Francouzská národní banka sídlí v rozlehlém komplexu budov nedaleko bývalého Královského paláce. Sídlo zde zabírá celý blok a skládá se z mnoha budov, spojovacích chodeb a dvorů. Centrem komplexu je Hôtel de Toulouse (nebo taky podle svého prvního majitele Hôtel de La Vrilière) ze 17. století s reprezentačními prostory, které je sídlem guvernéra banky, ale také novější stavby, které lépe slouží samotné činnosti banky a jejích návštěvníků. Jsou to budovy z 19. století, lemující rue Croix-des-Petits-Champs, s frontonem nad hlavním vstupem do banky, který vytvořil Albert-Ernest Carrier-Belleuse a který nese název Moudrost opravuje štěstí, a dále moderní budova, postavená v letech 1936 až 1950.

Šance podívat se dovnitř je jen o Dnech evropského dědictví, kdy banka zpřístupňuje pro veřejnost Hôtel de Toulouse v severní polovině areálu. Jeho interiér, a především jeho bohatě zdobený hlavní sál, nazývaný Zlatá galerie, přitahuje návštěvníky natolik, že se k němu od vstupu vydávají úprkem bez ohledu na to, co všechno je předtím ještě k vidění.

Palác, postavený Françoisem Mansartem v roce 1635 pro Louise Phélypeaux de La Vrillière, státního tajemníka Ludvíka XIII., koupil v roce 1713 Louis-Alexandre de Bourbon, hrabě z Toulouse, legitimizovaný poslední syn Ludvíka XIV. a jeho favoritky Madame de Montespan. Po přestavbě ve stylu 18. století, zahrnujícím především témata námořnictví a lovu (hrabě byl námořní admirál a také nadšený lovec), dostal palác jeho jméno, které se používá dodnes.

Po smrti hraběte zdědil palác jeho syn, který zemřel v nejhorších letech Francouzské revoluce v roce 1793. Budova byla znárodněna a proměněna na státní tiskárnu (přičemž Zlatý sál sloužil jako skladiště papíru), což ji zřejmě uchránilo před zničením. V roce 1808 ji od státu odkoupila Banque de France, která do té doby sídlila v nedalekém kostele Oratoire du Louvre. Palác si díky tomu zachoval i svoji původní podobu, ať už jde o zdobné obklady stěn, mramorové krby, původní parketové podlahy nebo sochařskou a malířskou výzdobu. Pověstná Zlatá galerie s barokní výzdobou, která má přes čtyřicet metrů na délku, šest a půl metru na šířku a osm metrů na výšku, je toho důkazem.

Hlavní vstup do paláce se nachází za mohutnými vraty v rue de La Vrilière, odkud se přes dvůr a po čestném schodišti dostaneme do předpokojů a sekretariátu guvernéra banky, se spoustou zasedacích sálů a salonů a s přímým vstupem do Zlaté galerie. Sály, vytvořené z dřívějších apartmá původních majitelů, jsou rozloženy na dvou patrech, propojených několika schodišti.

Součástí těchto prostor jsou i přijímací reprezentační salóny, bohatě vybavené nábytkem ze 17. a 18. století. Některé z kusů jsou však také v empírovém slohu. Dostaly se sem z dědictví po Carolině Bonaparte, Napoleonově sestře, a jejím manželu Joachimu Muratovi, maršálu Francie a pozdějšímu neapolskému králi. Proto nás neudiví ani ohromný Napoleonův obraz v jedné z místností.

Těsně k Hotelu de Toulouse přiléhají budovy z 19. století., kde se nachází hlavní vstup pro návštěvníky a kde se odehrává samotná činnost banky. Jedno z nádvoří je kompletně zastřešeno skleněnou střechou. Jsou na něm umístěna různá sezení v oddělených koutech, vytvořených zelení, a je běžně přístupné zaměstnancům banky, kteří tady mohou o pauzách odpočívat. Při prohlídce právě tady probíhaly prezentace o činnosti banky. Byly zde rozmístěny panely s informacemi o chodu instituce, jejím členění a její činnosti. Také tady postávali zaměstnanci, kteří měli za úkol návštěvníky podrobněji informovat. Mě si tady odchytila paní, která mě přinutila k testu o měnové politice banky (z pěti otázek o euru jsem na tři odpověděla špatně).

Na toto nádvoří nás od vchodu přivedl průchod jednou z budov, které k němu přiléhají. Široké schodiště vede k zasedacímu sálu představenstva banky. Stěny tohoto sálu jsou pokryty nádhernými belgickými tapiseriemi, tvořenými z úzkých pásů s motivem váz s květinami, umístěných vedle sebe, takže vytvářejí iluzi vnitřní zahrady. Byly vyrobeny v Belgii v polovině 17. století. Nad krbem dominuje portrét prvního majitele paláce Louise Phélypeauxe, pána z la Vrillière.

Když už tady postupuji proti směru návštěvní trasy, musím se vrátit i do vstupních prostor. Na rozdíl od historických budov je vstup tvořený rozlehlou supermoderní halou, které dominuje v zadní části celonerezový box, vytvářející zavěšené auditorium, navržené v roce 2012. Těsně k němu přiléhá deset metrů hluboké pancéřové sklepení, vybudované v letech 1924 až 1927, které obsahuje zlaté rezervy Francie. Tam nás, samozřejmě, nepustili. Museli jsme se spokojit se dvěma zlatými cihlami, vystavenými v pancéřované vitríně se stěnami, tlustými 3 centimetry, které hlídalo asi deset bodyguardů. Mimochodem, Banque de France nyní drží 2 436 tun zlata, což je prý něco přes 100 miliard eur.

Národní banka patří k jednomu z nejvyhledávanějších cílů při Dnech evropského dědictví. O prohlídku je velký zájem a v minulosti, kdy nebylo možné si ji rezervovat, mě vždycky odradila děsivá fronta. Teď už jsou rezervace možné, takže určitě neváhejte a včas se přihlaste. Bez rezervace je to na několik hodin čekání, s rezervací jste za čtvrt hodiny uvnitř.

Při čekání si můžete prohlédnout nenápadný dům přímo naproti vstupu do banky. Vedle jeho dveří visí dvojjazyčná pamětní deska, která informuje, že právě tady se nacházela redakce časopisu Svědectví, kterou vedl Pavel Tigrid. Někde jsem se jednou dočetla, že si tuto adresu vybral právě proto, že byla banka tak dobře střežená, že by si zde případní estébáci nedovolili proti Svědectví zasáhnout.

Banque de France, 1. obvod, 31 rue de la Croix de Petits Champs (adresa pro vstup při návštěvě)

Nejstarší a nejznámější pařížské divadlo je současně i národním divadlem, přestože oficiálně tento titul nenese. Jeho historie je od samých začátků spojena s postavou Molièra, který je považován za jeho zakladatele a duchovního otce – duchovního hlavně proto, že soubor, který nesl název Comédie française, vznikl až sedm let po jeho smrti. Přesto, když tady mám mluvit o Comédie française, jinak, než Molièrem stejně nemůžu začít.

Dramatik a herec, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, se divadlu věnoval od svých jednadvaceti let a vlastní herecký soubor založil kolem roku 1648. Zprvu s ním objížděl venkovské štace, kde současně psal vlastní repertoár. Když se souborem v roce 1658 dorazil do Paříže, stal se brzy oblíbencem Ludvíka XIV. a častým hostem na jeho dvoře, kde pořádal a organizoval nejen svoje i cizí divadelní představení, ale také choreografie k různým královským slavnostem. Králova přízeň a jeho místo u dvora mu vynesly slávu, kterou dokázal využívat dál pro dobro svého hereckého souboru. Ten za Moliérova života vystřídal několik pařížských scén; pro Molièra tou poslední bylo divadlo Královského paláce (a tedy dnešní místo Comédie Française). Nedaleko divadla v rue de Richelieu také bydlel, což dosvědčuje i jeho socha s pomníkem.

Na scéně divadla také 16. února 1673 zemřel. Podle jeho životopisců trpěl vážnou nemocí, nikde ovšem konkrétně nespecifikovanou, která mu způsobovala slabost, bolesti na hrudi a nekonečný kašel. Údajně mohlo jít o chronický zánět plic nebo pohrudnice. Ironií osudu právě v okamžiku, kdy hrál ve čtvrté repríze Zdravého nemocného roli Argana, ho postihlo chrlení krve, roli však dohrál a po představení se nechal odvézt do svého bytu, kde ještě téhož večera zemřel. Bylo mu padesát jedna let.

Kvůli hereckému povolání, které v té době bylo považováno za nečestné a herci se ho obvykle těsně před svou smrtí oficiálně vzdávali, aby vůbec měli právo na církevní pohřeb, mu duchovní od svatého Eustacha odmítli poslední pomazání i oficiální pohřeb. K tomu nakonec došlo údajně jen díky intervenci samého krále u pařížského arcibiskupa; vdova ovšem musela prohlásit, že zesnulý byl čalouníkem a pohřeb musel být bez mše a v tajnosti, což tak úplně nevyšlo, protože se jeho smrt velmi rychle rozkřikla a na hřbitově svatého Josefa (který ležel poblíž dnešní Burzy) se sešly davy lidí. Během Francouzské revoluce byly Molièrovy ostatky ze hřbitova vyzvednuty (společně s La Fontainovými) a v roce 1817 byly oběma velikánům vybudovány důstojné hrobky na hřbitově Père Lachaise.

Po Molièrově smrti jeho soubor pokračoval ve vystupování a šíření jeho dramatického díla, které se postupem času stávalo stále oblíbenější a známější. Jeho život sám o sobě však zůstává tajemný, částečně i díky tomu, že po něm nezůstaly žádné dopisy ani paměti a neexistují ani domy, ve kterých žil (přestože tu a tam v Paříži narazíte na ceduli, že přesně tady žil Molière).

V historii tohoto divadla je zapotřebí od sebe oddělit dvě věci – herecký soubor a budovu. Historie souboru, který nese název Comédie française, začíná sedm let po Molièrově smrti na základě královského výnosu Ludvíka XIV., kterým došlo ke spojení dvou hereckých souborů – toho Molièrova, který tehdy hrál v míčovně paláce Guenegaud, protože byl mezitím z Královského paláce vyštípán ctižádostivým hudebníkem Lullym (s nímž měl Molière mnoho sporů), a italského hereckého souboru z paláce de Bourgogne (z něhož dnes zůstala jen Tour Jean-sans-Peur). Po svém založení hrál tento nový soubor, kterému dával královský výnos monopol na divadelní vystupování v Paříži, v různých malých sálech, až se jejich domovskou scénou stalo divadlo Ódeon. Do Královského paláce se vrátil až v roce 1799, kde působil až do nešťastného požáru v březnu roku 1900, který divadlo zcela zdevastoval. Následovala rekordně rychlá rekonstrukce, která divadlo uvedla přesně do původního stavu, a která musela být dokončena v několika měsících, aby divadlo ještě stihlo Všeobecnou výstavu v roce 1900.

Dnešní jeviště proto není stejnou scénou, na které umíral Molière. Zůstala zde jen jedna jediná věc – křeslo, ve kterém slavný dramatik a herec odehrál své poslední představení, a které je vystaveno ve skleněné kleci ve foyer divadla. Jeho autenticita však zůstává nejistá a spíš pochybná, protože křeslo prý kdysi někdo našel vyhozené na ulici při bourání domu, kde slavný dramatik bydlel, a někdo jiný usoudil, že by to mohlo být právě jeho slavné křeslo, které se tak následně stalo doslova relikvií; pokud historka o autenticitě není pravdivá, je však aspoň dobře vymyšlená a dodnes funguje.

Salle Richelieu, jak se přezdívá tomuto divadelnímu sálu proto, aby bylo možné ho odlišit od dalších dvou scén, které spadají pod Comédie française, a to Théâtre du Vieux-Colombieux v 6. obvodu a Studio-Théâtre pod obrácenou pyramidou v Carrousel du Louvre, má sice 879 míst, ale překvapí tím, jak malé a komorní vlastně je (ve srovnání s Operou Garnier nebo i našim Národním divadlem), ať už jde o samotný sál, pětistupňové hlediště, vstupní schodiště nebo zázemí pro herce. Budova byla původně zamýšlená jako operní dům, s velkou hloubkou jeviště a výškou hlediště, a s ambicí nenarušit harmonii Palais-Royal, kterému se stavba divadla musela podřídit. Z iniciativy vévody z Chartres ji navrhl architekt Victor Louis, který se kolem roku 1774 postaral o první sjednocující úpravy celého areálu Královského paláce, včetně podchozích podloubí. Interiér ve stylu italských divadel tehdy v podstatě kopíroval předchozí Louisovu koncepci divadla v Bordeaux, kterou architekt vytvořil deset let předtím.

Strop divadla je mladší než celá stavba. Pochází z roku 1913 a vymaloval ho Ingresův žák Albert Besnard. Ještě mladší je opona, ta byla vytvořena v roce 1987 abstraktním malířem Olivierem Debré a právě prošla dlouhým restaurováním, po kterém byla nainstalována zpět právě minulý týden.

Během naší prohlídky divadla jsme měli možnost podívat se i do běžně nepřístupných prostor. I v nich platí to, že je zde velmi málo místa, takže herci mají problémy se šatnami a prostory, kde čekají na své vystoupení. Největší zajímavostí je asi to, čemu říkají „foyer des artistes“ – velký sál, skromně vybavený jen židlemi, stolky a piánem, kde se herci mohou scházet a které tradičně historicky patří jen jim. Bez jejich svolení sem nesmí vstoupit nikdo nepovolaný, dokonce ani ředitel divadla ne. Okna vedou na úzký balkonek přímo v průčelí budovy, takže z nich vidíte na place Colette a korálkový vstup do metra od Jeana-Michela Othoniela. Pokud budete mít štěstí, můžete občas večer vidět na balkónu herce, jak v kostýmech čekají na svůj výstup.

Přímo naproti herecké místnosti leží na konci krátké chodby vstup na jeviště. Musíte však překonat několik prudkých schodů dolů, což prý bývá problém zvlášť pro herečky, pokud hrají v dlouhých sukních nebo krinolínách.

S hlavním schodištěm těsně sousedí v prvním patře velká místnost divadelního bufetu. Její zlacené a štukové výzdobě dominuje na mramorovém krbu Molièrova busta od Prospera Chabrola. Podoba místnosti pochází z rekonstrukce divadla po požáru v roce 1900.

Na opačném konci místnosti stojí socha Voltaira, která je mramorovou kopií sádrového originálu, uloženého v nedaleké Národní knihovně. Autorem je Jean-Antoine Houdon, který vytvořil obě verze sochy.

Voltaire je sice pohřben v Panthéonu, jeho tělo tam však není celé. Jeho srdce, vyjmuté hned po jeho smrti v roce 1778, se téměř ihned stalo relikvií, vystavenou v pokoji v Château de Ferney, kde filosof předtím žil. O jeho uložení v Národní knihovně rozhodl až v roce 1864 Napoleon III. Kromě toho byl z těla vyjmut i mozek, a to apotykářem, který prováděl pitvu a balzamování těla. Vystavoval ho dlouhé roky ve své lékárně a v majetku jeho rodiny zůstal až do začátku 20. století, kdy ho jeho potomci darovali Comédie française výměnou za dvě doživotní místa v divadle. Od té doby je mozek uložen v podstavci této jeho sochy. Aby toho nebylo málo, tělo v Panthéonu postrádá i nohu a jeden zub, které byly pravděpodobně ukradeny hrobníky nebo rovnou fetišisty během Voltairova pohřbívání v roce 1778 v opatství Scellières.

Z oken bufetu je krásný výhled přímo na place André Malraux s jednou ze dvou fontán, které tento prostor zdobí. Věřím, že večer, když v nasvícené fontáně tryská voda, mají diváci o přestávce další zážitek. Z bufetu se pak běžně nepřístupnou chodbou, jejíž čelní okno vede do rue de Montpensier, dostaneme do poslední místnosti, kterou jsme v rámci prohlídky mohli vidět – do sálu, kde se konají zasedání divadelního výboru. I ten byl vytvořen při rekonstrukci v roce 1900, jen je jeho výzdoba, korunovaná nádherným křišťálovým lustrem, ještě bohatší a těžší.

O tom, že divadlo organizuje tyto prohlídky, jsem se dozvěděla v podstatě náhodou (když se mi opět ani letos nepodařilo zarezervovat si prohlídku v době Dnů evropského dědictví). Prohlídky se konají skoro každý víkend a rezervovat si je můžete na stránkách divadla (z odkazu se proklikáte přímo k objednávce konkrétního termínu, který se dá zarezervovat až do konce divadelní sezóny v květnu 2024; zatím je tam i na říjen dost volných míst).

Pokud byste chtěli vidět některé představení, můžete si koupit lístek buď přímo v pokladně denně mezi 11 a 18 hod, nebo přes internet TADY. Program se spoustou dalších užitečných informací, včetně seznamu členů souboru, je uveden v brožurce, kterou si stáhnete TADY.

Kromě běžných míst jsou každý den hodinu před představením nabízeny zbylé vstupenky za cenu 5 eur. Většinou jich prý bývá tak 65-85, nedají se rezervovat, ale vyčekat ve frontě u přepážky u bočního vstupu z rue de Richelieu (naproti fontáně). Kromě toho je každé pondělí na stejném místě nabízeno až 85 vstupenek zdarma pro mladé do 28 let.

La Comédie Française, 1. obvod, place Colette / 2 rue de Richelieu

Jen pár kroků od zahrady Královského paláce leží malé náměstí, které zůstává mimo běžné trasy nejen turistů, ale také Pařížanů. Je uzavřeno dopravě a to je pravděpodobně důvod, proč je stále ještě klidným bodem v centru města, kde se můžete posadit v jedné z malebných kaváren a nerušeně si užít krásné okolní domy. Je na co se dívat.

Náměstí dřív patřilo ke Královskému paláci – bylo jeho dalším dvorem, kde v dávných dobách sídlily královské kanceláře. Poté, co byly budovy po Francouzské revoluci zabaveny, bylo náměstí v roce 1799 zpřístupněno veřejnosti a byl přes ně otevřen průchod do rue des Bons Enfants. Tehdy se ovšem ještě jmenovalo Cour des Fontaines, podle fontán, které zde byly umístěny a které byly propojeny s velkou fontánou v zahradě Královského paláce. Později se jmenovalo také place du Palais Royal a až v roce 1867 ho přejmenovali na počest vévody z Valois, budoucího krále Ludvíka-Filipa I. (a současně posledního francouzského krále, který vládl od roku 1830 až do své abdikace po revoluci v roce 1848, kdy emigroval do Anglie, kde v roce 1850 zemřel).

Kromě fasády Královského paláce sousedí náměstí i s honosným Grand Hotelem, který je momentálně v rekonstrukci a tedy pod lešením, a naproti s moderní budovou Ministerstva kultury a komunikací, kterou snadno poznáte podle jeho fasády, potažené kovovým krajkovým dekorem. Na opačné straně pak stojí honosná budova bývalé Asociace výrobců textilu s krásným kamenným reliéfem nad vstupem.

Zatímco na svém jižním konci je náměstí uzavřeno arkádou průchodu Passage Vérité, který prý svoje jméno dostal podle toho, že pod ním v 19. století stával stánek s novinami, na opačné straně do něj shlíží Pavillon Constant d’Ivry, uzavírající jižní křídlo Královského paláce. Průchodem v tomto pavilonu se dostaneme rovnou na nádvoří Královského paláce s černo-bílými pruhovanými sloupy Daniela Burena, a vpravo potom pod arkády, které zahradu obklopují a které nás přivedou až k fontáně uprostřed.

1. obvod, place de Valois

Palác, o kterém dnes bude řeč, najdete hned na začátku rue de Rivoli, jako první ještě před tím, než začíná proslulé podloubí, které se táhne podél celé ulice. Je trošku zastrčený vedle Hôtel de la Marine a jeho průčelí se otvírá do boční rue Saint-Florentin, přesto je z jeho oken tento dechberoucí výhled na place de la Concorde.

Sídlo je dnes sice známé jako Hôtel de Talleyrand, původní název Hôtel de Florentin však odkazoval na prvního majitele, hraběte ze San-Florentin, který si ho nechal v letech 1767 až 1769 postavit jako svoji soukromou rezidenci. Architekt palác symetricky začlenil do nového plánu place de la Concorde, navrženého architektem Gabrielem, a stejně tak i dodržel předložený sloh Ludvíka XV.

Po smrti hraběte v roce 1777 palác sice připadl dědicům, ti ho však museli prodat, aby uhradili rodinné dluhy. Poslední majitelkou před Francouzskou revolucí byla vévodkyně ze Salmu, která se snažila palác zachránit tím, že ho pronajala vyslanectví Benátské republiky. Nakonec jí ho revolucionáři v roce 1794 stejně zabavili, aby v něm zřídili sklad munice a salnytru, který se používal k výrobě střelného prachu. Po roce 1800 přišel zchátralý palác při budování nové rue de Rivoli a kolmé rue de Mondovi o celou zahradu.

V roce 1815 se dostal do rukou hraběte Talleyrand-Périgord, politika a stratéga, který z něj udělal centrum politického života, především díky svému angažmá při jednáních kolem Fontainebleauské smlouvy a následně i Vídeňského kongresu, kdy tehdejší státníci upravovali mezinárodní poměry v Evropě po napoleonských válkách. V jeho pařížském paláci se tak vystřídaly všechny nejmocnější osobnosti té doby, včetně Fridricha Viléma II. Pruského, Františka I. Rakouského a ruského cara Alexandra I.

Po Talleyrandově smrti v roce 1838 palác zakoupil baron James de Rothschild. V rukou jeho rodiny pak zůstal až do roku 1950, kdy ho odkoupila americká vláda, která si ho už předtím pronajala, aby v něm zřídila Centrum George Marshalla. Právě zde byl na jednáních v červnu a v červenci 1947 představen sedmnácti zúčastněným evropským zemím Plán evropské obnovy, známý jako Marshallův plán, jehož cílem bylo organizovaně zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě, a konala se zde celá řada následných jednání o jeho realizaci. Palác dodnes patří americké vládě a i když jeho větší část slouží pro administrativu americké ambasády, Marshallovo centrum zde má stále své sídlo.

Historii Marshallova plánu a současnou činnost centra připomíná nejen výstavka v jídelně, která byla místem zasedání, a fotografie a různé informační panely, rozmístěné v ostatních salonech, ale především pamětní deska, respektive dvě desky, jedna ve francouzštině a jedna v angličtině, umístěné na budově ze strany rue de Rivoli.

Celý palác prošel v posledních desetiletích dvěma velkými rekonstrukcemi – při té první v 80. letech minulého století byla budově navrácena původní dispozice a funkce jednotlivých místností, přičemž byla každá část zrestaurována podle svého původního určení. Při dalších restaurátorských pracích, uskutečněných v letech 1999 až 2007, byly důkladně dokončeny všechny prostory budovy, počínaje čestným schodištěm s nádhernou stropní malbou.

Marshallovo centrum zabírá celé první patro, tak zvané piano nobile, které se skládá kromě už zmíněné proslavené jídelny také z velkého salonu, hudebního salonu, několika předpokojů a kabinetů. Všechno je pečlivě zrestaurováno a vyzdobeno v souladu s dobou svého vzniku.

Vlevo postel z roku 1770, vyrobená v tureckém stylu, který byl tehdy v módě. Podle historických záznamů právě taková stála i v ložnici hraběte ze Saint-Florentin.

Vpravo socha s názvem Přátelství, která má rysy Madame de Pompadour.

Hotel de Talleyrand a Centre Georges Marshall se dají navštívit jen během Dnů evropského dědictví. I tady, jako na mnoha jiných místech ve Francii, pojali tyto dny jako zábavnou hru, při které návštěvníky nejen seznámí s palácem, ale také s dobou jeho vzniku. K tomu napomohly dobové kostýmy, do kterých byli oblečeni zaměstnanci, kteří palácem a centrem provázeli. Ten zájem všech institucí a bohatost informací mě na pařížských Dnech evropského dědictví nesmírně baví a vždycky jen smutně vzpomínám na stejnou akci v Praze, která už roky skomírá bez sebemenšího zájmu institucí.

Hôtel de Talleyrand, 1. obvod, 2 rue Saint-Florentin

Historická pošta v těsném sousedství Les Halles sice není žádná známá památka, ale svoje místo si tady na blogu zaslouží – jednak je natolik mohutná, že na ni jako pokročilí Pařížané dřív nebo později v centru narazíte, a navíc se díky své dlouhé otvírací době může v případě potřeby hodit, a to i turistům. No a hlavně je to krásná budova, která po nedávno dokončené rekonstrukci získala i zajímavý moderní šmrnc. Pokud jde o její běžně používaný název, ten neznamená, že by patřila k Louvru, jen prostě stojí v rue du Louvre.

Stavba s trojúhelníkovým půdorysem, která zabírá celý blok, je vertikálně členěná přisazenými hranatými polosloupy a je po téměř celém svém obvodu lemovaná podloubím, chráněným černými mřížemi. Vznikla v druhé polovině 19. století v době transformace historického jádra města. Historie pošty však sahá na tomto místě ještě hlouběji, až do roku 1757, kdy král Ludvík XV. zakoupil v v rue Jean-Jacques Rousseau (tehdy nazývané rue Plâtrière) klasický palác, nazývaný hôtel d’Armenonville, aby v něm nechal zřídit poštovní správu. Ta sloužila více než sto let a když její kapacita přestala stačit, bylo nutné ve čtvrti, z velké části určené k asanaci, vybudovat nový poštovní úřad.

Došlo tak k demolici nejen staré pošty, ale i několika bloků starých domů, na jejichž místě byla v červenci 1886 otevřena nová velká a na svou dobu moderní pošta, tvořená komplexem budov, propojeným vnitřními dvory a centrální třídírnou, kterou kryla industriální ocelová klenba nesená sloupy, kterou její architekt Julien Guadet navrhl v duchu Eiffelových konstrukcí (pošta vznikala ve stejné době jako Eiffelova věž). Pošta měla sice klasickou haussmannovskou fasádu, ale uvnitř se skrývaly moderní poštovní technologie a prosklená střecha, která umožňovala přístup denního světla, stejně jako inovativní vytápění, spalující koňské exkrementy (poštovní vozy byly tehdy taženy koňmi a topiva bylo tedy dost a dost).

Pošta dosloužila v roce 2015, kdy bylo rozhodnuto o její kompletní rekonstrukci a přestavbě. Pamatuji si na tu spoustu článků na všech francouzských webech, zabývajících se památkami a architekturou, které se děsily toho, co z přestavby vznikne – podle návrhu to měla být víceúčelová budova, jejíž součástí se měl kromě poštovního úřadu stát i pětihvězdičkový hotel, restaurace, sociální byty, jesle, obchody a dokonce policejní komisařství. Největší strach měli všichni z toho, že zmizí cenná kovová konstrukce se sloupy, která nebyla památkově chráněná. Taky si vzpomínám, jak jsem o něco později na místě bývalé pošty dlouhou dobu vídala za ohradou jen do výšky trčící zdi bez střechy a s kompletně vykuchanými vnitřnostmi (možná to mám i někde vyfocené, ale zatím jsem to nedohledala), a nic dobrého jsem od přestavby nečekala.

Nakonec jsme po dokončení nové stavby a jejím otevření začátkem tohoto roku všichni zjistili, že to nedopadlo tak špatně. Za původní klasickou fasádou se kromě kusu zachovalé historické části nachází i moderní stavby a je zde všechno, co sliboval návrh. Jen namísto kryté haly s třídírnou pošty vzniklo otevřené atrium, do kterého se dá volně vcházet ze všech ulic, do nichž je stavba orientována – do rue du Louvre, rue Étienne Marcel a rue Jean-Jacques Rousseau. Samotná pošta zde zabírá mnohem méně prostoru než dřív a je tvořena vestavěnou skleněnou buňkou, vloženou pod historický strop, do níž se vchází hlavním vchodem z podloubí pod ohromnými hodinami z rue du Louvre. Namísto původních přepážek jsou tu jen automatizované kiosky, u nichž se zákazníci obsluhují sami. Původní otvírací doba 7/7 a 24/24 byla zkrácena a pošta sice funguje každý den v týdnu, ale jen od 8 hodin do půlnoci.

Přes veškeré obavy byla nakonec kovová konstrukce se sloupy zachována, a to ve volném prostoru atria, částečně zastavěného moderní budovou s byty a kancelářemi. Na fotce dole je vidět, jak pod touto konstrukcí vypadala stará třídírna pošty.

V jižní části prostor byl na rohu rue du Louvre a vnitřního dvora Cour Gutenberg vybudován pětihvězdičkový hotel s názvem Madame Rêve s kavárnou v přízemí a s restaurací a barem na částečně kryté střešní terase, o kterou byla budova nadstavěna. Všechny prostory jsou k prohlédnutí TADY – vypadá to všechno moc hezky, jen se člověk nesmí dívat na ceník hotelových pokojů.

Vnitřní atrium je volně přístupné ze všech vchodů a díky němu se tak dá zkrátit i cesta z jedné přilehlé ulice do druhé.

La Poste du Louvre, 1. obvod, 50 rue du Louvre

Další průchod z jedné části města do druhé – tentokrát od Palais Royal směrem k Les Halles (nebo naopak, jestli chcete), leží tak trochu stranou řetězce ostatních pasáží v 2. obvodu, které jsme tady viděli dřív, jako Passage Verdeau, Passage Jouffroy, Passage des Panoramas nebo Galerie Vivienne. Možná proto do něj zabloudí mnohem méně lidí, přestože leží jen pár desítek metrů od Louvru, je lemovaný luxusními obchody a svou krásou si s těmi ostatními v ničem nezadá. Zvlášť šachovnicová černo-bílá dlažba a stejný ráz starodávných dřevěných výkladců a kulatých svítidel na tepaných mosazných ramenech po obou stranách pasáže přitahují oči. Celá ta krása z doby Druhého císařství je zastřešena skleněnou střechou, která svým ostrým sklonem opticky zvětšuje její výšku.

Vznik této osmdesát metrů dlouhé elegantní neoklasicistní pasáže se datuje do první poloviny 19. století, do doby velkých investičních spekulací, kdy se dva zbohatlí řezníci, jejichž jméno pasáž dodnes nese, rozhodli, že společně vybudují na zakoupeném pozemku ve frekventované čtvrti mezi rue Jean Jacques Rousseau a rue Bouloi tuto krytou uličku. Nová pasáž se stala okamžitě cílem mnoha Pařížanů, už jen proto, že u jejího východu do rue Jean Jacques Rousseau tehdy ležela velká stanice dostavníků, takže cestující, kteří čekali na svůj vůz, se mezitím procházeli pasáží a jejími obchody.

Pasáž vydržela od doby svého vzniku až do dnešních dnů v původním stavu. Od roku 1965 je zapsaná na seznamu památek.

Obchody si zde stále zachovávají svůj elegantní a luxusní vzhled a vypadají tak trochu jako by se v nich zastavil čas. Kromě rozlehlých a krásných prostor po stanici dostavníků, kde se dnes prodávají slavné luxusní boty s červenou podrážkou Louboutin, zde najdeme obchůdky se starožitnostmi, dekoracemi, starými tisky a knihami nebo dokonce starými hudebními nástroji. Nechybí ani módní doplňky nebo parfumerie.

Galerie Véro-Dodat, 1. obvod, mezi 19 rue Jean-Jacques Rousseau a 2 rue du Bouloi

Pasáž je otevřena denně kromě neděle od 7 do 22 hodin

Etalony, neboli kalibrovaná měřidla, byly v Paříži rozmístěny po Francouzské revoluci krátce poté, co Národní konvent přijal v roce 1793 dekret, kterým zavedl ve Francii metrický systém. Metr jako nová délková míra byl dva roky předtím Francouzskou akademií věd složitě vypočítán triangulací a stanoven jako jedna desetimiliontina vzdálenosti od rovníku k severnímu pólu.

Do té doby měly jednotlivé francouzské oblasti svoje vlastní délkové míry, které se sice většinou nazývaly stopa a palec, ale měly různou hodnotu – například pařížská stopa se délkou lišila od stopy z Normandie nebo z jihu země. Přepočítávání měr mezi jednotlivými regiony se tak často stávalo nejen hlavolamem, ale také jádrem mnoha sporů.

Zavedení metru jako jednotné délkové míry odstranilo problémy a přineslo pomoc při sjednocování země. Mělo však také nevýhody – lidé, zvyklí na staré počítání, se tomu novému těžko přizpůsobovali, nebo ho rovnou odmítali. Trvalo proto několik desítek let, než se metrické míry zažily, a teprve až od roku 1840 se jejich používání stalo povinným.

K lepšímu zavádění a používání nové míry měly napomoci i mramorové etalony, které byly v zemi rozmístěny mezi lety 1796 a 1797. Veřejnost, především kupci a jejich zákazníci, podle nich mohla ověřovat míru prodávaného a kupovaného zboží. V Paříži jich bylo na důležitých veřejných místech instalováno šestnáct, z nichž dva se zachovaly až do dnešních dnů.

Jeden z etalonů je umístěn téměř naproti Senátu, pod krátkým podloubím domu v rue de Vaugirard, ve kterém na konci 18. století sídlila Agentura pro váhy a míry. Ze dvou zachovalých je jediný, který zůstal na svém původním místě.

Druhý etalon metru je vezděn do průčelí Ministerstva spravedlnosti na place Vendôme. Dnes už se s jistotou neví, jaké bylo jeho původní umístění.

Pokud byste však na metr chtěli jít vědecky a nikoliv historicky, bude vás zajímat také ten nejdokonalejší současně platný etalon metru. Najdete ho hned za hranicí Paříže v Sèvres, kde sídlí v zámeckém parku v pavilonu Breteuil Mezinárodní úřad pro míry a váhy. Právě v něm je uchováván mezinárodní prototyp metru, vyrobený ze slitiny platiny a iridia.

6. obvod, 36 rue de Vaugirard

1. obvod, 13 place Vendôme

Slavnou Samaritaine – historický obchodní dům, stojící na nábřeží nedaleko Louvru, zavřel v roce 2005 její vlastník z bezpečnostních důvodů. Dlouhá léta se však o rekonstrukci jen mluvilo, dokonce se spekulovalo, že je s obchodním domem konec, že už neotevře, ale nakonec se rekonstrukce uskutečnila a loni v červnu Samaritaine se svým nádherným secesním interiérem i exteriérem znovu otevřela brány.

Není to ale jen tak obyčejný obchoďák, jako spíš příběh o dvou lidech, kteří se vypracovali z ničeho až na úplný vrchol. Značka La Samaritaine totiž vznikla v roce 1870 jako název malé prodejny, kterou si otevřel mladý obchodník Ernest Cognacq v rue Pont Neuf. Společně se svou ženou Marie-Louise Jaÿ, bývalou prodavačkou z tehdy již existujícího obchodního domu Bon Marché, pak obchod rozšířili do celé budovy a protože jejich malý obchodní dům měl úspěch, začali postupně přikupovat nemovitosti v jeho sousedství, které k němu připojovali. Projekt, který mezitím zabral celý domovní blok, byl nakonec po roce 1883 architektonicky sjednocen a přestavěn. V následujících letech pak oba manželé dokoupili ještě další nemovitosti v okolních ulicích, ze kterých vznikly další pobočky. Obchodům se skvěle dařilo, takže i po smrti obou manželů zůstal obchodní dům v rukou rodiny. Největších obchodních úspěchů firma dosáhla v třiceti poválečných letech, kdy se stala po Galeries Lafayette druhým největším obchodním domem a její motto „On trouve tout à la Samaritaine“ (V Samaritaine najdete všechno) se stalo hlavním heslem všech jejích promyšlených a zábavných reklamních kampaní, které všichni znali. Od poloviny sedmdesátých let však začala její sláva pomalu upadat, budovy postupně degradovaly a ztrácely svůj lesk, až v roce 2001 rodina prodala Samaritaine skupině LVMH, která po ukončení prodeje v roce 2005 začala připravovat náročnou rekonstrukci.

Znalcům pařížských muzeí jméno zakladatelů jistě něco připomíná. Ano, jde o manžele, jejichž umělecké sbírky si dnes můžeme prohlédnout v jednom z paláců ve čtvrti Marais jako Musée Cognacq-Jaÿ.

Odkud se ale vzal název La Samaritaine? Dávno předtím se tak říkalo vodní pumpě, která stávala od dob Jindřicha IV. až do roku 1813 u blízkého Pont Neuf. Jednalo se o velké čerpací zařízení, které zásobovalo vodou celou čtvrť kolem Louvru, a které bylo umístěno v budově, ozdobené nad vchodem sousoším, znázorňujícím biblické setkání Ježíše a Samaritánky u Jakobovy studny.

Pět podlaží, otevřených do vysokého atria, je propojeno schodištěm, které návštěvníka přivede až nahoru pod prosklenou střechu, zaklenutou nad ozdobným malovaným pásem se secesními rostlinnými a zvířecími motivy. V tomto nejvyšším patře najdeme několik kaváren a restaurací. Další jsou potom v suterénu a v přízemí se vstupem z ulice.

Po rekonstrukci se obchoďák proměnil. Pryč je rozlehlé železářství v suterénu, které tam nahradila kosmetika. Nenajdeme zde ani dřívější domácí potřeby, ani sportovní artikly, ani nábytek nebo sanitární zboží a pryč je i oddělení s drobnými zvířaty a ptáky v přízemí. Zkrátka reklama o tom, že v Samaritaine najdeme „tout“ už dnes neplatí. Mimochodem, když už mluvíme o starých reklamách, tak některé z nich jsou dnes ikonické a všichni je znají. Nejproslulejší je asi tato s King Kongem z roku 1974.

Na rozdíl od minulosti, kdy byla La Samaritaine lidová a pro všechny, v ní dnes najdeme téměř výhradně samé luxusní značky s cenami, které se dotýkají hvězd. Přesto stojí za to si ji projít, už kvůli samotné budově.

Stejně jako dřív, i dnes se Samaritaine skládá z několika částí. Tu největší a nejstarší vidíte nahoře. Patří k ní ještě menší budova ve stejném stylu, která je vklíněná hned v sousedství mezi rue du Pont Neuf a rue de la Monnaie, a ve které najdete levnější značky, jako je třeba Zara. Přímo na nábřeží s výhledem na Pont Neuf pak stojí dostavba z roku 1928 ve stylu art-déco, která dnes, na rozdíl od minulosti, slouží pod názvem Cheval blanc jako luxusní hotel.

A pak tady máme tu nejmodernější část.

Stavbu se zvlněnou skleněnou fasádou na rue de Rivoli určitě nepřehlédnete. Navrhli ji dva japonští architekti, Kazuyo Sejima a Ruye Nishizawa, a byla dokončena na začátku loňského roku. Od historické budovy ji sice odděluje uzoučká rue Baillet, přesto jsou obě stavby propojeny podzemím, kde je vytvořeno dvoupatrové průchozí atrium.

Novou budovu postavili na místě dřívější možná nejopotřebovanější části Samaritaine, která zabírala celý blok starých haussmannovských činžáků. Pravděpodobně nebyla architektonicky nijak významná, jinak by asi investoři nedostali povolení k likvidaci, přesto její zbourání a hlavně nový návrh vyvolaly před lety velké vášně. O něco později, ale stále ještě před zahájením výstavby, byla podél rue de Rivoli vybudovaná ohrada a nízká provizorní stavba, ve které nechali majitelé Samaritaine zřídit informační středisko, které vysvětlovalo jejich záměry, ukazovalo novou podobu a předvádělo prezentace a vizualizace. Přesto tam stávaly skupinky s peticemi proti stavbě a nový záměr se dlouho projednával.

Mně osobně se nová stavba líbí, možná proto, že na rozdíl od protestujících jsem ke staré budově neměla žádný citový vztah. Ta nová mi připadá nejen funkční, ale díky deformovanému zrcadlení protějších budov i vrcholně zajímavá.

La Samaritaine, 1. obvod, 99 rue de Rivoli nebo 19 rue de la Monnaie