Když jsme na podzim roku 1989 poprvé přijeli do Paříže, byla kavárna U Dvou magotů jedním z míst, které jsem pod vlivem četby o pařížských umělcích chtěla navštívit. Tehdy kavárna ještě neměla širokou ohrazenou terasu pro turisty jako dnes, ale stolky a židle před ní stály docela obyčejně na chodníku. Už tehdy tady ale bylo těžké najít volné místo a navíc jsme zjistili, že oproti jiným kavárnám je tady pořádně draho. Dodnes si pamatuji, že tady káva stála pět franků, na koruny tehdy krát pět padesát, což na naše studentské kapsy bylo moc (připomínám, že v té době stálo u nás kafe kolem pětikoruny).
Později jsem si kavárnu zafixovala jako předražené místo pro turisty a nijak mě nelákala. Premiéru v ní jsem tedy měla až docela nedávno, kdy jsem se v její blízkosti ocitla jedno nedělní ráno.
Kavárna byla založená v roce 1884 na místě obchodu v hedvábným prádlem, který měl ve znaku sochy dvou čínských mandarínů jako znamení původu jejich zboží. Obchod byl původně umístěn už od roku 1814 na nedaleké rue de Buci, odkud byl v roce 1873 přemístěný po velké přestavbě náměstí před kostelem Saint-Germain-des-Prés do nově postaveného domu na rohu náměstí a nově vzniklého boulevardu Saint-Germain. Kavárna, která vznikla později na místě obchodu, převzala jeho název. Pokud bude váš tištěný průvodce tvrdit, že překlad názvu kavárny je „U dvou opiček“ (což jsem viděla na vlastní oči), nevěřte mu, důkazem jsou sochy obou čínských mandarínů, které dodnes trůní nad hlavami zakázníků uvnitř kavárny (i když druhý francouzský význam slova magot je opravdu makak).
Už na konci 19. století chodili do kavárny s oblibou umělci, jako byl Paul Verlain, Arthur Rimbaud nebo Stéphane Mallarmé a kavárna se stala centrem uměleckého života. V roce 1914 se však ocitla na pokraji úpadku a zachránil ji až nový majitel, který z ní vytvořil skutečnou legendu, v níž se setkávali surrealisté v čele s André Bretonem, básníci a spisovatelé, hudebníci, zpěváci a malíři jako Picasso, Fernand Légér, Elsa Trioletová, André Gide, Jacques Prévert, Hemingway, Jean-Paul Sartre a Simône de Beauvoir, Boris Vian nebo múza Montparnassu zpěvačka Juliette Gréco (jediná z těch slavných, která je ještě naživu – je jí 87 let). Jména těch nejslavnějších návštěvníků můžeme vidět na štítcích, rozmístěných v kavárně na místech, kde s oblibou sedávali.
Les Deux Magots se také chlubí přezdívkou LIterární kavárna. Jednak pro svoji dávnou uměleckou klientelu, ale především kvůli literární ceně Prix des Deux Magots, která je zde každoročně udělovaná už od roku 1933 (s výjimkou válečných let), kdy ji založili surrealisté jako protiváhu akademické ceny Prix Goncourt. V letošním roce ji obdržel spisovatel Étienne de Montety.
Nevím, jestli dnes do kavárny chodí ještě pařížští umělci. Nevím, jestli by na to vůbec měli a také nevím, jestli tam vůbec ještě chodí Pařížané. To nedělní ráno jsem kolem sebe slyšela jen angličtinu a japonštinu – a výjimkou tohoto barevného francouzského pána, kterého vřele vítali i místní číšníci, kteří jsou jinak ještě kyselejší a nafrněnější, než se o pařížských číšnících říká všeobecně.
Už jsem to tady někde psala, že nejsem žádné ranní ptáče. V Paříži si ale pokaždé aspoň jednou přivstanu, abych si užila tu zvlášní atmosféru, kterou má vylidněné a ještě spící město. No řekněte, viděli jste někdy, že by se dalo jít bez úhony prostředkem boulevardu Saint-Germain? V neděli ráno ve čtvrt na devět je všechno možné.
Já jsem ranní ptáče a znám vylidněné ulice…:-) Před 14 dny jsem se vrátila z francouzské dovolené, kde někdy i 10 h dopolední je stále brzo 🙂 Jako vždy – příjemná procházka po Paříži a to pečivo voní až přes monitor 😀 A barevný pán je úžasný!
Zcela s Vámi souhlasím, že ranní Paříž má svůj zvláštní půvab (který spočívá zejména v tom, že na ulicích není moc lidí 😀 )Moc Vám děkuji za zajímavý článek – o kavárně Les Deux Magot jsem četla, ale nenavštívila jsem ji; stejně jako Vy dávám přednost kavárnám, o kterých se žádný turistický průvodce nezmiňuje – je tam příjemněji a připravují tam lepší kávu :-)A díky i za objasnění záhady se dvěma opičkami v názvu, protože to mi nebylo nikdy jasné.Těším se na další Vaše pařížské postřehy, vždy se zaraduji, když v poště najdu odkaz na Váš další článek :-)Olga
Paříž pro pokročilé 
Já jsem ranní ptáče a znám vylidněné ulice…:-) Před 14 dny jsem se vrátila z francouzské dovolené, kde někdy i 10 h dopolední je stále brzo 🙂 Jako vždy – příjemná procházka po Paříži a to pečivo voní až přes monitor 😀 A barevný pán je úžasný!
To se mi líbíTo se mi líbí
Zcela s Vámi souhlasím, že ranní Paříž má svůj zvláštní půvab (který spočívá zejména v tom, že na ulicích není moc lidí 😀 )Moc Vám děkuji za zajímavý článek – o kavárně Les Deux Magot jsem četla, ale nenavštívila jsem ji; stejně jako Vy dávám přednost kavárnám, o kterých se žádný turistický průvodce nezmiňuje – je tam příjemněji a připravují tam lepší kávu :-)A díky i za objasnění záhady se dvěma opičkami v názvu, protože to mi nebylo nikdy jasné.Těším se na další Vaše pařížské postřehy, vždy se zaraduji, když v poště najdu odkaz na Váš další článek :-)Olga
To se mi líbíTo se mi líbí