Radnice 18. obvodu leží mimo veškeré turistické trasy až na druhé straně kopce Montmartru. Je typickým příkladem architektury druhé poloviny 19. století a odráží tehdejší styl Haussmannovy transformace Paříže. Její stavba byla zahájená v roce 1888, poté, co byla v roce 1860 tehdejší obec Montmartre připojená k Paříži, a trvala až do roku 1905. Zvenčí připomíná desítky dalších radnic, rozesetých po celém městě a jeho okolí, ale uvnitř se odlišuje neobvykle bohatou výzdobou, dvěma monumentálními schodišti a prosklenou střechou dvorany, která sahá do výšky přes tři podlaží.
Pohled do dvorany od vstupní haly s informačními přepážkami
První monumentální dvouramenné schodiště nás po červeném koberci přivede k oddací síni. Nebývá vždy otevřená, ale minule jsem měla poprvé štěstí – právě skončil obřad a poté, co se svatebčané vyhrnuli ven, jsem měla možnost nakouknout dovnitř a rychle si prohlédnout jak vitrážová okna, tak nádherné několikaramenné lustry a malířskou výzdobu jak na čelní stěně, tak v úzkých pruzích po celém obvodu sálu, kde jsou zobrazena nejznámější místa Montmartru, jako rue de l’Abreuvoir, rue Saint-Rustique, rue des Saules nebo Moulin de la Galette, tak jak vypadaly na konci 19. století.
Z prvního patra se od obřadní síně podíváme do dvorany s dalším dvouramenným schodištěm. Nad dvoranou se klene nebývale vysoká prosklená střecha, nesená odvážnou kovovou konstrukcí, která připomíná zastřešení pařížských krytých pasáží nebo tržnic. Vysvětlení je jednoduché – architekt Vercollier, který radnici navrhoval, byl žákem Victora Baltharda, který postavil v polovině 19. století, kromě jiného, i dvanáct kovových hal dnes už neexistující pařížské tržnice – slavné břicho Paříže.
Nad schodištěm s tepaným zábradlím leží slavnostní sál. Za širokým průčelím jeho předsálí se skrývá hlavní důvod, proč vám interiér radnice vůbec ukazuji.
Jak už vidíme zvenčí přes prosklené dveře, na obou protilehlých zdech tady visí dvě velká plátna. Namaloval je montmartreský rodák a jeden z nejvýznamnějších malířů 20. století Maurice Utrillo. Syn malířky Suzanne Valadon se narodil v roce 1883 a proslavil se především obrazy, které zachycují ulice Montmartru a každodenní život v této čtvrti, jejíž atmosféru uměl dokonale vystihnout. Je to vidět i na jednom z pláten, které malíř sám velkým písmem v rohu pojmenoval „Montmartre“ a které zachycuje vršek kopce s bazilikou Sacré-Coeur a jedním z typických větrných mlýnů. Druhé plátno naopak zobrazuje nábřeží Seiny s Eiffelovkou v pozadí.
Legenda říká, že obrazy daroval radnici sám malíř, když neměl na zaplacení daní.
Poslední radniční zajímavost vám neukážu, i když bych ráda, ale sama jsem to štěstí ještě neměla – radnice má jako jediná v celé zemi v podzemí vinný sklípek, ve kterém jsou skladovány láhve s veškerým výnosem montmartreské vinice (ročně je jich prý kolem dvou tisíc).
Radnice je veřejně přístupná, nikdo vás nezastaví a není čeho se bát, ale na rozdíl od minulosti teď sál s obrazy (říkají mu Salle Utrillo) není běžně otevřený. Zatímco před deseti lety, když jsem tam byla poprvé, mi jen bezstarostně řekli: „Běžte se tam klidně podívat a až budete odcházet, tak za sebou jen zavřete dveře“, bylo teď zamčeno a ani úředník, který šel zrovna kolem, mi nedokázal pomoci. Na informacích v přízemí jsem se pak dozvěděla, že největší šance prohlédnout si obrazy je v sobotu dopoledne, kdy prý bývá sál většinou otevřený.
O mrňavé kavárně Noir jsem se dočetla někde na Instagramu a protože jsem se z ničeho nic ocitla poblíž, zašla jsem tam. Pařížské influencerky nelhaly, kavárna opravdu vypadá nezvykle, je roztomile maličká, obsluha je moc milá a capuccino mi taky chutnalo. Vy už ale víte, že o kavárnách píšu jen tehdy, pokud jsou zajímavé i něčím jiným, než dobrou kávou.
Neobvyklý vzhled kavárny, která se dá fotit v podstatě jen na výšku, protože je úzká a mimořádně vysoká, s vestavěnou galerií, na kterou vedou zdobné litinové schody, stará elegantní dlažba a hlavně useknutá zadní část místnosti ve mně vzbudilo podezření, posílené i tím, že nad obloukovým vchodem se zlatě skví nápis Galerie Richer. A tak jsem začala pátrat a našla jsem.
Kavárna působí ve vstupním prostoru bývalé průchozí pasáže, která vznikla v 19. století a vedla z rue Richer do rue Geoffroy Marie. Kdy ji přehradili a udělali z ní na obou koncích jen prodejní prostory, se mi nepodařilo zjistit, ale už na více než patnáct let starých fotkách sídlili v prostorách dnešní kavárny instalatéři, zatímco na druhém konci pasáže byla malá restaurace. Při leteckém pohledu je na Google mapách vidět ve vnitrobloku lomená skleněná střecha, typická pro kryté pasáže.
Navíc na tuto pasáž navazovala další, Galerie Bergère, která vedla z Rue Geoffroy Marie do rue Bergère. Dá se také identifikovat díky vysokým úzkým portálům z obou stran a při pohledu na mapu skleněným zastřešením ve dvoře.
Vlastně to ani není nic divného, protože jsme v části města, která byla v 19. století módní nóbl čtvrtí, postavenou pro společenskou smetánku. Byla protkaná systémem krytých pasáží, které umožňovaly bohatým lidem, aby se svých promenád nevzdávali ani ve špatném počasí. Většina z těchto pasáží už dávno zanikla, stejně jako Galerie Richer, ale některé přece jen zůstaly zachované dodnes. Konec konců, řetěz těch nejvýznamnějších, kterými se dá projít až k bývalé pařížské burze, začíná pasáží Verdeau asi sto padesát metrů odtud.
Dnešní kavárna a dávná pasáž leží téměř naproti slavnému kabaretu Folies Bergère a je obklopena ze všech stran, ať už přímo v rue Richer, v kolmé rue Saulnier, vedoucí k metru Cadet, nebo v dalších okolních ulicích, mnoha dalšími kavárnami a restauracemi.
Nejvýznamnější výstavou letošního podzimu je bezpochyby připomínka stého výročí založení surrealistického hnutí, která se pod jednoduchým názvem Surrealismus koná v Centre Pompidou. Je koncipována nejen jako odkaz na Surrealistický manifest jako klíčový dokument, kterým André Breton v roce 1924 položil základy a stanovil principy a metody surrealistického hnutí, ale především jako přehlídka výtvarných umělců, kteří pracovali v souladu s jeho myšlenkami.
Vstup na výstavu může sice udivit, má však své opodstatnění. Reprodukuje vstupní bránu slavného montmartreského Pekelného kabaretu (Cabaret d´Enfer), který v době Belle Époque sousedil s podobným lokálem s názvem Nebeský kabaret (Cabaret du Ciel). Oba dva podniky, dnes už dávno neexistující, měly stejného majitele a stejný nezapomenutelný vstup. Pekelný kabaret byl oblíbeným místem surrealistické skupiny umělců, nejen pro svoji výstřednost, ale pravděpodobně také proto, že se nacházel v přízemí domu číslo 34 na boulevardu de Clichy, ve kterém měl jen o patro výš svůj ateliér původce surrealismu André Breton, takže to tam neměli daleko.
Na výstavě jsou k vidění mistrovská díla hlavních surrealistických malířských velikánů, jako jsou Salvador Dalí, Max Ernst, René Magritte, Joan Miró, Giorgio De Chirico nebo Victor Brauner, ale také sochaři jako Alberto Giacometti nebo Jean Arp a hlavní představitelé fotografického surrealismu jako Man Ray a Dora Maar. Doplňují je také díla dalších, méně známých umělců, kteří k surrealismu přispěli svými jedinečnými vizemi.
Z české umělecké scény je zde zastoupena především Toyen, která byla klíčovou osobností surrealistického hnutí nejen u nás, ale i ve Francii, kde žila a tvořila. Dále zde figuruje několik děl jejího blízkého spolupracovníka Jindřicha Štyrského, jehož umělecký odkaz je pevně spjat s českým surrealismem. Jedním plátnem je zastoupen i Josef Šíma.
Vzadu na zdi vlevo Jindřích Štyrský, vpravo Toyen
Vlevo Toyen, vpravo Josef Šíma
Salvador Dalí
Vlevo Max Ernst, vpravo Giorgio De Chirico
Vlevo René Magritte, vpravo Victor Brauner
Vlevo Pablo Picasso, vpravo René Magritte
Plastiky Jeana Arpa
O tom, že Francouzi berou oslavu vzniku surrealismu opravdu vážně, svědčí i to, že se k poctě připojilo padesát významných uměleckých galerií v celém městě, z nichž některé věnují své nové expozice klasikům surrealismu, zatímco jiné i současným tvůrcům, kteří na surrealistické tradice navazují a oživují je v kontextu dnešní doby. Některé z těchto výstav už jsou otevřené, jiné, jak vidíte dole, se na otevření teprve připravují.
Centre Pompidou, do 13. ledna 2025
Další událostí podzimní výstavní sezóny je znovuotevření Musée Jacquemart André po roční rekonstrukci, které přináší přehlídku mistrovských děl z římské Gallerie Borghese. K vidění jsou tu díla velkých italských umělců 16. a 17. století, jako je Raffael, Tizian, Veronese, Caravaggio, Bernini a další, ale také někteří severští umělci, jako například Peter Paul Rubens. Výstavu jsem zatím ještě neviděla, ale nepochybuji, že stojí zato. Konec konců, téměř každá stanice metra vám ji teď v Paříži připomíná.
Musée Jacquemart André, 8. obvod, 158 Bd Haussmann, do 5. ledna 2025
Hned na začátku října se otevře v Musée d´Orsay výstava, která se stane určitě dalším hlavním tahákem podzimní sezóny. Představí sedmdesát figurálních maleb Gustava Caillebotta a dále jeho pastely, kresby, fotografie a archivní dokumenty. Caillebotte ve svém realistickém přístupu zachycoval mužské postavy kolem sebe a ve svém bezprostřední okolí, od městských dělníků, chodců na ulici, až po veslaře nebo sportovce, včetně scén každodenního života. Výstava se koná při příležitosti 130. výročí Caillebottovy smrti a odkazu jeho sbírky impresionistických obrazů státu. Musée d’Orsay při této příležitosti představí všechna díla z jeho pozůstalosti společně v jednom ze sálů stálé expozice.
Musée d´Orsay, od 6. října do 19. ledna 2025
Musée Picasso připravuje na 15. října otevření výstavy amerického abstraktního Jacksona Pollocka. Expozice bude zaměřena podrobně na jeho začátky od jeho prvních výtvorů až po díla z roku 1947, vytvořená jím vynalezeným stylem „drippingu“, kdy vytvářel abstraktní malbu kapkami barvy, které nechal stékat na plátno ve vysokých pastózních vrstvách. Na výstavě bude představeno více než sto děl, zapůjčených z těch nejvýznamnějších institucí, jako je pařížské Muzeum moderního umění, Centre Pompidou, londýnská Tate Gallery nebo Metropolitní muzeum v New Yorku.
Musée Picasso, 3. obvod, 5 rue de Thorigny, od 15. října do 19. ledna 2025
Poslední místo, na které vás pozvu, bude Petit Palais, který stojí za prohlídku sám o sobě i pro své stálé sbírky. Až do 19. listopadu se v něm koná výstava, inspirovaná olympiádou, na které jsou soustředěna díla, která představují tělo v pohybu. Souběžně s tím se zde už od 1. října bude konat také výstava švédského malíře Bruna Liljeforse na téma divoké severské přírody.
Některé stanice pařížského metra, zvlášť ty nejstarší, jsou dekorovány tématicky buď podle svého názvu, nebo podle místa, na kterém leží. Často se dá velmi lehce odhadnout, proč má stanice zrovna takový název, ale jindy je to záhada až do okamžiku, než po důvodu začnete pátrat. Přesně to se mi stalo se stanicí, která leží v 9. obvodu na lince 7.
Jmenuje se Cadet a vyniká jedinečným dekorem, kdy jsou stěny nástupiště obloženy modrými, bílými a červenými dlaždicemi a zdobí je bílé hvězdy v modrém poli. Na přijíždějící a odjíždějící vlaky pak dohlíží u ústí tunelu jezdec na koni. Automaticky jsem si podle barev trikolory i názvu stanice myslela, že jde o připomínku Napoleonova vojska, ovšem až když jsem si chtěla svoji domněnku potvrdit, zjistila jsem, jak jsem se spletla.
Výzdoba stanice je totiž poctou Spojených států a barvami a hvězdami odkazuje na jejich vlajku. To proto, že stanice leží na rue La Fayette, pojmenované po generálu de La Fayette, hrdinovi americké války za nezávislost, pohřbeném v Paříži na hřbitově Picpus. Jezdec na koni je pak zobrazením kavaleristy z války za nezávislost.
Proč se ale stanice jmenuje zrovna Cadet? Nemá to nic společného ani s generálem La Fayettem, ani s Amerikou. Je pojmenovaná po kolmé rue Cadet, která tento název dostala už v 17. století. Tehdy byla tato oblast v blízkosti rue de Rochechouart neblaze proslulá hromadami odpadků a hnoje, které se zde pravidelně vršily, dokud dva bratři Cadetové, majitelé nedaleké rozsáhlé zelinářské zahrady, nedostali originální a efektivní plán. Rozhodli se, že by mohli tento odpad ve své zahradě zužitkovat jako hnojivo pro zúrodnění půdy ve svém zahradnictví. Své produkty pak prodávali do nejlepších restaurací v hlavním městě i na dvůr, čímž si zajistili určitou proslulost – tak velkou, že při pozdější urbanizaci této oblasti jedna z nových ulic, která vznikla z cesty, křižující jejich bývalé pozemky, dostala jejich jméno. Bylo proto přirozené, že přilehlá stanice metra, otevřená v roce 1910, toto historické jméno také zdědila.
Olympijský oheň v Paříži definitivně zhasl, ale stříbřitá koule se zatím stále vznáší na hladině bazénku uprostřed Tuilerijske zahrady. Konečně se k ní dá přiblížit na dohled bez složitých a beznadějně obsazených registrací. Až mě překvapilo, jak málo lidí toho dnes využilo. Ale možná to bylo jen kvůli chladnému a deštivému počasí, které do Paříže vtrhlo.
Uvidíme, jak dlouho ještě koule v zahradě zůstane. Údajně by se všechna olympijská sportoviště a zařízení měla zlikvidovat do konce listopadu, ale kdo ví, třeba převáží hlasy, kteté volají po trvalém zachování koule na stejném místé.
Zhasnutím ohně pověřili při závěrečném ceremoniálu Léona Marchanda, dvaadvacetiletého francouzkého plavce, který na olympiádě získal čtyři zlaté a jednu bronzovou medaili, a který asistoval už při jeho zapalování.
Z Paříže je to do Rouenu jen málo přes hodinu cesty vlakem, což z něj dělá ideální cíl i pro jednodenní výlet. Je to fascinující destinace, kde se spojuje bohatá historie s moderní kulturou a díky své atmosféře a kouzlu výjimečné architektury je to i jedno z nejzajímavějších míst k odskočení si z hlavního města.
Jednou z nejznámějších památek a symbolem Rouenu je Hodinová věž (Le Gros-Horloge), kterou pravděpodobně uvidíte ve všech článcích a prospektech o městě. Nádherná renesanční věž je cenným historickým artefaktem, který se nachází na jedné z hlavních tepen historického centra. Původně byla součástí brány na městských hradbách. Pochází ze 14. století, ale renesanční vzhled dostala až při úpravách v 16. století. Zaujme nejen svým velkolepým vzhledem, ale také jedním z nejstarších hodinových mechanismů ve Francii.
Jedním z nejpozoruhodnějších prvků Hodinové věže je její bohatě zdobený ciferník, který ukazuje nejen čas, ale i fáze měsíce. Ciferník je umístěn na obou stranách oblouku, takže je viditelný z obou směrů. To hrálo klíčovou úlohu pro obyvatele města, vzhledem k tomu, že obyčejní lidé se v minulosti museli spoléhat jen na veřejné hodiny.
Oba ciferníky měří v průměru dva a půl metru. Jsou lemovány zlatými motivy a představují symbol slunečního cyklu v podobě Slunce s dvaceti čtyřmi paprsky. Hodiny mají pouze jednu ručičku, což bylo pro staré hodiny typické. Zajímavostí je také to, že ukazují denní cyklus pomocí různých symbolů pro denní fáze a také fáze měsíce. Zlatá koule, která je umístěna nad ciferníkem, symbolizuje Slunce – to představuje další odkaz na cyklus dne a času.
Další cennou historickou památkou Rouenu je katedrála Notre-Dame, ke které míří v historickém jádru všechny ulice a která je díky své věži viditelná už z daleka. Je to jeden z nejvýznamnějších gotických chrámů v celé Evropě. Její stavba začala už v roce 1030 na základech románské baziliky, přičemž do gotického stylu byla přestavěna ve 13. století. Dokončena byla až v 16. století, takže v jejích různých částech můžeme vidět vývoj gotické architektury od rané gotiky až po pozdní plaménkový styl.
Zvonice, která je nejvyšší ve Francii, sahá do výšky 151 metrů. Na jejím vrcholu je umístěný kříž s kohoutem, který symbolizuje bdělost a ochranu.
Katedrála zaujme svou nádhernou, bohatě zdobenou fasádou s jemnými detaily v podobě kamenného krajkoví, typickými pro pozdní gotiku. Průčelí katedrály se třemi portály, z nichž ten prostřední zobrazuje výjevy ze života Krista, se stalo inspirací pro sérii více než třiceti obrazů Clauda Moneta, který je vytvořil mezi lety 1892 až 1894. Tato série je proslavená pro svou schopnost zachytit měnící se světlo a atmosféru katedrály v různých denních dobách a v mnoha cyklech slunečního svitu nebo stínu.
Vstupem do katedrály se návštěvník ocitá v majestátním prostoru s vysokými klenbami a velkolepými vitrážemi. Ty pocházejí z různých období, přičemž některé z nich jsou původní ze 13. století. Ve své většině zobrazují scény z Bible a život svatých, ale také některé události, spojené s historií Rouenu.
Interiér katedrály je prostorný a vzdušný, s vysokými pilíři a žebrovými klenbami, které vedou pohled nahoru k nebi. Najdeme zde celou řadu bohatě zdobených bočních kaplí a také významné hrobky. Mezi nejvýznamnější patří hrobka anglického krále Richarda Lví srdce, který zde má uloženo své srdce, zatímco jeho tělo je pohřbeno v opatství Fontevraud.
Galerie svatých v chóru katedrály
Jako hlavní město Normandie byl Rouen byl ve středověku centrem obchodních cest. Součástí Francouzského království se stal až v roce 1204, kdy ho získal král Philippe-Auguste. Význam města vzrostl během 14. a 15. století, kdy sloužil jako centrum pro obchod s textilem. Velké množství obchodníků, kteří se zde soustředili, vedl k rozvoji a rozkvětu městské výstavby. Ve starém městě dodnes můžeme vidět velké množství hrázděných měšťanských a kupeckých domů, z nichž některé pocházejí až z 15. a 16. století. Jejich architektonický styl, typický pro Normandii a severní Francii vůbec, spočívá v kombinaci dřevěné konstrukce a výplní z kamene, hlíny nebo cihel, přičemž hlavním rysem těchto vysokých a úzkých domů jsou odkryté dřevěné trámy, často provedené v pestrých barvách.
Katedrála ovšem není jedinou historicky významnou církevní stavbou. Dalším mistrovským dílem gotiky je opatství Saint-Ouen, které původně sloužilo benediktinům a jehož založení sahá až do 7. století. I když je tato gotická stavba, vytvořená mezi 14. a 16. stoletím, méně známá než katedrála, je stejně monumentální a impozantní.
Původně měl klášter rajský dvůr, typický pro klášterní komplexy, ale dnes však jeho velká část chybí. Byla amputována společně se všemi budovami opatství na začátku 19. století,kdy po Francouzské revoluci bylo rozhodnuto, že v těsné blízkosti kláštera bude stát nová městská radnice. Zachovaný malý zbytek křížové chodby dnes napovídá, jak musel být klášterní komplex rozlehlý a krásný.
Ze všech dalších padesáti kostelů, které v Rouenu stojí, už připomenu jen dva, které byste si neměli nechat ujít. Tím prvním je gotický chrám Saint-Maclou, který stojí na malém roztomilém náměstíčku place Barthélémy v obklopení historických hrázděných domů. Je dalším příkladem středověké architektury města – byl postaven v 15. století a představuje vrchol pozdně gotického plaménkového stylu, známého svými složitými detaily a elegantními prvky. Jedním z charakteristických rysů této stavby je pět vstupních portálů s bohatě zdobenými dveřmi v lehce klenutém průčelí..
K druhému kostelu, do kterého vás dnes vezmu, se dostaneme spletí úzkých uliček, které nás přivedou na hlavní náměstí města – Place du Vieux-Marché. Právě zde byla v roce 1431 upálena Johanka z Arku. Na její památku tady byl v 15. století vybudován gotický chrám, zasvěcený svatému Vincentovi, s krásnými detaily typickými pro rouenskou sakrální architekturu a s vitrážemi, proslavenými jako nejkrásnější v celé Normandii. Kostel byl však zcela zničen v roce 1944 při spojeneckém bombardování Normandie. Některé vitráže se dochovaly a byly přesunuty do jiných chrámů, zatímco zbytky kostela Saint-Vincent, včetně některých architektonických fragmentů, jsou dnes rozmístěny po městě jako jeho připomínka.
Place du Vieux-Marché
Uprostřed náměstí dnes stojí místo svatého Vincenta moderní kostel, zasvěcený Johance z Arku. Architektura kostela je stroze moderní, ozvláštněná a polidštěná impozantními vitrážovými okny, která pocházejí z původního kostela sv. Vincenta. Na samotném náměstí také stojí památník, připomínající místo Johančina upálení.
Kostel Sainte-Jeanne d´Arc a základy původního kostela sv. Vincenta
Interiér kostela Saint-Jeanne d´Arc
Zbytky kostela Saint-Vincent, rozmístěné po městě
Rouen je natolik historicky a kulturně bohaté město, že je nad síly tohoto blogu vyjmenovat i jen ty nejznámější památky. Dále proto uvádím jen krátký přehled toho, co mě ještě zaujalo.
Bývalý kostel svatého Ludvíka, jehož kaple dnes pod názvem Chapelle Corneille slouží pro kulturní účely
e
Městské muzeum
Poslední věcí, o které se chci dnes zmínit, bude tou první, kterou uvidíte, když vystoupíte z vlaku. Přímo naproti nádraží stojí poslední pozůstatek kdysi mocného a mohutného rouenského hradu. Hrad, který postavil na začátku 13. století král Philippe-Auguste, sloužil více než čtyři sta let postupně různým vládcům Normandie, než byl na konci 16. století zbořen, ovšem s výjimkou svého donjonu. Válcová věž se zachovala dodnes díky tomu, že je památkou na to, že právě tady byla před svou smrtí vězněna Johanka z Arku.
Rouen je nádherné město plné úzkých dlážděných uliček, historických domů s hrázděnými fasádami a atmosféry středověku. Přestože bylo město během druhé světové války značně poničeno, velká část jeho historického centra byla obnovena a uchovává si svůj autentický půvab. Ten, koho historie nebaví, může jen tak bloudit úzkými uličkami starého města, navštívit některé z muzeí, nebo sejít na nábřeží k Seině a přejít přes most do novějších čtvrtí. A to jsem ještě nemluvila o místní kuchyni, hospůdkách, restauracích a kavárnách.
Jak se tam dostat: vlakem z Gare Saint-Lazare každou půlhodinu až hodinu
Musée de la Résistence nationale v Champigny-sur-Marne leží jen dvanáct kilometrů východně za Paříží. Připomíná francouzský odpor proti nacistické okupaci během druhé světové války. Muzeum bylo založeno v roce 1985 a jeho význam se neomezuje jen na historické exponáty, ale také na jeho jedinečnou architekturu, která výrazně přispívá k jeho roli jako památníku. Architekt Jean-Yves Barrier vytvořil moderní a symbolický prostor s čistými liniemi, kde betonová struktura s velkými skleněnými plochami vytváří pocit transparentnosti a otevřenosti, což je tady interpretováno jako odkaz na ideály svobody a spravedlnosti, které odbojáři hájili.
Sbírky muzea obsahují množství dokumentů, fotografií a předmětů, které představují boj francouzských odbojářů za svobodu. Expozice je rozdělena na tematické sekce, které návštěvníky provázejí historií francouzského odboje, včetně působení v ilegalitě, sabotážních akcí a úlohy žen v odboji. Pro nás jako cizince, kteří toho o vojenské historii Francie a jejích reáliích a jménech víme jen málo, nemusí být tolik podrobností až tak zajímavých, ale věřím, že odborníci tady jsou ve svém živlu.
Přestože je betonový kvádr, tvořící strukturu muzea, rozdělen do tří pater, jeho schodiště prochází celou výškou budovy a je lemováno sochami a plastikami, které svým zaměřením připomínají odboj a osvobození americkou armádou
Já jsem se do muzea vydala především proto, že v něm v současné době probíhá výstava slavného fotografa Roberta Doisneaua, který je známý svými snímky každodenního života v Paříži. Je jedním ze tří hvězdných fotografů, kteří položili základy francouzské pouliční fotografie (kromě něj je to také Henri Cartier-Bresson a Willy Ronis). I kdybyste o Doisneauovi nikdy předtím neslyšeli, určitě jste už viděli jeho ikonickou fotografii Polibek před radnicí, kterým se proslavil, přestože se později ukázalo, že byl naaranžovaný a není tedy spontánním zachycením pouličního výjevu.
Robert Doisneau: Baiser de l´Hôtel de Ville
Doisneau je ovšem také autorem mnoha méně známých snímků, které dokumentují život v okupované Francii během druhé světové války a které jsou zde pod názvem Duch odboje představeny. Zachycují atmosféru tehdejší doby, ať už jde o snímky z ulic okupované Paříže, z pařížského metra, které obyvatelům sloužilo jako kryt, nebo z obchodů, restaurací i domácností. Fotografie jsou výmluvným svědectvím nejen o válečných dnech v okupovaném městě, ale také o každodenním odboji, životě obyčejných obyvatel města, stavění barikád a pozdějších oslav osvobození.
Velká část výstavy představuje také Doisneauovu odbojovou činnost, o které málokdo ví. Jako fotograf pomáhal během německé okupace při vystavování falešných dokladů pro lidi, kteří z bezpečnostních důvodů potřebovali změnit totožnost nebo dokonce zmizet z Francie.
Plakát sice uvádí, že výstava trvá do 28. dubna, ale nenechte se zmást, byla prodloužena až do 12. října 2024.
Fotografie zachycuje německé vojáky pod Eiffelovou věží. Doisneau ke snímku poznamenal, že ho pořizoval s velkým strachem, protože fotografování německých vojáků bylo zakázáno a hrozilo mu proto zatčení.
Výstava je mimořádnou příležitostí vidět dílo jednoho z nejvýznamnějších francouzských fotografů v kontextu, který je úzce spojen s historií odboje. Pro milovníky fotografie i historie, zvlášť té vojenské, jde o zajímavý a neobyčejně silný zážitek, který spojuje umění s živými vzpomínkami na minulost.
Pokud jde o samotné městečko Champigny-sur-Marne, to trochu zklamalo. Má sice dlouhou historii, včetně té vojenské, protože právě zde se odehrály významné boje ve francouzsko-pruské válce v roce 1870, stejně jako hrálo roli i během okupace ve druhé světové válce, kdy se tady, jen kousek za Paříží a přesto v bezpečí na venkově, schovávali odbojáři, kterým hrozilo zatčení, ale samotné město moc pěkné není. Má hezký kostelík sv. Saturnina a břehy Marny jsou lemovány parky s výletními restauracemi, ale v centru nic zajímavého není (a to se běžně nadchnu skoro pro všechno, ale tady to prostě nešlo).
Kostel Saint-Saturnin pamatuje 12. století. Původně byl postaven v románském stylu, ale v průběhu staletí byl několikrát přestavován a upravován, což se projevilo zejména v gotických a renesančních prvcích. Interiér je údajně bohatě zdobený sochami a vitrážemi a má prý pozoruhodný oltář, ale bohužel byl zavřený.
Musée de la Résistance nationale
Champigny-sur-Marne, 40 quai Victor Hugo
Otevřeno: denně kromě pondělí 14-18 hod, v sobotu a v neděli do 19 hod
Vstupné: expozice + výstava 12 eur, pouze výstava 7 eur
Jak se tam dostat: RER A do Champigny, potom necelých deset minut pěšky, nebo autobus 108, 110, 116, 208, 306 (zastávka Mairie – Marché)
Možná ze všeho nejvíc mě v Paříži baví objevování napůl skrytých uliček, malebných náměstíček a starých dvorků. Tipy na ně většinou získávám na různých stránkách o Paříži, hlavně na blozích pařížských blogerů, ale největší radost mám, když něco takového objevím sama, bez předchozích informací a na místě, kde to nečekám. Přesně tak jsem v 15. obvodu ve stínu montparnasského mrakodrapu před lety objevila uličku, ve které se vždycky, když jsem poblíž, ráda zastavím, a kterou vám chci dnes ukázat.
Villa Gabriel je jedním z těch skrytých klenotů Paříže, o kterých vědí jen místní obyvatelé nebo zasvěcení návštěvníci, možná i proto, že rue Falguière, ze které odbočuje, není turistickou tepnou. Villa Gabriel je sice jen malá slepá ulička, ale okamžitě vás uchvátí svou atmosférou. Lemují ji nízké domky a ateliéry, což není náhoda – tato část města totiž byla a stále je oblíbeným místem pro umělce.
Ačkoliv cedule říká, že jde o soukromé vlastnictví, neznamená to, že nesmíte dovnitř. Branka sice vypadá jako zavřená, ale stačí jen lehce zatlačit a otevře se.
Ulička má svůj vlastní šarm a bohatou historii. Leží v oblasti, kde se v 19. a 20. století usazovali mnozí významní umělci a spisovatelé, kteří hledali inspiraci v klidném prostředí Montparnassu, který se tak postupně stal jedním z center pařížského uměleckého života. Mnohé z domků, které uličku lemují, tuto dobu pamatují a dodnes slouží jako ateliéry a studia.
Architektura ve Ville Gabriel je pestrou směsicí stylů. Na rozdíl od mnoha jiných částí Paříže, kde dominuje jednotný architektonický styl, zde najdete různorodé fasády, které svědčí o jejím postupném vývoji. Některé domy byly zrenovovány a přetvořeny na moderní bydlení, ale mnohé si zachovaly svůj původní charakter. Domy jsou často barevné, s okny plnými květin a s malými předzahrádkami, které dodávají místu domácí nádech. Za vysokými ateliérovými okny můžete zahlédnout malířská plátna nebo plastiky, ale také třeba stín sedící kočky. To uličce dodává zvláštní kouzlo a díky tomu je místem, kde se harmonicky prolíná minulost a současnost.
Pro ty, kdo chtějí objevovat Paříž na vlastní pěst a mimo hlavní turistické cesty, je Villa Gabriel dokonalým místem k návštěvě. Můžete si tu udělat krátkou procházku, nasávat atmosféru a představovat si, jaké to asi bylo, když zde žili a tvořili slavní umělci. Navíc její návštěvu můžete spojit s prohlídkou nedalekého Musée Bourdelle a podobné uličky Chemin du Montparnasse, kterou jsme tu viděli nedávno.
Jste milovníci umění a před cestou do Paříže jste si naplánovali, kolik výstav chcete navštívit, a na místě jste se pak srazili s realitou? Vidět všechno zkrátka nejde, zvlášť když jedete jen na pár dnů a chcete naštívit i co nejvíc památek a muzeí, projít si parky a vyzkoušet pařížské kavárny a bistra. Určité řešení však existuje. Nejdřív jděte tam, co chcete vidět ze všeho nejvíc, a pak, když už ze všech muzeí nemůžete ani chodit, natož je vnímat, zamiřte do Centre Pompidou. V místním knihkupectví totiž najdete katalogy téměř všech aktuálních výstav, které se zrovna ve městě konají (i mnohé z těch nejvýznamnějších, konaných v jiných francouzských i světových městech). V klidu si tak můžete prohlédnout aspoň na papíře to, co už nestíháte.
Toto knihkupectví je skutečným pokladem pro ty, kteří chtějí mít přehled o kulturním dění v Paříži a chtějí si být jistí, že nepropásnou žádnou zajímavou expozici. Kromě desítek katalogů aktuálních výstav, rozložených na velkých stolech hned u vchodu i s informací, o jakou výstavu se jedná, kde se koná a do kdy trvá, se můžete navíc i ponořit do historie a z dalších katalogů některých předchozích významných výstav zjistit, jaké umělecké skvosty byly k vidění v minulosti a prohlédnout si je aspoň v knihách.
Jde samozřejmě o normální knihkupectví, takže kromě katalogů výstav nabízí celou širokou škálu další literatury, a to hlavně z oblasti umění (jsme přece jen v muzeu), od malířství a sochařství, monografií umělců, knihy o fotografii, filmu a divadlu, až po architekturu nebo urbanistiku. Velkou výhodou je, že jsou tady zvyklí, že si lidi přijdou knížky jen prohlížet (občas ty knihy podle toho i vypadají) a nikdo vás nepopohání, abyste si něco koupili a vypadli.
Centre Pompidou myslí na své návštěvníky i co se týče otevírací doby. Knihkupectví je otevřeno až do 21 hodin, což dává dostatek času na pohodlné listování po celodenním objevování města. Já tam trávím poměrně dost času, protože se tam často zastavím večer cestou domů (i proto, že mi přímo od Centre Pompidou jede přímé metro).
Bohužel tato rada platí zatím jen jeden rok – Centre Pompidou chystá velkou rekonstrukci, kvůli které bude od konce léta 2025 na pět let zavřené. Doufejme, že knihkupectví a hlavně způsob jeho fungování přežije i eventuální změny, které rekonstrukce přinese.
V posledních týdnech jsem dělala spoustu nejrůznějších itinerářů pro přátele, známé a známé známých, kteří se vypravovali na Olympiádu. Největší úspěch měl seznam, který dnes přikládám i sem. Samozřejmě, že pro pokročilé Pařížany jsou to místa, která už dávno znáte, ale může se hodit mít je pohromadě a přehledně.
Seznam samozřejmě není kompletní a určitě byste ho dokázali doplnit o mnoho dalších věcí. Já jsem ho omezila jen na památky, které jsou v centru města a které jsou lehce dosažitelné pěšky. Většinou jde o muzea, kde jsou zajímavé sbírky, ale kde za prohlídku stojí už samotný palác, ve kterém jsou umístěny. Často jsou v nich zdarma přístupné jen prostory stálých sbírek (což většinou k základní orientaci stačí), ale eventuální krátkodobá výstava, konaná souběžně, je už placená (přičemž volný vstup do stálých sbírek je zachován).
1. Petit Palais
Muzeum výtvarného umění Petit Palais, umístěné v pozoruhodném secesním paláci přímo naproti „šermířskému“ Grand Palais, není ani zdaleka tak známé, jak by si zasloužilo. Jeho stálé sbírky tvoří průřez výtvarného umění od antiky až po začátek 19. století. Kromě malířských pláten, včetně těch od Poussina, Dorého, Courbeta a impresionistů, zde objevíme i secesní nábytek od Hectora Guimarda a dalších mistrů secese a v nejzastrčenějším rohu suterénu i vitrínu se šperky, navrženými Alfonsem Muchou. Bonusem je krásná vnitřní zahrada s bazénkem, lemovaným mozaikou, palmami, kolonádami a kavárnou s terasou.
8. obvod, avenue Winston Churchill, otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod
2. Musée Carnavalet
Nejstarší pařížské muzeum, spravované přímo městem, prezentuje historii Paříže už od svého založení v roce 1880. Výstavní trasa představuje přes čtyři tisíce exponátů, které pokrývají historii města od mezolitu (9600-6000 př. n. l.) až po bezprostřední současnost. Kromě souvislé historické linie jsou zde také rekonstruovány slavné dobové prostory a salony slavných osobností, počínaje ložnicí spisovatele Marcela Prousta, až po kompletní interiér klenotnictví Fouquet, navržený Alfonsem Muchou. Bohaté výstavní prostory doplňují tři vnitřní nádvoří, upravená ve stylu francouzských zahrad.
3. obvod, 16 rue des Francs-Bourgeois, otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 16 hod
Klenotnictví Fouquet navržené Alfonsem Muchou
3. Bibliothèque Nationale Richelieu
Jedno ze dvou hlavních sídel Francouzské národní knihovny leží v samém centru města. Jeho historie sahá až do poloviny 14. století, kdy její základy, skládající se z necelé tisícovky rukopisů, položil v Louvru král Karel V. Jeho následníci kontinuitu knihovny udrželi a rozšiřovali, i když ji často stěhovali z paláce do paláce a dokonce i na svá sídla mimo Paříž. Knihovna tak vystřídala několik pařížských paláců a klášterů a po zámku v Amboise nebo Blois zakotvila v roce 1666 definitivně v komplexu tří paláců nedaleko Louvru a bývalého Královského paláce, kde sídlí dodnes, byť v mnohokrát přestavěné podobě. Dnes ji můžete bez problému navštívit. Zatímco výpůjčky jsou vyhrazeny držitelům čtenářských průkazek, běžní návštěvníci mohou bez jakéhokoliv omezení procházet předsálí a zahradu, posedět v kavárně a především navštívit hlavní Oválnou čítárnu, sednout si zde a listovat volně přístupnými knihami, a dále aspoň od dveří nakouknout do druhé čítárny Salle Labrouste.
2. obvod, 5 rue Vivienne nebo 58 rue de Richelieu, otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, v úterý do 20 hod
Oválný sál
Sál Labrouste
4. Maison de Victor Hugo
Muzeum, věnované životu a dílu Victora Huga, sídlí od roku 1903 přímo v bývalém bytě slavného spisovatele, kde napsal některé ze svých největších děl. Po nedávné rekonstrukci tohoto historického paláce na možná nejkrásnějším pařížském náměstí place des Vosges jsou znovu zpřístupněny všechny místnosti, upravené do podoby, jakou měly za Hugova života, včetně nábytku, dalšího vybavení a zařízení, až po kompletní čínský salon. Nově byla vytvořena romantická zahrada ve vnitřním nádvoří, údajně inspirovaná zahradou z Les Misérables. Její součástí je čajovna se stolky, které z interiéru vybíhají až na nádvoří.
4. obvod, 6 place des Vosges, otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod
Čínský salon
5. Collège des Bernardins
Perla gotické architektury a jedno z mých nejoblíbenějších míst v Paříži vůbec. Bývalá kolej řádu cisterciáků, postavená před osmi stoletími, s jemnými žebrovými klenbami a řadami nosných sloupů, se po své náročné rekonstrukci v roce 2008 stala místem kultury a dialogu. Konají se v ní výstavy současného umění, koncerty, představení, debaty a konference, ale hlavní loď a bývalá sakristie jsou stále veřejným prostorem, běžně otevřeným veřejnosti (s výjimkou eventuálních instalací výstav nebo příprav koncertů).
5. obvod, 20 rue de Poissy, otevřeno od pondělí do soboty od 10 do 18 hod, v neděli od 15 do 18 hod.
6. Musée d´Art Moderne
Muzeum moderního umění se nachází ve východním křídle Palais de Tokyo nedaleko Trocadéra. Obsahuje širokou sbírku více než patnácti tisíc děl historických avantgard, od francouzských fauvistů a moderních klasiků Delaunayho, Légera, Matisse nebo Duffyho, až po Chaïma Soutina nebo Giorgia De Chirica. Eklektický soubor je korunován dvěma velkoformátovými malbami, které mají každá svůj vlastní sál – je to jednak Tanec od Henriho Matisse a především největší dílo Raoula Duffyho Víla elektřina o rozměru šest set metrů čtverečních. Za prohlídku stojí i samotný palác ve stylu Art Déco, s hladkými a čistými interiéry a s venkovní terasou se sochou Francie od Antoina Bourdella, z níž se po schodišti schází k bazénu a dále až k Seině téměř naproti Eiffelovce.
16. obvod, 11 avenue du Président-Wilson, otevřeno denně kromě pondělí 10 – 18 hod
Raoul Duffy: La Fée éléctricité
7. Musée Cognacq-Jay
Honosný historický palác s malým nádvořím v srdci čtvrti Marais ukrývá sbírku, kterou na počátku 20. století shromáždil zakladatel obchodního domu La Samaritaine Ernest Cognacq se svou ženou Marie-Louise Jay. Jako velcí příznivci umění 18. století se soustředili především na dobu francouzského Osvícenství, a to zejména na rokoková plátna Watteaua, Fragonarda nebo Bouchera, ale také na plátna vlámské školy (Rembrandt, Van Ruysdael, Rubens) nebo italské klasiky Canaletta a Guardiho. Díla jsou prezentována v historických salonech, zařízených křesly, gobelíny, porcelánem a sochami ze stejného období.
3. obvod, 8 rue Elzévir, otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod
8. Maison de Balzac
Na dohled od Eiffelovky leží spisovatelova poslední pařížská rezidence, která podává zprávu o jeho životě, době a díle. K vidění je tu jeho pracovna s křeslem, ve kterém sedával, jeho psací stůl, knihy, psací potřeby a několik dalších osobních předmětů. V bývalé jídelně pak narazíme na soubor některých postav z jeho Lidské komedie. I tady je historický interiér doplněn zahradou a novou kavárnou.
16. obvod, 47 rue Raynouard, otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod
9. Muzeum Čestné legie / Musée de la Légion d’honneur et des ordres de chevalerie
Přímo naproti vstupu do proslaveného Musée d´Orsay leží vchod do dalšího muzea, opomíjeného a málokdy navštěvovaného. Muzeum Čestné legie a rytířských řádů má však co nabídnout. Prezentuje historii Francie od doby křižáckých výprav, přes náboženské války, absolutistickou monarchii doby Ludvíka XIV., Francouzskou revoluci, parlamentní monarchii až do dnešní doby. Jde především, ale nejen, o historii vojenskou, se všemi mezníky při budování národní paměti. Zvláštní zřetel je pak věnován historii Řádu Čestné legie a jeho nositelům. A samozřejmě – ta budova s krásným vnitřním nádvořím si aspoň krátkou návštěvu taky zaslouží.
7. obvod, 2 rue de la Légion d’honneur, otevřeno středa až neděle, od 13 do 18 hod
10. Arènes de Lutèce
Když už mluvíme o pařížské historii, nesmíme zapomenout ani na tu nejstarší, na dobu, kdy se Paříž ještě jmenovala Lutécie a kdy se po březích Seiny proháněli Římané. Ti si centrum svého antického města postavili nedaleko řeky zhruba v místech dnešní Latinské čtvrti. Vévodil mu ohromný amfiteátr, jehož část se jako nejstarší pozůstatek lidského osídlení na území Paříže zachovala až do dnešní doby. Aréna i s malou přilehlou zahradou je běžně přístupná.
5. obvod, 49 rue Monge nebo z Rue des Arènes nebo přes park z náměstí Square René Capitan
Kromě toho připomínám, že existuje celá řada dalších míst, do kterých se sice běžně platí vstupné, ale které jsou jednou měsíčně volně přístupné – většinou, ale ne výhradně, první neděli v měsíci. Doporučuji podívat se vždy na stránky příslušné památky, jestli a kdy přesně tuto výhodu nabízí. Bohužel to v těchto případech bývá tak trochu danajský dar – něco za něco – dovnitř jdete sice zdarma, ale je tam tak přeplněno, že o nějakém zážitku často nemůže být ani řeč.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.