Malý palác ve čtvrti Saint-Germain-des Prés, do kterého se dnes podíváme, slouží jako Ministerstvo pro transformaci a veřejné funkce. Svoji kancelář v něm má také mluvčí francouzské vlády. Stejně jako u většiny ostatních starých domů v této čtvrti, i tady je stavba skrytá za zdmi a vysokou neprostupnou bránou a teprve až po jejím otevření se objeví drobný jednopodlažní palác.
Hôtel de Rothelin-Charolais nechal postavit v letech 1703 – 1704 Philippe d´Orléans, markýz z Rothelin. Po jeho smrti ho v roce 1735 získala Louise-Anne de Bourbon-Condé, řečená Mademoiselle de Charolais. Palác tak dodnes nese jména obou těchto prvních vlastníků.
Palác je typickou stavbou 18. století, jakých v té době vyrostly v živě se rozvíjející čtvrti desítky. Má za vstupní branou velké čestné nádvoří, je postavený do tvaru U a za ním se rozkládá zahrada. Vstup je lemován čtyřmi jónskými sloupy a nad tepaným zábradlím balkónu v prvním patře je umístěný trojúhelníkový fronton, ve kterém byl původně erb prvního vlastníka. Po úpravě prvního patra poté, co se palác stal vlastnictvím státu, a po vložení velkého středového okna byla spodní část frontonu zaoblena a erb byl odstraněn.
Francouzský stát odkoupil palác v roce 1825, aby v něm zřídil ministerstvo vnitra. V 60. letech 19. století sloužil také jako ambasáda Rakousko-Uherska, ale už v roce 1872 se stal sídlem Státní rady a poté na dlouhých sto deset let Ministerstva průmyslu. Za vlády posledních tří presidentů (Sarkozyho, Hollanda a Macrona) se v něm vystřídalo několik menších ministerstev a až v roce 2020 se stal sídlem dnešního Ministerstva pro transformaci a veřejné funkce.
Největším a nejkrásnějším salonem v paláci je Zrcadlový sál. V době, kdy palác vlastnila Mademoiselle de Charolais, byl součástí jejích soukromých komnat, ale později prošel několika změnami, kdy byl vyzdoben jónskými polosloupy a do původních dveřních výklenků byla vložena zrcadla. Poté sloužil jako jídelna a dnes je využíván jako zasedací místnost.
Ve Velkém salonu, ležícím v centrální ose mezi vstupem z čestného nádvoří a zahradou, má svoji kancelář ministr. Výzdoba se od doby postavení budovy prakticky nezměnila – zdi jsou vyzdobeny rokokovým obložením a původními zrcadly, které tvoří téměř polovinu plochy stěn a celou místnost zvětšují.
Žlutý salon je jedním ze sedmi velkých salonů v přízemí. Dnes je využíván jako přijímací salon a jídelna při ministerských návštěvách.
Bývalá ložnice markýze z Rothelin slouží jako kancelář mluvčího vlády.
Zahrada paláce není nijak zvlášť rozlehlá a skládá se vlastně jen z centrálního trávníku, lemovaného ozdobnými keři a stromy. V jednom ze vzdálených koutů jsme však k našemu velkému překvapení našli i kurník se slepicemi.
Ministerstvo má neblahou vzpomínku na hnutí žlutých vest, když v lednu 2019 protestující vyrazili beranidlem jeho hlavní bránu, vnikli na nádvoří a tam poškodili několik zaparkovaných aut. Nikomu se přitom nic nestalo, ale ministr byl tehdy pro jistotu evakuován do tři sta metrů vzdáleného sídla vlády v Hôtelu Matignon.
Hôtel de Rothelin-Charolais, 7. obvod, 101 rue de Grenelle
Přesně před dvěma lety se radnici 4. obvodu konečně podařilo vybojovat otevření nového parku přímo uprostřed čtvrti Marais. Vznikl propojením původního malého parčíku square Albert Schweitzer, ve kterém bylo dřív jen pár zanedbaných dětských prolézaček, s nevyužívanou betonovou plochou a zátiším z popelnic na střeše podzemního parkoviště přilehlé rezidence umělců a se zahradou paláce Aumont, která byla do té doby soukromá a oddělená plotem (jak to vypadalo dřív je pořád ještě vidět na Google mapách). Pařížané tak dostali nových pět tisíc metrů čtverečních zelené plochy a tedy největší zahradu, vytvořenou za několik posledních desetiletí přímo v srdci staré zástavby.
Pohled přes zahradu na Hôtel Aumont. Ten rozkvetlý záhon v popředí je dřívější betonová plocha s popelnicemi.
Zatímco ve spodní části hned za vchodem zůstalo dětské hřiště a vedle něj kus nového trávníku s květinovými záhony, v horní části zahrady, a tedy přímo u paláce Aumont, najdeme malé travnaté plochy, oddělené záhony s vysokými rostlinami a rozčleněné štěrkovými cestičkami. Vzhledem k tomu, že park vznikal během covidových uzávěrek, místo původní trochu zanedbané francouzské zahrady tak bylo kvůli bezpečnosti vytvořeno několik menších separovaných míst, jako dělaných na soukromé pikniky nebo odpočinek.
Ty vysoké jasně modré bodláky, které byly vyšší než já, nejsou bodláky, ale rozkvetlé artyčoky.
Nově zatravněná střecha garáží za zadní částí Cité internationale des arts, mezinárodní asociace, která v této budově poskytuje umělcům z celého světa pobyty, při kterých zde mohou bydlet a tvořit. Budova z roku 1965 a zrenovovaná na začátku 90. let se táhne podél nábřeží mezi mosty pont Louis-Philippe a pont Marie. Pod jejím podloubím najdeme několik obchodů s nábytkem a uměleckými předměty. Pro mě je to jedna z nejošklivějších staveb v centru města a nikdy mě proto ani nenapadlo zjišťovat, jestli se dá dovnitř podívat (dá, teď už to vím), ale možná je čas tento názor přehodnotit. Asociace má svou druhou uměleckou rezidenci na Montmartru a protože tu znám a je to úplně jiné kafe, tak se tam brzy také podíváme.
Stejně tak se časem podíváme i dovnitř samotného Hôtel Aumont, kde dnes sídlí správní soud.
Výhodou nové zahrady je (nebo alespoň v uplynulých dvou letech bylo), že o její existenci stále mnoho lidí neví. Bývá tedy poměrně prázdná a je proto jako dělaná na odpočinek při procházkách po Paříži. Já si k tomu obvykle kupuji do kelímku capuccino v mé oblíbené hipsterské kavárně La Caféothèque, která leží na nábřeží hned vedle Cité internationale des art (52 rue Hôtel de Ville).
Jardin des Arts – Albert Schweitzer, 4. obvod, 10 rue de l’Hôtel de Ville
V nedávném článku o architektu Ricardu Bofillovi, jehož jedna realizace je umístěna za hranicemi Paříže v městečku Cergy, jsem se zmínila i o obelisku, který stojí uprostřed jím navrženého bytového komplexu. Dnes se do Cergy, lépe řečeno do Cergy-Pontoise, protože administrativně jde o dvouměstí, znovu vrátíme a na obelisk se podíváme podrobněji. Cergy-Pontoise, roztažené do oblouku podél zákrutu řeky Oise na západ od Paříže, je jedním z nejmladších francouzských měst, které vzniklo v šedesátých letech minulého století v rámci hromadného budování nových aglomerací, kdy jen v okolí Paříže jich vzniklo pět.
První residenční čtvrť s říčním přístavem byla tehdy postavena v Cergy kolem malého historického jádra s pár kamennými domy a kostelem Saint-Christophe z 12. století. V průběhu dalších tří desetiletí došlo k další mohutné výstavbě. Přibyly nejen pobočky pařížských universit a vědeckých ústavů, ale především čtyři zcela nové čtvrti. Zmíním se jen o dvou – nezajímavém sídlišti s ošklivou brutalistní budovou prefektury kraje Val d´Oise a o něco dál situované moderní čtvrti kolem stanice RER linky A Saint-Christophe. Právě tam na zastávce s ohromnými skleněnými hodinami nad vstupem vystoupíme a vydáme se mezi domy k obelisku, který vykukuje z dálky z náměstí place des Colonnes uprostřed Bofillova bytového komplexu.
U obelisku bude začínat naše procházka po celé délce architektonicko-umělecko-urbanistického projektu s názvem Hlavní osa – Axe majeure. Přestože je osa plná symboliky a skrytých významů, jejím poznávacím znamením se stala rovná dlouhá linie jasně červené lávky.
Než však k lávce dojdeme, bude to chvíli trvat a nejdřív se zastavíme na samém začátku Axe majeure přímo u obelisku. Takto ho uvidíme od vlaku.
Projekt Axe majeure, Hlavní osy, vytvořil izraelský umělec Dani Karavan, který se specializuje na krajinářskou uměleckou tvorbu a hrátky s perspektivou. Jeho díla leží obvykle na pomezí architektury, urbanismu, sochařství, metafory a mystiky. Axe majeure odkazuje symbolicky na historickou osu mezi Louvrem, Champs Elysées a Vítězným obloukem, a to i stejnou délkou tři kilometry. Přestože první představy o této krajinářské architektonické promenádě existovaly už v roce 1980, realizace postupovala pomalu a k jejímu dokončení do dnešní podoby došlo až v polovině nultých let tohoto století s tím, že zatímco první části by si už zasloužily rekonstrukci, její konečná etapa stále ještě nebyla dotvořena.
Promenáda je po celé délce vedena stezkou z bílého betonu, uprostřed níž nás provází trojúhelníková prohlubeň ve tvaru úzkého kanálku. Po cestě projdeme dvanácti zastaveními. Tím prvním je obelisk, nazývaný Tour Belvedère, Vyhlídková věž, na jejíž vrcholek se dá teoreticky vystoupat, prakticky však její dvířka zůstávají stále zavřená. Věž odkazuje na staré pařížské observatoře v čele se sloupem Marie Medicejské, ale kvůli svému lehkému náklonu směrem do údolí i na šikmou věž v Pise. Věž si pohrává se symbolikou dvanáctky – nejen, že je první z dvanácti zastavení, ale její třiceti šesti metrová výška odpovídá trojnásobku čísla dvanáct, a chodník, který od věže vede po celé délce trasy, má také stejný násobek – je široký 3,60 metru. Schodiště, vedoucí na vrchol, má pak dvanáct otáček.
Chodník odvádí chodce mezi domy do volné krajiny přes druhé zastavení – Sad impresionistů Camille Pissarro. Ačkoliv to na horní fotografii není až tak vidět, sad má rozlohu 2,5 hektaru a tvoří ho ovocné stromy, z nichž některé zde rostly už před postavením obytného komplexu. Karavan je proto zachoval a sad pojmenoval po malíři Camille Pissarrovi, který žil v nedalekém městečku Pontoise a pracoval v okolí řeky Oise, stejně jako mnoho jeho dalších kolegů impresionistů. Sad měl být původně doplněn umělým jezerem, to ale nebylo nikdy vytvořeno.
Výhled od sadu směrem do údolí. Ta pustá plocha před námi, přetnutá silnicí, je dalším zastavením, tak zvanou Pařížskou esplanádou, která je v dolní části ozvláštněna betonovým blokem s parní fontánou, která však většinou nefunguje. Součástí mlatového povrchu po stranách betonového chodníku je i půloblouk, vydlážděný dlažebními kameny z nádvoří Louvru, jako odkaz na historii Paříže.
Cesta nás pak dovede až ke čtvrtému zastavení, tvořenému dvanácti bělostnými sloupy, uspořádanými do tří řad po čtyřech. Svojí výškou dvanácti metrů se vracejí k symbolice dvanáctky. Hned pod nimi se terén prudce lomí dolů a z betonového chodníku se stává schodiště. Z jeho vrcholku se nabízí výhled do údolí na řeku Oise a na umělé jezero, vybudované v jejím ohybu. Na obzoru se za dobrého počasí rýsují věžáky v La Défense. Současně odtud vidíme obě části celé promenády – na jednu stranu dohlédneme zpět až na obelisk, na druhé straně vidíme až za jezero, kde trasa končí.
Po obou stranách schodiště leží Zahrada lidských práv – Jardin des droits d´homme, která nese jméno předválečného i poválečného levicového politika a ministra Pierra-Mendèse-France. Zatímco zahrada ve svahu, věnovaná socialistickému politikovi, byla inaugurována v roce 1990 socialistickým prezidentem Mitterrandem, schodiště bylo postaveno v roce 2010 a dnešní podobu získalo až v roce 2015.
Schodiště nás přivede až na úpatí červeného mostu, ale než na něj vstoupíme, čekají nás ještě další dvě zastavení. Tím šestým je Amfiteátr Gérarda Philipa, situovaný přímo pod vstupem na most, a sedmým je vodní nádrž dlouhá šedesát osm metrů a hluboká metr dvacet, která amfiteátr obklopuje a je propojena přímo s řekou Oise. Zdá se to těžko uvěřitelné, ale do amfiteátru se údajně vejdou tři tisíce osob.
Červená lávka se klene nejen přes vodní nádrž, ale i přes řeku Oise. V celé své délce 251 metrů byla dokončena až v roce 2008. Stala se tak nejnápadnějším a přímo emblematickým symbolem celého tohoto díla. Po jejím překonání, kde nás stále doprovází betonový povrch s prohlubní uprostřed, se dostaneme na úzký pruh země mezi řekou a umělým jezerem. Z břehu můžeme vidět další zastavení, kterým je nedaleký kulatý umělý Astronomický ostrov, na který měla původně lávka dosahovat. Konečná část lávky však nebyla nikdy (nebo zatím?) dokončena a proto je ostrov přístupný jen na loďce. Mimo hlavní osu, ale stále v rámci projektu, leží ve vodě další bod cesty, a to desáté zastavení. Kamenná pyramida, ponořená do vody, je vysoká deset metrů a každá její strana měří dvacet metrů. V zadní části směrem k ostrovu je v ní prohlubeň, u které je teoreticky možné přirazit s loďkou a na pyramidu po jejích schodech vyšplhat.
Jedenácté zastavení, u kterého celá trasa končí, mi mezi mými fotkami chybí. Prostě jsem až tam nedošla. Leží až za umělým jezerem u silničního přivaděče u vesnice Ham, kde stojí na nízkém kopečku kovová deska s výřezem. Podle Google map to vypadá takhle.
Účel tohoto na první pohled nesmyslného předmětu na ještě nesmyslnějším místě je ovšem překvapivý a pojí se s tak zvaným dvanáctým zastavením, které vlastně žádným zastavením není. Jde o zelenomodrý laserový paprsek, který po setmění označuje celou trasu promenády. Vychází z vrcholku obelisku a přesně v průběhu trojúhelníkového kanálku v betonovém chodníku probíhá celou cestu až k břehu jezera, kde překonává vodní plochu a zaráží se o tuto kovovou desku. Večerní fotografii nemám (upřímně, Cergy není zrovna místo, kam bych se hodlala vydat nebo kam bych vás chtěla poslat večer potmě), ale podle cizích fotek, které jsem viděla, je to bomba. Dá se to vidět na tomto starém videu, pořízeném zřejmě hned po dokončení prací v roce 1980.
Axe majeure se, kromě jiného, stala na jaře loňského roku součástí virtuální módní přehlídky Louis Vuitton. Kvůli covidu tehdy nebylo možné pořádat tradiční přehlídky s hosty a proto módní dům svou kolekci na rok 2022 představil tímto způsobem.
Nahoře jsme prošli velkou část trasy Axe majeure v délce téměř jednoho kilometru (zbytek do tří kilometrů tvoří vodní hladina) a zůstává poslední otázka, jak se odtud dostat zpět do Paříže. Samozřejmě je možné si celou cestu projít zpátky k vlaku, ale vzhledem ke značnému převýšení a schodům se mi do toho moc nechtělo a zvolila jsem jinou možnost. Od konce červené lávky jsem se vydala doleva podél břehu řeky směrem k říčnímu přístavu ve staré části Cergy. Procházka má něco přes kilometr a jdete v podstatě pořád buď podél vody, nebo si to v některých místech můžete zkrátit přes lesík.
Cesta vás pak navede na most k říčnímu přístavu. Ten je maličký, malebný a příjemný a dá se tady posedět v kavárně a nabrat síly před dalším pochodem.
Z přístavu se potom – nejraději podle mapy – vydáme směrem k druhé stanici RER v Cergy, a to Cergy Préfecture. Budete muset překonat panelákové sídliště a dostat se na betonové prostranství, kde najdete i tu „slavnou“ prefekturu.
Brutalismus v plné kráse, tvarem připomínající budovu Slovenského rozhlasu v Bratislavě ze stejné doby. Hned za prefekturou leží stanice RER. Nebojte, do Paříže se i odtud dostanete pohodlně.
Jak se tam dostat: RER A, stanice Cergy Saint-Christophe. Pokud máte „tramvajenku“ Navigo, jízdné je v ní zahrnuté.
Jedna z nejtypičtějších a nejznámějších pařížských kaváren leží na malém náměstí, pojmenovaném po spisovatelce Colette, která žila v 50. letech v blízkém Palais Royal. Často říkám, že je to jedna z mých oblíbených kaváren, ale vlastně jsem toho v ní ještě moc nenaseděla. Málokdy se v ní dá totiž najít volné místo. Terasa je obvykle plná hostů, kteří se zde zčásti vystavují (kdo nesedí v Café le Nemours, jako by nebyl), a zčásti pozorují procházející.
Přes den tady vysedávají nejen Pařížané, ale také spousta amerických turistů, večer pak úředníci, kterým skončila pracovní doba v některém z blízkých státních úřadů, společně s diváky, kteří míří do Comédie française pod podloubím hned naproti. Pozdě večer se tady zastavují po představení někteří z herců divadla a při troše štěstí zde potkáte i někoho slavného. Pokud však chcete mít jistotu, že se posadíte, stačí přijít na snídani v deštivém nedělním ránu.
Kavárna sama o sobě je jen vysoká úzká místnost se střídmým a elegantním zařízením. Nedávno její interiér zrenovovali, ale přesto hlavní dominantou zůstávají velká okna, vedoucí na náměstí. Velikosti a významu kavárna nabývá teprve na terase, rozložené v podloubí a často překypující hluboko do náměstí, na které se odehrává ten pravý pařížský život.
Kromě snídaně tady během dne dostanete jen běžné kavárenské občerstvení, jako sendviče nebo saláty a taky dortíky. Nezapomeňte na koktejly nebo šampaňské, jste přece v Paříži a ve vaší blízkosti se právě odehrávají dvě představení – jedno divadelní na jevišti Comédie française a druhé, skutečné, mezi jednotlivými hosty nebo i těmi, kdo právě procházejí kolem.
Pamětníci si možná vzpomenou, že na blogu řeč o mineralogickém muzeu už jednou byla. Nebylo to ovšem to dnešní, kam se teď podíváme, ale jiné, které stojí v Jardin des Plantes. A aby toho nebylo málo, tak Paříž má do třetice ještě další podobné muzeum, které najdeme v areálu univerzity Jussieu, ale to zas až někdy jindy. Dnes se vrátíme do École des Mines, kde od učeben a universitní knihovny vystoupáme po schodech přímo ke dveřím tohoto starého muzea.
Muzeum vznikalo postupně se založením a budováním samotné École des Mines jako sbírka kabinetu mineralogie. Oficiálně bylo založeno královským výnosem v roce 1783, ale k jeho systematizaci došlo až poté, co byl v roce 1794 jmenován kurátorem sbírek René Juste Haüy, jehož úkolem bylo „shromáždit sbírku, která bude zahrnovat veškeré minerální produkty na zeměkouli a především v Republice, které musí být uspořádány podle lokalit výskytu“. K velkému rozšíření muzea došlo hlavně poté, co se universita po svém působení v Savojsku přestěhovala definitivně do Paříže, kde pro svoje působení získala palác Vendôme, který pro ně poskytl dostatečné prostory.
Jak už jsem psala v minulém článku o samotné vysoké škole École des Mines, schodiště je obloženo drahými minerály a lemováno obrazy s motivy některých francouzských hor a pohoří, kterým vévodí na čelní stěně Mont Blanc, ale také některých lokalit v zahraničí, zkoumaných Francouzi v 19. století, jako byla například jeskyně Fingal na skotském ostrově Staffa. Na fotce nahoře je pod ním vidět ohromný nefrit, který přivezl ze Sibiře v roce 1847 jeden ze štědrých dárců muzea cestovatel a obchodník Jean-Pierre Alibert, který v Rusku objevil a zkoumal nejen ložisko tohoto druhu jadeitu, ale především ložiska grafitu a jejich možné využití (přestože měl tento grafit výbornou kvalitu a Alibert ho po krátkou dobu na Sibiři těžil a přes Vladivostok a Archangelsk dovážel po moři do Evropy především pro výrobce tužek Faber, z většího využití postupně sešlo právě kvůli vzdálenosti i kvůli místním problémům s těžbou).
Základem dnešních sbírek jsou původní universitní sbírky a četné dary vědců, badatelů a cestovatelů. Celá kolekce zahrnuje přes sto tisíc klasifikovaných exemplářů hornin, minerálů, zkamenělin, vyvřelin, meteoritů i drahokamů, a kromě toho také různé předměty, které jsou z nich vyrobeny, včetně – například – drahokamů z francouzských královských klenotů. Exponáty jsou vystaveny ve sto metrů dlouhé galerii, rozdělené do jednotlivých oddělení, z níž je výhled do Lucemburské zahrady.
Nahoře u jednoho z oken zakladatel René Juste Haüy, dole pak některé rozměrné exponáty, to vše s pohledem do zeleně Lucemburské zahrady.
Některé z drobných kamenů a polodrahokamů si můžete v muzeu koupit
Muzeum může být zajímavou zkušeností i pro ty, co se v „šutrologii“ příliš nevyžívají, a to nejen kvůli exponátům, mezi nimiž jsou i některé vysoce zajímavé exempláře, ale také proto, že nabízí možnost podívat se dovnitř jinak zapovězené prestižní vysoké školy, a v neposlední řadě i pro svoje prostory a neobvyklé výhledy do Lucemburské zahrady.
Musée de minéralogie, 6. obvod, 60 boulevard Saint Michel
úterý 10-12,30 hod a 13,30-18 hod, středa, čtvrtek, pátek 13,30-18 hod, sobota 10-12,30 hod a 14-17 hod. Zavřeno v pondělí, v neděli i o svátcích. V současné době je nutné si vstup předem rezervovat TADY.
Vstupné:
dospělí 6 eur, studenti 3 eur, děti do 12 let zdarma.
My bychom řekli něco jako „vysoká báňská“, i když – aniž bych chtěla snižovat ostravské školství – je mezi oběma vysokými školami nebetyčný rozdíl, už třeba kvůli prestiži. Pařížská École des Mines totiž patří do vybrané skupiny tak zvaných „grandes écoles“, doslova „velkých škol“, o kterých sní všichni budoucí francouzští vysokoškoláci. Na tento typ francouzských vysokých škol se nevstupuje automaticky, ale jen na základě obtížné přijímací zkoušky, na kterou se studenti mohou přihlásit obvykle až po absolvování přípravného ročníku. Tento druh elitní vysoké školy existuje ve Francii téměř ve všech oborech, od medicíny a veterinárního lékařství, přes různé ekonomické, filosofické a inženýrské obory, až po grandes écoles, zabývající se uměním. Úplně nejstarší školou tohoto typu je vojenská důstojnická dělostřelecká škola, založená v roce 1679 v Douai ve Flandrech.
École des Mines, na kterou se dnes podíváme blíže, byla založena v Paříži v roce 1873 výnosem Ludvíka XVI. Je státní a jejím cílem je vychovávat nejen odborníky pro obor průmyslu, surovin a energií, ale také vysoké funkcionáře a kádry do státních funkcí v těchto oborech.
École des Mines sídlí v historickém paláci Hôtel de Vendôme na bulváru Saint-Michel v těsném sousedství Lucemburské zahrady. Nahoře je zahradní průčelí, které však není pro procházející chodce běžně viditelné. Z ulice uvidíte spíše zlatý nápis nad bránou na dolní fotce. Toto své sídlo škola získala v roce 1816 po svém návratu do Paříže poté, co ji z původního sídla na nábřeží Seiny vyhnala Francouzská revoluce na několik let až do Savojska.
V současné době školu navštěvuje přes tisíc studentů. A čím je zde vlastně studium tak zvláštní, že jsou jeho elitní absolventi tolik vyhledávaní? Především tím, že studenti stráví na škole mnohem více času, než jinde. Po absolvování tříletého bakalářského studia následuje dalších pět, a u některých speciálních oborů i šest let magisterského studia, v případě doktorátu jsou to pak další dva roky navíc. V rámci pětiletého magistra jsou zde, kromě sedmi hornicko-geologických oborů, kam patří i energetika nebo jaderné inženýrství, i tři obory matematické a aplikovaná matematika a šest oborů ekonomicko-sociálních, např. veřejné záležitosti a inovace, výrobní systémy a logistika nebo průmyslová ekonomie. Šestiletý magistr pak zahrnuje dalších devatenáct vysoce specializovaných oborů.
V rámci Dnů evropského dědictví vás sice do učeben a aul nepustí, ale je obvykle možné prohlédnout si veřejné prostory školy a knihovnu. Ta je umístěná v těchto krásných zrenovovaných prostorách, kde najdeme i studovnu.
Cenné historické knihy jsou pak umístěny v těchto veřejně nepřístupných historických prostorách.
Součástí sbírek knihovny je pak i menší výstavka různých fyzikálních a geofyzikálních přístrojů a nástrojů, z nichž jsem poznala tak maximálně teodolity, a to jen proto, že jsem jeden podobný musela roky oprašovat doma na polici.
Součástí École des Mines je i Muzeum mineralogie, do kterého se podíváme příště. Jeho návštěva je zároveň i možností, jak do školy aspoň trochu nahlédnout jindy, než jen při Dnech evropského dědictví. Od učeben a knihovny k němu vede schodiště, vyzdobené obrazy s motivy hor a pohoří. Obraz na čelní straně, který je vidět dole, znázorňuje Mont Blanc, který je zde důležitý nejen jako nejvyšší hora Francie, ale také proto, že v době, kdy škola působila v Savojsku, jmenovala se „École pratique des Mines du Mont-Blanc“, „Praktická báňská škola Mont Blancu“.
Ke škole patří i velká anglická zahrada, obehnaná mřížovým plotem, ve kterém najdeme dokonce i vrátka, vedoucí do Lucemburské zahrady, a to do její části, kde leží neveřejné skleníky.
École des Mines, 6. obvod, 60 boulevard Saint-Michel
Slavnou Samaritaine – historický obchodní dům, stojící na nábřeží nedaleko Louvru, zavřel v roce 2005 její vlastník z bezpečnostních důvodů. Dlouhá léta se však o rekonstrukci jen mluvilo, dokonce se spekulovalo, že je s obchodním domem konec, že už neotevře, ale nakonec se rekonstrukce uskutečnila a loni v červnu Samaritaine se svým nádherným secesním interiérem i exteriérem znovu otevřela brány.
Není to ale jen tak obyčejný obchoďák, jako spíš příběh o dvou lidech, kteří se vypracovali z ničeho až na úplný vrchol. Značka La Samaritaine totiž vznikla v roce 1870 jako název malé prodejny, kterou si otevřel mladý obchodník Ernest Cognacq v rue Pont Neuf. Společně se svou ženou Marie-Louise Jaÿ, bývalou prodavačkou z tehdy již existujícího obchodního domu Bon Marché, pak obchod rozšířili do celé budovy a protože jejich malý obchodní dům měl úspěch, začali postupně přikupovat nemovitosti v jeho sousedství, které k němu připojovali. Projekt, který mezitím zabral celý domovní blok, byl nakonec po roce 1883 architektonicky sjednocen a přestavěn. V následujících letech pak oba manželé dokoupili ještě další nemovitosti v okolních ulicích, ze kterých vznikly další pobočky. Obchodům se skvěle dařilo, takže i po smrti obou manželů zůstal obchodní dům v rukou rodiny. Největších obchodních úspěchů firma dosáhla v třiceti poválečných letech, kdy se stala po Galeries Lafayette druhým největším obchodním domem a její motto „On trouve tout à la Samaritaine“ (V Samaritaine najdete všechno) se stalo hlavním heslem všech jejích promyšlených a zábavných reklamních kampaní, které všichni znali. Od poloviny sedmdesátých let však začala její sláva pomalu upadat, budovy postupně degradovaly a ztrácely svůj lesk, až v roce 2001 rodina prodala Samaritaine skupině LVMH, která po ukončení prodeje v roce 2005 začala připravovat náročnou rekonstrukci.
Znalcům pařížských muzeí jméno zakladatelů jistě něco připomíná. Ano, jde o manžele, jejichž umělecké sbírky si dnes můžeme prohlédnout v jednom z paláců ve čtvrti Marais jako Musée Cognacq-Jaÿ.
Pět pater secesní nádhery
Odkud se ale vzal název La Samaritaine? Dávno předtím se tak říkalo vodní pumpě, která stávala od dob Jindřicha IV. až do roku 1813 u blízkého Pont Neuf. Jednalo se o velké čerpací zařízení, které zásobovalo vodou celou čtvrť kolem Louvru, a které bylo umístěno v budově, ozdobené nad vchodem sousoším, znázorňujícím biblické setkání Ježíše a Samaritánky u Jakobovy studny.
Malba Nicolas Raguenat, 1777, obraz je umístěn v Musée Carnavalet. Po pravé straně budova s čerpadlem. Z obrazu je dobře vidět, že už tehdy, stejně jako dnes, stála na Pont Neuf jezdecká socha Jindřicha IV.
Pět podlaží, otevřených do vysokého atria, je propojeno schodištěm, které návštěvníka přivede až nahoru pod prosklenou střechu, zaklenutou nad ozdobným malovaným pásem se secesními rostlinnými a zvířecími motivy. V tomto nejvyšším patře najdeme několik kaváren a restaurací. Další jsou potom v suterénu a v přízemí se vstupem z ulice.
Po rekonstrukci se obchoďák proměnil. Pryč je rozlehlé železářství v suterénu, které tam nahradila kosmetika. Nenajdeme zde ani dřívější domácí potřeby, ani sportovní artikly, ani nábytek nebo sanitární zboží a pryč je i oddělení s drobnými zvířaty a ptáky v přízemí. Zkrátka reklama o tom, že v Samaritaine najdeme „tout“ už dnes neplatí. Mimochodem, když už mluvíme o starých reklamách, tak některé z nich jsou dnes ikonické a všichni je znají. Nejproslulejší je asi tato s King Kongem z roku 1974.
Na rozdíl od minulosti, kdy byla La Samaritaine lidová a pro všechny, v ní dnes najdeme téměř výhradně samé luxusní značky s cenami, které se dotýkají hvězd. Přesto stojí za to si ji projít, už kvůli samotné budově.
Stejně jako dřív, i dnes se Samaritaine skládá z několika částí. Tu největší a nejstarší vidíte nahoře. Patří k ní ještě menší budova ve stejném stylu, která je vklíněná hned v sousedství mezi rue du Pont Neuf a rue de la Monnaie, a ve které najdete levnější značky, jako je třeba Zara. Přímo na nábřeží s výhledem na Pont Neuf pak stojí dostavba z roku 1928 ve stylu art-déco, která dnes, na rozdíl od minulosti, slouží pod názvem Cheval blanc jako luxusní hotel.
A pak tady máme tu nejmodernější část.
Stavbu se zvlněnou skleněnou fasádou na rue de Rivoli určitě nepřehlédnete. Navrhli ji dva japonští architekti, Kazuyo Sejima a Ruye Nishizawa, a byla dokončena na začátku loňského roku. Od historické budovy ji sice odděluje uzoučká rue Baillet, přesto jsou obě stavby propojeny podzemím, kde je vytvořeno dvoupatrové průchozí atrium.
Novou budovu postavili na místě dřívější možná nejopotřebovanější části Samaritaine, která zabírala celý blok starých haussmannovských činžáků. Pravděpodobně nebyla architektonicky nijak významná, jinak by asi investoři nedostali povolení k likvidaci, přesto její zbourání a hlavně nový návrh vyvolaly před lety velké vášně. O něco později, ale stále ještě před zahájením výstavby, byla podél rue de Rivoli vybudovaná ohrada a nízká provizorní stavba, ve které nechali majitelé Samaritaine zřídit informační středisko, které vysvětlovalo jejich záměry, ukazovalo novou podobu a předvádělo prezentace a vizualizace. Přesto tam stávaly skupinky s peticemi proti stavbě a nový záměr se dlouho projednával.
Budoucí staveniště na jaře 2017 před zahájením prací i před vybudováním informačního centra
Mně osobně se nová stavba líbí, možná proto, že na rozdíl od protestujících jsem ke staré budově neměla žádný citový vztah. Ta nová mi připadá nejen funkční, ale díky deformovanému zrcadlení protějších budov i vrcholně zajímavá.
La Samaritaine, 1. obvod, 99 rue de Rivoli nebo 19 rue de la Monnaie
Loni v létě jsem se opět vrátila na jih Paříže, do uličky Villa Seurat, která mě svým půvabem okouzlila už před lety. Téměř všechny domy zde mají nádech funkcionalismu a většina z nich je zapsána na seznamu historických památek, a to nejen proto, že v nich žily slavné osobnosti, ale i pro jejich architektonickou hodnotu. Do jednoho z nich se dnes spolu podíváme.
V domě, o kterém budu dnes vyprávět, žila a pracovala sochařka Chana Orloff. Dům má číslo 7bis a na fotce je to ten prostřední s tmavě červeným ostěním ateliérových oken. Sochařčini dědici ho nechali v původním stavu jako muzeum, které sice není tak úplně běžně přístupné, ale přesto je možné ho navštívit. Provádí zde sochařčina vnučka Ariane.
Chana Orloff se narodila v roce 1888 v malé vesnici na území dnešní Ukrajiny v chudé židovské ortodoxní rodině. Nesměla chodit do školy, protože to v jejím prostředí děvčatům nepříslušelo – jejich úkolem bylo vdát se a rodit děti, takže se naučila číst a psát jen od svých bratrů. Poté, co její rodina v roce 1905 uprchla před protižidovskými pogromy do Palestiny, pracovala jako švadlena a protože byla šikovná a inteligentní, naskytla se jí po pěti letech příležitost odjet do Paříže, kde se uchytila u tehdy slavného krejčího a návrháře Paquina. Kromě toho zde začala na doporučení svého šéfa chodit i na kurzy kreslení, od kterých byl jen krok ke studiu na výtvarné akademii a k modelování.
Její sochařská kariéra začala rychle a stejně tak se i rozvíjela. Její výtvarný styl se Pařížanům líbil a brzy se stala vyhledávanou portrétistkou francouzské i zahraniční elity. Mít bystu od Chany Orloff bylo v módě a sochařka brzy začala vystavovat v nejprestižnějších pařížských galeriích a na uměleckých salonech a její díla začala být zařazována do sbírek muzeí moderního umění. Přátelila se s dalšími dnes slavnými umělci, především těmi, kteří do Paříže přišli z Ruska, jako byl Marc Chagall, Chaïm Soutine, Ossip Zadkin, ale také s Modiglianim nebo Pascinem.
V roce 1916 se provdala za polského židovského básníka Aryho Justmana, se kterým měla syna Elieho. Poté, co její manžel o dva roky později zemřel na španělskou chřipku, se Chana už nevdala a celý svůj další život věnovala synovi a umění.
V průběhu druhé světové války se jí díky varování podařilo na poslední chvíli uprchnout před velkými protižidovskými zátahy z Paříže do Švýcarska (s českým židovským malířem Georgem Karsem, původním jménem Karpelesem, který později spáchal v Ženevě sebevraždu). Po osvobození se v únoru 1945 vrátila do Paříže, kde našla svůj ateliér kompletně zničený a vykradený, a dokonce i těžké sochy, které se nedaly odvézt, byly rozbité.
Následující čtyři poválečné roky věnovala nejen obnově ateliéru, ale také usilovné tvorbě a velkým retrospektivním výstavám v celé Francii i dalších evropských zemích. S velkým úspěchem vystavuje i v New Yorku, Chicagu nebo San Franciscu. V roce 1949 odjela za svojí rodinou do nově založeného státu Izrael, kde žije několik dalších let, vystavuje a podílí se na budování Tel Avivu a kibuců, pro které vytváří celou řadu soch a pomníků. I v dalších letech pak žila a pracovala střídavě v Paříži a v Izraeli. Tam také při přípravě velké výstavy k jejím 80. narozeninám v Tel Avivu v roce 1968 po mrtvici zemřela.
Ateliér Chany Orloff je zajímavý nejen svou historií, ale také pro samotnou stavbu. Přímo pro sochařku ho v roce 1924 navrhl architekt Auguste Perret, pro kterého to byla vůbec první stavba soukromého domu. Chana Orloff si ho nechala postavil na parcele, kterou zakoupila v nově budované uličce Villa Seurat ve 13. obvodu. Vlastně ty parcely koupila dvě, číslo 7 a 7 bis, a zatímco její ateliér postavil Perret, na stavbu druhého domu (na spodní fotografii vpravo), ve kterém později žil se svojí rodinou její syn, si pozvala z Izraele architekta Zeeva Rechtera, žáka Le Corbusiera a jednoho z hlavních architektů při budování Tel Avivu.
Perretem navržená stavba má železobetonový skelet a od okolních domů, které mají většinou hladkou fasádu s funkcionalistickými prvky, se liší nejen výraznými červenými rámy ateliérových oken, oddělených v přízemí vykládaným cihlovým vzorem, ale také ozdobným pásem, stupňovitě vyskládaným z cihel na úrovni druhého patra.
Interiér domu je však úplně hladký a účelný. Vystavená díla v něm zabírají dva přízemní ateliéry – velký výstavní a návštěvní a zadní malý, kde sochařka pracovala.
Vlevo socha syna Elieho, jejíž bronzový odlitek je umístěný nedaleko ateliéru v parčíku na malém náměstí place des Droits de l´Enfant. Uprostřed hlava sochy, kterou sochařka našla po válce rozbitou v zahradě ateliéru a kterou i s torzem těla nechala neopravenou jako memento; vpravo portrét Chaïma Soutina, přítele a krajana, který bydlel také ve Ville Seurat v domě číslo 18. Dole některé z portrétů, vytvořených na zakázku, které Chanu Orloff proslavily.
Portrét Chany Orloff od Amedea Modiglianiho
Atelier Chana Orloff, 13. obvod, 7bis Villa Seurat
Prohlídky s přednáškou (jen ve francouzštině) se konají v pátek, sobotu a neděli, většinou v 16 a v 17 hod, výhradně po předchozí rezervaci na stránkách muzea. Vstupné 12 eur.
U některých výstav v Muzeu židovského umění a historie (Musée d´Art e d´Histoire du Judaisme) je možné koupit rozšířenou vstupenku i do ateliéru Chany Orloff (tak jsem to udělala já, bohužel to neplatí všeobecně, ale jen u vybraných výstav). V takovém případě je vstupné 5,50 eur.
Muzeum s náplní podobnou, jako má naše Uměleckoprůmyslové muzeum, najdete v severním křídle Louvru, v části, která leží podél rue de Rivoli a končí vysokým ozdobným pavilonem Marsan s výhledem do zahrady Tuileries. Na opačné, jižní straně zahrady podél Seiny leží úplně stejné křídlo se stejným pavilonem, pojmenovaným po bohyni Floře. Obě nárožní budovy byly v minulosti spojeny palácem Tuileries, o kterém jsem se letmo zmínila nedávno v článku o ministerstvu školství. Když palác v roce 1871 vyhořel, padl s ním i nárožní pavilon u rue de Rivoli, pojmenovaný po bohyni Pomoně. Na rozdíl od paláce Tuileries byl však tento pavilon obnoven, a to přesně podle protějšího Pavillonu de Flore a poté, co byl prakticky znovu postaven, byl spolu s celým křídlem pojmenován po komtese de Marsan, dceři prince Rohan-Soubise, která mívala v této části Louvru svoje pokoje, když byla guvernantkou královských dětí Ludvíka XVI. a Ludvíka XVIII.
Od roku 1905 je tato část Louvru věnována muzeu, které vystavuje užité a dekorační umění od středověku až do dnešních dnů.
Část severního křídla Marsan, ve kterém sídlí Musée des Arts décoratives. Vzadu je vidět nárožní pavilon. Do muzea se vstupuje buď tudy ze zahrady v místě vedle restaurace Loulou, kterou vidíte v přízemí, nebo z rue de Rivoli, kde leží hlavní vchod.
Sbírky muzea velice široce zahrnují sedm odvětví, a to výtvarná umění, šperky, hračky, tapety, sklo, módu a textil a reklamu a grafiku. Pod výtvarná umění zde patří nejen umění jako takové, ale i to, čemu dnes říkáme design, přičemž je pozornost zaměřena nejen na výtvarnou hodnotu, ale i na hodnotu řemeslnou, na materiály, provedení a na samotný návrh.
Od vstupních prostor procházíte chronologicky pět časových úseků – středověk a renesanci, 17. a 18. století, 19. století, secesi a současnost. Čím výš po schodech v paláci stoupáte, tím mladší doba vás čeká. Není v mých silách tady vše popsat a ukázat, tak jen pro ilustraci několik fotografií z expozic.
Jeden z prvních sálů představuje církevní umění, pocházející z některých již neexistujících kostelů v Evropě, které zde pokrývá období mezi 12. – 16. stoletím.
Za autora reliéfu z glazované keramiky byl dlouho považován italský sochař Andrea della Robbia – toto autorství však bylo pozdějšími analýzami zpochybněno. Jisté je, že pochází z Itálie z doby kolem roku 1520. Zhruba do stejného období spadá i gobelín na spodní fotce.
Už v expozici, věnované středověku, najdeme ukázku tehdejší ložnice. Nábytek ve všech podobách pak zaplňuje velkou část muzea, přičemž největší pozornost je věnována jednotlivým stylům, řemeslnému provedení a návrháři, pokud je znám.
Stejně jako v Muzeu Carnavalet, i tady jsou nábytkové exponáty často uspořádány jako zařízené pokoje, aby měl návštěvník přesnější představu o tehdejším vybavení paláců a domů.
Zařízení tohoto salónu představuje hezkou ukázku měšťanského bytu bohaté rodiny z konce 18. století. Pochází z domu číslo 16 na place Vendôme – tehdejší place Louis-le-Grand, kde ho na začátku 20. století nový majitel domu demontoval a prodal jednomu z pařížských dekoratérů, který ho věnoval muzeu.
Také nábytek z další expozice má svoje přesné určení. Pochází z doby po roku 1815, kdy byla po Napoleonově porážce znovu instalována monarchie. Tak zvané období Restaurace sebou přineslo nejen Ludvíka XVIII., ale také zálibu v jednoduché módě. K tomu patřily také hladké křivky nábytku, světlé dřevo a zdobení intarziemi a bronzem. Nábytek na horním obrázku patřil vévodkyni de Berry, která v letech 1815 – 1830 obývala pavilon Marsan.
Období secese zastupuje několik francouzských návrhářů. Tím nejznámějším je Hector Guimard (proslavený svými známými secesními vstupy do metra). Na fotografii vlevo je ukázka jeho nábytku z doby kolem roku 1903. Ze stejného období je potom i dubová ložnice na vedlejší fotografii, kterou navrhl Louis Majorelle.
Muzeum je zajímavé nejen díky exponátům, ale také kvůli pro samotné budově. Ta byla přizpůsobena potřebám muzea vnitřními vestavbami, které vytvářejí dlouhé galerie s expozicemi drobnějších předmětů, jako obrazů, soch, skla, porcelánu nebo šperků, a také vestavěná patra pro drobný nábytek. Vznikly tak zajímavé průhledy mezi jednotlivými patry, hra světel a stínů a odrazy na sklech, kryjících vnitřní oblouky. Na části vnitřních úprav spolupracoval i slavný architekt Jean Nouvel.
V expozici, věnované modernímu nábytku, najdeme snad všechny nejznámější návrháře, počínaje Le Corbusierem s jeho nábytkem z rezidence Cité radieuse v Marseille (vlevo), přes klasické a ikonické návrhy dodnes prodávaného designového nábytku, až po extravagantní kusy, jako je například křeslo Poltrona di Proust od Alessandra Mendiniho (vpravo).
V oddělení moderního designu na vás najednou zasvítí jasné barvy hraček, které všichni známe – oblíbený buvol a žirafa české návrhářky Libuše Niklové z roku 1974. Jednu dobu je za poměrně vysokou cenu prodávali i v muzejním obchodu se suvenýry.
Kromě exponátů má muzeum ovšem ještě jednu atraktivní zajímavost, kvůli které stojí za to ho navštívit, a to neskutečné výhledy do všech stran. Navíc jsou tomu expozice přizpůsobeny a přístup k oknům je nejen možný, ale dokonce i usnadněný do té míry, že jsou u některých z nich vybudovány pozorovatelny.
Kromě stálých sbírek pořádá muzeum i krátkodobé tematické výstavy. Ty jsou v současné době tři – móda podle slavného návrháře Thierryho Muglera (Thierry Mugler Couturissime – do 24. dubna 2022), design pro všechny v levných obchodních domech (Design pour tous: de Prisunic à Monopix, une aventure française – do 15. května 2022) a výstavu o Malém princi (A‘ la rencontre du Petit Prince – do 26. června 2022).
Pod muzeum patří i Musée Camondo. Dá se zde proto koupit výhodnější dvojitá vstupenka do obou muzeí.
Otevřeno denně kromě pondělí od 11 do 18 hod., ve čtvrtek do 21 hod.
Vstupné 14 eur, do 26 let zdarma. Vstupenky je dobré kupovat předem TADY, vyhnete se frontám. Doporučuji udělat si zároveň i rezervaci předem na určitý den a hodinu, zvlášť pro vstup zdarma, kde je vyhrazen jen určitý počet míst zdarma a víc dovnitř nepustí, i když má návštěvník na neplacený vstup právo (většinou to nehrozí, takový nával v muzeu není, ale může se to stát).
Zatím platí veškerá proticovidová opatření, jako pass sanitaire a roušky.
Musée des Arts Décoratifs, 1. obvod, 107-111 rue de Rivoli
„Gaz à tous les étages“, hlásají tabulky na téměř všech domech v úzké uličce Cité de Trévise. Plyn na všech podlažích totiž nebyl v době, kdy domy vznikaly, nic běžného. Stavitelé tím chtěli dát najevo, že tady stavějí nóbl domy s veškerým pohodlím, ke kterému patří nejen plyn, ale i tekoucí voda v každém patře.
Ulička tvoří krátkou spojku mezi dvěma kolmými ulicemi rue Richer a rue Bleue, a aby se v ní nemohl prohánět vítr, který by vířil prach, udělali uprostřed ní uzlík ve formě malého parčíku s fontánou. Ten měl na starosti zahradník, který pečoval i o malé zahrady v vnitroblocích.
Ulička byla postavena v letech 1838 – 1840 celá naráz stejným stavitelem podle plánů architekta, kterým byl Édouard Moll. Ten ji navrhl v romantickém italianizujícím eklektickém stylu na pozemcích, které vznikly rozparcelováním zahrady jednoho ze zbořených soukromých paláců, které tady, v blízkosti tehdejších hradeb a tedy na kraji města, stávaly. Hradby se v té době postupně bouraly a posouvaly dál od centra (v tomto směru až za Montmartre) a celá čtvrť zažívala rozmach. Stavěly se domy, divadla a kavárny, do kterých se přesouvala z centra pařížská smetánka. Cité de Trévise, v níž se podle soukromého nařízení nesměly objevit žádné obchody nebo dílny, měla proto vzniknout jako klidné uzavřené útočiště pro bohaté obyvatele. Proto také od samého začátku byla na obou svých stranách uzavřena mřížovou branou, aby do ní nemohl vniknout nikdo nepovolaný. O to se starali dva domovníci a hlídači.
Postupem času ulička ztratila svůj lesk, také proto, že se společenský život pomalu přeléval do jiných čtvrtí Paříže a devítka vycházela z módy. Přesto její exkluzivita vydržela více než sto let a teprve v roce 1950 se její brány otevřely pro chodce a až od roku 1983 je veřejná. Díky tomu si dodnes můžeme prohlížet zachovalé stavební prvky, štuky na fasádách, decentní okenice a hlavně nádherné vstupní dveře domů, jedny hezčí než druhé.
A kde se vzal název Cité de Trévise, připomínající italské město Treviso? Tehdy ho prostě okopírovali podle rovnoběžné rue de Trévise. Obě ulice jsou tak pojmenovány po maršálovi Édouardu Mortierovi, vévodovi z Trevisa.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.