Uprostřed křižovatky Odéon v 6. obvodu stojí na nízkém sloupku bysta Charlese Aznavoura, kterou tam při příležitosti jeho nedožitých 97. narozenin odhalila 22. května 2021 pařížská starostka spolu s jeho synem Nicolasem Aznavourem, spoluzakladatelem Nadace Aznavour. Slavný zpěvák, který zemřel 1. října 2018, vyrostl nedaleko odtud, v rue Monsieur Le Prince číslo 36, kde je také umístěna jeho pamětní deska.
Autorkou bysty je sochařka arménského původu Alice Melikian, která ji vytvořila v roce 1964 při příležitosti jeho první návštěvy Arménie.
Když už o Charlesi Aznavourovi píšu, neodolám, abych se nezmínila o další příležitosti, jak si ho připomenout. Na podzim loňského roku byl do kin uveden životopisný film Monsieur Aznavour, který ve zkratce představuje všechny důležité okamžiky jeho kariéry, od dětství chudého arménského chlapce v pařížských ulicích, přes začátky kariéry a tvrdou práci na jejím budování, až po okamžiky skutečné celosvětové slávy. Přestože bych měla spoustu výhrad k volbě hlavního představitele, který mi místy připadal až jako karikatura, uznávám, že se na roli připravil pečlivě a dokonale si nacvičil gesta, chůzi a hlavně hlas. Všechny písničky, které ve filmu zazní (všechny ty nejslavnější), sám nazpíval, jen v některých případech prý s lehkou podporou mixu se skutečným Aznavourovým hlasem.
Katedrála Notre-Dame v Paříži se po více než pětiletém restaurování, které následovalo po devastujícím požáru v roce 2019, stala opět jedním z nejvýznamnějších a nejúžasnějších symbolů francouzské historie a kultury. Celá rekonstrukce, která se soustředila na obnovu poškozených částí, především na věž, střechu a klenby, probíhala s velkým ohledem na historickou věrnost a detaily.
Požár z roku 2019 zničil kompletně střechu i se sanktusníkem – jehlanovou věžičkou nad transeptem, včetně historického systému dřevěných trámů, který sloužil k podpoře střechy. Restaurátoři použili původní techniky a materiály, aby se katedrála co nejvíce přiblížila své předchozí podobě, a to včetně tradičních dubových trámů na obnovení spletitého dřevěného krovu. Kromě střechy a věže byly opraveny také klenby a mnoho vnitřních detailů, včetně soch, které byly poškozeny nebo zničeny během požáru. Katedrála dostala zcela nový mobiliář, včetně oltáře a všech židlí v hlavní lodi, když ten původní kompletně podlehl ohni.
Jako všichni, i já jsem byla zvědavá, jak velkolepé práce dopadly, a při nejbližší příležitosti jsem ke katedrále zamířila. Jaká tedy je? Na první pohled zářivě světlá, čistá, jasná a úplně jiná, než jsem si ji pamatovala z dřívějška. Pryč je temná atmosféra a špatně osvětlené kouty. Opravený interiér je působivý hlavně svým světlem, svou výškou, bílými klenbami, pestrými barevnými vitrážemi a zrestaurovanými obrazy a nástěnnými malbami v bočních kaplích. Celek pak vytváří působivou a mystickou atmosféru.
Nebudu tady psát o restaurátorských pracích nebo o historii, o obojím se dá dohledat spousta fundovanějších článků, dokonce i tady na blogu. Spíš chci na té spoustě fotografií ukázat, jak to teď uvnitř vypadá a zmínit se o několika drobnějších částech, které doslova vstaly z popela.
Jedním z moderních prvků, který dostala katedrála nově při svém znovuotevření, je i nový relikviář, umístěný v prostřední kapli za hlavním oltářem, která se tak stala ústředním bodem deambulatoria. Ukrývá se v něm nejen trnová koruna, ale i další relikvie, jako kousek dřeva z Ježíšova kříže a hřeb z ukřižování, které byly při požáru bezpečně evakuovány i s původní barokní schránkou, ve které jsou ukryty. Při jejich záchraně však hasiči museli v nouzi rozbít skleněnou vitrínu, ve které byl relikviář uložen, a proto bylo nutné vyrobit novou schránku.
Její tvar je inspirován byzantským původem relikvií a starými ikonostasy, připomíná oltářní obraz a současně také nese tvar rozety na průčelí chrámu. Relikviář zaujme jak svými rozměry, tak bohatostí svých symbolických detailů. Měří 3,60 metru na výšku a 2,60 metru na šířku a jeho hlavní konstrukce je vyrobena z cedrového dřeva, zvoleného pro svůj biblický význam – evokuje dřevo Kristova kříže. Po celé ploše jsou pak kolmo jeden na druhý vloženy bronzové hřeby. Samotná schránka s relikviemi je uložena v trezoru v mramorovém podstavci. Nad ním se vine zlatavý kruh, složený ze skleněných čtverečků, každý z nich dekorovaný křížem, které díky svému materiálu a barvě odrážejí světlo do okolí.
Pohled do chóru (kněžiště)
Za novým moderním oltářem je vidět v kněžišti jedno z nejvýznamnějších uměleckých děl katedrály – socha Piety, která zobrazuje biblický moment, kdy Panna Maria drží na klíně tělo svého ukřižovaného syna. Socha pochází z doby raného baroka z roku 1630.
Jedním z nejpůsobivějších prvků chrámu jsou vitrážová okna. Většinu z nich, zejména těch historických v západní fasádě a v klenbách, se podařilo zachránit a zrestaurovat, takže se svými zářivými barevnými figurálními i geometrickými vzory vracejí katedrále její charakteristickou hru světla a barev.
Pohled přes varhany na rozetu v průčelí katedrály
Varhany pocházejí z roku 1860, z doby rozsáhlého restaurování a renovace katedrály, které se tehdy ujal architekt Viollet-le Duc (který navrhl i věžičku nad transeptem, která do té doby na katedrále nebyla). Varhany vytvořil slavný Aristide Cavallé-Coll, ve své době největší odborník na stavbu varhan, který použil původní varhanní skříň z roku 1733. Jde o druhé největší varhany ve Francii, hned po těch v pařížském kostele Saint-Eustache.
Kněžiště je z vnější strany lemováno pásem s vyobrazením scén ze života Krista. Tento „středověký komiks“, který měl negramotné věřící, kteří si nemohli přečíst bibli, seznámit s jejími hlavními příběhy, byl vytvořený v polovině 14. století, kdy byla v chrámu tato přepážka mezi kněžištěm a věncem kaplí vytvořena. Při restaurování dostala zpátky své původní barvy a čitelnost.
Detail zobrazení Poslední večeře
Socha Panny Marie s dítětem na pilíři
Socha Panny Marie s dítětem, která stojí na vysokém pilíři při pravé straně hlavního oltáře, pochází ze 14. století. Do Notre-Dame byla přenesena v roce 1818 z kanovnického ambitu kaple Saint-Aignan v sousedství katedrály. Věřící považují za zázrak, že po požáru z roku 2019 zůstala stát neporušená uprostřed trosek. Po dobu restaurátorských prací byla dočasně umístěna v kostele Saint-Germain-l’Auxerrois a do katedrály byla navrácena 15. listopadu 2024.
Během restaurování byly vytvořeny dvě její repliky – jedna z nich byla a je umístěna venku před katedrálou (po pravé straně průčelí, kousek před jezdeckou sochou Karla Velikého), zatímco ta druhá prošla postupně z města do města několika francouzskými diecésemi jako útěcha věřícím. Právě tato „putovní“ socha byla následně nesena ve večerním mariánském procesí 15. listopadu 2024, které vedlo z kostela Saint-Germain-l’Auxerrois až do katedrály a které symbolicky zahájilo proces jejího znovuotevření, při kterém byl na své místo umístěn originál.
Momentálně je v katedrále vystaven historický betlém z 18. století, který pochází z Neapole. Skládá se z dvou set figurek.
V katedrále jsem byla během jednoho týdne dvakrát, jednou pozdě odpoledne a podruhé brzy ráno. V obou případech jsem se trefila do doby mše. Na rozdíl od dřívějška, kdy byly během bohoslužeb prohlídky omezené, teď smějí turisté volně procházet interiérem, pokud příliš neruší.
V obou případech jsem tam zůstala dlouho i po skončení mše. Bohužel to už turistické davy neberou ohled vůbec na nic a vlezly by pomalu až do kněžiště. Místy nebylo vidět nic jiného, jen vztyčené ruce s rozsvícenými mobily. Všude se lidé (hlavně Asiaté) navzájem fotí, pokřikují na sebe, nebo sedí a koukají do mobilů. Vlastně z toho máte pocit, že jim nejde o to katedrálu si prohlédnout, ale jen se v ní vyfotit. Věřím však, že až toto vánoční a novoroční turistické šílenství pomine, nebudou uvnitř takové davy, nebo aspoň ne tak agresivní.
Aspoň někdo bez mobilu a se zájmem o interiér
Katedrála je otevřená ve všední dny od 7.45 do 19 hodin, ve čtvrtek do 22 hodin, v sobotu a v neděli od 8.15 do 19.30 hodin. Vstup je zdarma.
Mše se konají ve všední dny v 8, 12 a 18 hodin, v sobotu v 8.30, 12 a 18 hodin, v neděli a ve svátky v 8.30, 10, 11.30 a 18 hodin.
Katedrála pro zjednodušení vstupu zavedla rezervační systém. Moc jim to ale nefunguje – občas se čeká dlouho na spojení se systémem, většinou už jsou všechna místa pryč a pokud už se probojujete na fungující stránku, jde udělat rezervace jen maximálně dva dny předem.
Můžete ovšem také přijít rovnou a vystát si frontu. Pokud půjdete bez rezervace (což jsem po mnoha marných pokusech o rezervaci udělala v obou případech i já), doporučuji dvě možnosti: buď brzy ráno nebo naopak až večer. Zatímco během dne se fronta vine kolem celého náměstí před katedrálou a dosahuje až někam za roh, ráno v 8.20 jsem šla rovnou dovnitř, bez minuty čekání. Stejně tak byla fronta minimální i večer po 18 hodině.
Takhle vypadá vstup do katedrály ráno po osmé hodině. Téměř nikdo nikde.
Jako každý rok, i letos se malí i velcí tlačí u výloh obchodního domu Galeries Lafayette, které jsou tradičně bohatě vyzdobeny animovanými okénky s dekoracemi, které jsou sice reklamou na firmy, které tuto vánoční výzdobu zaplatily, ale jejichž úkolem je v této roční době hlavně navodit vánoční atmosféru (a přilákat zákazníky dovnitř, samozřejmě). Letos je výzdoba ještě bohatší než obvykle, protože obchodní dům slaví 130 let své existence a oslavu pojal opravdu velkoryse.
Kromě výloh je nejzásadnějším prvkem výzdoby obří vánoční stromek pod secesní kupolí. Jako každý rok, ani ten letošní není tak úplně tradiční. Je růžový, plastový, třpytivý a bliká na něm dvacet tisíc světel. Prohlédnout si ho můžete nejen z přízemí mezi pulty luxusních parfumerií, ale také z galerií v jednotlivých patrech nebo ze skleněné visuté lávky, která pod kupolí ční v posledním patře. A když už budete nahoře, nezapomeňte na terasu s nádherným výhledem na centrum města.
Výlohy i vánoční stromeček navrhuje každý rok pro Galeries Lafayette některý z módních návrhářů. Letos padla volba na švýcarského designéra Kevina Germaniera, známého svým odvážným a pestrým stylem. Má rád jasné barvy a třpytivé materiály a zároveň používá překvapivé, často futuristické prvky a hru světla. Výlohy jsou proto proměnlivou pohádkovou přehlídkou, ze které až přecházejí oči. Pokud jedete do Paříže na svátky s dětmi, je to skvělá příležitost, jak je zabavit a pobavit.
Na Galeries Lafayette navazuje na stejném bulváru další velký obchodní dům, Le Printemps, který se svými výlohami taky nenechá zahanbit. I tady se slaví – obchodní dům má sto let a k výročí připojil i oslavu padesáti let, co ho zdobí tyto pohyblivé vánoční obrazy ve vitrínách.
Není nic stylovějšího, než po Modiglianiho výstavě zajít do brasserie La Rotonde, která na začátku 20. století patřila k jednomu z nejoblíbenějších míst montparnasské bohémy, a kam Modigliani často chodil, aby se pokusil prodal návštěvníkům portréty, které jim na místě nakreslil. O kavárně, která svítí do daleka zlatě zářícím nápisem na červeném průčelí, už jsem jednou podrobněji psala, dnes se tam podíváme jen na připomenutí a také na to, jak malebně vypadají její prostory s vánoční výzdobou.
La Rotonde byla ve čtvrti Montparnasse otevřena v roce 1903 jako dělnické bistro. Na začátku své historie nijak mezi mnoha dalšími v okolí nevyčnívala. Až když bistro koupil v roce 1911 Victor Libion z Auvergne, došlo k nečekanému rozvoji. Nový majitel rozšířil prostory a z bistra se stává brasserie, do které se hrnou davy Pařížanů i cizinců, kteří v té době houfně přijížděli do Paříže a pokoušeli se v ní uplatnit.
Nejčastějšími návštěvníky byli umělci, ať už malíři, sochaři, herci a herečky, muzikanti, nebo spisovatelé a básníci. Za více než sto let existence podniku se tu vystřídalo několik uměleckých generací. Mezi první generaci slavných, kteří v La Rotonde trávili čas, patřil například Guillaume Apollinaire, Blaise Cendrars, malíři Modigliani, Soutine, Kisling, Foujita, André Derain, Maurice Vlaminck, ale také parta kolem Pabla Picassa, a dále hudební skladatelé jako Claude Debussy, Igor Stravinski nebo Darius Milhaud. A také samozvaní politici a anarchisté – právě tady prý Lenin s Trockým diskutovali o podrobnostech bolševické revoluce, kterou připravovali na rok 1917.
Po první světové válce si La Rotonde oblíbili Američani – často sem chodil Ernest Hemingway, Scott Fitzgerald nebo Henri Miller, z Francouzů pak nastupující generace surrealistů kolem André Bretona a Louise Aragona a mnoho, mnoho dalších. Také byste tady mohli potkat mladého Belgičana Georgese Siménona, později proslaveného svými detektivkami o komisaři Maigretovi.
Na přelomu 50. a 60. let byla brasserie přestavěna novým majitelem, přičemž přišla o velkou část prostor, ze kterých bylo vybudováno dodnes fungující kino. Její obliba stále vzrůstala a postupně se z ní stal podnik, navštěvovaný mnoha osobnostmi z uměleckého i politického světa. V roce 2011 tam François Hollande slavil vítězství v socialistických primárkách. V dubnu 2017 zde došlo ke skandálu, když tady Emanuel Macron oslavoval svůj postup do druhého kola prezidentských voleb a někdo při tom na protest zapálil vstupní prostory.
K dalšímu požáru části restaurace došlo jen o tři roky později – v lednu 2020. Vyšetřování nakonec odhalilo, že byl požár založen úmyslně majitelem brasserie, který se tak pokoušel zahladit stopy daňových machinací. Po dlouhém procesu byl letos odsouzen za daňové úniky podmíněně na dvanáct měsíců vězení.
Po tomto požáru byla restaurace půl roku zavřená kvůli rekonstrukci, netrvalo to ovšem dlouho a přišel další problém. V dubnu 2023 se nedaleko odtud konala demonstrace proti penzijní reformě, přičemž demonstranti zdemolovali a zapálili její průčelí, údajně na znamení protestu proti tomu, že jde o oblíbený podnik prezidenta Macrona.
Kromě rozlehlého sálu v přízemí najdeme další dvě velké místnosti i v prvním patře. Dřív tady bývala tančírna, dnes je to součást restaurace. Výzdoba je stále stejná jako v přízemí, ovšem nejzajímavější jsou tady kopie Modiglianiho obrazů, které zdobí zdi.
Brasserie je svými červeně tapetovanými stěnami, červenými sametovými lavicemi, židlemi a závěsy, zářivě bílými ubrusy a dekoracemi v červené, bílé a zlaté barvě vizuálně atraktivní a fotogenická, zvlášť v této době, kdy ji doplnilo ještě chvojí a stovky světýlek. Stojí za to se do ní podívat. Není to sice úplně levná záležitost, ale díky tomu, že je otevřená celý den od brzkého rána, dá se sem zajít třeba jen na cenově přijatelnou kávu nebo odpolední koktejl. A víte co? Svařák je tady levnější, než ve stánku na Staromáku.
La Rotonde Montparnasse, 6. obvod, 105 boulevard du Montparnasse
Téměř bez reklamy a upoutávek se v polovině listopadu v malém muzeu, vytvořeném z bývalého domu a ateliéru sochaře Ossipa Zadkina, otevřela výstava s názvem Přerušené přátelství, která popisuje dosud neprozkoumané umělecké přátelství, které spojovalo sochaře Ossipa Zadkina a Amedea Modiglianiho.
Na výstavě je k vidění přes devadesát exponátů obou umělců, a to jak obrazů, tak i soch, kreseb, fotografií a dokumentů. Dávají možnost sledovat cesty Modiglianiho a Zadkina, které se protínaly v uměleckém prostředí Montparnassu v prvních dvou desetiletích 20. století. Oba avantgardní umělci se setkávali v umělecké komunitě, složené z velké části z cizinců, která se v těchto letech na Montparnassu vytvořila. Výstava tak mapuje jejich práci a cesty k sebeprosazení.
Amedeo Modigliani: vlevo Hlava ženy, kolem roku 1920, vpravo Burgunďanka, 1915
Ossip Zadkin, tři hlavy z let 1918-1919. Stejně jako Modigliani, i on byl v té době ve své tvorbě ovlivněn africkými maskami a egyptskými malbami
Zatímco Zadkinovy práce jsou v muzeu k vidění trvale, ty Modiglianiho byly pro výstavu zapůjčeny ze Centre Pompidou, Musée de l´Orangerie a z muzeí v Miláně, Rouenu a Dijonu a jsou proto v takovémto celku vystaveny poprvé. I z tohoto důvodu se staly hlavním magnetem pro návštěvníky.
Amedeo Modigliani: Portrét Chaïma Soutina, ruského malíře, který byl jeho sousedem v ateliéru v Cité Falquière
Jedna z částí výstavy prezentuje Modiglianiho projekt Kariatidy, ze kterého pochází i dílo, které se stalo upoutávkou pro plakát k výstavě, a které kurátoři připodobňují pro jeho formu a provedení k abstraktnímu obrazu Amorpha Františka Kupky.
„Modí“ a Ossip Zadkine se setkali v roce 1913, ale oba v Paříži už nějaký čas žili a pracovali. Modigliani sem dorazil z rodného Livorna už v roce 1906, zatímco Zadkine z ruského (dnes běloruského) Vitebsku v roce 1910. Jejich cesty se rozešly během 1. světové války, kdy Modigliani na radu přátel opustil sochařinu, se kterou původně začínal, a věnoval se více malbě. Pro své chabé zdraví směl zůstat v Paříži a nemusel na frontu, na rozdíl od Zadkina, který narukoval do Cizinecké legie, kde byl přidělen jako nosič nosítek ruské sanitky a kde se nakazil a málem nepřežil. Po válce se na Montparnassu znovu setkali, ale jejich přátelství končí předčasnou Modiglianiho smrtí v třiceti pěti letech v roce 1920.
Vlevo Modigliani (bohužel nevím od koho), vpravo Zadkine, zobrazený Marií Vorobieff v roce 1955
Ossip Zadkine, akvarely z doby kolem roku 1920
Ossip Zadkine se během svého dlouhého života (zemřel v roce 1967) dočkal vytouženého úspěchu. Z jeho bývalého přítele, který zemřel v bídě a nepochopení, se po jeho smrti postupně stala jedna z nejslavnějších legend moderního umění. Zadkine se spolu s dalšími montparnasskými uměleckými přáteli aktivně podílel na vzniku a budování modiglianovského mýtu.
Fotografie Modiglianiho posmrtné masky. Masku sňali Modiglianiho přátelé Moïse Kisling a Jacques Lipschitz, fotku vyfotil v roce 1929 Man Ray
Zadkinovo muzeum vzniklo v blízkosti Lucemburské zahrady z jeho bývalého ateliéru a domu, ve kterém žil a pracoval od roku 1928 až do své smrti v roce 1967. Jeho žena Valentine odkázala tyto prostory s veškerým vybavením a zařízením městu po své smrti v roce 1981 s podmínkou, že zde má být vytvořeno muzeum, věnované dílu jejího muže. V obdobích, kdy v muzeu není žádná krátkodobá výstava, je zde proto prezentováno Zadkinovo dílo v plné šíři, a to jak uvnitř ateliéru a domu, tak i na malé zahradě, vklíněné mezi okolní činžáky.
MUSÉE ZADKINE, 6. obvod, 100 bis rue d’Assas
Výstava se koná až do 30. března 2025
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin
Vstupné na výstavu 9 euro, jinak v době, kdy není v muzeu žádná krátkodobá výstava, je vstup zdarma
I tady doporučuji koupit lístek předem, protože fronty jsou opravdu dlouhé. Navíc je potřeba se obrnit trpělivostí, protože muzeum je maličké a uvnitř je tlačenice.
Už jste viděli palmový háj v centru Paříže? Najdete ho na mostě Louis-Philippe, který spojuje ostrov Ile Saint-Louis se čtvrtí Marais hned za pařížskou radnicí a za katedrálou Notre-Dame. Palmy na mostě sice zůstaly po olympiádě, během které zdobily město, nebyly ale pořízeny přímo pro ni. Radnice si je jen vypůjčila z jiné události, pro kterou slouží už od roku 2002, a to z pařížské pláže, která se každoročně v srpnu koná na březích Seiny v samém centru města. Stromy obvykle přezimují před pařížskou radnicí, ale protože tam teď probíhají práce na rekonstrukci, bylo rozhodnuto, že v letošní zimě zůstanou na mostě.
Není nutné se o ně bát, určitě tady nezmrznou. Jde o druh Trachycarpus, který je jedním z nejodolnějších druhů palem vůbec. Pochází z Asie (tyto prý konkrétně z Číny) a ve vlhké a chladné Paříži se jim daří lépe, než kdyby je někdo vysadil na Riviéře. Koneckonců, rostou dobře i u nás.
Jednou z největších kulturních událostí letošního podzimu v Paříži je, kromě včerejšího programu k otevření katedrály Notre-Dame a současné výstavy o surrealismu, také výstava impresionisty Gustava Caillebotta. Připravilo ji Musée d’Orsay jako připomínku 130. výročí úmrtí tohoto pařížského umělce. Výstava s názvem „Malovat muže“ vyzdvihuje mužské postavy, které byly Caillebottovým oblíbeným tématem a které zpracoval na velkém množství svých obrazů. Na výstavě je k vidění téměř sedmdesát Caillebottových pláten, včetně těch nejvýznamnějších a neznámějších, z nichž některé jsou zapůjčeny z muzeí v Los Angeles a v Chicagu, a také jeho pastely, kresby, fotografie a archivní dokumenty.
Asi nejobdivovanější obraz na výstavě. Pařížská ulice, 1877.
Caillebotte ve svém realistickém přístupu zachycoval muže ve svém bezprostřední okolí, od svých přátel v kavárnách a salónech nebo na balkónech pařížských činžáků, chodců na ulici a dělníků, až po sportovce nebo námořníky, včetně scén každodenního života a různých společenských a intimních činností v jejich domovech. Mužskými postavami a jejich společenskou rolí byl při své tvorbě fascinován více než ženskými figurami.
Kromě této přehlídky vystavuje Musée d´Orsay dočasně v jednom ze sálů ve stálé expozici i všechna díla z Caillebottovy pozůstalosti, skládající se z pláten jeho přátel a vrstevníků. Tato prezentace připomíná otevření tzv. Caillebottova sálu v Musée du Luxembourg v roce 1897, a nabízí díky jeho sbírce, kterou tehdy odkázal státu, ucelenou vizi umělcova příspěvku k impresionismu a moderně.
Otevřeno úterý až neděle 9 – 18 hodin, ve čtvrtek do 22 hodin ( od 18 hod je vstupné 10 eur a taky tam už není takový nával)
Vstupné 14 eur
Vzhledem k tomu, že je o výstavu velký zájem, doporučuji koupit vstupenku přes internet TADY, i když je to o 2 eura dražší. Pokud by bylo vyprodáno (jako se to stalo mně), pořád ještě se dá vystát fronta (čekala jsem při čtvrtečním večerním otevření po 18 hodině jen asi 15 minut).
Při svých procházkách po Montmartru jste už možná narazili na jednu z těch starých úzkých uliček, které tady vytvářejí tu pravou romantickou a starodávnou atmosféru. Ulička, o které budeme mluvit dnes, leží na odvrácené straně Montmartru (odvrácenou stranou mám na mysli tu klidnou, kde nepanuje turistické šílenství) a spojuje avenue Junot a rue Lepic. Průchozí ulička byla ještě před lety veřejná a dalo se jí procházet, jenže její stav byl kvůli opilcům a feťákům takový, že obyvatelům došla trpělivost, požádali si o možnost uličku uzavřít a netrvalo dlouho a oba její konce byly ohrazeny mříží. Přesto však je občas možné se do ní dostat – a pokud se vám to nepodaří, od toho jsem tady já, abych vám ji ukázala.
Uprostřed uličky stojí velký, břečťanem porostlý balvan, kterému se od nepaměti říká „skála čarodějnice“. V domě hned u skály totiž prý kdysi žila stará zlá žena, které děti z okolí začaly říkat čarodějnice (la sorcière). Podle ní proto začali nazývat i dům, potom skálu a nakonec celou uličku.
Ulička je se svým balvanem a kousky přírody v přilehlé zanedbané zahradě posledním pozůstatkem toho, jak to tady vypadalo ještě na konci 19. století, kdy byla tato část Montmartru zarostlá divokým houštím, ve kterém si chudí lidé stavěli domky a přístřešky ze všeho, co jim přišlo pod ruku. Tehdy se této oblasti říkalo Maquis a psala jsem o ní podrobněji už v jednom ze starších článků, ve kterém najdete pro představu i staré fotografie.
Dnes najdete přímo u balvanu vstup do zahrady jednoho z nejméně viditelných a nejméně známých pařížských hotelů. Má jen pět apartmá a patří mezi ty luxusnější. Pokud si ale na jeho terase dáte skleničku nebo kávu, můžete si pak jeho veřejné prostory prohlédnout cestou na toaletu. Jen se nesmíte divit, že se vám pod nohama budou plést slepice – ty jsou tady totiž doma.
Kromě hotelu je v uličce už jen pár dalších domů, utopených v zeleni. Jedním ze zelených koutů je tady i hřiště na pétanque, na kterém sídlil desítky let jeden z nejstarších pařížských sportovních klubů. Minulý čas „sídlil“ je zde na místě, protože po několika letech boje a petic, kdy se klub poté, co dostal z prostor výpověď, snažil dohodnout s městem, které je vlastníkem pozemku, byli hráči letos v říjnu z klubovny i hřiště násilně vystěhováni. Na pozemku by teď měl vyrůst přístavek právě vedlejšího hotelu.
Hřiště letos v září, kdy hráči ještě doufali, že zde budou moci zůstat. V říjnu už bylo všechno jinak.
Ulička se na svém konci směrem k rue Lepic prudce lomí a spadá dolů prudkým schodištěm. Z jeho vrcholku se dá nad střechami domů zahlédnout Eiffelovka. Dole za vámi zapadne brána a ze starosvětského původního Montmartru se dostanete opět mezi turistické výpravy, které míří dolů mezi davy kolem rue des Abbesses.
… si můžete v těchto dnech připadat v Jardin des Plantes, v pařížské botanické zahradě. Pokud jedete před Vánoci do Paříže s dětmi, zkuste je sem vzít. Jako každoročně v posledních letech, i letos se tady zabydlela světelná show s obrovskými zvířecími figurami, kterými jsou letos dinosauři, brontosauři, stegosauři a další a další -sauři, a také ohromné pestré ryby a jiné mořské potvory. Je to plastové, barevné, pestré, kýčovité a nevkusné, ale děti i část dospělých to milují. Vánoce jsou tak jako tak mírný kýč, tak proč se nepokochat i tímto.
Podobné čínské zvěřince z umělé hmoty jsou v posledních letech v módě, koneckonců, máme ho i v pražské zoologické zahradě. Stejně jako všude jinde, i ten pařížský se rozsvěcuje až po soumraku. Taky si za to připlatíte – zatímco přes den se na figury můžete podívat zadarmo, od 18 hodin zaplatíte vstupné.
Pokud místo večerního placeného představení zvolíte jednoduchou prohlídku za denního světla, můžete využít i další atrakce. Děti zde najdou typický pařížský kolotoč, na kterém se ovšem místo na konících svezou na dinosaurech, nebo stánek s občerstvením. Tím však zajímavosti ještě nekončí. Hned při hlavním vstupu od nábřeží leží i malá zoologická zahrada nebo na opačném konci Velká galerie evoluce s celou řadou vycpaných zvířat. Zajímavé jsou také historické skleníky s tisícovkami exotických a tropických rostlin a pro opravdové nadšence i Mineralogické muzeum.
No a pokud byste se chtěli jen tak procházet v části zahrady, kam tato atrakce nedosáhla, můžete zkusit hledat hejno zelených papoušků, kteří se v zahradě v posledních letech úspěšně množí a které najdete lehce podle hlasitého skřehotání, nebo se zastavit u posledních kvetoucích růží, které přežily i sněžení a mírný mrazík z minulého týdne.
Vlevo vzadu za plastovým jínanem dvojlaločným je vidět budova Velké galerie evoluce
Jardin des Plantes, 5. obvod, place Valhubert nebo rue Geoffroy-Saint-Hillaire
Zahrada je otevřena denně od 8 do 17,30 hod (v této roční době, v létě je otevřena déle), vstup zdarma
Expozice Jurassique en voie d’illumination trvá do 19. ledna 2025
Otevřena je od středy do neděle, od 18 do 22 hodin (24. prosince je zavřeno), vstup na večerní představení jen od vchodu z place Valhubert
Vstupné: dospělí 18 eur, děti od 3 do 12 let 15 eur, do 3 let zdarma. Vstupenky se kupují výhradně přes internet.
Expozici je možné vidět bez světelných efektů i během dne v rámci návštěvy zahrady.
15. dubna 2019 jsme všichni sledovali prakticky v přímém přenosu, jak katedrálu Notre-Dame-de-Paris zachvátil požár, při kterém několik hodin hořely její starobylé zdi a historický krov, a jak se nakonec zřítila věžička z 19. století, navržená architektem Viollet-le-Ducem. Všichni jsme v šoku nad těmi hrůznými záběry přemýšleli, jestli a jak se podaří napravit škody a kdy bude možné katedrálu znovu navštívit.
Dnes je ten den blízko. Díky práci architektů a zručnosti stovek řemeslníků bude katedrála Notre-Dame znovu otevřena už za necelé dva týdny. Práce v interiéru jsou téměř dokončeny, ale venkovní lešení na katedrále ještě nějaký čas zůstane, než budou kompletně dokončeny i restaurátorské práce na exteriéru.
Chrámová vrata se poprvé otevřou 7. prosince 2024, kdy proběhne oficiální inaugurace, jejíž součástí bude předání Notre-Dame z rukou státu, který katedrálu vlastní, jejímu správci, jímž je katolická církev. Při liturgickém obřadu bude slouženo Te Deum, Magnificat a nakonec nešpory. Při této příležitosti budou také znovu zprovozněny zrestaurované varhany.
Bohoslužba, kterou bude sloužit pařížský arcibiskup, se uskuteční 7. prosince pozdě odpoledne za přítomnosti prezidenta republiky, který společně s pařížskou diecézí na tuto událost pozval velký počet hlav států a vlád. Přítomni budou také mecenáši, kteří se o restaurování zasloužili, zástupci všech pařížských farností, členové katedrální kapituly a pařížské duchovenstvo.
Po bohoslužbě bude od 21 hodin následovat umělecký pořad, který připravila francouzská televize a který bude vysílán do celého světa. Předpokládám proto a doufám, že aspoň část ho bude k vidění i v naší televizi.
Symbolicky 8. prosince, a tedy na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie, je na 10.30 hodin naplánována zahajovací mše se svěcením oltáře, kterou bude sloužit pařížský arcibiskup a které se zúčastní opět prezident republiky. Veřejnost bude moci mši sledovat na obřích obrazovkách před katedrálou.
Znovuotevření pak bude od 8. do 15. prosince pokračovat tzv. oktávou: každý den proběhne slavnostní bohoslužba se zvláštním tématem. I když bude katedrála pro veřejnost otevřená už od večera 8. prosince, během tohoto prvniho týdne budou platit časová omezení vstupu podle konaných obřadů, a proto bude otevřeno pouze následovně: v neděli 8. prosince od 17.30 do 22.00 hodin, od pondělí 9. prosince do pátku 13. prosince od 15.30 do 22.00 hodin, sobota 14. prosince a neděle 15. prosince od 15.30 do 20.00 hodin.
Od 16. prosince se Notre-Dame opět otevře volně všem věřícím a návštěvníkům od 7.45 do 19 hodin. Mše se budou konat ve všední dny v 8, 12 a 18 hodin, v sobotu v 8.30, 12 a 18 hodin, v neděli a ve svátky v 8.30, 10, 11.30 a 18 hodin. I přes nedávné diskuze o možném zpoplatnění bylo nakonec rozhodnuto, že vstup zůstane i nadále zdarma.
Otevíraci doba platí zatím ovšem jen pro jednotlivce a rodiny. Skupiny poutníků budou v katedrále přijímány až od 1. února 2025 po předchozí registraci (už je údajně zaregistrováno čtyřicet tisíc poutniků), a kulturní a školní skupiny s průvodcem až od 9. června 2025.
Vzhledem k tomu, že se ročně očekává 15 milionů návštěvníků, připravuje správa katedrály internetový systém rezervací na časové úseky. Jednotliví návštěvníci si budou moci zarezervovat časový slot dva dny předem, den předem nebo v den samotný. Rezervační systém bude spuštěn kolem 1. prosince 2024 na oficiálních stránkách katedrály .
Možnost přijít na prohlídku bez rezervace zůstane sice zachována, bude ale potřeba se připravit na dlouhé čekání ve frontě.
V těchto dnech je také nově ke stažení mobilní aplikace (IOS i Android) s informacemi ve francouzštině, angličtině a španělštině o prohlídkových trasách pro různé skupiny návštěvníků.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.