Jedna z nejtypičtějších a nejznámějších pařížských kaváren leží na malém náměstí, pojmenovaném po spisovatelce Colette, která žila v 50. letech v blízkém Palais Royal. Často říkám, že je to jedna z mých oblíbených kaváren, ale vlastně jsem toho v ní ještě moc nenaseděla. Málokdy se v ní dá totiž najít volné místo. Terasa je obvykle plná hostů, kteří se zde zčásti vystavují (kdo nesedí v Café le Nemours, jako by nebyl), a zčásti pozorují procházející.
Přes den tady vysedávají nejen Pařížané, ale také spousta amerických turistů, večer pak úředníci, kterým skončila pracovní doba v některém z blízkých státních úřadů, společně s diváky, kteří míří do Comédie française pod podloubím hned naproti. Pozdě večer se tady zastavují po představení někteří z herců divadla a při troše štěstí zde potkáte i někoho slavného. Pokud však chcete mít jistotu, že se posadíte, stačí přijít na snídani v deštivém nedělním ránu.
Kavárna sama o sobě je jen vysoká úzká místnost se střídmým a elegantním zařízením. Nedávno její interiér zrenovovali, ale přesto hlavní dominantou zůstávají velká okna, vedoucí na náměstí. Velikosti a významu kavárna nabývá teprve na terase, rozložené v podloubí a často překypující hluboko do náměstí, na které se odehrává ten pravý pařížský život.
Kromě snídaně tady během dne dostanete jen běžné kavárenské občerstvení, jako sendviče nebo saláty a taky dortíky. Nezapomeňte na koktejly nebo šampaňské, jste přece v Paříži a ve vaší blízkosti se právě odehrávají dvě představení – jedno divadelní na jevišti Comédie française a druhé, skutečné, mezi jednotlivými hosty nebo i těmi, kdo právě procházejí kolem.
Pamětníci si možná vzpomenou, že na blogu řeč o mineralogickém muzeu už jednou byla. Nebylo to ovšem to dnešní, kam se teď podíváme, ale jiné, které stojí v Jardin des Plantes. A aby toho nebylo málo, tak Paříž má do třetice ještě další podobné muzeum, které najdeme v areálu univerzity Jussieu, ale to zas až někdy jindy. Dnes se vrátíme do École des Mines, kde od učeben a universitní knihovny vystoupáme po schodech přímo ke dveřím tohoto starého muzea.
Muzeum vznikalo postupně se založením a budováním samotné École des Mines jako sbírka kabinetu mineralogie. Oficiálně bylo založeno královským výnosem v roce 1783, ale k jeho systematizaci došlo až poté, co byl v roce 1794 jmenován kurátorem sbírek René Juste Haüy, jehož úkolem bylo „shromáždit sbírku, která bude zahrnovat veškeré minerální produkty na zeměkouli a především v Republice, které musí být uspořádány podle lokalit výskytu“. K velkému rozšíření muzea došlo hlavně poté, co se universita po svém působení v Savojsku přestěhovala definitivně do Paříže, kde pro svoje působení získala palác Vendôme, který pro ně poskytl dostatečné prostory.
Jak už jsem psala v minulém článku o samotné vysoké škole École des Mines, schodiště je obloženo drahými minerály a lemováno obrazy s motivy některých francouzských hor a pohoří, kterým vévodí na čelní stěně Mont Blanc, ale také některých lokalit v zahraničí, zkoumaných Francouzi v 19. století, jako byla například jeskyně Fingal na skotském ostrově Staffa. Na fotce nahoře je pod ním vidět ohromný nefrit, který přivezl ze Sibiře v roce 1847 jeden ze štědrých dárců muzea cestovatel a obchodník Jean-Pierre Alibert, který v Rusku objevil a zkoumal nejen ložisko tohoto druhu jadeitu, ale především ložiska grafitu a jejich možné využití (přestože měl tento grafit výbornou kvalitu a Alibert ho po krátkou dobu na Sibiři těžil a přes Vladivostok a Archangelsk dovážel po moři do Evropy především pro výrobce tužek Faber, z většího využití postupně sešlo právě kvůli vzdálenosti i kvůli místním problémům s těžbou).
Základem dnešních sbírek jsou původní universitní sbírky a četné dary vědců, badatelů a cestovatelů. Celá kolekce zahrnuje přes sto tisíc klasifikovaných exemplářů hornin, minerálů, zkamenělin, vyvřelin, meteoritů i drahokamů, a kromě toho také různé předměty, které jsou z nich vyrobeny, včetně – například – drahokamů z francouzských královských klenotů. Exponáty jsou vystaveny ve sto metrů dlouhé galerii, rozdělené do jednotlivých oddělení, z níž je výhled do Lucemburské zahrady.
Nahoře u jednoho z oken zakladatel René Juste Haüy, dole pak některé rozměrné exponáty, to vše s pohledem do zeleně Lucemburské zahrady.
Některé z drobných kamenů a polodrahokamů si můžete v muzeu koupit
Muzeum může být zajímavou zkušeností i pro ty, co se v „šutrologii“ příliš nevyžívají, a to nejen kvůli exponátům, mezi nimiž jsou i některé vysoce zajímavé exempláře, ale také proto, že nabízí možnost podívat se dovnitř jinak zapovězené prestižní vysoké školy, a v neposlední řadě i pro svoje prostory a neobvyklé výhledy do Lucemburské zahrady.
Musée de minéralogie, 6. obvod, 60 boulevard Saint Michel
úterý 10-12,30 hod a 13,30-18 hod, středa, čtvrtek, pátek 13,30-18 hod, sobota 10-12,30 hod a 14-17 hod. Zavřeno v pondělí, v neděli i o svátcích. V současné době je nutné si vstup předem rezervovat TADY.
Vstupné:
dospělí 6 eur, studenti 3 eur, děti do 12 let zdarma.
My bychom řekli něco jako „vysoká báňská“, i když – aniž bych chtěla snižovat ostravské školství – je mezi oběma vysokými školami nebetyčný rozdíl, už třeba kvůli prestiži. Pařížská École des Mines totiž patří do vybrané skupiny tak zvaných „grandes écoles“, doslova „velkých škol“, o kterých sní všichni budoucí francouzští vysokoškoláci. Na tento typ francouzských vysokých škol se nevstupuje automaticky, ale jen na základě obtížné přijímací zkoušky, na kterou se studenti mohou přihlásit obvykle až po absolvování přípravného ročníku. Tento druh elitní vysoké školy existuje ve Francii téměř ve všech oborech, od medicíny a veterinárního lékařství, přes různé ekonomické, filosofické a inženýrské obory, až po grandes écoles, zabývající se uměním. Úplně nejstarší školou tohoto typu je vojenská důstojnická dělostřelecká škola, založená v roce 1679 v Douai ve Flandrech.
École des Mines, na kterou se dnes podíváme blíže, byla založena v Paříži v roce 1873 výnosem Ludvíka XVI. Je státní a jejím cílem je vychovávat nejen odborníky pro obor průmyslu, surovin a energií, ale také vysoké funkcionáře a kádry do státních funkcí v těchto oborech.
École des Mines sídlí v historickém paláci Hôtel de Vendôme na bulváru Saint-Michel v těsném sousedství Lucemburské zahrady. Nahoře je zahradní průčelí, které však není pro procházející chodce běžně viditelné. Z ulice uvidíte spíše zlatý nápis nad bránou na dolní fotce. Toto své sídlo škola získala v roce 1816 po svém návratu do Paříže poté, co ji z původního sídla na nábřeží Seiny vyhnala Francouzská revoluce na několik let až do Savojska.
V současné době školu navštěvuje přes tisíc studentů. A čím je zde vlastně studium tak zvláštní, že jsou jeho elitní absolventi tolik vyhledávaní? Především tím, že studenti stráví na škole mnohem více času, než jinde. Po absolvování tříletého bakalářského studia následuje dalších pět, a u některých speciálních oborů i šest let magisterského studia, v případě doktorátu jsou to pak další dva roky navíc. V rámci pětiletého magistra jsou zde, kromě sedmi hornicko-geologických oborů, kam patří i energetika nebo jaderné inženýrství, i tři obory matematické a aplikovaná matematika a šest oborů ekonomicko-sociálních, např. veřejné záležitosti a inovace, výrobní systémy a logistika nebo průmyslová ekonomie. Šestiletý magistr pak zahrnuje dalších devatenáct vysoce specializovaných oborů.
V rámci Dnů evropského dědictví vás sice do učeben a aul nepustí, ale je obvykle možné prohlédnout si veřejné prostory školy a knihovnu. Ta je umístěná v těchto krásných zrenovovaných prostorách, kde najdeme i studovnu.
Cenné historické knihy jsou pak umístěny v těchto veřejně nepřístupných historických prostorách.
Součástí sbírek knihovny je pak i menší výstavka různých fyzikálních a geofyzikálních přístrojů a nástrojů, z nichž jsem poznala tak maximálně teodolity, a to jen proto, že jsem jeden podobný musela roky oprašovat doma na polici.
Součástí École des Mines je i Muzeum mineralogie, do kterého se podíváme příště. Jeho návštěva je zároveň i možností, jak do školy aspoň trochu nahlédnout jindy, než jen při Dnech evropského dědictví. Od učeben a knihovny k němu vede schodiště, vyzdobené obrazy s motivy hor a pohoří. Obraz na čelní straně, který je vidět dole, znázorňuje Mont Blanc, který je zde důležitý nejen jako nejvyšší hora Francie, ale také proto, že v době, kdy škola působila v Savojsku, jmenovala se „École pratique des Mines du Mont-Blanc“, „Praktická báňská škola Mont Blancu“.
Ke škole patří i velká anglická zahrada, obehnaná mřížovým plotem, ve kterém najdeme dokonce i vrátka, vedoucí do Lucemburské zahrady, a to do její části, kde leží neveřejné skleníky.
École des Mines, 6. obvod, 60 boulevard Saint-Michel
Slavnou Samaritaine – historický obchodní dům, stojící na nábřeží nedaleko Louvru, zavřel v roce 2005 její vlastník z bezpečnostních důvodů. Dlouhá léta se však o rekonstrukci jen mluvilo, dokonce se spekulovalo, že je s obchodním domem konec, že už neotevře, ale nakonec se rekonstrukce uskutečnila a loni v červnu Samaritaine se svým nádherným secesním interiérem i exteriérem znovu otevřela brány.
Není to ale jen tak obyčejný obchoďák, jako spíš příběh o dvou lidech, kteří se vypracovali z ničeho až na úplný vrchol. Značka La Samaritaine totiž vznikla v roce 1870 jako název malé prodejny, kterou si otevřel mladý obchodník Ernest Cognacq v rue Pont Neuf. Společně se svou ženou Marie-Louise Jaÿ, bývalou prodavačkou z tehdy již existujícího obchodního domu Bon Marché, pak obchod rozšířili do celé budovy a protože jejich malý obchodní dům měl úspěch, začali postupně přikupovat nemovitosti v jeho sousedství, které k němu připojovali. Projekt, který mezitím zabral celý domovní blok, byl nakonec po roce 1883 architektonicky sjednocen a přestavěn. V následujících letech pak oba manželé dokoupili ještě další nemovitosti v okolních ulicích, ze kterých vznikly další pobočky. Obchodům se skvěle dařilo, takže i po smrti obou manželů zůstal obchodní dům v rukou rodiny. Největších obchodních úspěchů firma dosáhla v třiceti poválečných letech, kdy se stala po Galeries Lafayette druhým největším obchodním domem a její motto „On trouve tout à la Samaritaine“ (V Samaritaine najdete všechno) se stalo hlavním heslem všech jejích promyšlených a zábavných reklamních kampaní, které všichni znali. Od poloviny sedmdesátých let však začala její sláva pomalu upadat, budovy postupně degradovaly a ztrácely svůj lesk, až v roce 2001 rodina prodala Samaritaine skupině LVMH, která po ukončení prodeje v roce 2005 začala připravovat náročnou rekonstrukci.
Znalcům pařížských muzeí jméno zakladatelů jistě něco připomíná. Ano, jde o manžele, jejichž umělecké sbírky si dnes můžeme prohlédnout v jednom z paláců ve čtvrti Marais jako Musée Cognacq-Jaÿ.
Pět pater secesní nádhery
Odkud se ale vzal název La Samaritaine? Dávno předtím se tak říkalo vodní pumpě, která stávala od dob Jindřicha IV. až do roku 1813 u blízkého Pont Neuf. Jednalo se o velké čerpací zařízení, které zásobovalo vodou celou čtvrť kolem Louvru, a které bylo umístěno v budově, ozdobené nad vchodem sousoším, znázorňujícím biblické setkání Ježíše a Samaritánky u Jakobovy studny.
Malba Nicolas Raguenat, 1777, obraz je umístěn v Musée Carnavalet. Po pravé straně budova s čerpadlem. Z obrazu je dobře vidět, že už tehdy, stejně jako dnes, stála na Pont Neuf jezdecká socha Jindřicha IV.
Pět podlaží, otevřených do vysokého atria, je propojeno schodištěm, které návštěvníka přivede až nahoru pod prosklenou střechu, zaklenutou nad ozdobným malovaným pásem se secesními rostlinnými a zvířecími motivy. V tomto nejvyšším patře najdeme několik kaváren a restaurací. Další jsou potom v suterénu a v přízemí se vstupem z ulice.
Po rekonstrukci se obchoďák proměnil. Pryč je rozlehlé železářství v suterénu, které tam nahradila kosmetika. Nenajdeme zde ani dřívější domácí potřeby, ani sportovní artikly, ani nábytek nebo sanitární zboží a pryč je i oddělení s drobnými zvířaty a ptáky v přízemí. Zkrátka reklama o tom, že v Samaritaine najdeme „tout“ už dnes neplatí. Mimochodem, když už mluvíme o starých reklamách, tak některé z nich jsou dnes ikonické a všichni je znají. Nejproslulejší je asi tato s King Kongem z roku 1974.
Na rozdíl od minulosti, kdy byla La Samaritaine lidová a pro všechny, v ní dnes najdeme téměř výhradně samé luxusní značky s cenami, které se dotýkají hvězd. Přesto stojí za to si ji projít, už kvůli samotné budově.
Stejně jako dřív, i dnes se Samaritaine skládá z několika částí. Tu největší a nejstarší vidíte nahoře. Patří k ní ještě menší budova ve stejném stylu, která je vklíněná hned v sousedství mezi rue du Pont Neuf a rue de la Monnaie, a ve které najdete levnější značky, jako je třeba Zara. Přímo na nábřeží s výhledem na Pont Neuf pak stojí dostavba z roku 1928 ve stylu art-déco, která dnes, na rozdíl od minulosti, slouží pod názvem Cheval blanc jako luxusní hotel.
A pak tady máme tu nejmodernější část.
Stavbu se zvlněnou skleněnou fasádou na rue de Rivoli určitě nepřehlédnete. Navrhli ji dva japonští architekti, Kazuyo Sejima a Ruye Nishizawa, a byla dokončena na začátku loňského roku. Od historické budovy ji sice odděluje uzoučká rue Baillet, přesto jsou obě stavby propojeny podzemím, kde je vytvořeno dvoupatrové průchozí atrium.
Novou budovu postavili na místě dřívější možná nejopotřebovanější části Samaritaine, která zabírala celý blok starých haussmannovských činžáků. Pravděpodobně nebyla architektonicky nijak významná, jinak by asi investoři nedostali povolení k likvidaci, přesto její zbourání a hlavně nový návrh vyvolaly před lety velké vášně. O něco později, ale stále ještě před zahájením výstavby, byla podél rue de Rivoli vybudovaná ohrada a nízká provizorní stavba, ve které nechali majitelé Samaritaine zřídit informační středisko, které vysvětlovalo jejich záměry, ukazovalo novou podobu a předvádělo prezentace a vizualizace. Přesto tam stávaly skupinky s peticemi proti stavbě a nový záměr se dlouho projednával.
Budoucí staveniště na jaře 2017 před zahájením prací i před vybudováním informačního centra
Mně osobně se nová stavba líbí, možná proto, že na rozdíl od protestujících jsem ke staré budově neměla žádný citový vztah. Ta nová mi připadá nejen funkční, ale díky deformovanému zrcadlení protějších budov i vrcholně zajímavá.
La Samaritaine, 1. obvod, 99 rue de Rivoli nebo 19 rue de la Monnaie
Loni v létě jsem se opět vrátila na jih Paříže, do uličky Villa Seurat, která mě svým půvabem okouzlila už před lety. Téměř všechny domy zde mají nádech funkcionalismu a většina z nich je zapsána na seznamu historických památek, a to nejen proto, že v nich žily slavné osobnosti, ale i pro jejich architektonickou hodnotu. Do jednoho z nich se dnes spolu podíváme.
V domě, o kterém budu dnes vyprávět, žila a pracovala sochařka Chana Orloff. Dům má číslo 7bis a na fotce je to ten prostřední s tmavě červeným ostěním ateliérových oken. Sochařčini dědici ho nechali v původním stavu jako muzeum, které sice není tak úplně běžně přístupné, ale přesto je možné ho navštívit. Provádí zde sochařčina vnučka Ariane.
Chana Orloff se narodila v roce 1888 v malé vesnici na území dnešní Ukrajiny v chudé židovské ortodoxní rodině. Nesměla chodit do školy, protože to v jejím prostředí děvčatům nepříslušelo – jejich úkolem bylo vdát se a rodit děti, takže se naučila číst a psát jen od svých bratrů. Poté, co její rodina v roce 1905 uprchla před protižidovskými pogromy do Palestiny, pracovala jako švadlena a protože byla šikovná a inteligentní, naskytla se jí po pěti letech příležitost odjet do Paříže, kde se uchytila u tehdy slavného krejčího a návrháře Paquina. Kromě toho zde začala na doporučení svého šéfa chodit i na kurzy kreslení, od kterých byl jen krok ke studiu na výtvarné akademii a k modelování.
Její sochařská kariéra začala rychle a stejně tak se i rozvíjela. Její výtvarný styl se Pařížanům líbil a brzy se stala vyhledávanou portrétistkou francouzské i zahraniční elity. Mít bystu od Chany Orloff bylo v módě a sochařka brzy začala vystavovat v nejprestižnějších pařížských galeriích a na uměleckých salonech a její díla začala být zařazována do sbírek muzeí moderního umění. Přátelila se s dalšími dnes slavnými umělci, především těmi, kteří do Paříže přišli z Ruska, jako byl Marc Chagall, Chaïm Soutine, Ossip Zadkin, ale také s Modiglianim nebo Pascinem.
V roce 1916 se provdala za polského židovského básníka Aryho Justmana, se kterým měla syna Elieho. Poté, co její manžel o dva roky později zemřel na španělskou chřipku, se Chana už nevdala a celý svůj další život věnovala synovi a umění.
V průběhu druhé světové války se jí díky varování podařilo na poslední chvíli uprchnout před velkými protižidovskými zátahy z Paříže do Švýcarska (s českým židovským malířem Georgem Karsem, původním jménem Karpelesem, který později spáchal v Ženevě sebevraždu). Po osvobození se v únoru 1945 vrátila do Paříže, kde našla svůj ateliér kompletně zničený a vykradený, a dokonce i těžké sochy, které se nedaly odvézt, byly rozbité.
Následující čtyři poválečné roky věnovala nejen obnově ateliéru, ale také usilovné tvorbě a velkým retrospektivním výstavám v celé Francii i dalších evropských zemích. S velkým úspěchem vystavuje i v New Yorku, Chicagu nebo San Franciscu. V roce 1949 odjela za svojí rodinou do nově založeného státu Izrael, kde žije několik dalších let, vystavuje a podílí se na budování Tel Avivu a kibuců, pro které vytváří celou řadu soch a pomníků. I v dalších letech pak žila a pracovala střídavě v Paříži a v Izraeli. Tam také při přípravě velké výstavy k jejím 80. narozeninám v Tel Avivu v roce 1968 po mrtvici zemřela.
Ateliér Chany Orloff je zajímavý nejen svou historií, ale také pro samotnou stavbu. Přímo pro sochařku ho v roce 1924 navrhl architekt Auguste Perret, pro kterého to byla vůbec první stavba soukromého domu. Chana Orloff si ho nechala postavil na parcele, kterou zakoupila v nově budované uličce Villa Seurat ve 13. obvodu. Vlastně ty parcely koupila dvě, číslo 7 a 7 bis, a zatímco její ateliér postavil Perret, na stavbu druhého domu (na spodní fotografii vpravo), ve kterém později žil se svojí rodinou její syn, si pozvala z Izraele architekta Zeeva Rechtera, žáka Le Corbusiera a jednoho z hlavních architektů při budování Tel Avivu.
Perretem navržená stavba má železobetonový skelet a od okolních domů, které mají většinou hladkou fasádu s funkcionalistickými prvky, se liší nejen výraznými červenými rámy ateliérových oken, oddělených v přízemí vykládaným cihlovým vzorem, ale také ozdobným pásem, stupňovitě vyskládaným z cihel na úrovni druhého patra.
Interiér domu je však úplně hladký a účelný. Vystavená díla v něm zabírají dva přízemní ateliéry – velký výstavní a návštěvní a zadní malý, kde sochařka pracovala.
Vlevo socha syna Elieho, jejíž bronzový odlitek je umístěný nedaleko ateliéru v parčíku na malém náměstí place des Droits de l´Enfant. Uprostřed hlava sochy, kterou sochařka našla po válce rozbitou v zahradě ateliéru a kterou i s torzem těla nechala neopravenou jako memento; vpravo portrét Chaïma Soutina, přítele a krajana, který bydlel také ve Ville Seurat v domě číslo 18. Dole některé z portrétů, vytvořených na zakázku, které Chanu Orloff proslavily.
Portrét Chany Orloff od Amedea Modiglianiho
Atelier Chana Orloff, 13. obvod, 7bis Villa Seurat
Prohlídky s přednáškou (jen ve francouzštině) se konají v pátek, sobotu a neděli, většinou v 16 a v 17 hod, výhradně po předchozí rezervaci na stránkách muzea. Vstupné 12 eur.
U některých výstav v Muzeu židovského umění a historie (Musée d´Art e d´Histoire du Judaisme) je možné koupit rozšířenou vstupenku i do ateliéru Chany Orloff (tak jsem to udělala já, bohužel to neplatí všeobecně, ale jen u vybraných výstav). V takovém případě je vstupné 5,50 eur.
Muzeum s náplní podobnou, jako má naše Uměleckoprůmyslové muzeum, najdete v severním křídle Louvru, v části, která leží podél rue de Rivoli a končí vysokým ozdobným pavilonem Marsan s výhledem do zahrady Tuileries. Na opačné, jižní straně zahrady podél Seiny leží úplně stejné křídlo se stejným pavilonem, pojmenovaným po bohyni Floře. Obě nárožní budovy byly v minulosti spojeny palácem Tuileries, o kterém jsem se letmo zmínila nedávno v článku o ministerstvu školství. Když palác v roce 1871 vyhořel, padl s ním i nárožní pavilon u rue de Rivoli, pojmenovaný po bohyni Pomoně. Na rozdíl od paláce Tuileries byl však tento pavilon obnoven, a to přesně podle protějšího Pavillonu de Flore a poté, co byl prakticky znovu postaven, byl spolu s celým křídlem pojmenován po komtese de Marsan, dceři prince Rohan-Soubise, která mívala v této části Louvru svoje pokoje, když byla guvernantkou královských dětí Ludvíka XVI. a Ludvíka XVIII.
Od roku 1905 je tato část Louvru věnována muzeu, které vystavuje užité a dekorační umění od středověku až do dnešních dnů.
Část severního křídla Marsan, ve kterém sídlí Musée des Arts décoratives. Vzadu je vidět nárožní pavilon. Do muzea se vstupuje buď tudy ze zahrady v místě vedle restaurace Loulou, kterou vidíte v přízemí, nebo z rue de Rivoli, kde leží hlavní vchod.
Sbírky muzea velice široce zahrnují sedm odvětví, a to výtvarná umění, šperky, hračky, tapety, sklo, módu a textil a reklamu a grafiku. Pod výtvarná umění zde patří nejen umění jako takové, ale i to, čemu dnes říkáme design, přičemž je pozornost zaměřena nejen na výtvarnou hodnotu, ale i na hodnotu řemeslnou, na materiály, provedení a na samotný návrh.
Od vstupních prostor procházíte chronologicky pět časových úseků – středověk a renesanci, 17. a 18. století, 19. století, secesi a současnost. Čím výš po schodech v paláci stoupáte, tím mladší doba vás čeká. Není v mých silách tady vše popsat a ukázat, tak jen pro ilustraci několik fotografií z expozic.
Jeden z prvních sálů představuje církevní umění, pocházející z některých již neexistujících kostelů v Evropě, které zde pokrývá období mezi 12. – 16. stoletím.
Za autora reliéfu z glazované keramiky byl dlouho považován italský sochař Andrea della Robbia – toto autorství však bylo pozdějšími analýzami zpochybněno. Jisté je, že pochází z Itálie z doby kolem roku 1520. Zhruba do stejného období spadá i gobelín na spodní fotce.
Už v expozici, věnované středověku, najdeme ukázku tehdejší ložnice. Nábytek ve všech podobách pak zaplňuje velkou část muzea, přičemž největší pozornost je věnována jednotlivým stylům, řemeslnému provedení a návrháři, pokud je znám.
Stejně jako v Muzeu Carnavalet, i tady jsou nábytkové exponáty často uspořádány jako zařízené pokoje, aby měl návštěvník přesnější představu o tehdejším vybavení paláců a domů.
Zařízení tohoto salónu představuje hezkou ukázku měšťanského bytu bohaté rodiny z konce 18. století. Pochází z domu číslo 16 na place Vendôme – tehdejší place Louis-le-Grand, kde ho na začátku 20. století nový majitel domu demontoval a prodal jednomu z pařížských dekoratérů, který ho věnoval muzeu.
Také nábytek z další expozice má svoje přesné určení. Pochází z doby po roku 1815, kdy byla po Napoleonově porážce znovu instalována monarchie. Tak zvané období Restaurace sebou přineslo nejen Ludvíka XVIII., ale také zálibu v jednoduché módě. K tomu patřily také hladké křivky nábytku, světlé dřevo a zdobení intarziemi a bronzem. Nábytek na horním obrázku patřil vévodkyni de Berry, která v letech 1815 – 1830 obývala pavilon Marsan.
Období secese zastupuje několik francouzských návrhářů. Tím nejznámějším je Hector Guimard (proslavený svými známými secesními vstupy do metra). Na fotografii vlevo je ukázka jeho nábytku z doby kolem roku 1903. Ze stejného období je potom i dubová ložnice na vedlejší fotografii, kterou navrhl Louis Majorelle.
Muzeum je zajímavé nejen díky exponátům, ale také kvůli pro samotné budově. Ta byla přizpůsobena potřebám muzea vnitřními vestavbami, které vytvářejí dlouhé galerie s expozicemi drobnějších předmětů, jako obrazů, soch, skla, porcelánu nebo šperků, a také vestavěná patra pro drobný nábytek. Vznikly tak zajímavé průhledy mezi jednotlivými patry, hra světel a stínů a odrazy na sklech, kryjících vnitřní oblouky. Na části vnitřních úprav spolupracoval i slavný architekt Jean Nouvel.
V expozici, věnované modernímu nábytku, najdeme snad všechny nejznámější návrháře, počínaje Le Corbusierem s jeho nábytkem z rezidence Cité radieuse v Marseille (vlevo), přes klasické a ikonické návrhy dodnes prodávaného designového nábytku, až po extravagantní kusy, jako je například křeslo Poltrona di Proust od Alessandra Mendiniho (vpravo).
V oddělení moderního designu na vás najednou zasvítí jasné barvy hraček, které všichni známe – oblíbený buvol a žirafa české návrhářky Libuše Niklové z roku 1974. Jednu dobu je za poměrně vysokou cenu prodávali i v muzejním obchodu se suvenýry.
Kromě exponátů má muzeum ovšem ještě jednu atraktivní zajímavost, kvůli které stojí za to ho navštívit, a to neskutečné výhledy do všech stran. Navíc jsou tomu expozice přizpůsobeny a přístup k oknům je nejen možný, ale dokonce i usnadněný do té míry, že jsou u některých z nich vybudovány pozorovatelny.
Kromě stálých sbírek pořádá muzeum i krátkodobé tematické výstavy. Ty jsou v současné době tři – móda podle slavného návrháře Thierryho Muglera (Thierry Mugler Couturissime – do 24. dubna 2022), design pro všechny v levných obchodních domech (Design pour tous: de Prisunic à Monopix, une aventure française – do 15. května 2022) a výstavu o Malém princi (A‘ la rencontre du Petit Prince – do 26. června 2022).
Pod muzeum patří i Musée Camondo. Dá se zde proto koupit výhodnější dvojitá vstupenka do obou muzeí.
Otevřeno denně kromě pondělí od 11 do 18 hod., ve čtvrtek do 21 hod.
Vstupné 14 eur, do 26 let zdarma. Vstupenky je dobré kupovat předem TADY, vyhnete se frontám. Doporučuji udělat si zároveň i rezervaci předem na určitý den a hodinu, zvlášť pro vstup zdarma, kde je vyhrazen jen určitý počet míst zdarma a víc dovnitř nepustí, i když má návštěvník na neplacený vstup právo (většinou to nehrozí, takový nával v muzeu není, ale může se to stát).
Zatím platí veškerá proticovidová opatření, jako pass sanitaire a roušky.
Musée des Arts Décoratifs, 1. obvod, 107-111 rue de Rivoli
„Gaz à tous les étages“, hlásají tabulky na téměř všech domech v úzké uličce Cité de Trévise. Plyn na všech podlažích totiž nebyl v době, kdy domy vznikaly, nic běžného. Stavitelé tím chtěli dát najevo, že tady stavějí nóbl domy s veškerým pohodlím, ke kterému patří nejen plyn, ale i tekoucí voda v každém patře.
Ulička tvoří krátkou spojku mezi dvěma kolmými ulicemi rue Richer a rue Bleue, a aby se v ní nemohl prohánět vítr, který by vířil prach, udělali uprostřed ní uzlík ve formě malého parčíku s fontánou. Ten měl na starosti zahradník, který pečoval i o malé zahrady v vnitroblocích.
Ulička byla postavena v letech 1838 – 1840 celá naráz stejným stavitelem podle plánů architekta, kterým byl Édouard Moll. Ten ji navrhl v romantickém italianizujícím eklektickém stylu na pozemcích, které vznikly rozparcelováním zahrady jednoho ze zbořených soukromých paláců, které tady, v blízkosti tehdejších hradeb a tedy na kraji města, stávaly. Hradby se v té době postupně bouraly a posouvaly dál od centra (v tomto směru až za Montmartre) a celá čtvrť zažívala rozmach. Stavěly se domy, divadla a kavárny, do kterých se přesouvala z centra pařížská smetánka. Cité de Trévise, v níž se podle soukromého nařízení nesměly objevit žádné obchody nebo dílny, měla proto vzniknout jako klidné uzavřené útočiště pro bohaté obyvatele. Proto také od samého začátku byla na obou svých stranách uzavřena mřížovou branou, aby do ní nemohl vniknout nikdo nepovolaný. O to se starali dva domovníci a hlídači.
Postupem času ulička ztratila svůj lesk, také proto, že se společenský život pomalu přeléval do jiných čtvrtí Paříže a devítka vycházela z módy. Přesto její exkluzivita vydržela více než sto let a teprve v roce 1950 se její brány otevřely pro chodce a až od roku 1983 je veřejná. Díky tomu si dodnes můžeme prohlížet zachovalé stavební prvky, štuky na fasádách, decentní okenice a hlavně nádherné vstupní dveře domů, jedny hezčí než druhé.
A kde se vzal název Cité de Trévise, připomínající italské město Treviso? Tehdy ho prostě okopírovali podle rovnoběžné rue de Trévise. Obě ulice jsou tak pojmenovány po maršálovi Édouardu Mortierovi, vévodovi z Trevisa.
Nejstarší a nejznámější francouzská aukční síň Drouot, která je současně i největší na světě, se specializuje na prodej uměleckých předmětů a sbírek. Dražby umění byly ve Francii upraveny už od roku 1801, kdy byla zřízena Komora licitátorů, která této činnosti vtiskla pravidla a řídila ji. Postupem času však cítila potřebu další úpravy svého statutu, proto si licitátoři v roce 1852 zvolili pět zástupců, kteří založili oficiální aukční síň. Nechali pro ni poté postavit nové sídlo v 9. obvodu v blízkosti velkých bulvárů, ve čtvrti, která byla tehdy centrem pařížské honorace.
V roce 1980 byla nedostačující stará budova zbořena a na jejím místě vyrostlo nové (a za mě nepříliš pěkné) moderní sídlo. Architekti Jean-Jacques Fernier a André Biro ho podle svých slov koncipovali jako eklektickou „surrealistickou interpretaci haussmannovské architektury“. Na levé straně stavby zakomponovali některé kovové prvky z původní budovy.
Původní sídlo
Dojem z exteriéru ovšem nevylepší ani interiér vstupních prostor. Na své si divák přijde až při vstupu do jednotlivých dražebních místností. Těch je zde patnáct a v každé z nich se nezávisle na sobě konají jednotlivé dražby.
Při více než osmi stech dražbách ročně se zde vydraží kolem tří tisíc předmětů dražby. Jednotlivých vydražených objektů je ovšem mnohem víc (údajně až osm set tisíc), protože se jednotlivé předměty dražby mohou skládat z mnoha dalších částí (typicky umělecké sbírky, které se draží vcelku).
Aukční síň Drouot je holdingem, který se skládá z pěti společností. Každá z nich má ve skupině svůj přesný úkol – jedna organizuje přímé prezenční dražby, druhá ty elektronické, třetí se zabývá zajišťováním odhadů dražených předmětů, další vydává katalogy a ostatní tiskoviny a poslední slouží k údržbě a opravám. Holding samotný dražby neprovádí, jen je organizuje. Spolupracuje přitom s prodejními dražebními domy, které na dražbě mají vlastní komisaře a licitátory. Dražby, ať už osobní nebo elektronické, se může zúčastnit kdokoliv a to bez nutnosti předchozí registrace – prostě přijdete a když chcete přihodit, jen zvednete ruku.
Tak se pojďme podívat, jak to v jednotlivých dražebních místnostech vypadá. Dražené předměty jsou v nich vystaveny den předem a dopoledne v den dražby (draží se obvykle odpoledne od 14 hodin). Tehdy si také kdokoliv může tyto předměty přijít prohlédnout a koupit si katalog.
Kromě historického nábytku, cenného porcelánu a nádobí, historických map a bibliofilií a dokonce i ručně šité staré dětské výbavičky nebo vzácných lahví vína byly v den, kdy jsem se u Drouota byla podívat, vystaveny i zajímavé obrazy. Nejvíc mě asi zaujalo plátno Maurice Utrilla, ale ani kresbami Paula Cézanna nebo Amedea Modiglianiho bych určitě nepohrdla. Mramorovou slečnu uprostřed místnosti vytvořil Paul-Albert Bartholomé na konci 19. století a vyvolávací cena byla dvacet tisíc euro.
Nahoře zleva Paul Cézanne s vyvolávací cenou dvacet tisíc, uprostřed dva obrazy od architekta Le Corbusiera za zhruba totéž, vpravo potom Amedeo Modigliani, ale na toho byste si museli nachystat mnohem víc, tam se začínalo na sto tisících. Pod nimi krajina od Maurice Utrilla s příkladem karty, která je připojena ke každému předmětu a uvádí se na ní veškeré podrobné informace.
Dole ukázka z další dražební místnosti, kde bylo vystaveno tak zvané předkoloniální umění ze subsaharské Afriky.
Ve své historii má Drouot mnoho prestižních dražeb cenných a slavných pozůstalostí a sbírek. Za všechny například majetek krále Louise-Philippa (1852), pozůstalost po Gustavu Courbetovi (1881) nebo Edouardu Manetovi (1884), sbírky bratří Goncourtů (1897), ateliér Edgara Degase (1918), šperky ruského cara Alexandra II (1931), sbírky André Bretona (2003) nebo pozůstalost fotografa Brassaïe (2006).
Současné dražby a jednotlivé dražené předměty si můžete prohlédnout na stránkách aukční síně. Ty jsou neustále obnovovány, takže vždy najdete aktuální popisy – to kdybyste se chtěli jít podívat. Nevím, jak to chodí teď v covidové době (předpokládám, že vyžadují pass sanitaire), ale normálně jsou jak prohlídky, tak dražby přístupné všem bez jakýchkoliv omezení nebo kontrol.
Naproti Jardin Trouillot, parčíku, o kterém jsem psala minule, stojí impozantní kostel sv. Ambrože. Postavili ho v letech 1863 – 1868 na místě předchozí kaple ze 17. století, která stávala jen o několik metrů jižněji a byla součástí zrušeného kláštera řádu Zvěstování Panny Marie. Klášter i kaple musely v roce 1870 uvolnit místo nově proraženému bulváru Voltaire.
Na místě původní kaple byl poté zřízen parčík, na jehož okraji vyrostl nový kostel. Připomíná mnohé další pařížské kostely, postavené ve stejné době. Nejvýraznější je jejich eklektický styl, ve kterém se mísí neogotický, neorománský a neobyzantský sloh, typický pro tak zvané 2. císařství, který byl v té době velmi módní a oblíbený.
Kostel je dlouhý přes osmdesát metrů a jeho dvě stejné osmiboké věže dosahují výšky 68 metrů. Jsou ukončeny křížem s korouhvičkou v podobě kohouta.
Zobrazení sv. Ambrože v tympanonu nad hlavním vchodem připomíná byzantské mozaiky. Stejný styl se pak opakuje i na některých vnitřních prvcích.
Uvnitř nenajdeme žádné zvlášť cenné vybavení. Kostel byl postaven v náročné době a navíc sloužil věřícím v chudé dělnické čtvrti. Za povšimnutí tak stojí snad jen původní vitráže z roku 1868 a nástěnné malby v kapli, zasvěcené sv. Augustinovi, které zobrazují některé výjevy ze světcova života.
Kostel se neblaze proslavil v březnu 1996, kdy ho obsadily asi tři stovky nelegálních přistěhovalců, především z Mali, Senegalu a Mauretánie, kteří žádali legalizaci svého pobytu. Vzhledem ke špatným hygienickým podmínkám požádala církev nakonec po několika dnech o pomoc policii, která kostel vyklidila. Dav se poté přesunul do nedaleké tělocvičny a poté ještě na několik dalších míst, až skončil v kostele sv. Bernarda v 18. obvodu. Tam se události stále více přiostřovaly, do celé věci se zapojil tisk, vzbouřence přišly podpořit některé herečky, a události, známé od této doby jako Mouvement des sans-papiers (Hnutí lidí bez dokladů), se čím dál více politizovaly jako odpor proti nově přijatému zákonu o regulaci přistěhovalectví. Nakonec vše skončilo vyhoštěním několika nejradikálnějších útočníků a azylem pro většinu ostatních.
To vše je však dnes už historie, aspoň pokud jde o kostel svatého Ambrože. Pokud budete v okolí, určitě si návštěvu zaslouží.
Paříž je plná parků a v posledních letech přibývá další zeleň, ať už v rámci revitalizace některých centrálních náměstí (place de la Bastille, place de l´Italie, place de la Nation, na řadě má být Trocadéro a Champs Elysées), nebo vytvářením nových zelených ploch na místě asanovaných bloků činžáků nebo průmyslových budov na předměstí. Jedním z nových parků, který vznikl před necelými čtyřmi lety v 11. obvodu v zanedbané proluce mezi bulvárem Voltaire a bulvárem Richard Lenoir, je asi půlhektarový parčík Jardin Trouillot.
Samozřejmě mi nejde jen o to, ukázat vám nový park s trávníkem, záhony, dětskými hřišti, sdílenou zahradou a terénem na pétanque. Jako vždy je za tím vším i zajímavá a tak trochu dojemná historka, která vzbudila mezi obyvateli čtvrtě velký rozruch. Její pozůstatky vidíme při pohledu na park z bulváru Richard Lenoir. Parčík totiž začíná nelogicky podivnou trojúhelníkovou betonovou deskou. Je to zachovalá připomínka slavného bistra s hotelem, který tu stával a který byl známý díky ohromné reklamní láhvi na střeše. Podle ní se mu říkalo „La grosse bouteille“, my bychom řekli asi Velká flaška.
O tom, že se má v proluce stavět park, kterému mají padnout za oběť poslední zbytky výstavby, včetně Grosse bouteille, jsem četla náhodou v petici, která ke mně doputovala někdy na jaře 2017. Znala jsem budovu jen z fotografie slavného fotografa Roberta Doisneau a ani jsem pořádně nevěděla, kde se vlastně nachází, a proto jsem se tam raději vypravila osobně. Tehdy jsem ještě bar zastihla otevřený.
Ohromnou láhev umístili na střechu někdy v 50. letech jako reklamu na dnes už neexistující aperitiv Picon. Po zániku značky ji přemalovali na reklamu na Cassis a když už byla později hodně oprýskaná, dostala jednotný vínově červený nátěr. První obrázek je ze začátku 90. let (foto z internetu, autor je neznámý), druhý z roku 2018.
Takto bar vypadal v roce 1961, kdy zde Robert Doisneau pořídil dvě fotografie. Tato je první, tu druhou uvidíte o něco níž.
V průběhu roku 2017 začaly práce, a to nejdříve odbagrováním znečištěné vrstvy půdy pozemku, na kterém měl parčík vyrůst, a bylo zahájeno jednání s majiteli hotelu a baru o odškodnění, které skončilo neúspěchem, takže nakonec došlo na soudní vyvlastnění ve veřejném zájmu. V té době se také zformovala iniciativa za záchranu když už ne baru, tak alespoň ikonické láhve. Radnice občanům přislíbila, že ji zachovají a umístí v budoucím parku. Zpočátku to vypadalo nadějně a když v létě 2018 parčík otevřeli, hotel s barem pořád ještě stál. I když už to měly oba spočítané, láhev byla pořád na svém místě.
Dopadlo to ovšem jako v mnoha dalších případech, kdy drobné kulturní dědictví, které tvoří duši lidových čtvrtí, mizí pod záminkou renovací, rekonstrukcí a asanací. O pár týdnů později budova padla. Láhev byla údajně ve špatném stavu a nebylo ji možno ke slíbenému účelu použít, takže ji zlikvidovali a místo ní na zeď přilehlé budovy umístili jednu ze dvou fotografií, které zde pořídil Doisneau, přičemž si obyvatelé čtvrti mohli aspoň odhlasovat, kterou z těch dvou si přejí.
Důvodem ke zbourání hotelu s barem bylo údajně to, aby se otevřel pohled na kostel svatého Ambrože, který stojí na náměstí na opačném konci parku (na který ovšem bylo vidět tak jako tak). Jestli to stálo za to, uvidíme příště, kdy se na kostel podíváme podrobněji.
Jardin Trouillot, 11. obvod, 82 boulevard Voltaire nebo 72 boulevard Richard Lenoir
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.