Paříž pro pokročilé

Loni v létě jsem se opět vrátila na jih Paříže, do uličky Villa Seurat, která mě svým půvabem okouzlila už před lety. Téměř všechny domy zde mají nádech funkcionalismu a většina z nich je zapsána na seznamu historických památek, a to nejen proto, že v nich žily slavné osobnosti, ale i pro jejich architektonickou hodnotu. Do jednoho z nich se dnes spolu podíváme.

V domě, o kterém budu dnes vyprávět, žila a pracovala sochařka Chana Orloff. Dům má číslo 7bis a na fotce je to ten prostřední s tmavě červeným ostěním ateliérových oken. Sochařčini dědici ho nechali v původním stavu jako muzeum, které sice není tak úplně běžně přístupné, ale přesto je možné ho navštívit. Provádí zde sochařčina vnučka Ariane.

Chana Orloff se narodila v roce 1888 v malé vesnici na území dnešní Ukrajiny v chudé židovské ortodoxní rodině. Nesměla chodit do školy, protože to v jejím prostředí děvčatům nepříslušelo – jejich úkolem bylo vdát se a rodit děti, takže se naučila číst a psát jen od svých bratrů. Poté, co její rodina v roce 1905 uprchla před protižidovskými pogromy do Palestiny, pracovala jako švadlena a protože byla šikovná a inteligentní, naskytla se jí po pěti letech příležitost odjet do Paříže, kde se uchytila u tehdy slavného krejčího a návrháře Paquina. Kromě toho zde začala na doporučení svého šéfa chodit i na kurzy kreslení, od kterých byl jen krok ke studiu na výtvarné akademii a k modelování.

Její sochařská kariéra začala rychle a stejně tak se i rozvíjela. Její výtvarný styl se Pařížanům líbil a brzy se stala vyhledávanou portrétistkou francouzské i zahraniční elity. Mít bystu od Chany Orloff bylo v módě a sochařka brzy začala vystavovat v nejprestižnějších pařížských galeriích a na uměleckých salonech a její díla začala být zařazována do sbírek muzeí moderního umění. Přátelila se s dalšími dnes slavnými umělci, především těmi, kteří do Paříže přišli z Ruska, jako byl Marc Chagall, Chaïm Soutine, Ossip Zadkin, ale také s Modiglianim nebo Pascinem.

V roce 1916 se provdala za polského židovského básníka Aryho Justmana, se kterým měla syna Elieho. Poté, co její manžel o dva roky později zemřel na španělskou chřipku, se Chana už nevdala a celý svůj další život věnovala synovi a umění.

V průběhu druhé světové války se jí díky varování podařilo na poslední chvíli uprchnout před velkými protižidovskými zátahy z Paříže do Švýcarska (s českým židovským malířem Georgem Karsem, původním jménem Karpelesem, který později spáchal v Ženevě sebevraždu). Po osvobození se v únoru 1945 vrátila do Paříže, kde našla svůj ateliér kompletně zničený a vykradený, a dokonce i těžké sochy, které se nedaly odvézt, byly rozbité.

Následující čtyři poválečné roky věnovala nejen obnově ateliéru, ale také usilovné tvorbě a velkým retrospektivním výstavám v celé Francii i dalších evropských zemích. S velkým úspěchem vystavuje i v New Yorku, Chicagu nebo San Franciscu. V roce 1949 odjela za svojí rodinou do nově založeného státu Izrael, kde žije několik dalších let, vystavuje a podílí se na budování Tel Avivu a kibuců, pro které vytváří celou řadu soch a pomníků. I v dalších letech pak žila a pracovala střídavě v Paříži a v Izraeli. Tam také při přípravě velké výstavy k jejím 80. narozeninám v Tel Avivu v roce 1968 po mrtvici zemřela.

Ateliér Chany Orloff je zajímavý nejen svou historií, ale také pro samotnou stavbu. Přímo pro sochařku ho v roce 1924 navrhl architekt Auguste Perret, pro kterého to byla vůbec první stavba soukromého domu. Chana Orloff si ho nechala postavil na parcele, kterou zakoupila v nově budované uličce Villa Seurat ve 13. obvodu. Vlastně ty parcely koupila dvě, číslo 7 a 7 bis, a zatímco její ateliér postavil Perret, na stavbu druhého domu (na spodní fotografii vpravo), ve kterém později žil se svojí rodinou její syn, si pozvala z Izraele architekta Zeeva Rechtera, žáka Le Corbusiera a jednoho z hlavních architektů při budování Tel Avivu.

Perretem navržená stavba má železobetonový skelet a od okolních domů, které mají většinou hladkou fasádu s funkcionalistickými prvky, se liší nejen výraznými červenými rámy ateliérových oken, oddělených v přízemí vykládaným cihlovým vzorem, ale také ozdobným pásem, stupňovitě vyskládaným z cihel na úrovni druhého patra.

Interiér domu je však úplně hladký a účelný. Vystavená díla v něm zabírají dva přízemní ateliéry – velký výstavní a návštěvní a zadní malý, kde sochařka pracovala.

Vlevo socha syna Elieho, jejíž bronzový odlitek je umístěný nedaleko ateliéru v parčíku na malém náměstí place des Droits de l´Enfant. Uprostřed hlava sochy, kterou sochařka našla po válce rozbitou v zahradě ateliéru a kterou i s torzem těla nechala neopravenou jako memento; vpravo portrét Chaïma Soutina, přítele a krajana, který bydlel také ve Ville Seurat v domě číslo 18. Dole některé z portrétů, vytvořených na zakázku, které Chanu Orloff proslavily.

Atelier Chana Orloff, 13. obvod, 7bis Villa Seurat

Prohlídky s přednáškou (jen ve francouzštině) se konají v pátek, sobotu a neděli, většinou v 16 a v 17 hod, výhradně po předchozí rezervaci na stránkách muzea. Vstupné 12 eur.

U některých výstav v Muzeu židovského umění a historie (Musée d´Art e d´Histoire du Judaisme) je možné koupit rozšířenou vstupenku i do ateliéru Chany Orloff (tak jsem to udělala já, bohužel to neplatí všeobecně, ale jen u vybraných výstav). V takovém případě je vstupné 5,50 eur.

„Gaz à tous les étages“, hlásají tabulky na téměř všech domech v úzké uličce Cité de Trévise. Plyn na všech podlažích totiž nebyl v době, kdy domy vznikaly, nic běžného. Stavitelé tím chtěli dát najevo, že tady stavějí nóbl domy s veškerým pohodlím, ke kterému patří nejen plyn, ale i tekoucí voda v každém patře.

Ulička tvoří krátkou spojku mezi dvěma kolmými ulicemi rue Richer a rue Bleue, a aby se v ní nemohl prohánět vítr, který by vířil prach, udělali uprostřed ní uzlík ve formě malého parčíku s fontánou. Ten měl na starosti zahradník, který pečoval i o malé zahrady v vnitroblocích.

Ulička byla postavena v letech 1838 – 1840 celá naráz stejným stavitelem podle plánů architekta, kterým byl Édouard Moll. Ten ji navrhl v romantickém italianizujícím eklektickém stylu na pozemcích, které vznikly rozparcelováním zahrady jednoho ze zbořených soukromých paláců, které tady, v blízkosti tehdejších hradeb a tedy na kraji města, stávaly. Hradby se v té době postupně bouraly a posouvaly dál od centra (v tomto směru až za Montmartre) a celá čtvrť zažívala rozmach. Stavěly se domy, divadla a kavárny, do kterých se přesouvala z centra pařížská smetánka. Cité de Trévise, v níž se podle soukromého nařízení nesměly objevit žádné obchody nebo dílny, měla proto vzniknout jako klidné uzavřené útočiště pro bohaté obyvatele. Proto také od samého začátku byla na obou svých stranách uzavřena mřížovou branou, aby do ní nemohl vniknout nikdo nepovolaný. O to se starali dva domovníci a hlídači.

Postupem času ulička ztratila svůj lesk, také proto, že se společenský život pomalu přeléval do jiných čtvrtí Paříže a devítka vycházela z módy. Přesto její exkluzivita vydržela více než sto let a teprve v roce 1950 se její brány otevřely pro chodce a až od roku 1983 je veřejná. Díky tomu si dodnes můžeme prohlížet zachovalé stavební prvky, štuky na fasádách, decentní okenice a hlavně nádherné vstupní dveře domů, jedny hezčí než druhé.

A kde se vzal název Cité de Trévise, připomínající italské město Treviso? Tehdy ho prostě okopírovali podle rovnoběžné rue de Trévise. Obě ulice jsou tak pojmenovány po maršálovi Édouardu Mortierovi, vévodovi z Trevisa.

Nejstarší a nejznámější francouzská aukční síň Drouot, která je současně i největší na světě, se specializuje na prodej uměleckých předmětů a sbírek. Dražby umění byly ve Francii upraveny už od roku 1801, kdy byla zřízena Komora licitátorů, která této činnosti vtiskla pravidla a řídila ji. Postupem času však cítila potřebu další úpravy svého statutu, proto si licitátoři v roce 1852 zvolili pět zástupců, kteří založili oficiální aukční síň. Nechali pro ni poté postavit nové sídlo v 9. obvodu v blízkosti velkých bulvárů, ve čtvrti, která byla tehdy centrem pařížské honorace.

V roce 1980 byla nedostačující stará budova zbořena a na jejím místě vyrostlo nové (a za mě nepříliš pěkné) moderní sídlo. Architekti Jean-Jacques Fernier a André Biro ho podle svých slov koncipovali jako eklektickou „surrealistickou interpretaci haussmannovské architektury“. Na levé straně stavby zakomponovali některé kovové prvky z původní budovy.

Dojem z exteriéru ovšem nevylepší ani interiér vstupních prostor. Na své si divák přijde až při vstupu do jednotlivých dražebních místností. Těch je zde patnáct a v každé z nich se nezávisle na sobě konají jednotlivé dražby.

Při více než osmi stech dražbách ročně se zde vydraží kolem tří tisíc předmětů dražby. Jednotlivých vydražených objektů je ovšem mnohem víc (údajně až osm set tisíc), protože se jednotlivé předměty dražby mohou skládat z mnoha dalších částí (typicky umělecké sbírky, které se draží vcelku).

Aukční síň Drouot je holdingem, který se skládá z pěti společností. Každá z nich má ve skupině svůj přesný úkol – jedna organizuje přímé prezenční dražby, druhá ty elektronické, třetí se zabývá zajišťováním odhadů dražených předmětů, další vydává katalogy a ostatní tiskoviny a poslední slouží k údržbě a opravám. Holding samotný dražby neprovádí, jen je organizuje. Spolupracuje přitom s prodejními dražebními domy, které na dražbě mají vlastní komisaře a licitátory. Dražby, ať už osobní nebo elektronické, se může zúčastnit kdokoliv a to bez nutnosti předchozí registrace – prostě přijdete a když chcete přihodit, jen zvednete ruku.

Tak se pojďme podívat, jak to v jednotlivých dražebních místnostech vypadá. Dražené předměty jsou v nich vystaveny den předem a dopoledne v den dražby (draží se obvykle odpoledne od 14 hodin). Tehdy si také kdokoliv může tyto předměty přijít prohlédnout a koupit si katalog.

Kromě historického nábytku, cenného porcelánu a nádobí, historických map a bibliofilií a dokonce i ručně šité staré dětské výbavičky nebo vzácných lahví vína byly v den, kdy jsem se u Drouota byla podívat, vystaveny i zajímavé obrazy. Nejvíc mě asi zaujalo plátno Maurice Utrilla, ale ani kresbami Paula Cézanna nebo Amedea Modiglianiho bych určitě nepohrdla. Mramorovou slečnu uprostřed místnosti vytvořil Paul-Albert Bartholomé na konci 19. století a vyvolávací cena byla dvacet tisíc euro.

Nahoře zleva Paul Cézanne s vyvolávací cenou dvacet tisíc, uprostřed dva obrazy od architekta Le Corbusiera za zhruba totéž, vpravo potom Amedeo Modigliani, ale na toho byste si museli nachystat mnohem víc, tam se začínalo na sto tisících. Pod nimi krajina od Maurice Utrilla s příkladem karty, která je připojena ke každému předmětu a uvádí se na ní veškeré podrobné informace.

Dole ukázka z další dražební místnosti, kde bylo vystaveno tak zvané předkoloniální umění ze subsaharské Afriky.

Ve své historii má Drouot mnoho prestižních dražeb cenných a slavných pozůstalostí a sbírek. Za všechny například majetek krále Louise-Philippa (1852), pozůstalost po Gustavu Courbetovi (1881) nebo Edouardu Manetovi (1884), sbírky bratří Goncourtů (1897), ateliér Edgara Degase (1918), šperky ruského cara Alexandra II (1931), sbírky André Bretona (2003) nebo pozůstalost fotografa Brassaïe (2006).

Současné dražby a jednotlivé dražené předměty si můžete prohlédnout na stránkách aukční síně. Ty jsou neustále obnovovány, takže vždy najdete aktuální popisy – to kdybyste se chtěli jít podívat. Nevím, jak to chodí teď v covidové době (předpokládám, že vyžadují pass sanitaire), ale normálně jsou jak prohlídky, tak dražby přístupné všem bez jakýchkoliv omezení nebo kontrol.

Hôtel Drouot, 9. obvod, 9 rue Drouot

Naproti Jardin Trouillot, parčíku, o kterém jsem psala minule, stojí impozantní kostel sv. Ambrože. Postavili ho v letech 1863 – 1868 na místě předchozí kaple ze 17. století, která stávala jen o několik metrů jižněji a byla součástí zrušeného kláštera řádu Zvěstování Panny Marie. Klášter i kaple musely v roce 1870 uvolnit místo nově proraženému bulváru Voltaire.

Na místě původní kaple byl poté zřízen parčík, na jehož okraji vyrostl nový kostel. Připomíná mnohé další pařížské kostely, postavené ve stejné době. Nejvýraznější je jejich eklektický styl, ve kterém se mísí neogotický, neorománský a neobyzantský sloh, typický pro tak zvané 2. císařství, který byl v té době velmi módní a oblíbený.

Kostel je dlouhý přes osmdesát metrů a jeho dvě stejné osmiboké věže dosahují výšky 68 metrů. Jsou ukončeny křížem s korouhvičkou v podobě kohouta.

Zobrazení sv. Ambrože v tympanonu nad hlavním vchodem připomíná byzantské mozaiky. Stejný styl se pak opakuje i na některých vnitřních prvcích.

Uvnitř nenajdeme žádné zvlášť cenné vybavení. Kostel byl postaven v náročné době a navíc sloužil věřícím v chudé dělnické čtvrti. Za povšimnutí tak stojí snad jen původní vitráže z roku 1868 a nástěnné malby v kapli, zasvěcené sv. Augustinovi, které zobrazují některé výjevy ze světcova života.

Kostel se neblaze proslavil v březnu 1996, kdy ho obsadily asi tři stovky nelegálních přistěhovalců, především z Mali, Senegalu a Mauretánie, kteří žádali legalizaci svého pobytu. Vzhledem ke špatným hygienickým podmínkám požádala církev nakonec po několika dnech o pomoc policii, která kostel vyklidila. Dav se poté přesunul do nedaleké tělocvičny a poté ještě na několik dalších míst, až skončil v kostele sv. Bernarda v 18. obvodu. Tam se události stále více přiostřovaly, do celé věci se zapojil tisk, vzbouřence přišly podpořit některé herečky, a události, známé od této doby jako Mouvement des sans-papiers (Hnutí lidí bez dokladů), se čím dál více politizovaly jako odpor proti nově přijatému zákonu o regulaci přistěhovalectví. Nakonec vše skončilo vyhoštěním několika nejradikálnějších útočníků a azylem pro většinu ostatních.

To vše je však dnes už historie, aspoň pokud jde o kostel svatého Ambrože. Pokud budete v okolí, určitě si návštěvu zaslouží.

11. obvod, square Saint-Ambroise

Paříž je plná parků a v posledních letech přibývá další zeleň, ať už v rámci revitalizace některých centrálních náměstí (place de la Bastille, place de l´Italie, place de la Nation, na řadě má být Trocadéro a Champs Elysées), nebo vytvářením nových zelených ploch na místě asanovaných bloků činžáků nebo průmyslových budov na předměstí. Jedním z nových parků, který vznikl před necelými čtyřmi lety v 11. obvodu v zanedbané proluce mezi bulvárem Voltaire a bulvárem Richard Lenoir, je asi půlhektarový parčík Jardin Trouillot.

Samozřejmě mi nejde jen o to, ukázat vám nový park s trávníkem, záhony, dětskými hřišti, sdílenou zahradou a terénem na pétanque. Jako vždy je za tím vším i zajímavá a tak trochu dojemná historka, která vzbudila mezi obyvateli čtvrtě velký rozruch. Její pozůstatky vidíme při pohledu na park z bulváru Richard Lenoir. Parčík totiž začíná nelogicky podivnou trojúhelníkovou betonovou deskou. Je to zachovalá připomínka slavného bistra s hotelem, který tu stával a který byl známý díky ohromné reklamní láhvi na střeše. Podle ní se mu říkalo „La grosse bouteille“, my bychom řekli asi Velká flaška.

O tom, že se má v proluce stavět park, kterému mají padnout za oběť poslední zbytky výstavby, včetně Grosse bouteille, jsem četla náhodou v petici, která ke mně doputovala někdy na jaře 2017. Znala jsem budovu jen z fotografie slavného fotografa Roberta Doisneau a ani jsem pořádně nevěděla, kde se vlastně nachází, a proto jsem se tam raději vypravila osobně. Tehdy jsem ještě bar zastihla otevřený.

Ohromnou láhev umístili na střechu někdy v 50. letech jako reklamu na dnes už neexistující aperitiv Picon. Po zániku značky ji přemalovali na reklamu na Cassis a když už byla později hodně oprýskaná, dostala jednotný vínově červený nátěr. První obrázek je ze začátku 90. let (foto z internetu, autor je neznámý), druhý z roku 2018.

V průběhu roku 2017 začaly práce, a to nejdříve odbagrováním znečištěné vrstvy půdy pozemku, na kterém měl parčík vyrůst, a bylo zahájeno jednání s majiteli hotelu a baru o odškodnění, které skončilo neúspěchem, takže nakonec došlo na soudní vyvlastnění ve veřejném zájmu. V té době se také zformovala iniciativa za záchranu když už ne baru, tak alespoň ikonické láhve. Radnice občanům přislíbila, že ji zachovají a umístí v budoucím parku. Zpočátku to vypadalo nadějně a když v létě 2018 parčík otevřeli, hotel s barem pořád ještě stál. I když už to měly oba spočítané, láhev byla pořád na svém místě.

Dopadlo to ovšem jako v mnoha dalších případech, kdy drobné kulturní dědictví, které tvoří duši lidových čtvrtí, mizí pod záminkou renovací, rekonstrukcí a asanací. O pár týdnů později budova padla. Láhev byla údajně ve špatném stavu a nebylo ji možno ke slíbenému účelu použít, takže ji zlikvidovali a místo ní na zeď přilehlé budovy umístili jednu ze dvou fotografií, které zde pořídil Doisneau, přičemž si obyvatelé čtvrti mohli aspoň odhlasovat, kterou z těch dvou si přejí.

Důvodem ke zbourání hotelu s barem bylo údajně to, aby se otevřel pohled na kostel svatého Ambrože, který stojí na náměstí na opačném konci parku (na který ovšem bylo vidět tak jako tak). Jestli to stálo za to, uvidíme příště, kdy se na kostel podíváme podrobněji.

Jardin Trouillot, 11. obvod, 82 boulevard Voltaire nebo 72 boulevard Richard Lenoir

Skryté pařížské dvorky a uličky tady propaguji už od samého začátku tohoto blogu, takže někteří mí přátelé se mě po mém návratu z Paříže občas rádoby vtipně zeptají: „Tak co, byly dvorky a uličky?“ Jistě, to víte, že byly. A je jich tam tolik, že nevíte, co dřív. Zvlášť pokud se vydáte do východních předměstí, kde tato místa často najdete ještě zachovalá ve stavu, v jakém byly už na začátku minulého století, jen jsou možná upravenější, čistší a udržovanější.

Je to případ i této venkovské uličky plné zeleně ve čtvrti Ménilmontant, která je tak dobře skrytá, že o ní musíte vědět, jinak byste ji minuli. Přivedou vás do ní nenápadné schody z frekventované rue des Pyrenées.

Jezdit takovou dálku z centra kvůli jedné uličce asi nemá moc cenu. Pokud si však nenecháte ujít největší pařížský hřbitov Père-Lachaise, není to od jeho zadní brány, u které najdete – kromě jiného – i pomník Čechoslovákům, padlým v obou válkách, nebo kolumbárium s urnou Františka Kupky, do passage des Soupirs nijak daleko.

Zvláštní kulatá budova, ležící jen kousek od place de la République, přitahuje pohledy turistů, kteří se v průvodci dočtou, že jde o tak zvaný Zimní cirkus, kde se odjakživa konají nejen cirkusová představení, ale i koncerty a různá představení.

Budova ve tvaru pravidelného dvacetiúhelníku byla postavená v roce 1852 podle návrhu architekta Jacquesa Hittorffa jako společenský sál. Říkalo se jí Napoleonův cirkus (je tím míněn Napoleon III., který byl v té době u vlády) nebo Národní cirkus a právě tady se začalo formovat cirkusové artistické umění. Kromě jiného zde bylo v roce 1859 poprvé předvedeno (a jak sami říkají „vynalezeno“) představení na létající hrazdě.

Po počátečním cirkusovém období pak budova roky sloužila hlavně jako koncertní a divadelní sál. Až v roce 1934, kdy ji zakoupili čtyři bratři Bouglione, členové jedné z dodnes nejznámějších francouzských cirkusových rodin, se budova navrátila k původnímu účelu.

Podle legendy, kterou o sobě rodina Bouglione vypráví, založil jejich cirkusový klan italský obchodník s textilem, který do Francie přišel za svojí ženou, pocházející ze středoevropského romského kmene Sintů, která vystupovala na poutích jako krotitelka zvěře. Společně pak v Paříži provozovali menažerii a na poutích předváděli tančící medvědy. Jejich čtyři synové pak menažerii rozšířili a nakonec ji přeměnili na krytý cirkus u Porte Champerret, zaměřený především na představení se zvířaty a vystoupení ve stylu amerických kovbojů. Jejich představení měla sice úspěch, ale kvůli jejich často nevhodnému jednání vznikla dokonce petice za to, aby byli vypovězeni z Paříže. Jejich odpovědí pak byla změna prostředí, zakoupení Zimního cirkusu a vytvoření skutečného cirkusového představení, kde stejně důležitou roli jako zvířata tentokrát hráli i provazochodci, artisté, krasojezdkyně, žongléři, mimové, klauni a kouzelníci. Získali sice okamžitý úspěch, ten ale trval jen do roku 1940, kdy jim byla dosazena německá správa. V poválečné době se bratři snažili cirkus obnovit, ale šlo to ztěžka a budova proto sloužila z velké části i k různým představením, politickým mítinkům nebo natáčení filmů. Natáčeli tam, kromě jiného, i Gina Lolobrigida, Burt Lacanster a Tony Curtis ve filmu Trapéza.

Až v roce 1992 se vnuk jednoho ze čtyř bratrů pokusil o návrat cirkusových představení. Rodina se mezitím rozdělila a někteří členové vytvořili svůj vlastní cirkus v Belgii, takže novou společnost, nazvanou po dědečkovi Joseph Bouglione, už zakládal sám. Se svou novou společností vytvořil celou řadu úspěšných cirkusových představení, které skupina předváděla nejen v Zimním cirkusu, ale také během letních turné v klasickém cirkusovém stanu v různých francouzských i evropských městech. V Zimním cirkusu předváděli také úspěšné vodní představení, kdy celou manéž přeměnili na bazén. Od roku 2017 se vzdali výstupů se zvířaty a stali se, jak sami říkají, „100% humánním cirkusem“.

Měla jsem příležitost zúčastnit se prohlídky cirkusu loni na podzim, kdy skupina po kovidové pauze připravovala nové představení. Z toho jsme sice neviděli nic, ale jinak nám ukázali nejen hlediště, ale i zákulisí.

Vtipné je, že to, co během představení slouží jako zákulisí, ve kterém se artisté připravují na výstupy, se při přestávce mění na foyer pro diváky. Budova je totiž na dnešní poměry malá a většinu z ní zabírá hlediště. Zbývá jen velmi málo místa na to, aby se tam vešlo všechno, co je dnes potřebné. V pravé straně zákulisí je proto otevřený bar a diváci k němu proudí průchodem přes manéž.

V levé části, která dnes také slouží jako prostor pro diváky během přestávky, zůstaly zachovány boxy pro koně. Dnes je v části z nich jen naznačena původní funkce, zatímco v druhé části jsou vystaveny originální kostýmy z dřívějších představení. Na protější zdi visí sbírka starých plakátů cirkusu Bouglione.

No a protože nás pustili opravdu všude, snad kromě kanceláří, tak jsme mohli vidět i tělocvičnu, kde artisté trénují a rozcvičují se před představením.

A pak už jen ven služebním východem do rue de Crussol.

Pokud vás zajímá, jak takové moderní cirkusové představení v Paříži vypadá, můžete se podívat na záznam z toho posledního. Je to dlouhé, ale zase je tam zřejmě vše podstatné, co se tam děje.

Cirque d´hiver Bouglione, 11. obvod, 110 rue Amelot

Na jejich stránkách se dají rezervovat vstupenky na představení.

V geologické epoše před zhruba sto milióny let, která se nazývá spodní křída, se v hloubce pod oblastí dnešní Paříže vytvořila tak zvaná zvodeň – vrstva podzemní vody, shora i zdola nepropustně uzavřená, která může samovolně tryskat ven, pokud se horní vrstva naruší, ať už přirozeně nebo uměle. Takto uchované zásoby vody leží pod Paříží ve velké hloubce přes půl kilometru a proto se k nim lidé dostali až díky technickému pokroku v první polovině 19. století.

Od roku 1830 tak vznikala na některých pařížských předměstích a v okolí města řada vrtů, ze kterých tato artézská voda vyvěrala. Ze sedmi vrtů uvnitř města a pěti v okolí, které dodávaly obyvatelům pitnou vodu, některé v průběhu doby zanikly, jiné se vyčerpaly nebo byly zničeny. Jen tři z nich se dochovaly do dnešních dnů, a to artézská studně na square Lamartine v 16. obvodu, na square de la Madone v 18. obvodu a na place Paul Verlaine ve 13. obvodu ve čtvrti Butte-aux-Cailles. Na tu poslední se dnes podíváme.

Malé náměstí, na kterém je studna umístěná, se dřív jmenovalo place du Puit-Artésien, neboli náměstí Artézské studně (jak taky jinak). Svůj dnešní název dostalo až v roce 1905 podle básníka Paula Verlaina, který se angažoval v jednom z velkých bojů Pařížské komuny, který se v těchto místech odehrál v roce 1871.

Artézský vrt zde sahá až do hloubky 582 metrů. Práce na něm byly zahájeny v roce 1863, ale o devět let později byly přerušeny a dokončeny byly až v roce 1924. Dnešní nová fontána, ze které si mohou lidé čerpat čistou pitnou vodu, byla naistalována při rekonstrukci náměstí v roce 1999. Mimochodem, úplně stejně vypadá i druhá fontána v 18. obvodu, zatímco ta v 16. obvodu má podobu klasické kamenné fontány.

Kamenná bysta na náměstí připomíná seržanta Julese Bobillota, který zemřel v roce 1885 v Hanoji během koloniální války. Jeho jméno nese přilehlá ulice.

Protože voda, tryskající z hloubky Země, má vyšší teplotu, sloužily některé z pařížských vrtů v minulosti k vytápění veřejných bazénů. Výjimkou nebyla ani studně na place Paul Verlain, kde vyrostla v letech 1922-1924 vedle klasických „Bains-douches“ i secesní plovárna. Má nezvyklou fasádu, vyskládanou z červených cihel, a elegantně zalomenou střechu. Uvnitř pak najdeme betonovou klenbu, nesenou sedmi oblouky, která kryje dva vnitřní bazény. Kromě toho je tu i jeden venkovní bazén. Plovárna byla v počátcích napájena vodou z vrtu o teplotě 28°C. To už dnes ovšem neplatí a voda je ohřívána jinými tepelnými systémy.

Budova je od roku 1990 zapsána na seznamu historických památek. Někde mám i fotku z interiéru (ne že bych tam šla plavat, ale z proskleného vestibulu je dovnitř dobře vidět), ale ať hledám, jak hledám, nemůžu ji najít, tak ji přidám časem.

Pokud zde mluvím o třech zachovalých artézských studních, mám samozřejmě na mysli ty historické. Nových zařízení je zde totiž mnohem víc. Francouzi už od 60. let minulého století zkoumají v Paříži a jejím okolí možnosti dalšího využití geotermální energie z artézských vod. Prvním projektem bylo v roce 1964 nové sídlo rozhlasu Maison de la Radio v 16. obvodu, které je kompletně vytápěné artézskou vodou. Následně pak v geologické oblasti Pařížské pánve vznikly další podobné projekty.

Dalším z historických paláců, který jsem navštívila spíše omylem loni při Dnech evropského dědictví (ale z omylu pak bylo příjemné překvapení), byl Hôtel de Rochechouart, rozlehlá budova, ve které sídlí Ministerstvo školství, mládeže a sportu. Když říkám školství, mám na mysli to základní a střední, protože vysoké školy a university mají ve Francii svoje vlastní ministerstvo, jak tady časem ještě uvidíme (protože i tam jsem zabloudila).

Palác, ve kterém ministerstvo sídlí, leží v dřívější (ale vlastně i současné) aristokratické čtvrti, plné podobných historických paláců. Čtvrť začala vznikat na začátku 18. století, kdy se bývalé předměstí Pré-aux-Clercs se svými vinicemi a zahradami, které poskytovaly dostatek volných pozemků k výstavbě, začalo díky své výhodné poloze blízko Seiny a tedy i Louvru rychle proměňovat. Mezi lety 1720 až 1750 zde naráz vyrostlo přes dvě stě šlechtických paláců. Jen o něco později, v roce 1776, začíná i historie budovy, do které se podíváme dnes.

Palác nechala postavit markýza de Courteilles pro svoji dceru, která si brala hraběte de Rochechouart, pocházejícího z jedné nejstarších šlechtických rodin. Rodina si však pohodlí nového domu, dokončeného v roce 1778, příliš neužila – hrabě umírá v červenci 1791 ve víru porevolučních událostí jen pár dnů po zadržení Ludvíka XVI. ve Varenne. Jeho žena palác prodává v roce 1804 vévodovi z Castiglione, jednomu z nadšených jakobínů, který později spojil svoji kariéru s Napoleonem a jeho válečnými taženími. Vývoj politické situace nakonec způsobil, že po Bonapartově porážce přišel vévoda v roce 1815 o veškerou moc, kariéru, peníze a tím i o palác Rochechouart. Ten připadl králi Ludvíkovi XVIII., který zde nechal zřídil ředitelství pro veřejné vzdělávání, které bylo v roce 1829 přeměněno na nově založené Ministerstvo veřejného školství. Je to tedy jedno z mála ministerstev, které už dvě stě let sídlí se stejnou funkcí na stejné adrese.

Budova prošla ve 20. století několika rekonstrukcemi a dostavbami, z nichž ta poslední v roce 2002 uvedla do původního stavu fasádu i některé salóny a schodiště.

Jako kuriozita pro návštěvníky je hned v prvních přijímacích salónech uspořádána malá výstava historie školství, včetně zařízení a vybavení staré třídy se slabikáři, nástěnkami a školními uniformami.

V nejkrásnějším zlatém salónu s velkými okny do zahrady je umístěna pracovna ministra. Zatímco zlacené ostění, štuky a zrcadla jsou původní historické, psací stůl ministra pochází z roku 1937, kdy ho objednal tehdejší ministr Jean Zay, známý tím, že prosadil povinnou školní docházku až do čtrnácti let.

Kromě ministerské pracovny je v prvním patře umístěna i knihovna, založená v roce 1858. Obsahuje kompletní kolekci Sbírek zákonů, ale je v ní také vystaven vzácný porcelánový servis z roku 1835, vyrobený v porcelánce v Sèvres a zdobený portréty významných francouzských historických osobností, který se skládá z více než dvou set kusů. V knihovně se konají nejdůležitější ministerská zasedání a jsou zde přijímáni zahraniční ministři.

Jedním ze zaměstnanců ministerstva byl v roce 1878 i spisovatel Guy de Maupassant. Pracoval zde jako atašé kabinetu ministra a byl pověřen vyřizováním ministerské korespondence. Toto bývala jeho pracovna, zřízená z původního budoáru manželky vévody z Castiglione.

Více než 1300 m2 velká anglická zahrada je uspořádána kolem historického platanu, zasazeného v době dokončení stavby paláce. Na rozdíl od jiných státních budov jsme si tady však zahradu nemohli projít a viděli jsme ji jen z malé terasy u zahradního průčelí. K mé velké lítosti jsme si proto nemohli prohlédnout pozůstatky paláce Tuileries, které jsou uloženy v zadní části zahrady.

Dnes již neexistující palác Tuileries, ve kterém bývalo umístěno sídlo několika králů i Napoleona, uzavíral čtvrtou stranu nádvoří v Louvru, v místech za obloukem Caroussel, kde dnes najdeme několik schodů, vedoucích do parku. Palác kompletně vyhořel v průběhu bojů Komuny (lépe řečeno, komunardi ho úmyslně zapálili) v květnu 1871 a po dlouhém dvanáctiletém váhání bylo rozhodnuto, že nebude znovu postaven a že ruiny budou odklizeny a prodány v dražbě. Některé z nich byly poté umístěny do několika pařížských veřejných a soukromých parků a zahrad (jiné skončily také v Itálii či Německu). Můžeme je vidět třeba v parku Georges Cain za Musée Carnavalet nebo v parku na Trocadéru.

Hôtel de Rochechouart, 7. obvod, 110 rue de Grenelle