Dnešní fotky jsem vyfotila při cestě ze svého pařížského domova u parku Buttes-Chaumont na jednom z dvorků, kolem kterých v této lidové čtvrti často chodím.
Rue de Crimée není zrovna příklad pařížské výstavnosti a půvabu. Začíná jako rue d’Aubervilliers na severu města u bývalé městské brány Porte d’Aubervilliers, za kterou se rozkládá tak trochu divoké předměstí Seine-Saint-Denis. Poté, co překročí široké kolejiště, které jen pár set metrů odtud končí na Gare de l‘ Est, mění jméno, stává se z ní Krymská a stáčí se mírně k východu. Cestou přes předměstí překonává širokou avenue de Flandre, která byla ještě nedávno nekontrolovaným pouličním tábořištěm afrických přistěhovalců, a zvolňuje až u kanálu Ourcq, který tady spojuje vodní nádrž Bassin de la Villette s parkem de la Villette. Ulice se tady zužuje a svoje poslední desítky metrů vede mezi nízkými domky, než začne šplhat do kopce podél parku Buttes-Chaumont, aby definitivně vyústila a skončila na place des Fêtes. V místech, než se poprvé dotkne parku, leží za vysokou tepanou bránou i náš dnešní dvorek.
Vlastně na něm není nic zvláštního, jen stará dlouhá zeď s řadou keřů a slézových růží a na druhé straně nízké domky s původními dílnami a chudými byty, jaké v tomto zastrčeném koutě na periferii připomínají, jak některé části Paříže vypadaly ještě před několika desítkami let.
I tady se však čtvrť mění, okolní staré domy padají k zemi jeden po druhém, developeři si mnou ruce a staví jeden panelák za druhým. A já věřím, že podobná místa, jako je tento obyčejný dvorek, tady ještě nějaký čas vydrží.
Přímo naproti dvorku leží jen přes ulici úzká brána, za kterou najdeme pravoslavný dřevěný kostelík sv. Sergeje Radoněžského. Kousek odtud pak můžeme obdivovat dřívější div techniky, jakým je zvedací most, jehož plocha se zvedne do výšky pokaždé, když se do kanálu Ourcq vydá nějaká loď. Zatímco motoristy a cyklisty to zastaví, pěší mohou přejít přes oblouk vedlejšího klenutého mostu.
Dalším lákadlem v okolí je, samozřejmě, park Buttes-Chaumont, ale o tom už jsem tady několikrát psala a jeho objevování nechám na vás.
Nejkrásnější sochou vůbec je pro mě Katedrála, kterou vytvořil Auguste Rodin v roce 1908 původně pod názvem Archa úmluvy. Svůj dnešní název dostala až po roce 1914, ve kterém Rodin publikoval svoji knihu o francouzských katedrálách. Má podobu dvou propletených rukou z hrubě tesaného kamene, přičemž obě jsou pravé, aby bylo jasné, že jde o ruce dvou osob; kromě samotných rukou zde hraje roli i prázdný prostor mezi nimi.
Chodím se na ni dívat do Rodinova muzea a proto mě, samozřejmě, potěšilo, když jsem ji našla také na právě probíhající velké výstavě, která se koná v Grand Palais při příležitosti stého výročí sochařova úmrtí.
Výstava je propagována nejznámějším Rodinovým dílem, kterou je socha Myslitele. Na výstavě ji můžeme vidět nejen v sádrovém modelu v podobě, v jaké byla později odlita do bronzu, ale také v malém formátu tak, jak byla určená na vrcholek Brány pekel, kterou Rodin koncipoval jako vstupní portál do zamýšleného nového muzea dekorativního umění (které nakonec nebylo postaveno). I u ní došlo ke změně názvu oproti původnímu; představuje totiž Danta a Rodin ji nejdříve nazval Básník.
Další Rodinovo nesmrtelné dílo s názvem Polibek
Výstava představuje nejen velkou část Rodinova díla, často v málokdy zpřístupněné podobě, ale dokumentuje také vliv, který měl Auguste Rodin na další epochu moderního sochařství. Velká část expozice je věnována právě dílům, které byly, nebo mohly být, Rodinem ovlivněny. Najdeme zde proto i díla Rodinových současníků nebo žáků, jako byli Aristide Maillol nebo Antoine Bourdelle, ale také mnoho dalších pozdějších sochařů a malířů, včetně Picassa, Matisse nebo Giacomettiho.
Rodinovo torzo vedle Kráčejícího muže Alberta Giacomettiho.
Výstava připomíná také Rodinovu návštěvu Prahy v roce 1902, kterou zde popisuje celý jeden panel. Kromě bronzů Otakara Španiela, Otty Guttfreunda nebo Františka Simona je zde v jeho rámci představen i obraz s názvem Rodinova inspirace od Maxe Švabinského, který Rodin dostal při svém pražském pobytu darem od spolku Mánes.
V průběhu výstavy byl také představen nový film, který o Rodinovi natočil režisér Jacques Doillon a ve kterém hraje hlavní roli Vincent Lindon. Doufejme, že přijde i nám.
Pokud jedete do Paříže v několika příštích týdnech, nenechte si výstavu ujít. Je nejen možností vidět pohromadě velkou část Rodinova díla, ale současně i příležitostí prohlédnout si část nádherných secesních prostor Grand Palais.
Grand Palais
8. obvod, 3, avenue du Général Eisenhower
Otevřeno denně od 10 do 20 hod, ve středu, v pátek a v sobotu do 22 hod Výstava se koná do 31. čevence 2017
Vstupné 14 eur, do 25 let 10 eur
Jak se tam dostat: metro Champs Elysées Clemenceau (linka 1 a 13)
Jako každý první pátek v měsíci, i dnes odpoledne se v katedrále Notre-Dame-de-Paris bude konat uctívání trnové koruny, která společně s úlomkem Kristova kříže a hřebem patří k nejvzácnějším relikviím, které jsou v katedrále uchovávány. I když si o skutečném původu relikvií můžeme myslet cokoliv, pro věřící je to zřejmě jeden z největších zážitků. Stojí za to si proto aspoň jednou tu frontu před katedrálou vystát a na celou slavnost se podívat.
Podle pověsti přivezl Kristovu korunu do Francie král Ludvík Svatý v roce 1238 poté, co ji vykoupil od Benátčanů, kteří ji dostali do zástavy od Latinského císařství, křižáckého státu, který vznikl na troskách Byzantské říše po dobytí Konstantinopole v roce 1204. Koruna se do Byzantské říše dostala z Jeruzaléma údajně někdy mezi 6. a 7. stoletím. Ludvík Svatý pro svoji sbírku relikvií, které si v Orientu během své křižácké výpravy opatřil, nechal po návratu do Francie postavit Svatou kapli, která stojí dodnes v areálu Justičního paláce. Relikvie tam přetrvaly až do francouzské revoluce, kterou přežily právě jen tyto tři nejvzácnější, které byly během revoluce uloženy v Národní knihovně a po konkordátu v roce 1801 předány kanovníkům z katedrály Notre-Dame-de-Paris. Později je dostali do správy rytíři Řádu Božího hrobu, kteří mají relikvie v péči dodnes, a jak uvidíme dále, právě oni každý měsíc v katedrále tuto slavnost k uctívání koruny pořádají.
Nahoře vidíme všechny tři relikvie – uprostřed korunu, uloženou v průhledné schránce, pokryté zlatými ornamenty, a po stranách dva zlaté relikviáře, vlevo s hřebem a vpravo s úlomkem kříže. Všechny tři relikviáře leží při zahájení ceremonie a počátečních promluvách na oltáři, poté schránku s korunou převezme velmistr řádu, který se s ní postaví před oltář. V tom okamžiku se věřící začnou stavět do dlouhé fronty, protože se každý z nich může ke koruně přiblížit, dotknout se jí a políbit ji.
Za oltářem s relikviemi sedí v lavicích rytíři Řádu Božího hrobu. Zajímavé je, že jsou mezi nimi i ženy. Ty jsou oblečeny do černého pláště s rudým znakem řádu a na hlavě mají černý závoj, zatímco muži mají plášť bílý.
Po každém políbení následuje očištění schránky bílou rouškou. Proto stojí po boku velmistra dva rytíři, kteří rychlým tahem ruky v bílé rukavičce korunu očistí.
Rytíři Božího hrobu organizují nejen celou oficiální ceremonii, ale také pohyb věřících i diváků v katedrále. (Upřímně řečeno, moc příjemní při tom nebyli). Taky vám tento rytíř připomíná Oldřicha Nového, nebo se to zdá jen mně?
Ceremoniál trvá tak dlouho, dokud před oltářem stojí fronta. Na její konec se potom postaví rytíři, kteří korunu líbají jako poslední. Poté jsou relikvie odneseny do sakristie, tam je schránka s korunou uložena do velkého relikviáře a všechny tři relikvie jsou uloženy na tajném a dobře střeženém místě v katedrále, které zná jen několik vyvolených.
Uctívání relikvií se v katedrále Notre-Dame-de-Paris koná každý první pátek v měsíci a každý pátek během předvelikonočního půstu vždy v 15 hodin, a také na Velký pátek od 10 do 17 hod. Vstup je zdarma. Věřící jsou vpouštěni do uzavřeného sektoru před oltářem, ostatní turisté mohou sledovat celý ceremoniál z postranních lodí. Prohlídky katedrály nejsou během něj nijak zvlášť omezeny. Pro vpuštění s věřícími nesmí člověk vypadat jako turista (fotografování není zakázáno, ale ani zvlášť vítáno, nesmí se to s ním zkrátka přehánět).
Ostrov na jihozápadním okraji Paříže, který jsme tady viděli minule s novou koncertní halou La Seine Musicale, má za sebou pestrou průmyslovou minulost. Dnes se díky koncertní hale a parku proměnil na centrum zábavy a odpočinku.
Na dolní fotografii je ze střechy koncertní haly vidět střední část ostrova, která už byla upravená jako park, zatímco jeho východní konec ještě čeká na dokončení. Vyrůst by zde mělo kulturní centrum, multiplex s osmi sály a centrum moderního umění.
Ostrov patřil kolem 17. století opatství sv. Viktora, které pronajímalo pozemky zemědělcům. Po rozšíření zámku ve Versailles a přestěhování dvora se ostrov ocitl uprostřed cesty mezi Paříží a Versailles; dostal se proto do módy a začala ho hojně navštěvovat francouzská aristokracie. Nakonec ho v roce 1747 odkoupil Ludvík XV., ale později ho prodal společnosti, která si tady zřídila prádelny, sloužící městu Sèvres. Prádelny byly po francouzské revoluci v roce 1789 znárodněny a při novém vymezování hranic Paříže byl ostrov přiřazen k obci Auteuil.
Svůj dnešní název dostal ostrov podle svého majitele z přelomu 18. a 19. století. Armand Seguin byl chemik a proto na ostrově zřídil závod, ve kterém zkoušel své moderní metody činění kůží. I přes své průmyslové zaměření se v následujících desetiletích stal ostrov i místem pro odpočinek a sport, kam chodili Pařížané hlavně kvůli rybolovu, veslování a střelbě na terč.
Osud ostrova se změnil v roce 1919, kdy to odkoupil Louis Renault, jehož nové závody na výrobu automobilů už předtím vyrostly po obou březích Seiny podél ostrova jak v obci Boulogne-Billancourt, tak v obci Meudon. Do roku 1934 na ostrově vznikl zcela samostatný moderní závod s vlastní elektrárnou, podzemní zkušební dráhou a vodním propojením pro zásobování a přepravu hotových vozidel. V době 2. světové války v něm němečtí okupanti vyráběli svoje nákladní auta a na konci války ho vybombardovali.
Louis Renault byl kvůli údajné spolupráci s Němci po osvobození Francie v roce 1944 uvězněn a obviněn a v témže roce ještě před zahájením procesu ve vězení zemřel. Rok na to byla továrna Renault znárodněna.
Po roce 1950 zde byla zahájena masová výroba lidových vozů, především známého populárního Renaultu 4CV a dalších modelů.
Výroba na ostrově Seguin trvala dlouhá desetiletí, ale nakonec byla pro neekonomičnost utlumena a v roce 1992 definitivně zastavena. Okamžitě poté bylo zahájeno bourání starých továrních hal a především dlouhé a důkladné práce na odstraňování znečištění půdy chemikáliemi a azbestem.
Ostrov odkoupila soukromá společnost, skládající se ze zástupců správ okolních obcí, a začalo hledání nového projektu využití celé oblasti. Autorem urbanizačního plánu a projektu některých budov se stal slavný francouzský architekt Jean Nouvel, zatímco projekt koncertní haly byl svěřen architektům Shigeru Ban a Jeanu de Gastines.
Současně s továrnou na ostrově byly zbourány i haly na březích, kde na jejich místě vyrostla nová moderní zástavba. Dole na fotografii je vidět obec Boulogne-Billancourt, kde zůstala zachována jediná stará tovární budova s typickou zubatou střechou, dnes zmodernizovaná a přestavěná pro jiné využití. Ostrov byl v těchto místech v roce 2009 spojen s pevninou dalším mostem, který nese název Pont Renault.
Na kraji parkové části vyrostlo malé provizorní kulturní a vzdělávací centrum, kde jsou pořádány především různé kurzy, a hned za ním se rozkládá parková část s naučnou zahradou i oblastí se stoly pro eventuální pikniky. Je tady příjemně a v létě ostrov určitě stojí za návštěvu.
Ještě pro zajímavost, pokud se na ostrov podíváte na Google mapách se Street View, můžete ho pořád ještě vidět v podobě, v jaké byl před postavením koncertní síně – už sice bez továrních hal, ale pořád ještě bez dnešních úprav.
Jak se tam dostat: metro Pont de Sèvres (linka 9), poté asi pět minut pěšky vlevo podél Seiny k lávce
Hudební Seina. Přesně tak, jak říká nadpis dnešního příspěvku, se jmenuje nová koncertní hala, která byla otevřená v dubnu koncertem Boba Dylana na jihozápadním předměstí Paříže na ostrově Seguin, na kterém ještě před několika lety stály staré a zpustlé tovární haly firmy Renault. Celý ostrov prošel oproti své minulosti razantní proměnou, na kterou se podíváme někdy příště. Dnes vás provedu touto novou stavbou, která je úchvatná a nad kterou si musím povzdechnout, že Francouzi dokázali v krátké době postavit, kromě jiných moderních staveb, tři špičkové koncertní sály, zatímco Praha do kultury (a ani do moderní architektury) neinvestuje ani korunu.
Tak pojďte se mnou na jih Paříže tak trochu závidět.
Stavbu navrhl japonský architekt Shigeru Ban, společně s francouzským architektem Jeanem de Gastines. Tím, co na ní upoutá už z dálky na první pohled, je skleněná, lehce zploštělá kulovitá nadstavba, ve které se skrývá auditorium. Protíná ji osa, ke které je připevněná soustava fotovoltaických panelů, která se otáčí kolem koule podle polohy slunce. Vyrobená elektřina slouží pro provoz celého komplexu.
Samotná budova není na první pohled vidět. Je zasazená do hloubky a její střechu překrývá zahrada, na kterou se dá vystoupat po širokém schodišti vedle hlavního průčelí, překrytého obří obrazovkou. Průčelí je otočeno k vyústění lávky, která ostrov protíná a propojuje tak města Boulogne-Billancourt a Sèvres, která leží na protilehlých březích Seiny.
Ta část stavby, která z budovy vystupuje do výšky, je obložena zrcadlovými panely, které odrážejí zahradu a stávají se tak téměř neviditelnými. Je to efektní a přitom vlastně jednoduché.
O velikosti komplexu se přesvědčíme, až když ho začneme obcházet. Bílé zdi vystupují téměř rovnou z vody a zabírají velkou plochu západní části ostrova.
Na úplné špičce ostrova bude parčík, který ponese jméno sochaře Augusta Rodina; zatím se můžeme jen dohadovat, jestli v něm bude umístěná i některá z jeho soch, protože park ještě není dokončený a přístup k němu kryje ohrada. Jakmile bude hotový, bude se k němu sestupovat po schodech z terasy, která vznikla na západním konci budovy. Tudy jsme se také tentokrát vydali dovnitř. Celá budova je průchozí a její páteř tvoří foyer, které má 1000 m2. Pro zvědavce bývá otevřen právě jen tento prostor. Do sálů je zatím přístup jen při produkcích, ale od září by měly být umožněny organizované prohlídky.
Schodiště před vstupem do kulovitého auditoria. To má sedadla rozmístěná kolem středového pódia a vejde se do něj 1 150 diváků. Kromě něj je na opačné straně budovy velký sál pro 4000 diváků; to v případě, že budou všichni sedět. U některých koncertů populární hudby je plánováno až 6000 sedících i stojících diváků.
Dole je vidět prostor před vstupem do tohoto velkého sálu v pohledu od hlavního vstupu.
Pohled z vrcholku schodiště na zbytek ostrova a oba břehy Seiny
Budova je otevřená zdarma od úterý do neděle od 11 do 19 hodin, střešní zahrada je přístupná ve stejnou dobu od středy do neděle.
La Seine Musicale
Île Seguin Boulogne-Billancourt
Jak se tam dostat: metro Pont de Sèvres (linka 9), poté asi pět minut pěšky vlevo podél Seiny k lávce
V severní části botanické zahrady Jardin des Plantes se za plotem skrývá klidná oáza alské zahrady. Návštěvníci si jí často ani nevšimnou, protože leží stranou hlavních alejí a záhonů a navíc je ponořená pod úrovní okolního terénu. Tato poloha napomáhá k vytvoření a uchovávání mikroklimatu, které místní rostliny ke svému životu potřebují. Daří se zde mnoha vzácným rostlinám, včetně jedné z nejstarších v celé botanické zahradě, kterou je pistáciovník, zasazený v roce 1718.
V zahradě je uchováváno přes čtyři tisíce rostlin, pocházejících z horských oblastí nejen Francie, ale prakticky celého světa, a to jak z horských vrcholků, tak ze středních oblastí a horských údolí. Můžeme se zde proto procházet nejen mezi zídkami, porostlými skalničkami a divoce rostoucími horskými trávami, ale také v malém lesíku, lemovaném horskými květinami, který se v severní části mění na vlhké a bažinaté prostředí, kterým protéká potůček, tvořící na několika místech tůně, zarostlé kapradím a vodními rostlinami.
Je to místo, jak dělané na odpočinek od rušného města, které zahradu obklopuje. Však se pojďte se mnou podívat.
Alpská zahrada se nachází v těsné blízkosti místní zoologické zahrady. Do ní je sice vstup placený, přesto zde můžeme přes plot nahlédnout do některých výběhů. Tím nejzajímavějším je (aspoň pro mě) ten, ve kterém žije stádo klokanů, včetně několika odrostlých mláďat. Jedna z klokanic navíc nosí v kapse čerstvě narozené miminko, kterému při mé návštěvě z kapsy koukal jen růžový ocásek.
Pokud se do zahrady vypravíte, nenechte se odradit zamčenou brankou. Vchází se sem totiž z vedlejší pěstitelské zahrady, ze které do ní vede podzemní tunel pod přilehlou cestou.
Jardin des Plantes
5. obvod, 2 rue Buffon
Vchody se nacházejí na více místech po obvodu celé zahrady.
Vstup zdarma
Jak se tam dostat: metro Gare d´Austerlitz (linka 5 a 10)
Z výstav, o kterých jsem mluvila v dubnu TADY, jsem si v květnu dala skoro všechny a opravdu stojí za to. Dnes začneme Bourdellovým muzeem na Montparnassu, které se mi líbí kdykoliv, natož teď, když jsou krásné Bourdellovy sochy zkombinované s modely módního návrháře Cristobala Balenciagy. Jako téma je to sice trochu nezvyklé, ale působivé.
Bourdellovo muzeum bylo vybudováno v místech, kde stával jeho ateliér, a je věnováno jeho celoživotnímu dílu. Podrobně jsem psala o něm i o sochařově životě už před pěti lety TADY. Kromě nových výstavních prostor, soustředěných kolem malé zahrady lemované podloubím s arkádami z červených cihel, zde najdeme i jeho původní dřevěné ateliéry, obklopené druhou, zadní divoce rostoucí zahradou, připomínající, jak to v těchto místech Montparnassu kdysi vypadalo.
Antoine Bourdelle byl žákem Augusta Rodina, v zahradě proto nechybí ani torzo, které svému učiteli vytvořil
Zahradě dominuje socha koně, která je jinak také součástí pomníku generála Alveara v Buenos Aires, který Bourdelle vytvořil na zakázku v roce 1913
Hérakles je jednou z nejznámějších Bourdellových soch
Krátkodobé výstavy se většinou konají v pravém křídle areálu, do něhož se prochází úzkou verandou. Tady také začíná expozice Balenciagových modelů, působivě zkombinovaných s Bourdellovými díly.
Všechny vystavené modely jsou v černé barvě, ostatně výstava sama o sobě se jmenuje Oeuvre en noir, Dílo v černé. Balenciaga se údajně černou barvou vracel do svého španělského dětství, kdy byl touto barvou oblečení obklopen. Výstava se skládá ze tří částí, ta první, která se z prostor krátkodobé výstavy přelévá i do ostatních sálů, se jmenuje „Silueta a objemy“, ta druhá Černá a světlo, a třetí Černá a barvy. O barvách tu ovšem nemůže být ani řeč, maximálně jde o kombinaci malé části bílé nebo světle růžové v podobě stužky, pásku, límce, drobné výšivky nebo vzorečku.
Kromě přehlídkových modelů jsou zde vystaveny i běžně nositelné a nošené šaty a kabáty, které Balenciaga zhotovoval pro své bohaté zákaznice. Všechny jsou klasické, střízlivé, elegantní a nadčasové – přestože pocházejí většinou z 50. let minulého století, velká část z nich by se dala nosit i dnes.
Výstavu v prostorách muzeu uspořádalo Musée Galliera, které se specializuje na uchovávání cenného, výjimečného a něčím významného oblečení. Mimochodem, v tomto muzeu se momentálně koná další zajímavá výstava, týkající se oblečení, na kterou se brzy taky podíváme.
Musée Bourdelle
15. obvod, 18 rue Antoine Bourdelle
Otevřeno úterý až neděle od 10 do 18 hod Vstupné 11 eur, do 26 let zdarma. V době, kdy se nekonají žádné krátkodobé výstavy, je vstup do stálých sbírek zdarma.
Jak se tam dostat: metro Falguière (linka 12) neboMontparnasse – Bienvenüe (linky 4, 6, 12 a 13)
Když v roce 2013 pařížská radnice zpřístupnila pro využití veřejnosti silniční komunikaci, která vedla po levém nábřeží Seiny, setkalo se takové využití, nazvané Berges de Seine, s ohromným úspěchem. Také proto bylo rozhodnuo, že bude podobný systém vybudován i na pravém břehu řeky.
Z náplavky byl proto vyhnán provoz (který se ovšem přesunul na nábřežní silnici nad náplavkou, což je zjevné mínus této akce) a od letošního dubna slouží lidem dva kilometry desetihektarového prostranství od Bastilly až na dohled Eiffelovky. Na rozdíl od levého břehu má tu výhodu, že se sem večer dlouho opírá slunce, a také to, že jsou tu místy stromy a kousky zeleně.
Projekt se od samého začátku setkal s nadšením a tak tu můžete v hezkém počasí vidět břehy doslova obsypané lidmi, kteří sem chodí po celý den, ale především večer po práci, aby se setkali s přáteli na „apéro“. Však se podívejte, jak to tady vypadá.
Součástí jsou úžasné a tak trochu jiné výhledy na oba ostrovy – ÎIe Saint-Louis a ÎIe de la CIté a na celou soustavu pařížských mostů, které můžeme obdivovat i z podhledu
Na několika místech jsou tu vybudována hřiště, a to jednak s provazovými prolézačkami pro děti, ale také na pétanque. V zadní části, až u Bastille, jsem dokonce našla skupinu, která učí kick box.
Jinde jsou malé plácky vybaveny robustními dřevěnými stoly, které slouží k uspořádání pikniku, nebo naopak lehkým skládacím nábytkem u provizorních výčepů. U jednoho z mostů kotví parník s restaurací na palubě, zatímco u kotviště je vybudován venkovní bar s živou hudbou.
Po celé délce jsou na některých místech rozmístěny i půjčovny kol Vélib, protože bývalá silnice tady, samozřejmě, slouží cyklistům, bruslařům a běžcům. Nechybí samozřejmě ani pítka s vodou a populární toitoiky.
Asi nejhezčí to tady je, když večer odezní vedro a o břeh se opřou poslední paprsky zapadajícího slunce. Nezbývá, než si honem někde koupit bagetu, kus sýra a láhev vína, a usadit se třeba rovnou na zdi náplavky, s nohama nad vodou a s očima, oslněnýma nejen sluncem, ale také vší tou krásou kolem.
Parc Rives de Seine
Vstup zdarma
Vchod od pravobřežního úpatí každého z mostů mezi Pont Neuf k Pont de Sully
Přímo v srdci dolní části čtvrti Marais stojí kostel, zasvěcený dvěma svatým, Saint-Gervais a Saint-Protais. Za jeho venkovními gotickými zdmi leží jedno z mých nejoblíbenějších míst v Paříži, úzká ulička rue des Barres, která se ve svém závěru rozšiřuje a vytváří malé, směrem k Seině se svažující náměstíčko s několika kavárnami a restauracemi. Moc ráda sem chodím.
Přímo kolem jižních zdí kostela vede uzounká ulička, která se na noc pečlivě zamyká. Pod názvem Passage de Gantelet byla otevřena teprve v roce 2015 a tvoří průchod kolem kostelních zdí, z nichž v létě dlouho sálá teplo, a které tvoří celou jednu její stranu.
Na druhé straně uličky procházíme kolem zahrady, v níž nás za plotem překvapí tři vysoká kamenná gotická okna. Jejich původ a historii nikdo nedokázal přesně objasnit, ale podle některých pramenů by se mohlo jednat o pozůstatky původní pařížské radnice.
Okna stojí na zahradě komplexu budov, tvořících celý blok mezi rue des Barres, rue de l´Hôtel de Ville a rue de Brosse, ve kterém sídlí asociace Les compagnons du devoir, zabývající se výukou a výcvikem mládeže v tradičních mistrovských řemeslech, následovanou tím, čemu říkají „Tour de France“ – tří až šestileté putování žáků po dílnách v celé Francii, na jehož konci jsou povinni vytvořit mistrovské dílo ve svém oboru. Asociace byla založená v roce 1901, ale svůj původ odvozuje až ke králi Šalamounovi a traduje se, že jejich původním znakem bylo kružítko a pravítko, který od nich převzali zednáři.
Asociace má ve Francii několik sídel. Jedno z těch pařížských se nachází právě v těchto místech s hlavním vchodem v rue de l´Hôtel de Ville.
Hlavní vstup je lemován dřevořezbami, v kameni tesanými hesly asociace a mřížemi, tvořenými kovovými reliéfy. Jsou to všechno práce místních žáků. Další jsou k vidění společně se zajímavým historickým interiérem i uvnitř budovy a v její zahradě. Tam se tento blog zatím ještě nedostal, ale můžete si je prohlédnout na mém oblíbeném spřáteleném blogu Paris-bise-art. Místní jídelna je údajně přístupná i pro veřejnost, to ovšem teprve musím vyzkoušet.
Stejně jako tři gotická okna má tajemnou a neznámou historii i portál se slunečními hodinami, připojený k východní zdi sídla asociace, kde je tato krása obklopená kontejnery na odpadky a parkujícími auty.
Rue des Barres je ve své první části tvořena starými hrázděnými domy, jejichž původ sahá často ještě do středověku. Nejpůvabnější je zde nároží s rue du Grenier-sur-l´Eau, kde sídlí mládežnický hostel jako levná varianta ubytování na skvělém místě přímo v centru města.
Při troše štěstí zde můžete potkat i v bleděmodrém oblečené jeptišky Klášterního bratrstva Jeruzalém, nového řádu, založeného před čtyřiceti lety, které tudy procházejí několikrát denně do kostela Saint-Gervais Saint-Protais, který jejich řád spravuje.
No a pokud by vás dnešní procházka vyčerpala, ale nechtělo by se vám sedět za kostelem v kavárně, zkuste vynikající cukrárnu Aux merveilleux hned za rohem v rue François Miron, specializovanou na svůj vynález a neskutečnou dobrotu, kterou nevynechám nikdy, když jdu kolem.
4. obvod, rue des Barres a okolí
Jak se tam dostat: metro Hôtel de Ville (linka 1 a 11) nebo Pont Marie (linka 7)
Pro vás všechny, kteří chodíte na tyto stránky pravidelně, ale i pro ty, které sem přivede vyhledávač při přípravě cesty do Paříže, vydává nakladatelství Garamond moji knížku s titulkem, který kopíruje název tohoto blogu. V jeho duchu v ní najdete dvacet pět článků o některých méně známých pařížských památkách a zajímavostech, doplněných fotografiemi.
Knížka má téměř kapesní formát, aby se vešla při procházce Paříží do každé tašky nebo batohu a aby vás mohla při vašich procházkách městem provázet. Snad vám bude užitečná a bude se líbit.
Paříž pro pokročilé je možné koupit ve většině knihkupectví nebo přímo na stránkách nakladatelství Garamond.
Kdybyste měli zájem zúčastnit se křtu knížky, ráda vás uvítám ve čtvrtek 8. června v 18 hodin v kavárně Francouzského institutu ve Štěpánské 35, Praha 1. Křest bude uvádět Stéphane Poignant, autor roztomilé knížky Mluvím česky dobže, ale mám pžízvuk. Účast, prosím, potvrďte nakladatelství na adresu garamond@e-garamond.cz
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.