Paříž pro pokročilé

V parku Bercy a tak trochu stranou rušného centra města stojí pozoruhodná budova z roku 1994, jejímž autorem je americký architekt Frank Gehry. Přestože mnohem více zájmu si vydobylo jeho poslední pařížské dílo – Nadace Louis Vuitton – tato stavba si přesto pozornost určitě zaslouží.
Stavba byla původně koncipovaná jako Americké centrum, které však tak daleko od centra trpělo nezájmem návštěvníků a proto budovu opustilo. V roce 1998 proto tehdejší ministryně kultury rozhodla, že do ní budou přestěhovány sbírky Francouzské kinotéky, které do té doby sídlily v paláci Chaillot, odkud je v červenci 1997 vyhnal požár.

Na jednom místě se tak spojila mimořádná architektura s výjimečně širokou sbírkou archiválií z oblasti filmu.

Základ kinotéky vznikly v roce 1935 ve formě určitého filmového klubu, v němž byly shromážděny staré filmy. Už o rok později byla založena skutečná filmotéka, jejímž cílem byla záchrana, restaurování a konzervace nejen starých filmových pásů, ale také plakátů, kamer, dekorací a kostýmů.

V roce 1948 vzniklo první skutečné sídlo filmotéky v rue de Messine v 8. obvodu, kde bylo zřízeno i kino, které tyto staré filmy promítalo. Právě tyto prostory sloužily jako místo setkávání vycházejících hvězd francouzské filmové školy – chodíval sem François Truffaut, Jean-Luc Godard, Éric Rohmer a další režiséři, jejich jména najdeme pod nejlepšími filmy té doby.

V průběhu dalších desetiletí se filmotéka dále rozšiřovala, ale také několikrát stěhovala. V revolučním roce 1968 zažila také skandál, kdy tehdejší ministr kultury odvolal z jejího čela zakladatele Henriho Langloise, který celý projekt vymyslel a v podstatě vydupal ze země. Na jeho podporu vystoupili ti největší francouzští režiséři i herci v čele s Jeanem Marais, a přidali se i zahraniční filmové celebrity, jako napříkald Charlie Chaplin nebo Stanley Kubrick. Díky těmto protestům byl Langlois znovu ve své funkci potvrzen a svým příznivcům se odvděčil v roce 1972 otevřením nového muzea filmu v paláci Chaillot na Trocadéru. Za svoji činnost dostal v roce 1974 čestného Oscara i francouzskou filmovou cenu César.

Po jeho smrti v roce 1977 se muzeum s kinotékou znovu stěhuje, v roce 1980 otvírá nový filmový sál v Centre Pompidou a v roce 1981 je do jeho čela jmenován režisér Costa-Gavras, který působí dodnes jako předseda představenstva.

Definitivním sídlem sbírek se měl v roce 1998 stát Palais de Tokyo vedle Muzea moderního umění, musely by však čekat na jeho rekosntrukci a proto bylo nakonec rozhodnuto o jejich umístění do této prázdné Gehryho budovy.

Sbírky dnes obsahují přes čtyřicet tisíc filmů, šest tisíc filmových kamer a jiných zařízení, přes dva tisíce filmových kostýmů a stejný počet dekorací, přes půl milionu fotografií z oblasti filmu a další stovky tisíc dalších předmětů, plakátů, kreseb a filmových časopisů, a to nejen z oblasti francouzské, ale v podstatě celé světové kinematografie.
Sbírky jako celek nejsou kromě malé části starých filmových kamer veřejně přístupné, ale některé předměty jsou vystavovány na tematických krátkodobých výstavách, které se v kinotéce konají. Momentálně je to výstava předmětů z oblasti japonského filmu (dekorace, kostýmy, plakáty a podobně).

Kromě toho se v kinotéce konají hlavní výstavy, které trvají většinou jeden rok, a které jsou věnovány vždy některému z významných režisérů. Na konci ledna skončila výstava s názvem „Od Mélièse ke 3D – Filmová kamera“, která byla zaměřená na animovaný film a jeho průkopníka Georgese Mélièse. Další nová výstava ještě není avizována.
Pro zájemce je zde zpřístupněná i knihovna nejen s vázanými svazky, ale také s filmy, časopisy, fotografiemi a dalšími filmovými archiváliemi. Samozřejmostí je i obchod s knihami, filmy a jinými předměty.

Kino, které v prostorách kinotéky hraje většinou dvakrát denně, promítá staré archivní filmy, často uspořádané do retrospektiv jednotlivých režisérů. Kromě toho se zde konají i besedy s herci či režiséry – například minulý týden zde byl hostem Roman Polanski, včera herečka a zpěvačka Jane Birkin.

Pokud vás film zas až tak moc nezajímá, stojí za to alespoň vejít do rozlehlého a vysokého vestibulu a prohlédnout si budovu z hlediska architektury. Stejně jako samotná kinotéka, i stavba totiž stojí za to.

Zatímco směrem do ulice je fasáda střídmá, ta část, která je obrácená do parku, překvapí bohatými tvary. Sám autor ji definoval jako „tanečnici, která si nadzvedává sukni a zve lidi, aby vstoupili“. Přestože tvary fasády připomínají Gehryho Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbasu, je zde tak trochu vidět i paralela s pražským Tančícím domem, na němž se Gehry podílel jako spoluautor.

12. obvod, 51 rue de Bercy

Otevřeno denně kromě úterý od 12 do 19 hod (knihovna od 10 hod)

Vstupné: muzeum 5 eur, kino 6,50 eur, knihovna 3,50 eur, přednášky a besedy 4 eur

Jak se tam dostat: metro Bercy (linka 6 a 14)

Musée d’Orsay je se svými sbírkami umělecké moderny druhé poloviny 19. století a začátku 20. století natolik známé, že je až skoro zbytečné zabývatse jeho historií. Míří tam každý turista, který přijede do Paříže, a rozhodně to není místo „pro pokročilé“, ale spíš pro ryzí začátečníky. Přesto stojí za to ho znovu a znovu navštěvovat, protože sbírky jsou natolik rozsáhlé, že jedna návštěva, ta první a iniciační, rozhodně nestačí. Konec konců i ten, kdo má muzeum prohlédnuté do posledního obrázku v každém zastrčeném koutě, si tam přijde na své na krátkodobých tématických výstavách, které muzeum v posledních letech s velkým úspěchem pořádá a jejichž kvalita čím dál víc roste.

Po loňské výstavě Celníka Rousseaua, která sklidila velký úspěch (a na jejíž koncepci navázala i ta nedávno skončená pražská), v muzeu momentálně probíhá expozice méně známého impressionisty Frédérica Bazilla (méně známého zřejmě jen proto, že zemřel ve věku pouhých 28 let v roce 1870). Tato výstava končí za měsíc, 5. března, a už od 14. března se otvírá další s názvem Za hvězdami – Mystická krajina od Moneta po Kandinského. Trvá až do 25. června a slibuje také zajímavý zážitek.

O tom, že muzeum vzniklo z původního secesního nádraží, postaveného v letech 1898 až 1900 architektem Victorem Laloux, původně určeného k demolici, ale osvíceně zachráněného v době vlády prezidenta Giscarda d’Estaign, se také píše v každém průvodci. Rekonstrukce byla svěřena italské architektce Gae Aulenti, která tady odvedla skvělou práci. Muzeum se pro návštěvníky otevřelo v roce 1986 a okamžitě se stalo jedním z nejnavštěvovanějších nejen v Paříži, ale i v celé Francii.

Co už knihy pro turisty většinou nezmiňují, je okolí muzea, kde najdeme soubor zajímavých soch. Právě na ně se dnes podíváme spolu.

 

Přímo na ploše před muzeem nás zaujmou ohromné sochy zvířat – slona, koně a nosorožce – které byly ještě společně se sochou býka vytvořeny pro Světovou výstavu v roce 1878. Tehdy byly umístěny v zahradě Trocadéra, kde zůstaly až do roku 1935, kdy byl původní palác Trocadéro zbořen a na jeho místě byl postaven dnešní palác Chaillot. Sochy tehdy kvůli stavbě opustily svoje místo u bazénku a přestěhovaly se na nové místo. Zatímco býk si to namířil před arénu do města Nîmes, ostatní sice zůstaly v Paříži, ale skončily na předměstí u Porte de Saint-Cloud. Až teprve v polovině 80. let minulého století byly přemístěny sem před muzeum.

Každá ze soch má jiného autora – zatímco slon je dílem Emmanuela Fremieta, koně vytvořil Pierre-Louis Rouillard a nosorožce Alfred Jacquemart. Není pochyb o tom, že tady před muzeem jim to sluší mnohem víc, než na rušném náměstí na předměstí.

 

Litinové sochy, které lemují náměstí před muzeem kolmo ke vstupním prostorám, byly také objednány při příležitosti světové výstavy v roce 1878, kdy zdobily terasu prvního paláce Trocadéro. Představují jednotlivé kontinenty – zleva Evropa, kterou vytvořil sochař Alexandre Schoenewerk, za ní Asie (Alexandre Falquière), Afrika (Eugène Delaplanche), Severní Amerika (Ernest Hiolle), Jižní Amerika (Aimé Millet) a Oceánie (Mathurin Moreau). Sem před muzeum byly přeneseny v roce 1986.

 

Zadní strana muzea je zcela hladká, bez zbytečných okras. V úzké rue de Lille, do které vede, by si jich stejně nikdo nevšiml. Fasádu tak člení jen řada úzkých balkonků na úrovni druhého podlaží.

 

 

U služebního východu, který vede do budovy zhruba uprostřed zadní strany stavby, stojí dvě štíhlé postavy, jedna mužská a jedna ženská. Jejich autorem je Rodinův žák Antoine Bourdelle, který je vytvořil v roce 1920 jako zkušební bronzy pro sochy, určené na památník generála Alveara v Buenos Aires, kam byly instalovány v roce 1925. Ženská postava představuje Vítězství, ta mužská zase Sílu vůle.

Jak se tam dostat: metro Solférino (linka 12), RER C Musée d´Orsay

Nový rok se v Číně a v ostatních asijských zemích slaví právě v těchto dnech, letos konkrétně 28. ledna (každý rok je datum jiné podle lunárního kalendáře), ale oslavy trvají až dva týdny. Velká asijská komunita, která v Paříži žije, si svůj svátek upřít nenechá a slaví ho tradičně se všemi ceremoniemi jako ve svých původních zemích.

Největší asijskou čtvrť najdete ve 13. obvodu, ale stejně tak živá je i ta, která sídlí ve čtvrti Belleville, nebo rychle se rozšiřující komunita přímo v centru města ve čtvrti Marais, kde čím dál víc původních obchodů a restaurací mění vývěsní štíty, nad nimiž se nově objevují čínské červené lampiony. Každá z těchto čtvrtí si organizuje svoje novoroční oslavy sama, jen se snaží, aby se datum té nejvýznamnější události – novoročního slavnostního průvodu – nepřekrývalo. Na 13. obvod tak vyšel termín defilé předevčírem.

Ještě nikdy předtím jsem v době čínských oslav v Paříži nebyla a proto jsem byla pořádně zvědavá. Za nic na světě bych si je nenechala ujít. Trochu mi sice náladu kazil déšť, který trval nejen celou předchozí noc, ale i celé dopoledne, přestal však před polednem a těsně před začátkem průvodu před jednou hodinou vyšlo na chvíli váhavě i slunce.

 

 

Asijskou čtvrť tvoří vysoké věžáky, mezi nimiž vedou dvě hlavní dopravní tepny – avenue d´Ivry a avenue de Choisy (o podobě a historii čtvrti se můžete dočíst ve starších článcích třeba TADY nebo TADY). Právě po nich vede trasa defilé, letos z bezpečnostních důvodů zkrácená, takže nezasahovala až na place d´Italie. Průvod byl předlouhý, z místa, kde jsem stála, se nedalo dohlédnout konce, a v davu, který celou trasu lemoval, se jen těžko dalo najít místo, odkud by se dobře fotografovalo. Když se mi to nakonec podařilo, ocitla jsem se přesně na úrovni čela průvodu. Tam jsem ke svému překvapení uviděla starostku Paříže Anne Hidalgo, která průvodu využila k propagaci akce, která s asijskou čtvrtí nemá nic společného, a to k myšlence pořádání olympijských her v roce 2024, kterou pařížská radnice vehementně (a podle mnohých nesmyslně) šíří.

Za městskými představiteli s olympijskými transparenty (vlastně se této části asijské čtvrti říká Les Olympiades, takže se dá říci, že tady nebyli až tak mimo mísu) se samotný průvod otvíral tančícími čínskými draky, kteří jsou pro přechod do nového roku typičtí. Bengálské ohně a petardy, které mají zaplašit zlé duchy a které tuto událost také tradičně doprovázejí, nejsou v Paříži povolené, proto musí stačit všudypřítomný a pekelný rachot bubnů.

Nový čínský rok nese letos znamení Ohnivého kohouta, který vystřídal Ohnivou opici. Kohouta bylo proto možné spatřit úplně všude.

 

O tom, že Číňané milují barvy, květiny, třpyt a lesk, není pochyb, proto nemůže být jiný ani průvod. Jednotlivé kmeny, které jsou zde často sdružené do organizací, žijících tak trochu svůj uzavřený život, pochodují pod svými transparenty ve svých vlastních krojích a vždy s typickými dekoracemi. Pod vlastními vlajkami se zde předvádějí i různé zájmové organizace, především sdružení obchodníků, ale také různé zájmové nebo sportovní kluby a kroužky, školy nebo dětské organizace.

 

Vzhledem k tomu, že tato čtvrť není výhradně jen asijská, ale žijí v ní vedle sebe příslušníci různých komunit z různých zemí i kontinentů, nejsou ani členy zájmových kroužků (a že jich tu bylo zastoupena spousta, od sportovních, přes jazykové až k uměleckým) výhradně Asiaté. Proto v průvodu s klidem pochodovali i zástupci jiných národů a ras, oblečení do tradičních čínských krojů.

 

Samozřejmě jsem od sebe nedokázala odlišit jednotlivé asijské země, z nichž všichni ti oslavující pocházeli, takže mi muselo stačit vědomí, že po Číňanech tady zcela určitě pochodovali Vietnamci, Kambodžané, Laosané i další asijské národnosti. Stejně tak vám je bez komentáře společně ukážu na následujících fotografiích.

 

V průvodu byly neseny (či vezeny) celé svatostánky a oltáře božstev, často vyzdobené květinami, miskami s ovocem nebo rýží a doplněné vonnými tyčinkami, které doprovázející ženy rozdávaly divákům.

Zajímavou částí průvodu byly různé sportovní asociace, především bojových umění, které se předváděly přímo na ulici před diváky. Jednotlivé druhy těchto sportů samozřejmě od sebe odlišit nedokážu, ale od asi nejznámějšího tai-či až po hrůzostrašně působící fiktivní boje s tyčemi, noži nebo s meči tady bylo k vidění snad úplně všechno.

Součástí průvodu byly i alegorické vozy, na nichž se vezly nejen oltáře, sochy různých božstev nebo ohromné bubny či rovnou celé skupiny bicích nástrojů a činelů, které tropily ohromný hluk, ale také nastrojené ženy z některých komunit (tipovala jsem především na vietnamskou) v nádherných krojích.

No a když už jsme byli v asijské čtvrti, pozdní oběd v asijské restauraci byl skoro povinností. Restaurace byly přeplněné až k prasknutí a do dvou vietnamských restaurací, kam jsem původně chtěla na polévku pho, jsme se vůbec nedostali. Místo nám našli až v jedné z čínských restaurací, kam jsme původně ani moc nechtěli jít. Trochu jsem se toho totiž obávala, protože levné, nechutné a často páchnoucí čínské restaurace u nás nám už úplně pokřivily vnímání čínské kuchyně. Tady však nebylo čeho se bát, dostala jsem ty nejlepší smažené nudle s kuřecím masem, na které jsem doposud narazila.

Pokud se v budoucnosti ocitnete v Paříži na přelomu ledna a února, určitě se sem na jih města na oslavy Nového roku vypravte. Pestrost a zábavnost tohoto svátku si to určitě zaslouží.

Jak se tam dostat: metro Olympiades (linka 14), Porte de Choisy nebo Porte d´Ivry (linka 7)

Za mohutnou jihovýchodní kamennou zdí hřbitova Père-Lachaise, kterou projdeme vraty, k nimž se zde sbíhají s kopce cestičky z míst, kde je pohřbená Édith Piaf, najdeme komplex malých úzkých slepých uliček, které vedou od rovnoběžné rue de Bagnolet kolmo ke zdi. Vznikl tak zapadlý svět starých a často ošuntělých domků původních obyvatel, kam turistova noha nevkročí a kde můžete najít ještě poslední zbytky původní venkovské čtvrti.

Mám to tady ráda a několikrát jsem si ty uličky důkladně prošla, dnešní fotky budou proto mixem z různých ročních období. Taky to dnes bude pořádně dlouhé; přestože nejsme v žádné nóbl čtvrti, pořád je na co se dívat.

 

Průchod zdí na hřbitov

Východ ze hřbitova nás přivede do rue de la Réunion, odkud vrátky projdeme do klidné zahrady, která je těsně nalepená k hřbitovní zdi. Ani bychom to však nepoznali, zeď je hustě porostlá zelení a představuje v této rušné čtvrti oázu klidu. Je koncipovaná jako přírodní ekologická zahrada, rozdělená na několik různých částí co do podmínek – na zdi rostou popínavé rostliny, které nepotřebují příliš vody a kterým svědčí sucho a horko, které se na zdi kumuluje. Využívají ho také fíkovníky, které rostou těsně u zdi. Další částí je volně rostoucí louka s veškerou flórou a faunou, která se na ní běžně v přírodě objevuje, a ve spodní části pod stromy najdeme jezírko s rákosím, lekníny a žlutými stulíky. Když chvíli počkáme v klidu, ukáží se nám i žáby, pulci, vážky a jiná havěť, která tu u vody žije.

V zadní části najdeme malý, no, spíš mikroskopický lesík a za ním plotem oddělené dětské hřiště.

 

Rue de Bagnolet, na kterou se odtud dostaneme, je obyčejná rušná ulice, jakých je v této lidové části města mnoho. Nečekejte tady žádné turistické vychytávky a hipsterské restaurace, tady si na nic takového nehrají. Je tu plno malých a často etnických lokálů, krámky s drogerií a potřebami pro kutily, čistírna, výrobna klíčů, pražírna kávy a malé arabské večerky, sídlí tady veterinář, zámečník, kadeřnictví a taky dost podivné obchody s mobily. Vydáme se po ní směrem nahoru, zkusit štěstí, jestli náhodou nebude otevřená Villa Godin, malá, ale malebná ulička, která prozatím přede mnou zůstávala zavřená. Tentokrát to vyšlo, je otevřeno a hned toho využijeme.

Zastavíme se až u rue Ligner, která je sice na rue Bagnolet kolmá, ale než stačí dorazit k hřbitovní zdi, vytvoří v hloubi vnitrobloku kličku a zase se vrací zpět na hlavní ulici. Tu si taky nezapomeňte projít, bude se vám líbit.

Na rohu Cité Aubry a rue de Bagnolet můžeme ukončit dnešní procházku ve stylovém typickém bistru Piston Pélican. Ti, kdo ještě nemají 20. obvodu dost, se pak mohou vydat do dalších podobně malebných uliček kolem rue des Vignoles (kam se spolu obrazem vypravíme někdy jindy), nebo pokračovat po boulevardu de Charonne k hlavnímu vchodu na hřbitov a tam se ztratit na jeho cestičkách.

 

Na jih od Panthéonu ve čtvrti, v níž leží nejrůznější školy, fakulty, koleje, ale také výzkumné ústavy a podobné instituce, najdeme také bývalou kolej irských mnichů a studentů. Ti přicházeli do Francie už v druhé polovině 16. století na útěku před vrcholící protireformací a restrikcemi, bránícími vzdělávání katolíků.

V 18. století už existovaly irské koleje ve všech významných evropských univerzitních městech (v Praze sídlila na začátku dnešní Hybernské ulice, která ostatně dostala své jméno podle latinského názvu pro Irsko Hibernia), ta pařížská byla ale ze všech největší a nejvýznamnější.

Kolej původně sídlila v rue des Carmes, zatímco toto svoje sídlo, do kterého se dnes podíváme, její představitelé zakoupili a zrekonstruovali až v roce 1769. Tehdy také vzniklo nové křídlo a kaple, bohužel studenti si ji užili pouze krátce, protože francouzská revoluce je už v roce 1793 vyhnala, zničila jejich cennou knihovnu a budovu zkonfiskovala. Kolej byla obnovena až na základě Napoleonova dekretu v roce 1805, kdy se však musela spojit i s tou anglickou a skotskou.

 

Už z ulice nás přiláká irský znak nad mohutnými modrými vstupními vraty. Kolej v těchto historických prostorách fungovala s přestávkou francouzsko-pruské války, kdy zde byl zřízen lazaret, prakticky až do 2. světové války, po níž sloužila americké armádě jako útočiště pro osoby, které žádaly o americké občanství. Později se zde usadil polský seminář, složený z těch, kteří přežili Dachau, který zde působil až do roku 1997. Několikrát zde v té době také pobýval Karol Wojtyla, budoucí papež Jan Pavel II.

Po velké rekonstrukci budov se zde v roce 2002 usadilo irské kulturní středisko (jako jediné irské kulturní centrum na světě). Díky tomu je možné budovy navštívit v rámci některých kulturních akcí nebo při Dnech evropského dědictví. Mimo to je běžně možné si prohlédnout alespoň přilehlou kapli, zasvěcenou – jak jinak – svatému Patrickovi, a hezké nádvoří.

 

 

Připomínka polské přítomnosti

Jasná zelená irská národní barva nesmí chybět ani ve svatostánku

Pokud byste byli v Paříži 17. března, kdy slaví svátek sv. Patrick, zkuste se do těchto míst vypravit, oslavy tady prý bývají dost sympatické.

5. obvod, 5 rue des Irlandais
Otevřeno od úterý do pátku od 14 do 18 hod, v neděli v poledne je otevřena kaple na mši.

S tím, jak se v době vznikající umělecké moderny Paříž v druhé polovině 19. století čím dál více stávala uměleckým a kulturním centrem, narůstal počet malířů, kteří sem přicházeli nejen z celé Francie, ale prakticky z celého světa. Současně s tím rostla i poptávka po ateliérech, pokud možno co nejlevnějších, protože většina nově příchozích neměla ani vindru. Usazovali se proto v nuzných domcích a starých dílnách, nejdříve na Montmartru; ten se pro ně kvůli své proslulosti brzy stal cenově nedostupný a proto zamířili na druhý břeh, do míst nově budovaného boulevardu Montparnasse, kolem něhož se ještě rozkládaly nezastavěné opuštěné plochy, pole a venkovské domky a především malé dílny. Právě v nich mnoho z nově příchozích našlo domov.

Poptávka po levném bydlení a místu k práci vyvolala také stavební činnost, kdy někteří bohatí – nebo častěji zbohatlí -příznivci umění stavěli jednoduché a chatrné ateliéry, které umělcům pronajímali. Velká část těchto atelérů vznikla z materiálu z likvidovaných světových nebo všeobecných výstav, kterých se v Paříži mezi lety 1855 a 1937 konalo velké množství, a po jejichž ukončení z nich často byly na nově zakoupené pozemky přenášeny celé pavilóny nebo jejich části. Přestože byly stavěny jako provizorní, většina z nich přežila až do 70. let minulého století, kdy padly za oběť velké rekonstrukci kolem nádraží Montparnasse. Ty, co ležely dál od centra Montparnassu, a tedy dál od zájmů betonářské lobby, tento stavební boom přežily a jejich obyvatelé, poté, co budovatelské nadšení 70. let pominulo (často díky tomu, že si Francouzi pod vlivem všech těch postavených hrůz, které tady vyrostly, uvědomili, že tudy cesta nevede), je dokázali před dalším bouráním uhájit.

Některé z nich jsme tady už viděli, dnes se podíváme na další z nich.

 

Umělecká kolonie Cité Fleurie, jak se nazývá soubor asi třiceti atelérů v dodnes tak trochu zapadlé čtvrti ve 13. obvodu, byla postavená z materiálu ze všeobecné výstavy v roce 1878. Díky tomu, že byl materiál získán z jediného pavilonu (údajně potravinářského), mají všechny budovy stejný styl, zarámovaná vínově červenými trámy a nápodobou hrázdění.

V průběhu desetiletí její existence tady pracovalo mnoho známých umělců; těmi nejproslulejšími byl zřejmě Paul Gauguin, který sem do ateliéru svého přítele Daniela de Montfreid chodil malovat v době, kdy se připravoval na svůj poslední a definitivní odjezd do Tichomoří, nebo Amedeo Modigliani. Někteří sochaři, v čele s Augustem Rodinem, si v jedné ze zdejších dílen zase nechávali patinovat svoje bronzové sochy.

V ateliérech se dodnes pracuje, i když jejich obyvatelé zažili těžké chvilky v 80. letech, kdy si na pozemky brousili zuby developeři. Historický komplex se však podařilo uhájit, i díky tomu, že se tehdejší prezident Mitterrand, který místo osobně navštívil, zasadil o to, aby ateliéry odkoupil stát a pronajímal je umělcům. V roce 1994 byly částečně (fasády a střechy) zapsány na seznam památek. Teprve tehdy dostalo do té doby bezejmenné místo také svůj název, který zvolili organizátoři záchrany.

 

Celý komplex je rozdělený na více částí. Hned za vstupními prostory leží rozlehlá obdélníková zahrada, kolem níž jsou rozesazeny dřevěné domečky jak pro panenku. Malebný umělecký dojem zvyšují pozůstatky kamenných soch nebo reliéfů, sem tam rozmístěných v prostoru, stolky s židličkami, nádoby na květiny a především všudypřítomná zeleň, která některé ateliéry doslova pokrývá. Ateliéry v zadní části komplexu mají pro změnu malé dvorky a předzahrádky a ústí do úzké nedlážděné uličky, kde už zeleň dávno převzala vládu.

Představovat si, že tady člověk žije, je nedostižný sen a většině z nás musí stačit jen krátká procházka, která ve vás i přesto zanechá pocit klidu a krásy. Snad vás zatím potěší i dnešní virtuální návštěva.

Traduje se, že právě v ateliéru číslo 9 pracoval a žil Modigliani

Překvapení na jednom z oken

Oproti některým jiným podobným místům není Cité Fleury hermeticky uzavřená před světem. Od bulváru, na kterém leží, ji dělí mřížový plot, přes který je možné nahlédnout dovnitř.

Cité Fleury není bohužel veřejně přístupná, ale dovnitř je přesto možné se podívat. Jednak je brána občas otevřená, jednak stačí vyčíhat si někoho, kdo vchází nebo vychází a požádat o vpuštění. Vcelku ochotně vám vyhoví, není to však na žádné turistické výpravy a je nutné brát ohled na to, že se uvnitř pracuje.
Kromě toho bývá pro veřejnost otevřeno každoročně druhý víkend v červnu při tradiční akci otevřených ateliérů, pořádané s této čtvrti skupinou Les Lézards de la Bièvre, kdy umělci zpřístupňují i interiéry svých ateliérů.

13. obvod, 65 boulevard Arago

Jak se tam dostat: metro Glacière (linka 6) nebo Les Gobelins (linka 7) nebo Denfert-Rochereau (linky 6 a 4, RER B)

 

Letos jsem si předvánoční, vánoční i novoroční Paříž musela nechat ujít a proto na ni můžu jen vzpomínat u starých fotek. Třeba u těch, které jsem před několika lety vyfotila v krásném novoročním počasí při procházce v Tuilerijské zahradě mezi ruským kolem na place de la Concorde a Louvrem.

Přeji vám všem hezký nový rok a ať vám – stylově v duchu tohoto blogu – přinese i nějakou tu cestu do Paříže.

Kromě nového sídla, postaveného v roce 1996 v éře prezidenta Mitterranda v podobě čtyř otevřených knih na břehu Seiny, má Francouzská národní knihovna také původní sídlo, nesoucí jméno kardinála Richelieua, ve 2. obvodu. Komplex budov, který zde zabírá celý blok, pochází ze 17. století a právě prochází důkladnou rekonstrukcí, která bude trvat až do roku 2019. Loňské Dny evropského dědictví byly na delší dobu poslední příležitostí, jak se podívat dovnitř.

Na nádvoří už tehdy stály stavební buňky, takže zvenku se knihovna moc fotit nedala. Naštěstí uvnitř bylo ještě vše při starém.

Knihovna se skládá ze dvou starých paláců – Hôtel de Nevers z roku 1646 a Hôtel Tubeuf z roku 1635. Ty sloužily jako původní sídlo královské knihovny a v roce 1868 byly doplněny novou budovou, kterou postavil architekt Henri Labrouste. V ní byla v roce 1936 vytvořená ohromná oválná čítárna, která je dnes jejím symbolem.

Podle některých informací by po rekonstrukci mělo být schodiště nahrazeno moderní přístupovou rampou; projekt mi připadá ale tak nesmyslný, že se mu zdráhám uvěřit.

Na vrcholku schodiště stojí sádrový originál sochy Voltaira, sedícího v křesle. Autorem sochy je Jean-Antoine Houdon, který sochu postavil na mohutný sokl. Právě v něm je od roku 1864 umístěno Voltairovo srdce, zatimco tělo, nebo lépe řečeno to, co z něj po několika exhumacich zbylo, je uloženo v Panthéonu.

Oválná čítárna s částečně prosklenou střechou má opravdu impozantní rozměry

Při Dnech evropského dědictví byly knížky – asi pro jistotu – před návštěvníky chráněny sítí

Další prostory a čítárna Mazarin v jednom ze starých křídel knihovny…

Knihovna pořádá ze svých bohatých sbírek i krátkodobé výstavy; ta, kterou jsem tam tehdy viděla, se týkala starověkého Řecka a památek, dochovaných z té doby. Krátkodobé výstavy jsou současně příležitostí, jak se podívat dovnitř knihovny. Po jejím otevření po rekonstrukci toho určitě ještě využiju.

Kromě početných literárních svazků má knihovna taky sbírky divadelní literatury i kostýmy, kabinet medailí a další zajímavé sbírky.

Bibliothèque nationale française

2. obvod, 5 rue Vivienne