Paříž pro pokročilé

Když jsem do knížky Paříž pro pokročilé psala kapitolu o pravoslavné Paříži, věděla jsem, že některé malé kostelíky mi unikly, přestože jsem o jejich existenci věděla. Většinou jsou však schované někde ve vnitrobloku a často je k nim obtížný přístup. Jedním z těch, které se mi tehdy ještě nepodařilo vidět, byl i malý kostelík s dlouhým názvem Église de Tous les Saints de la Terre Russe v blízkosti Porte de Saint-Cloud na samé hranici Paříže. Najdeme ho v uličce za stále zavřenou bránou a zvenčí je téměř neviditelný. No schválně, řekli byste, že toto je vstup do kostela?

Ano, když se člověk podívá s odstupem z protějšího chodníku, tak ten malý nachýlený křížek uvidí, ale jinak nás nic na kostel neupozorní. V poslední době navíc zmizel i list papíru, který visíval na dveřích domu, a který informoval, že v sobotu v 18 hodin a v neděli v 10 hodin je zde možné navštívit mši. Znamená to, že se zde už bohoslužby nekonají? Tak dlouho jsem se chystala, že se na interiér kostela jednou zajdu podívat, až to vypadá, že je snad trvale zavřený.

Konec konců, obtížné je už jen to, vůbec se dostat ke vstupu do kostela. Kovová brána i malá branka se otvírají jen po zadání kódu a v minulosti se mi nikdy nepodařilo narazit na někoho, kdo by zrovna vycházel nebo vcházel a pustil mě dovnitř. Až letos v létě jsem měla štěstí.

Vlastně je to jen takový maličký přílepek k vedlejšímu domu, ve kterém sídlí patriarcha. Dovnitř se nedostaneme, ani na internetu nejsou, kromě jedné fotografie ve velikosti poštovní známky, skoro žádné informace, proto se raději rozhlédneme kolem. Ta věčně zavřená brána totiž chrání obyvatele několika okolních úzkých pěších uliček. Je to jedno z těch dobře chráněných tajných míst, které se ještě dodnes dají v Paříži najít.

Celý komplex se nazývá Villa Mulhouse a tvoří ho uličky Villa Dietz-Monin, Villa Cheysson a Villa Émile-Meyer. Je složený ze čtyř stovek nízkých domečků s malými zahrádkami, který byl postaven podle anglického vzoru jako dělnická kolonie a pojmenován podle alsaského města Mulhouse, kde se stavitel inspiroval podobnými dělnickými enklávami. Výstavba byla zahájena v roce 1882, kdy tady, daleko od centra Paříže, ještě neexistovaly drahé bytové domy a vily jako dnes, ale spíš drobné průmyslové podniky. Právě kolem nich rostla podobná výstavba pro dělníky.

Každá z uliček má ještě další východ do některé z okolních ulic. Upřímně řečeno, asi nestojí za to, jezdit až na konec Paříže pro nejistý výsledek, jestli se náhodou některá z bran otevře, ale pokud byste byli blízko, určitě to zkuste. Kromě tohoto tajného a tajemného místa je ve stejné ulici hned v protějším vnitrobloku k vidění polský kostel svaté Geneviève, stále otevřený a vítající návštěvníky, a na konci ulice i malý místní hřbitov, otevřený už na konci 18. století, kde je asi nejznámějším pohřbeným hudební skladatel Charles Gounod.

Jak se tam dostat: Metro 9 Exelmans nebo Porte de Saint Cloud

16. obvod, 19 rue Claude Lorrain

Původně jsem chtěla dnešní příspěvek nazvat Tvrdohlavá Marie – stejně, jako se jmenoval životopis Marie Sklodowské, který jsme četli v dětství (už si nepamatuji, jestli to byla povinná četba, nebo jestli jsem na knihu narazila náhodou). Je to také jedna z mála knížek z dětství, kterou si tak jasně pamatuji, protože ve mně vyvolala pocit, že když člověk chce a snaží se, tak dosáhne všeho, čeho chce, a dokonce při tom může žít v Paříži (mluvím teď o době hluboké totality, kdy pro nás byla taková věc nejen výjimečná, ale dokonce i zcela nepředstavitelná).

Marie Curie Sklodowská mě fascinovala i později tím, jak prorazila v oboru, který byl v její době téměř výhradně vyhrazen mužům. Můj obdiv k ní byl také důvodem, proč jsem se před časem vydala do muzea, které leží v areálu Institutu biochemie a fyzikální chemie pařížské univerzity, nazývaného prostě Campus Pierre et Marie Curie. Mezi vysokými budovami zde stojí nízký cihlový domek, který má nad vchodem vytesaný nápis Institut rádia – Pavilon Curie.

Vstup do muzea s portréty celé rozvětvené vědecké rodiny Curie-Joliot. O portrétech se zmíním ještě později.

Právě v této laboratoři působila Marie Curie od roku 1914 až do své smrti v roce 1934. Zemřela na rakovinu krve, vyvolanou působením radioaktivity. Nemocí trpěla už od roku 1920 a byla také první, kdo vyslovil podezření, že by její nemoc mohla být vyvolaná novým prvkem, který zkoumala.

Laboratoř i pracovna jsou uchovávány ve stavu, jaký zde byl na konci 50. let, kdy zde pracovala dcera Marie a Pierra Curieových Irène se svým manželem Frédéricem Joliotem. Mnoho vystavených předmětů údajně patřilo právě jim. Někde jsem četla, že všechny předměty, které Marie Curie a její manžel používali ve své laboratoři a pracovně, jsou uloženy v Národní knihovně v olověných bednách a nemohou být používány, protože vyzařují škodlivé záření, a její knihy a zápisky mohou být zkoumány jen v ochranných oblecích. Totéž prý platí i o Mariině těle, které je natolik radioaktivní, že je její rakev vyložena dva a půl centimetru silným plátem olova.

K pavilonu Curie patří i malá zahrada, kde najdeme sochu, zobrazující Marii a jejího manžela Pierra.

Pokud byste hledali hrob slavných manželů, najdete ho v nedalekém Panthéonu. Marie Curie Sklodowská byla první ženou, jejíž ostatky sem byly přeneseny, a to v roce 1995.

Muzeum najdete v areálu university snadno podle portrétu Marie Curie na fasádě. V celém campusu jsou kromě rodiny Curie-Joliot zobrazeni i další vědci, kteří zde působili. Portréty jsou dílem street artisty, který tvoří pod přezdívkou C215 a který je vytvořil tady i v jiných univerzitních a vědeckých prostorách v Paříži a jejim okolí na objednávku.

Paříž 5. obvod, 11 rue Pierre et Marie Curie

Otevřeno v pondělí až sobotu od 13 do 17 hod. Vstup zdarma.

Vstup hlavním vchodem do universitního campusu, v sobotu vstup na adrese 1 rue Pierre et Marie Curie.

O víkendu 18. a 19. září se opět konaly Dny evropského dědictví. Zatímco Praha je čím dál víc ignoruje a v letošním roce měla na seznamu jen čtyřicet položek, z nichž většina byly kostely nebo běžně přístupné objekty, Paříž bere tuto událost jako prestižní, dlouho předem se na ni připravuje a zahrnuje do ní spoustu sídel státní správy, od Elysejského paláce, přes senát a poslaneckou sněmovnu, až po sídla všech ministerstev a jiných státních úřadů, nemluvě o velkém množství soukromých a církevních objektů.

Oproti předchozím rokům byla letos kvůli covidu do těch nejžádanějších budov povinná předchozí registrace, aby nedocházelo ke kumulaci lidí ve frontách i uvnitř budov. Zvýšila se tak i pro mě šance dostat se tam, kde se mi v minulosti nikdy nechtělo čekat ve frontě (protože po zkušenosti s frontou před Elysejským palácem, kterou jsem si prošla před pár lety, jsem se zařekla, že už nikdy nikde stát nebudu).

Kromě jiného jsem se proto letos zaměřila především na sídlo předsedy vlády, kam se mi registrace podařila bez problému. Nádavkem jsem dostala registraci do dalších dvou vládních úřadů, které spadají pod předsednictvo vlády, a později i vstup do několika ministerstev, které sídlí v obdélníku mezi Invalidovnou, nábřežím Seiny a rue de Varenne, o které byl menší zájem a byly proto otevřené bez registrace a také bez front. Faktem ovšem je, že v soboru k večeru mi všechny ty honosné budovy, pocházející většinou z podobného období, už splývaly, takže i tady je budu dávkovat uměřeně a postupně, abyste se při nich nenudili ani vy, ani já.

Sídlo předsedy vlády (ten momentální, jmenovaný v červnu 2020, se jmenuje Jean Castex a pochází z Gaskoňska) najdeme v 7. obvodu v rue de Varenne v paláci Matignon, který byl postavený kolem roku 1720. V roce 1723 ho od původního majitele prince de Tingry odkoupil Jacques III. de Matignon, jehož jméno palác nese po celou svou další historii, i když v 19. století vystřídal jiné, mnohem vznešenější majitele, od Napoleona I. (koupil ho v roce 1812), přes krále Ludvíka XVIII., který ho v roce 1815 vyměnil se svojí sestřenicí vévodkyní bourbonskou za Elysejský palác, až po šlechtický rod Galliera, který ho koupil v roce 1852 a provedl v něm stavební a restaurátorské úpravy. Pro nás je na historii paláce Matignon pikantní to, že ho v roce 1889 dostal darem císař František Josef I. Habsburský (manžel proslulé císařovny Sissy), který v něm zřídil ambasádu Rakousko-uherské monarchie. Po jejím rozpadu předává Rakousko palác v roce 1922 zpět Francii, která v něm v roce 1935 zřizuje sídlo předsedy vlády.

Vraty ve vysoké zdi se vchází z ulice na čestný dvůr, kde se teprve ukáže zdobené průčelí paláce se štukovou výzdobou. Do paláce se vchází z nízkého schodiště s podestou, na níž předseda vlády většinou vítá protokolárně své návštěvy. Jako v jiných palácích podobného typu, i tady je přízemí lemováno řadou salónů, z nichž ty nejhezčí se obracejí na terasu za zadní stranou paláce, ze které se sestupuje do zahrady. V přízemí najdeme také v bývalé slavnostní jídelně, zřízené v době vévody de Galliera, zasedací místnost vlády, kterému vévodí dlouhý červeně potažený jednací stůl.

Pracovna předsedy vlády je umístěna v prvním patře, stejně jako předpokoje, sekretariát a jednací salonky. Všechny tyto místnosti mají z velké části moderní vybavení, zatímco dřevěné zlacené obložení stěn a dekorace pochází z původní doby vzniku stavby.

Srdcem paláce je, kromě kanceláře předsedy vlády, modrý salón, ve kterém se konají oficiální mezistátní jednání. V posledních covidových měsících z něj předseda vlády vede také své telekonference.

Z oken kanceláře předsedy vlády i z většiny přízemních salónů je krásný výhled do zahrady, která se táhne až k rue de Babylone, z níž vede do zahrady další vchod (ještě před několika lety, kdy byla zahrada každou první neděli v měsíci volně přístupná veřejnosti, do ní právě tudy vcházeli návštěvníci. To se ovšem změnilo po atentátech v roce 2015 – od té doby se obyčejní Francouzi do zahrady nepodívají).

Se svými dvěma hektary je to největší soukromá zahrada v Paříži. Je upravená jako anglický park s ohromným centrálním trávníkem, do kterého se ze stran zakusují ostrůvky s vysázenými keři a květinami.

Část vzrostlých stromů, především platanů, které lemují zahradu po obvodu, pochází z 19. století. Ty mladší stromy jsou často ozdobeny tabulkou, která uvádí nejen název stromu, ale také jméno toho, kdo strom zasadil – ať už to byl některý z bývalých předsedů vlády, nebo některý čestný host paláce.

V zadní části zahrady se z doby, kdy tu sídlilo rakousko-uherské zastupitelství, zachoval zbytek malého zvířecího hřbitova s pomníčky císařských mazlíčků.

Hôtel de Matignon, 57, rue de Varenne, Paris 7e

Palác je přístupný pouze ve Dnech evropského dědictví.

Ten honosný palác nepřehlédne nikdo, kdo přijde na place de la Concorde. Se svým dvojčetem Hôtel de Crillon tvoří při severní straně náměstí impozantní vstup do rue Royale a dále ke kostelu Madeleine. Obě budovy vznikly v letech 1757 – 1774 podle návrhu architekta Gabriela jako dominanty nově vznikajícího náměstí, které tehdy neslo jméno Ludvíka XV.

Původně sloužil palác jako sídlo správy královského mobiliáře. Byl v něm umístěn nejen byt správce, ale především skladiště nábytku, zbraní, brnění, látek, královského bytového a ložního textilu a dekoračních předmětů, ale také velké množství drahých kamenů, šperků a briliantů, patřících koruně. Jeho součástí byly také dílny, ateliéry a prostory pro expozice a reprezentaci. Není divu, že tolik bohatství a zbraní přilákalo v roce 1789 revolucionáře, kteří už 13. července palác vyplenili, zmocnili se zbraní a s těmi následujícího dne táhli k Bastile, kde doufali, že najdou munici. Dál už překotně se vyvíjející historii známe a není divu, že v dalších letech došlo na rozkradení téměř všech pokladů, které se zde nacházely. Současně však také docházelo ke stěhování státní správy z Versailles do Paříže a v paláci se tehdy usídlil štáb francouzského námořnictva, aby zde zůstal celých dvě stě dvacet šest let až do roku 2015, kdy se námořnictvo odstěhovalo a v paláci byla novým vlastníkem, kterým se stalo Centrum pro správu národních památek, zahájena důkladná rekonstrukce, která skončila až v letošním roce. Po slavnostním otevření v červnu 2021 byl Hôtel de la Marine zpřístupněn veřejnosti, která může jeho krásy objevovat díky veřejným prohlídkám.

Nádvoří paláce, kde je v dlažbě vsazeno velké množství světel. Nádvoří je volně přístupné večer i po zavírací době.

Hlavní průčelí vedoucí na place de la Concorde

Palác je zrestaurován v původním stylu Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. Najdeme zde bohatou rokokovou výzdobu plnou křivek s typickými štukovanými a zlacenými prvky, ale také v tehdejší době módní tóny antiky s rovnými liniemi a kanelovanými sloupy. Mobiliář ve stylu Ludvíka XV. je doplněn zlacenými bronzovými předměty a porcelánem z královské porcelánky v Sèvres.

V rámci prohlídky paláce je možné si prohlédnout celou řadu reprezentačních salónů i byt bývalého správce. Pro veřejnost je také zpřístupněna lodžie s výhledem na place de la Concorde .

Výhled z lodžie na place de la Concorde

Hôtel de la Marine, 2 place de la Concorde, Paris 8e

https://www.hotel-de-la-marine.paris

Na výběr je ze dvou typů prohlídek, na které je povinná rezervace předem přes internet ZDE. Volit můžete mezi kratším okruhem, zahrnujícím jen salóny a lodžii (13 eur, 45 minut), a delším kompletním okruhem (17 eur, 1,5 hod). Prohlídky nejsou organizované, můžete volně procházet vybraným okruhem se sluchátky, které dostanete k dispozici a ze kterých posloucháte výklad. Při vstupu musíte předložit tzv. pass sanitaire – t.j. certifikát o očkování nebo testu.