Malý parčík, přiléhající k nábřeží quai des Célestins, je nejpůvabnější právě v této době, když rozkvetou sakury. Je jich tam plno a v hezkém počasí se pod jejich růžovými korunami každý zastaví. Většina Francouzů si při tom připomene jméno nešťastné herečky, po níž je parčík pojmenovaný.
Kromě sakur v tom parčíku nic zajímavého není. Až na to jméno. Marie Trintignantová zemřela mladá a vlastně za dodnes neobjasněné situace. Dcera jednoho z nejlepších a nejobsazovanějších francouzských herců Jeana-Louise Trintignanta a herečka se slibnou kariérou natáčela v červenci 2003 televizní film o spisovatelce Colette se svojí matkou, režisérkou a spisovatelkou Nadine Trintignantovou v litevském Kaunasu, kam za ní přijel její přítel, zpěvák slavné francouzské rockové skupiny Noir désir Bertrand Cantat. V noci z 26. na 27. července se ve svém hotelovém pokoji pohádali a Marie poté, co ji Bertrand uhodil, upadla do hlubokého kómatu, ze kterého se už neprobrala. Narychlo ji převezli do Paříže do nemocnice v Neuilly, ale 1. srpna umírá. Cantat dostal za násilný čin sedm let, z nichž si odseděl pět. (Z vězení ho pustili v roce 2008 a dva roky na to spáchala jeho manželka Krisztina sebevraždu, podle vyšetřování zřejmě pod vlivem psychického násilí.)
Marie Trintignant je pohřbená na hřbitově Père-Lachaise.
Zatímco na jedné straně sousedí parčík s nábřežím, na druhé straně můžeme přes růžové větve vidět středověké věže paláce arcibiskupů ze Sens, kde dnes sídlí knihovna Forney. Právě dovnitř tohoto paláce se podíváme příště.
Jardin Marie Trintignant Nároží rue Ave Maria a quai des Célestins
Cité Véron je jednou z úzkých uliček, které vybíhají z rušných bulvárů, lemujících jižní stranu Montmartru. Některé z nich jsou soukromé a tedy uzavřené pro veřejnost (a ani se majitelům nedivím, vzhledem k pochybnému průmyslu sexu, který v okolí kraluje). Jakmile ale podejdeme oblouk s názvem uličky, ocitneme se v jiném světě, který svými rozkvetlými předzahrádkami, ze kterých na chodce spadají šlahouny zeleně a hrozny květů vistárie, připomíná venkovský původ Montmartru. Tak to tady dříve muselo vypadat všude.
Na konci uličky, kde mříže brání vstupu nezvaných návštěvníků, kteří se tady aspoň vyřádili svými čmáranicemi, najdeme pamětní desku, která připomíná, že zde bydlel jeden z nejoblíbenějších francouzských básníků Jacques Prévert, i jeden z nejrozervanějších spisovatelů, hudebníků a zpěváků Boris Vian, autor slavné knihy Pěna dní. Byli sousedi a scházeli se na společné terase, kde s výhledem na otáčející se ramena Moulin Rouge, jehož zadní část vede do vnitrobloku, dlouze diskutovali. Idyla byla ovšem brutálně ukončena předčasnou smrtí Borise Viana v červnu 1959. Bylo mu teprve třicet devět let. Také Jacques Prévert žil v tomto domě až do své smrti. Zemřel v roce 1977 ve věku sedmdesáti sedmi let.
Pohled do některých zákoutí uličky, na jejímž začátku najdeme také malé divadlo, které hraje výhradně hry současných francouzských autorů
To, čemu Pařížané před padesáti lety říkali mrakodrap, je pro nás dnes jen nízkým panelákem, přesto si budova, kterou si dnes připomeneme, uchovává punc výjimečnosti. Byla totiž v roce 1960 prvním francouzským vykročením na cestu stavebních inovací a nových materiálů, z nichž zde jejich autor architekt Édouard Albert použil ocelovou konstrukci, obloženou nerezovými deskami a lehké a levné prefabrikované díly. Konstrukce zároveň vychází z Le Corbusierova konceptu horizontální desky, členěné sloupy, mezi nimiž jsou vytvořeny jednotlivé prostory.
Otevřený prostor v šestém patře byl původně koncipován jako základna pro lávku, která odtud měla vycházet a překračovat visuté koleje blízkých garáží metra. Na to už nedošlo a ani není na první pohled jasné, jestli je tento prostor dnes nějak využíván, se svými typickými šedesátkovými vzory však působí každopádně jako oživení jednotvárné stavby.
Stavba, která tak trochu připomíná i věž v areálu univerzity Jussieu a společně s ní je posledním pozůstatkem tohoto druhu architektury, je zapsána na seznamu památek. Kam se koncept prefabrikovaných obytných staveb nakonec dostal, vidíme dnes na předměstích nejen ve Francii, ale i u nás, je však zajímavé pozorovat, jak to původně bylo myšleno.
V rušné čvrti za place de la Bastille není žádná nouze o restaurace, kavárny, bistra, brasserie a další možnosti, kde se najíst a posedět. Ta, kterou vám ukážu dnes, je tak trochu výjimkou.
Restauraci najdete v jednom ze dvorů rue du Faubourg Saint Antoine. Zabírá přízemí domu a upřímně, uvnitř je příliš obyčejná na to, aby tam člověk měl vážit cestu. Za tu ovšem stojí zahrádka přímo ve dvoře pod zrestaurovanou průmyslovou skleněnou střechou s modrou konstrukcí, navrženou v dílnách Gustava Eiffela, a s narůžovělými cihlovými zdmi.
Restaurace má ovšem ještě další zajímavost. V kuchyni i jako obsluha v ní totiž pracují postižení lidé, kteří se tímto způsobem začleňují do společnosti. Odráží se to nejen na super příjemném, i když trochu chaotickém chování číšníků, ale hlavně na nízkých cenách, za které tady nabízejí polední menu, sestavené většinou z obyčejných domácích jídel.
Restaurace je otevřená jen od pondělí do pátku od 8.30 do 17 hod. Kdybyste šli kolem a měli hlad, vyzkoušejte ji.
La Cour du Faubourg
11. obvod, 29 rue du Faubourg Saint Antoine
Jak se tam dostat: metro Bastille (linka 1, 5 a 8)
Široká a živá rue Réaumur prochází napříč 2. a 3. obvodem, od pařížské burzy až k radnici 3. obvodu. Na rozdíl od některých jiných bulvárů v této části města na ní nenajdeme typické pařížské činžáky z poloviny 19. století, ale modernější domy z přelomu 19. a 20. století, kdy už byla zmírněna přísná pravidla na vzhled ulic a na jednotnost domů, zavedená prefektem Haussmannem při jeho přestavbě města v polovině 19. století. Architekti se tak mohli více rozmáchnout a předvést při stavbě nejen nové stavební a dekorační prvky, také nové materiály, hlavně beton a železo.
Pokud půjdeme od západu na východ, začne naše cesta po rue Réaumur u budovy burzy, nazývané také Palais Brongniard podle architekta, který ji postavil v roce 1808 na základě Napoleonova požadavku. Burza zde tedy stála už sto let předtím, než přišli noví architekti a pustili se do obnovy celé ulice.
Ulice byla od začátku koncipovaná jako komerční, najdeme v ní proto převážně vysoké paláce, v nichž byly umístěny nejen obchodní domy, ale také velkoobchody a částečně i výrobní činnost. Většina z domů je dnes využívána jako kanceláře, některé z nich však slouží jako obchody a proto je možné se aspoň do některých podívat dovnitř. Nejzajímavější je ovšem venkovní výzdoba domů, na kterou se tady dnes zaměříme.
Domy na nárožích mají většinou nárožní věže, často s hodinami, mozaikou nebo reklamním nápisem. Horní patra bývají zdobená štukováním a mají vypouklá okna, zdobená balkónky s tepaným zábradlím. To je příklad i obou rohových paláců naproti burze, které ulici otvírají.
Zatímco domy po pravé straně jsou secesně zdobné, dům číslo 124, ležící naproti nim po levé straně ulice má se svojí kovovou konstrukcí spíše průmyslový vzhled. Jednotnost a jednoduchost fasády je ozvláštněna vypouklými okny v předposledním patře a nečekanými cihlovými ornamenty až těsně pod střechou.
Jen o kousek dál najdeme další pozoruhodný dům s typickými secesními ozdobami na fasádě. Prosklená plocha, překrývající výšku tří pater, připomíná, že i v tomto případě šlo o prostory, určené k obchodním účelům.
Vedlejší dům 116 za svoji zdobnost získal dokonce cenu za nejlepší fasádu v roce 1898. V podobném slohu jsou potom postaveny i další domy, které následují až ke křižovatce s rue Montorgueil.
Abychom se nedívali pořád jen do výšky na domy, všimneme si samozřejmě i toho, že v jejich přízemí najdeme kromě obchodů i kavárny a restaurace. Jejich největší koncentraci ovšem najdeme za zeleným kovovým obloukem v rue Montorgueil, kolmé na rue Réaumur v místech, kde stojí stanice metra Sentier.
Přímo u metra se také rue Réaumur ještě více rozšiřuje a vytváří tak prostor pro malé náměstí square Pierre Lazareff s parčíkem, který zabírá kus její pravé strany. V parčíku stojí jeden z typických pařížských holubníků a za ním řada starých nižších domů, jediných, které tady zůstaly z minulosti. Jak se přesvědčíme, na rozdíl od nóbl secesních domů v dalších částech ulice se v nich zachovaly hezké klidné dvorky.
Na řadu původních domů po pravé straně navazují další novější stavby, mezi nimiž vyniká novogotická fasáda čísla 61-63 s obrovskými hodinami. Hodiny jsou zdobeny znameními zvěrokruhu, stejně jako dva oblouky, které přetínají vysoká okna pod hodinami.
Naproti na levé straně ulice stojí další z typických obchodních domů, který pod názvem A Réaumur fungoval od svého postavení v roce 1896 až do roku 1960. Ještě dnes jsou v přízemí obchodní prostory (hlavně s oblečením a s obuví, ale taky s outletem některých francouzských oděvních značek), zatímco horní patra slouží jako kanceláře.
Na rohu s boulevardem Sébastopol narazíme na další krásně zdobenou stavbu s kulatou nárožní rotundou, která byla postavená na začátku 20. století pro obchodní dům Félix Potin. Dnes v něm sídlí obchodní dům Monoprix, při jehož rekonstrukci v roce 2006 byly v podzemí objeveny zbytky středověkého hřbitova s několika společnými hroby, z nichž při výzkumech, vedených ještě v roce 2015, nejvíc archeology překvapil ten největší se sto padesáti těly. Podívat na objev se můžete TADY. Hřbitov je pozůstatkem nemocnice svaté Trojice, který v těchto místech stával kolem 12. století a v hrobech byly pravděpodobně pohřbeny oběti některé z epidemií. Připomínkou nemocnice jsou dnes jen zbytky nedaleké fontány na rohu rue Greneta a také úzká ulička passage de la Trinité, kterou se dříve do nemocnice přicházelo. Ta zůstala zachována, i když je ve své první části překrytá novější stavbou.
Vlevo na nároží pozůstatky fontány
Za křižovatkou pokračuje rue Réaumur dalším blokem domů, za kterým se po pravé straně skrývá kostel St. Nicolas des Champs a vlevo moje oblíbené muzeum Conservatoire des Arts et des Métiers i se svou úžasnou kaplí, ve které jsou uchovávány modely dopravních prostředků, včetně starých letadel, a také Foucaultovo kyvadlo. Před vchodem stojí model sochy Svobody autora Augusta Bertholdiho, druhý je uvnitř.
Pokud jedete do Paříže s dětmi a už nevíte, jakou byste jim našli zábavu, zkuste je vzít na výstavu, která se koná ve Velké galerii evoluce v botanické zahradě Jardin des Plantes. Najdete tady nejen přehled snad všech existujících druhů medvědů s podrobným popisem jejich vzhledu, zvyků a života vůbec, ale pro děti také kreslené filmy a různé hry. V žádném případě to však není jen akce pro děti, pokud máte aspoň trochu rádi medvědy (a kdo nemá?), pobavíte a poučíte se tam také.
Nejde jen o přehlídku vycpaných zvířat, najdeme tady i spoustu dalších zajímavých věcí – fotografie, dokumentární filmy, různé popisky s informacemi a taky třeba i popis toho, čím se medvědí kostra liší od lidské, nebo pro ty úplně nejmenší koutek s výstavkou plyšových medvědů.
I když se člověk odpoutá od toho, že jde o vycpaná zvířata, v žádném případě se nedokáže odpoutat od obsahu té části výstavy, která ukazuje, k jakým účelům jsou medvědi také zneužíváni. Na fotce nahoře vidíme jedno čínské zařízení v Sečuánu, kde jsou medvědi na farmách chováni pro svoji žluč, které je v Číně i jiných asijských zemích připisována léčivá moc. Žluč je jim odebírána v narkóze injekční stříkačkou nebo hadičkou a je samozřejmé, že ve všech civilizovaných zemích je zakázaný nejen takový chov, ale i samotné přípravky, které se ze žluči vyrábějí.
Zatímco medvědí výstava je umístěná v suterénu, čeká vás ještě několik dalších pater stálé expozice Velké galerie evoluce. Podrobně jsme ji viděli TADY.
Grande Galerie de l´Évolution 5. obvod, 6 rue Geoffroy Saint-Hilaire
Otevřeno denně kromě úterý od 10 do 18 hod Vstupné 9 Eur, děti a mládež do 26 let zdarma
Ve čtvrti na východ od place de la Bastille najdeme celou řadu dvorů, na kterých dřív sídlily malé dílny, hlavně nabytkářské, ale také zde bydleli dělníci, kteří v dílnách pracovali. Jedním z těchto dvorů, které dodnes zůstaly ve skoro stejné podobě, jen se zde změnilo osazenstvo a místo chudých dělníků tady bydlí šťastlivci, kteří si bydlení na tak malebném místě mohou dovolit, je Dvůr U zlaté hvězdy, na který se podíváme dnes.
Dispozice skupiny domů se dvorem pochází už z 18. století. Vlastně to není jeden dvůr, ale dva, propojené krátkým průchodem. Na zdi domu, kterým probíhá průchod, najdeme nejen starý vybledlý reklamní nápis, ale také napůl zašlé sluneční hodiny.
Na prvním dvoře stojí v zeleni pár nízkých domků, zatímco ten druhý, zadní dvůr je lemovaný po levé straně vysokou zdí několikapatrového starého nájemního domu.
Dvůr si zahrál i v několika filmech. Tím, který tady chci připomenout, je romantický americký film Před soumrakem (Before sunset), ve kterém hrál Ethan Hawke a krásná francouzská herečka Julie Delpy. Ta ve filmu bydlela právě tady na zadním dvoře. Však se na to podívejte.
Film byl natočený v roce 2004, ale od té doby se tady nic nezměnilo. I ten mourovatý kocour vám, stejně jako hlavní hrdince, přijde naproti.
Dvůr je soukromý a i když nikdo ve vstupu nebrání, vrata z ulice zůstávají většinu času zavřená. Pokud se vám je podaří najít dokořán, určitě stojí za to do tohoto klidného ostrova uprostřed tak hektické čtvrti aspoň nakouknout.
Dnes se zastavíme u nenápadného domu v těsné blízkosti place de l´Italie. Je ovšem nenápadný jen na první pohled. Vklíněné mezi dva domy tady stojí nízké průčelí, zdobené nikou se sloupovím a reliéfy. Dům byl postaven pro potřeby divadla Théâtre des Gobelins v roce 1869 a výzdoba fasády, kde postava muže představuje divadelní drama a postava ženy komedii, byla tehdy svěřená mladému a neznámému studentu umělecké akademie. Jmenoval se Auguste Rodin.
V roce 1934 bylo divadlo přeměněno na kino s názvem Gaumont Gobelins-Rodin, pod kterým fungovalo až do roku 2003, kdy bylo zavřeno. V roce 2010 byla zahájena velká rekonstrukce pro potřeby filmové NadaceJérôme Seydoux-Pathé, která sem přestěhovala svoje sbírky.
Přestože se mluví o rekonstrukci, šlo v podstatě o demolici původní stavby. Zachovaná byla pouze Rodinova fasáda, památkově chráněná od roku 1977. Za průčelím dnes najdeme do vnitrobloku vloženou skořápku podivuhodného tvaru, která zcela vyplňuje prostor. Jejím autorem je známý architekt Renzo Piano, který prostor přeměnil pro potřeby nadace.
Nadace byla založená v květnu 2006 jako výzkumné středisko pro všechny, kdo se zajímají o dějiny filmu, především pro historiky, vyučující a studenty. Nadace nese jméno filmové produkční společnosti Pathé, druhé nejstarší filmové společnosti ve Francii, založené v roce 1896. Její sbírky starých filmů, filmového materiálu, literatury, dokumentů a korespondence, ale také filmové techniky, tvoří základ sbírek nadace.
Od roku 1990 vlastní společnost Pathé bohatý průmyslník Jérôme Seydoux, jehož jméno se tak stalo součástí názvu nadace.
Nahoře je vidět vstupní hala s výhledem do malé zadní zahrady. V hale je vystaven model nového Justičního paláce, který se právě začíná stavět v 17. obvodu a který je také dílem architekta Renza Piana.
Nová Pianova stavba Nadace Jérôme Seydoux-Pathé má pět prosklených pater s celkem víc než 2200 m2 plochy. Jak je vidět na modelu stavby, který je zde také vystavený, má tvar zavinuté mušle se zvýrazněným dřevěným žebrovím, hliníkovou základnou a prosklenou protáhlou kupolí.
Přízemí budovy je zcela prosklené a vede na malou zahradu, ze které se dá pozorovat zadní část stavby. Přízemí je využíváno jako součást výstavních prostor. Při mé poslední návštěvě se tady konala výstava, věnovaná architektuře nového Justičního paláce, pro mě o to zajímavější, že jsem se shodou okolností na pokračující stavbu Justičního paláce byla podívat den předtím (a také jsme ji viděli TADY).
Pohled ze zahrady
V sídle nadace je zpřístupněná velká sbírka filmových přístrojů, od nejstarších kamer, které společnost Pathé používala k natáčení prvních filmů ještě na konci 19. století, přes projektory, které byly součástí její sítě kin, až po další filmová zařízení. To vše ozvláštňují staré filmové plakáty na stěnách, které ostatně najdeme v celé budově, včetně schodišť.
Nejstarší filmová kamera, ještě s klikou, společnosti Pathé z roku 1896
V posledním pátém patře se pod klenutou kupolí nacházejí pracovní a studijní prostory se sbírkami filmové literatury a časopisů.
Protažený tvar konstrukce přechází až o patro níž, kde kryje zasedací místnost
V podzemí budovy je umístěn filmový sál, který nese jméno zakladatele filmové společnosti Charlese Pathé. Promítají se v něm především staré němé filmy z produkce společnosti Pathé, doprovázené stejně jako dřív pianistou. Hrát sem chodí studenti oboru klavírní improvizace pařížské konzervatoře.
Prostory nadace nejsou volně přístupné, s výjimkou výstavních místností v prvních dvou patrech. Je však možné přihlásit se na některou komentovanou prohlídku, která se koná v sobotu ve 12 hodin. Vstupenky se kupují až přímo na místě, je ovšem lepší, pro případ, že by byl velký zájem, se zde zastavit o pár dnů dřív a vstupenky si koupit předem (nebo přijít s předstihem).
Fondation Jérôme Seydoux-Pathé 13. obvod, 73 avenue des Gobelins
Jak se tam dostat: metro Place d´Italie (linka 5, 6 a 7) nebo Les Gobelins (linka 7)
Možná jste si toho malého kostela s dvoupatrovým klasicistním průčelím, který se v samém centru Paříže otvírá vstupem do rue Saint-Honoré a chórem do rue de Rivoli, také při cestě do Louvru nebo z něj všimli. Jeho název a blízkost nejstarší části Louvru připomíná, že jde o bývalou královskou kapli, kterou nechal postavit Ludvík XIII., nebo lépe řečeno jeho matka regentka Marie Medicejská, pro tehdy nově vznikající Kongregaci Ježíšových Oratoriánů, jejímž úkolem bylo reagovat interními úpravami katolické církve na rozmach protestantské reformy.
Základní kámen kostela byl položen na konci roku 1620, ale přestože byl už v roce 1623 vysvěcen jako královská kaple a v následujících desetiletích se zde konaly všechny významné královské události, včetně pohřbu královny Anny Rakouské (manželky Ludvíka XIII.), kardinála Richelieua i královny Marie-Terezie Habsburské (manželky Ludvíka XIV.), dokončovací práce se vlekly kvůli problémům s architektonickými plány, které narušovaly předpokládané rozšiřování Louvru. Stavbu také blokovala nutnost vykoupit další domy v rue Saint-Honoré, které měly být kvůli novému kostelu zbourány, což se dlouho nedařilo. Nakonec byla stavba definitivně zastavena.
Nové práce na kostele se rozběhly až po roce 1730, oratoriáni však svůj nový kostel sotva stačili dokončit, když v roce 1789 přišla francouzská revoluce, po níž byla jejich kongregace zakázána, kostel byl vybrakován, zničen a všechna umělecká díla byla rozbita nebo rozkradena. Z kostela se stal zasedací sál revolucionářů a později skladiště. V roce 1811 rozhodl Napoleon o přidělení prázdného kostela protestantské církvi, což bylo mírně řečeno pikantní, vzhledem k tomu, že původně vznikl jako místo pro výchovu katolických kněží, jejichž úkolem byl boj právě proti reformované protestanské církvi.
Kostel ve 20. letech 19. století doznal úpravy, které z něj udělaly jednu z nejhezčích klasicistních staveb v Paříži a přitom ho přizpůsobily požadavkům protestantského kultu – žádné dekorace, žádné sochy, vitráže ani malby. Jedinou výjimkou je údajně malovaný strop jedné z bočních kaplí, který zůstal zachován z původní výzdoby. Většina těchto kaplí navíc byla při rekonstrukci zrušena.
Další změny přišly s Hausmannovou přestavbou Paříže, kdy při stavbě rue de Rivoli kostel přišel o svoji klášterní přístavbu.
Kostel, který dodnes slouží protestantskému kultu, je otevřený jen v neděli ráno k modlitbě, nebo při příležitosti různých koncertů vážné hudby, jinak zůstává zavřený. Já jsem pro jeho návštěvu využila Dnů evropského dědictví, kdy se zde pro návštěvníky konal volně přístupný koncert.
Holubice na stropě jako zobrazení Ducha Svatého
Zatímco průčelí kostela vede, jak už jsem zmínila, do rue Saint-Honoré, jeho zadní strana je skrytá pod částí podloubí, které i v těchto místech tvoří rue de Rivoli. Za mřížemi zde však můžeme vidět nejen oblouky, které uzavírají kněžiště, ale také památník admirála de Coligny, který sem byl umístěný v roce 1889 při příležitosti stého výročí francouzské revoluce.
Památník ovšem nepřipomíná revoluci, ale jinou krvavou událost francouzských dějin, a to bartolomějskou noc z 24. srpna 1572. Admirál Gaspard de Coligny, hrdina francouzských náboženských válek, kdy bojoval na straně hugenotů, byl jednou z prvních obětí svatobartolomějského masakru, kdy ho katolická liga, podporovaná královnou Kateřinou Medicejskou, nejen přepadla v jeho domě přímo naproti Louvru a vážně ho zranila, ale dokonce ho vyhodila z okna, kde ho rozvášněný dav dobil. To byl začátek několik dní trvajících masakrů protestantů, které se z Paříže rozšířily i do dalších francouzských měst.
Socha admirála je zasazena do bohatě zdobeného rámu, na jehož spodním okraji sedí vlevo zobrazení Vlasti a vpravo Náboženství. A taková malá perlička na závěr – admirál se narodil v roce 1519, na pamětní desce je tedy uveden špatný letopočet.
Pařížské kavárny si dělím sama pro sebe na několik kategorií. Především jsou to ty proslulé, kterými prošli slavní lidé a o kterých se píše v literatuře. O těch se většinou zmiňuji i tady, jako o osobní zkušenosti s legendou. Potom jsou kavárny, kterými projdu, vypiju si tam kávu, naobědvám se, líbí se mi tam, ale nic z ní ve mně nezůstane, za pár dnů už nevím, jak to uvnitř vypadalo. Nejsou špatné, jen tuctové, a nepíšu o nich proto, že si je prostě nepamatuji. Do třetí kategorie patří kavárny, kde se líbí natolik, že se tam chci vrátit, pamatuji si, co jsem tam jedla, jak to tam vypadalo a chci se podělit o své dojmy s vámi, svými čtenáři. Může se stát, že budete někde blízko a informace o příjemném a útulném místě, o dobré kávě a sympatické obsluze Vám přijde vhod.
Přesně do této třetí kategorie patří kavárna, kam vám pozvu dnes.
Café Divan najdete kousek od place de la Bastille na rušné rue de la Roquette. Není to jen kavárna, ale za slušnou cenu se tady také najíte. Jako ve spoustě podniků v této části města, i tady majitelé pocházejí z jihofrancouzského kraje Aveyron, takže kuchyně by mohla být zajímavá a domácí. Tu tady musíme teprve vyzkoušet, tentokrát jsme zašli jen odpoledne na kafe. To, co mě tady zaujalo už teď, je ovšem hlavně vzhled. Však se podívejte.
Kamna sice nejsou funkční, ale jsou nádherná
Café Divan leží na rohu úzké slepé uličky Cité de la Roquette, která vede ke staré tovární budově, přeměněné na sklad a prodejnu tapet, koberců a potřeb pro malíře pokojů. Po levé straně stojí úzký novogotický dům a k němu přiléhá mřížová brána. Je otevřená, takže přímo láká k nahlédnutí, co se za ní skrývá.
Dvůr, který objevíme, je jeden z těch typických pro tuto čtvrť – nízké dřevěné budovy, které kdysi sloužily jako dílny a dnes jsou zrekonstruované na kanceláře nebo ateliéry. V létě bude dvůr určitě ještě hezčí, až přibydou květináče se zelení a další stolky a židličky.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.