Paříž pro pokročilé

Ohromný Justiční palác, který zabírá celou jednu třetinu ostrova Ile de la Cité, stojí na místě, kde odjakživa v dějinách Paříže stávalo sídlo panovníka. První zmínky o něm existují už z dob galsko-římské Lutécie, což potvrdily i vykopávky z druhé poloviny 19. století, ve zdech dnešního komplexu paláce však nejstarší části sahají ke králi Ludvíku Svatému (a tedy do první poloviny 13. století). Jde o část pravého křídla budovy s Conciergerie a hlavně o nádhernou Sainte Chapelle, Svatou kapli s úžasnými vitrážemi.
Obě tyto památky jsme tady už viděli, dnes se proto zaměříme na samotnou justiční budovu. V ní dnes sídlí většina civilních i trestních soudních orgánů, odvolací soud, kasační soud, dále prokuratura, advokátní komora, policejní prefektura (přesně sem, na nábřeží Zlatníků, chodíval do práce komisař Maigret) a dokonce i vazební věznice.

 

Královský palác, který tady stával, zahrnoval kromě sídla královské rodiny a dvora také soudní orgány. Poté, co král Karel V. ve 14. století přemístil královské sídlo do paláce Saint-Pol, zůstalo zde správní sídlo, parlament, účetní dvůr a kancléřství.

Palác byl v průběhu století dostavován a průběžně ničen požáry. K těm nejničivějším došlo v roce 1618, kdy byl zničen velký centrální sál a všechny přilehlé části, v roce 1737, který pohltil budovy účetního dvora a v roce 1777, který poničil nejvíce Svatou kapli. Poslední velký požár založili 26. května 1871 komunardi, kteří podpálili velký sál, Conciergerie, historickou budovu porotního soudu i věže paláce – údajně největší zájem ale měli na zničení všech občanskoprávních a trestních registrů a archivů.
Palác neblaze proslul v době Francouzské revoluce, kdy zde zasedal Revoluční tribunál, který soudil zatčené, kteří sem byli přiváženi po stovkách a kteří byli bez milosti a spravedlnosti posíláni pod gilotinu (celkem jich zde bylo odsouzeno 2780, dojemný seznam i s dalšími podrobnostmi je k vidění v Conciergerie).

 

Hlavní vchod do paláce leží na boulevardu du Palais, za nádhernou zlatou bránou s erbem e znaky Francie a královskou korunou. Za ní se otvírá Cour du Mai, Májový dvůr, který byl pojmenován údajně podle toho, že až do Revoluce zde každý rok v květnu soudní zaměstnanci vztyčovali padesát stop vysoký strom, zdobený květy (zkrátka májku, jak ji známe i my). Sem také za doby Revoluce přijížděly vozy s odsouzenými, kteří si přicházeli pro rozsudek smrti. Dnes zde celkem banálně parkují služební vozy.

My ovšem touto branou neprojdeme, ta je pro obyčejné smrtelníky uzavřená. Dovnitř se můžeme dostat vraty vlevo od hlavního vchodu, buď v rámci návštěvy Svaté kaple, kdy si vystojíme frontu, nebo – pokud jsme kapli už viděli – můžeme jít bez fronty vchodem hned vedle. Další vchody do Justičního paláce najdeme na zadní i obou bočních stranách budovy. Vždy musíme projít bezpečnostní kontrolou, ale jinak nikoho nezajímá, co tam jdeme dělat. Když jsem se justiční stráže ptala, jestli můžu uvnitř fotit, odpověděli mi, že samozřejmě, že francouzská justice je veřejná a nemá co skrývat. Chtěla bych vidět, co by se stalo, kdybych vytáhla foťák v pražském Justičním paláci (i když ten je zvenku i zevnitř tak ošklivý, že tam není co fotit) – možná by mě odvezli rovnou na Pankrác.

 

Z ulice je také vidět honosné schodiště se zlatými kandelábry. To vede do těch nejzajímavějších a nejreprezentativnějších prostor, do kterých se dnes spolu podíváme. Vzala jsem ty hochy z vrátnice za slovo a když tedy nemají co skrývat, tak jsem jim to tam prolezla skrz naskrz. Dnes spolu proto navštívíme ty oficiálnější prostory, zatímco na další část, tu méně turistickou, se podíváme hned příště.

 

Ať už do budovy vstoupíme kterýmkoliv vchodem, první věc, čeho si všimneme, jsou dlouhé chodby. Desítky a desítky metrů labyrintu chodeb, schodiště, dvory, sály, pokoje a předpokoje, vzhledově různé podle toho, v které části paláce se zrovna nacházejí a kdy byly postaveny. Z toho důvodu je nejlepší ve vrátnici nebo informačním centru požádat o plánek areálu. Stoprocentně ho využijete.

Pokud vstoupíme do budovy z boulevardu du Palais, dostaneme se do křídla, které vede kolem dokola dvora, na němž stojí Sainte-Chapelle. Nabízejí se nám odtud pohledy, které ze dvora neuvidíme (a taky tady vidíme důkaz toho, že pokud si člověk přivstane, nemusí stát ve frontě do Sainte-Chapelle, která je někdy i na více než hodinu).

Chodby nás dřív nebo později přivedou do Galerie Marchande, prostor, do kterých vede schodiště z Cour du Mai. Dnes se to zdá nepředstavitelné, ale tato široká chodba dostala svůj název Obchodní galerie podle toho, že v ní (stejně jako v některých dalších prostorách paláce i venku před budovou) v dávných časech postávaly desítky mladých a pěkných prodavaček s malými krámky, ve kterých prodávaly pentle, šněrovadla, krajky, ozdoby a jemné prádlo. Nechyběly ani knížky a obrázky. Prostory paláce se díky této nabídce staly oblíbeným korzem i místem galantních schůzek.

Dnes se v chodbě rozléhají tak maximálně kroky advokátů a soudců a na lavičkách posedávají vyčerpaní turisté

Na severním konci Galerie Marchande najdeme přímý vstup do nejznámějšího a největšího sálu (pro fotografy bohužel dost temného), nazývaného Salle des pas perdus (doslovný překlad Sál neztracených pochází z doby, kdy zde zasedal parlament za vlády Ludvíka XVIII., který tak nazval dolní komoru poté, co se do ní vrátili ultra royalisté, ztracení v předchozích volbách). Ohromný sál měří na délku 74 metrů a na šířku 28 metrů a je skutečně impozantní. Ačkoliv leží přímo nad Conciergerie, pochází z mnohem mladší doby. První velký sál v tomto paláci pocházel už z doby vlády Filipa Sličného z roku 1313 a byly v něm vystaveny sochy všech předcházejících francouzských králů. Později byl v sále umístěný ohromný mramorový stůl, u kterého král pořádal audience a u kterého se konaly další královské události – stůl byl zničen společně se sálem při jednom z požárů a jeho zlomky jsou vystaveny dole v suterénu v Conciergerie.

Po zničení původního sálu byl v roce 1622 vytvořen nový, mnohem méně zdobený, který vydržel až do dob Komuny – po požáru, který tady komunardi založili, byl zrekonstruován do původní podoby, kterou vidíme i dnes.

Sál má devět arkádových oblouků, které ho dělí na dvě lodi, podpírané dórskými sloupy. Podél stěn dnes najdeme několik soch, pamětní desky a jiné monumenty.

Průhled napříč sálem s pohledem do Galerie Marchande. V tom informačním stánku vpravo mají k dispozici plánky budovy.

U jedné ze zdí sálu mě čekalo milé překvapení, pamětní deska, připomínající, že právě zde pobýval Karel IV. Sedmiletého chlapce, který se tehdy ještě jmenoval Václav, poslal jeho otec na výchovu k francouzskému dvoru v roce 1323. Jeho kmotrem u biřmování byl sám francouzský král Karel IV. Sličný, jehož jméno chlapec přijal. V Paříži ho také oženili s královou sestřenicí Blankou z Valois. V roce 1330 ho jeho otec odvolal do Lucemburska a v roce 1333 ho vyslal do Prahy – a dál už to známe.

Koho by zajímalo více podrobností z historie paláce, letopočty a jména, dají se najít třeba TADY.

Příště projdeme další části Justičního paláce a prozkoumáme i místa, která jsou skrytá očím běžných návštěvníků.

 

Le Palais de Justice

1. obvod, boulevard du Palais

palác je volně a zdarma přístupný v pracovní dny a v pracovní době

Hlavní vstup z boulevardu du Palais, další z place Harlay, quai de l´Horloge a quai des Orfèvres
Při vstupu současně s návštěvou Sainte-Chapelle se do paláce vstupuje po schodišti přímo z Cour du Mai, při vstupu jinými vchody je nutné hledat podle plánku.

 

Jak se tam dostat: metro Cité (linka 4)