Paříž pro pokročilé

U Monetů v Giverny

5.10.202120.12.2022hfNapsat komentář

V Giverny, městečku ležícím asi sedmdesát kilometrů západně od Paříže, které proslavil malíř Claude Monet, jsem byla naposledy před deseti lety. Celou tu dobu jsem měla v paměti vzpomínku na krásnou a malebnou vesnici s nádhernou Monetovou zahradou, ovšem také na nekonečné davy turistů a déšť.

Loni, v letním uvolnění po dlouhém lockdownu, kdy ve Francii nebyli vůbec žádní zahraniční turisté, jsem několikrát četla, jak je zahrada v Giverny prázdná a jak si to tam teprve teď může člověk užít; jenže při svém loňském pobytu v Paříži jsem toho musela dohánět tolik, že na výlet za město nezbyl čas. Letos jsem si naivně myslela, že bude situace stejná, ovšem nemohla jsem se víc splést. Zahraniční turisté sice pořád chybí, ale do Giverny se přestěhovala snad půlka Francie. I letošní dojem zůstal proto stejný – davy turistů… a déšť.

Původní články o městečku Giverny, o Monetově zahradě i o místním Muzeu impresionismu můžete dohledat ze starého blogu, včetně historie. Dnes vám proto bez dlouhých popisů ukážu, jak to u Monetů vypadá po deseti letech.

Claude Monet žil se svojí rodinou v Giverny od roku 1883 až do své smrti v roce 1926. V roce 1889 zde koupil venkovský dům, který nechal podle svého návrhu kompletně přestavět a postupně kolem něj vybudoval zahradu, která byla podle jeho představ plná pestrých květin. Později dokoupil další pozemek za silnicí, kde nechal vytvořit jezírko a zahradu upravil v japonském stylu.

Před deseti lety se v domě nesmělo fotografovat – to už teď neplatí, takže se můžeme podívat, jak Monetovi bydleli. Většina zařízení a vybavení je původní tak, jak si ho sám Claude Monet navrhl.

Claude Monet nemaloval přímo v domě, ale v ateliéru, který stojí skrytý v zahradě trochu stranou od domu. Dnes v něm sídlí zázemí muzea a není proto veřejnosti přístupný. Až téměř ke konci své kariéry, kdy se pustil do velkých pláten z cyklu Lekníny, která jsou dnes vystavena v pařížské Oranžerii, si nechal postavit nový ateliér, protože do toho původního se s rozměrnými plátny nevešel. V tomto novém ateliéru, který leží hned vedle vchodu do celého areálu, je dnes obchod se suvenýry.

*Zahrada před domem, kterou Monet nazval Normandská vinice. Tento pohled můžeme najít na několika jeho plátnech.*

*Japonský most, který Monet maloval mnohokrát v různých ročních obdobích, různých světelných podmínkách a z různých pohledů*

*Plánek Monetova domu a obou zahrad. Pod silnicí, která obě části zahrady odděluje, je vybudovaný podchod.*

Giverny samo o sobě je spíš malá vesnice, než městečko. Žije převážně z Monetovy slávy. Většina místních domů slouží turistům, ať už jako hotely, restaurace, kavárny nebo galerie, které často nepokrytě prodávají kopie Monetových obrazů. Vesnice je dotažena do téměř kýčovité krásy a barevnosti, ale přiznejme si, že to tady tak trochu čekáme a že se nám to vlastně líbí.

*Hotel Baudy, ležící při hlavní silnici, která celou vesnici protíná, existoval už za Monetova života. Často v něm přespávali Monetovi přátelé, kteří ho zde hojně navštěvovali.*

Na opačném konci vesnice leží starý kamenný kostel sv. Radegondy, obklopený hřbitovem. Právě tady najdeme hrob Monetovy rodiny.

*Pohled na kostel z horní části hřbitova, který leží v prudkém svahu*

Poslední věcí, na kterou vás chci upozornit a která stojí za návštěvu, je Muzeum impresionismu, ležící nedaleko Monetova domu. Konají se v něm výstavy impresionistických a post-impresionistických malířů. Ta současná představuje malby zahrad, jak sami uvádějí, „od Moneta po Bonnarda“. Trvá do 1. listopadu 2021.

Pissaro, Renoir, Caillebotte a Monet

*Muzeum má také krásně upravené a udržované zahrady.*
*Pokud vás výstavy neberou, dá se zaplatit symbolické vstupné (myslím, že 2 euro) jen do zahrad.*

I když se hned na začátku poměrně rozladěně zmiňuji o davech turistů, přesto návštěvu doporučuji všemi deseti. Pokud si zvolíte všední den nejraději mimo hlavní prázdniny, myslím, že si zahradu i celou vesnici užijete. Doporučuji nechat si víc času i na procházku po vesnici a cestu ke kostelu. Neuděláte ani chybu, když si naplánujete i krátkou návštěvu Vernonu, ve kterém se přestupuje z vlaku na autobus. Jak na to a co je tam k vidění vám řeknu hned příště.

Jak se tam dostat:

Z nádraží Saint-Lazare vlakem do Vernonu (směr Rouen, trvá to asi 45 min). Cena zpáteční jízdenky je kolem 30 euro. Před nádražím ve Vernonu je stanice autobusu, který navazuje přesně na příjezd vlaku z Paříže (odjíždí vždy cca 15 min po příjezdu vlaku z Paříže, cesta trvá asi 15 minut). Zpáteční jízdenka stojí 10 eur.

Monetův dům a zahrady jsou otevřeny od 1. dubna do 1. listopadu, denně od 9.30 do 18 hod.

Rezervace vstupenek není povinná, ale silně doporučená (jinak vás čeká opravdu velká fronta). Vstupné 11 eur. Jako v jiných muzeích a dalších veřejných prostorách, i zde je v současné době nutno předložit covid pass a nosit roušku.

Pokud se do Giverny nechystáte nebo nedostanete, koukněte aspoň na jejich stránky, kde najdete nejen spoustu informací a podrobnou historii ve francouzštině a angličtině, ale také virtuální prohlídku.

Giverny

Hôtel de Matignon – sídlo předsedy vlády

1.10.202120.12.2022hfNapsat komentář

O víkendu 18. a 19. září se opět konaly Dny evropského dědictví. Zatímco Praha je čím dál víc ignoruje a v letošním roce měla na seznamu jen čtyřicet položek, z nichž většina byly kostely nebo běžně přístupné objekty, Paříž bere tuto událost jako prestižní, dlouho předem se na ni připravuje a zahrnuje do ní spoustu sídel státní správy, od Elysejského paláce, přes senát a poslaneckou sněmovnu, až po sídla všech ministerstev a jiných státních úřadů, nemluvě o velkém množství soukromých a církevních objektů.

Oproti předchozím rokům byla letos kvůli covidu do těch nejžádanějších budov povinná předchozí registrace, aby nedocházelo ke kumulaci lidí ve frontách i uvnitř budov. Zvýšila se tak i pro mě šance dostat se tam, kde se mi v minulosti nikdy nechtělo čekat ve frontě (protože po zkušenosti s frontou před Elysejským palácem, kterou jsem si prošla před pár lety, jsem se zařekla, že už nikdy nikde stát nebudu).

Kromě jiného jsem se proto letos zaměřila především na sídlo předsedy vlády, kam se mi registrace podařila bez problému. Nádavkem jsem dostala registraci do dalších dvou vládních úřadů, které spadají pod předsednictvo vlády, a později i vstup do několika ministerstev, které sídlí v obdélníku mezi Invalidovnou, nábřežím Seiny a rue de Varenne, o které byl menší zájem a byly proto otevřené bez registrace a také bez front. Faktem ovšem je, že v soboru k večeru mi všechny ty honosné budovy, pocházející většinou z podobného období, už splývaly, takže i tady je budu dávkovat uměřeně a postupně, abyste se při nich nenudili ani vy, ani já.

Sídlo předsedy vlády (ten momentální, jmenovaný v červnu 2020, se jmenuje Jean Castex a pochází z Gaskoňska) najdeme v 7. obvodu v rue de Varenne v paláci Matignon, který byl postavený kolem roku 1720. V roce 1723 ho od původního majitele prince de Tingry odkoupil Jacques III. de Matignon, jehož jméno palác nese po celou svou další historii, i když v 19. století vystřídal jiné, mnohem vznešenější majitele, od Napoleona I. (koupil ho v roce 1812), přes krále Ludvíka XVIII., který ho v roce 1815 vyměnil se svojí sestřenicí vévodkyní bourbonskou za Elysejský palác, až po šlechtický rod Galliera, který ho koupil v roce 1852 a provedl v něm stavební a restaurátorské úpravy. Pro nás je na historii paláce Matignon pikantní to, že ho v roce 1889 dostal darem císař František Josef I. Habsburský (manžel proslulé císařovny Sissy), který v něm zřídil ambasádu Rakousko-uherské monarchie. Po jejím rozpadu předává Rakousko palác v roce 1922 zpět Francii, která v něm v roce 1935 zřizuje sídlo předsedy vlády.

Vraty ve vysoké zdi se vchází z ulice na čestný dvůr, kde se teprve ukáže zdobené průčelí paláce se štukovou výzdobou. Do paláce se vchází z nízkého schodiště s podestou, na níž předseda vlády většinou vítá protokolárně své návštěvy. Jako v jiných palácích podobného typu, i tady je přízemí lemováno řadou salónů, z nichž ty nejhezčí se obracejí na terasu za zadní stranou paláce, ze které se sestupuje do zahrady. V přízemí najdeme také v bývalé slavnostní jídelně, zřízené v době vévody de Galliera, zasedací místnost vlády, kterému vévodí dlouhý červeně potažený jednací stůl.

*Zasedací sál francouzské vlády*. *Velký gobelín na stěně pochází z let 1763-1765, kdy byl utkán v dílně Manufaktury Gobelins podle kartonu s námětem Dona Quijota.*

Pracovna předsedy vlády je umístěna v prvním patře, stejně jako předpokoje, sekretariát a jednací salonky. Všechny tyto místnosti mají z velké části moderní vybavení, zatímco dřevěné zlacené obložení stěn a dekorace pochází z původní doby vzniku stavby.

Srdcem paláce je, kromě kanceláře předsedy vlády, modrý salón, ve kterém se konají oficiální mezistátní jednání. V posledních covidových měsících z něj předseda vlády vede také své telekonference.

Z oken kanceláře předsedy vlády i z většiny přízemních salónů je krásný výhled do zahrady, která se táhne až k rue de Babylone, z níž vede do zahrady další vchod (ještě před několika lety, kdy byla zahrada každou první neděli v měsíci volně přístupná veřejnosti, do ní právě tudy vcházeli návštěvníci. To se ovšem změnilo po atentátech v roce 2015 – od té doby se obyčejní Francouzi do zahrady nepodívají).

*Průčelí s terasou, vedoucí do zahrady*. Prostřední horní okna patří kanceláři předsedy vlády, ta přízemní modrému salónu.

Se svými dvěma hektary je to největší soukromá zahrada v Paříži. Je upravená jako anglický park s ohromným centrálním trávníkem, do kterého se ze stran zakusují ostrůvky s vysázenými keři a květinami.

Část vzrostlých stromů, především platanů, které lemují zahradu po obvodu, pochází z 19. století. Ty mladší stromy jsou často ozdobeny tabulkou, která uvádí nejen název stromu, ale také jméno toho, kdo strom zasadil – ať už to byl některý z bývalých předsedů vlády, nebo některý čestný host paláce.

V zadní části zahrady se z doby, kdy tu sídlilo rakousko-uherské zastupitelství, zachoval zbytek malého zvířecího hřbitova s pomníčky císařských mazlíčků.

Hôtel de Matignon, 57, rue de Varenne, Paris 7e

Palác je přístupný pouze ve Dnech evropského dědictví.

Zabalený Vítězný oblouk

20.9.20216.2.2022hfNapsat komentář

Přestože je fotek nově zabaleného Vítězného oblouku plný instagram i facebook, neodpustím si aspoň krátký článek. Jde totiž o událost, na kterou, aspoň podle komentářů pod články na francouzském internetu, má velká část francouzské veřejnosti negativní názor, ale všichni se tam stejně hned vypravili, aby ho viděli na vlastní oči.

Projekt připravil francouzsko-bulgarský umělec Christo Javacheff se svojí francouzskou ženou Jeanne-Claude ještě před tím, než Jeanne-Claude v roce 2009 zemřela, ale realizace se kvůli náročnosti začala připravovat až o deset let později. Christo mezitím prováděl složité přípravy a výpočty, a to jak pokud jde o materiály, tak o samotný Vítězný oblouk. Nechal si dokonce postavit jeho maketu v měřítku 1:2 (ano, tak obrovskou) a na ní si realizaci vyzkoušel, především s ohledem na působení větru.

Kvůli coroně však bylo uskutečnění odloženo a Christo, který zemřel v květnu 2020, se ho nakonec nedožil. Projekt dokončil jeho synovec Vladimír, který s ním od roku 2009 spolupracoval.

Projekt byl po dvou měsících přípravných prací inaugurován v sobotu 18. září a zůstane na místě do 3. října. Po celou dobu bude z okolního náměstí place de l’Étoile sveden provoz, aby se lidé mohli k oblouku přiblížit, prohlédnout si ho a osahat.

Svými barvami má projekt připomínat francouzskou trikolóru, ale také zinkové pařížské střechy. Na jeho přípravě a zabalení do 25 000 m2 stříbřitě modravé plachty, pokryté aluminiovým nátěrem a převázané třemi kilometry červené šňůry, pracovalo tisíc lidí, od projektantů, kteří připravovali kovové konstrukce, chránící sochařské prvky na oblouku, až po padesát horolezců, kteří v posledních dnech rozvinuli osm metrů široké role látky, vážící dohromady přes tunu, a připevnili je na oblouk podle projektu. Časové náročnosti a množství lidí odpovídají i náklady ve výši 14 milionů euro, které byly uhrazeny výhradně samofinancováním z Nadace Christa a Jeanne-Claude. Francouze tak celá věc nestála ani euro.

Christo Javacheff emigroval do Francie z Bulharska ve svých třiadvaceti letech v roce 1958 a poté, co zde vystudoval akademii, se živil nejdříve příležitostnými výtvarnými pracemi. Se stejně starou Jeanne-Claude pak spolupracovali na všech projektech, ať už to bylo podobné zabalení pařížského mostu Pont Neuf v roce 1985, berlínského Reichstagu v roce 1995, nebo podobné projekty v USA. O Vítězném oblouku údajně uvažovali už v 60. letech, ale tehdy to vypadalo spíš jako utopie. O to větší škoda je, že se této realizace ani jeden z nich nedožil.

Christo s kresbou svého projektu v září 2019.
(© Wolfgang Volz/2019 Fondation Christo et Jeanne-Claude.)

Institut Giacometti

13.9.202120.12.2022hfNapsat komentář

Sochař Alberto Giacometti se sice narodil ve Švýcarsku, ale už v roce 1922 ve svých jednadvaceti letech odešel do Paříže, aby studoval v ateliéru sochaře Bourdella. Paříž se mu od té doby stala domovem, kde žil a pracoval celý život, a je s ní spjaté celé jeho dílo.

V roce 2003, a tedy třicet sedm let po jeho smrti, byla založena veřejně prospěšná společnost Nadace Alberta a Annette Giacometti, která se stala výhradní dědičkou sochařovy manželky Annette, která zemřela v roce 1993. Nadace je vlastníkem nejen velkého souboru Giacomettiho prací, ale také rukopisů, fotografií, korespondence a dalších dokumentů a celé sochařovy knihovny. Jejím cílem je ochrana a propagace Giacomettiho děl. Za tímto účelem nadace založila Institut Giacometti, kde jsou sbírky a dokumenty uloženy a zpřístupněny badatelům i veřejnosti, a kde se nacházejí rozlehlé prostory, v nichž jsou pořádány tematické výstavy z jeho díla. Tím současným tématem je Giacometti a starý Egypt. Fotografie v tomto článku však pocházejí z loňské výstavy, která se věnovala jeho snad nejznámější plastice s názvem Kráčející muž.

Sídlem Institutu se stal krásný art-déco dům v těsném sousedství montparnasského hřbitova. V jeho sníženém přízemí byla vybudována replika Giacomettiho ateliéru, který byl po jeho smrti majiteli přilehlého domu zrušen. Jeho ženě se však ještě předtím podařilo zachránit veškeré vybavení, zařízení, zbylá díla a dokonce i sochařem pomalované zdi. To vše bylo do posledního bodu uvedeno do původního stavu v těchto nových prostorách.

Původní ateliér, ve kterém strávil Giacometti celý svůj pracovní život od roku 1926, se nacházel v suterénu tohoto domu v rue Hippolyte Maindron ve 14. obvodu. Podle zachovaných fotografií a filmů se jednalo o velmi stísněné temné prostory, do nichž se sestupovalo po příkrých dřevěných schodech jako do sklepa. Na domě je dnes umístěna pamětní deska.

Alberto Giacometti ve svém ateliéru na fotografii Roberta Doisneau

Institut Giacometti, 5 rue Victor Schoelcher, 75014 Paris, metro 4 a 6 stanice Raspail

https://www.fondation-giacometti.fr

Château de Monte Cristo

10.9.202120.12.2022hfNapsat komentář

Pokud vám název zámku připomíná slavný román Alexandra Dumase, trefili jste se. Přesně podle něj je tato drobná stavba, vybudovaná na rozlehlém pozemku ve směsici různých stavebních stylů, nazvána. Slavný spisovatel si ji nechal postavit v roce 1844 v městečku Port-Marly, ležícím necelých třicet kilometrů na západ od Paříže, jako svoje venkovské sídlo, které mělo sloužit především jako útočiště, kde by mohl v klidu pracovat.

Zámeček, bohatě vyzdobený drahým nábytkem a dalším cenným zařízením, byl otevřen s velkou slávou v červenci 1847. Dumas v něm začal shromažďovat velké sbírky různých uměleckých předmětů, tapiserií, koberců a porcelánu a často v něm hostil své přátele, to vše se stejnou finanční lehkomyslností, s jakou běžně přistupoval k životu. Nikdo se proto příliš nedivil, že už v roce 1848 musel pod tíhou svých dluhů vyhlásit bankrot a o rok později byl nucen celé panství prodat za směšnou cenu 31 tisíc zlatých franků, přestože ho původně stavba a vybavení stály několik stovek tisíc.

Traduje se však, že novým majitelem se stal Dumasův přítel, který v dražbě posloužil jen jako zástěrka proti věřitelům, a proto mohl spisovatel zůstat v zámečku až do roku 1851, kdy ho však musel definitivně opustit a odjet do exilu v Belgii. Zámeček poté vystřídal celou řadu majitelů a postupně začal upadat. Na konci 60. let minulého století z něj zbyla prakticky jen ruina, která měla být v roce 1969 zbořena a na pozemku měl vyrůst nový developerský projekt se čtyřmi sty byty. Na poslední chvíli tomu zabránila tehdy nově založená Společnost přátel Alexandra Dumase, která zburcovala nejen radnici přímo v Port-Marly, ale i ve dvou dalších obcích v sousedství. Ty nakonec celý objekt společně odkoupily. Následná dlouhá a náročná rekonstrukce skončila až v roce 1994, kdy se Dumasův zámeček otevřel pro veřejnost.

Salón v přízemí

Z původního Dumasova zařízení a jeho sbírek nezůstalo dnes vůbec nic. Současné vybavení se však alespoň trochu snaží přiblížit atmosféru původní stavby.

Dumasova pracovna a dole původní Dumasovou křeslo, ve kterém pracoval

Maurský salonek v prvním patře. Originální maurskou štukovou výzdobu stěn a stropu provedli arabští řemeslníci, které si spisovatel přivezl z jedné ze svých cest po Tunisku.

V zahradě jen pár metrů od samotného zámečku stojí malý kamenný domek, hrdě nazývaný Château d’If. Spisovatel se v něm zavíral, když opravdu potřeboval pracovat a když mu v tom plné pokoje lidí v protějším zámečku bránily. Domek byl vybudován v novogotickém stylu a na jeho zdech najdeme vsazené desky s názvy jeho knih a postav.

Jak se tam dostat: RER A do Saint-Germain-en-Laye, potom autobusem č. 10 (nebo pěšky, není to daleko) směr Marly le Roi, zastávka Les Lampes, nebo autobus 259 z La Défense, stanice Val André. V obou případech je potřeba trochu hledat, zámeček leží mimo hlavní silnici a přístup je trošku komplikovaný.

Otevřeno: pouze od 1. března do 1. listopadu, v zimě je zavřeno.

www.chateau-monte-cristo.com

Château de Monte-Cristo

Bistrot La Renaissance

30.8.2021hf1 komentář

Film Hanebný parchanti, který běžel včera v televizi, mi připomněl, že mám v archivu fotky bistra, kde se natáčely některé scény z tohoto filmu. Režisér Quentin Tarantino ovšem nebyl první, kdo ho objevil. Jak sám přiznal, viděl ho už ve filmu Clauda Chabrola Krev těch druhých a zalíbilo se mu tak, že si ho neváhal vyhledat i pro svůj film. Ještě před nimi zde ovšem byli i další filmaři – z více než desítky filmů, které tímto bistrem prošly, jsou těmi nejznámějšími zřejmě Zvíře v hlavní roli s Jean-Paulem Belmondem a oba díly Prohnilých.

Bistro najdeme na severovýchodní periferii Paříže. Zůstalo podivuhodně zachované ve svém stylu 30. let minulého století s typickým dlouhým dřevěným barem s deskou z béžového mramoru a s mosaznými doplňky, s kamennou podlahou, majolikovými obklady, leptanými skly a kašírovanými zlacenými sloupy. Za přepážkou se secesní vitráží najdeme druhý sál s červenými koženými lavicemi a tak trochu ošuntělým původním dřevěným nábytkem. K uchování vší té původní krásy přispělo pravděpodobně i to, že bistro leží zcela mimo turistické trasy i mimo nóbl čtvrti pařížské smetánky a svým okolím moc nenahrává romantickým procházkám.

Bistrot La Renaissance, 112 rue Championnet, 18. obvod

Hôtel de la Marine

27.8.202120.12.2022hfkomentáře 2

Ten honosný palác nepřehlédne nikdo, kdo přijde na place de la Concorde. Se svým dvojčetem Hôtel de Crillon tvoří při severní straně náměstí impozantní vstup do rue Royale a dále ke kostelu Madeleine. Obě budovy vznikly v letech 1757 – 1774 podle návrhu architekta Gabriela jako dominanty nově vznikajícího náměstí, které tehdy neslo jméno Ludvíka XV.

Původně sloužil palác jako sídlo správy královského mobiliáře. Byl v něm umístěn nejen byt správce, ale především skladiště nábytku, zbraní, brnění, látek, královského bytového a ložního textilu a dekoračních předmětů, ale také velké množství drahých kamenů, šperků a briliantů, patřících koruně. Jeho součástí byly také dílny, ateliéry a prostory pro expozice a reprezentaci. Není divu, že tolik bohatství a zbraní přilákalo v roce 1789 revolucionáře, kteří už 13. července palác vyplenili, zmocnili se zbraní a s těmi následujícího dne táhli k Bastile, kde doufali, že najdou munici. Dál už překotně se vyvíjející historii známe a není divu, že v dalších letech došlo na rozkradení téměř všech pokladů, které se zde nacházely. Současně však také docházelo ke stěhování státní správy z Versailles do Paříže a v paláci se tehdy usídlil štáb francouzského námořnictva, aby zde zůstal celých dvě stě dvacet šest let až do roku 2015, kdy se námořnictvo odstěhovalo a v paláci byla novým vlastníkem, kterým se stalo Centrum pro správu národních památek, zahájena důkladná rekonstrukce, která skončila až v letošním roce. Po slavnostním otevření v červnu 2021 byl Hôtel de la Marine zpřístupněn veřejnosti, která může jeho krásy objevovat díky veřejným prohlídkám.

Nádvoří paláce, kde je v dlažbě vsazeno velké množství světel. Nádvoří je volně přístupné večer i po zavírací době.

Hlavní průčelí vedoucí na place de la Concorde

Palác je zrestaurován v původním stylu Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. Najdeme zde bohatou rokokovou výzdobu plnou křivek s typickými štukovanými a zlacenými prvky, ale také v tehdejší době módní tóny antiky s rovnými liniemi a kanelovanými sloupy. Mobiliář ve stylu Ludvíka XV. je doplněn zlacenými bronzovými předměty a porcelánem z královské porcelánky v Sèvres.

V rámci prohlídky paláce je možné si prohlédnout celou řadu reprezentačních salónů i byt bývalého správce. Pro veřejnost je také zpřístupněna lodžie s výhledem na place de la Concorde .

Výhled z lodžie na place de la Concorde

Hôtel de la Marine, 2 place de la Concorde, Paris 8e

https://www.hotel-de-la-marine.paris

Na výběr je ze dvou typů prohlídek, na které je povinná rezervace předem přes internet ZDE. Volit můžete mezi kratším okruhem, zahrnujícím jen salóny a lodžii (13 eur, 45 minut), a delším kompletním okruhem (17 eur, 1,5 hod). Prohlídky nejsou organizované, můžete volně procházet vybraným okruhem se sluchátky, které dostanete k dispozici a ze kterých posloucháte výklad. Při vstupu musíte předložit tzv. pass sanitaire – t.j. certifikát o očkování nebo testu.

Kytice tulipánů na Champs Elysées

25.7.202117.10.2021hfNapsat komentář

Když půjdete po pravé straně Champs Elysées dolů, ve spodní nezastavěné části na vás najednou mezi stromy vykoukne ohromná ruka s kyticí tulipánů. Plastika vyvolala v roce 2019, kdy sem byla instalována, poměrně dost vášní, protože ne všem se líbilo, že toto provokativní dílo bude umístěno zrovna na nejslavnější pařížské třídě.

Plastiku vytvořil slavný americký sochař Jeff Koons, který ji Paříži daroval na znamení podpory, kterou americký lid tímto darem vyjádřil francouzským občanům po teroristických atentátech v letech 2015 – 2016. Iniciátorkou celé akce byla tehdejší americká velvyslankyně v Paříži.

Plastika není žádný drobeček. Tyčí se mezi stromy do výšky 12,63 metru, váží bez soklu 33 tun a je vyrobena z bronzu, nerezové oceli a polychromovaného hliníku. Její umístění mezi place de la Concorde a Petit Palais bylo výsledkem dohody mezi umělcem a pařížskou radnicí.

Pařížské výstavy léta 2021

21.7.202121.7.2022hfNapsat komentář

Stejně jako na starém blogu, i tady budu příležitostně představovat pařížské výstavy, nebo alespoň ty z mého pohledu nejzajímavější. Poté, co se po lockdownu otevřela muzea a výstavní sály, se i letos v létě jede jako dřív v zaběhnutých kolejích a podle předem dlouho plánovaného programu, takže se o kulturní vyžití rozhodně nemusíte bát. Stačí si jen rozmyslet, co vás nejvíc zajímá. Bohužel právě v pondělí 19.7. skončily dvě výstavy, které se mi moc líbily a které bych vám s chutí doporučila, a to Paul Signac v Musée Jacqumart-André a René Magritte v Musée de l´Orangerie, přesto však zůstává spousta dalších, na které se můžete těšit.

Bourse de commerce – Collection Pinault

Hitem současného pařížského kulturního života je nově otevřený výstavní prostor v bývalé Obchodní burze, která leží na konci parku naproti stanici metra Les Halles. Burza už před lety dosloužila svému účelu a od roku 2006 podstoupila důkladnou rekonstrukci, během níž byla přeměněna na výstavní prostory, ve kterých můžete obdivovat sbírku moderního umění, kterou v průběhu padesáti let shromáždil podnikatel François Pinault. Sbírka se skládá z deseti tisíc děl od čtyř stovek umělců a bude postupně představována prostřednictvím jednotlivých výstavních programů a událostí. Úvodní výstava zaujme především monumentálními instalacemi švýcarského výtvarníka Urse Fischera s názvem Všechno musí zmizet – a skutečně, všechna díla časem zmizí. Jsou totiž z vosku a hoří na nich svíce, které všechny objekty pomalu rozpouštějí. Další menší kolekce jiných výtvarníků jsou potom rozesety po všech dalších prostorách objektu, který – mimochodem – stojí za prohlídku už sám o sobě. K samotné budově i Pinaultově sbírce se ještě vrátím v některém z dalších samostatných článků.

Ač se to nezdá, i centrální socha a její sokl jsou z vosku

Bourse du Commerce, 2 rue de Viarmes, 75001 Paris, www TADY, Facebook TADY

Musée Carnavalet a výstava Revoir Paris – Henri Cartier-Bresson

Další skutečnou událostí letošního léta je znovuotevření muzea Carnavalet po několikaleté renovaci a restaurování celých prostor. Kromě stálých sbírek, které se věnují historii Paříže od prehistorie až k dnešku, se v muzeu pravidelně konají krátkodobé výstavy. Ta současná představuje jednoho z nejvýznamnějších francouzských fotografů, kterým je Henri Cartier-Bresson se svými fotografiemi z pařížských ulic. Připomínám, že vstup do muzea je sice zdarma, ale je nutná rezervace předem, zatímco na výstavu je nutné koupit vstupenku.

O Musée Carnavalet jsem sice už psala v minulosti, ale i k němu a k jeho znovuotevření se určitě ještě vrátím v samostatném příspěvku.

*Alfons Mucha v Musée Carnavalet. Návrh obchodu pro klenotníka Fouqueta.*

*Z výstavy Henri Cartier-Bressona v Musée Carnavalet*

Do 31. října 2021, Musée Carnavalet, 23 rue de Sévigné, 75003 Paris, www TADY, Facebook TADY

Napoleon – Grand Halle de la Villette

Daleko od centra Paříže se v prostorách bývalých městských jatek v 19. obvodu koná monumentální výstava u příležitosti dvousetletého výročí Napoleonovy smrti. Jsou zde představeny připomínky jeho životních osudů, všechny jeho vojenské výpravy, bitvy, vítězství a porážky, vzestupy i pády. Jde o celou řadu exponátů, ať už jde o různé vojenské předměty, nábytek, oděvy, nádobí, obrazy a další výtvarná díla, které pocházejí z nejrůznějších kolekcí a muzeí, od zámku ve Versailles, přes Vojenské muzeum v Invalidovně, Louvre, zámky v Malmaison a Fontainebleau a další.

Do 19. prosince 2021, La Grande Halle de la Villette, 211 Avenue Jean Jaurès, 75019 Paris 19, www TADY

Edition Limitée (Vollard, Petiet et l’estampe de maîtres) – Petit Palais

Ambroise Vollard byl významných obchodníkem umění, který pomáhal celé řadě umělců své doby. Současná výstava v Petit Palais, která se točí kolem této osobnosti, připomíná jeho sbírku tisků a známek, ale také díla, která mu za jeho život prošla rukama, nebo která zařadil do své sbírky, ať už jde o díla Pabla Picassa, Marca Chagalla, Aristida Maillola, Odilona Redona a dalších.

Do 29. srpna 2021, Avenue Winston Churchill 75008 Paris, www TADY, Facebook TADY

Grand Jeu – Master Collection de Henri Cartier-Bresson – Národní knihovna BNF

Kromě Musée Carnavalet můžeme letos v létě vidět fotografie Henri Cartier-Bressona i v Národní knihovně. Na rozdíl od chronologického pořadí první výstavy, byla tato uspořádána tak, že mistrovská kolekce 385 fotografií, které autor ještě za svého života vybral ze svého díla, byla předložena pěti osobnostem kulturní scény (sběratel François Pinault, fotografka Annie Leibovitz, režisér Wim Wenders, spisovatel Javier Cercas a ředitelka oddělení fotografie Národní knihovny Sylvie Aubenas), které z ní podle svého uvážení a vkusu vybraly fotografie, které se jim nejvíce líbily. Výstava je proto rozdělená do pěti bloků, sestavených podle výběru těchto osobností.

Do 22. srpna 2021, BnF – Site François Mitterrand, Quai François Mauriac, 75013 Paris 13, www TADY, Facebook TADY

Picasso – Rodin, une exposition, deux lieux – Musée Rodin + Musée National Picasso

V obou muzeích, věnovaných dvěma velikánům francouzské kultury, probíhá souběžně společná výstava, na které jsou díla obou umělců stavěna do konfrontace a souladu zároveň, a jsou tak objevovány jejich rozdíly i podobnosti. V Rodinově muzeu najdete hlavně plastiky, zatímco Picassovo muzeum je věnováno odhalování podrobností tvorby obou umělců.

Do 2. ledna 2022, Musée Picasso, 5, rue de Thorigny, 75003 Paris 3, www TADY, Musée Rodin, 77 rue de Varenne, 75007 Paris, www TADY

Chagall, Modigliani, Soutine – Musée d’Art et d’Histoire du Judaïsme

Výstava v Muzeu židovského umění a historie mapuje léta 1904 – 1914, kdy do Paříže přicházeli z jiných evropských měst a především z tehdejšího Ruska umělci, kteří později vytvořili uměleckou skupinu École de Paris, jejímiž členy bylo i několik výtvarníků židovského původu, kteří sice neměli společný výtvarný styl a historii, ale často sdíleli stejné ideály a stejný osud, a kteří se podíleli na proměně francouzské kulturní scény.

Do 31. října 2021, Musée d’Art et d’Histoire du Judaïsme, 71 rue du Temple 75003 Paris, www TADY

Připomínám, že od 21. července 2021 platí ve Francii povinnost pro všechny osoby nad 18 let při vstupu do všech výstavních i jiných kulturních prostor předkládat Covid Pass a doklad totožnosti. Od srpna to bude platit i restauracích, kavárnách, nákupních centrech, nemocnicích, v letadlech, vlacích a dálkových autobusech. Samozřejmostí je všude rouška.

Vstupenky je nutno vždy zarezervovat předem on-line (a to i v případě, kdy jde o muzeum se vstupem zdarma) na konkrétní den a hodinu. Veškeré podrobnosti a odkazy na stránky, kde se vstupenky kupují, najdete na výše uvedených internetových stránkách jednotlivých výstavních míst.

Paříž za časů korony

13.7.202124.7.2021hfNapsat komentář

Stejně jako ostatní města, i Paříž své covidové lockdowny prožívala s těžkostmi. Děti sice chodily do školy téměř celou dobu, ale jinak byla omezení možná ještě přísnější než u nás, ať už si vezmeme večerní zákaz vycházení (v nejtěžším období museli být Pařížané doma od osmi večer), povolený pohyb jen v určitém okruhu od místa bydliště (opět v nejhorším období směli nejdále jeden kilometr), úplné zavření restaurací a kaváren a obchodů, povinné potvrzení zaměstnavatele pro cestu do práce nebo otravné vyplňování prohlášení při sebemenším opuštění bydliště.

Rozvolnění sice přineslo náznak normálního života, ale pro ty, kdo jsou spojení s turistickým průmyslem, je to pořád velký problém. Francie povolila vstup turistů až od 9. června a i po tomto termínu přichází oživení velmi pomalu. Turistická místa, a to i ta neznámější, jsou prostě prázdná, takže se vám v některých dnech a časech klidně může stát, že budete na nádvoří Louvru nebo na Trocaderu skoro sami, maximálně s neúnavnými prodavači suvenýrů. Pokud se ovšem do Paříže v létě chystáte, je to jedinečná možnost, jak si tato místa projít bez tlačenice v davu, bez front a čekání.

O co jsou prázdnější turistické cíle, o to jsou plnější běžná místa, kam chodí Pařížané. V restauracích a kavárnách je doslova narváno a o nějakých rozestupech si můžete nechat zdát. Už při loňském rozvolnění dostaly restaurace a kavárny výjimku a mohly si zdarma rozšířit terasy nejen na ještě větší kus chodníku, ale pokud jsou před nimi parkovací místa, smějí zabrat i ta, právě proto, aby mezi stolky vznikly větší rozestupy, v praxi to ovšem často vypadá tak, že se jen zvýšil počet stolků a hustota zůstala. Velmi často jsou stolky na silnici obehnány ošklivými bariérami z prken nebo rovnou z palet a ke kávě metr od hlavy sviští auta, což – jak se zdá – návštěvníkům vůbec nevadí.

Lockdowny umožnily pařížské radnici pokračovat ve větším klidu v pracích na rekonstrukcích některých velkých náměstí a jejich většímu zpřístupnění chodcům a cyklistům a znepříjemnění života řidičům automobilů. Postupně se tak po place de la République zmenšily jízdní pruhy a rozšířily chodníky i na place d´Italie, place de la Nation nebo place de la Bastille (kde bylo z pěší zóny vybudováno nové schodiště vedoucí přímo do přístavu). Byly zřízeny nové cyklostezky, často ohraničené ošklivými betonovými bloky nebo řadami žlutých baliset a už tak hustá cyklodoprava se ještě více zahustila s tím, jak lidé raději jezdí do práce na kole, místo aby riskovali nákazu v nacpaném metru. Pařížská radnice navíc vyhradila loni v létě pro potřebu cyklistů a koloběžkářů některé páteřní komunikace a zakázala do nich vjezd automobilů s výjimkou obsluhy. Ačkoliv ne všichni z toho byli nadšení, nápad se ujal a některé z těchto ulic tak zůstanou pro automobily uzavřené napořád. Nejmarkantnější je to asi v rue de Rivoli, ose vedoucí na pravém břehu rovnoběžně se Seinou od Bastille až po Concorde, kde stávaly celý den kolony aut, a kam teď motoristé vůbec nesmí. V ranní a večerní špičce si zde můžete připadat skoro jako na trase Tour de France.

Co doporučit, pokud se i letos do Paříže chystáte? Především zjistit si, co aktuálně platí při cestě tam i zpět, pokud jde o testy a vstupní formuláře. Doporučuji stránky Ministerstva vnitra, tam jsou vždy stoprocentně platné informace. Pro vstup do Francie jsou zase nejlepší stránky francouzské ambasády v Praze nebo české ambasády v Paříži. Na všech těchto stránkách je rubrika se všemi koronavirovými cestovními informacemi. Ty se mohou měnit tak často, že je nutné se ujistit opravdu i pár dnů před odjezdem, jaká je momentální situace. Proto sem ani nebudu psát současný stav, protože za týden může být všechno zase jinak.

Letecká doprava sice s velkými výkyvy a častým rušením spojů fungovala po celou dobu lockdownu, ale teprve až teď je spolehlivější. ČSA provozuje prozatím jednu linku denně tam i zpět, Air France dvě, začal už létat i Vueling a jezdit Flixbus.

V případě, že byste si v Paříži potřebovali před cestou nechat udělat test, ať už PCR nebo antigen, žádejte vždy ten s evropským certifikátem s QR kódem (je dvoujazyčný francouzsko-anglický a vypadá stejně jako ten český). Bohužel od 9. července musí cizinci za test platit (do té doby byl pro všechny zadarmo). Antigen vám udělají téměř v každé lékárně i bez objednání a cena se pohybuje kolem 25 euro. Na PCR test je nutné se předem objednat (ať už do laboratoře nebo do některé z lékáren) přes portál doctolib.fr a cena se pohybuje kolem 45 euro. Vstupní formulář při cestě do Francie vám dají vyplnit v letadle, při návratu do ČR musíte vyplnit on-line příjezdový formulář.

Pro návštěvu muzeí a výstav je nyní všude povinná rezervace. Bez ní vás v Louvru ani nepustí pod pyramidu a ve většině muzeí nemají ani otevřenou pokladnu. Je to trochu otrava, muset předem plánovat den a hodinu a vstupenku kupovat přes internet, ale vzhledem k nízké návštěvnosti se vám téměř vždy podaří udělat rezervaci i tentýž den nebo dokonce i těsně před návštěvou.

Doprava funguje jako vždycky. Ano, stejně jako vždycky je metro ve špičce tak narvané, že o nějakých odstupech si můžete nechat jen zdát. Raději jezděte jindy, nebo si pro jistotu najděte ubytování přímo v centru, kde nebudete muset moc jezdit MHD. Kavárny a restaurace jsou všechny otevřené a přeplněné, stejně jako obchody. Všude jsou k dispozici antibakteriální gely a lidé je opravdu dobrovolně používají. U každého vstupu do metra a dokonce i u každé autobusové zastávky jsou funkční a plné stojany, stejně jako u vstupu do obchodů. Před lepšími obchody stojí zaměstnanec, který vám přípravek rovnou nastříká na ruce. Roušky jsou povinné v uzavřených prostorách jako u nás (stačí ovšem jen chirurgické).

Netroufám si nikomu radit, jestli má letos do Paříže jet nebo cestu odložit na jindy, nicméně si myslím, že s respektem ke všem opatřením a opatrností se dá pobyt v Paříži užít stejně jako kdykoliv dřív.