Katedrála Notre-Dame v Paříži se po více než pětiletém restaurování, které následovalo po devastujícím požáru v roce 2019, stala opět jedním z nejvýznamnějších a nejúžasnějších symbolů francouzské historie a kultury. Celá rekonstrukce, která se soustředila na obnovu poškozených částí, především na věž, střechu a klenby, probíhala s velkým ohledem na historickou věrnost a detaily.

Požár z roku 2019 zničil kompletně střechu i se sanktusníkem – jehlanovou věžičkou nad transeptem, včetně historického systému dřevěných trámů, který sloužil k podpoře střechy. Restaurátoři použili původní techniky a materiály, aby se katedrála co nejvíce přiblížila své předchozí podobě, a to včetně tradičních dubových trámů na obnovení spletitého dřevěného krovu. Kromě střechy a věže byly opraveny také klenby a mnoho vnitřních detailů, včetně soch, které byly poškozeny nebo zničeny během požáru. Katedrála dostala zcela nový mobiliář, včetně oltáře a všech židlí v hlavní lodi, když ten původní kompletně podlehl ohni.

Jako všichni, i já jsem byla zvědavá, jak velkolepé práce dopadly, a při nejbližší příležitosti jsem ke katedrále zamířila. Jaká tedy je? Na první pohled zářivě světlá, čistá, jasná a úplně jiná, než jsem si ji pamatovala z dřívějška. Pryč je temná atmosféra a špatně osvětlené kouty. Opravený interiér je působivý hlavně svým světlem, svou výškou, bílými klenbami, pestrými barevnými vitrážemi a zrestaurovanými obrazy a nástěnnými malbami v bočních kaplích. Celek pak vytváří působivou a mystickou atmosféru.

Nebudu tady psát o restaurátorských pracích nebo o historii, o obojím se dá dohledat spousta fundovanějších článků, dokonce i tady na blogu. Spíš chci na té spoustě fotografií ukázat, jak to teď uvnitř vypadá a zmínit se o několika drobnějších částech, které doslova vstaly z popela.

Jedním z moderních prvků, který dostala katedrála nově při svém znovuotevření, je i nový relikviář, umístěný v prostřední kapli za hlavním oltářem, která se tak stala ústředním bodem deambulatoria. Ukrývá se v něm nejen trnová koruna, ale i další relikvie, jako kousek dřeva z Ježíšova kříže a hřeb z ukřižování, které byly při požáru bezpečně evakuovány i s původní barokní schránkou, ve které jsou ukryty. Při jejich záchraně však hasiči museli v nouzi rozbít skleněnou vitrínu, ve které byl relikviář uložen, a proto bylo nutné vyrobit novou schránku.

Její tvar je inspirován byzantským původem relikvií a starými ikonostasy, připomíná oltářní obraz a současně také nese tvar rozety na průčelí chrámu. Relikviář zaujme jak svými rozměry, tak bohatostí svých symbolických detailů. Měří 3,60 metru na výšku a 2,60 metru na šířku a jeho hlavní konstrukce je vyrobena z cedrového dřeva, zvoleného pro svůj biblický význam – evokuje dřevo Kristova kříže. Po celé ploše jsou pak kolmo jeden na druhý vloženy bronzové hřeby. Samotná schránka s relikviemi je uložena v trezoru v mramorovém podstavci. Nad ním se vine zlatavý kruh, složený ze skleněných čtverečků, každý z nich dekorovaný křížem, které díky svému materiálu a barvě odrážejí světlo do okolí.

Za novým moderním oltářem je vidět v kněžišti jedno z nejvýznamnějších uměleckých děl katedrály – socha Piety, která zobrazuje biblický moment, kdy Panna Maria drží na klíně tělo svého ukřižovaného syna. Socha pochází z doby raného baroka z roku 1630.

Jedním z nejpůsobivějších prvků chrámu jsou vitrážová okna. Většinu z nich, zejména těch historických v západní fasádě a v klenbách, se podařilo zachránit a zrestaurovat, takže se svými zářivými barevnými figurálními i geometrickými vzory vracejí katedrále její charakteristickou hru světla a barev.

Varhany pocházejí z roku 1860, z doby rozsáhlého restaurování a renovace katedrály, které se tehdy ujal architekt Viollet-le Duc (který navrhl i věžičku nad transeptem, která do té doby na katedrále nebyla). Varhany vytvořil slavný Aristide Cavallé-Coll, ve své době největší odborník na stavbu varhan, který použil původní varhanní skříň z roku 1733. Jde o druhé největší varhany ve Francii, hned po těch v pařížském kostele Saint-Eustache.

Kněžiště je z vnější strany lemováno pásem s vyobrazením scén ze života Krista. Tento „středověký komiks“, který měl negramotné věřící, kteří si nemohli přečíst bibli, seznámit s jejími hlavními příběhy, byl vytvořený v polovině 14. století, kdy byla v chrámu tato přepážka mezi kněžištěm a věncem kaplí vytvořena. Při restaurování dostala zpátky své původní barvy a čitelnost.

Socha Panny Marie s dítětem, která stojí na vysokém pilíři při pravé straně hlavního oltáře, pochází ze 14. století. Do Notre-Dame byla přenesena v roce 1818 z kanovnického ambitu kaple Saint-Aignan v sousedství katedrály. Věřící považují za zázrak, že po požáru z roku 2019 zůstala stát neporušená uprostřed trosek. Po dobu restaurátorských prací byla dočasně umístěna v kostele Saint-Germain-l’Auxerrois a do katedrály byla navrácena 15. listopadu 2024.

Během restaurování byly vytvořeny dvě její repliky – jedna z nich byla a je umístěna venku před katedrálou (po pravé straně průčelí, kousek před jezdeckou sochou Karla Velikého), zatímco ta druhá prošla postupně z města do města několika francouzskými diecésemi jako útěcha věřícím. Právě tato „putovní“ socha byla následně nesena ve večerním mariánském procesí 15. listopadu 2024, které vedlo z kostela Saint-Germain-l’Auxerrois až do katedrály a které symbolicky zahájilo proces jejího znovuotevření, při kterém byl na své místo umístěn originál.

V katedrále jsem byla během jednoho týdne dvakrát, jednou pozdě odpoledne a podruhé brzy ráno. V obou případech jsem se trefila do doby mše. Na rozdíl od dřívějška, kdy byly během bohoslužeb prohlídky omezené, teď smějí turisté volně procházet interiérem, pokud příliš neruší.

V obou případech jsem tam zůstala dlouho i po skončení mše. Bohužel to už turistické davy neberou ohled vůbec na nic a vlezly by pomalu až do kněžiště. Místy nebylo vidět nic jiného, jen vztyčené ruce s rozsvícenými mobily. Všude se lidé (hlavně Asiaté) navzájem fotí, pokřikují na sebe, nebo sedí a koukají do mobilů. Vlastně z toho máte pocit, že jim nejde o to katedrálu si prohlédnout, ale jen se v ní vyfotit. Věřím však, že až toto vánoční a novoroční turistické šílenství pomine, nebudou uvnitř takové davy, nebo aspoň ne tak agresivní.

Katedrála je otevřená ve všední dny od 7.45 do 19 hodin, ve čtvrtek do 22 hodin, v sobotu a v neděli od 8.15 do 19.30 hodin. Vstup je zdarma.

Mše se konají ve všední dny v 8, 12 a 18 hodin, v sobotu v 8.30, 12 a 18 hodin, v neděli a ve svátky v 8.30, 10, 11.30 a 18 hodin.

Katedrála pro zjednodušení vstupu zavedla rezervační systém. Moc jim to ale nefunguje – občas se čeká dlouho na spojení se systémem, většinou už jsou všechna místa pryč a pokud už se probojujete na fungující stránku, jde udělat rezervace jen maximálně dva dny předem.

Můžete ovšem také přijít rovnou a vystát si frontu. Pokud půjdete bez rezervace (což jsem po mnoha marných pokusech o rezervaci udělala v obou případech i já), doporučuji dvě možnosti: buď brzy ráno nebo naopak až večer. Zatímco během dne se fronta vine kolem celého náměstí před katedrálou a dosahuje až někam za roh, ráno v 8.20 jsem šla rovnou dovnitř, bez minuty čekání. Stejně tak byla fronta minimální i večer po 18 hodině.

Na ostrově Cité, v místech prvního sídla francouzských králů, dnes najdeme tři památky. Kromě Sainte-Chapelle, Svaté kaple, na nás dýchne dávná historie i v komplexu dnešního Justičního paláce, v jehož suterénu leží Conciergerie – základy prvního královského sídla. Vybudoval ho už král Clovis v 6. století a v jeho práci pokračoval o pět století později král Hugo Kapet. Pozůstatky paláce, které můžeme vidět dnes, pocházejí ze 14. století, z doby vlády Filipa IV. Sličného, vnuka Ludvíka Svatého. Ten na tomto místě vybudoval prestižní symbol monarchie, který byl současně i sídlem parlamentu.

Na konci 14. století král Karel V. svoje sídlo přestěhoval do Paláce Saint-Pol v sousedství dnešního náměstí place des Vosges (Louvre v té době byl ještě nehostinnou pevností u hradeb města) a opuštěný palác na ostrově byl přeměněn v centrum výkonné a soudní moci, jehož součástí bylo rovnou i vězení. Až teprve v roce 1914 bylo vězení zrušeno a palác byl zapsán do seznamu historických památek.

Justiční palác s typickou siluetou, které dominují kulaté věže, zakončené špičatou střechou, se rozkládá v západní části ostrova Cité. Conciergerie leží v pravé části komplexu pod hranatou hodinovou věží, a do jejích suterénních sálů se vstupuje relativně malými dveřmi napravo od mřížové brány Justičního paláce. Oč jsou dveře menší a schody dolů strmější, o to větší překvapení čeká dole. Pohled na středověké prostory s řadami sloupů, které nesou gotickou klenbu, je úchvatný.

Největší sál měří na délku 64 metrů, na šířku 27,5 metru a na výšku 8,5 metru a byl vybudován v letech 1302 až 1313 jako refektář pro asi dva tisíce zaměstnanců královského paláce. Tam, kde byl refektář, musela být ovšem i kuchyň. Jak asi tehdy královská kuchyň vypadala, zjistíme, když vystoupáme po kamenném točitém schodišti o patro výš, kde leží prostor se čtyřmi ohromnými krby, které sloužily k vaření.

O něco výše nad hlavním sálem je položený menší sál hlídek, Salle des Gardes. Pochází z roku 1310. Jak dosvědčuje název, shromažďovaly se v něm královské hlídky a zároveň sloužil jako předsíň sálu, kde král vykonával svoji roli soudce a kde později, během Francouzské revoluce, sídlil revoluční soud. Dnes zde najdete obrovské davy lidí, kteří se tísní nejen ve frontě do dalších prostor, ale i v obchodě se suvenýry, kde najdete vše, doslova vše, na co se dá obtisknout podobizna Marie-Antoinetty..

Z hlavních sálů se prochází do prostor bývalého vězení, kde je dnes umístěna expozice, zachycující historii tohoto místa v době po Francouzské revoluci. Tehdy zažilo přeplněné vězení svůj vzestup, pokud se to tak dá říct. Nejdříve zde byli vězněni a popravováni členové královské rodiny a odpůrci revoluce – až časem začalo docházet i na samotné revolucionáře. V malé pietní místnosti visí na zdi seznamy všech 2780 odsouzených, kteří během revoluce skončili pod gilotinou. Poslední chvíle života tady strávil i jeden ze strůjců revoluce Maximilien Robespierre. Kdo s čím zachází, tím také schází, chtělo by se říci.

Nejznámějším vězněm zde však byla bezpochyby královna Marie-Antoinetta, která tady byla vězněna od svého zatčení v červenci 1789 až do své popravy 16. října 1793. Její cela se však ve své podobě nezachovala, protože při přestavbě těchto míst budovy byla na jejím místě vybudována vězeňská kaple. Kromě několika obrazů s tématikou jejího věznění i popravy jsou v těchto místech také umístěny připomínky samotného Ludvíka XVI. a jeho sestry Elisabeth,

Kromě slavných vězňů prošlo zdejšími zdmi i mnoho bezejmenných a bezvýznamných lidí. Takto vypadaly cely těch nejubožejších. Z podzemních kobek se pak dá projít na malý dvůr bývalé ženské věznice.

Conciergerie jsem navštívila znovu po více než deseti letech a potvrdila si, že i z ní je už přeplněná turistická atrakce, ale že přesto stojí za návštěvu – koneckonců, místa s takovou historií nevidí člověk každý den. Na rozdíl od minulosti je potřeba si koupit vstupenku předem a zarezervovat si návštěvu na určitý den a hodinu. Rezervaci musíte na uvedených stránkách provést, i když máte nárok na vstup zdarma (studenti do 25 let). Anebo si můžete počkat na třetí zářijový víkend a podívat se sem zdarma v rámci Dnů evropského dědictví.

Conciergerie, 1. obvod, 2 boulevard du Palais

Otevřeno denně od 9.30 do 18 hod

Vstupné 13 eur Eur, studenti do 25 let zdarma. Společná vstupenka do Conciergerie a Sainte-Chapelle 20 Eur, kupuje se jen na stránkách Sainte-Chapelle.

Francouzská národní banka sídlí v rozlehlém komplexu budov nedaleko bývalého Královského paláce. Sídlo zde zabírá celý blok a skládá se z mnoha budov, spojovacích chodeb a dvorů. Centrem komplexu je Hôtel de Toulouse (nebo taky podle svého prvního majitele Hôtel de La Vrilière) ze 17. století s reprezentačními prostory, které je sídlem guvernéra banky, ale také novější stavby, které lépe slouží samotné činnosti banky a jejích návštěvníků. Jsou to budovy z 19. století, lemující rue Croix-des-Petits-Champs, s frontonem nad hlavním vstupem do banky, který vytvořil Albert-Ernest Carrier-Belleuse a který nese název Moudrost opravuje štěstí, a dále moderní budova, postavená v letech 1936 až 1950.

Šance podívat se dovnitř je jen o Dnech evropského dědictví, kdy banka zpřístupňuje pro veřejnost Hôtel de Toulouse v severní polovině areálu. Jeho interiér, a především jeho bohatě zdobený hlavní sál, nazývaný Zlatá galerie, přitahuje návštěvníky natolik, že se k němu od vstupu vydávají úprkem bez ohledu na to, co všechno je předtím ještě k vidění.

Palác, postavený Françoisem Mansartem v roce 1635 pro Louise Phélypeaux de La Vrillière, státního tajemníka Ludvíka XIII., koupil v roce 1713 Louis-Alexandre de Bourbon, hrabě z Toulouse, legitimizovaný poslední syn Ludvíka XIV. a jeho favoritky Madame de Montespan. Po přestavbě ve stylu 18. století, zahrnujícím především témata námořnictví a lovu (hrabě byl námořní admirál a také nadšený lovec), dostal palác jeho jméno, které se používá dodnes.

Po smrti hraběte zdědil palác jeho syn, který zemřel v nejhorších letech Francouzské revoluce v roce 1793. Budova byla znárodněna a proměněna na státní tiskárnu (přičemž Zlatý sál sloužil jako skladiště papíru), což ji zřejmě uchránilo před zničením. V roce 1808 ji od státu odkoupila Banque de France, která do té doby sídlila v nedalekém kostele Oratoire du Louvre. Palác si díky tomu zachoval i svoji původní podobu, ať už jde o zdobné obklady stěn, mramorové krby, původní parketové podlahy nebo sochařskou a malířskou výzdobu. Pověstná Zlatá galerie s barokní výzdobou, která má přes čtyřicet metrů na délku, šest a půl metru na šířku a osm metrů na výšku, je toho důkazem.

Hlavní vstup do paláce se nachází za mohutnými vraty v rue de La Vrilière, odkud se přes dvůr a po čestném schodišti dostaneme do předpokojů a sekretariátu guvernéra banky, se spoustou zasedacích sálů a salonů a s přímým vstupem do Zlaté galerie. Sály, vytvořené z dřívějších apartmá původních majitelů, jsou rozloženy na dvou patrech, propojených několika schodišti.

Součástí těchto prostor jsou i přijímací reprezentační salóny, bohatě vybavené nábytkem ze 17. a 18. století. Některé z kusů jsou však také v empírovém slohu. Dostaly se sem z dědictví po Carolině Bonaparte, Napoleonově sestře, a jejím manželu Joachimu Muratovi, maršálu Francie a pozdějšímu neapolskému králi. Proto nás neudiví ani ohromný Napoleonův obraz v jedné z místností.

Těsně k Hotelu de Toulouse přiléhají budovy z 19. století., kde se nachází hlavní vstup pro návštěvníky a kde se odehrává samotná činnost banky. Jedno z nádvoří je kompletně zastřešeno skleněnou střechou. Jsou na něm umístěna různá sezení v oddělených koutech, vytvořených zelení, a je běžně přístupné zaměstnancům banky, kteří tady mohou o pauzách odpočívat. Při prohlídce právě tady probíhaly prezentace o činnosti banky. Byly zde rozmístěny panely s informacemi o chodu instituce, jejím členění a její činnosti. Také tady postávali zaměstnanci, kteří měli za úkol návštěvníky podrobněji informovat. Mě si tady odchytila paní, která mě přinutila k testu o měnové politice banky (z pěti otázek o euru jsem na tři odpověděla špatně).

Na toto nádvoří nás od vchodu přivedl průchod jednou z budov, které k němu přiléhají. Široké schodiště vede k zasedacímu sálu představenstva banky. Stěny tohoto sálu jsou pokryty nádhernými belgickými tapiseriemi, tvořenými z úzkých pásů s motivem váz s květinami, umístěných vedle sebe, takže vytvářejí iluzi vnitřní zahrady. Byly vyrobeny v Belgii v polovině 17. století. Nad krbem dominuje portrét prvního majitele paláce Louise Phélypeauxe, pána z la Vrillière.

Když už tady postupuji proti směru návštěvní trasy, musím se vrátit i do vstupních prostor. Na rozdíl od historických budov je vstup tvořený rozlehlou supermoderní halou, které dominuje v zadní části celonerezový box, vytvářející zavěšené auditorium, navržené v roce 2012. Těsně k němu přiléhá deset metrů hluboké pancéřové sklepení, vybudované v letech 1924 až 1927, které obsahuje zlaté rezervy Francie. Tam nás, samozřejmě, nepustili. Museli jsme se spokojit se dvěma zlatými cihlami, vystavenými v pancéřované vitríně se stěnami, tlustými 3 centimetry, které hlídalo asi deset bodyguardů. Mimochodem, Banque de France nyní drží 2 436 tun zlata, což je prý něco přes 100 miliard eur.

Národní banka patří k jednomu z nejvyhledávanějších cílů při Dnech evropského dědictví. O prohlídku je velký zájem a v minulosti, kdy nebylo možné si ji rezervovat, mě vždycky odradila děsivá fronta. Teď už jsou rezervace možné, takže určitě neváhejte a včas se přihlaste. Bez rezervace je to na několik hodin čekání, s rezervací jste za čtvrt hodiny uvnitř.

Při čekání si můžete prohlédnout nenápadný dům přímo naproti vstupu do banky. Vedle jeho dveří visí dvojjazyčná pamětní deska, která informuje, že právě tady se nacházela redakce časopisu Svědectví, kterou vedl Pavel Tigrid. Někde jsem se jednou dočetla, že si tuto adresu vybral právě proto, že byla banka tak dobře střežená, že by si zde případní estébáci nedovolili proti Svědectví zasáhnout.

Banque de France, 1. obvod, 31 rue de la Croix de Petits Champs (adresa pro vstup při návštěvě)