Paříž pro pokročilé

Café de Flore

8.1.201710.1.2022hfkomentáře 2

V seznamu slavných pařížských kaváren, ve kterých se psala historie francouzské kultury, mi tady na blogu zatím jedna chyběla. Byla to ta, ke které se vztahuje první polovina minulého století a hlavně 60. léta s existencialistickými filosofy, krásnými zpěvačkami s tajemstvím s očích, skrytých za dlouhou ofinou, rozhněvanými levicovými básníky a dramaticky se tvářícími zpěváky v černém roláku. Ti všichni se scházeli v kavárně, která dnes figuruje v tištěných průvodcích na čelném místě a která už dávno není plná francouzské avantgardy, ale spíš amerických a japonských turistů.

Café de Flore leží jen pár metrů od nejstaršího pařížského kostela Saint-Germain-des-Prés, který dominuje Latinské čtvrti, dávnému centru pařížských intelektuálů a umělců.

Kavárna vznikla už v 80. letech 19. století a jméno dostala podle sochy římské bohyně Flóry, jejíž socha stála naproti na druhé straně boulevardu Saint-Germain. Od samého začátku byla místem, kde se setkávali především spisovatelé, doba její největší slávy však přišla kolem roku 1913, kdy sem začal chodil pracovat Guillaume Apollinaire, který bydlel jen o pár domů dál. Za ním sem začali chodit jeho přátelé surrealisté v čele s André Bretonem a Louisem Aragonem.

Ve 30. letech je už Flore jedním z nejznámějších a nejoblíbenějším místem intelektuální a kulturní Paříže; kromě spisovatelů sem chodí i filosofové, malíři a sochaři, herci a zpěváci. V té době se tu začala také často objevovat dvojice, jejíž jméno je s historií kavárny pevně spojeno a která zde prakticky prožila celou dobu 2. světové války – Jean-Paul Sartre a Simône de Beauvoir. Ti sem chodili už ráno v devět, celé dopoledne zde pracovali, odpoledne se setkávali s dalšími slavnými i méně slavnými kolegy, s nimiž pokračovali v debatách i během celého večera. Kavárna v té době prý spíše než kavárnu připomínala diskusní klub, tvořený třemi skupinami – tzv. „Prévertovou partou“, „Sartrovou rodinou“ a „komunistickou skupinou“.

Simône de Beauvoir a Jean-Paul Sartre

Slavná dvojice ještě jednou, uprostřed Boris Vian a jeho žena Michelle

Po válce se Sartrův duch existencialismu rozšířil i na mladší generaci – v kavárně každodenně vysedával nad psaním Boris Vian, po svých koncertech sem chodila zpěvačka Juliette Gréco a mnoho dalších zvučných jmen té doby. Nesmíme také zapomenout na celou generaci „pařížských“ Američanů v čele s Trumanem Capotem a Ernestem Hemingwayem.

Ernest Hemingway

Nová vlna 60. let sem přinesla další známá jména, především ta herecká, jako Brigitte Bardot, Jean-Paul Belmondo, Alain Delon nebo Yves Montand. Kromě herců, malířů a sochařů (Dalí, Giacometti, César a další) do kavárny přicházely i nové hvězdy francouzské haute-couture – Yves Saint Laurent, Rochas, Givenchy, Lagerfeld, Paco Rabanne nebo Guy Laroche. Už tehdy se z kavárny pomalu stával mýtus, který se v následujících dvou desetiletích ještě více prohloubil. Pořád zde sice vysedávaly hvězdy francouzské kultury, přicházeli sem ovšem také snobové, kteří se rádi ohřáli v paprscích slávy těch talentovanějších a slavnějších.

Brigitte Bardot

A milé překvapení, podívejte, co jsem našla. Milan Kundera před Café de Flore v roce 1969

Dnes už ve Flore slavné hvězdy nepotkáváme, aspoň ne běžně. Historie kavárny je natolik známá, že sem turisté míří v zástupech a je skoro nemožné najít tady odpoledne místo. Café de Flore se tak stala jedním z těch předražených a snobských podniků, které jeho sláva připravila o ducha.

Na druhou stranu – pro nás pokročilé, co v Paříži chceme vidět všechno, co je jen možné, to jednou nebo dvakrát za to stojí, ať víme, jak vypadají slavná historická místa francouzské kultury. Navíc horká čokoláda je tady jedna z nejlepších v Paříži.

Café de Flore

7. obvod, 129 boulevard Saint-Germain

Nový rok v Tuilerijské zahradě / Nouvelle Année dans le Jardin des Tuileries

3.1.201729.12.2021hfNapsat komentář

Letos jsem si předvánoční, vánoční i novoroční Paříž musela nechat ujít a proto na ni můžu jen vzpomínat u starých fotek. Třeba u těch, které jsem před několika lety vyfotila v krásném novoročním počasí při procházce v Tuilerijské zahradě mezi ruským kolem na place de la Concorde a Louvrem.

Přeji vám všem hezký nový rok a ať vám – stylově v duchu tohoto blogu – přinese i nějakou tu cestu do Paříže.

Národní knihovna / Bibliothèque nationale

28.12.20169.12.2022hfNapsat komentář

Kromě nového sídla, postaveného v roce 1996 v éře prezidenta Mitterranda v podobě čtyř otevřených knih na břehu Seiny, má Francouzská národní knihovna také původní sídlo, nesoucí jméno kardinála Richelieua, ve 2. obvodu. Komplex budov, který zde zabírá celý blok, pochází ze 17. století a právě prochází důkladnou rekonstrukcí, která bude trvat až do roku 2019. Loňské Dny evropského dědictví byly na delší dobu poslední příležitostí, jak se podívat dovnitř.

Na nádvoří už tehdy stály stavební buňky, takže zvenku se knihovna moc fotit nedala. Naštěstí uvnitř bylo ještě vše při starém.

Knihovna se skládá ze dvou starých paláců – Hôtel de Nevers z roku 1646 a Hôtel Tubeuf z roku 1635. Ty sloužily jako původní sídlo královské knihovny a v roce 1868 byly doplněny novou budovou, kterou postavil architekt Henri Labrouste. V ní byla v roce 1936 vytvořená ohromná oválná čítárna, která je dnes jejím symbolem.

Podle některých informací by po rekonstrukci mělo být schodiště nahrazeno moderní přístupovou rampou; projekt mi připadá ale tak nesmyslný, že se mu zdráhám uvěřit.

Na vrcholku schodiště stojí sádrový originál sochy Voltaira, sedícího v křesle. Autorem sochy je Jean-Antoine Houdon, který sochu postavil na mohutný sokl. Právě v něm je od roku 1864 umístěno Voltairovo srdce, zatimco tělo, nebo lépe řečeno to, co z něj po několika exhumacich zbylo, je uloženo v Panthéonu.

Oválná čítárna s částečně prosklenou střechou má opravdu impozantní rozměry

Při Dnech evropského dědictví byly knížky – asi pro jistotu – před návštěvníky chráněny sítí

Další prostory a čítárna Mazarin v jednom ze starých křídel knihovny…

Knihovna pořádá ze svých bohatých sbírek i krátkodobé výstavy; ta, kterou jsem tam tehdy viděla, se týkala starověkého Řecka a památek, dochovaných z té doby. Krátkodobé výstavy jsou současně příležitostí, jak se podívat dovnitř knihovny. Po jejím otevření po rekonstrukci toho určitě ještě využiju.

Kromě početných literárních svazků má knihovna taky sbírky divadelní literatury i kostýmy, kabinet medailí a další zajímavé sbírky.

Bibliothèque nationale française

2. obvod, 5 rue Vivienne

Klášter des Billettes / Cloître des Billettes

21.12.201631.12.2021hfkomentáře 4

Středověké památky v Paříži byly většinou zničeny při novověkých přestavbách a z původních staveb jich moc nezbylo. Jednou z mála výjimek je klášter, na jehož dvůr se dnes podíváme. Jak už to u takové památky bývá, jeho historie je dlouhá a spletitá.

Podle pověsti stával ve 13. století na místě dnešního kláštera dům žida Jonathase, který se o Velikonocích roku 1290 dopustil profanace hostie tím, že ji nejdříve rozřízl nožem, přičemž hostie začala krvácet, a potom ji hodil do hrnce s vařící vodou, z něhož odletěla. To bylo považováno za zázrak a místo se stalo cílem poutníků, samozřejmě až potom, co byl Jonathas za svůj čin upálen a co byl jeho dům zabaven ve prospěch krále Filipa Sličného.

V roce 1294 byla na místě toho „zázraku“ postavena kaple, která později připadla novému mnišskému řádu Panny Marie Slitovné, kterému se podle škapulíře, který byl součástí oděvu, říkalo „Billettes“.

Řád díky nekonečným procesím zbohatl tak, že si mohl nechat postavit nejen nový kostel, ale i klášter s mohutným klenutým ambitem kolem rajského dvora. Je to tentýž rajský dvůr, který dodnes najdeme na stejném místě.

Na začátku 17. století byl kostel s klášterem převzat řádem Karmelitánů, kteří se v roce 1742 rozhodli strhnout středověký kostel a postavit nový v tehdy módním neoklasicistním stylu. Ten od roku 1812 patří protestantské luteránské církvi.

Změny se naštěstí nedotkly kláštera, který poté, co byl po francouzské revoluci zabaven církvi, byl sice nejdříve prodán, ale později přešel do vlastnictví státu a po rekonstrukci v 19. století se stal sídlem školy.

Nádvoří s křížovou chodbou dnes slouží k různým výstavám, které jsou pro veřejnost i příležitostí, jak se do těchto prostor podívat.

My jsme využili prodejní výstavy řemeslného nábytku z Himálají, která se tady konala v listopadu. Příležitostí k návštěvě je však v průběhu roku poměrně dost.

Cloître des Billettes

1. obvod, 24 rue des Archives

Jak se tam dostat: metro Hôtel de Ville (linka 1 a 11)

Cabaret de Madame Grégoire

19.12.20161.1.2022hfkomentáře 3

Kdybychom na toto místo v dnešním 13. obvodu přišli v 19. století, našli bychom tu úplně jinou Paříž, než dnes. Za manufakturou na tapiserie bratří Gobelinů tady protékala říčka Bièvre, neskutečně špinavá a páchnoucí od odpadu, který do ní vytékal z četných koželužen a barvíren, které stály na jejím břehu. Jen o malý kousek výš proti proudu stál kabaret, kterému vládla majitelka madame Grégoire. Ta zde často vítala své věrné hosty, slavné básníky a spisovatele, v čele se samotným Victorem Hugem. Kromě něj sem chodíval i básník Châteubriand, zpěvák Béranger a další představitelé doby romantismu.

Od té doby se okolí změnilo, říčka je svedená do podzemí a místo ní tady najdeme hezký park. Kabaret madame Grégoire i s romantickými básníky už dávno vzal čas a na jeho místě otvírá svůj červený portál pravá baskická restaurace s názvem Auberge Etchegorry.

Restaurace nabízí baskickou kuchyni, pro kterou jsou typické silné chutě a vůně, včetně mořských plodů, fois gras, kořeněných uzenin, zeleniny (hlavně paprik) a spousta dalších zajímavých a chutných specialit.

Ve výzdobě sálu nechybí ani portréty dřívějších slavných hostů – nahoře Victor Hugo, dole Béranger. Staré dobré časy připomíná i nástěnná malba v přízemí, na které můžeme vidět celou slavnou společnost včetně madame Grégoire.

A jídlo? Dostálo pověsti, která se o něm nese. Já jsem si po baskické bramboračce dala konfitované kachní stehno (na které jsem o letošním podzimu měla určitou úchylku – a teď se divím, že nezapnu džíny).

Maso bylo dobře ochucené, křehké, měkké, rozpadalo se samo, a z toho kachního hejna, které jsem za poslední měsíce snědla, bylo určitě nejlepší.

Ochutnala jsem z cizího talíře i cassoulet, specialitu z jihozápadní Francie, a přestože nejsem fanoušek fazolí, které tvoří jeho základ, chutnal mi.

Île flottante, neboli plovoucí ostrov, mi doporučili jako lehký dezert. Johohó! Dobrota to byla sice náramná, ale toho cukru, co je v tom bílkovém ostrově, posypaném drceným karamelem a plovoucím v moři žloutkového krému!

V Paříži můžete sice ochutnat regionální kuchyně na každém kroku, těch pravých baskických tady ale zas tolik není. I proto stojí za to vydat se někdy do hloubi 13. obvodu a vyzkoušet ji. Pokud se chystáte do Paříže o svátcích, mohla by to být vhodná příležitost, která by snesla i trochu vyšší náklady.

13. obvod, 41 rue de Croulebarbe

Hřbitov Kalvárie / Cimetière du Calvaire

15.12.20161.1.2022hf1 komentář

Ve stínu věží Sacré-Coeur a zdí kostela Saint-Pierre na Montmartru se skrývá nejmenší a také nejstarší pařížský hřbitov. Jeho počátky sahají oficiálně do roku 1688, ale už předtím na tomto místě existovalo pohřebiště z doby merovejské dynastie.

Kromě toho má hřbitov ještě jednu zvláštnost – je jedním ze dvou posledních pařížských hřbitovů, které zůstaly zachovány v blízkosti farního kostela.

Hřbitov byl kompletně zničen v době francouzské revoluce, protože spadal pod královské benediktýnské opatství, které revolucionářům zvlášť leželo v žaludku (takže se neštítili ani veřejné popravy více než devadesátileté hluché a slepé abatyše, kterou obvinili ze spiknutí proti revoluci).

Po revoluci byl hřbitov obnoven a znovu se na něm začalo pohřbívat; to však skončilo v roce 1823, kdy byl zavřen, protože byl zcela zaplněný. Do stávajících hrobek zde mohli být ukládáni už jen příbuzní pohřbených. Těmi byli především bohatí měšťané z „dolního Montmartru“ (tj. dnešního 9. obvodu), ale také někteří obyvatelé chudého „horního Montmartru“, především mlynáři, kterých tu v té době ve větrných mlýnech působilo velké množství.

Svůj název, odvolávající se na Kalvárii, dostal hřbitov podle tří křížů s ukřižovaným Ježíšem (a dvěma lotry po pravici a levici), které jsou umístěny v malém parčíku, který na hřbitov navazuje a který z druhé strany můžeme vidět za zdí naproti levé straně Sacré-Coeur.

Jedna z největších a také nejlépe zachovaných hrobek patří mlynářské rodině Debray, která vlastnila mlýn Moulin de la Galette (přeměněný později na slavnou tančírnu, kterou malovalo mnoho malířů konce 19. století). Tradiční rodinné povolání vyčteme z makety mlýna, která je umístěná na vrcholku náhrobku.

Podle průvodce, který nás hřbitovem provázel, každé jméno, které čteme na náhrobcích, je dnes známé a slavné, mně však až na výjimky většina z nich nic neříkala. Jednou z těch výjimek je třeba admirál Bougainville, cestovatel, dobrodruh a také botanik, jehož jméno zůstalo zachováno v názvu rostliny, kterou objevil. Jeho tělo je pohřbeno v Panthéonu, tady na hřbitově je uloženo pouze jeho srdce.

Dalším z těch, kdo zde byli pohřbeni, byl také sochař Jean-Baptiste Pigalle, jeho hrob se však nezachoval.

Na hřbitov vedou z prostoru před kostelem Saint-Pierre těžké bronzové dveře, které vytvořil současný italský sochař Tommaso Gismondi (společně s dveřmi do kostela).

Hřbitov není běžně přístupný, pro veřejnost se otvírá jeden jediný den v roce a to 1. listopadu, někdy také ve Dny evropského dědictví.

18. obvod, 2 rue de Mont-Cenis

Jak se tam dostat: metro Abbesses (linka 5)

Vánoční trhy – Marchés de Noël

13.12.20161.1.2022hf1 komentář

Vánoční trhy přitahují do centra města davy Pařížanů i turistů, kteří se sem před Vánoci sjíždějí (přitahují ovšem taky místní i zahraniční kapsáře, ale to už je jiná kapitola). Stovky stánků v celém městě se doslova prohýbají pod jídlem – kromě toho, které si tady můžete koupit do ruky a na místě sníst, si můžete nakoupit i různé regionální lahůdky na vánoční stůl. Do Paříže se sjíždějí farmáři a nabízejí svoje výrobky, ať už to jsou různé sladkosti, perník, klobásky, šunky, sýry, vína, cider nebo foie gras, které je tradiční vánoční pochoutkou.

Patří to k tradici, projít se kolem zářivě nasvícených stánků, koupit si kornout pečených kaštanů, svařák a něco dobrého sladkého, co vám zalepí pusu i ruce. Z toho posledního hlediska jsou zde oblíbená tzv. pomme d´amour, jablka lásky, což je na tyčce napíchnuté jablko, obalené v červeném karamelu. Jak asi člověk vypadá, když takové jablko okusuje na uilci, si dokážete představit. Místo našich všudypřítomných trdelníků tady pro změnu prodávají „chichi“ – smažené krucánky z koblihového těsta, slané a sladké palačinky, turecký med a spoustu dalších pochoutek.

Samozřejmě ani tady nechybí stánky s cetkami, šálami a šátky, bižuterií, různými suvenýry, řemeslně vyráběnými mýdly, marmeládami, sušenými bylinkami a kdo ví, čím vším ještě.

Ten nejznámější pařížský vánoční trh se tradičně koná v dolní části Champs Elysées. Je ovšem také nejturističtější a nejkomerčnější – kromě všeho, co přikazuje tradice, tady najdete i malé kluziště, kolotoče a skluzavky pro děti a spoustu dalších věcí, které často nemají s Vánocemi nic společného.

Na ty ostatní, včetně doby jejich trvání, se podíváme dole.

Champs Elysées – do 8. ledna 2017

Můj oblíbený u kostela Saint-Germain des Prés, boulevard Saint-Germain. Do 31. prosince 2016.

Monparnasse. Přímo před nádražím a pod montparnasským věžákem. Do 31. prosince 2016.

Notre-Dame. V parku square Viviani. Do 25. prosince 2016.

Pod Eiffelovkou, quai Branly. Do 3. ledna 2017.

Place Saint-Sulpice. Do 24. prosince 2016.

Montmartre, u metra Abbesses. Do 3. ledna 2017.

Největším vánočním trhem v celém pařížském kraji je ten, který se koná v La Défense na prostranství před Grande Arche. Fotky nemám, nikdy jsem tam nebyla.

Hezký alsaský trh najdete před nádražím Gare de l´Est (do 16. prosince 2016) nebo před Gare Saint-Lazare (do 31. prosince 2016). Další zajímavý trh se koná na place d´Italie (do 31. prosince 2016).

Pro děti by měl být přitažlivý ten, který se koná na okraji Boulogneského lesa v Jardin d´Acclimatation (do 31. prosince 2016).

A nakonec letošní novinkou je trh, který najdete u Invalidovny přímo před vchodem do katedrály sv. Ludvíka.

Na některé v menších čtvrtích jsem možná zapomněla, ale v každém případě na vánoční stánky narazíte na každém běžném tržišti nebo na obchodních pěších zónách. Někde se konají i kratší týdenní nebo jen víkendové trhy; ty nepotravinářské najdete i v různých kulturních střediscích nebo v nákupních centrech.

Předvánoční zábavy, včetně tradičního kluziště pod Eiffelovkou nebo před radnicí, najdete v Paříži i v této, tak trochu méně bezpečné době, pořád dost. Pařížané se nebojí a zábavu si rozhodně vzít nenechají.

Sceaux

11.12.20161.1.2022hfkomentáře 2

Než se v příštích článcích pustíme do obdivování vánoční Paříže, vrátíme se ještě jednou do městečka Sceaux na jih od Paříže, kde jsme nedávno obdivovali podzimní zámecký park. Za prohlídku tady totiž stojí i město, které se rozkládá kolem severního konce parku. Centrem města je kostel Saint-Jean-Baptiste s malým, skoro venkovským náměstíčkem, ze kterého se rozbíhají uličky plné nízkých starobylých domů.

Právě sem, do centra města na avenue du Président Franklin-Roosewelt, se dostaneme po prohlídce parku, kterou jsme viděli minule TADY, bránou kolem parčíku Jardin des Félibres s hezkou vodní nádrží, lemovanou bystami provençálských spisovatelů v čele s Fredericem Mistralem, a s hrobem Floriana, jednoho z jihofrancouzských básníků, který v Sceaux zemřel v roce 1794 po deseti letech u dvora v místním zámku.

Parčík přiléhá k zadní straně kostela Saint-Jean-Baptiste, jehož základy pocházejí ze začátku 13. století, dnešní podoba ale spadá do přestaveb ze začátku 16. a 18. století. Dnes je znovu v rekonstrukci, pro veřejnost sice zůstala otevřená jedna z bočních kaplí, ale celá loď i portál jsou zakryty lešením a bedněním, takže nám musí dnes stačit jen tento zadní pohled.

Přímo naproti vchodu do parku leží hezká místní tržnice a vedle ní zahrada Jardin de la Ménagerie, která je po zámeckém parku další připomínkou ministra Colberta z dob Ludvíka XIV., který tyto pozemky koupil a připojil k zámeckému panství.

Později tady byla vybudován pavilon se zvěřincem; po jeho zániku žil v pavilonu právě nahoře zmíněný básník Florian. Pavilon byl po francouzské revoluci zbořen a zahrada zpřístupněná veřejnosti. Dnes jeho umístění připomíná jen vyvýšená terasa.

Naproti vstupu do Jardin de la Ménagerie leží jádro městečka – křížovatka s obchody a kavárnami. Tu svoji oblíbenou vyfocenou zvenku bohužel nemám, ale je to hned ta rohová naproti kostela. A tohle je moje místečko.

Když se vydáme po rue des Écoles, můžeme si udělat představu, jak to tady vypadalo v dávné i nedávné minulosti. Skoro každý dům je něčím výjimečný, zajímavý a připomíná kus historie obce, která má kořeny až na počátku 13. století.

Po rovnoběžné, jen o něco výše položené rue Houdan, která je rušnou obchodní pěší zónou, se můžeme vrátit zpět ke kostelu

Severním směrem se potom přes hezkou vilovou čtvrť dostaneme k nádraží vlaku RER Sceaux, odkud se za necelou půlhodinu vrátíme zpět do Paříže.

I to nádraží je tady půvabné, upravené a čisté, stejně jako celé městečko. Pokud jste se k výletu do Sceaux nechali zlákat už předchozím článkem o parku, nezapomeňte si naplánovat i krátkou procházku městečkem.

Jak se tam dostat: RER B Sceaux

Porte de Saint-Cloud

6.12.20161.1.2022hfkomentáře 2

Po posledních toulkách v centru města a na jiných známých místech, na které jsem vás pozvala v minulých příspěvcích, se dnes vydáme daleko od centra, skoro až na konečnou metra devítky, které má tady, na jihozápadním okraji města, stanici na rozlehlém náměstí, které vzniklo po zboření bastionů městských hradeb v roce 1928. Střed náměstí dnes vyplňují dvě fontány, kterým sice už dlouho chybí voda a nutně potřebují rekonstrukci, ale i přesto jsou natolik zajímavé, abychom se u nich zastavili.

Fontány uprostřed bazénů, ke kterým se sestupuje po několika schodech, mají tvar válců, vysokých 10 metrů a o průměru 4 metry. Jeden z nich má symbolizovat Paříž, druhý Seinu. Jsou pokryty basreliéfy, které představují na jednom sloupu městský a na druhém venkovský život. Jejich autorem je sochař Paul Landowski (ten je také autorem, například, obrovské sochy Krista v Rio de Janeiro), který je vytvořil v roce 1936 pro příležitost Mezinárodní výstavy umění a techniky, jejíž jedna část, věnovaná sportu a lovu, byla umístěná právě tady na náměstí.

Jako kdyby nestačil celkový špatný stav památky, ještě se tady musel vyřádit nějaký vandal

Medailony ve spodní části fontány, ze kterých by měla tryskat voda, představují částečně galantní scény mezi Pierrotem a Colombinou a částečně mají zvířecí motivy

Součástí náměstí je i moderní kostel Sainte-Jeanne de Chantal, který byl dokončený v roce 1966, jehož vysoká hranolová věž se tyčí na severní straně náměstí. Kostel je uvnitř moderně vybavený a nijak mě neuchvátil, dokonce zjišťuji, že nemám ani žádnou fotografii interiéru.

Mnohem víc mě zajímal parčík, který se nachází za kostelem uprostřed malého náměstí, jehož název, i když zkomolený, napovídá, že se tady spojuje francouzská historie s tou naší

Štefánik studoval v Paříži od roku 1904 astronomii a poté působil na observatoři v Meudonu poblíž Paříže. Pamětní deska připomíná nejen jeho práci v astronomii, ale také jeho diplomatickou a vědeckou činnost, kdy jako francouzský občan pracoval pro francouzskou vládu na mnoha působištích ve Francii i v zahraničí.
Kromě této pamětní desky stojí přímo v Meudonu i jeho socha.

Autorem desky je slovenský sochař a medailista William Schiffer

Okolí Porte de Sainte-Cloud skrývá spoustu dalších půvabných koutů – pro milovníky morbidity je tady hned za rohem auteilský hřbitov, pro ty, kdo se rádi jen tak toulají, zase zelení zarostlé úzké uličky a malebné domy, najdete tady i několik dalších malých a zvláštních kostelů.

Někdy budu muset probrat ty spousty fotek, které jsem tady v minulosti nafotila, a nalákat vás na procházku i v této turisty nedotčené části města.

Jak se tam dostat: metro Porte Saint-Cloud (linka 9)

Bernard Buffet na Montmartru / Bernard Buffet à Montmartre

3.12.20161.1.2022hfkomentáře 3

Bernard Buffet je jeden z mála francouzských malířů, který se narodil přímo na Montmartru. Přestože letos není žádné jeho výročí (narodil se v roce 1928 a zemřel v roce 1999), v Paříži se momentálně konají rovnou dvě jeho výstavy – ta hlavní v Muzeu moderního umění, které má ve sbírkách velkou kolekci jeho děl, ta o něco menší, ale pořád ještě dost bohatá, v Musée de Montmartre. To nám nabízí nejen průřez jeho tvorbou do samých začátků až do posledních let, uspořádaný podle námětů, které maloval, ale také spoustu fotografií a dokumentů z jeho života.

Právě na tuto druhou výstavu s názvem Intimement (Intimně) se dnes spolu podíváme.

Bernard Buffet maloval širokou škálu témat – od portrétů a figur přes zátiší, květiny, krajiny a město (hlavně Paříž), náboženské motivy, až po návrhy divadelních dekorací a ilustrace knih.

Pokročilí znalci Paříže určitě poznají nahoře růžový domek na rohu rue Abrevoir, dole Moulin de la Galette a úplně dole place des Vosges

Z výstavy v Muzeu moderního umění zatím jen fotografie plakátu jako pozvánka, kdybyste se tam chtěli vypravit. Na obsah dojde jindy.

Výstava je v Musée de Montmartre umístěná v nově zrekonstruované budově, jejíž součástí je i byt s ateliérem, v němž žila modelka a malířka Susanne Valadon a její syn Maurice Utrillo. Od loňského otevření ateliéru jsem tady byla tolikrát, že bych si tady už mohla nechat bačkory (a možná i kartáček na zuby). Celé muzeum, včetně původní staré budovy se stálou expozicí o montmartreské bohémě, je pro mě srdeční záležitost, stejně jako tři Renoirovy zahrady, uprostřed kterých budovy stojí, a také poslední montmartreský vinohrad, se kterým sousedí.