Odpoledne v Médanu

Část Médanu tady byla už v článku o domu Émila Zoly, ale městečko je tak půvabné, že by byla škoda omezit se jen na dům slavného spisovatele a neprohlédnout si ho celé. Leží na severozápad od Paříže, kde tok Seiny vytváří tři mohutné zákruty, které se v oblouku mezi kopci zařezávají do krajiny. Od levého břehu řeky se tady prudce zvedá svah, ve kterém stojí hezké staré vilky a rodinné domy. Zatímco Zolův dům stojí téměř až u řeky, o něco výš ve svahu se nad ním tyčí čtyřhranné věže místního zámku, v této roční době ponořené do modři vistárií, kosatců, plaménků a zvonků.

Původní tvrz z 9. století sloužila v dalších stoletích jako lovecký zámeček, a to až do 16. století, kdy ho získala šlechtická rodina, která ho nechala přestavět. Přestože nikdy nebyl královským majetkem, traduje se, že sem kolem roku 1635 jezdil na lov král Jindřich IV. V následujících stoletích se zde vystřídalo několik majitelů, mezi něž patřil ve 20. letech minulého století i belgický spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu Maurice Maeterlinck. V roce 1956 zámek vyhořel a zůstal opuštěný až do roku 1977, kdy ho v dražbě koupili současní majitelé. Není běžně přístupný, ale jednou měsíčně zde majitelé organizují prohlídky (ta příští bude 18. června). Na ty je nutné se předem přihlásit podle údajů na stránkách zámku.

Hlavní ulice v Médanu jsou rozloženy ve svahu po vrstevnicích, takže přímo pod zámkem můžeme pod kopcem vidět další dvě věže. Patří ke kostelu Saint-Germain z druhé poloviny 17. století. V současné době prochází restaurováním a přestože jeho fasáda už září světlou barvou čerstvě vyčištěných kamenů, v interiéru se stále pracuje a kostel není přístupný. Práce by měly skončit v roce 2023.

O další silnici níž se dostáváme až k Zolovu domu. Ten už známe, takže ho mineme a úzkou kolmou silnicí se vypravíme podél domu k železniční trati, od které dům vidíme zase z jiného úhlu.

Krátkou silničkou sejdeme až k Seině. Břeh je lemovaný nízkými domky a venkovskými hospodami. Celé městečko se svými starými usedlostmi i bývalými letními sídly pařížské šlechty působí tak klidným a utěšujícím dojmem, že se nám odtud ani nebude chtít.

Médan má sice spoustu krás, ale má taky jednu velkou vadu, na kterou si stěžoval už Zola. Přestože jím prochází hlavní železniční trať z Paříže do Rouenu, kterou má velká část domů v údolí přímo za zahradou, není tady nádraží. Je tedy nutno vystoupit už v Poissy a zbytek dojet autobusem. A nebo – tak jako jsem to udělala já – vystoupit ve dva kilometry vzdáleném Villennes sur Seine a potom jít pěšky. Cesta vede po silničce mezi krásnými starými vilkami a uteče jako nic.

Ještě před tím, než se na ni vydáte, však stojí za to udělat si menší okruh přímo ve Villennes. Všechno zajímavé je zde hned u nádraží a i tady, v malém zapadlém městečku s pěti tisíci obyvateli, se krása rozdávala ve velkém. Už to nádražíčko stojí za to.

Kostel Saint-Nicolas stojí hned vedle nádraží. Pochází z 11. století a v minulosti patřil pod pařížské opatství Saint-Germain-des-Prés.
Tržnice a kašna vedle kostela. Vždyť to říkám, že je tady všechno po ruce.

Dvorek přímo naproti tržnici
Místní park

Hlavní ulice ve Villennes sur Seine. Když půjdete pořád rovně, dojdete až do Médanu k Zolovu domu...

… a pokud byste se vydali na opačnou stranu, přivede vás tohle úžasné stromořadí do Poissy.

Když jsem se pak z Médanu chystala zpět do Paříže, hledala jsem jinou možnost, abych nemusela jít stejnou silnicí, po jaké jsem přišla. Nejdřív jsem myslela, že to půjde přímo podél řeky, ale podle mapy se zdá, že je cesta v krátkém úseku soukromá a tedy možná neprůchozí. Proto jsem se rozhodla, že se vydám na druhou stranu a do Paříže pojedu ze vzdálenějšího nádraží ve Verneuil sur Seine. Jsou to také dva kilometry, ale to už taková zábava nebyla, cesta moc pěkná není a městečko zkraje taky moc ne. Na své si přijdete až v jeho historickém jádru, kde najdete hezký kostelík a starodávné náměstíčko.

Verneuil sur Seine s kostelem Saint-Martin z 11. století, později přestavěném nejdříve v románském a ve 13. století v gotickém stylu.

Jak se tam dostat: Vlakem s označením J z Gare Saint-Lazare do Poissy a potom autobusem 26 do stanice Château v Médanu. V neděli, kdy autobus nejezdí, doporučuji jet tímtéž vlakem o stanici dál do Villennes sur Seines, odkud je to do Médanu 2 kilometry pěšky hezkou vilovou zástavbou.

V případě, že máte kartičku Navigo, jízdné na vlak i autobus je v ní zahrnuto.

Záhadné dvory v rue Saint-Jacques

Na psaní pařížského blogu je vzrušující to, že se při pátrání po informacích o zdánlivě obyčejném paláci, domě nebo zahradě často podaří odhalit nečekané historické souvislosti. Stejně tak to bylo i v případě tajemných starých dvorků, ležících v hloubi areálu, do kterého se vstupuje vždy otevřeným průchodem jednoho starého domu v rue Saint-Jacques v 5. obvodu.

Místo, o kterém bude dnes řeč, leží hned vedle bývalého opatství Val-de-Grâce s kostelem, zasvěceným Panně Marii. Obojí zde nechala ve 20. letech 17. století postavit královna Anna Rakouská, manželka Ludvíka XIII., pro řád benediktinek jako poděkování za narození syna Ludvíka XIV. Historii půvabného areálu bývalého kláštera, který byl zrušen za Francouzské revoluce, nikdy nebyl obnoven a dnes v něm sídlí Muzeum vojenského lékařství, spadající pod sousední vojenskou nemocnici Val-de Grâce, najdete v obou starších článcích. Je zajímavá nejen sama o sobě, ale může sloužit také jako úvod k dnešnímu článku.

Klášter Val-de-Grâce s kostelem. Po jeho levé straně najdeme vchod na dvorky, o kterých bude řeč dnes. Mimochodem, pokud byste sem zavítali, nezapomeňte se podívat v protilehlé rue de Val-de-Grâce na číslo 6 (zhruba v místech, odkud jsem fotila tuto fotku) – najdete tam francouzsko-českou pamětní desku, upozorňující, že právě tady se nacházel slavný ateliér Alfonse Muchy.

Za domem pak najdeme dvorky, lemované vysokou kamennou zdí opatství a vydlážděné velkými kočičími hlavami, s průchody, mřížovými branami, malou zahradou za mřížovým plotem a až úplně vzadu za branou další nádvoří s lavičkou a s kaplí, poměrně nově zrestaurovanou, ale stavebně zasazenou do vedlejší staré budovy.

Kostel Panny Marie z vedlejšího opatství Val-de-Grâce za mohutnou zdí

Původně jsem chtěla ukázat dvorky jen jako hezkou historickou součást této čtvrti, ale když jsem se pustila do pátrání o kapli, zjistila jsem, že to bude složitější. Zbožná Anna Rakouská totiž nezaložila jen opatství Val-de-Grâce, ale v jeho těsné blízkosti ještě další tři kláštery pro ženské řády uršulinek, anglických benediktinek a feulantek, což byl řád reformované odnože benediktinek. Ten poslední ležel hned za severní zdí Val-de-Grâce. Všechny tři kláštery spolu sousedily a také měly společný osud – po Francouzské revoluci byly nenávratně zrušeny, jejich budovy byly pobořeny nebo přeměněny pro úplně jiné účely. Klášter feulantek, zrušený v roce 1792, byl prodán a proměněn na byty. Většina klášterních budov i s kostelem byla postupem času zbořena a na jejich místě vyrostly nové stavby. Zůstala zachována jen jedna část budovy v dnešní rue des Feuillantines, proražené v roce 1805 napříč bývalými klášterními pozemky, která dnes slouží jako škola. Na budově najdeme dvě pamětní desky – jako dítě tu žil v letech 1808 až 1813 Victor Hugo a o dvacet let později, když byla budova proměněna na školu, sem chodil malý Louis Pasteur.

Zachoval se také kus jižní části kláštera, přesně té, jejíž součástí jsou i dnešní záhadné dvory. Tím se vysvětluje jednak to, že jsou několika branami propojeny s Val-de-Grâce, že jedno křídlo opatství zasahuje až do prostoru vedlejších staveb a také existence kaple.

Ve starých klášterních budovách dnes sídlí kromě soukromé umělecké školy Paris American Academy, zaměřené na design a tvůrčí psaní, i soukromá konzervatoř Schola Cantorum. Ta má svůj sál právě v bývalé kapli.

Dvory jsou sice soukromé, žádný zákaz vstupu zde však není a brána je stále otevřená.

5. obvod, 277 rue Saint-Jacques

Umělecké ateliéry ve čtvrti Père-Lachaise

Pozoruhodný umělecký život se dá v Paříži pozorovat nejen v galeriích a muzeích, ale občas i přímo mezi samotnými umělci. Někteří z nich totiž otvírají své ateliéry jednou ročně pro veřejnost. Je to příležitost, jak se seznámit s jejich prací, ale také jak objevit jejich ateliéry, umístěné většinou na malebných zapadlých dvorcích, v běžně nepřístupných pasážích a průchodech nebo zadních traktech měšťanských domů a činžáků. Téměř vždy je to vzrušující výprava do neznámého světa.

Umělci se obvykle sdružují neformálně v rámci své čtvrti, často v těch lidovějších a tedy levnějších obvodech, jako je třeba 20., 19. nebo 14. (není to však pravidlo, zrovna minulý týden své ateliéry otevřeli i umělci z bohatého 6. obvodu), proto se Dny otevřených ateliérů většinou mění na poznávací výpravy jednotlivými čtvrtěmi, zapadlými periferiemi a polovičním venkovem.

V minulosti jsem sice pár takových prohlídek už absolvovala, ale ateliéry ve čtvrti, kam vás vezmu dnes, jsem před dvěma týdny viděla poprvé. Pořádalo je sdružení umělců ze čtvrti Père-Lachaise, která je jednou ze čtyř čtvrtí 20. obvodu, ale účastnili se i umělci z vedlejší čtvrti Charonne. Je to jedna z mých nejoblíbenějších částí Paříže, prošla jsem ji mnohokrát křížem krážem, a přesto mě tentokrát, kdy se mi otevřely i normálně zavřené domy a dvorky, znovu a znovu překvapovala, zvlášť když jsem předem netušila, co v nich najdu. Ulice, kterými jsem i tentokrát chodila, si můžete připomenout v mých dvou starých článcích TADY a TADY.

Umělci pojali tuto akci různými způsoby. Někdo měl svá díla vzorně pověšená na zdi i s cenovkami, jiný se tím neobtěžoval, opřel obrazy o zem nebo rozestavěl po nábytku, nechal mezi nimi návštěvníky procházet a nevšímal si jich. Na dalším dvorku jsem našla improvizovanou galerii a přímo do ateliéru se nesmělo. Jinde jsem v zanedbané zahradě bývalé továrničky, přeměněné na ateliér, narazila už v pět odpoledne na docela slušně rozjetý mejdan, na kterém se nedalo ani poznat, kdo je návštěva a kdo místní, a hned ve vedlejší ulici nás postarší paní malířka zvala až do svého načančaného obýváku. No a někde majitel v klidu pracoval a bylo mu úplně jedno, kdo mu leze pomalu až do kuchyně.

Za to sobotní odpoledne jsem stihla asi deset ateliérů. Ne všude mi připadalo vhodné fotit, někde si to majitel výslovně nepřál, jinde jsem zase fotit zapomněla. Dnešní galerie nebude ani tak o konkrétních umělcích a jejich dílech, vlastně jsem je ani moc nefotila, ale spíše jen o objevování ateliérů a zákoutí, procházka a náladový průřez toho, co vše se dá za jedno odpoledne vidět, projít a prožít.

Většina navštívených míst leží v uličkách, které přiléhají k jihovýchodní zdi hřbitova Père-Lachaise, nebo podél rue Saint-Blaise a rue des Vignoles.

Jedno z nejkrásnějších nově objevených míst, navíc tam, kde bych ho vůbec nečekala. Do ulice totiž vede jen průčelí moderní budovy. V její velké zahradě, sousedící s veřejným parkem nazývaným Jardin naturel, který představuje kousek syrové přírody v srdci rušné čtvrti, je v nízké cihlové budově několik ateliérů, včetně tohoto sochařského

Slepá ulička, kde tento ateliér leží, končí u vysoké kamenné zdi s bočním vchodem na hřbitov Père-Lachaise.

Další dvorek o uličku dál. I tady to byla nesmírná krása.

Ve stejné uličce – vchod, dvorek, labyrint chodeb v zadním traktu a potom rozlehlá přístavba, působící spíš jako divadelní sál než jako ateliér. Bohužel temný tak, že skoro nešel fotit

A tady jen dvorek, přeměněný na výstavní sál

Nejkrásnější z ateliérů, který jsem tentokrát viděla, leží přímo v rušné rue de Bagnolet. Musíte se ovšem proplést přes přední dvorky a zahrady, než najdete vzadu starou dřevěnou stavbu s velkými okny, celou ponořenou do zeleně. Krásu umocňovalo nízké světlo pozdního odpoledne. Ateliér byl vyfocený v plné kráse i na jednom z plakátů k této akci, proto se tady dveře netrhly.

Ateliér vpravo není v zeleni skoro vidět.

Přiznám se, že k večeru už jsem po odpočinku a aperitivu na place de la Réunion zapomněla fotit. Z mé oblíbené rue de Vignoles mám proto jen tyto fotky dole. Ateliér je sice umístěný v přízemí jedné z nových staveb, které nahradily před pár lety zbořenou kolmou uličku, ale přesto působil malebně a byl plný obrazů očí. Jen části lidské tváře, mezi obočím a nosem. V tom množství to vypadlo dost děsivě.

Další ateliér v poměrně nové budově kousek od kostela Saint-Germain-de-Charonne, kde by ho člověk vůbec nečekal, a přesto díky zeleni a rozlehlému dvoru působil víc než přitažlivě.

Pokud jsem vás navnadila na to, že pochod mezi uměleckými ateliéry může být zábavný, a pokud jste nebo budete v Paříži příští víkend, tj. 11. a 12. června, mám pro vás hned i tip na další podobnou akci. Pořádají ji umělci, sdružení ve skupině Lézarts de la Bièvre, kteří působí v 5. a 13. obvodu (a tedy ve čtvrtích, kudy dřív protékala dnes už zakrytá a zatrubněná říčka Bièvre). Na jejich stránkách najdete nejen další informace, ale také podrobnou mapku, co a kde se tam dá navštívit. Před pár lety jsem to tam také absolvovala a šla bych hned znovu. Nejvíc asi doporučuji trasu ve čtvrti Butte aux Cailles. Určitě se vám to bude líbit.

Knihovna Arsenal

Cenné středověké rukopisy, historické encyklopedie, vzácné prvotisky, staré mapy nebo ručně psané historické partitury z vlastnictví markýze de Paulmy jsou od roku 1757 uchovávány v budově, ležící jen pár desítek metrů od Seiny a kousek od place de la Bastille, která však původně sloužila k úplně jiným účelům.

Strohou podlouhlou budovu nechal postavit v roce 1512 Ludvík XII. a až do poloviny 18. století sloužila jako arsenál – královská zbrojnice, v níž byly uchovávány nejen zbraně, ale především střelný prach a munice. Kromě toho sloužila jako královská slévárna, kde byly odlity, například, i sochy pro park ve Versailles. V jejích zdech měl své sídlo i vrchní velitel královského dělostřelectva, což byla za Starého režimu honosná funkce, zastávaná vysokou šlechtou, která vyžadovala lesk a slávu a tomu odpovídající komnaty. Proto byla budova kolem roku 1715 přestavěna tak, aby zde měli velitelé ty nejlepší podmínky a pohodlí. Posledním, kdo zde úřadoval a bydlel, byl právě markýz de Paulmy, který v arsenálu zůstal i po zrušení své funkce v roce 1755, kdy byl pověřen, aby areál dále spravoval. Jako milovník knih se rozhodl do prázdných sálů přemístit nejen svoji cennou osobní sbírku, ale shromažďovat zde další svazky. V krátkém čase tak vznikla druhá největší královská knihovna.

Knihovna byla jako zázrakem ušetřena při Francouzské revoluci, přestože do ní původně povstalci také mířili – ostatně od Bastilly to neměli daleko. Naopak se v prvních porevolučních letech velmi rozrostla, protože sem byl přemístěn nejen archiv samotné Bastilly, ale byly tam sváženy i knihy ze zrušených klášterů. V roce 1797 byla zpřístupněna pro veřejnost a o zhruba sto padesát let později byla začleněna pod Francouzskou národní knihovnu. Dnes má více než milion svazků, z toho více než sto padesát tisíc z doby před rokem 1880.

Hlavní schodiště

Knihovna je zajímavá nejen pro svoje literární fondy nebo starožitné vybavení čítárny a studovny, ale také tím, že v ní zůstaly zachovány salóny, které sloužily v minulosti vrchním velitelům královského dělostřelectva. Ty je možné v rámci komentované prohlídky navštívit a prohlédnout si je. K vidění jsou tu, například, místnosti, které nechal v 17. století zařídit maršál de la Meilleraye, který byl ve funkci v době Ludvíka XIII., nebo jedinečný rokokový hudební salón.

Cenné malované obložení bytu maršála de la Meilleraye

Pohled do rokokového hudebního salónu

Vybavení literárního salónu z 19. století

Pohled na náměstí před knihovnou. Za křižovatkou leží square Henri Galli, v jehož středu jsou uloženy zbytky jedné z osmi věží Bastilly, které byly nalezeny při stavbě linky metra 1 v nedaleké rue Saint-Antoine.

Bibliothèque de l´Arsenal, 4. obvod, 1-3 rue de Sully

Komentované prohlídky pouze ve francouzštině a po předchozí rezervaci telefonicky na čísle 0153794949 (pondělí až pátek od 9 do 17 hod), nebo emailem na adrese visites@bnf.fr. Vstupné 3 eur.

Nad Paříží v balónu

Pokud netrpíte závratí a máte rádi rozhledy z výšky, můžete se na Paříž podívat z balónu. Stačí vydat se do parku André Citroën na jihozápadě 15. obvodu a nastoupit. Nepůjde ovšem o skutečný let, protože balón je pevně připoutaný k zemi; přesto vás vynese do výšky 150 metrů, ze které můžete město objevovat zase z dalšího úhlu.

Balón, ukotvený uprostřed centrálního trávníku jen kousek od Seiny, má celkovou výšku třicet dva metrů a je naplněný 6000 m3 hélia. Jeho koš, do kterého se vejde třicet dospělých nebo šedesát dětí, má tvar prstence. Vynášení turistů nad město je však jeho druhotným úkolem a přidanou hodnotou, protože jeho primárním cílem je měřit kvalitu ovzduší.

Let, pokud se tomu tak dá říkat, ovšem netrvá dlouho. Ve vzduchu se zdržíte jen deset minut, během kterých si však stačíte město prohlédnout a vyfotografovat doslova ze všech stran.

Balón se vznáší jen při dobrém počasí a hlavně v absolutním bezvětří, je proto potřeba si to pohlídat, abyste nešli nadarmo (já jsem to netrefila a šla zbytečně dvakrát, než jsem měla konečně štěstí). Doporučuji také volit raději všední den, o víkendu je před pokladnou dlouhá fronta.

Neobvyklý pohled na Eiffelovku s věžáky ve čtvrti Grenelle. Vlevo je vidět Seina s ostrovem Île des Cygnes a malou kopií Sochy Svobody v čele. Úplně vlevo vzadu na obzoru stojí třípatrová skládačka nového Justičního paláce v 17. obvodu.

Seina s mostem Mirabeau a za ní 16. obvod, po pravé straně se stříbřitou kulatou budovou Radio France.

Za hustou změtí rezidenčních činžáků a věžáků 16. obvodu se tyčí hradba mrakodrapů v La Défense.

Znovu Eiffelovka, tentokrát severovýchodním směrem a s Montmartrem na obzoru.

Pohled na Montmartre s kostelem Sacré-Coeur. V popředí trojkřídlá prosklená střecha Grand Palais, ještě před ní novogotická věž amerického kostela přímo na levém břehu Seiny.

Pohled směrem k východu přes celý 15., 14. a 13. obvod, vlevo s černým věžákem Montparnasse.

Pohled na park z výšky s čekajícími na letecký zážitek. V tom hranatém dřevěném domečku se prodávají vstupenky.

Parc André Citroën, 15. obvod

Jak se tam dostat: metro Javel (linka 10) nebo Balard (linka 8), eventuálně RER C stanice Javel nebo Boulevard Victor

Otevřeno pouze v příznivém počasí denně od 9,30 až do uzavření parku (mění se podle ročního období)

Tarif: dospělí 15 Eur, děti do 11 let 8 Eur, do 3 let zdarma. Děti s trvalým bydlištěm v Paříži zdarma.

Pařížské výstavy léta 2022

Paříž je každý rok a v každém ročním období plná zajímavých výstav. Pokud se tam chystáte na dovolenou během letošního jara nebo léta, může vám přijít vhod přehled těch nejzajímavějších.

Notre-Dame de Paris

Kdybych měla doporučit jednu jedinou výstavu, kterou si nesmíte nechat ujít, byla by to právě tato. V krásných gotických prostorách Collège des Bernardins, bývalého kláštera řádu cisterciáků, uspořádalo město výstavu o minulosti a současném restaurování katedrály Notre-Dame. Velké panely s fotografiemi a obrazy se vrací ke všem významným událostem a milníkům katedrály, od její výstavby, přes svatbu Jindřicha IV. nebo korunovaci Napoleona císařem, až po požár z 15. dubna 2019 a současné probíhající práce. Výstavu procházíte se zapůjčeným tabletem v ruce a v interaktivním programu si můžete v několika jazycích všechny tyto události podrobně zobrazit a přehrát ve všech souvislostech. K výstavě se tady ještě brzy vrátím v samostatném článku.

Collège des Bernardins, 5. obvod, rue de Poissy. Vstup zdarma. Do 17. července 2022.

Toyen a další v MAM

O výstavě Toyen jsem tady psala už minulý týden. Tímto ji jen připomínám a zároveň chci potvrdit, že za prohlídku stojí celé Muzeum moderního umění, nedávno znovu uspořádané a doplněné.

Kromě Toyen jsou tu k vidění také tři další krátkodobé výstavy, jak je vidět z plakátů na dolní fotografii. Výstava Yves Saint-Laurent je součástí expozice, uspořádané k 60. výročí jeho první přehlídky a rozdělené do šesti nejvýznamnějších pařížských muzeí, kde se můžete s jeho modely setkat volně mezi exponáty. Kromě MAM jsem jinde jeho návrhy ještě neviděla, ale konečně jsem při této příležitosti navštívila jeho muzeum (ležící, mimochodem, hned za rohem od MAM, takže to byl bleskový a okamžitě zrealizovaný nápad), které tuto akci zastřešuje. V některém z příštích článků vám ho také ukážu.

Plastiky Anity Molinero měly, podle toho, co jsem viděla, v MAM velkou návštěvnost. Já jsem dovnitř nešla a musela mi stačit ukázka z červených plastových popelnic ve fontáně před muzeem.

Plakáty před muzeem s přehledem současných krátkodobých výstav

Modely Yvese Saint-Laurenta mezi moderními plátny v MAM

Plastika Anity Molinero před MAM

Musée d´Art Moderne, 16. obvod, 11 avenue du Président Wilson, muzeum (a tedy i YSL) vstup zdarma, ostatní výstavy kolem 13 Eur.

Pionnières

„Pionýrky“ pro nás zní dost podivně, tak snad raději „Průkopnice“. Tak se jmenuje výstava o ženách umělkyních, působících ve Francii v tak zvaných „annés folles“, bláznivých 20. a 30. letech, ať už v oblasti malířství, sochařství, filmu, literatury nebo hudby. Na začátku nechybí ani připomínka počátků feminismu ve Francii, otázky volebního práva žen a celkově jejich situace ve společnosti (věděli jste například, že ve Francii až do roku 1965 musela mít vdaná žena svolení manžela k tomu, aby mohla pracovat?)

Jako hlavní plakát výstavy byl zvolen obraz od Tamary de Lempicky. Mimochem, pokud vás zajímá, kde tato zvláštní umělkyně tvořila, tak momentálně je v prodeji její bývalý ateliér ve 14. obvodu a i když jeho cena 2,5 milionu eur vyráží dech, fotky interiéru za podívání určitě stojí.

Kromě řady dalších významných umělkyň jsou na výstavě vystaveny i obrazy mých oblíbených malířek Marie Laurencin a Suzanne Valadon (a také plastiky Chany Orloff, jejíž ateliér jsme tady také nedávno viděli).

Musée du Luxembourg, 6. obvod, 19 rue du Vaugirard, vstupné 13 Eur, do 25 9 Eur, do 16 let zdarma. Do 10. července 2022.

Steve McCurry

Retrospektiva slavného amerického fotografa v Musée Maillol přináší výběr z jeho díla, které vytvořil v řadě zemí doslova kolem celé zeměkoule. I kdyby vám jeho jméno nic neřeklo, jeho nejznámější fotografii afghánské dívky s velkýma zelenýma očima jste už určitě viděli. Na výstavě ji navíc můžete vidět v konfrontaci se snímkem, pořízeným o osmnáct let později, když fotograf tuto ženu znovu našel.

Portrétů, které se na vás ze tmy upřeně dívají, tady najdete několik desítek a všechny jsou úchvatné, profesionální a dokonalé. Trochu jsem se předem obávala, aby to nebyla výstava „jedné fotky“, ale to opravdu není. Navíc tady kromě portrétů najdeme i další fotografie z ulice nebo krajiny, které mají oproti portrétům ještě další plán a přidanou hodnotu, ať už je to hra stínů, zvláštní světlo, silueta nebo záměrná neostrost.

Musée Maillol, 7. obvod, vstupné 15 Eur, studenti 13 Eur. Bohužel jen do 29. 5. 2022.

Au sources des Nymphéas

Za inspirací lekníny se můžete vydat do Musée de l´Orangerie, kde jsou vystavena některá díla, která vytvořili impresionisté v roli dekoratérů. Kromě obrazů, jejichž úkolem bylo ozdobit zeď, tady uvidíme i malovaný nábytek, porcelán nebo vějíř, to vše jako odpověď na zde vystavené slavné Monetovy velkoformátové lekníny, které byly vytvořeny právě se záměrem rozzářit prázdné zdi.

Musée de l´Orangerie, 1. obvod, Jardin des Tuileries, vstupné 12,5 Eur, do 18 let 10 Eur. Do 11. července 2022.

Válečné fotografky

Jako fotografický nadšenec jsem si nenechala ujít ani další fotografickou výstavu, která prezentuje osm fotografek z různých zemí, které svoje dílo spojily s válkou, ať už proto, že se v ní ocitly, nebo proto, že ji záměrně vyhledaly s cílem zdokumentovat dění. Přiznám se, že ze všech jmen jsem znala jen Němku Gerdu Taro, partnerku slavného Roberta Capy, která za svůj zájem o válečnou fotografii zaplatila životem ve svých dvaceti sedmi letech v občanské válce ve Španělsku v roce 1937. Pod vlivem současného dění na mě však velmi silně zapůsobily i snímky dalších fotografek různých generací, které zde dokumentují celou řadu válečných konfliktů od 2. světové války, přes Vietnam, Salvador, Nikaraguu, Afghanistán, Čad a další africké krizové oblasti, až po Sýrii.

Gerda Taro, a dole její fotografie z Barcelony z roku 1937

Musée de la Libération, 14. obvod, 4 Avenue du Colonel Henri Rol-Tanguy. Do 31. prosince 2022.

Víc jsem toho zatím letos nestihla, proto jen rychlý přehled toho, co si myslím, že bude také zajímavé.

Musée d´Orsay – nábytek a dekorace Antonia Gaudího v kombinaci se sochami Aristida Maillola. Do 17. července 2022.

Musée Picasso – Maya Ruiz Picasso, fille de Pablo. Prezentace několika nových děl, které se až teď dostaly do státních sbírek od Picassovy dcery Mayi v rámci staré dohody o vypořádání dědické daně po smrti Picassa v roce 1973. Do 31. prosince 2022.

Možná jste si všimli, že chybí například Centre Pompidou, Petit Palais nebo Musée Jacquemart-André, kde jsem si letos nic nedokázala vybrat. Třeba budete mít víc štěstí.

Dům Émila Zoly

Když v roce 1877 vyšel Émilu Zolovi román Zabiják, který byl sedmou částí dvacetisvazkového cyklu o rodině Rougon-Macquartů, koupil si za honorář ve výši devět tisíc franků malý venkovský dům „v kouzelné díře na břehu Seiny“, jak napsal příteli Gustavu Flaubertovi. Ta kouzelná díra, ležící na severozápad od Paříže, se jmenovala Médan a Zolova charakteristika na ni sedí dodnes.

Pohled na Zolův dům ze zahrady. Velké okno vpravo nahoře patřilo k jeho pracovně.
Vstup do domu

Dům stojí uprostřed městečka skutečně téměř až na břehu Seiny, od které ho odděluje (a oddělovala už v Zolově době) jen železniční trať přímo za plotem zahrady. Tehdy ovšem dům vypadal úplně jinak než dnes. Zola koupil v podstatě jen tu střední část, malý bílý domek, který sám nazval „králíkárna“, se kterým měl velké plány. Počítal, že v budoucnosti svůj pobyt v Paříži omezí jen na sběr materiálu a informací ke svým knihám, a psát že bude právě v Médanu, kde bude mít větší klid. Současně sem hodlal zvát své přátele, a to nejen spisovatele v čele s Maupassantem, ale i malíře impresionisty, kteří v okolí často malovali.

Rozhodl se proto dům rozšířit o dvě nová křídla. Hned po koupi v roce 1878 se pustil do stavby čtvercové věže a v roce 1895 do osmiboké věže, na kterou mu vydělala kniha Germinal. Mezitím postupně přikupoval další pozemky v celkové výměře přes čtyřicet hektarů, a to nejen v okolí domu, ale i za železniční tratí a na ostrově Platais uprostřed Seiny. Na něm pak nechal postavit letní domek, ke kterému vozil své návštěvníky na lodi, nazvané, jak jinak, než Nana.

Obě přístavby Zola sám osobně vymyslel, jejich stavbu pečlivě sledoval a zaměstnal na nich ty nejlepší pařížské řemeslníky a umělce. Slavnému vitrážistovi, který měl za úkol zhotovit barevná okna, prý mluvil i do návrhu a rozmístění všech květin a zvířat ve vitrážích. Stejně tak sám osobně rozhodoval o mozaikách na podlaze, o tapetách i o každém kusu nábytku.

Salón v přízemí osmiboké věže
Salón

Jak je vidět ve všech místnostech, ale především v salónu a pracovně, Zola skupoval velké množství nábytku, uměleckých děl a nejrůznějších vzácných předmětů, ze kterých vytvářel sbírky (například hudebních nástrojů nebo zbraní), které v domě vystavoval. Všechno prý muselo být nejlepší a nejdražší a muselo toho být hodně. Tato posedlost měla údajně původ v Zolově dětství, kdy mu brzy zemřel otec a matka se s osmiletým synem ocitla v nedostatku, který dospívající chlapec těžce nesl. Honosný dům plný krásných věcí tak pro něj byl symbolem úspěchu v literárním světě a životě vůbec.

Salón s kulečníkem, který Zola rád a často hrával. Vpravo na stěně obraz malého Émila s rodiči.

Jídelna

Ve stejném stylu jako salón jsou zařízeny i další místnosti. Je ovšem nutno dodat, že i když se některé předměty a sbírky zachovaly, velká část zařízení není původní a byla jen vybrána tak, aby se tomu původnímu co nejvíce podobala. Důvod je jednoduchý – Zolova manželka Alexandrine po jeho smrti v roce 1902 část mobiliáře (a pozemků) prodala a v roce 1905 dům darovala sociálním službám. Ty ve spolupráci s nově vzniklou Nadací Émila Zoly v domě zřídily léčebnu pro děti.

V roce 1939 sice Zolova dcera a syn zahájili jednání o možnosti zřídit v domě muzeum, myšlenka se však kvůli válce neuskutečnila. Ještě v 70. letech proto dům sloužil nemocnici v nedalekém Poissy jako internát pro studentky zdravotní školy.

Pro veřejnost byl dům nakonec otevřen až v roce 1985. V roce 1998 si ho od vlastníka pronajala Asociace pro šíření díla Émila Zoly, která zde pod vedením mecenáše Pierra Bergé několik let provozovala muzeum a dále ho rozšiřovala. V letech 2011-2016 pak dům zrekonstruovala a v roce 2021 znovu zpřístupnila veřejnosti. Rekonstrukce citlivě vychází z původní podoby domu a jeho zařízení a vybavení, dochované na dobových fotografiích.

Kuchyň

Ložnice Zolových

Koupelna

Zolova pracovna v posledním patře čtvercové věže

Šatna, ve které bylo ve skříních uloženo veškeré ošacení Émila Zoly a jeho ženy Alexandrine, a kde zároveň služka jejich oblečení a prádlo žehlila, šila a opravovala.

Nesnažím se tady nijak popisovat a rozebírat ani Zolovo dílo, ani jeho životopis. Konec konců, to všechno jsme se učili ve škole a dá se to dohledat několika kliky. Co nás ovšem neučili a nedá se jen tak dohledat, jsou drobnosti, zajímavosti a často i pikantní drby, kterými vás při prohlídce zahrne průvodkyně. Teď přijde čas na jeden z nich. Na horní fotce šatny vidíme také bystu mladé ženy, nelogicky umístěnou v prostorách pro služebnou. Bysta je tu však schválně, zobrazuje totiž Jeanne, kterou si do domu jako pomocnici v domácnosti na stáří přivedla Zolova manželka Alexandrine. Jeanne se ovšem brzy stala Zolovou milenkou, ze služby v domě odešla a když postupně porodila dceru a syna, ubytoval Zola tuto svoji druhou rodinu v Médanu hned za řekou a chodil je denně navštěvovat. V pracovně měl dokonce dalekohled, kterým svoje potomky mohl kdykoliv na dálku pozorovat. Manželka Alexandrine, která děti mít nemohla, sice situaci nesla těžce, ale nakonec děti přijala i do vlastního domu a po smrti Zoly a později i Jeanne se o ně starala a zařídila, aby se staly Zolovými platnými dědici. A právě jejich potomci dnes stojí za chodem muzea a asociace, která ho spravuje.

Na fotce je vidět, jak blízko domu vede železnice. Jde o hlavní trať do Rouenu a vůbec do Normandie, není proto divu, že po ní projíždí tři sta vlaků denně. Už za Zolových časů jich prý byly dvě stovky.

Asociace neměla při rekonstrukci dost prostředků, aby dům opravila a zpřístupnila celý. Některé místnosti proto zůstávají stále zavřené. Platí to i pro zahradu, kde je jen lehce upravena její část za domem a přilehlá alej. Vybudování původní francouzské zahrady a anglického parku tak ještě musí počkat.

Alej vedoucí od domu po celé délce pozemku

Kromě samotného domu je zde k vidění i malé muzeum, věnované Dreyfusově aféře. Je umístěné v podlouhlém cihlovém přístavku, který u domu nechaly pro své působení vybudovat na začátku 20. století sociální služby.

Émile Zola se ve známém případu francouzského důstojníka židovského původu, obviněného v roce 1894 a odsouzeného ve zmanipulovaném procesu za údajnou špionáž ve prospěch Německa, velmi angažoval, upozorňoval na zfalšované důkazy a žádal o Dreyfusovo omilostnění a očištění s tím, že v jeho odsouzení hraje roli především jeho židovský původ. Celý případ údajné vlastizrady vyvolal ve Francii silné protižidovské nálady. Zola se Dreyfuse zastal ve svém slavném veřejném dopise prezidentu republiky Faurovi s názvem J´accuse, Žaluji, který způsobil skandál a Zolovi vynesl velkou nenávist veřejnosti a nakonec i obvinění za pomluvu a odsouzení na rok do vězení, před kterým se ukryl v exilu v Anglii.

Následné Dreyfusovy rehabilitace v roce 1906 se spisovatel nedožil. Zemřel v roce 1902 ve svém domě v Paříži na otravu oxidem uhličitým ze špatně spalujícího krbu (jeho manželku se při tom podařilo na poslední chvíli zachránit). Spekulace o tom, že otrava nebyla náhodná, se sice nikdy prokazatelně nepotvrdily, ale před několika lety údajně potomek bývalého kominíka zveřejnil, že se jeho pradědeček na smrtelné posteli přiznal, že na příkaz antidreyfusovských nacionalistů a tedy Zolových nepřátel ucpal komín na Zolově domě tak, aby kouř nemohl unikat a vracel se do místnosti.

Faksimilie slavného Zolova článku

Muzeum je plné dobových dokumentů, fotografií a článků a je doplněno krátkým filmem o celém případu. Nejděsivější mi tady připadaly vystavené plakáty, karikatury a výstřižky z novin a literatury s výlevy čiré nenávisti nejen vůči kapitánu Dreyfusovi a všeobecně proti Židům, ale i proti Zolovi.

Pokud vás Zolův dům nalákal k výletu z Paříže, doporučuji i prohlídku samotného městečka Médan, které je se svým čerstvě zrenovovaným kostelem Saint-Germain ze 17. století a hradem z 15. století jedním z nejpůvabnějších v okolí (přesně tak, jak řekl sám Émile Zola). Příště se na ně podíváme trochu blíž.

Maison Émile Zola et Musée Dreyfus, 26 rue Pasteur, Médan

Otevřeno: od středy do neděle 9-12,30 hod a 13,30-17,30 hod

Návštěva domu je možná jen s průvodkyní (a jen ve francouzštině) pouze po předchozí rezervaci TADY. Musée Dreyfus lze navštívit i bez předchozí rezervace.

Vstupné: dům+muzeum 9,50 Eur, studenti do 26 let 7 Eur, jen muzeum 5 Eur

Jak se tam dostat: Vlakem s označením J z Gare Saint-Lazare do Poissy a potom autobusem 26 do stanice Château. V neděli, kdy autobus nejezdí, doporučuji jet tímtéž vlakem o stanici dál do Villennes sur Seines, odkud je to do Médanu 2 kilometry pěšky hezkou vilovou zástavbou. V případě, že máte kartičku Navigo, jízdné na vlak i autobus je v ní zahrnuto.

Toyen v Paříži

Výstava malířky Toyen, která se konala loni v létě v Praze, doputovala letos na jaře přes zastávku v Německu do Muzea moderního umění v Paříži, kde je jí věnováno několik rozlehlých výstavních sálů. Francouzi se tak mohou seznámit s jejím pojetím surrealismu – a vlastně i s Toyen jako takovou, protože, jak jsem měla možnost se přesvědčit, ji tady, bohužel, zná málokdo, přestože v Paříži prožila většinu svého života.

Na výstavě je k vidění, stejně jako v Praze, podstatná část jejího díla, a to nejen plátna, která ukazují její malířský vývoj, ale i grafiky, ilustrace, koláže a také spousta fotografií, korespondence a dokumentů ve francouzštině i v češtině, a to nejen z Prahy, ale také z jejího předválečného pařížského pobytu s Jindřichem Štyrským a především z jejího života v Paříži po roce 1947. Můžeme tak sledovat její práci, pařížské výstavy a publikace, umělecké i soukromé pobyty na francouzském venkově a přátelství s André Bretonem a jeho rodinou, s Paulem Éluardem, Benjaminem Péretem a dalšími osobnostmi francouzské kultury.

K vidění jsou tu všechny zásadní a známé obrazy z různých českých i francouzských sbírek. Připadalo mi však, že Francouzi vystavují i některé exponáty, které na pražské výstavě nebyly. Platí to nejen pro výtvarné práce, ale hlavně pro fotografie, korespondenci a dokumenty, zvlášť ty ve francouzštině.

Výstava trvá do 24. července a pokud jste se na ni nedostali v Praze, kde byla pro velký zájem každý den vyprodaná, máte jedinečnou možnost vidět ji během své cesty do Francie – a potom si třeba projít adresy, na kterých Toyen v Paříži bydlela a které zde vyčtete z její vystavené korespondence. A nebo se za ní můžete také vydat na hřbitov Batignolles v 17. obvodu.

Pro ty, kdo se do července do Paříže nedostanou, aspoň malá ukázka z výstavy.

Musée d´art moderne, 16. obvod, 11 avenue du Président Wilson

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 21,30 hod, vstupné 13 Eur, do 26 let 11 Eur

Villa Auguste Blanqui

Ve čtvrti La Gare, jen pár desítek metrů od kostela Notre-Dame-de-la-Gare, který jsem tady představila minule, vybíhá zhruba na úrovni čísla 46 z rue Jeanne d´Arc malá úzká ulička, jako jeden z pozůstatků původní zástavby této čtvrti, pocházející pravděpodobně ze začátku 20. století.

Uličku lemují po obou stranách nízké domy ze žlutých a červených cihel, mezi nimiž vedou úzké průchody k dalším domkům v zadním traktu. Nechybí ani všudypřítomná zeleň, popínavé keře a květiny, které tomuto koutu dodávají venkovský a lehce prázdninový nádech. Další z pařížských míst, kde by se mi líbilo bydlet.

Villa Auguste Blanqui, 13. obvod

Jak se tam dostat: metro 6 Nationale

Kostel Notre-Dame-de-la-Gare

Farní kostel Notre-Dame-de-la Gare leží ve 13. obvodu mimo veškeré turistické cesty. Vydala jsem se k němu vlastně jen proto, že náměstí, na kterém leží, je pojmenováno po Johance z Arku a doufala jsem, že na něm třeba najdu nějakou její sochu. Není tam – ani na náměstí, které není moc vzhledné ani zajímavé, a vůbec už ne v kostele. Ten byl totiž postaven mezi lety 1847-1860, kdy Johanka ještě nebyla kanonizována (k tomu došlo až v roce 1920).

Zvláštní kapitolou je samotný název église Notre-Dame-de-la-Gare. Do češtiny by se nepřekládal jako kostel Panny Marie z nádraží, ale Panny Marie ze čtvrti la Gare – tak se totiž tato část 13. obvodu jmenuje. Mohlo by se zdát, že je to inspirováno blízkým Slavkovským nádražím, ale skutečnost je mnohem překvapivější a zajímavější. Název čtvrti totiž vznikl dávno před tím, než sem byly nataženy první koleje a než vůbec existovala myšlenka na nějaké nádraží. Spadá do doby Ludvíka XV., který už v roce 1753 nechal vypracovat plán přístaviště na Seině, kterému říkali „la gare fluviale“, říční nádraží. Jednalo se o ambiciózní projekt rozlehlé půlkruhové nádrže, oddělené od Seiny úzkou hrází, do které měly vjíždět lodi dvěma průplavy. Přístaviště pro čtyři sta padesát lodí mělo nahradit původní říční přístav, kde byly vykládány a nakládány lodi se zásobami, především potravin, pro celou Paříž. Měl tím být vyřešen nejen problém nedostatku místa na nábřeží, ale také přezimování lodí, které často zamrzaly v Seině na pláni u Ivry.

Nádrž měla jedním koncem začínat pod dnešní knihovnou Françoise Mitterranda a končit u vchodu do dnešní botanické zahrady Jardin des Plantes. Spolkla by tedy prostor celého současného Slavkovského nádraží a nemocnice Salpetrière. Stavět se začalo v květnu 1764, ale nejrůznější státní a finanční potíže způsobily, že o tři roky později byly práce zastaveny a projekt nebyl nikdy dokončen. Na plánovaném místě později vzniklo nákladní přístaviště s doky, skladišti, sily e ledárnami, ovšem zdaleka ne tak smělé, které bylo postupně rušeno až během několika posledních desetiletí při asanaci a nové zástavbě této části nábřeží.

Původní plán nádrže. Seina je znázorněna dole.

Kostel na nedalekém náměstí place Jeanne d´Arc začal vznikat v době, kdy její okolí ještě nepatřilo k Paříži, ale k obci Ivry. K připojení došlo až v roce 1860. Průmyslový ráz této části Paříže, daný nejen říčními doky, ale také vznikajícím průmyslem – sklárnami, manufakturami na výrobu ledku a později i závody na výrobu automobilů a železničního příslušenství s sebou přinesl stále se rozšiřující dělnickou populaci. To vyvolalo potřebu nového velkého kostela, protože do té doby se bohoslužby konaly v bývalé tančírně.

Pro stavbu zvolili tehdy často používaný neorománský sloh, zvýrazněný mohutnými oblouky v interiéru. Kostel má sice v apsidě vitrážová okna, která osvětlují chór, ale jinak je temný, bez jakéhokoliv dalšího přístupu světla, a kromě skromné výmalby v chóru i bez výrazné výzdoby.

Pieta v boční kapli

Neorománský sloh je dobře vidět i ze zadního pohledu

Fotografie z kostelních dveří pro zorientování. Před námi place Jeanne d´Arc a dlouhá rue Jeanne d´Arc. Osa probíhá rovnoběžně se Seinou velkou částí 13. a 5. obvodu a vzadu končí Panthéonem.

Église Notre-Dame-de-la-Gare, 13. obvod, place Jeanne D´Arc

Jak se tam dostat: metro 6 Nationale nebo 14 Olympiades