Paříž pro pokročilé

Ze všech pařížských ulic jsou jedněmi z nejzajímavějších ty pěší, kde se zboží z obchodů roztahuje až na chodník a láká kolemjdoucí. Mezi moje nejoblíbenější patří rue Daguerre se svým napůl starosvětským nádechem, rue Cler v noblesní čtvrti mezi Champs de Mars a Invalidovnou, turistická rue Montorgueil nebo rue des Martyrs, pozvolně stoupající od kostela Notre-Dame-de-Lorette až na Montmartre. Existuje jich však mnohem víc, skrytých v okrajových částech města. Jednu z nich jsem ve čtvrti, kam skoro nikdy nechodím, objevila až loni na podzim.

Rue Cadet se v turistických mapách a průvodcích téměř neobjevuje – možná proto, že je příliš vzdálená od obvyklých a oblíbených cílů turistických skupin.

Tato malá enkláva autentického pařížského života leží v rušném koutě devátého obvodu s mnoha kancelářskými a obytnými budovami a je oázou obchodů s kvalitním jídlem a slunných kavárenských teras. Jste tu opravdu uprostřed města. Pěšky se snadno dostanete na Montmartre, na prstenec velkých bulvárů i k řetězci krytých pasáží, který vás přivede až do samotného centra.

Rue Cadet vznikla za vlády Karla IX., kdy dva zahradničtí mistři Jacques a Jean Cadetovi dostali skvělý nápad přeměnit tehdejší smetiště na zahradu, ve které začali pěstovat ovoce a zeleninu na prodej. Z pěšiny mezi záhony se později stala cesta a po rozparcelování a zastavění zahrad i regulérní ulice, která v 18. století dostala název podle svých zakladatelů.

V druhé polovině 19. století se v okolí usídlovali Židé z východní Evropy, prchající před perzekucemi, a o něco později i Arméni. Stopy obou národů zde najdete dodnes.

Dolni konec rue Cadet ústí na rušnou křižovatku rue de Montmartre a rue de Provence. Přímo naproti uvidíte krásný zeleno-zlatý portál známého potravinářského obchodu À la mère de famille. Ještě více vlevo v rue Richier se otvírá vchod do první z krytých pasáží – Passage Verdeau.

Zhruba uprostřed rue Cadet uvidíte mezi výlohami obchodů vchod do dvora – je to nově vytvořený veřejný parčík s lavičkami a několika vyvýšenými záhony.

Přímo naproti parčíku pak stojí jediná moderní budova v ulici. Sídlí v ní jedna z největších francouzských zednářskych lóži a také Muzeum zednářství. Jak to tam vypadá, to uvidíme hned příště.

V roce 2000 zpřístupnila pařížská radnice rozsáhlý dvůr v Marais v těsném sousedství place des Vosges. Přestože nese v pojmenování název „zahrada“, jde spíš o nádvoří, osázené stromy a několika záhony. Ani laviček tady zatím moc není, k sezení jsou však upraveny obrubníky záhonů a nízké kamenné schody. O nádvoří skoro nikdo neví, takže pokud se tady zastavíte, abyste si odpočali nebo snědli přinesený sendvič, budete tady nejspíš skoro sami.

Nádvoří kopíruje tvarem a výsadbou ambit bývalého kláštera řádu Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, který zde byl vybudován v roce 1683. Po Francouzské revoluci byl, stejně jako mnoho dalších klášterů, uzavřen, františkáni byli vyhnáni z města a budovy byly znárodněny. V roce 1823 byly převedeny na pařížskou radnici, která je pod názvem „Caserne des Minimes“ přebudovala na kasárna četnictva. Sloužila mu až do roku 2019, kdy se funkce celého rozlehlého bloku mění na sociální bydlení, jesle a obchodní prostory a vnitřní nádvoří se otvírá veřejnosti .

Nádvoří neblaze proslulo za 2. světové války, kdy četnictvo při protižidovských zátazích v květnu 1941 zatklo na pokyn nacistické správy přes tři tisíce sedm set židovských obyvatel Marais. Část z nich byla přinucena shromáždit se na tomto nádvoří, odkud byli přes koncentrační tábor v Loiret deportováni do Osvětimi.

Zahrada je pojmenována po plukovníku četnictva Arnaudu Beltramovi, který zemřel při teroristickém útoku z 23. března 2018 v Trèbes, při kterém útočník zadržel jako rukojmí pokladní ze supermarketu. Arnaud Beltrame ho přesvědčil, aby ženu propustil a nabídl se sám místo ní jako rukojmí s tím, že s ním bude vyjednávat. Zachránil jí tím život, vyjednávání se však nezdařilo a atentátník byl následně zabit. Stačil však předtím Beltramovi zasadit několik bodných ran, kterým druhý den podlehl. Při pohřbu byl Arnauld Beltram prezidentem republiky jmenován posmrtně velitelem Čestné legie.

Do dvora se dá dostat několika vstupy z okolních ulic. Na horní fotografii je hlavní vchod z rue de Béarn, dole je pak pohled směrem k place des Vosges. Podle vysoké střechy pavillonu de la Reine, který tvoří jeden z centrálních bodů mezi domy na náměstí, vidíte, že je to opravdu jen kousek.

Jardin Arnaud Beltrame, 4. obvod, vstupy z rue de Béarn, rue Saint-Gilles a rue des Minimes

Mohutnou budovu Obchodního soudu poznáte lehce podle vysoké kupole, která se tyčí na Île de la Cité mezi Conciergerie a květinovým trhem. Stavbu kupole a její podobu si prý vymínil Napoleon III. jako připomínku bitvy u italského Solferina, kde v nedalekém městečku Desenzano obdivoval kostelík s osmihrannou kupolí, která později posloužila právě tady jako předloha. Na to, co se pod kupolí skrývá, se teď podíváme.

Budova vznikla v letech v letech 1860 až 1865 podle plánů architekta Baillyho v rámci rekonstrukce Paříže, prováděné prefektem Haussmannem, kdy byla na ostrově Île de la Cité v okolí katedrály Notre-Dame srovnána se zemí celá řada původních středověkých domů i kaplí, které hustě pokrývaly celý ostrov a nejen bránily pohledu na katedrálu, ale nezdály se už dost reprezentativní na to, aby sousedily s nejvýznamnější církevní stavbou. Ostatně, v dlažbě před katedrálou jste si možná všimli vyznačení půdorysů několika původních staveb a jejich rozmístění. Při Hausmannově přestavbě tak byl vytvořen jednak velký prostor před katedrálou, jak ho známe dnes, byla provedena dostavba Justičního paláce a také postaveny dnešní rozlehlé budovy - nemocnice Hôtel-Dieu, policejní prefektura a Obchodní soud.

Při vstupu do budovy návštěvníka uchvátí mohutné, památkově chráněné dvojramenné čestné schodiště, vyzdobené sochami, představujícími alegorie námořního, pozemního, průmyslového a strojírenského obchodu. Nad nimi je těsně pod obvodem kupole rozmístěno osm skupin dalších alegorií, představujících města Paříž, Marseille, Lyon a Bordeaux, a tedy největší obchodní uzly ve Francii. Za schodištěm pak leží čtvercový vestibul se dvěma patry sloupů, lemujících jak přízemí, tak i galerii.

Původ existence obchodního soudu jako takového musíme hledat v antickém Římě, kde po pádu Říše římské na konci 5. století byly v nově vznikajících svobodných městech ustavovány specializované soudy, které měly na starosti vymáhání pravidel výměny zboží a řešení sporů. Postupem doby se podle jejich vzoru začaly tvořit podobné soudy i dalších evropských městech. V Paříži byl první takový soud ustaven v roce 1563 výnosem Karla IX., ale k upevnění funkce a jurisdikce obchodních soudů došlo až v druhé polovině 17. století za vlády Ludvíka XIV., který pověřil svého ministra Colberta vytvořením sítě obchodních soudů v celé Francii a upevněním jejich postavení. Pařížský tribunál, tehdy ještě sídlící v Královském paláci, byl ustaven v roce 1791.

Do jeho kompetence spadají nejen obchodní spory, ale také arbitráže, konkursní, insolvenční a úpadková řízení a další záležitosti, spojené s obchodním podnikáním, včetně vedení obchodního rejstříku.

Na horní fotografii je vidět největší jednací sál, ve kterém se konají ta nejvýznamnější soudní jednání. Výzdoba je původní a kromě malovaného a zlaceného stropu jí vévodí v průčelí bysty ministra Colberta a kancléře Michela de l´Hospital, který byl v 16. století, v době vlády Františka II., královským zmocněncem pro soudní záležitosti. Jeho podobu tady najdeme na několika obrazech v různých místnostech a jeho velká bysta stojí přímo ve vstupním atriu, kam byla přenesena v roce 1990 z Bourbonského paláce, sídla Senátu.

Kromě tohoto hlavního jednacího sálu jsme měli při návštěvě možnost navštívit celou řadu dalších jednacích a zasedacích místností, včetně kanceláří předsedy a místopředsedy soudu. Provázel nás jeden z bývalých, dnes už penzionovaných soudců, který nám poskytl podrobný a zasvěcený (a místy až příliš zdlouhavý) výklad.

Prohlídka Obchodního soudu se koná každý rok v září při Dnech evropského dědictví. Kromě toho pořádají prohlídku i různé turistické agentury nebo licencovaní průvodci, například TADY nebo TADY, jen je potřeba počkat na to, až bude zrovna na programu. Minimálně do vestibulu a ke schodišti by se však mělo dát vstoupit běžně kdykoliv a bez problému. No a nebo se můžete podívat aspoň na následující video – je v něm vidět přesně to, co nabízí komentovaná prohlídka.

Le Tribunal de Commerce de Paris, 4. obvod, 1 quai de la Corse

Přímo v centru srdci Paříže na poloviční cestě mezi Invalidovnou a montparnasským nádražím leží Národní ústav pro mladé slepce, který je dnes místem plným historie. Při svém založení v roce 1785 byl první školou na světě, určenou pro nevidomé a slabozraké.

Od samého počátku historie ústavu byla kromě zraku vždy nezbytnou součástí výuky i péče o sluch. Proto je s ní pevně spjata hudba. Každý z žáků, kterých je sem každoročně přijímáno kolem sto sedmdesáti, má kromě běžného základního a středoškolského vzdělání i možnost vyučit se ladičem pian, naučit se hrát na nějaký hudební nástroj nebo se stát se členem jazzového orchestru či pěveckého sboru. V rámci dnů otevřených dveří, například při příležitosti Dnů evropského dědictví, se tito hudebníci pak představují návštěvníkům..

Ústav byl založen Valentinem Haüyem, který současně navrhl první školní a učební model přizpůsobený lidem se zrakovým postižením. Trvalo však až do roku 1843, než se podařilo prosadit, aby stát financoval výstavbu budov, přizpůsobených speciálním potřebám žáků, kam se ústav následně přestěhoval v roce 1844. Do té doby vystřídal několik sídel po celém centru města, především jako součást nemocnic nebo klášterů.

Některé z částí sídla ústavu, především jeho průčelí a výzdoba kaple, jsou od roku 1984 zapsány na seznamu historických památek. Rozlehlý a prosvětlený prostor dnes už odsvěcené kaple slouží jako koncertní sál a často bývá také pronajímán pro natáčení filmů a nejrůznějších pořadů.

Historie ústavu je pevně spjata se jménem Louise Braillea (1809-1852), který tady nejdříve vystudoval a později se zde stal profesorem. Právě tady vynalezl svoje slepecké písmo, ve kterém je každé písmeno představováno souborem vyvýšených bodů, uspořádaných na šestibodové matici, které nevidomí rozeznávají a čtou svými prsty. Do té doby se nevidomí učili číst podle knih, v nichž byly v papíře plasticky vyražena běžná písmena, jen o něco zvětšená. Kromě značných nákladů na výrobu knih to bylo pro čtení nepraktické, proto byl Braillův vynález písma následně přijat po celém světě a uznán jako systém zápisu textu pro nevidomé.

V ústavu je Louis Braille několikrát fyzicky připomínán, kromě jiného i svou bystou, umístěnou na čestném místě na schodišti

Při Dnech evropského dědictví žáci a učitelé prezentují nejen prostory školy, ale také způsob výuky. Jsou zde k vidění, kromě mnoha dalších speciálních pomůcek, například i modely hlavních pařížských památek, včetně Louvru nebo Eiffelovky, které se nevidomí učí poznávat hmatem. Na plastickém plánu Paříže pak poznávají, kde tyto památky stojí.

Součástí rozvrhu je i výuka soužití a práce se slepeckým vodícím psem. Škola spolupracuje při jejich výcviku, který začíná už ve čtyřech měsících štěněte. Některé z nich jsme mohli i s ukázkami výcviku vidět, pokud si ale někdo představoval, že si ty roztomilé chlupaté kuličky pomazlí, tak byl rychle vyveden z omylu – na pejsky ve výcviku se sahat a dokonce ani mluvit nesmí a od svého psího dětství podléhají striktnímu režimu.

Studenti mají k dispozici i mírně zanedbanou zahradu, která tady v centru, na křižovatce boulevardu des Invalides a rue de Sèvres, vytváří nečekanou zelenou oázu.

Nahoře je průčelí ústavu tak, jak je vidět z boulevardu des Invalides. Na vstupním dvoře stojí socha zakladatele Valentina Haüye, který během své pracovní kariéry založil, kromě této pařížské školy, i další ústavy pro mladé nevidomé v Petrohradě a Berlíně, kde postupně žil a působil jako učitel.

Institut National Des Jeunes Aveugles, 7. obvod, 56 boulevard des Invalides

V neuspořádaném průčelí misijní kongregace církevního řádu lazaristů v rue de Sèvres je vestavěn portál kaple svatého Vincenta z Pauly, jednoho z nejoblíbenějších francouzských světců. Tomuto knězi, kanonizovanému v roce 1737 papežem Benediktem XI. za jeho charitativní a misijní činnost, je v Paříži zasvěcen nejen velký kostel v 10. obvodu, ale také tato malá kaple, ve které jsou uloženy světcovy ostatky.

Vincent z Pauly založil řád lazaristů v roce 1625. Původně řád sídlil v převorství svatého Lazara, ležícím v dnešním 10. obvodu. Poté, co z něj byl po Francouzské revoluci vyhnán, si pro svoji misijní kongregaci vybudoval toto nové sídlo na tehdejším předměstí Paříže. Původní sídlo pak dlouhé roky sloužilo jako věznice a teprve před několika lety bylo přebudováno na veřejnou knihovnu.

Kaple sice působí z ulice nenápadně, ale interiér je mnohem rozlehlejší, než byste čekali. Byla postavena v letech 1826-1827 v typickém slohu doby konstituční monarchie Ludvíka XVIII. Má bohaté vyřezávané a malované zdobení, vitráže s motivy ze života světce a je vyzdobena obrazy, které pro kapli namaloval jeden z členů kongregace otec François, který byl Ingresovým žákem. Veškerá výzdoba vede pozornost návštěvníka k vysokému oltáři, v jehož horní části je ve stříbrné schránce uloženo tělo sv. Vincenta.

Sv. Vincent z Pauly zemřel v roce 1660. Byl sice nejdříve pohřben v kapli sv. Lazara v původním převorství, ale poté, co z něj byli lazaristé vyhnáni, podařilo se jim jeho tělo ukrýt před porevolučním proticírkevním běsněním a později ho uložili do této nové kaple.

Údajně ještě více než padesát let po Vincentově smrti bylo jeho tělo, s výjimkou očí a nosu, úplně netknuté. V roce 1737 z něj však už zbyla jen kostra, na níž řád nechal vymodelovat z vosku obličej a ruce. Sv. Vincent drží v ruce kříž, s nímž údajně dal poslední pomazání umírajícímu králi Ludvíku XIII.

Po obou stranách oltáře najdete úzké točité dvouramenné schodiště, lemované vysokými sochami svatých, kterým můžete vystoupat až nahoru k soše (vůbec se nestyďte to udělat, i kdybyste byli jediní, kdo se tam vydá, je to kromě doby mše povolené a zcela běžné).

Z malé podesty před rakví je dobře vidět hezký vyřezávaný a malovaný strop kaple a varhany z roku 1864 na opačné straně. Ještě před jejich instalací na ty předchozí zde až do roku 1852 hrával tehdejší varhaník, kterým nebyl nikdo jiný, než vynálezce slepeckého písma Louis Braille, který byl učitelem na nedalekém Královském institutu pro mladé slepce. Na místo jeho působení se podíváme hned v příštím příspěvku.

Před vstupními dveřmi do kaple vede vpravo úzká klikatá chodbička, kterou do kaple chodí členové řádu ze sídla své kongregace. Chodbičkou se sice dá projít až do průjezdu, ale z kongregace je vidět jen průčelí za mřížovou bránou.

Chapelle Saint-Vincent-de-Paul, 6. obvod, 95 rue de Sèvres

Je to přesně taková ta pěší zelená ulička, které v Paříži milujeme, plná rozkvetlých květináčů a se záplavou vistárií a břečťanu, které šplhají po fasádách, s původní dlažbou z velkých kamenů a s oběma stranami lemovanými nízkými domky s barevnými okenicemi a pestrými vchodovými dveřmi. Rue des Thermopyles je pařížský klenot, zasazený uprostřed 14. obvodu, který byste neměli vynechat, pokud ve městě hledáte autentickou atmosféru.

Rue des Thermopyles je jedním z mála pozůstatků dřívější vesnice Plaisance. Původně byla jen průchodem, vedoucím na pozemky starého zámku Maine z 18. století, nazývaného Fantaisie, který se se tehdy nacházel mimo město. Vznikla v roce 1859, těsně před připojením vesnice k Paříži v roce 1860, a od samého počátku až do čtyřicátých let 20. století ji obývaly převážně chudé dělnické rodiny. Dnes ovšem musíte mít docela slušný kapitál, abyste si takové bydlení v nefalšované venkovské atmosféře mohli dovolit.

Název uličky nám připomíná oblast ve středním Řecku, kde se v minulosti odehrálo několik historických bitev. Ta první, o které jsme se učili i my a která proti sobě postavila Řeky a Peršany, se odehrála v roce 480 před naším letopočtem. K poslední pak došlo během 2. světové války v roce 1941, kdy zde Řekové bojovali po boku Britů proti Němcům. Jestli měl stavitel uličky Alexandre Chauvelot, který pro ni tento název zvolil, rád vojenskou historii, to už dnes ovšem nevíme.

14. obvod, ulička je spojnicí mezi rušnou rue Raymond Loserand a rue Didot

Některé části Paříže jsou uměleckou galerií pod širým nebem. Na nečekaných místech a při nečekaných příležitostech narazíme na umělecká díla, která byla zakomponována do městského prostředí, doplňují ho a stala se jeho součástí. Nedávno jsem například objevila na předzahrádce jednoho rezidenčního domu sousoší od Augusta Rodina, jinde zase zdobí dětské hřiště plastika od Joana Miróa nebo zeď obyčejného činžáku sluneční hodiny od Salvadora Dalího. Další příklad se nachází nedaleko Eiffelovky, kde stojí na první pohled nijak vzhledný a spíš obyčejný obytný dům, který je od ulice oddělen zídkou s pestrou červeno-černo-bílou mozaikou. Ta zde byla vytvořena podle návrhu Victora Vasarelyho, jednoho z nejvýraznějších představitelů uměleckého směru op-art.

Victor Vasarely, vlastním jménem Győző Vásárhelyi, se narodil v roce 1907 v Péczi v tehdejším Rakousku-Uhersku. Do Paříže přišel v roce 1930 a v následujících desetiletích vyvinul svůj vlastní styl geometrického abstraktního umění. Pracoval s různými materiály, ale používal minimální počet tvarů a barev. K práci na tomto domě se dostal v roce 1958 díky autoru stavby, architektu Jeanu Ginsbergovi, se kterým pracoval již předtím a který byl jedním z mála francouzských architektů, kteří si v poválečné době vybírali ke spolupráci avantgardní umělce. Victor Vasarely vytvořil pro jeho stavbu, určenou do proluky v rue du Général Camou, rozsáhlou mozaikovou kompozici, jejíž předsunuté umístění kolemjdoucím nabízí celou škálu optických vjemů.

Rue du Général Camou, ve které dům s mozaikou stojí, je kolmá na avenue du Bourdonnais, která lemuje severní stranu Champs de Mars, a spojuje ji s další významnou tepnou – avenue Rapp. Přivede vás tak přímo k další pozoruhodné stavbě, secesnímu domu číslo 29 a vedlejšímu roztomilému náměstíčku square Rapp s jedinečným a nečekaným výhledem na Eiffelovku.

Vlevo pohled na Eiffelovku z předzahrádky domu za Vasarelyho mozaikou a vpravo krásný příklad secese na avenue Rapp

7. obvod, 6 rue du Général Camou