Paříž pro pokročilé

Park v 11. obvodu nedaleko hlavního vchodu hřbitova Père-Lachaise je jako desítky jiných parků v Paříži. Nechybí tu vzrostlé stromy, keře, záhony s květinami, fontána, zelené lavičky podél vybetonovaných cestiček, hřiště na pétanque a trochu ošuntělá dětská hřiště. Na pařížský park je tu však dost nezvyklá hlavní brána.

Právě ta neobvyklá brána nás bude zajímat. Na první pohled je vidět, že obě kamenné budky, dnes překryté společnou střechou, už něco pamatují a že určitě nevznikly současně se založením parku v roce 1977. Ve skutečnosti pocházejí z 30. let 19. století, kdy byly postaveny jako vchod do věznice, která stávala až do svého zboření v roce 1977 právě na místě dnešního parku.

Vidíte tytéž budky, které tady sloužily jako vrátnice?

O stavbě nové věznice na pozemcích bývalého kláštera Špitálního řádu sv. Josefa, rozprášeného za francouzské revoluce, rozhodl v roce 1826 král Charles X. Od samého počátku byla stavba koncipovaná jako věznice pro mladistvé delikventy od sedmi (!) do dvaceti let (dospělost tehdy začínala až jednadvacátým rokem). Vězení ve tvaru šestiúhelníku mělo ohromné nárožní věže a vysoké zdi a uvnitř bylo rozděleno na sektory, které bylo možno kontrolovat z jednoho místa v centrální rotundě.

Věznice zahájila činnost v roce 1830, kdy se dostal k vládě král Louis-Philippe I., který zjistil kromě jiného, že je všech dvanáct pařížských věznic beznadějně přeplněno. Nařídil proto stavbu další budovy hned naproti této nové věznice pro mladistvé, které se říkalo Petite Roquette. Vznikla tak i Grande Roquette, kde byli po jejím otevření v roce 1836 shromažďováni těžcí zločinci, kteří čekali buď na převoz do žaláře na Ile de Ré nebo do vyhnanství ve francouzských koloniích Guayana nebo Nová Kaledonie, anebo rovnou na gilotinu. Ta však byla v roce 1832 přemístěna z tehdejšího náměstí place de Grève (dnešní place de l’Hôtel de Ville) na opačný konec Paříže do míst, kde dnes stojí stanice metra Saint-Jacques ve 14. obvodu, což bylo pro převoz odsouzených z Grande Roquette trochu z ruky. V roce 1851 proto gilotinu přemístili před Grande Roquette, a to na ulici přímo před hlavní vchod, aby se veřejných poprav mohlo účastnit co nejvíc diváků (pokud vám vrtá hlavou, jestli gilotina stála na ulici trvale, tak i já jsem se nad tím pozastavila a zjistila jsem, že ne, že ji přiváželi a instalovali jen na popravy, jinak byla uschována ve skladišti za rohem v rue de la Folie-Regnault).

Věznice Grande Roquette neblaze proslula i v době pařížské Komuny, kdy do ní komunardi pozavírali svá rukojmí z řad církevních hodnostářů, královských gardistů nebo prostě jen bohatých občanů. Některé z nich zde poté popravili, jiné v květnu 1871 odvedli do svého posledního štábu v dnešní Ville des Otages v rue Haxo ve čtvrti Belleville, kde je ještě před svou definitivní porážkou stačili postřílet.

Grande Roquette však brzy přestala vyhovovat a proto ji v roce 1899 zavřeli a o rok později zbourali. Na jejím místě postavili nové obytné domy, dnešní čísla 164 až 168 v rue de la Roquette. Petite Roquette však fungovala dál, jen do ní po roce 1935 už nezavírali děti, ale stala se z ní ženská věznice.

A co gilotina? Ta tady zůstala, jen její umístění o kousek posunuli a v roce 1936 po zákazu veřejných poprav přemístili dovnitř ženské věznice, kde měla sloužit k popravám odsouzených žen (ty byly nakonec jen dvě, první v roce 1942, druhá 1943).

Popravy gilotinou byly ve Francii zrušeny definitivně v roce 1977. Kde skončila gilotina z Roquette není úplně jisté, na jejím původním místě však dodnes zůstala připomínka.

Přímo naproti bráně parku na začátku rue de la Croix-Faubin, kde kdysi býval vchod do Grande Roquette, najdeme kromě informačního panelu ve tvaru pádla, stojícího u zdi, i pět kamenných bloků, zalitých v asfaltu silnice a uspořádaných ve tvaru ondřejského kříže. Ty sloužily jako původní základny, na nichž stávala gilotina. Při bourání Grande Roquette je její tehdejší ředitel nabídl k odkoupení Muzeu Carnavalet, to ale odmítlo a proto zůstaly kameny na svém místě – a jsou tu i poté, co se několikrát vyměnil povrch vozovky (když se podíváte pozorně na první fotografii Petite Roquette nahoře, uvidíte dva z nich v popředí v dlažbě silnice). Připomínají nám tak další část pařížské historie, i když tentokrát nepříliš veselé.

Square de la Roquette, 11. obvod, 143 rue de la Roquette

Jak se tam dostat: metro Voltaire – linka 9, nebo Philippe Auguste – linka 2

Ve stínu vysokých věžáků urbanistického projektu Les Olympiades, postaveného v 70. letech, ze kterého se v průběhu času stala největší pařížská čínská čtvrť, se krčí několik úzkých uliček, které tu zůstaly zachovány z doby, kdy v nich žily rodiny dělníků, kteří z velké části pracovali na nedalekém nákladovém nádraží a ve skladech uhlí, které zanikly právě při stavbě tohoto ohromného komplexu moderních budov. Uličky sice oběma svými konci ústí do betonové a skleněné asijské džungle, uvnitř si však zachovaly svůj starobylý půvab.

První z uliček se jmenuje Passage National. Původní název Passage Crevaux byl změněn v roce 1925 podle rue Nationale, které se ulička dotýká jedním svým koncem, a odkazuje údajně na revoluci z roku 1848.

V jednom z nejošklivějších domů, který leží přímo uprostřed uličky, najdeme Čínský křesťanský misionářský kostel. Jednou se sem budu muset vypravit v neděli dopoledne, kdy se koná mše a je tedy možné nahlédnout dovnitř.

13. obvod, ulička leží mezi číslem 25 rue du Château des Rentiers a číslem 20 rue Nationale.

Jak se tam dostat: metro linka 14 – stanice Olympiades, nebo linka 7 – Porte d’Ivry

Farní kostel Saint-Jean-de-Gros-Caillou, sloužící protestantské luteránské církvi, leží uprostřed malého parčíku nedaleko Invalidovny. Neogotická podoba drobné jednolodní stavby s vysokou štíhlou věží napovídá, že pochází ze samého začátku 20. století (byl skutečně dokončen v roce 1911).

Kostel vznikl místo protestantské kaple, která se nacházela v nedaleké rue Amélie, na pozemku, který luteránům pro tento účel odkázal Denys Bühler, německý krajinářský architekt, působící v Paříži. Možná právě proto je dnes kostel obklopený malebným parčíkem, ve kterém najdeme několik starých cenných stromů, včetně letité sekvoje. Parčík, který nese Bühlerovo jméno, se z ulice otvírá roztomilým domem s červeným hrázděním, obklopeným květinami. Návštěva tohoto místa stojí za to už jen kvůli němu.

Kostel není běžně otevřený a v souladu s protestantským kultem je zpřístupněn jen pro obřad svaté Večeře Páně (eucharistie) každý první čtvrtek v měsíci mezi 19 a 20 hodinou a každou neděli v 10.30 hodin.

Park je otevřen denně do 17 hod.

Église lutherienne Saint-Jean-de-Gros-Caillou

7. obvod, 144 rue de Grenelle

Jak se tam dostat: metro 8, stanice La Tour Maubourg

Na jednom z nejkrásnějších a také nejmenších pařížských náměstí najdeme ateliéry, které mnozí z vás znají i z literatury. V Bateau-Lavoir se doslova psaly dějiny světového výtvarného umění první poloviny 20. století. Ještě před koncem 19. století zde nějakou dobu pracoval Auguste Renoir, který bydlel nedaleko odtud, ale svůj zlatý věk ateliéry zažily až poté, co do Paříže v roce 1904 přijel Pablo Picasso, který si zde, v dřevěném baráku, přestavěném ze staré fabriky na umělecké dílny, našel svůj první ateliér (a docházel sem i dlouho potom, co se odstěhoval na lepší adresu). Picasso kolem sebe shromáždil skupinu tehdy neznámých a chudých umělců, často přistěhovalců, kteří v Paříži hledali slávu. Kromě jiných tady žili a pracovali v různých obdobích také Paul Gauguin, Celník Rousseau, Juan Gris, Constantin Brancusi, Amedeo Modigliani, Kees van Dongen, Max Jacob, Henri Matisse, Maurice Utrillo, Fernand Léger, Georges Braque, Raoul Dufy nebo André Derain, ale docházeli sem i spisovatelé jako Guillaume Apollinaire nebo Jean Cocteau a také obchodníci s uměním nebo divadelníci.

Podrobnou historii ateliéru jsem už popsala ve svém dřívějším příspěvku, kde sice ještě chybí některé fotografie, které se zatím nepodařilo zrekonstruovat po převodu blogu (omlouvám se, není to tak jednoduché, jak se zdálo), ale texty jsou kompletní.

Přestože ateliéry stojí stále na stejném místě jako za Picassova života, už dávno nejsou stejné jako kdysi. Původní dřevěná budova téměř kompletně vyhořela v roce 1970 a i když byly ateliéry díky tomu, že už předtím byly zapsány na seznam historických památek, postaveny o pět let později znovu v původním rozsahu a slouží dál stejnému účelu jako dřív, není to totéž.

Dlouhé roky jsem se toužila podívat dovnitř. Kdykoliv jsem měla příležitost, nakukovala jsem nejen pootevřenými dveřmi, ale také na zadní část budovy přes dvůr v rue Garreau. Když jsem se pak do Bateau-Lavoir konečně podívala, bylo to svým způsobem zklamání. Romantika chudých umělců, vyčtená z románů a životopisů, je i s géniem loci v nové budově dávno pryč.

Jedním z umělců, který získal ateliér v novém Bateau-Lavoir, byl maďarský malíř Endré Roszda. Přestože zemřel v roce 1999, jeho přátelé udržují formou nadace jeho ateliér v původním stavu, s původním zařízením a vybavením. A právě oni letos umožnili jeho prohlídku v rámci Dnů evropského dědictví.

Endré Roszda se narodil v Maďarsku v roce 1913, kde nejen vystudoval, ale také s úspěchem pracoval. V roce 1938 přišel do Paříže, kde se v uměleckém prostředí seznámil se studentkou Françoise Gilot, kterou učil kreslit. Françoise v roce 1942 začala žít s Picassem (a později se stala matkou jeho dvou dětí, Palomy a Clauda) a díky tomu se s tehdy už známým umělcem seznámil i Roszda (jeho přátelé vyprávěli, že Roszda až do své smrti říkal: „Na světě existují jen dva velcí umělci, Picasso a já“.)

Endré Roszda v roce 1979 získal ateliér v nově dostavěné replice Bateau-Lavoir – a shodou okolností se tento ateliér nachází právě na místě, kde předtím stál ten Picassův. Kruh se tak uzavřel a návštěvník může do Roszdova ateliéru vejít s pocitem, že vstupuje na místo, kde tak trochu žije Picassův duch.

V rámci přednášky, kterou pro nás připravili, jsme viděli i plánek původních ateliérů. Vlevo dole byl ten Picassův, přes který je červeně zakreslený dnešní Roszdův ateliér. Z plánku je vidět, jak byl Picassův ateliér maličký – byl o polovinu menší, než je ten dnešní, a ten, jak sami vidíte nahoře, taky žádným velkým prostorem neoplývá.

Jedno z Roszdových děl u okna, které vede na zadní dvorek, který můžeme vidět v původním stavu na horní archivní fotografii zadního traktu. Stromy a plot na konci dvorku oddělují Bateau-Lavoir od parku v rue Burq, ze kterého je zadní část ateliéru také trochu vidět.

Kromě hlavní budovy patří k Bateau-Lavoir i dům napravo od hlavního vchodu, do kterého se vchází přes malý dvoreček starými modrými dveřmi. Dům leží na rohu rue d’Orchampt, kde k němu přiléhají další dva ateliéry. Tato část byla uchráněná od požáru a je tedy původní.

Le Bateau-Lavoir, 18. obvod, 13bis place Émile Goudeau

Palác, na který se podíváme dnes, je sídlem ministerstva, o jehož existenci jsem, přiznám se, neměla až do letošních zářijových Dnů evropského dědictví ani tušení. Jde o Ministerstvo pro vztahy s parlamentem a pro občanskou participaci.

O co záhadnější je pro mě samotné ministerstvo a konkrétní náplň jeho práce, o to zajímavější bylo jeho sídlo. Jde o menší roztomilý palác v rue de Varenne, který je jedním z nejstarších v této noblesní čtvrti. Byl postaven v roce 1708 pro komtesu z Clermont-Lodève, ale v roce 1768 ho odkoupil hrabě d’Orsay, který zde nechal provést dvě přestavby, z nichž vyplynula současná dispozice. V následujících téměř dvou staletích palác vystřídal celou řadu majitelů z řad vysoké francouzské šlechty. Poslednímu majiteli, kterým byl rod Costa de Beauregard, byl v roce 1944 sice státem zabaven, ale tento akt byl o tři roky později upraven oficiální koupí. Od té doby slouží budova státu, který ho v průběhu let používal pro různé služby, spojené se svým chodem.

Dnešní vzhled budovy pochází z první poloviny 19. století, kdy jeho významnou přestavbu řídil tehdy slavný architekt Louis Visconti (budoucí tvůrce Napoleonovy hrobky v nedaleké Invalidovně). Ten navrhl především zvýšení budovy o jedno patro, přístavbu vstupní předsíně s proskleným stropem a polokruhovým peristylem se čtyřmi sloupy a dostavbu čtyř nízkých pavilonů, které lemují čestný dvůr.

Ze vstupního pavilónu přijdeme do jídelny s ohromným křišťálovým lustrem a bufetem z červeného mramoru. Bohatá zlacená výzdoba na stěnách i dveřích se opakuje na vyřezávaných dřevěných zlacených hlavicích čtyř sloupů ze zeleného porfyru a jaspisu. Podle pověsti se jedná o sloupy z Neronova chrámu, které do Francie přivezl z Itálie hrabě d’Orsay v roce 1782. Zajímavostí jsou čtvery dvoukřídlé dveře, které pocházejí, také podle legendy, z královského zámku v Marly, který využíval Ludvík XIV. jako místo pro zábavu a odpočinek. Zámek, který byl zbořen na začátku 19. století, se nacházel nad zákrutou Seiny jihozápadně od Paříže necelých deset kilometrů od Versailles.

Na opačné straně zahradního průčelí budovy leží tak zvaný zlatý salon, ve kterém je dnes umístěna pracovna ministra. I zde tvoří hlavní výzdobu zlacené zdobení a také pět velkých zrcadel, které ve své době představovaly neobvyklou a velmi nákladnou položku. Za povšimnutí stojí i strop, který v polovině 19. století vymaloval Hugues Taraval, ve své době velmi oblíbený umělec, který se zasloužil i o malířskou výzdobu Collège de France a Institut de France.

Největší část nevelkého přízemního prostoru zabírá galerie, která propojuje jídelnu a zlatý salon. Hrabě d’Orsay v ní shromažďoval svoji sbírku uměleckých děl, jejichž největší část, asi deset tisíc kusů, byla po Francouzské revoluci zabavena a uložena v Louvru.

Místnosti dominuje mramorový krb s vytesanými a zlacenými dekoracemi. I zde najdeme velká zrcadla a malovaný strop a na rozdíl od ostatních místností i několik velkých obrazů, představujících mytologické scény. Za povšimnutí stojí také původní parketový vzor, vytvořený z téměř deseti různých druhů dřeva.

Přízemí spojuje s prvním patrem schodiště, pokryté mramorem a lemované bronzovým zábradlím. První patro nebylo pro návštěvníky zpřístupněno, ale předpokládán, že jsou tam umístěny další kanceláře.

Stejně tak nebyla zpřístupněná ani zahrada, která je však tak malá a obyčejná, že to vlastně ani nevadilo. Mohli jsme do ní jen nahlédnout z galerie a projít podél ní k bočnímu vchodu, hlídanému mramorovým lvem, kterým jsme se dostali z paláce ven.

A čím se vlastně toto ministerstvo zabývá? Podle informací na stránkách vlády má usnadňovat vztahy mezi výkonnou a legislativní mocí a zajišťovat hladký průběh legislativního procesu mezi oběma komorami parlamentu, a tedy poslaneckou sněmovnou (Assemblée nationale) a Senátem. Sjednocuje stanoviska různých ministerstev a parlamentu v průběhu legislativního procesu a pomáhá vytvářet kalendář pro projednávání návrhů zákonů podle jejich důležitosti a potřebnosti, slouží jako mediátor mezi vládou a parlamentem, zajišťuje přítomnost členů vlády při projednávání zákonů a účastní se jednání největších politických skupin a současně o těchto jednáních informuje vládu.

7. obvod, 69 rue de Varenne

Palác je přístupný pouze ve Dnech evropského dědictví