Klášter des Billettes / Cloître des Billettes

hfkomentáře 4
Středověké památky v Paříži byly většinou zničeny při novověkých přestavbách a z původních staveb jich moc nezbylo. Jednou z mála výjimek je klášter, na jehož dvůr se dnes podíváme. Jak už to u takové památky bývá, jeho historie je dlouhá a spletitá.


Podle pověsti stával ve 13. století na místě dnešního kláštera dům žida Jonathase, který se o Velikonocích roku 1290 dopustil profanace hostie tím, že ji nejdříve rozřízl nožem, přičemž hostie začala krvácet, a potom ji hodil do hrnce s vařící vodou, z něhož odletěla. To bylo považováno za zázrak a místo se stalo cílem poutníků, samozřejmě až potom, co byl Jonathas za svůj čin upálen a co byl jeho dům zabaven ve prospěch krále Filipa Sličného.

V roce 1294 byla na místě toho „zázraku“ postavena kaple, která později připadla novému mnišskému řádu Panny Marie Slitovné, kterému se podle škapulíře, který byl součástí oděvu, říkalo „Billettes“.
Řád díky nekonečným procesím zbohatl tak, že si mohl nechat postavit nejen nový kostel, ale i klášter s mohutným klenutým ambitem kolem rajského dvora. Je to tentýž rajský dvůr, který dodnes najdeme na stejném místě.
Na začátku 17. století byl kostel s klášterem převzat řádem Karmelitánů, kteří se v roce 1742 rozhodli strhnout středověký kostel a postavit nový v tehdy módním neoklasicistním stylu. Ten od roku 1812 patří protestantské luteránské církvi.
Změny se naštěstí nedotkly kláštera, který poté, co byl po francouzské revoluci zabaven církvi, byl sice nejdříve prodán, ale později přešel do vlastnictví státu a po rekonstrukci v 19. století se stal sídlem školy.
Nádvoří s křížovou chodbou dnes slouží k různým výstavám, které jsou pro veřejnost i příležitostí, jak se do těchto prostor podívat.
 
 


My jsme využili prodejní výstavy řemeslného nábytku z Himálají, která se tady konala v listopadu. Příležitostí k návštěvě je však v průběhu roku poměrně dost.

 

Cloître des Billettes
1. obvod, 24 rue des Archives
 
 
Jak se tam dostat: metro Hôtel de Ville (linka 1 a 11)
 
 
 
 

Cabaret de Madame Grégoire

hfkomentáře 3
Kdybychom na toto místo v dnešním 13. obvodu přišli v 19. století, našli bychom tu úplně jinou Paříž, než dnes. Za manufakturou na tapiserie bratří Gobelinů tady protékala říčka Bièvre, neskutečně špinavá a páchnoucí od odpadu, který do ní vytékal z četných koželužen a barvíren, které stály na jejím břehu. Jen o malý kousek výš proti proudu stál kabaret, kterému vládla majitelka madame Grégoire. Ta zde často vítala své věrné hosty, slavné básníky a spisovatele, v čele se samotným Victorem Hugem. Kromě něj sem chodíval i básník Châteubriand, zpěvák Béranger a další představitelé doby romantismu.
Od té doby se okolí změnilo, říčka je svedená do podzemí a místo ní tady najdeme hezký park. Kabaret madame Grégoire i s romantickými básníky už dávno vzal čas a na jeho místě otvírá svůj červený portál pravá baskická restaurace s názvem Auberge Etchegorry.

 
Restaurace nabízí baskickou kuchyni, pro kterou jsou typické silné chutě a vůně, včetně mořských plodů, fois gras, kořeněných uzenin, zeleniny (hlavně paprik) a spousta dalších zajímavých a chutných specialit.

 
Ve výzdobě sálu nechybí ani portréty dřívějších slavných hostů – nahoře Victor Hugo, dole Béranger. Staré dobré časy připomíná i nástěnná malba v přízemí, na které můžeme vidět celou slavnou společnost včetně madame Grégoire.
 
 


A jídlo? Dostálo pověsti, která se o něm nese. Já jsem si po baskické bramboračce dala konfitované kachní stehno (na které jsem o letošním podzimu měla určitou úchylku – a teď se divím, že nezapnu džíny).

Maso bylo dobře ochucené, křehké, měkké, rozpadalo se samo, a z toho kachního hejna, které jsem za poslední měsíce snědla, bylo určitě nejlepší.
Ochutnala jsem z cizího talíře i cassoulet, specialitu z jihozápadní Francie, a přestože nejsem fanoušek fazolí, které tvoří jeho základ, chutnal mi. 


Île flottante, neboli plovoucí ostrov, mi doporučili jako lehký dezert. Johohó! Dobrota to byla sice náramná, ale toho cukru, co je v tom bílkovém ostrově, posypaném drceným karamelem a plovoucím v moři žloutkového krému!

 
V Paříži můžete sice ochutnat regionální kuchyně na každém kroku, těch pravých baskických tady ale zas tolik není. I proto stojí za to vydat se někdy do hloubi 13. obvodu a vyzkoušet ji. Pokud se chystáte do Paříže o svátcích, mohla by to být vhodná příležitost, která by snesla i trochu vyšší náklady.
 
13. obvod, 41 rue de Croulebarbe
 

Hřbitov Kalvárie / Cimetière du Calvaire

hf1 komentář
Ve stínu věží Sacré-Coeur a zdí kostela Saint-Pierre na Montmartru se skrývá nejmenší a také nejstarší pařížský hřbitov. Jeho počátky sahají oficiálně do roku 1688, ale už předtím na tomto místě existovalo pohřebiště z doby merovejské dynastie.
Kromě toho má hřbitov ještě jednu zvláštnost – je jedním ze dvou posledních pařížských hřbitovů, které zůstaly zachovány v blízkosti farního kostela. 


Hřbitov byl kompletně zničen v době francouzské revoluce, protože spadal pod královské benediktýnské opatství, které revolucionářům zvlášť leželo v žaludku (takže se neštítili ani veřejné popravy více než devadesátileté hluché a slepé abatyše, kterou obvinili ze spiknutí proti revoluci).

Po revoluci byl hřbitov obnoven a znovu se na něm začalo pohřbívat; to však skončilo v roce 1823, kdy byl zavřen, protože byl zcela zaplněný. Do stávajících hrobek zde mohli být ukládáni už jen příbuzní pohřbených. Těmi byli především bohatí měšťané z „dolního Montmartru“ (tj. dnešního 9. obvodu), ale také někteří obyvatelé chudého „horního Montmartru“, především mlynáři, kterých tu v té době ve větrných mlýnech působilo velké množství.


Svůj název, odvolávající se na Kalvárii, dostal hřbitov podle tří křížů s ukřižovaným Ježíšem (a dvěma lotry po pravici a levici), které jsou umístěny v malém parčíku, který na hřbitov navazuje a který z druhé strany můžeme vidět za zdí naproti levé straně Sacré-Coeur.


Jedna z největších a také nejlépe zachovaných hrobek patří mlynářské rodině Debray, která vlastnila mlýn Moulin de la Galette (přeměněný později na slavnou tančírnu, kterou malovalo mnoho malířů konce 19. století). Tradiční rodinné povolání vyčteme z makety mlýna, která je umístěná na vrcholku náhrobku.

 
Podle průvodce, který nás hřbitovem provázel, každé jméno, které čteme na náhrobcích, je dnes známé a slavné, mně však až na výjimky většina z nich nic neříkala. Jednou z těch výjimek je třeba admirál Bougainville, cestovatel, dobrodruh a také botanik, jehož jméno zůstalo zachováno v názvu rostliny, kterou objevil. Jeho tělo je pohřbeno v Panthéonu, tady na hřbitově je uloženo pouze jeho srdce.
Dalším z těch, kdo zde byli pohřbeni, byl také sochař Jean-Baptiste Pigalle, jeho hrob se však nezachoval.


Na hřbitov vedou z prostoru před kostelem Saint-Pierre těžké bronzové dveře, které vytvořil současný italský sochař Tommaso Gismondi (společně s dveřmi do kostela).

Hřbitov není běžně přístupný, pro veřejnost se otvírá jeden jediný den v roce a to 1. listopadu, někdy také ve Dny evropského dědictví.

18. obvod, 2 rue de Mont-Cenis

Jak se tam dostat: metro Abbesses (linka 5)

 

Vánoční trhy – Marchés de Noël

hf1 komentář
Vánoční trhy přitahují do centra města davy Pařížanů i turistů, kteří se sem před Vánoci sjíždějí (přitahují ovšem taky místní i zahraniční kapsáře, ale to už je jiná kapitola). Stovky stánků v celém městě se doslova prohýbají pod jídlem – kromě toho, které si tady můžete koupit do ruky a na místě sníst, si můžete nakoupit i různé regionální lahůdky na vánoční stůl. Do Paříže se sjíždějí farmáři a nabízejí svoje výrobky, ať už to jsou různé sladkosti, perník, klobásky, šunky, sýry, vína, cider nebo foie gras, které je tradiční vánoční pochoutkou.
Patří to k tradici, projít se kolem zářivě nasvícených stánků, koupit si kornout pečených kaštanů, svařák a něco dobrého sladkého, co vám zalepí pusu i ruce. Z toho posledního hlediska jsou zde oblíbená tzv. pomme d´amour, jablka lásky, což je na tyčce napíchnuté jablko, obalené v červeném karamelu. Jak asi člověk vypadá, když takové jablko okusuje na uilci, si dokážete představit. Místo našich všudypřítomných trdelníků tady pro změnu prodávají „chichi“ – smažené krucánky z koblihového těsta, slané a sladké palačinky, turecký med a spoustu dalších pochoutek.
Samozřejmě ani tady nechybí stánky s cetkami, šálami a šátky, bižuterií, různými suvenýry, řemeslně vyráběnými mýdly, marmeládami, sušenými bylinkami a kdo ví, čím vším ještě. 

Ten nejznámější pařížský vánoční trh se tradičně koná v dolní části Champs Elysées. Je ovšem také nejturističtější a nejkomerčnější – kromě všeho, co přikazuje tradice, tady najdete i malé kluziště, kolotoče a skluzavky pro děti a spoustu dalších věcí, které často nemají s Vánocemi nic společného.
Na ty ostatní, včetně doby jejich trvání, se podíváme dole. 


Champs Elysées – do 8. ledna 2017 


Můj oblíbený u kostela Saint-Germain des Prés, boulevard Saint-Germain. Do 31. prosince 2016.


Monparnasse. Přímo před nádražím a pod montparnasským věžákem. Do 31. prosince 2016.

 
 


Notre-Dame. V parku square Viviani. Do 25. prosince 2016.


Pod Eiffelovkou, quai Branly. Do 3. ledna 2017.


Place Saint-Sulpice. Do 24. prosince 2016.


Montmartre, u metra Abbesses. Do 3. ledna 2017.

 
Největším vánočním trhem v celém pařížském kraji je ten, který se koná v La Défense na prostranství před Grande Arche. Fotky nemám, nikdy jsem tam nebyla.
Hezký alsaský trh najdete před nádražím Gare de l´Est (do 16. prosince 2016) nebo před Gare Saint-Lazare (do 31. prosince 2016). Další zajímavý trh se koná na place d´Italie (do 31. prosince 2016).
Pro děti by měl být přitažlivý ten, který se koná na okraji Boulogneského lesa v Jardin d´Acclimatation (do 31. prosince 2016).
A nakonec letošní novinkou je trh, který najdete u Invalidovny přímo před vchodem do katedrály sv. Ludvíka.
 
Na některé v menších čtvrtích jsem možná zapomněla, ale v každém případě na vánoční stánky narazíte na každém běžném tržišti nebo na obchodních pěších zónách. Někde se konají i kratší týdenní nebo jen víkendové trhy; ty nepotravinářské najdete i v různých kulturních střediscích nebo v nákupních centrech.
 
Předvánoční zábavy, včetně tradičního kluziště pod Eiffelovkou nebo před radnicí, najdete v Paříži i v této, tak trochu méně bezpečné době, pořád dost. Pařížané se nebojí a zábavu si rozhodně vzít nenechají.
 

 

Sceaux

hfkomentáře 2
Než se v příštích článcích pustíme do obdivování vánoční Paříže, vrátíme se ještě jednou do městečka Sceaux na jih od Paříže, kde jsme nedávno obdivovali podzimní zámecký park. Za prohlídku tady totiž stojí i město, které se rozkládá kolem severního konce parku. Centrem města je kostel Saint-Jean-Baptiste s malým, skoro venkovským náměstíčkem, ze kterého se rozbíhají uličky plné nízkých starobylých domů.


Právě sem, do centra města na avenue du Président Franklin-Roosewelt, se dostaneme po prohlídce parku, kterou jsme viděli minule TADY, bránou kolem parčíku Jardin des Félibres s hezkou vodní nádrží, lemovanou bystami provençálských spisovatelů v čele s Fredericem Mistralem, a s hrobem Floriana, jednoho z jihofrancouzských básníků, který v Sceaux zemřel v roce 1794 po deseti letech u dvora v místním zámku.


Parčík přiléhá k zadní straně kostela Saint-Jean-Baptiste, jehož základy pocházejí ze začátku 13. století, dnešní podoba ale spadá do přestaveb ze začátku 16. a 18. století. Dnes je znovu v rekonstrukci, pro veřejnost sice zůstala otevřená jedna z bočních kaplí, ale celá loď i portál jsou zakryty lešením a bedněním, takže nám musí dnes stačit jen tento zadní pohled.

Přímo naproti vchodu do parku leží hezká místní tržnice a vedle ní zahrada Jardin de la Ménagerie, která je po zámeckém parku další připomínkou ministra Colberta z dob Ludvíka XIV., který tyto pozemky koupil a připojil k zámeckému panství. 

Později tady byla vybudován pavilon se zvěřincem; po jeho zániku žil v pavilonu právě nahoře zmíněný básník Florian. Pavilon byl po francouzské revoluci zbořen a zahrada zpřístupněná veřejnosti. Dnes jeho umístění připomíná jen vyvýšená terasa. 


Naproti vstupu do Jardin de la Ménagerie leží jádro městečka – křížovatka s obchody a kavárnami. Tu svoji oblíbenou vyfocenou zvenku bohužel nemám, ale je to hned ta rohová naproti kostela. A tohle je moje místečko.

Když se vydáme po rue des Écoles, můžeme si udělat představu, jak to tady vypadalo v dávné i nedávné minulosti. Skoro každý dům je něčím výjimečný, zajímavý a připomíná kus historie obce, která má kořeny až na počátku 13. století. 


Po rovnoběžné, jen o něco výše položené rue Houdan, která je rušnou obchodní pěší zónou, se můžeme vrátit zpět ke kostelu


Severním směrem se potom přes hezkou vilovou čtvrť dostaneme k nádraží vlaku RER Sceaux, odkud se za necelou půlhodinu vrátíme zpět do Paříže.

I to nádraží je tady půvabné, upravené a čisté, stejně jako celé městečko. Pokud jste se k výletu do Sceaux nechali zlákat už předchozím článkem o parku, nezapomeňte si naplánovat i krátkou procházku městečkem.

Jak se tam dostat: RER B Sceaux
 
 
 
 
 

Porte de Saint-Cloud

hfkomentáře 2
Po posledních toulkách v centru města a na jiných známých místech, na které jsem vás pozvala v minulých příspěvcích, se dnes vydáme daleko od centra, skoro až na konečnou metra devítky, které má tady, na jihozápadním okraji města, stanici na rozlehlém náměstí, které vzniklo po zboření bastionů městských hradeb v roce 1928. Střed náměstí dnes vyplňují dvě fontány, kterým sice už dlouho chybí voda a nutně potřebují rekonstrukci, ale i přesto jsou natolik zajímavé, abychom se u nich zastavili.


Fontány uprostřed bazénů, ke kterým se sestupuje po několika schodech, mají tvar válců, vysokých 10 metrů a o průměru 4 metry. Jeden z nich má symbolizovat Paříž, druhý Seinu. Jsou pokryty basreliéfy, které představují na jednom sloupu městský a na druhém venkovský život. Jejich autorem je sochař Paul Landowski (ten je také autorem, například, obrovské sochy Krista v Rio de Janeiro), který je vytvořil v roce 1936 pro příležitost Mezinárodní výstavy umění a techniky, jejíž jedna část, věnovaná sportu a lovu, byla umístěná právě tady na náměstí.


Jako kdyby nestačil celkový špatný stav památky, ještě se tady musel vyřádit nějaký vandal


Medailony ve spodní části fontány, ze kterých by měla tryskat voda, představují částečně galantní scény mezi Pierrotem a Colombinou a částečně mají zvířecí motivy


Součástí náměstí je i moderní kostel Sainte-Jeanne de Chantal, který byl dokončený v roce 1966, jehož vysoká hranolová věž se tyčí na severní straně náměstí. Kostel je uvnitř moderně vybavený a nijak mě neuchvátil, dokonce zjišťuji, že nemám ani žádnou fotografii interiéru.


Mnohem víc mě zajímal parčík, který se nachází za kostelem uprostřed malého náměstí, jehož název, i když zkomolený, napovídá, že se tady spojuje francouzská historie s tou naší


Štefánik studoval v Paříži od roku 1904 astronomii a poté působil na observatoři v Meudonu poblíž Paříže. Pamětní deska připomíná nejen jeho práci v astronomii, ale také jeho diplomatickou a vědeckou činnost, kdy jako francouzský občan pracoval pro francouzskou vládu na mnoha působištích ve Francii i v zahraničí.
Kromě této pamětní desky stojí přímo v Meudonu i jeho socha.


Autorem desky je slovenský sochař a medailista William Schiffer

Okolí Porte de Sainte-Cloud skrývá spoustu dalších půvabných koutů – pro milovníky morbidity je tady hned za rohem auteilský hřbitov, pro ty, kdo se rádi jen tak toulají, zase zelení zarostlé úzké uličky a malebné domy, najdete tady i několik dalších malých a zvláštních kostelů.

Někdy budu muset probrat ty spousty fotek, které jsem tady v minulosti nafotila, a nalákat vás na procházku i v této turisty nedotčené části města. 

Jak se tam dostat: metro Porte Saint-Cloud (linka 9)

Bernard Buffet na Montmartru / Bernard Buffet à Montmartre

hfkomentáře 3
Bernard Buffet je jeden z mála francouzských malířů, který se narodil přímo na Montmartru. Přestože letos není žádné jeho výročí (narodil se v roce 1928 a zemřel v roce 1999), v Paříži se momentálně konají rovnou dvě jeho výstavy – ta hlavní v Muzeu moderního umění, které má ve sbírkách velkou kolekci jeho děl, ta o něco menší, ale pořád ještě dost bohatá, v Musée de Montmartre. To nám nabízí nejen průřez jeho tvorbou do samých začátků až do posledních let, uspořádaný podle námětů, které maloval, ale také spoustu fotografií a dokumentů z jeho života.
Právě na tuto druhou výstavu s názvem Intimement (Intimně) se dnes spolu podíváme. 


Bernard Buffet maloval širokou škálu témat – od portrétů a figur přes zátiší, květiny, krajiny a město (hlavně Paříž), náboženské motivy, až po návrhy divadelních dekorací a ilustrace knih.

 


Pokročilí znalci Paříže určitě poznají nahoře růžový domek na rohu rue Abrevoir, dole Moulin de la Galette a úplně dole place des Vosges


Z výstavy v Muzeu moderního umění zatím jen fotografie plakátu jako pozvánka, kdybyste se tam chtěli vypravit. Na obsah dojde jindy.

 
Výstava je v Musée de Montmartre umístěná v nově zrekonstruované budově, jejíž součástí je i byt s ateliérem, v němž žila modelka a malířka Susanne Valadon a její syn Maurice Utrillo. Od loňského otevření ateliéru jsem tady byla tolikrát, že bych si tady už mohla nechat bačkory (a možná i kartáček na zuby). Celé muzeum, včetně původní staré budovy se stálou expozicí o montmartreské bohémě, je pro mě srdeční záležitost, stejně jako tři Renoirovy zahrady, uprostřed kterých budovy stojí, a také poslední montmartreský vinohrad, se kterým sousedí. 

 

Výstava je otevřená do 3. března 2017, expozice v Muzeu moderního umění do 26. února 2017. 

Musée de Montmartre
18. obvod, 12 rue Cortot
 
Otevřeno denně 10 – 18 hod (v letní sezóně do 19 hod)
Vstupné 11 eur (platí do všech prostor muzea) 

Jak se tam dostat: metro Lamarck Caulaincourt (linka 12)

 
 

V Lucemburské zahradě… / Dans le jardin du Luxembourg…

hfNapsat komentář
… jsem byla přesně před měsícem, 31. října. Na rozdíl od svých letošních předchozích pobytů v Paříži jsem na přelomu října a listopadu natrefila na krásné počasí; za celou dobu pršelo jen jeden den a jinak jsem měla to pravé podzimní počasí babího léta. To se, samozřejmě, odrazilo i na návštěvnosti tohoto možná nejznámějšího a nejoblíbenějšího parku na levém břehu. To odpoledne tady byla hlava na hlavě a kolem centrálního bazénu a na okolních terasách se horko těžko hledaly volné židličky. Našli jsme je až kousek stranou, v záplavě barevného listí mezi stromy směrem k rue Vaugirard.
V těch davech lidí nechyběl vůbec nikdo z těch, kdo tvoří obvyklý kolorit zahrady – ani ti, kdo se v podzimním slunci jen tak ospale vyhřívají na slunci, ani zamilované dvojice ve skrytých koutech terasy, ani půjčovna malých plachetnic, u které stála fronta natěšených dětí s rodiči, kteří potom dělali všechno pro to, aby jim děti při pouštění loděk nespadly do vody. Na svém místě byli i tenisté na blízkých kurtech, šachisté, kteří houfně obsadili stolky se šachovnicemi, a dokonce nechyběl ani malíř se svým stojanem přímo uprostřed záhonu. Zkrátka přesně takové to pravé odpoledne, jaké v „Luco“ mají všichni rádi.


Opravdu bylo 31. října, i když se to tak podle této paní zrovna nezdá


Toho frajera s cigárem jsem tady viděla už víckrát a sledovat ho při hře je zážitek. Táhne okamžitě a bez zaváhání, okamžitě prudkým úderem spustí šachové hodiny a spíš než jako šachista má pohyby hráče mariáše. Že vyhraje každou partii, to je asi zbytečné dodávat.

Na rozdíl od něj si dvě ruské dámy u vedlejší šachovnice dávaly pořádně na čas. 

Dnes už je v Paříži stejně ošklivě jako v Praze a na to hezké skoro letní odpoledne můžu už jenom vzpomínat – a hlavně si zas pár měsíců počkat.

Podzim v zahradě Musée Rodin / L’automne dans le jardin du Musée Rodin

hfkomentáře 3
Ti, kdo sledují blog i na Facebooku, už pár fotek ze zahrady Rodinova muzea viděli. Dnes se podíváme na další, kterými chci toto svoje oblíbené muzeum připomenout. Zároveň to může být tip pro ty, kdo až zas tak moc muzea nemusí, ale přece jen něco vidět chtějí. Navíc tato zahrada za to opravdu stojí. V mimořádně romantickém prostředí jsou tady rozmístěny ty nejdůležitější Rodinovy sochy, které si tak můžete prohlédnout třeba jen při návštěvě kavárny, která je taky součástí zahrady. Pokud se přitom trefíte do slunečného podzimního všedního dne, kdy jste v zahradě skoro sami, bude to určitě jeden z nejpříjemnějších pařížských zážitků.


Rodinovo muzeum sídlí v rokokovém paláci Biron z roku 1732, ve kterém se od jeho postavení bohatým finančníkem de Moras vystřídala celá řada dalších majitelů. Od roku 1820 zde sídlila náboženská společnost Srdce Ježíšova, která tady zřídila vzdělávací ústav pro dívky. Společnost byla v roce 1904 rozpuštěna a musela dům opustit. Do uvolněných prostor se nastěhovali umělci – bydlel zde například spisovatel Jean Cocteau, malíř Henri Matisse, tanečnice Isadora Duncanová nebo spisovatel Reiner Maria Rilke, díky kterému toto místo objevil i Auguste Rodin. Ten se se svým ateliérem nastěhoval do přízemních prostor s východem na terasu a později, když se kvůli plánovanému prodeji paláce všichni ostatní odstěhovali, zůstal zde sám. Odmítl dům opustit a nabídl státu, že mu odkáže celou svoji pozůstalost a sbírky, pokud palác odkoupí a zřídí v něm jeho muzeum. To se nakonec stalo a muzeum bylo otevřeno už v roce 1919, dva roky po sochařově smrti.

 
Zahrada je rozdělena na dvě části – v té přední jsou rozmístěna ta nejslavnější díla jako Myslitel, Brána pekel nebo Občané z Calais, v té větší zadní najdeme kromě dalších slavných děl i některé sochařské studie. Dohromady nám zahrada dá kompletní přehled o Rodinově práci.
 
 
 
Brána pekel
 
 
 
Občané z Calais

 
Hlavní průčelí
 
 

Zahradní průčelí

 
Jak nám potvrdí indiskrétní pohled oknem, některá z děl v muzeu najdeme v několikaterém provedení – jednak jako sádrovou studii uvnitř budovy, jednak jako bronzovou sochu uprostřed zahrady a občas ještě jako součást sousoší.
 
 
 
 

Zahrada je ovšem zajímavá i sama o sobě pro svoji úpravu a výhledy na okolní památky 


V hlavní budově jsou vystaveny stálé sbírky, zatimco v bývalé kapli probíhají pravidelné krátkodobé výstavy. Ta současná, která trvá až do 22. ledna 2017, se týká Rodinova pojetí pekla a je inspirována, samozřejmě, jeho monumentální Branou pekel, odkazující na Danta a jeho Božskou komedii.

 
Musée Rodin
7. obvod, 77 rue de Varenne
 
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17,45 hod
Vstupné 10 eur, pouze do zahrady 4 eur
Do 18 let vstup zdarma do všech prostor, do 25 let jen do stálých sbírek a zahrady
Od října do března zdarma první neděli v měsíci pro všechny
 
 
 
Jak se tam dostat: metro Varenne

Urbex u komunistů / Urbex chez les communistes

hfkomentářů 7
O zajímavé budově sídla francouzské komunistické strany jsem tady v minulosti sice už psala, viděli jsme ji však tehdy jen zvenku. Jejím autorem je slavný brazilský architekt Oscar Niemeyer, autor koncepce hlavního brazilského města Brasilia a spousty dalších významných budov nejen v Latinské Americe, ale v celém světě. Jako silně levicově orientovaný navrhl na objednávku sídlo pro francouzské komunisty, které leží v 19. obvodu nedaleko kanálu Saint-Martin a svými netypickými křivkami vzbuzuje zájem.
Hlavní budova má tvar písmene S a její průčelí, které je tvořeno kouřovým skly, slouží jako pozadí pro bílou kupoli, která před ní vystupuje ze země na povrch. Pod ní se skrývají podzemní prostory, ve kterých je umístěný hlavní zasedací sál. Na rozdíl od hlavní budovy, která byla otevřená v roce 1971, zasedací sál byl dokončený až v roce 1980.
Od roku 2007 je budova zapsána na seznamu památek. 


V rámci Dnů evropského dědictví a při příležitosti krátkodobých výstav je obvykle možné budovu navštívit; to jsem sice měla už dávno v plánu, ale ještě nikdy to nevyšlo. Proto jsem uvítala současnou výstavu fotografií urbexu, která se koná v předsálí zasedacího sálu.
Slovem urbex jsou označovány fotografie zajímavých opuštěných míst, zdevastovaných a často vybydlených. Cennější jsou ovšem ty, na kterých běžel čas v místech, která zdánlivě vypadají jako opuštěná před pár dny a kde zůstaly zachovány prvky dřívějšího života.
Právě takové fotografie nafotili američtí fotografové na různých místech v Evropě – jedná se především o různá místa v Itálii, Francii, Belgii, Německu nebo Polsku – zámečky, kostely, kaple, ale také továrny nebo stadiony, hřiště či zábavní parky.

Už jenom ty fotografie, které jsou tady prezentovány v hodně velkých formátech, aby ta destrukce opravdu vynikla, stojí za to. 

 


Stejně jako u některých dalších výstav, i tady ovšem dostaneme balení 1 + 1 zdarma. Tím, co tady najdeme zdarma, je možnost prohlídky zasedacího sálu komunistického sídla. Ten vystupuje uprostřed předsálí jako obrovský řopík, jehož zakulacený vrcholek vykukuje venku před budovou nad terén.

Uvnitř je sál pokryt tisíci bílých plastových lístků, které visí ze zdí a rozptylují světlo. Sedadla jsou uspořádána do oblouků a orientována k pódiu se stolem, potaženým – jak jinak – červeným plátnem. Celý sál je jinak strohý, nenajdeme tady žádnou jinou výzdobu. 

Výstava trvá do 18. prosince 2016. Pokud plánujete předvánoční výlet do Paříže, mohlo by to být zajímavé oživení vaší cesty, společně s romantikou uliček kolem kanálu Saint-Martin.

 

Otevřeno denně od 12 do 18 hod
Vstup zdarma 

19. obvod, 2 place du Colonel Fabien

Jak se tam dostat: metro Colonel-Fabien (linka 2)