Evropský dům fotografie sice stojí přímo v centru Paříže a sídlí v jenom z velkých paláců ve čtvrti Marais, přesto patří mezi méně známá muzea (nevzpomínám si, že bych o něm někdy viděla zmínku v některém z průvodců). Od svého otevření v roce 1996 je první francouzskou institucí, která se věnuje fotografii ve všech jejích podobách, se zaměřením převážně na současnou fotografii. Nejde tedy o stálé muzeum s trvalou expozicí, ale obměňující se krátkodobé a většinou osobní výstavy, jejichž program zdůrazňuje rozmanitost uměleckých přístupů specifických pro toto médium.
Ve stejné době se vždy koná tři až šest výstav, přičemž každá z nich trvá kolem dvou až tří měsíců. V současné době jsou tyto výstavy věnovány především mladým, často začínajícím a experimentujícím fotografům, i když v minulosti zde byly k vidění i výstavy velikánů světové fotografie, jako je například Irving Penn, David Hockney, Henri Cartier-Bresson, Andy Warhol, Annie Leibovitz, Robert Frank nebo také Josef Sudek.
Kromě výstavních prostor zabírá značnou část prostor i knihovna a depozitář s více než dvaceti tisíci fotografiemi.
Dům fotografie sídlí v paláci Hôtel du Président Hénault, který byl postaven v roce 1707 pro historika a spisovatele Charlese-Jeana-Françoise Hénaulta (prezident proto, že byl předsedou Francouzské akademie). Hotel odkoupil v roce 1793 Edme Delaborne a zůstal ve stejné rodině až do 20. století. V roce 1943 jej získalo město Paříž a Evropský dům fotografie v něm sídlí od svého založení v roce 1996. Jeho hlavní průčelí vede do rue François-Miron, zadní průčelí pak do rue de Fourcy, kde je také hlavní vchod. Uliční fasáda je od roku 1926 zapsána na seznam historických památek.
K historickému paláci byla při jeho adaptaci pro potřeby muzea přistavěna na místě skladiště kočárů nižší strohá moderní budova, v níž jsou kromě vstupních prostorů i další výstavní prostory.
Nahoře fasáda do rue de Fourcy, dole pak sousedící vstup z rue de Fourcy přes malou zahradu do nově přistavěné moderní budovy.
Hlavní schodiště paláce
V současné době se až do 1. října konají tři výstavy mladých evropských fotografek. Mně se nejvíc líbila ta, kterou najdete hned za vstupem a jejíž autorkou je Angličanka Rachel Fleminger Hudson (fotky dole). Přiznám se, že další dvě výstavy, na nichž je fotografie kombinovaná s audiovizuálními nebo grafickými prvky, mě zas tak moc neoslovily. Samozřejmě se dají vychytat i výstavy, které jsou zajímavé všechny (já se na program dívám pro jistotu při každé cestě do Paříže).
.
Myslím, že Dům fotografie stojí za návštěvu už jen kvůli jeho vlastní prohlídce. Kromě jiného jsou tu k vidění v suterénu i mohutné kamenné základy a klenuté sklepy, kde sídlí i místní kavárna. Ta v létě expanduje na malý dvorek. Bohužel se kavárna dá navštívit jen v rámci vstupu do muzea a nikoliv samostatně (osobně ověřeno). Zajímavé je také v přízemí směrem do rue François Miron knihkupectví, zaměřené – jak jinak – na fotografii.
Maison Européenne de la Photographie
4. obvod, 5-7 rue de Fourcy
Otevřeno: od středy do neděle 11 – 20 hod, ve čtvrtek do 22 hod
Mezi skryté a zvenčí nenápadné zahrady, o kterých jsem psala nedávno, bych mohla zařadit i zahradu jednoho z nejmladších pařížských muzeí – Musée du Quai Branly – Jacques Chirac, ležícího ve stínu Eiffelovky. Projekt, který začal prosazovat Jacques Chirac v době, kdy byl ještě pařížským starostou, byl dokončen v roce 2006, v době, kdy už byl prezidentem. Jeho jméno je dnes proto součástí názvu tohoto muzea, které je věnováno umění a civilizaci zemí Afriky, Asie, Oceánie a Ameriky. Po jeho vzniku sem byly přesunuty sbírky z bývalého Muzea člověka a Národního muzea afrických a oceánských umění.
Architektonickou soutěž na stavbu muzea vyhrál slavný Jean Nouvel, který na místě bývalého ministerstva zahraničního obchodu vytvořil moderní červeno – stříbrný objekt, posazený na pilotech a složený z několika částí různých tvarů. Zahrada kolem muzea je nedílnou součástí architektury. Rozkládá se na 18 000 m2 a je tvořená umělými kopci, cestičkami, zákoutími k meditaci a odpočinku a jezírky. Rostliny zevnitř plynule přecházejí i na fasádu směrem k nábřeží, kde vytvářejí vertikální zahradu.
Zahradu můžeme opticky rozdělit do tří částí – do první z nich vstoupíme z nábřeží naproti lávce Debilly, kde se za skleněnou fasádou rozkládá lesík, svažující se směrem k budově muzea. Mezi duby a javory jsou zde vytvořeny stupně, které slouží k sezení a kde najdete spoustu stínu.
Druhá část prochází přímo pod pilíři budovy. Ve stínu se zde daří kapradinám a různým travinám. Třetí část zahrady je díky své jižní poloze nejslunnější. Z této části se vchází do muzea, na druhé straně pak najdeme restauraci a kavárnu Jacques. Mezi nízkými stromy a keři je zde vytvořeno několik zákoutí s posezením a v létě i s lehátky a slunečníky. Z mnoha míst zahrady je přímý výhled na Eiffelovku. Podle mě je to ideální místo na odpočinek po její návštěvě, abyste se nemuseli tlačit v jejím přelidněném okolí. O muzejní zahradě totiž turisté moc nevědí.
Vertikální zahrada směrem k nábřeží
V první části zahrady
Pod pilíři muzea
Pohled na muzeum z jižní části
Restaurace Jacques
Výhled ze zadní části zahrady
Muzeum od zadního vchodu
Samotné muzeum určitě stojí za návštěvu, jednak kvůli sbírkách, ale také kvůli jeho vnitřnímu architektonickému řešení. Myslela jsem si, že ho tady na blogu z minulosti už mám, ale žádný článek jsem nenašla. Jakmile najdu fotky, určitě o něm napíšu také blíž.
Do zahrady lze vstoupit dvěma vchody – jednak tím hlavním přímo z nábřeží, ale také dvěma zadními vchody z rue de l´Université. To je opravdu jen pár kroků od Eiffelovky.
Musée du quai Branly
Vstup:
37 quai Jacques Chirac, 206 nebo 219 rue de l´Université
Otevřeno:
zahrada – denně kromě pondělí 9,15 – 19,30, ve čtvrtek do 22,15 hod, vstup zdarma
muzeum – denně kromě pondělí 10,30 – 19 hod, ve čtvrtek do 22 hod, vstupné 12 eur, snížené 9 eur
Před třemi týdny se v Paříži otevřela nová galerie, zaměřená na moderní fotografii. Svoji činnost zahájila ve velkém – výstavou anglického fotografa Martina Parra, člena skupiny Magnum a jednoho z nejslavnějších současných fotografů. Po třech loňských podzimních výstavách je to tedy v krátké době další příležitost, jak se s jeho podivnými, vzrušujícími a rozpory a rozpaky vzbuzujícími a zároveň zábavnými fotkami seznámit. Ty, které zde teď´ až do 24. září vystavuje, jsou z jeho cyklu Life´s beach.
Galerii nenajdeme v centru města, ale v blízkosti moderní knihovny Françoise Mitterranda ve 13. obvodu. Musíte za ní až pod knihovnu, přímo na břeh Seiny, kde ji najdete na jedné z lodí, připoutaných k nábřeží. Součástí této černo-červené plovoucí galerie je nejen knihkupectví s knihami o fotografii a monografiemi světových fotografů, ale také restaurace a bar. Ty jsou umístěné částečně přímo na lodi, ze které je ohromující výhled na řeku a na protější břeh, a částečně na náplavce, kde doplňuje další podniky, které tady ve velkém lemují nábřeží, po kterém se odtud dá dojít hezkou procházkou až do samého centra.
Ačkoliv zvenku toto zvláštní místo vypadá jako pouhá zakotvená loď, technicky je to vlastně loděnice s malým přístavem. Hned vedle výstavního sálu a stolů restaurace tak kotví malý historický člun, který dodává celku originální atmosféru. Nabízí projížďky po Seině a možnost objevovat Paříž i z jiného úhlu. Vyjížďky člunem se konají vždy ve čtvrtek, pátek a sobotu v 18 30 a v 19,30. Padesátiminutová projížďka až do centra, kde obkrouží Ile Saint-Louis a Ile de la Cité, stojí 12 euro na osobu.
Galerie Quai de la |Seine
13. obvod, 9 port de la Gare (vedle piscine Joséphine Baker)
Otevřeno: od května do října denně od 12 do 24 hod, od listopadu do dubna středa až neděle od 12 do 24 hod
Vstup zdarma
Jak se tam dostat: nejbližší metro Quai de la Gare (linka 6)
Jen pár desítek metrů severně od známého náměstí place des Vosges běží ulička rue Saint Gilles, jejíž trasa byla načrtnuta už v době Ludvíka XIII., když zde zakládal tehdejší place Royale. Mnohé z elegantních historických budov se za staletí příliš nezměnily, jiné se sice proměnily, ale získaly nový půvab. Jedním z těchto míst je dům číslo 12, uzavřený mohutnými šedými vraty v kamenném průčelí. Poté, co překonáte digikód, což není tak obtížné, protože uvnitř sídlí spousta firem a pořád někdo chodí tam a zpět, se před vámi otevře rozlehlý malebný dvůr, který s sebou nese legendu o bohatém paláci, který na jeho konci stával a který býval v 17. století sídlem vyslanců Benátské republiky. Z této staré historie však zůstalo jen pojmenování – palác Serenissimy byl zbořen po roce 1804, kdy celý areál zakoupili dva podnikatelé, kteří na jeho místě vybudovali industriální prostory s řemeslnými dílnami a malými domky pro dělníky. Ze vznešeného benátského dvora se tak stal typický industriální dvůr, kam se údajně během tak zvaného „krvavého týdne“, který následoval po pádu pařížské Komuny, uchýlil malíř Gustave Courbet, aby se zde skryl před pronásledováním; to mu ovšem nepomohlo a stejně byl zatčen.
Jako mnoho podobných průmyslových dvorů i tento v průběhu času zchátral a stejně jako mnohé jiné, i tyto prostory už měly svoji budoucnost nalinkovanou, když je na počátku 90. let minulého století zakoupila jedna z velkých francouzských bank, přes niž se dostaly do rukou developera. Ten ho vzhledem ke špatnému stavu celého areálu hodlal zbořit a postavit zde nové byty. V tom okamžiku se však stalo to, co by u nás bylo nemyslitelné – na základě mohutných intervencí sdružení místních obyvatel, společně s organizacemi, které se zabývají ubytováním znevýhodněných osob, se podařilo přesvědčit radnici místního obvodu, aby bourání zakázala; radnice však dokázala ještě víc a dvůr odkoupila. S ohledem na historii pak celý areál nechala citlivě přestavět a vybudovat zde sociální bydlení, společně s obchodními prostory a dílnami.
Duch chudého průmyslového dvora už dávno vyvanul, stejně jako vzpomínka na vyslance Benátské republiky, po nichž zde zůstal aspoň název, podařilo se však zabránit deformaci historické ulice (která tomu v jiných místech stejně neunikla) a zachránit aspoň jeden ze starých malebných koutů.
Z mnoha dílen, které zde sídlí, nás na dvoře bude zajímat nejvíc podlouhlá stavba po levé straně – sídlí zde totiž slavná Galerie Polka, zaměřená na fotografii, a to na té nejvyšší úrovni. K vidění zde bývají esa světové fotografie – momentálně je to až do 2. září Joel Meyerowitz, slavný americký fotoreportér a street fotograf, který už mnoho desetiletí dokumentuje dění ve Spojených Státech i jinde ve světě – byl například jediným fotografem, který dostal svolení, aby zdokumentoval Ground Zero v New Yorku po atentátech z 11. září 2001. V minulosti jsem zde však viděla i fotky jiných světoznámých fotografů, jako je třeba Sebastiao Salgado, Bruce Gilden, Steve McCurry nebo Marc Riboud.
Kromě tohoto sídla má galerie i svůj obchod se vstupem přímo z rue Saint_Gilles – tam je obvykle začátek výstavy a také prostor, kde jsou vystaveny fotografie dalších umělců, které si zde i můžete zakoupit (bohužel to nebývá zrovna levná záležitost). Teď jsou zde, kromě jiného, k vidění i fotky Elliota Erwitta, který má v současné době až do 24. září v Paříži v Musée Maillol také svoji autorskou výstavu.
Ze všech japonských zahrad, které v Paříži najdete, je tato bezkonkurenčně nejmenší. Je součástí Musée Guimet, které se zaměřuje na asijské umění. V jeho prostorách jsou k vidění rozsáhlé sbírky umění a památek z asijských zemí, od Afghanistánu přes Čínu, Koreu, Tibet, jihovýchodní a střední Asii až po Japonsko.
Kromě hlavní budovy na place d´Iéna patří pod muzeum i nedaleký Hôtel Heidelbach, přičleněný k muzeu v roce 1991. Pod souhrnným pojmenováním Panthéon buddhique v něm jsou soustředěny sbírky, které zakladatel muzea Emil Guimet shromáždil během svého pobytu v Japonsku v roce 1876 a které jsou spojené s budhistickým náboženstvím, včetně velkého množství zobrazení Budhy. A právě na dvoře tohoto honosného domu najdete i tuto zahradu.
Zahrada byla otevřena při příležitosti zpřístupnění Hôtelu Heidelbach po jeho renovaci v roce 1991. Na malém prostoru zde byla vytvořena miniatura japonské krajiny s obřími bambusy, vodní plochou s kamennými deskami, přes které vedly dřevěné můstky, a se zenovým jezírkem v zadní části. Udržoval ji japonský zahradník a byla jedním z nejhezčích a nejtajnějších míst ve městě. Jeho součástí byl i malý japonský domek, který přímo na místě postavili v roce 2001 japonští odborníci, kde muzeum pořádalo čajové obřady. Potom zahradu zavřeli kvůli její rekonstrukci a když ji loni znovu otevřeli, ocitli jste se najednou někde úplně jinde. Ve středu zahrady, do kterého se sestupuje z paláce po schodišti, teď místo vodní krajiny s kameny a dřevem najdete holou vydlážděnou plochu. Jezírko v zadní části už neexistuje – vlastně se do zadní části už ani nedá projít, vstupu teď brání plůtek, nízký, ale důrazný (stejně jako hlídač, který vás okřikne hned, sotva sáhnete na branku). Za plotem se ocitl i japonský pavilon, ke kterému se už nedá přiblížit, a který teď slouží jen pozvaným hostům, jak uvádí muzeum na svých stránkách. Současně jako klad vyzdvihuje úpravu plochy, která teď prý může sloužit ke společenským akcím.
Vstupní schodiště do zahrady
Japonská zahrada po „odjaponštění“ dnes, s prázdnou vydlážděnou plochou uprostřed, kterou lemuje jen řada bambusů a několik azalek. Zadní část je nepřístupná, ale je vidět, že jezírko, které bývalo před vchodem do domku, zmizelo. Na starém videu dole je vidět, jak vypadala tato plocha dřív.
Japonský pavilon za plotem
U vstupu do zahrady
I když mi změny, ke kterým v zahradě došlo, nepřipadají šťastné a myslím si, že zahrada ztratila velkou část svého půvabu, pořád ještě stojí za to se do ní podívat, pokud půjdete kolem. Uvidíte současně i část výstavních prostor v Hôtelu Heidelbach, protože od vstupu musíte nejdříve do prvního patra a potom teprve sestoupíte do zahrady. Muzeum samotné jsem ještě neviděla, ani tuto část, ani hlavní budovu – ale jednou to konečně napravím a ukážu ho tady.
Hôtel Heidelbach má sice všechny prvky architektury doby Ludvíka XV., ale byl postaven až v roce 1913 pro rodinu amerického bankéře Samuela Heidelbacha, který sem umístil svoje umělecké sbírky, které se po jeho smrti v roce 1922 dostaly většinou do Musée des Arts décoratifs. Do rukou státu se palác dostal v roce 1947 – nejdříve dlouhá léta sloužil Ministerstvu školství a až v roce 1991 byl přičleněn k muzeu.
Můj každoroční přehled výstav a jiných kulturních akcí letos přichází později než obvykle, nicméně i tak se může hodit těm, kdo se do Paříže teprve chystají v příštích týdnech. Samozřejmě není kompletní, různých akcí, výstav a přehlídek umění je v Paříži tolik, že se ani nedají všechny postihnout. Podrobnější seznam najdete třeba TADY.
Začala bych v jednom z nejznámějších pařížských muzeí, Musée d´Orsay, které kromě svých stálých sbírek představuje pravidelně i krátkodobé tematické výstavy. Momentálně se tam konají dvě a jsou vrcholně zajímavé.
Manet / Degas
Musée d´Orsay do 23. července 2023
Oba malířští velikáni byli přibližně stejně staří a pocházeli z podobných společenských poměrů – díky bohaté rodině se mohli v klidu věnovat své tvorbě, studiu a cestování, protože nezáviseli na prodeji svých děl. Setkávali se tak v podobných prostředích, která každý po svém zobrazovali ve svých dílech. Kurátoři je spojili do jedné výstavy, aby ukázali to, co měli oba umělci společného, i to, v čem se lišili a rozcházeli. V každém sále tak najdeme jejich díla bok po boku podle tematického zaměření – ať už to jsou jejich počáteční kopie děl starých mistrů, portréty osob z vyšší společnosti, výjevy z pařížských hospod, kaváren a tančíren, akty, prostředí dostihů nebo mořské pobřeží. Funguje to a výstava určitě stojí za návštěvu.
Jediný problém jsou davy lidí – doporučuji proto zvolit čtvrteční prodlouženou otvírací dobu od 18 do 21.45 hod (navíc za snížené vstupné 12 eur, které platí do všech prostor muzea). Po 18 hod jsou sice sály pořád narvané k prasknutí, ale když se nejdřív půjdete podívat jinam (třeba na impresionisty v posledním patře muzea) a vrátíte se až kolem 20 hodiny, můžete si výstavu už vychutnat v klidu.
Édouard Manet, Dostihy v Bouloňském lese, 1872
Edgar Degas, Dostihy, 1876
Edouard Manet, Číšnice, 1878
Edgar Degas, V kavárně (nebo také Absint), 1875
K vidění je zde i slavná Manetova Olympia
Pastely
Musée d´Orsay, do 2. července 2023
Hned ve vedlejším oddělení Musée d´Orsay najdeme další zajímavou výstavu – zhruba stovku pastelů umělců 19. století z doby „od Milleta po Redona“, jak avizuje samo muzeum, včetně (opět) Degase, Maneta, Augusta Renoira, Gustava Caillebotta, Mary Cassatt, Berthe Morisot nebo Pieta Mondriana a dalších umělců, kteří se pastelu věnovali. Nechybí slavné Degasovy pastely baletek nebo temné náboženské výjevy a portréty Odilona Redona.
Berthe Morisot, Portrét Edmy Morisot, 1871
Édouard Manet, Portrét Madame Zolové, 1789
Auguste Renoir, Portrét sedící mladé tmavovlasé dívky, 1879
Gustave Caillebotte, Plavec, 1877
Edgar Degas, Tanečnice, 1884
Degas v černé a bílé
Bibliothèque National Richelieu, do 3. září 2023
Potřetí Edgar Degas, tentokrát v krásných prostorách Národní knihovny, která ze svých sbírek vybrala jeho černobílá díla, a to jak kresby tužkou nebo uhlem, tak hlavně různé grafické techniky, které Degas mistrně ovládal.
Jediným „barevným“ dílem na výstavě je Baletní zkouška na scéně, kterou Degas namaloval v převážně šedých odstínech a kterou přihlásil na výstavu impresionistů v roce 1874, kde způsobila mezi ostatními divoce barevnými impresionistickými obrazy rozruch.
Léon Monet
Musée du Luxembourg, do 16. července 2023
Přestože výstava nese jméno staršího bratra slavného Clauda Moneta, žádný jeho obraz na výstavě neuvidíte. Léon Monet totiž nebyl malířem, ale chemikem a obchodníkem s barvami, který stál u počátků zavádění syntetických barev na palety malířů. Nedá se prý sice prokázat, aspoň zatím, že by Claude Monet používal anilinové barvy, které jeho bratr prodával, ale dosavadní analýzy obrazů malířů té doby ukazují, že většina z nich už syntetické barvy používala. Na výstavě uvidíme sice dokumentaci, která se vztahuje k chemické a obchodní kariéře Léona Moneta, ale hlavně a především spoustu pláten jeho bratra Clauda, pocházejících převážně z období, kdy oba žili v Normandii, včetně pláten z Étretatu nebo série obrazů katedrály z Rouenu, a také některých dalších malířů té doby, kteří se s bratry Monetovými přátelili..
Claude Monet, Portrét Léona Moneta, 1874. Jde o jediný portrét Léona, který Claude namaloval, a který se navíc nelíbil ani Renoirovi, ani Sisleymu, takže ho Léon pod jejich vlivem nejdříve odmítl a poté, co ho přijal, ho po celý svůj život skrýval.
Claude Monet, Rozkvetlá zahrada v Sainte-Adresse, 1866
Musée de Luxemburg
Ramses a zlato faraónů
Grand Halle de la Villette, do 6. září 2023
Na svém celosvětovém turné tato mezinárodní výstava doputovala i do Paříže, kde představí Ramsese II., „faraona faraonů“, jako symbol velkoleposti starověkého Egypta, jeho život a rodinu a celkově dobu před 13. stoletím před naším letopočtem. Jsou zde vystaveny předměty z egyptských sbírek, z nichž drtivá většina je vyrobena ze zlata, jako sarkofágy, mumie, šperky, královské masky, amulety nebo sochy.
Osobní svědectví nemám, ještě jsem výstavu neviděla, ale určitě si ji nenechám ujít. Kdo se do září do Paříže nedostane, může se podívat na video z inaugurace.
Basquiat / Warhol – Á quatre mains
Fondation Louis Vuitton, do 28. srpna 2023
Nadace Louis Vuitton na své nové výstavě představuje dílo amerického street artisty Jeana-Michela Basquiata a zdůrazňuje jeho bohatou spolupráci s Andym Warholem. Od roku 1984 do roku 1985 Jean-Michel Basquiat (1960-1988) a Andy Warhol (1928-1987) společně vytvořili asi sto šedesát pláten. Kromě obou extravagantních umělců jsou na výstavě představeny i další osobnosti umělecké scénu centra New Yorku 80. let.
Taky jsem ještě neviděla, ale do sídla nadace se pravděpodobně vydám, a to nejen kvůli oběma umělcům, ale také kvůli podařené budově Franka Gehryho, kterou mám moc ráda.
Surrealisme au féminin?
Musée de Montmartre, do 10. září 2023
Na poslední z výstav, kterou jsem také zatím neviděla, ale o které vám chci přesto říct, vás pošlu do svého oblíbeného Muséee de Montmartre, kde se koná přehlídka ženského surrealismu v podání asi padesáti malířek, sochařek i fotografek. Samozřejmě nechybí ani Toyen.
Éternel Mucha
Grand Palais Immersif, do 5. listopadu 2023
V nových výstavních prostorách v zadní části Opery Bastille představuje Paříž Alfonse Muchu především z pohledu jeho plakátů pro herečku Sarah Bernhardt, ale také Slovanské epopeje. Jeho skutečná díla zde nenajdete, jen audiovizuální program, který z nich vychází. Můžete se zde ve velkém prostoru mezi stěnami ze surového betonu natáhnout na připravené matrace a v temnotě na sebe nechat působit Muchův rukopis, který z jeho plakátů a pláten tak dobře známe a který na vás útočí ze všech stran. O patro výš pak narazíme na další projekci, při níž jsou postavy na jeho plakátech doslova rozpohybovány, a kde najdeme ze stropu zavěšené reprodukce jeho děl.
Nerada to říkám, ale výstava mi vůbec nepřipadá povedená. Šla jsem na ni, i když tento druh audiovizuálního umění nemám ráda, ale je to „náš“ Mucha, tak jsem to považovala za povinnost. Je mi to moc líto, ale obě projekce jsou nudné a nezáživné a nepřinášejí nic nového a zajímavého, a to ani pro ty, kdo Muchovo dílo neznají, natož pro nás. Stejný dojem z výstavy mi potvrdilo několik přátel, ať už Češi nebo Francouzi, se kterými jsme se shodli na tom, že to za to nestojí, navíc při tom nehorázném vstupném.
Rétrospective Elliot Erwitt
Musée Maillol, do 15. srpna 2023
Samozřejmě jsem si nenechala ujít ani výstavy fotografií, kterých je v současné době v Paříži také několik, které stojí za návštěvu. Kdybych vám z nich měla doporučit jednu jedinou, byl by to mistr pouliční fotografie, čtyřiadevadesátiletý rusko-francouzsko-americký fotograf Elliott Erwitt, který svými snímky nejen dokumentoval politické a umělecké dění druhé poloviny 20. století, ale svými pouličními fotografiemi ukazoval skrytou, tajemnou, romantickou a z jeho pohledu často i komickou stránku měst, a to od Paříže až po Kalifornii. Když půjdete kolem Musée Maillol, určitě se zajděte podívat, opravdu to stojí za to.
Hommage à Bruno Barbey
Institut de la France, do 2. července 2023
Poctu bývalému prezidentu Agentury Magnum, švýcarskému fotografovi Brunovi Barbeyovi, jsem objevila náhodou v pravém křídle Francouzského institutu (těsně vedle průchodu do rue de Seine). Představuje jeho cyklus s názvem „Italové“, který Barbey nafotografoval v 60. letech minulého století v různých italských městech, převážně na jihu země. Fotky skvěle dokumentují italskou mentalitu a život a máte nad nimi pocit, že jste se ocitli v některém neorealistickém filmu.
Dnešní cíl leží sice těsně za hranicí Paříže, ale pořád ještě nás k němu přiveze metro. Do Issy-les-Moulineaux poblíž Porte de Versailles jezdí dvanáctka a náš cíl najdeme jen kousek od místní radnice. Po vystoupení z metra se vydáme do příkré uličky ke staré budově zvláštního lomeného tvaru, která svojí architekturou připomíná zámky ze 17. století a která je propojena skleněnou krytou lávkou s vedlejší supermoderní stavbou.
Ten podivný tvar budovy, která zde jako jediná zůstala z původního rozlehlého sídla, se snadno vysvětlí při pohledu na spodní obrázek, na kterém je zobrazen bývalý zámek v Issy. Vyhořel v roce 1871 v době bojů Pařížské komuny a už nikdy nebyl obnoven. Zřícenina byla definitivně odstraněna až po roce 1910, kdy byla také zachráněna jediná použitelná část zámku – jeden ze dvou vstupních pavilonů, mezi kterými stávala brána. To je přesně ta stavba, kterou vidíme na horních fotografiích.
Na zámek pocházející ze 16. století se v roce 1606 přijela ukrýt před morem Marguerite z Valois, známá jako královna Margot, první manželka krále Jindřicha IV., které se tady tak zalíbilo, že ho od původního majitele odkoupila. Dalším slavným vlastníkem se stal kolem roku 1699 princ Conti z bourbonské větve královské rodiny. V rukou jeho potomků zůstal zámek až do konce 18. století a i když pak rodina zámek prodala, jejich jméno s ním zůstalo spojeno i nadále a dodnes se odráží v názvu pozůstatku zámku, kterému se říká Pavilon Conti.
Kromě tohoto pavilonu zůstala ze zámku zachována i část zahrady, původně navržená královským zahradním architektem Le Nôtrem, která se dříve táhla v délce více než kilometr a která dnes slouží jako městský park.
Zajímavostí je, že některé stavební a dekorační prvky ze zničených budov odkoupil ještě před jejich likvidací sochař Auguste Rodin pro svůj dům v nedalekém Meudonu, kde je použil při rekonstrukci sídla a při dostavbě svého ateliéru (jehož štít, který je vidět na jedné z mých fotografií ve výše uvedeném odkazu, pochází ze vstupního portálu zámku v Issy).
Dnes je pavilon Conti ve vlastnictví města, které v něm zřídilo muzeum své historie. Ve vedlejší nově postavené budově je umístěno muzeum hracích karet a také výstavní prostory, v nichž jsou pořádány krátkodobé výstavy, které se týkají jakkoliv buď historie města a jeho okolí nebo témat spojených s hrami všech druhů a typů. Jen pro ilustraci šířky záběru muzea – před pár lety jsem sem jela na výstavu malířů od doby impresionismu až do 30. let 20. století, kteří působili v okolí Issy, zatímco současná výstava (trvá do 13. srpna 2023), představuje fenomén sběratelských kartiček s Pokémony, od jejichž uvedení na trh uplynulo třicet let.
Samotné muzeum hracích karet, které je jediným ve Francii, vzniklo v roce 1981 a otevřelo se v nových prostorách v prosinci 1997. Základem exponátů byl v roce 1930 dar soukromé historické sbírky se sadami starých karet nejen z Francie, ale i z celé Evropy, především z Německa, Itálie a Španělska, a také z Asie. Všechny tyto staré poklady jsou dnes vystaveny v muzeu, které má v současné době přes jedenáct tisíc exponátů.
Pohled do suterénu budovy s nejstaršími exponáty
Přiznám se, že na této sadě karet mě nejvíc upoutal její název – Valdštejnská hra. Pochází z Německa z roku 1807 a zobrazení postav je inspirováno Valdštejnskou trilogií dramat Friedricha Schillera (Valdštejnův tábor, Piccolominiové a Valštejnova smrt).
Karty z roku 1751 jsou z Francie a sloužily k výuce zeměpisu. Pocházejí z okruhu rodiny prince Conti.
Francouzské karty ze 17. století. Díky nápisům, které jsou na nich uvedeny, se staly vzorem pro pojmenovávání jednotlivých typů postav, zobrazených na francouzských kartách.
Samotné karty však nejsou jedinými exponáty muzea. Najdeme tady i mnoho dalších předmětů, které se týkají karetních her, nebo jsou s nimi spojeny, jako například zobrazení karet na obrazech nebo v knihách, a také mnoho předmětů, inspirovaných barvami a typy karet.
Obraz neznámého francouzského malíře ze 17. století, který zobrazuje karetní hru čtyř hráčů, symbolicky znázorňujících alegorii lidského života. Zprava je to Čas, Láska, Lidský život a Smrt. První tři se dívají do karet Smrti, která má čtyři esa různých barev a nad všemi ostatními proto vyhrává.
Přilehlé Muzeum historie města připomíná nejvýraznější mezníky, včetně historie samotného zámku a prince Conti, a dále počátky letectví, se kterými je město spojeno díky tomu, že na jeho vojenském cvičišti prováděli své pokusy první francouzští průkopníci letectví, včetně Blériota. Nechybí ani umělci, kteří ve městě a jeho okolí působili, od Augusta Rodina až po Henriho Matisse nebo Jeana Dubuffeta, jehož monumentální dílo s názvem Figurová věž z roku 1968 stojí na nedalekém ostrově Saint-Germain, který také patří pod město Issy-les-Moulineaux. V muzeu je vystaven nejen model věže, ale i originální Dubuffetův návrh včetně kreseb jednotlivých plošek.
Když jsem nedávno četla drobnou zprávu o tom, že jeden z obrazů Gustava Caillebotta byl vydražen za rekordní cenu, vzpomněla jsem si na fotografie z domu jeho rodiny, které se ještě na blogu neobjevily a které mohou sloužit jako inspirace pro hezký jednodenní výlet z Paříže na venkov. Do Yerres, kde Caillebottovi vlastnili rozsáhlé sídlo, to není z Paříže zas daleko.
Dům Caillebottů v Yerres
Gustave Caillebotte patřil sice do skupiny impresionistů, ale nedosáhl takové slávy a věhlasu jako Renoir, Monet, Pissarro nebo Sisley – možná proto, že zemřel už ve 45 letech, příliš brzy na to, aby se stačil důrazněji prosadit, nebo také proto, že měl kromě malířství spoustu dalších zálib – navrhoval a konstruoval lodě, účastnil se závodních regat, věnoval se navrhování zahrad a práci v nich, fotografoval, sbíral známky a dokonce byl členem městského zastupitelstva v Gennevilliers, kde později žil a zemřel. Na rozdíl od ostatních impresionistů nebyl na malování existenčně závislý, protože pocházel z velmi bohaté rodiny, takže si naopak mohl dovolit své kolegy podporovat – i tím, že jim pořádal výstavy nebo od nich odkupoval obrazy do své bohaté sbírky, kterou po své smrti odkázal státu a která je dnes vystavena v Musée d´Orsay.
Jeho nejznámějším, a vlastně i jediným známým dílem dlouho zůstávalo jen plátno Parketáři, které v roce 1875 přihlásil na Oficiální salón, kde ho však odmítli. Více se prosadil se až po společné výstavě impresionistů v roce 1878, ale jeho obrazy začaly být skutečně známé a ceněné až po 2. světové válce, kdy je jeho rodina začala postupně uvolňovat do prodeje. Dnes je jedním z nejvyhledávanějších a nejdražších autorů a aukční síně se o jeho díla doslova perou.
Parketáři, 1875 – Pont de l´Europe, 1876 – Pařížská ulice, 1877
Panství v Yerres, na které se dnes podíváme, koupil otec Gustava Caillebotta v roce 1860. Ve vlastnictví rodiny zůstalo však jen do roku 1879, kdy ho po smrti obou rodičů Gustave se svými bratry Martialem a Alfredem prodávají. V rukou nových vlastníků zůstává až do roku 1971, kdy ho odkoupilo město Yerres, které ho zrenovovalo, nechalo zapsat na seznam historických památek a po roce 2012 zpřístupnilo veřejnosti.
Součástí celého panství je nejen rozlehlý dům, ale také rozsáhlý pozemek s oranžerií. Gustavův otec zde nechal vybudovat i další drobné stavby, které návštěvník postupně objevuje při procházce parkem.
Nádvoří domu
Centrem přízemí domu jsou nejen přijímací salóny, ale také velká jídelna, jejíž zařízení a vybavení připomíná jeden z Caillebottových obrazů, který zde namaloval.
V prvním patře najdeme kromě ložnic i Caillebottův ateliér s kopiemi jeho nejznámějších obrazů, a také výstavku dalších předmětů, které mu patřily, jako jsou trofeje ze závodů regat, model jím navržené závodní plachetnice se zvláštním názvem Roastbeef, kterou jsme naživo v původní verzi viděli v loděnici při procházce po Renoirových stopách v Chatou, kam Caillebotte často jezdíval, nebo také jeho veslařský a koupací oblek.
V ateliéru je vystavena i fotografie, kterou pořídil Gustavův bratr Martial, nadšený a dobrý fotograf, na Montmartru. Určitě poznáte známý pohled od Château des Brouillards vzhůru do rue de l´Abreuvoir, na jejímž konci se dnes tyčí bazilika Sacré Coeur, která byla v době pořízení fotografie teprve rozestavěná. Na fotografii je zachycený Auguste Renoir, který v těchto místech bydlel a který patřil k rodinným přátelům Caillebottových, takže byl po Gustavově smrti jmenován společně s Martialem vykonavatelem Gustavovy závěti.
Při návštěvě Caillebottova panství si můžete prohlédnout nejen dům, ale také zahradu a stavby, které s ní souvisí. Tady nahoře je vidět vstupní nádvoří a dole oranžerie. Ta dnes slouží jako galerie, ve které město pořádá výstavy a kulturní akce.
Rozlehlý pozemek je upraven nejdříve jako pěstěná zahrada, ale brzy se stává parkem a pak lesem, kterým protéká potůček. Střed celého parku vyplňuje rozsáhlá louka.
Až úplně na konci pozemku, při zdi, která zahradu odděluje od městského parku, do kterého odtud vede branka, najdeme ohrazenou zelinářskou a květinovou zahradu. Tu tady založil sám Gustave Caillebotte, který zde nejen vášnivě zahradničil, ale také maloval. V zahradě jsou proto vystaveny kopie jeho obrazů, které připomínají vzhled zahrady za jeho časů.
Na opačné straně parku pak najdeme kapli, lesní altán a pod čínským pavilonem nečekanou kuriozitu – lednici, vytesanou do skály, ve které se uskladňovaly bloky ledu, vysekané ze zamrzlé řeky Yerres, která teče hned vedle panství. Hluboko pod zemí tak měla rodina celoročně v chladu uskladněné potraviny.
Vstup do lednice, dole pak její interiér
Pohled na zahradu před domem a na švýcarskou chatu, ve které je dnes umístěno informační centrum. Za ní je z bývalých stájí vybudovaná restaurace a kavárna.
Gustave Caillebotte namaloval v Yerres přes osmdesát obrazů, ať už v domě, v parku nebo u blízké řeky. Na některých z nich jsou místa, která jsme dnes viděli, jasně poznat.
Proprieté Caillebotte, 8 rue de Concy, Yerres
Jak se tam dostat: RER D z Gare de Lyon
Otevřeno:
park: denně, v létě od 9 hod do 20,30, resp. 21 hod, v zimě od 9 hod do 18,30 hod, vstup zdarma
dům: pouze od dubna do října, úterý až neděle 14 – 18,30 hod, vstupné 12 eur, studenti 8 eur
Jedno z nejkrásnější a mých nejoblíbenějších pařížských muzeí představuje aktuálně pohled na život na Montmartru na začátku 20. století, kdy se zde centrem uměleckého života staly ateliéry Bateau-Lavoir, kam v roce 1901 přijel ze Španělska dvacetiletý podsaditý mladík. Jmenoval se Pablo Picasso a brzy se zde stal vůdčí osobností. Výstava a celá historie Bateau-Lavoir však není představována z pohledu slavného malíře, ale jeho první známé pařížské milenky Fernandy Olivier.
Fernande žila mezi umělci v Bateau-Lavoir už před Picassovým příchodem. Na Montmartre přišla jako devatenáctiletá po útěku od manžela, který ji týral. Díky své kráse se živila pózováním pro malíře a v Bateau Lavoir žila se španělským malířem Suynerem. Po seznámení s Picassem v roce 1904 se k němu nastěhovala a prošla s ním několik krušných let bídy, než se začal prosazovat. Ve svém růžovém období a v začátcích kubismu ji často maloval, takže nám její tehdejší podoba zůstala zachována. Ještě stihla jeho první úspěchy a v roce 1912 se s ním přestěhovala do velkého bytu s ateliérem na boulevardu de Clichy, ale hned poté ji Picasso opustil kvůli Evě Gouel. Fernande po rozchodu začala pracovat, nejdříve v malé galerii na Pigalle, později recitovala verše v kabaretu Lapin Agile a dokonce vyučovala francouzštinu, ale i nadále zůstala v prostředí umělců na Montmartru. Později sepsala dvě knihy pamětí na život se slavným umělcem. Ta první z nich, Picasso a jeho přátelé, vyšla v roce 1933, ale ve vydání druhé, která vycházela z jejích deníků, jí Picasso zabránil a raději jí platil každý rok milion franků až do její smrti v roce 1966, jen aby ho nekompromitovala svými vzpomínkami na jeho chudé a divoké začátky a na to, že byl vášnivým konzumentem opia. Rukopis tak vyšel pod názvem Intimní vzpomínky až v roce 1988, dvacet dva let po Fernandině a patnáct let po Picassově smrti.
Kromě fotografií Fernandy a Picassa, ale také řady jejich přátel, např. Apollinaira, Gertrudy Steinové, Georgese Braquea, Maxe Jacoba nebo Celníka Rousseaua, je zde vystavena i řada dokumentů, včetně Fernandiných deníků, které návštěvníky seznamují s jejím životem s Picassem, ale také před ním a po něm. Picassových děl je tu jen málo – dvě plastiky a několik menších maleb, kreseb a grafik. K vidění jsou tu však díla umělců, kterým Fernanda pózovala a se kterými se přátelila. Můžeme ji zde vidět na obrazech Keese van Dongena, Ramóna Pichota, Joaquíma Suynera nebo Ricarda Canalse.
Kromě toho vystavuje muzeum i obrazy, které namalovala sama Fernanda (a nejsou vůbec špatné).
Pablo Picasso v roce 1904 a Fernande Olivier v roce 1907
Vlevo Picasso a Fernande před Bateau Lavoir kolem roku 1905, vpravo pohled na Bateu Lavoir ve 40. letech
Pablo Picasso, přípravná studie k obrazu Slečny z Avignonu s Fernandinou podobou, 1907
Vlevo socha Česající se žena z roku 1906, ke které Picassovi stála Fernanda, a vpravo Fragmentace Fernandiny postavy z roku 1910
Fernande na dvou obrazech Keese van Dongena z roku 1907
Vlevo Fernanda na plátně Joaquíma Suynera (1904), vpravo talíř s Fernandinou podobou do Maurice Vlamincka, 1907-1909
Fernande Olivier, Tři panny, 1935
Dvě Fernandina zátiší ze 30. let
Úryvek z Fernandina deníku je uveden vedle jejího autoportrétu, který namalovala v roce 1935
Fernande kolem roku 1950, kdy natočila filmový rozhovor, který je na výstavě promítán (fotka je z filmu)
Výstava je podle mě mimořádně povedená, protože ukazuje umělecký život na Montmartru a události, o kterých jsme už mnohokrát četli jinde, z dalšího pohledu, než je ten předpokládaný. Je zajímavá už jen proto, že neakcentuje Picassa, jak by se dalo čekat, ale přináší především svědectví o jeho milence a modelce, která zde nevystupuje jen z fyzického hlediska jako „belle Fernande“, ale také jako žena se svým zajímavým vnitřním životem a uměleckým nadáním.
Vstup na výstavu
V montmartreském muzeu nesmíme ovšem zapomenout ani na ostatní prostory. V budově, v níž se koná výstava, můžeme navštívit i ateliér další výrazné ženské postavy uměleckého Montmartru Suzanne Valadon, a v hlavní budově, stojící uprostřed zahrady, najdeme svědectví o Montmatru samotném. Stupňovitá zahrada pak na třech úrovních nabízí pohledy na okolí, na proslavenou montmartreskou vinici a na celou severní část Paříže.
Pokud vás tato část francouzské a vlastně i světové umělecké historie zajímá, a pokud jste v Paříži nebo se tam ještě teď v zimě chystáte, myslím, že to musíte vidět.
Ateliér Suzanne Valadon
První, horní zahrada, se rozkládá přímo před muzeem. Je v ní malá kavárna se stolečky, rozmístěnými kolem malého bazénku s lekníny. Některé věci v téměř opuštěné kavárně jsem však vidět nemusela. 🙂
Dole výhledy ze zahrady na zvonici Sacré-Coeur a montmartrský vodojem (vlevo) a na okolní domy (vpravo).
Vstup do hlavní budovy s expozicí o Montmartru je umístěný v druhé, prostřední zahradě
Altánek v druhé zahradě i s reprodukcí obrazu, na kterém ho zvěčnila Suzanne Valadon
Výhled ze zahrady na montmartrský vinohrad. Za ním je na křižovatce rue Sant-Vincent a rue des Saules vidět oranžová zeď kabaretu Lapin Agile a naproti němu za kamennou zdí hřbitov Saint-Vincent
Pokud byste si chtěli o době, které se výstava týká, něco přečíst, tak Fernandiny vzpomínky vyšly i v češtině jako Picasso a jeho přátelé. Poměrně zajímavá je i kniha Madame Picasso od Anne Girardové, která je fiktivním životopisem Evy Gouel a dotýká se i doby, kdy Picasso přebíhal mezi Fernandou a Evou.
Součástí Francouzské národní knihovny je i rozsáhlá kolekce předmětů, jejichž velká část se sem dostala z královských sbírek současně s knihami a rukopisy už na začátku 18. století. První expozice byly zpřístupněny už v roce 1741, kdy se v sídle knihovny otevřelo první skutečné muzeum, které prezentovalo veřejnosti dvakrát týdně sbírky z královského kabinetu.
Postupem času byly tyto sbírky doplňovány, jednak po Francouzské revoluci, kdy sem bylo umístěno velké množství předmětů z rušených církevních objektů, jednak v dalších dvou stoletích, kdy už byly sbírky doplňovány cíleně s ohledem na jejich zaměření. Muzeum, které dnes návštěvníkům zpřístupňuje více než devět set předmětů, proto pokrývá velké časové období od antiky až do 20. století.
Návštěvníci se do muzea dostanou po zcela novém schodišti, vedoucím do prvního patra. Jednotlivé sbírky jsou rozmístěny v několika prostorách, uspořádaných hvězdicově kolem centrálního vestibulu nad schodištěm.
Po rekonstrukci knihovny bylo nově uspořádáno i muzeum. Jeho prostory dnes představují mimořádný architektonický celek, který dodává muzeu dodatečný význam. Jednotlivé části budov dostaly svoji další funkci – například antické sbírky, skládající se z nádob a plastik z doby před našim letopočtem, ale také ze stříbrných předmětů a mincí z doby pozdní antiky mezi 4.-6. stoletím našeho letopočtu, našly svoje místo společně s kolekcí medailí a mincí v řadě salonů, začínajících tak zvaným sloupovým sálem a končících salonem Ludvíka XV. Na ně pak navazuje expozice oddělení divadelních věd, zaměřená v současné době na představení Dona Juana.
Antické sbírky jsou ve vitrínách uspořádány nejen chronologicky, ale také podle jednotlivých témat každodenního života antických lidí, jako bylo náboženství a víra, rodina, sport nebo smrt.
Nejkrásnější částí muzea je tři sta metrů dlouhá Mazarinova galerie. Sál vznikl ve 40. letech 17. století a už tehdy v něm byly umístěny nejkrásnější předměty ze sbírek obrazů, soch a nábytku slavného kardinála. Dnes ukazuje chronologický a tematický přehled kulturní historie Francie od středověku do současnosti, počínaje historickým pokladem ze Sainte-Chapelle a z opatství Saint-Denis, přes cenné církevní předměty z kostelů, zrušených a často i zbořených po Francouzské revoluci, umělecké předměty, knihy a listiny z doby novověku, až po moderní umělecká díla minulého století.
Vlevo zlaté desky z Evangeliáře, zdobené drahými kameny, představující Ukřižování. Pocházejí z doby kolem roku 984 a jsou mistrovským dílem zlatníka z doby Ludvíka Svatého. Desky byly v 19. století odděleny od rukopisu ze stejné doby, objednaného arcibiskupem z Trevíru.
Vpravo mosazná geocentrická armilární sféra, která sloužila k určování postavení hvězd na obloze, z doby kolem roku 1700.
Dole glóbus z roku 1693, který je jedním z nejstarších exponátů kabinetu map a plánů. Ve sbírkách knihovny je už od roku 1875.
Závěr Mazarinovy galerie představuje umělecká díla z 19. a 20. století, která mají spojitost s historií Paříže. Najdeme tu, kromě jiného, ty nejslavnější plakáty Henri Toulouse-Lautreca a Théophila Steinleina, propagující proslulé kabarety na Montmartru, ale také obrazy Roberta Delaunaye a jiných moderních malířů.
Díky spletitosti jednotlivých prostor muzea se dostaneme prakticky do všech koutů prvního patra. Za jedněmi ze skleněných dveří vestibulu se nám tak otevře i pohled z výšky do Oválného sálu s jeho nádherným proskleným stropem, jinde zas narazíme na zadní schodiště s krásným točitým schodištěm, nebo na salony či studovny a čítárny specializovaných oddělení, kam sice nemáme přístup, ale můžeme si je aspoň prohlížet přes skleněné dveře.
Kromě muzea nabízí knihovna dvakrát ročně i krátkodobé výstavy. Tématem té současné je Molière. Najdeme tady kromě několika jeho vyobrazení, ať už ve formě sochy nebo obrazů, i dokumenty, spojené s jeho hrami, a dále návrhy kostýmů i kostýmy ze skutečných her, návrhy a modely scén, programy a fotografie z představení a plakáty.
Tato výstava o Molièrovi trvá bohužel jen do 15. ledna, téma té další se mi zatím nikde nepodařilo najít.
Musée de la Bibliothèque Nationale de France, site Richelieu
2. obvod, 5 rue Vivienne
Otevřeno: denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, v úterý do 20 hod
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.