Paříž pro pokročilé

Henri Matisse v Grand Palais

10.7.202610.7.2026hf1 komentář

Pokud letos v červenci v Paříži plánujete jen jednu velkou výstavu, určitě stojí za zvážení právě ta s názvem Matisse 1941–1954 v Grand Palais. Nejde jen o přehlídku umělcových nejslavnějších obrazů, ale o pohled do závěrečné kapitoly jeho života – do období, kdy i přes své vážné zdravotní problémy dokázal dále tvořit, a kdy za pomocí jím vynalezené výtvarné techniky, kterou nazval „gouaches découpées“ – malované vystřihovánky vytvořil některá ze svých nejodvážnějších děl.

Po vážné operaci v roce 1941 už Henri Matisse nemohl pracovat tak jako dříve. Nevydržel stát u malířského stojanu. Nejdříve to zkoušel vleže – existují fotografie, kdy z postele maluje na plátno dlouhým štětcem, ale nakonec našel nový způsob uměleckého vyjádření. Začal vystřihovat různé tvary z papírů, natřených zářivými barvami, a skládat je do velkých kompozic. Vznikly tak jeho slavné vystřihovánky, které dodnes působí překvapivě moderně. Jednoduché listy, hvězdy, siluety postav nebo mořské motivy se v nich proměňují v živé obrazy, plné pohybu, světla a tvarů.

Nahoře dvě z jeho posledních pláten – vlevo Rumunská blůzka z roku 1940, vpravo Dívka v bílém z roku 1946

Výstava představuje díla, pocházející ze sbírek Centre Pompidou, které na dobu své pětileté rekonstrukce našlo svoje útočiště právě tady v Grand Palais. Díla jsou seřazena chronologicky podle závěrečných let Matissova života, od posledních maleb a pokusů o ně, přes kresby tužkou nebo tuší, až po zmíněné vystřihované a skládané obrazy. Nabízí ale mnohem víc než tato dnes už ikonická díla. K vidění jsou zde také kresby, grafiky, ilustrace, návrhy vitráží i materiály související s kaplí v jihofrancouzském Vence, kterou Matisse považoval za své životní dílo. Je zde nejlépe vidět, jak intenzivně umělec tvořil až do posledních let života a jak se jednotlivé techniky vzájemně ovlivňovaly.

Návrhy vitráží pro kapli ve Vence

Mezi lety 1948 – 1951 se Matisse intenzivně věnoval práci na návrzích pro nově budovanou kapli dominikánského řádu v jihofrancouzském Vence. Považoval ji za vyvrcholení své umělecké tvorby. Práci pojal komplexně – kromě účasti na architektonickém návrhu a celkovém pojetí stavby vytvořil i ikonografický program, návrhy vitráží, liturgického nábytku a kněžských rouch. Na výstavě jsou všechny tyto návrhy představeny, přičemž nejvíce zde září návrhy vitráží ve skutečné velikosti, s dekorem vytvořeným i tady z vystříhaných pestrých papírových ornamentů.

Návrhy kněžských rouch pro kapli ve Vence

Z mé návštěvy kaple asi před patnácti lety mi nejvíc utkvěla v hlavě právě vzpomínka na barevné světlo, které okny té jednoduché bílé stavby prostupovalo a zalévalo celý prostor. Bohužel se uvnitř nesmělo fotit, takže mám kapli jen zvenčí.

Vlevo Platan, 1951, vpravo Kreolská tanečnice, 1950

Vlevo Akrobat, vpravo Modrý akt, obojí 1952

Poslední z děl Henriho Matisse z podzimu 1952. 3. listopadu 1952 umírá v Nice.

Kromě Matissovy retrospektivy stojí za pozornost i samotný Grand Palais, který prošel nejrozsáhlejší rekonstrukcí od svého otevření pro Světovou výstavu v roce 1900. Obnova trvala čtyři roky a po úplném znovuotevření v loňském roce je poprvé zpřístupněna i část budovy, kterou veřejnost desítky let prakticky neznala. Je to v podstatě zadní část Grand Palais, za slavnou velkou prosklenou lodí, kterou jsme tady v minulosti několikrát také viděli.

Do výstavních prostor se sice vstupuje jako dřív přes square Jean Perrin, ale na rozdíl od dřívějších let teď vede vstup do velkorysého foyer s mezipatrem, kde sídlí knihkupectví a příjemná kavárna Réséda Café. Odtud se pak návštěvník přirozeně dostává do nového srdce Grand Palais, které propojuje jednotlivé části budovy. Navazuje na ni nádherně zrestaurovaná Rotonde d´Antin se zlacenou výzdobou a plastikami. Tento prostor byl po dlouhá desetiletí veřejnosti nepřístupný.

Díky odstranění mnoha pozdějších příček a bariér dnes budova znovu působí jako jeden celek a člověk si mnohem lépe uvědomí velkorysost původního architektonického návrhu z roku 1900. A to ještě není zpřístupněno první patro, kde má být velký slavnostní sál. Určitě si procházku nově otevřenými prostory nenechte ujít.

*Schodiště do prvního patra. Tam se, bohužel, zatím nesmí.*

Výstava se koná v Grand Palais, 3 avenue du Général Eisenhower, vstup ze square Jean Perrin, 8. obvod

Otevřeno: do 26. 7. 2026, denně kromě pondělí, od 10 do 19,30 hodin, ve středu a v pátek do 22 hodin, poslední týden výstavy do 22 hodin každý den .

Vstupné: 16 eur, do 18 let je vstup zdarma. Vzhledem k velkému zájmu je vhodné rezervovat vstupenky předem.

Plavky s sebou!

4.7.202610.7.2026hfNapsat komentář

Paříž právě dnes otevírá koupací sezónu na Seině a to na třech oficiálních místech – Bercy ve 12. obvodu, Bras de Grenelle v patnáctce nedaleko Eiffelovky a Bras de Marie pod mostem Louis-Philippe naproti ostrovu Île Saint-Louis v historickém centru města. Odtud jsou taky fotky v tomto článku.

K těmto třem dočasným koupacím plochám je třeba přičíst i další dvě – Canal Saint-Martin (ne celý, jen kousek té rozšířené části za Passerelle Michèle Morgan) a Bassin de la Villette. Zatímco ve Villette je koupaliště zřizováno pravidelně už několik let, v kanálu se do letošního roku koupat nesmělo. Upřímně řečeno, když si vzpomenu, jak vypadalo dno, když byl před několika lety kanál vypuštěný kvůli čištění a údržbě, a co všechno tam leželo, tak nechápu, že tam někdo skočí. O tom, že je to nebezpečné, svědčí i to, že jen za tento týden tam našli dva utopené.

Možná vás napadne otázka, jestli je voda opravdu čistá. Odpověď zní ano. Kvalita vody se v oficiálně vyznačených zónách každý den testuje a pokud by po vydatných deštích nebo z jiného důvodu nesplňovala hygienické limity, areál se dočasně uzavře. O bezpečnost se starají plavčíci a každé místo je vybavené převlékárnami, sprchami i zázemím pro návštěvníky.

Nepředstavujte si ovšem, že skončíte do Seiny a přeplavete ji na druhou stranu. To by vás asi hned sejmula první výletní loď. Na plavání jsou vyhrazené velké chlívečky a jinam se nesmí.

Návrat koupání do Seiny je výsledkem několikaletého programu na vyčištění řeky, který výrazně urychlily přípravy na olympiádu v roce 2024, kdy se v řece konaly některé plavecké závody. Díky modernizaci kanalizace, čistíren odpadních vod a dalším opatřením se kvalita vody údajně zlepšila, i když to na první pohled není vidět. Nicméně ve vedrech, které tady byly minuly týden a které se sem prý znovu chystají, může být i takové místo vítaným osvěžením – když ne na plavání, tak aspoň na sprchu a chvilku odpočinku.

Oficiální koupací místa budou návštěvníkům otevřena zdarma každý den až do konce srpna. Pokud tedy letos plánujete výlet do francouzské metropole, můžete si kromě prohlídky památek nebo plavby po Seině dopřát i něco, co bylo ještě donedávna nemyslitelné – pozorovat Notre Dame nebo Eiffelovku v plavkách z hladiny řeky.

*Pont Louis-Philippe a pod ním fronta na vstup na plovárnu*

Jeskyně na Pont Neuf

31.5.20261.6.2026hfNapsat komentář

Pokud plánujete v červnu cestu do Paříže, určitě vám neunikne nejnovější instalace, která opanovala nejstarší pařížský most Pont Neuf. Francouzský umělec, známý pod zkratkou JR (pod kterou se skrývá jméno Jean-René, příjmení údajně ještě nikdy zveřejněno nebylo) proměnil most na velkolepou jeskyni s názvem La Caverne du Pont-Neuf. Prozatím je jeskyně vidět jen zvenčí. První návštěvníci do ní budou moci vejít v sobotu 6. června. Díky gigantické nafukovací konstrukci a optické iluzi inspirované kamenolomy, ze kterých pocházel kámen použitý při výstavbě Paříže, se ocitnou pod skalním masivem, který se jako by náhle objevil uprostřed francouzské metropole. Nepůjde však jen o vizuální atrakci. Součástí instalace mají být i světelné efekty a zvuková kulisa.

**Foto Anna Maria Castellari**. Protože teď nejsem v Paříži a přijedu, až bude po všem, o fotky na blog jsem poprosila svoji italskou kamarádku, která je tam právě tento víkend.

Proč zrovna jeskyně a proč právě na Pont Neuf? JR svým dílem vzdává hold umělecké dvojici Christo Yavacheff a jeho ženě Jeanne-Claude, kteří se nesmazatelně zapsali do historie současného umění svými instalacemi, při kterých balili do kusů látky nejen obyčejné předměty jako židle, sudy nebo lahve, ale postupně přecházeli na čím dál větší předměty a současně se přesunovali do veřejného prostoru. Nejdříve v USA nebo v Austrálii, kde například už v roce 1969 zahalili do více než 90 000 m2 textilie kus pobřeží poblíž Sydney.

V roce 1985 zabalili do látky právě Pont Neuf. Byl to jejich první slavný projekt na historické památce v samotném centru velké evropské metropole a díky mimořádné publicitě a více než třem milionům návštěvníků se stal jedním z jejich nejznámějších děl. A právě na toto dílo se JR svým současným projektem po více než čtyřiceti letech odvolává.

Mimochodem, poslední instalací dvojice Christo a Jeanne-Claude se pak stal v roce 2021 zabalený Vítězný oblouk, na který si pravděpodobně mnozí vzpomenete. Projekt připravovali už před rokem 2009, než Jeanne-Claude zemřela, ale nakonec byl pro svoji obtížnost realizován až po smrti Christa (zemřel v roce 2020) jeho synovcem Vladimirem.

*Christo a Jeanne-Claude, Zabalený Vítězný oblouk, září 2021*

JR tak svým způsobem navazuje na odkaz Christa a Jeanne-Claude a vytváří projekt, ve kterém propojuje umění, architekturu a historii Paříže. Rozsah projektu je impozantní – instalace dosahuje výšky až osmnáct metrů, využívá přibližně 19 000 m² potištěné textilie a na jeho realizaci se podílí více než osm set spolupracovníků.

Současná instalace v centru Paříže není ovšem prvním uměleckým dílem, které zde JR vytvořil. Možná si vzpomenete na optickou iluzi, která pod názvem Návrat do jeskyně dominovala průčelí pařížské Opery v létě 2023, nebo na útesy, které vytvořil na Trocadéru v roce 2021, nebo dokonce na „zmizení“ Pyramidy v Louvru v roce 2016 či na fotografie Francouzů, kterými v roce 2014 doslova vytapetoval Panthéon včetně věže. Některé z těchto instalací pak byly rozvíjeny v následujících dílech ať už ve Francii nebo v zahraničí a jsou obdivuhodné už jen proto, že kromě neobvyklého nápadu vyžadovaly i nesmírnou práci, nasazení a v neposlední řadě spoustu techniky a vysoké náklady.

**Útesy na Trocaderu, 2021, foto Vogue.fr**

La Caverne du Pont-Neuf tak patří do série ambiciózních projektů veřejného umění v posledních letech a nabízí obyvatelům i návštěvníkům Paříže nový pohled na jednu z nejvýznamnějších památek francouzské metropole. Pokud budete v červnu v Paříži, určitě jí neuniknete.

Dílo je už nainstalované, takže zvenčí ho můžete vidět už teď. Vstup do jeskyně bude otevřen od 6. do 28. června 2026. Vstup je zdarma a návštěvníci mohou dílo obdivovat nepřetržitě, dvacet čtyři hodin denně po celou dobu konání. Další podrobné informace o projektu a jeho vytváření najdete TADY.

Jeden den v Troyes

13.5.202613.5.2026hfkomentáře 3

Existují města, která člověk navštíví, pořídí pár fotografií, prohlédne si hlavní památky a po několika týdnech si už nedokáže vzpomenout, jak vypadá hlavní náměstí nebo čím je vlastně město významné. A pak jsou jiná místa, na která hned tak nezapomenete. Troyes, které může být zajímavým cílem jednodenního výletu z Paříže, patří přesně do té druhé kategorie.

Na první pohled působí nenápadně. Žádný ruch velkoměsta a davy turistů jako v Paříži. Jen klidné uličky, hrázděné domy, zvuk zvonů z kamenných kostelních věží a do toho vůně čerstvého pečiva. Jenže právě v tom spočívá kouzlo tohoto historického města v srdci Champagne.

Troyes ovšem není žádný skanzen. Je to živé město s duší, kde se minulost a současnost prolínají téměř na každém kroku. Jeho historie sahá hluboko do starověku. Oblast původně obýval galský kmen Tricasses, od jehož názvu vzniklo pozdější jméno města. Po příchodu Římanů se z Troyes stalo důležité regionální centrum na obchodních cestách spojujících sever a jih Galie. Město prosperovalo díky poloze na Seině i blízkosti významných cest vedoucích do dnešní Itálie a Německa. Po pádu Římské říše však přišla období nepokojů, nájezdů a úpadku. Troyes několikrát zpustošily války i požáry. Přesto město nikdy zcela neztratilo svůj význam.

Dnes sice působí Troyes poklidně, ale ve 12. a 13. století šlo o jedno z nejvýznamnějších obchodních center Evropy, kdy se město proslavilo svými slavnými trhy, které propojovaly severní a jižní Evropu. Champagneské trhy přiváděly do města kupce z celé Evropy – z Itálie, Flander i německých zemí. Obchodovalo se zde s hedvábím, kořením, vínem, kožešinami i drahými látkami a jinými luxusními výrobky. Právě zde se tehdy začaly rozvíjet první moderní finanční systémy. Směnky, úvěry a obchodní smlouvy používané v Troyes položily základy evropského bankovnictví. Říká se, že bohatství Troyes bylo ve středověku tak velké, že město dokázalo konkurovat některým královským centrům Francie. Bohatlo tehdy neuvěřitelně rychlým tempem – stavěly se nové kostely, kláštery i reprezentativní domy obchodníků. A to historické bohatství je tu pořád ještě vidět.

V roce 1524 postihl Troyes katastrofální požár, který zničil velkou část města. I přes velké ztráty a škody bylo město rychle obnoveno – a právě tehdy byly položeny základy dnešní podoby historického centra. Většina hrázděných domů pochází právě z 16. století. Město tehdy získalo charakteristickou renesanční podobu, kterou si uchovalo až do současnosti. Díky tomu také dnes působí jednotně a autenticky.

S Troyes je navíc spojena i jedna z nejzajímavějších kapitol evropských církevních dějin. Roku 1129 se zde konal významný koncil, během kterého byl oficiálně uznán řád templářů. Podle legend místních kronikářů se několik rytířů po nocích tajně scházelo v podzemních prostorách města, kde údajně ukrývali důležité dokumenty i části svých pokladů. Historické důkazy na to sice chybí, ale tajemné sklepy a podzemní chodby pod starým městem dodnes existují a dál podněcují fantazii návštěvníků. Někteří obyvatelé Troyes dokonce věří, že část templářského pokladu nikdy neopustila Champagne.

Mimořádně zachovalé historické jádro skrývá malá náměstíčka, úzké křivolaké uličky, plácky mezi starými domy, ale také nečekané výhledy na Seinu, která kolem města vytváří síť ramen, kanálů a menších vodních toků protékajících historickým centrem. Právě řeka hrála zásadní roli v rozvoji Troyes už od antiky a zejména ve středověku. Byla důležitou obchodní tepnou, po níž se přepravovalo zboží z oblasti Champagne dál do Francie. Díky Seině mohli obchodníci snadněji zásobovat slavné champagneské trhy, které město proslavily po celé Evropě. Kanály a vodní ramena zároveň sloužily řemeslníkům – zejména barvířům, koželuhům a textilním dílnám, pro které byla voda nezbytná.

Dodnes voda výrazně utváří atmosféru města. Menší mostky, nábřeží a klidná zákoutí podél kanálů dodávají Troyes téměř romantický charakter. V některých částech historického centra se hladina vody odráží v barevných hrázděných domech tak malebně, že město bývá někdy přirovnáváno k menší a klidnější verzi Benátek.

Dominantou města a nejvýznamnější památkou je katedrála Saint-Pierre-et-Saint-Paul de Troyes. Gotická stavba vznikala po několik staletí a její interiér patří k nejpůsobivějším ve Francii. Jen málokdo si ale všimne zvláštního detailu: katedrála má pouze jednu hlavní věž. Druhá nikdy nebyla dokončena. Podle místní legendy za to může ďábel. Když prý viděl, jak nádherná stavba roste, rozhodl se její dokončení překazit. Během jedné bouřlivé noci měl poškodit část konstrukce natolik, že druhá věž už nikdy nevznikla. Historici samozřejmě nabízejí prozaičtější vysvětlení – nedostatek financí.

*Pohled ze dveří katedrály na náměstí před ní*

Pokud vstoupíte do katedrály ve chvíli, kdy svítí slunce, na první pohled vás zaujmou pestré odrazy světla na kamenném zdivu. Tu fascinující světelnou hru zde vytvářejí barevné vitráže, kterými je město proslulé a kterými se dodnes pyšní nejen katedrála, ale i další místní kostely. Vitráže v Troyes jsou výjimečné nejen kvalitou, ale i množstvím a stupněm zachovalosti. Je až k neuvěření, že přežily nejen náboženské války, Francouzskou revoluci a velké požáry, ale také dvě světové války. Během válek byla mnohá okna demontována a ukryta na bezpečných místech. Díky tomu historici umění často označují město za jednu z nejvýznamnějších „metropolí vitráží“ ve Francii.

Některé z významných vitráží najdete vystavené i v pařížském Musée de Cluny – a samozřejmě také v místním Cité du Vitrail – muzeu, věnovanému umění vitráží. Sídlí v bývalém historickém špitálu Hôtel-Dieu-le-Comte. Expozice působí téměř magicky – barevné světlo pronikající sklem vytváří proměnlivou atmosféru a umožňuje vnímat vitráže nejen jako historické artefakty, ale především jako živé umění pracující se světlem. Muzeum zároveň vysvětluje i techniky výroby skla, symboliku barev i duchovní význam vitráží ve středověké společnosti. V dobře zpracované expozici jsou některá vitrážová okna zavěšena samostatně v prostoru, takže se dají zblízka obdivovat i detaily malby, olověných spojů i jemnost řemeslného zpracování, což v kostelních oknech zůstává skryté vysoko nad hlavou návštěvníků.

Jen několik minut chůze od Cité du Vitrail a od katedrály stojí bazilika Saint-Urbain de Troyes. Na rozdíl od monumentální katedrály působí téměř lehce a vzdušně. Obrovská okna a jemná gotická konstrukce vytvářejí neobvykle světlý interiér. I zde paprsky pronikající skrze vitrážová okna vytvářejí na kamenných zdech modré, červené a zlaté odlesky.

Kostel nechal postavit papež Urban IV., který se v Troyes narodil jako syn ševce. Místní rádi připomínají, že jde o důkaz, že i z malého provinčního města mohl ve středověku vyrůst papež.

Mezi oběma významnými chrámy leží nestarší historické jádro města a rozhodně stojí za to se ztratit v jeho uličkách a obdivovat autentické zapadlé kouty. Jedním z nejfotografovanějších míst je uzounká Ruelle du Chat – Kočičí ulička, s bizarně nakloněnými hrázděnými domy, údajně jedna z nejstarších ve městě, kde si návštěvník naplno uvědomí historii a atmosféru středověkého Troyes. Ulička nás přivede ke kostelu Sainte-Madeleine, který je dalším chrámem, kam stojí za to se podívat.

*Průchod „Kočičí uličkou*„*. Stavby zde dokonale ukazují typickou architekturu obnovy Troyes po požáru v roce 1524. Dřevěné konstrukce, lehce nakloněné stěny a nepravidelné linie přispívají k jejímu kouzlu.*

Église Sainte-Madeleine je jedním z nejstarších a nejpůvabnějších kostelů v Troyes, i když zde zůstává ve stínu slavnější katedrály. Jeho počátky sahají už do 12. století, i když dnešní podoba vznikala postupně během několika dalších staletí. Kostel tak představuje zajímavou směs románských základů, gotiky i pozdějších renesančních úprav.

Zvenčí působí poměrně nenápadně, ale interiér patří k nejkrásnějším v celém Troyes. Prostor je elegantní, světlý a překvapivě intimní. Návštěvníky zde okamžitě zaujmou jemné vitráže, bohatě zdobené sloupy a mimořádně harmonická atmosféra, která se výrazně liší od monumentality místní katedrály. Největším pokladem kostela je však vzácná chrámová přepážka – lektorium – oddělující hlavní část chrámu od kněžiště. Připomíná jemnou krajku vytesanou do kamene. Bohatá dekorace, drobné ornamenty, postavy světců a neuvěřitelně detailní kamenická práce ukazují mimořádnou zručnost tehdejších sochařů. Toto mistrovské dílo patří k nejkrásnějším dochovaným ve Francii. Podobných lektorií se totiž ve Francii dochovalo jen velmi málo – většina jich byla odstraněna během liturgických úprav kostelů po Tridentském koncilu v roce 1545.

Možná si vybavíte podobnou přepážku v pařížském kostele Saint-Ětienne du Mont, který je v Paříži jediným, kde toto lektorium zůstalo zachováno. O to cennější je to v Troyes, kde se zachovalo téměř v původní podobě. Právě proto bývá kostel Sainte-Madeleine považován za jeden z nejvýznamnějších kostelů města – a pro mnohé milovníky umění dokonce za jeho největší skrytý poklad.

Jako by toho bylo málo, je historie, architektura a atmosféra starého města navíc doplněna i historií šampaňského vína. Přestože nejznámější vinařské domy této oblasti leží spíše severněji kolem Remeše a Épernay, Troyes je i přesto vstupní branou do jižní části Champagne, zejména do oblasti Côte des Bar, kde údajně vznikají některá z nejzajímavějších a stále více ceněných champagne. Místní restaurace a vinotéky nabízejí široký výběr a s etiketami šampaňského se setkáte za mnoha výlohami na hlavních ulicích. Koneckonců se říká (a je to vidět i dole na přiložené mapě), že samotné historické centrum má tvar zátky šampaňského.

Osobně však s touto vinnou oblastí místní historie zkušenost nemám, bublinky mi moc nechutnají. V tomto bodu je objevování města a jeho okolí plně na vás. Já jsem se spokojila jen s dobrým jídlem a procházkami v okouzlujících uličkách a podél Seiny.

Jak se tam dostat: vlakem z Gare de l´Est

Musée de la Vie Romantique

3.5.20263.5.2026hfNapsat komentář

Muzeum romantického života, nebo výstižněji řečeno romantismu, tady na blogu bylo hned v prvních letech poté, co blog vznikl. Teď však muzeum prošlo téměř rok a půl trvající rekonstrukcí, kdy bylo uzavřeno pro veřejnost, takže po jeho znovuotevření letos v únoru je na čase se do čtvrti Nouvelle Athènes, ležící těsně pod Montmartrem, znovu vrátit a podívat se, jak tyto práce muzeum a jeho interiéry a exteriéry proměnilo.

Změna je vidět na první pohled – z romantické světle zelené se domek, dříve popnutý růžemi, převlékl do béžovo-hnědé, barev, které měl původně v době svého vzniku. Světle zelená zůstala jen na vedlejším skleníku, ve kterém je umístěná kavárna. Interiéry zůstaly identické, až na malé změny dispozice a přemístění některých exponátů.

Muzeum je věnováno romantismu jako uměleckému a intelektuálnímu hnutí 19. století, které zdůrazňuje emoce, individualitu a svobodu tvůrčího projevu. Propojuje literaturu, hudbu i výtvarné umění a proto mezi jeho představitele patří zástupci všech těchto uměleckých oborů. Právě toto propojení je v muzeu zdůrazněno.

Pro pařížský společenský a umělecký život té doby patřila těmi nejvýznamnější zástupce romantismu skupina, jejíž součástí byla George Sandová a Fréderick Chopin. Jim je také věnována velká část expozice včetně jejich osobních věcí, i když sami v tomto domě nikdy nežili. Bydleli však ve stejné čtvrti, jen v o něco jižněji položeném Square d´Orléans.

Muzeum romantického života, ukryté v srdci Nouvelle Athènes, které bylo v té době živou módní čtvrtí, kde se usazovali umělci, spisovatelé i zámožnější měšťané, sídlí v domě s ateliérem, postaveném kolem roku 1830 a inspirovaném stylem italských vil. Patřil malíři Ary Schefferovi, významné osobnosti romantismu, jehož salon se brzy stal vyhlášeným místem setkávání umělců. Dům tak nebyl jen obytným prostorem, ale skutečným kulturním centrem své doby.

Po více než století v soukromém vlastnictví budovu v roce 1980 odkoupilo město Paříž a v roce 1987 ji otevřelo jako muzeum, věnované umění a intelektuálnímu životu doby romantismu.

Dnešní expozice přibližuje nejen dobu, ale i konkrétní osudy jejích protagonistů. Významná část sbírek je věnována George Sandové. Návštěvníci zde uvidí její portréty, osobní předměty, šperky nebo rodinné památky, ale i připomínky jejího vztahu s Chopinem – například hudební dokumenty. Mezi nejzajímavější exponáty patří i její kresby a akvarely a drobné osobní předměty, včetně ustřiženého pramínku vlasů, uzavřeného v medailonu. Velkou pozornost návštěvníků přitahují i sádrové odlitky rukou obou umělců, které dnes působí osobně a až dojemně, protože představují přímý kontakt s historií.

*Sádrový odlitek Chopinovy ruky. Druhý exemplář je vystavený v Polské knihovně v Paříži*

Skleník v zahradě, který slouží jako kavárna. Posezení v zahrádce před kavárnou je sice vrcholem romantiky, kafe vám tady ale nedoporučím. Mnohem lepší mají v rue Chaptal přímo naproti muzeu v kavárně Papillote.

Sbírky jsou umístěny v hlavním domě. V bývalém ateliéru Aryho Scheffera, do kterého se vchází ze dvora před domem a ve kterém se při troše fantazie dá stále ještě najít atmosféra jeho umělecké práce, jsou vystaveny jeho malířské stojany, kopie jeho děl, dobový nábytek i ukázky výtvarných technik. Prostor evokuje nejen samotný proces tvorby, ale i roli ateliéru jako místa setkávání, kde se vedly debaty o umění, literatuře i politice.

*Pohled přes zahradu před kavárnou na ateliér Aryho Scheffera. Přiznám se, že jsem uvnitř ještě nikdy nebyla.*

Muzeum, které si dodnes zachovalo svou intimní atmosféru domu, který byl místem setkávání umělců, může být zajímavou zastávkou při cestě z Montmartru do centra města.

Museé de la Vie Romantique, 9. obvod, 18 rue Chaptal

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod

Vstup zdarma do stálých sbírek (a tedy do celého domu). Do ateliéru Aryho Scheffera, kde se konají krátkodobé výstavy, je vstupné 12 Eur

Bibliothèque Mazarine

25.4.2026hfNapsat komentář

Všichni známe od vidění doširoka roztažená symetrická křídla Francouzského institutu, nad jehož centrální částí se uprostřed klene výrazná kupole. Při pohledu od Pont des Arts působí budova mimořádně harmonicky a vytváří dojem elegance i důstojnosti – přesně takový, jaký byste od sídla francouzských akademií očekávali.

V prvním patře levého křídla je umístěna jedna z nejstarších a nejkrásnějších veřejných francouzských knihoven – Bibliothèque Mazarine, do které se dnes podíváme – a taky si řekneme o tom, jak je jednoduché ji navštívit.

Monumentální Institut de France, jehož je knihovna součástí, byl založen roku 1795 jako zastřešující organizace pěti akademií podporujících vědu, umění a humanitní obory. Od roku 1805 sídlí v bývalém komplexu Collège des Quatre-Nations – Koleje Čtyř národů – postaveném na konci 17. století podle návrhu slavného architekta Ludvíka XIV. Louise Le Vau. Původně tento palác sloužil jako vzdělávací instituce a i dnes je centrem intelektuálního života Francie, kde se konají zasedání akademií i slavnostní ceremoniály pod ikonickou kupolí.

*Vstup z prvního nádvoří do Mazarinovy knihovny*

Jak napovídá název, knihovna nese jméno kardinála Julese Mazarina, který začal v polovině 17. století budovat svoji rozsáhlou osobní knihovnu, kterou v roce 1643 otevřel učencům. Díky systematickému nakupování knih doma i v zahraničí se rychle stala jednou z největších sbírek rukopisů a vzácných tisků v Evropě. O velkou část sbírek však kardinál přišel během šlechtického povstání fronda, kdy musel v roce 1651 utéct z Paříže. Soud zkonfiskoval jeho majetek, přičemž obsah knihovny byl rozprodán. Když se po potlačení povstání mohl Mazarin v roce 1653 vrátit do Paříže, setkal se jen s malou částí své bývalé sbírky, kterou zachránil jeho bývalý knihovník, takže musel svou knižní sbírku budovat prakticky od začátku. Brzy však knihovna dosáhla své bývalé velikosti a slávy.

Před svou smrtí v roce 1661 rozhodl Mazarin o založení univerzitní koleje „Čtyř národů“, která měla, kromě jiného, pečovat i o jeho sbírku, kterou závětí koleji odkázal. Ke konci 18. století obsahovala knihovna již přes šedesát tisíc svazků. K jejímu dalšímu rozšíření přispěla paradoxně i Francouzská revoluce, během níž do fondu přešly sbírky zkonfiskovaných církevních i šlechtických knihoven. Díky tomu zaměření Mazarinovy knihovny pokrylo prakticky všechny vědní obory.

Atmosféra tohoto historického místa je jedinečná. Poté, co po točitém schodišti vystoupáte do prvního patra, dostanete se do čítárny, umístěné v sále, zalomeném do tvaru písmene L. Tento čtenářský sál připomíná svými bohatě zdobenými dřevěnými regály, řadami bust a historickým mobiliářem spíše muzeum než běžnou knihovnu. Funkce se ale nezměnila tolik, jak by se mohlo zdát – stejně jako v 17. století slouží i dnes především badatelům, studentům a všem, kdo hledají hlubší poznání minulosti.

*Pohled z přízemí přes atrium ke vstupu do knihovny*

*První nádvoří Francouzského institutu s pohledem na kupoli*

*Průhled prvním nádvořím k východu směrem na nábřeží, v pozadí Louvre*

Spojení monumentální architektury, akademické tradice a jedné z nejstarších knihoven Evropy dělá z tohoto místa jeden z nejpůsobivějších zážitků v Paříži. Dobrou zprávou je, že tento historický poklad není uzavřen pro veřejnost. Bibliothèque Mazarine je přístupná zdarma v otevírací době (pondělí až sobota, 10 – 18 hod)), a to nejen pro studium, tak i pro individuální návštěvy a komentované prohlídky. Žádné velké davy dovnitř nepouštějí (proto není vstup povolen turistickým skupinám).

Navštívit lze i samotný Institut de France. Samostatně si můžete prohlédnout především slavný zasedací sál s kupolí, kde se konají nejvýznamnější ceremonie. Kromě toho jsou pořádány i komentované prohlídky, v jejichž rámci se dostanete i do reprezentačních prostor akademií a přitom také do knihovny.

Bibliothèque Mazarine, 6. obvod, 23 quai Conti

Návštěva knihovny: zdarma buď samostatně bez rezervace každý den od 10 do 18 hod, nebo komentované prohlídky většinou jednou měsíčně. Komentovanou prohlídku je nutno zarezervovat předem přes internet (na místě koupit nelze). Data jsou v uvedeném v odkazu.

Návštěva Institut de France: samostatně kupole vždy v sobotu mezi 12,30 – 16,30 hod, vstupné 5 euro, kupuje se jen přes stránku v odkazu. Komentované prohlídky každou sobotu v 10 a 16 hodin, vstupné 15 euro, opět je nutno koupit vstupenku předem jen přes stránky.

Olympijský koník

19.4.202619.4.2026hfNapsat komentář

Pamatujete se na kovového koně, na kterém při zahájení pařížské olympiády v roce 2024 přicválal po Seině černý jezdec? Pojmenovali ho Zeus a pro svou futuristickou estetiku se stal jedním z nejvýraznějších symbolů Olympiády. Tato monumentální instalace, na které je zkombinován kov, světlo a pohyb, má symbolicky odkazovat na sílu, energii a současně, v rámci historie Olympiády, i na mytologii.

Po skončení ceremoniálu mechanický kůň nezmizel – naopak se vydal na pouť po Francii, kde byl vystavován ve veřejném prostoru a kde se rychle stal atrakcí pro místní i turisty. Na konci loňského roku se vrátil do Paříže a až do ledna 2027 si ho můžete prohlédnout zblízka před Muzeem umění a řemesel (Musée des Arts et Métiers).

Koně vytvořilo architektonické a designové studio Blam z Nantes ve spolupráci se společností Sanofi, globální farmaceutickou společností, zaměřenou na vývoj léků a vakcín, která byla jedním z partnerů her. Kůň je vyrobený převážně z hliníku a některé jeho části, hlavně hlava, byly vytištěny na 3D tiskárně. Hlava, hrudník a kopyta jsou potaženy plátkovým stříbrem. Při programování jeho pohybu byly využity studie filmového pohybu tak, aby měli diváci dojem, že kůň opravdu běží po vodě.

Zeus stojí v zahradě před muzeem, kam není potřeba vstupenka, a můžete si ho tak kdykoliv prohlédnout. Za návštěvu stojí i celé muzeum, pokud vás zajímá historický průřez lidskou vynalézavostí od historických vědeckých přístrojů přes první průmyslové stroje až po průkopnické dopravní prostředky. Na několika patrech bývalého kláštera jsou vystaveny originální modely, funkční prototypy i ikonické vynálezy, které formovaly moderní svět, a to v celé paletě vědeckých oborů od dopravy, komunikace, energie, mechaniky až po stavebnictví.

Pokud vás jedinečné technické objekty a vynálezy zas tak neberou, za návštěvu stojí aspoň bývalý kostel sv. Martina, je umístěný model Foucaultova kyvadla (ten další najdete v Panthéonu) a několik nejcennějších exponátů, včetně původního modelu sochy Svobody v poměru 1:16, který vytvořil v roce 1878 sochař Fréderique Auguste Bartholdi. Bronzový odlitek tohoto modelu sochy Svobody ze stejného roku stával dlouhé roky před muzeem právě na místě, které dnes obsadil Zeus, zatímco socha je dočasně na výletě ve Washingtonu, kde zdobí zahradu rezidence francouzského velvyslance.

*Chór bývalého kostela sv. Martina s Foucaultovým kyvadlem*

*Pohled do lodi bývalého kostela se strukturou, nesoucí několik významných exponátů historických dopravních prostředků Model sochy Svobody vidíte na galerii uprostřed pod oknem.*

Musée des Arts et Métiers, 3. obvod, 60 rue Réaumur

Ke koni je vstup zdarma během otvírací doby muzea (ale i mimo ni je dobře vidět přes plot). Do muzea se sice platí vstupné, ale dostanete se tam zdarma při prodloužené návštěvní době v pátek od 18 do 21 hodin.

Pařížské výstavy letošního jara a léta

14.4.202614.4.2026hfNapsat komentář

Pařížští kurátoři připravili opět spoustu zajímavých výstav a způsobili nám tak problém s tím, co všechno se dá stihnout a co oželet. V posledních týdnech jsem vyzkoušela několik z těch nejzajímavějších akcí a všechny mohu doporučit. Na ty nejvýraznější se teď podíváme.

Auguste Renoir v Musée d´Orsay

Musée d´Orsay připravilo na letošní jaro a část léta mimořádnou „renoairovskou sezónu“, která není jen klasickou retrospektivou, ale promyšleným dvojprogramem – dvě paralelní výstavy ukazují Augusta Renoira z odlišných úhlů – jako malíře i jako analytického kreslíře, jehož dílo je mnohem komplexnější, než jak je často vnímáno.

První výstava je nazvaná Renoir et l´amour a představuje přibližně padesát pláten z let 1865 – 1885, včetně těch nejznámějších a nejikonických, které zobrazují scény z pařížského života – tančírny, kavárny nebo výlety k řece, které Renoir přetváří ze všedních každodenních obrazů na monumentální zobrazení sociálních vztahů.

Druhá výstava Renoir dessinateur, která se koná jen o několik muzejních sálů vedle, představuje Renoira jako kreslíře. Přibližně stovka kreseb, skic a studií, provedených nejen tužkou, uhlem nebo rudkou, ale také pastelem a akvarelem, odhaluje méně známou stránku jeho tvorby: důraz na linii, konstrukci a dlouhodobé studium figury a ukazuje řemeslnou stránku Renoirova umění. Velká část vystavených děl tvoří přípravné kresby k jeho obrazům nebo analytické studie zobrazení lidského těla. Obě výstavy tak umožňují přímé porovnání přípravných prací s konečným výsledkem.

Myslím, že nic hezčího pro milovníky impresionistů letos v Paříži už k vidění nebude – jedině snad kromě připravované podzimní Monetovy výstavy v Oranžerii.

Do 19. července, resp. do 5. července 2026. Kvůli dlouhým frontám doporučuji koupit vstupenky předem přes internet, nebo využít čtvrteční večerní otvírací dobu do 21,45 hod. Když přijdete v 18 hodin. jednak máte vstupenku za 10 eur místo 14, ale hlavně se dovnitř dostanete dřív než během dne a kolem 20 hod už jsou sály mnohem prázdnější. Vstupenka platí do celého muzea, nejen na tyto dvě výstavy.

7. obvod, Esplanade Valéry Giscard d´Estaing

*Autoportrét z roku 1875, kdy bylo Renoirovi 34 let*

Přípravná kresba k obrazu Tanec na vesnici a konečný obraz z roku 1883

Henry Rousseau v Oranžerii

Naivní malby Celníka Rousseaua jsou prezentovány v Oranžerii na výstavě s názvem Henri Rousseau – l´ambition de la peinture z pohledu ambice malíře, který se snažil prosadit na pařížské scéně konce 19. století. Výstava sleduje jeho kariéru od rozhodnutí opustit zaměstnání celníka až po promyšlené budování umělecké identity – včetně autoportrétů, zakázek i účasti na Salonu nezávislých, a zdůrazňuje jeho vztah k trhu a sběratelům, kteří se stali spolutvůrci jeho posmrtného uznání.

Do 20. července, opět doporučuji koupit vstupenky předem přes internet, já jsem bez vstupenky čekala ráno před otevřením ve frontě přes hodinu.

1. obvod, Jardin des Tuileries, Place de la Concorde

*Výstava se otvírá obrazem s názvem Já, portrét, krajina z roku 1890, zapůjčeným z Národní galerie v Praze*

Henri Matisse v Grand Palais

Výstavu s názvem Matisse: 1841-1954 jsem ještě neviděla, tak jen přidávám upoutávku ze stránek Grand Palais. Výstava představuje poslední roky kariéry Henriho Matisse v letech 1941 až 1954 prostřednictvím více než 300 děl ze sbírky Centre Pompidou a z významných mezinárodních zápůjček, a odhaluje multidisciplinární povahu jeho tvorby v tomto období. Kromě pláten a vystřihovaných koláží jsou zde k vidění jeho kresby, návrhy vitráží, ilustrované knihy a textilie, spadající do posledních deseti let jeho života.

Do 26. července, vstupenky předem TADY.

8. obvod, 25 avenue du Général Eisenhower

Alexander Calder ve Fondation Louis Vuitton

Velká retrospektiva Alexandera Caldera s názvem Calder: Rêver en équilibre bude zahájena zítra a moc se na ni těším. Bude to přehlídka jeho ikonických mobilních objektů, ale zároveň také komplexní pohled na umělce, který se pokusil proměnit samotnou definici sochařství. Současně budou v rozlehlých prostorách Nadace Louis Vuitton vystavena i díla Calderových přátel – Jeana Arpa, Pieta Mondriana, Paula Klee, Pabla Picassa a dalších členů avantgardních uměleckých hnutí, a třicet pět fotografií od některých z nejvýznamnějších fotografů 20. století (mimo jiné Henri Cartier-Bresson, André Kertész, Gordon Parks, Man Ray, Irving Penn a Agnès Varda).

Do 16. srpna 2026.

16. obvod, 8 avenue Mahatma Gandhi

Martin Parr v Jeu de Paume

Nedávno zesnulému britskému fotografovi Martinu Parrovi uspořádali v Paříži velkou výstavu, která je přehlídkou jeho nejslavnějších fotografických cyklů. Nečekejte krásné obrázky – Parr je drsný kritik výrazných sociálních jevů a civilizace všeobecně a jsou pro něj typické ostře barevné motivy, zaměřené na témata, spojená s masovou turistikou a volným časem, kulturou spotřeby, nákupy nebo přehnaným využitím technologií. Fotky jsou na první pohled zábavné, na ten druhý znepokojivé až místy děsivé.

Do 24. května 2026.

1. obvod, 1 place de la Concorde (Jardin des Tuilleries)

Sebastião Salgado v Hôtel de Ville a v Galerii Polka

Druhá fotovýstava, kterou doporučuji, je proti Parrovi úplně jiné kafe. Brazilský fotograf, žijící v posledních letech až do své loňské smrti v Paříži, nabízí monumentální pohled na svět skrze fotografii jako estetický i etický nástroj, a to především díky jeho velkoformátovým sériím Genesis a Amazonia. Expozice staví na kontrastu mezi dvěma polohami Salgadovy tvorby – na jedné straně jsou to snímky nedotčené přírody – pralesy, řeky, zvířata a domorodé komunity zachycené v cyklu Amazonia, zatímco na straně druhé se v cyklu Genesis připomíná i Salgadův dlouhodobý zájem o člověka v extrémních podmínkách – při práci, migraci a sociální nerovnosti. Jeho snímky jsou zásadně černobílé, s monumentální kompozicí a ostrým kontrastem. Kromě výše uvedených dvou cyklů jsou na výstavě představeny i ukázky z poslední série, zobrazující Paříž, kterou vytvořil těsně před svou smrtí na základě prosby pařížské radnice.

Výstava na pařížské radnici trvá do 30. května, vstup je zdarma, ale s povinnou rezervací předem přes internet. O výstavu je velký zájem, takže doporučuji rezervovat nejméně týden předem. Pokud byste se na výstavu nedostali, tak některé z fotografií jsou vystavené i na plotě radnice podél rue de Rivoli.

Hôtel de Ville, 4. obvod, 3 rue de Lobau (ze zadní strany Hôtel de Ville)

Salgadovy fotky Paříže jsou k vidění i v Galerii Polka, která ho zastupuje. Je jich zde víc, než na radnici, a jsou všechny úžasné. Všech třicet snímků si můžete prohlédnout i na stránkách galerie TADY.

Do 16. května 2026.

Cour de Venise, 3. obvod, 12 rue Saint-Gilles (pozor, na této adrese leží obchod, kde bývají také miniaturní výstavy. Samotná galerie se nachází ve dvoře za šedými vraty, u kterých je nutné zazvonit). Vstup zdarma.

*Cour de Venise, Galerie Polka je na této fotce vlevo*

Co má Paříž společného s Benátkami?

28.3.202628.3.2026hfNapsat komentář

Na první pohled téměř nic. Paříž je velkoměsto pulzující energií, hlukem, spěchem, širokými bulváry a kavárenským životem, zatímco Benátky jsou tichým, do sebe uzavřeným labyrintem kanálů a úzkých uliček. A přesto, když člověk obě města zná blíže než jen z pohlednic, začne mezi nimi objevovat jemná, nenápadná, ale místy hluboká spojení.

Obě města mají zvláštní vztah k minulosti. Ne k té okázalé, popisované v turistických průvodcích, ale tiché, někdy až skryté. Stačí sejít z hlavních tras. V Paříži se vydat dál od Eiffelovky a Louvru a v Benátkách zabloudit mimo Rialto a náměstí Svatého Marka. V obou případech se najednou ocitnete v prostoru, kde vás obklopí minulost, která není turistickou atrakcí, ale je propojená s přítomností.

Jedním ze silných spojovacích bodů obou měst je připomínka holokaustu v podobě památníku, který má na obou místech téměř stejnou podobu. Jak v Paříži tak i v Benátkách jde o nenápadný prostor, ve kterém jsou od roku 1982 instalovány reliéfy litevského sochaře Arbita Blatase.

V Paříži je Blatasův cyklus reliéfů součástí památníku Mémorial de la Shoah, který stojí v historické čtvrti Marais. Samotný památník má kořeny v poválečných letech (původně jako Mémorial du Martyr Juif Inconnu). Dnešní podoba vznikla po rozsáhlé přestavbě v roce 2005. Dnes je to největší centrum v Evropě, věnované dokumentaci holokaustu, jehož cílem není jen připomínat minulost, ale aktivně vzdělávat a bojovat proti antisemitismu a nenávisti.

Do památníku se vchází uzavřeným dvorem – prostorem, který má v člověku vyvolat pocit sevření a izolace, a v jehož středu stojí válcovitý bronzový objekt s názvy koncentračních táborů, kam byli pařížští Židé nejčastěji deportováni. Právě zde, na stěně tohoto nádvoří, jsou umístěny Blatasovy bronzové basreliéfy. Sedm výjevů zachycuje klíčové momenty šoa – deportace, ghetta, násilí i smrt.

Na opačné straně nádvoří se rozprostírá zeď se jmény 76 000 Židů deportovaných z Francie. V podzemí pak leží krypta se symbolickým hrobem šesti milionů obětí. Památník zároveň zahrnuje archiv, knihovnu, výzkumné centrum i vzdělávací programy, které rozšiřují téma i na další genocidy 20. století. Kromě toho se ve vstupních prostorách konají krátkodobé výstavy fotografií a dokumentů. Namátkou si vzpomínám, jak tu před několika lety byla uspořádána výstava k příležitosti atentátu na Heydricha v Praze.

*Blatasovy reliéfy na zdi pařížského Památníku holokaustu*

Arbit Blatas (1908–1999), rodák z litevského Kaunasu, byl malíř a sochař spojený s pařížskou École de Paris. Působil mezi Francií, Itálií a Spojenými státy. Jeho tvorba byla silně ovlivněna osobní zkušeností s holokaustem – mnoho členů jeho rodiny zahynulo v nacistických táborech. Právě proto se ve svých dílech opakovaně vracel k tématu paměti, ztráty a lidské důstojnosti.

V Benátkách je Blatasovo dílo umístěno v prostoru bývalého ghetta. Historicky jde o první ghetto vůbec – bylo ustaveno Benátskou republikou v roce 1516 a později posloužilo jako model pro všechna další ghetta. Ostatně i samotné slovo „ghetto“ pochází z benátštiny, lehce ovlivněné němčinou – tehdy ovšem bylo jen pouhým názvem této čtvrti a svůj neblahý význam dostalo až v průběhu staletí.

Ghetto tvořilo – a tvoří – malý ostrov, propojený s pevninou třemi mosty. To v minulosti umožňovalo kontrolu nad celou židovskou čtvrtí – se soumrakem byly mosty uzavřeny a ghetto tak bylo odříznuto od města. Dnes tu stále žije židovská komunita a k večeru zde potkáte mnoho jejích členů, pospíchajících na modlitby, které se konají v malém prostoru na východní straně hlavního náměstí Campo di Ghetto Nuovo. Na náměstí leží ovšem i pět synagog, dobře skrytých, takže je podle odlišných oken odhalí jen cvičené oko. Nicméně židovská komunita pořádá komentované prohlídky, které zahrnují právě i návštěvu těchto historických synagog.

Blatasův cyklus reliéfů je umístěn na jedné ze zdí, které lemují náměstí. Právě zde vznikla původní verze památníku, odhalená roku 1982. Stejně jako v Paříži, i zde ji tvoří cyklus sedmi bronzových reliéfů, které vyprávějí příběh pronásledování – od Křišťálové noci po deportace a konečné řešení.

Blatas pro Benátky později vytvořil i další dílo, „Poslední vlak“, věnované konkrétně benátským Židům deportovaným v letech 1943–1944. Ze zhruba tisícové židovské komunity bylo běhen války deportováno asi tři sta osob, převážně do Osvětimi. Vrátilo se jich pouze sedm. Dnes má komunita asi pět set členů.

Cyklus „Monument of the Holocaust“ ale nevznikl jen pro Benátky a Paříž. Kromě těchto dvou měst existují jeho další instalace také v New York City (původně u sídla OSN, dnes v areálu Hebrew Union College) a v Kaunasu, odkud Blatas pocházel. Každá z těchto verzí nese stejný základní tvar i poselství, ale v každém městě rezonuje jinak – podle jeho vlastní historie.

Před Blatasovým dílem v Paříži a později v Benátkách si uvědomíte, že nejde jen o dvě různá místa, ale o jeden příběh, rozprostřený v prostoru. Příběh, který propojuje města, lidi i generace. Možná právě v tom spočívá skutečná podobnost Paříže a Benátek. Ne v architektuře, ani v atmosféře, ale ve schopnosti nést paměť. Uchovávat ji nejen v muzeích, ale i v ulicích, ve zdech, v tichých zákoutích. Turista vidí krásu. Ten, kdo se zastaví, začne vidět i vrstvy pod ní. A právě tam se Paříž a Benátky setkávají.

Kašna Haudriettes

16.1.202615.1.2026hfNapsat komentář

Při procházce ve čtvrti Marais jste už možná na křižovatce rue des Archives a rue des Haudriettes narazili na stejnojmennou kašnu, která je dalším zachovalým prvkem minulosti, který přežil asanaci čtvrti. Byla postavena v letech 1764 až 1765 v neoklasicistním stylu, který byl velmi módní na konci vlády Ludvíka XV., podle návrhu architekta Pierra-Louise Moreau-Desprouxe, zastánce návratu ke klasické řecké estetice. Její stavbu financoval kníže Rohan.

Masivní stavba obdélníkového půdorysu představuje jednoduchost kompaktních forem, inspirovaných řecko-římským uměním. S dojmem monumentálnosti, který tato kašna budí, kontrastuje jemný mramorový basreliéf, který je dílem Pierra Mignota, a který představuje Nymfu fontán, jejíž sádrový model byl vystaven na výtvarném Salonu v roce 1765.

Pod basreliéfem je umístěný maskaron v podobě lví hlavy, ze které v minulosti tryskala tenkým pramínkem voda. Dnes už z kašny voda neteče. Mohutná stavba na nároží tak zůstává jen připomínkou starých dob.

Kašna sice pochází z druhé poloviny 18. století, ale byla tehdy na tomto místě už třetí v pořadí. První a původní veřejnou kašnu zde nechal postavit po roce 1569 tehdejší předseda účetního dvora Luillier, který vlastnil dům v nedaleké rue de Braque. Jeho zahrada dosahovala až do těchto míst. Lullierovi se podařilo získat koncesi, která mu pro potřeby zahrady umožňovala odebírat vodu z veřejných fontán, kterou do okolí přiváděl akvadukt z výšin obce Belleville, ale na oplátku se zavázal ke zřízení veřejné kašny pro obyvatele. Jeho původní stavba byla pak kolem let 1636-1638 nahrazena další kašnou s názvem Fontaine Neuve.

*Takto zachytil kašnu slavný fotograf Eugène Atget v roce 1898, než byly zbourány okolní domy, ke kterým fontána původně přiléhala, a než zde vyrostla dnešní zástavba*

Na nároží nad kašnou najdeme jednu z nejzajímavějších nástěnných maleb v této čtvrti. Je dílem lyonského umělce Roberta Combase a představuje Dona Quijota, který v křesle vzpomíná na své boje s větrnými mlýny.

3. obvod, nároží rue des Archives a rue des Haudriettes