupelna s toaletou a samostatné schodiště z přízemí. Nábytek není původní a pochází až z pozdější doby.

Velký sál, který je oddělen nízkou balustrádou a dvěma vysokými portály, podobajícími se vítěznému oblouku, od tak zvaného Herkulova salonku. Ten sloužil jako předpokoj královy komnaty.

*Jídelna v přízemí pochází z doby hraběte z Artois. Reliéf nad krbem zobrazuje Bakcha a jeho družinu. Nábytek není původní, ale pochází ze stejné doby.*

Pokoj v empírovém slohu byl zařízen až pro maršála Lannes. Ten si ho ovšem moc neužil, protože putoval s Napoleonem od bojiště k bojišti. V pokoji tak žila jen jeho manželka Luisa, která byla dvorní dámou Napoleonovy manželky císařovny Marie-Luisy.

Zahradní průčelí leží na nízké terase, ze které je nádherný výhled do zahrady. Vstup pod terasu, který je vidět v popředí, nevedl do žádné umělecké grotty, ale zcela prozaicky do chladných prostor, kde v minulosti bývaly skladovány potraviny.

Oproti zrekonstruovanému zámku působí zahrady skromně a místy zanedbaně. Ta pravá rekonstrukce je ještě čeká. Podle dochovaných plánů a historických rytin si však lze představit jejich někdejší velkolepost a okázalost, kterou známe třeba z Versailles. Na rozdíl od nich však mají zahrady v Maisons-Laffitte tu výhodu, že jejich osa vede přímo k Louvru. Sice z nich až do Paříže nedohlédneme, ale vidíme aspoň v dálce La Défense, jejíž mrakodrapy se rýsují vpravo na obzoru.

Do Maisons-Laffitte se dá pohodlně dojet příměstským vlakem RER A a už samotná cesta malebným městečkem od nádraží k zámku je příjemným únikem z ruchu velkoměsta. Když pak člověk projde branou do zámeckého areálu, překvapí ho především klid. Nejsou tu nekonečné fronty turistů ani davy školních výprav. O to víc vynikne dokonale vyvážená, elegantní a přitom neokázalá architektura, kterou si zde vychutnáte v klidu. A dokonce se to dá stihnout za necelého půl dne.

Château de Maisons-Laffitte, 2 avenue Carnot, Maisons-Laffitte

RER A stanice Maisons-Laffitte

Otevřeno denně kromě úterý od 10 do 18 hod

Vstupné: 9 eur, do 25 let zdarma

Alexander Calder ve Fondation Louis Vuitton

26.7.202626.7.2026hfNapsat komentář

Jsou výstavy, na které se těšíte kvůli umělci. A pak jsou takové, kde stejně velkým zážitkem jako samotná díla je i místo, kde jsou vystavena. Přesně tak na mě zapůsobila výstava Alexandera Caldera ve Fondation Louis Vuitton.

Pařížská retrospektiva patří k největším, jaké kdy byly Calderovi věnovány. U příležitosti sta let od jeho příchodu do Francie představuje téměř tři sta děl, od raných drátěných plastik a kreseb přes slavný Cirque Calder, miniaturní cirkus z drátků, textilu, korku a dalších obyčejných materiálů, jehož figurky sám uváděl do pohybu při improvizovaných představeních, až po monumentální výtvarné objekty z posledních desetiletí jeho tvorby. Výstava ukazuje, jak se jeho dílo vyvíjelo a jak dokázal proměnit pohyb, rovnováhu a prostor v umělecký zážitek. Nejvíc mě bavilo sledovat, jak se jednotlivé objekty s každým krokem mění. Stačí se o pár metrů posunout a kompozice vypadá úplně jinak. Není to výstava, kterou jen tak projdete, ale výstava, která se před vámi neustále proměňuje.

Přiznám se, že pokaždé, když na mě z dálky mezi stromy v Bois de Boulogne vykoukne budova Vuittonovy nadace, připomínající obrovskou skleněnou loď s dvanácti průsvitnými „plachtami“, které se mění podle světla i počasí, mám pokaždé stejný pocit – že ji snad ani nejde okoukat. Není divu, budova vypadá z každého pohledu jinak a stěží v ní budete hledat pravé úhly. Člověk má chuť ji obejít několikrát, než vůbec vstoupí dovnitř. Jejím autorem je americký architekt Frank Gehry, kterého dobře známe i jako spoluautora pražského Tančícího domu (spolu s Vlado Miluničem). Fondation Louis Vuitton byla otevřena v roce 2014 a patří k nejvýraznějším ukázkám současné architektury v Paříži. A právě Calderovy sochy a objekty v jejích vzdušných prostorách působí, jako by sem patřily odjakživa.

Americký sochař Alexander Calder se narodil v roce 1898 v pensylvánském městě Lawnton do umělecké rodiny. Přesto se nejprve vydal jinou cestou a vystudoval strojní inženýrství. Několik let pracoval jako technik a kreslíř, ale umění ho přitahovalo čím dál víc. Začal studovat kresbu v New Yorku a jako ilustrátor dostal příležitost zachytit vystoupení cirkusu Ringling Bros., které v něm probudilo celoživotní fascinaci pohybem.

Do Paříže, tehdejší světové metropole moderního umění, přijel v roce 1926. Hledal tvůrčí svobodu a inspiraci. Brzy se seznámil s předními představiteli avantgardy. Setkání s tvorbou Pieta Mondriana ho pak přivedlo k abstrakci a postupně i k experimentům s pohybem, z nichž se zrodila jeho proslulá pohyblivá díla, která změnila pohled na moderní sochařství. Díky svému původnímu vzdělání dokázal propojit technické myšlení s neuvěřitelnou lehkostí a hravostí. Proslavil se především svými objekty, které jsou dnes nazývány jako „mobility“ – abstraktní závěsné objekty, které se jemně pohybují i při sebemenším závanu vzduchu. Vedle nich však vytvářel také „stability“, monumentální kovové sochy pevně stojící na zemi. Oba názvy mimochodem nevymyslel Calder, ale jeho přítel Marcel Duchamp.

Kromě známých mobilních a stabilních objektů jsou v expozici vystavena i malířská díla – jak přímo Calderova, tak i jeho přátel, se kterými souzněl při hledání uměleckého výrazu. Byl to především Joan Miró, Jean Arp, Piet Mondrian, Fernand Léger a další. Díky svým známým napříč uměleckými obory získal Calder během svého života i mnoho svých portrétů od nejslavnějších fotografů své doby. I ty jsou zde představeny.

*Alexander Calder, Cirkusová scéna, 1926*. *Dole jeho malby ze 60. let, které už připomínají jeho sochařské objekty.*

Vlevo Fernand Léger, 1930, vpravo Piet Mondrian, 1931

Alexander Calder na fotografii Gordona Parkse z roku 1952 (vlevo) a Henriho Cartier-Bressona z roku 1970 (vpravo)

Výstava vás doslova provede celou budovou. Začíná v suterénu, kde jsou vystavena Calderova raná díla a chronologicky vás vede jednotlivými patry vzhůru až na střešní terasy. Frank Gehry je navrhl jako součást uměleckého zážitku z celé návštěvy, nejen jako místo na odpočinek. Otevírají se z nich ohromující pohledy na sousední Buloňský les, na moderní čtvrť La Défense, Eiffelovku i panorama Paříže. Myslím, že právě tady si člověk nejlépe uvědomí, jak promyšleně a vynalézavě je celá budova navržena – nejen zevnitř, ale i ve vztahu ke svému okolí.

Jedním z výhledů z horních teras je i pohled do sousedícího parku Jardin d´Acclimatation. Pro tuto výstavu byla jedna jeho část vyčleněna k umístění dvou monumentálních Calderových plastik.

Pokud budete letos v létě v Paříži, zařadila bych tuto výstavu mezi místa, která stojí za návštěvu. Nejen kvůli Calderovi, ale i kvůli celkovému zážitku, který si odnesete z celé budovy. A pokud vás Calderovo umění nadchne, nemusíte se s ním po odchodu z galerie rozloučit. Stačí se vydat do La Défense, kde na esplanádě pod hranatým obloukem stojí jeho monumentální Červený pavouk. Patnáctimetrová červená ocelová konstrukce patří k nejznámějším Calderovým „stabilitám“ a v kulisách skleněných mrakodrapů působí ohromujícím dojmem.

Výstava Calder. Rêver en équilibre. Do 16. srpna 2026.

Fondation Louis Vuitton, 16. obvod, 8 Avenue du Mahatma Gandhi

Vstupné 18 eur, do 18 let 5 eur, do 26 let 10 eur. Výhodný rodinný tarif (2 dospělí + max 4 děti) 36 eur. Vstupenky se dají koupit na místě, ale doporučuji raději předem přes internet.

Otevřeno denně kromě úterý od 10 do 20 hod, v pondělí od 11 hod.

Metrem linky 1 do stanice Les Sablons, odkud je to přibližně patnáct minut procházkou přes Buloňský les. Pokud se vám nechce pěšky, můžete využít také bezplatný shuttle bus, který jezdí přímo před nadaci od Vítězného oblouku (44 avenue de Friedland).

Marianne z Assemblée nationale

19.7.202619.7.2026hf1 komentář

Když se vydáte z place de la Concorde přes most směrem ke klasicistnímu průčelí Palais Bourbon, ve kterém sídlí Národní shromáždění, možná vás na první pohled zarazí něco, co byste na jedné z nejklasičtějších pařížských budov vůbec nečekali. Její monumentální průčelí totiž na několik měsíců ovládla barevná Marianne – tentokrát v podání streetartového umělce Setha.

Instalace s názvem Marianne rêve zahaluje průčelí Assemblée nationale do barev francouzské trikolóry. Je to úplně jiná Marianne, než jakou známe z historických obrazů nebo dřívějších zobrazení – nemá bojovně zvednutou bradu, vystupuje z vln a tak trochu stydlivě se k nám točí zády. Je zdánlivě méně odhodlaná, zato z ní vyzařuje klid a přemýšlivost.

Marianne je už od dob Francouzské revoluce symbolem Francouzské republiky. Její frygická čapka připomíná hodnoty, na kterých Francie stojí – svobodu, rovnost, volnost, bratrství, demokracii a občanství. Její zobrazení najdeme téměř všude – na obrazech, plakátech, poštovních známkách, mincích a v podobě busty i ve veřejných budovách a mnoha veřejných institucích po celé Francii.

Přestože je Marianne symbolem republiky, její tvář se v průběhu desetiletí mění spolu s dobou. Od 60. let se ve Francii vžila tradice, že se předlohou pro její busty stávají známé Francouzky, většinou herečky, zpěvačky nebo modelky. Nejde o oficiální státní volbu, ale o symbolické gesto, které má Marianne přiblížit současné společnosti. Modelem k Marianne tak stála v minulosti Brigitte Bardot, Mireille Mathieu, Cathérine Deneuve, Inès de la Fréssange, Laetizia Casta nebo Sophie Marceau. Zajímavé je, že žádná z nich se nestala Marianne „navždy“. Každá generace si postupně vytvářela její novou podobu podle toho, jak vnímá ideály republiky a ženské krásy. Marianne tak není portrétem konkrétní osoby, ale živým symbolem Francie, který se proměňuje s časem. A možná právě proto dnes může mít podobu i barevné, dětsky působící dívky snící dívky, aniž by ztratila svůj původní význam.

Zajímavostí je, že sbírka všech byst se znázorněním Marianne je uložena právě v knihovně Národního shromáždění.

Autorem současné instalace je francouzský streetartový umělec Julien Malland, známý pod přezdívkou Seth. Jeho tvorbu na zdech, rozesetou téměř po celé Paříži, lze poznat na první pohled – předkládá veřejnosti poetické barevné výjevy, ve kterých často zobrazuje děti, které symbolizují zvědavost, otevřenost a naději.

Seth maloval na všech kontinentech a patří k nejvýraznějším představitelům současného francouzského street artu. V Paříži jeho pouliční, často naddimenzované obrazy, najdete především v lidovějších čtvrtích 20., 19, 13, nebo 14. obvodu, stal se však už takovým klasikem, že zdobí i zdi přísně klasických muzeí, jak uvidíme hned v příštím příspěvku.

Není proto překvapením, že právě jeho Marianne byla zvolena i na průčelí Národního shromáždění, kde se stala připomínkou, že republikánské ideály mohou být vyjádřeny i jazykem současného umění.

Instalace zůstane na průčelí Národního shromáždění až do 28. září 2026.

7. obvod, quai d´Orsay

Olympijský balón znovu nad Paříží

13.7.202613.7.2026hfNapsat komentář

Pamatujete si ještě na zlatavý balón, který se vznášel na Tuilerijskou zahradou během Olympiády, kdy zastával roli olympijského ohně? Pravda, do ohně měl docela daleko, přesto se v té době stal symbolem nejen Olympiády, ale celého města. Teď se do Tuilerií vrátil.

Francouzi se tehdy vydali úplně jinou cestou, než předchozí tvůrci olympijského ohně. Designér Mathieu Lehanneur navrhl kotel, v němž nehoří žádný skutečný plamen. Místo něj vytváří iluzi ohně jemná vodní mlha nasvícená desítkami LED světel. Výsledek je překvapivě působivý – zvlášť když se po setmění celý balón pomalu vznese nad koruny stromů a zdánlivý plamen se rozzáří nad městem.

Instalace navíc připomíná jednu významnou kapitolu francouzské historie. Právě z Tuilerií totiž v roce 1783 odstartoval první let balónu naplněného vodíkem. Spojení olympijského symbolu s odkazem na průkopníky létání se tehdy povedlo téměř dokonale.

Během olympijských a paralympijských her patřil večerní vzlet balónu k největším atrakcím a každý den se na něj přišly podívat tisíce lidí. Fotografie zářícího kotle obletěly svět. Možná proto bylo rozhodnuto, že se bude kotel se zlatým balónem do Paříže vracet každé léto až do olympijských her v Los Angeles v roce 2028. Letos je tedy znovu k vidění a od 21. června až do 14. září se za příznivého počasí každý večer vznáší nad Tuileriemi. Pokud jste nebyli v Paříži v olympijském roce 2024, máte ještě příležitost se letem balónu pokochat.

Balón létá jen při příznivém počasí, teď v červenci až ve 22.30 hod (a proto jsem ho ještě na vlastní oči neviděla), v srpnu by to mělo být už ve 21.30 hod a v září kolem 20.30 hod. Zahrady jsou otevřené sice už od 7 hodin, ale do zóny, kde je balón ukotvený, se smí až od 10 hodin. V červenci se tato zóna zavírá ve 21.30 hod, v srpnu to bude ve 20.30 hod a v září v 19.30 hod. Vstup je zdarma.

–

Henri Matisse v Grand Palais

10.7.202613.7.2026hf1 komentář

Pokud letos v červenci v Paříži plánujete jen jednu velkou výstavu, určitě stojí za zvážení právě ta s názvem Matisse 1941–1954 v Grand Palais. Nejde jen o přehlídku umělcových nejslavnějších obrazů, ale o pohled do závěrečné kapitoly jeho života – do období, kdy i přes své vážné zdravotní problémy dokázal dále tvořit, a kdy za pomocí jím vynalezené výtvarné techniky, kterou nazval „gouaches découpées“ – malované vystřihovánky vytvořil některá ze svých nejodvážnějších děl.

Po vážné operaci v roce 1941 už Henri Matisse nemohl pracovat tak jako dříve. Nevydržel stát u malířského stojanu. Nejdříve to zkoušel vleže – existují fotografie, kdy z postele maluje na plátno dlouhým štětcem, ale nakonec našel nový způsob uměleckého vyjádření. Začal vystřihovat různé tvary z papírů, natřených zářivými barvami, a skládat je do velkých kompozic. Vznikly tak jeho slavné vystřihovánky, které dodnes působí překvapivě moderně. Jednoduché listy, hvězdy, siluety postav nebo mořské motivy se v nich proměňují v živé obrazy, plné pohybu, světla a tvarů.

Nahoře dvě z jeho posledních pláten – vlevo Rumunská blůzka z roku 1940, vpravo Dívka v bílém z roku 1946

Výstava představuje díla, pocházející ze sbírek Centre Pompidou, které na dobu své pětileté rekonstrukce našlo svoje útočiště právě tady v Grand Palais. Díla jsou seřazena chronologicky podle závěrečných let Matissova života, od posledních maleb a pokusů o ně, přes kresby tužkou nebo tuší, až po zmíněné vystřihované a skládané obrazy. Nabízí ale mnohem víc než tato dnes už ikonická díla. K vidění jsou zde také kresby, grafiky, ilustrace, návrhy vitráží i materiály související s kaplí v jihofrancouzském Vence, kterou Matisse považoval za své životní dílo. Je zde nejlépe vidět, jak intenzivně umělec tvořil až do posledních let života a jak se jednotlivé techniky vzájemně ovlivňovaly.

Návrhy vitráží pro kapli ve Vence

Mezi lety 1948 – 1951 se Matisse intenzivně věnoval práci na návrzích pro nově budovanou kapli dominikánského řádu v jihofrancouzském Vence. Považoval ji za vyvrcholení své umělecké tvorby. Práci pojal komplexně – kromě účasti na architektonickém návrhu a celkovém pojetí stavby vytvořil i ikonografický program, návrhy vitráží, liturgického nábytku a kněžských rouch. Na výstavě jsou všechny tyto návrhy představeny, přičemž nejvíce zde září návrhy vitráží ve skutečné velikosti, s dekorem vytvořeným i tady z vystříhaných pestrých papírových ornamentů.

Návrhy kněžských rouch pro kapli ve Vence

Z mé návštěvy kaple asi před patnácti lety mi nejvíc utkvěla v hlavě právě vzpomínka na barevné světlo, které okny té jednoduché bílé stavby prostupovalo a zalévalo celý prostor. Bohužel se uvnitř nesmělo fotit, takže mám kapli jen zvenčí.

Vlevo Platan, 1951, vpravo Kreolská tanečnice, 1950

Vlevo Akrobat, vpravo Modrý akt, obojí 1952

Poslední z děl Henriho Matisse z podzimu 1952. 3. listopadu 1952 umírá v Nice.

Kromě Matissovy retrospektivy stojí za pozornost i samotný Grand Palais, který prošel nejrozsáhlejší rekonstrukcí od svého otevření pro Světovou výstavu v roce 1900. Obnova trvala čtyři roky a po úplném znovuotevření v loňském roce je poprvé zpřístupněna i část budovy, kterou veřejnost desítky let prakticky neznala. Je to v podstatě zadní část Grand Palais, za slavnou velkou prosklenou lodí, kterou jsme tady v minulosti několikrát také viděli.

Do výstavních prostor se sice vstupuje jako dřív přes square Jean Perrin, ale na rozdíl od dřívějších let teď vede vstup do velkorysého foyer s mezipatrem, kde sídlí knihkupectví a příjemná kavárna Réséda Café. Odtud se pak návštěvník přirozeně dostává do nového srdce Grand Palais, které propojuje jednotlivé části budovy. Navazuje na ni nádherně zrestaurovaná Rotonde d´Antin se zlacenou výzdobou a plastikami. Tento prostor byl po dlouhá desetiletí veřejnosti nepřístupný.

Díky odstranění mnoha pozdějších příček a bariér dnes budova znovu působí jako jeden celek a člověk si mnohem lépe uvědomí velkorysost původního architektonického návrhu z roku 1900. A to ještě není zpřístupněno první patro, kde má být velký slavnostní sál. Určitě si procházku nově otevřenými prostory nenechte ujít.

*Schodiště do prvního patra. Tam se, bohužel, zatím nesmí.*

Výstava se koná v Grand Palais, 3 avenue du Général Eisenhower, vstup ze square Jean Perrin, 8. obvod

Otevřeno: do 26. 7. 2026, denně kromě pondělí, od 10 do 19,30 hodin, ve středu a v pátek do 22 hodin, poslední týden výstavy do 22 hodin každý den .

Vstupné: 16 eur, do 18 let je vstup zdarma. Vzhledem k velkému zájmu je vhodné rezervovat vstupenky předem.

Plavky s sebou!

4.7.202610.7.2026hfNapsat komentář

Paříž právě dnes otevírá koupací sezónu na Seině a to na třech oficiálních místech – Bercy ve 12. obvodu, Bras de Grenelle v patnáctce nedaleko Eiffelovky a Bras de Marie pod mostem Louis-Philippe naproti ostrovu Île Saint-Louis v historickém centru města. Odtud jsou taky fotky v tomto článku.

K těmto třem dočasným koupacím plochám je třeba přičíst i další dvě – Canal Saint-Martin (ne celý, jen kousek té rozšířené části za Passerelle Michèle Morgan) a Bassin de la Villette. Zatímco ve Villette je koupaliště zřizováno pravidelně už několik let, v kanálu se do letošního roku koupat nesmělo. Upřímně řečeno, když si vzpomenu, jak vypadalo dno, když byl před několika lety kanál vypuštěný kvůli čištění a údržbě, a co všechno tam leželo, tak nechápu, že tam někdo skočí. O tom, že je to nebezpečné, svědčí i to, že jen za tento týden tam našli dva utopené.

Možná vás napadne otázka, jestli je voda opravdu čistá. Odpověď zní ano. Kvalita vody se v oficiálně vyznačených zónách každý den testuje a pokud by po vydatných deštích nebo z jiného důvodu nesplňovala hygienické limity, areál se dočasně uzavře. O bezpečnost se starají plavčíci a každé místo je vybavené převlékárnami, sprchami i zázemím pro návštěvníky.

Nepředstavujte si ovšem, že skončíte do Seiny a přeplavete ji na druhou stranu. To by vás asi hned sejmula první výletní loď. Na plavání jsou vyhrazené velké chlívečky a jinam se nesmí.

Návrat koupání do Seiny je výsledkem několikaletého programu na vyčištění řeky, který výrazně urychlily přípravy na olympiádu v roce 2024, kdy se v řece konaly některé plavecké závody. Díky modernizaci kanalizace, čistíren odpadních vod a dalším opatřením se kvalita vody údajně zlepšila, i když to na první pohled není vidět. Nicméně ve vedrech, které tady byly minuly týden a které se sem prý znovu chystají, může být i takové místo vítaným osvěžením – když ne na plavání, tak aspoň na sprchu a chvilku odpočinku.

Oficiální koupací místa budou návštěvníkům otevřena zdarma každý den až do konce srpna. Pokud tedy letos plánujete výlet do francouzské metropole, můžete si kromě prohlídky památek nebo plavby po Seině dopřát i něco, co bylo ještě donedávna nemyslitelné – pozorovat Notre Dame nebo Eiffelovku v plavkách z hladiny řeky.

*Pont Louis-Philippe a pod ním fronta na vstup na plovárnu*

Jeskyně na Pont Neuf

31.5.202613.7.2026hfNapsat komentář

Pokud plánujete v červnu cestu do Paříže, určitě vám neunikne nejnovější instalace, která opanovala nejstarší pařížský most Pont Neuf. Francouzský umělec, známý pod zkratkou JR (pod kterou se skrývá jméno Jean-René, příjmení údajně ještě nikdy zveřejněno nebylo) proměnil most na velkolepou jeskyni s názvem La Caverne du Pont-Neuf. Prozatím je jeskyně vidět jen zvenčí. První návštěvníci do ní budou moci vejít v sobotu 6. června. Díky gigantické nafukovací konstrukci a optické iluzi inspirované kamenolomy, ze kterých pocházel kámen použitý při výstavbě Paříže, se ocitnou pod skalním masivem, který se jako by náhle objevil uprostřed francouzské metropole. Nepůjde však jen o vizuální atrakci. Součástí instalace mají být i světelné efekty a zvuková kulisa.

**Foto Anna Maria Castellari**. Protože teď nejsem v Paříži a přijedu, až bude po všem, o fotky na blog jsem poprosila svoji italskou kamarádku, která je tam právě tento víkend.

Proč zrovna jeskyně a proč právě na Pont Neuf? JR svým dílem vzdává hold umělecké dvojici Christo Yavacheff a jeho ženě Jeanne-Claude, kteří se nesmazatelně zapsali do historie současného umění svými instalacemi, při kterých balili do kusů látky nejen obyčejné předměty jako židle, sudy nebo lahve, ale postupně přecházeli na čím dál větší předměty a současně se přesunovali do veřejného prostoru. Nejdříve v USA nebo v Austrálii, kde například už v roce 1969 zahalili do více než 90 000 m2 textilie kus pobřeží poblíž Sydney.

V roce 1985 zabalili do látky právě Pont Neuf. Byl to jejich první slavný projekt na historické památce v samotném centru velké evropské metropole a díky mimořádné publicitě a více než třem milionům návštěvníků se stal jedním z jejich nejznámějších děl. A právě na toto dílo se JR svým současným projektem po více než čtyřiceti letech odvolává.

Mimochodem, poslední instalací dvojice Christo a Jeanne-Claude se pak stal v roce 2021 zabalený Vítězný oblouk, na který si pravděpodobně mnozí vzpomenete. Projekt připravovali už před rokem 2009, než Jeanne-Claude zemřela, ale nakonec byl pro svoji obtížnost realizován až po smrti Christa (zemřel v roce 2020) jeho synovcem Vladimirem.

*Christo a Jeanne-Claude, Zabalený Vítězný oblouk, září 2021*

JR tak svým způsobem navazuje na odkaz Christa a Jeanne-Claude a vytváří projekt, ve kterém propojuje umění, architekturu a historii Paříže. Rozsah projektu je impozantní – instalace dosahuje výšky až osmnáct metrů, využívá přibližně 19 000 m² potištěné textilie a na jeho realizaci se podílí více než osm set spolupracovníků.

Současná instalace v centru Paříže není ovšem prvním uměleckým dílem, které zde JR vytvořil. Možná si vzpomenete na optickou iluzi, která pod názvem Návrat do jeskyně dominovala průčelí pařížské Opery v létě 2023, nebo na útesy, které vytvořil na Trocadéru v roce 2021, nebo dokonce na „zmizení“ Pyramidy v Louvru v roce 2016 či na fotografie Francouzů, kterými v roce 2014 doslova vytapetoval Panthéon včetně věže. Některé z těchto instalací pak byly rozvíjeny v následujících dílech ať už ve Francii nebo v zahraničí a jsou obdivuhodné už jen proto, že kromě neobvyklého nápadu vyžadovaly i nesmírnou práci, nasazení a v neposlední řadě spoustu techniky a vysoké náklady.

**Útesy na Trocaderu, 2021, foto Vogue.fr**

La Caverne du Pont-Neuf tak patří do série ambiciózních projektů veřejného umění v posledních letech a nabízí obyvatelům i návštěvníkům Paříže nový pohled na jednu z nejvýznamnějších památek francouzské metropole. Pokud budete v červnu v Paříži, určitě jí neuniknete.

Dílo je už nainstalované, takže zvenčí ho můžete vidět už teď. Vstup do jeskyně bude otevřen od 6. do 28. června 2026. Vstup je zdarma a návštěvníci mohou dílo obdivovat nepřetržitě, dvacet čtyři hodin denně po celou dobu konání. Další podrobné informace o projektu a jeho vytváření najdete TADY.