V roce 1905 přijíždí do Paříže třicetiletá americká dívka židovského původu Gertrude. Hodlá se tam usadit a stát se spisovatelkou a básnířkou, jako mnoho dalších Američanů v té době. Téměř ihned po svém příjezdu zapadne do prostředí pařížské bohémy, kde se seznámí s mladým španělským malířem, který přišel do Paříže už o čtyři roky dřív a ne a ne se prosadit. Gertrude Stein a Pablo Picasso si ihned porozumí – spojuje je nejen pocit vyloučenosti, vyplývající z jejich postavení cizinců a slabé znalosti francouzštiny, stejný smysl pro humor, fascinace moderní malbou, především obrazy Paula Cézanna, ale hlavně hledání umělecké svobody při své tvorbě. Jejich přátelství přežilo těžké začátky, kdy se navzájem podporovali, a vydrželo i v dalších letech, kdy se oba dva, každý ve svém oboru, dočkali ocenění a slávy. Současně se stali i ústředními postavami nového uměleckého směru – kubismu, jehož výtvarný i literární jazyk zformovali a prosadili.
Gertrude Stein se svým portrétem, který namaloval Pablo Picasso. Podle legendy se jejich přátelství upevnilo právě při pózování k tomuto plátnu, které si vyžádalo přes devadesát sezení. Foto Man Ray, 1922.
Výstava v Musée du Luxembourg, uspořádaná při příležitosti padesáti let od Picassova úmrtí, je věnována legendárnímu přátelství, které obě ikonické osobnosti spojovalo. Nese název Vynález jazyka – míní se tím umělecký jazyk, vycházející z otázek kolem subjektivního vnímání reality, osvobozeného od jakýchkoliv kudrlinek a podpůrného vyprávění, který oba prosazovali a rozvíjeli – Picasso zjednodušováním forem v malbě a Gertrude Stein zvukovým, lexikálním a syntaktickým opakováním, na kterém založila své psaní. Výstava současně zkoumá vliv kubismu na další umělecká hnutí a směry a jeho hlavní představitele, především ty americké. Je proto rozdělena do dvou částí – ta první, s názvem Pařížský okamžik, dokumentuje dílo Gertrudy Stein a její cestu k Picassovým obrazům a sochám, zatímco druhá část, nazvaná Americký okamžik, představuje následníky tohoto uměleckého dialogu od postkubismu až do dnešní doby. Kromě několika Picassových děl, fotografií, Gertrudiných rukopisů a dokumentů je zde proto z tohoto pohledu představen i Henri Matisse, Juan Gris, Marcel Duchamp, Jasper Johns, Andy Warhol, Bruce Nauman, Joseph Kosuth a další umělci následujících generací. Úvodní malba však představuje Cézannovo zátiší, jako připomínku toho, z čeho oba umělci ve svých pařížských začátcích vycházeli.
Vlevo Paul Cézanne, vpravo nahoře Georges Braque. Malá plastika vpravo dole Pablo Picasso.
Pablo Picasso, dvě studie k plátnu Slečny z Avignonu, 1907. Dole Tři postavy pod stromem, 1907-1908.
Andy Warhol: Deset portrétů Židů dvacátého století, 1980. Vlevo nahoře Franz Kafka, vedle něj Gertrude Stein.
Andy Warhol a Gertude Stein ještě jednou
Gertrude Stein et Pablo Picasso: L´INVENTION DU LANGAGE
Do 28. ledna 2024
Musée du Luxembourg, 6. obvod, 19 rue de Vaugirard
Otevřeno: denně od 10.30 do 19 hod, každé pondělí do 22 hod
Vstupné: 14 eur, do 16 let zcela zdarma, do 26 let zdarma jen ve všední dny (po-pá) s povinnou rezervací předem na adrese museeduluxembourg.fr
Jedno z mála muzeí, které se na tomto blogu ještě neobjevilo, stojí nedaleko Trocadéra a je věnováno asijskému umění. Založil ho v roce 1889 Émile Guimet, bohatý průmyslník z Lyonu, který byl nadšeným cestovatelem a milovníkem starověkého umění, zvlášť toho, které se týkalo a pocházelo z egyptské a řecké civilizace. Mimořádnou slabost pak měl pro asijské umění, kterému přikládal mimořádnou důležitost. Ze svých cest po Středním a Dálném východě si přivezl četná umělecká díla a spoustu dokumentace.
Svoje sbírky vložil Émile Guimet do muzea, nově založeného v budově, speciálně navržené pro tuto příležitost Charlesem Terrierem a postavené v letech 1888 – 1889 (podle stejných plánů bylo postaveno také muzeum v Lyonu). Dnes představuje Guimetovo muzeum jednu z nejúplnějších sbírek asijského umění na světě. V roce 1927 se stalo národním muzeem.
V roce 1945 bylo rozhodnuto, že se muzeum zaměří pouze na asijské umění. Jeho sbírky egyptských památek byly přemístěny do Louvru, odkud byly naopak k Musée Guimet připojeny asijské umělecké předměty.
První kusy, zařazené do sbírek, shromáždil osobně Émile Guimet. Později je doplnily francouzské mise v Tibetu a především v tehdejších francouzských indočínských územích v jihovýchodní Asii. Muzeum tak má nejkrásnější sbírku khmerského umění v Evropě, uchovává i díla z Vietnamu, Thajska, Barmy, Kambodži a Laosu.
Dalšími sekcemi jsou pak umělecké předměty, pocházející z Afghanistánu a Pakistánu nebo z Himalájí. Největší kolekci však obsahuje čínská část sbírek, v níž je umístěno asi dvacet tisíc různých předmětů od počátků historie čínského umění až do 18. století. Jsou to nejen sochy nebo náboženské a votivní předměty, ale také předměty denní potřeby, jako keramika, porcelán, lakové nádoby a krabičky, tisky a malby, a také cenné předměty z nefritu či slonoviny nebo divadelní masky a kostýmy. Stejně tak jsou velmi obsáhlé i sbírky japonského nebo indického umění a náboženských předmětů.
Bohužel v asijském umění se ani trochu neorientuji, takže fotografie jsou jen ilustrační, pro představu, jak obsáhlé a bohaté jsou sbírky. Byla jsem fascinovaná tím množstvím Buddhů a dalších božstev, často v nadživotní velikosti a z cenných materiálů, a stejně tak mě okouzlila křehká asijská keramika nebo v japonském oddělení jemné krajinky, vytvořené z porcelánu.
V centrálním kulatém pavilonu je umístěna knihovna, přístupná veřejnosti, v níž je shromážděn kompletní soubor specializovaných děl, určených pro potřeby výzkumu. Vedle periodik z asijského světa a Francie, včetně publikací od badatelů, jsou zde i stará díla, včetně čínských map z 18. století, knihy čínských muslimů, vzácné mandžuské knihy nebo knihy v tibetštině.
Součástí knihovny je i fotografický archiv, který uchovává nejen reprodukce muzejních děl, ale především významnou sbírku fotografií cestovatelů, z nichž některé pocházející ze samých počátků fotografie. Byly pořízeny na Středním východě, v Indii a na Dálném východě a ukazují pohledy na krajinu, místa a architekturu Asie, ale také nespočet portrétů a výjevů každodenního života, které mají velkou etnografickou, společenskou a historickou hodnotu.
Za zmínku stojí i samotná budova muzea – zatímco zvenčí jeho architektura odpovídá konci 19. století, kdy bylo postaveno, interiér nese prvky art-déco a funkcionalismu, pocházející pravděpodobně z rekonstrukce v roce 1928. Jeho nezvyklý tvar pak nabízí zajímavé průhledy ze schodiště a chodeb dovnitř sálů a především v horní části také výhledy na okolní čtvrť, zvlášť z malé kryté terasy na vrcholku středového kulatého pavilonu (bohužel při mé návštěvě kvůli dešti zavřené). Na opačnou stranu pak mohou být další vidět další nezvyklé pohledy na bohatý 8. a 16. obvod z terasy střešní kavárny, také ovšem v dešti zavřené.
Pod Musée Guimet spadá také Buddhistický pantheon ve vedlejším paláci Hôtel de Heidelbach, na jehož dvoře najdete japonskou zenovou zahradu, a také nejméně známé pařížské muzeum Hôtel d´Ennery s dalšími asijskými sbírkami. O tom zas až někdy příště.
Musée Guimet
16. obvod, 6 place d´Iéna
Otevřeno: denně kromě úterý od 10 do 18 hod
Vstupné: 13 eur, do 18 let zdarma, 18-25 let 10 eur. Vstupné platí i pro Hôtel Heidelbach. Každou první neděli v měsíci zdarma.
Jednu z nejočekávanějších nových podzimních výstav najdete v Musée de l’Orangerie v zahradě Tuileries. Je věnována slavnému italskému malíři Amedeu Modiglianimu (1884-1920) a jeho obchodníku Paulu Guillaumovi (1891-1934) z pohledu jejich umělecké spolupráce i osobního přátelství.
Výstava je sice malá, jinak to ve stísněném suterénním sále Oranžerie ani nejde, ale fascinuje příběhem přátelského vztahu obou mužů i výběrem děl, pocházejících většinou ze soukromých sbírek a tedy zřídka vystavovaných. Paul Guillaume byl jako obchodník s uměním a sběratel součástí umělecké scény v Paříži ve 20. letech 20. století. Po dlouhé roky hájil italského umělce proti všem nepříznivým vlivům, uvedl ho do malířské a literární Paříže, předvedl mu svou sbírku uměleckých děl, pocházejících často z jiných než západních kultur, která Modiglianiho z velké části inspirovala, a snažil se jeho jméno a dílo propagovat.
Všechny zde vystavené Modiglianiho obrazy prošly Paulu Guillaumovi rukama, on sám je prodal a z velké části i okomentoval ve svém časopise „Les Arts à Paris“.
Paul Guillaume tak, jak ho zobrazil Modigliani, a jeho fotografie v ateliéru. Sám se totiž pokoušel také věnovat umělecké kariéře.
Kromě obrazů je v jednom ze sálů vystaveno i několik Modiglianiho sochařských prací v konfrontaci s africkými maskami, kterými se při jejich tvorbě s velkou pravděpodobností inspiroval.
K Modìmu dostanete v Oranžerii nádavkem v rámci vstupenky i stálé sbírky s řadou impresionistů i jejich následníků, včetně Cézanna, Renoira, Matisse, Celníka Rousseaua, Utrilla, Deraina nebo Pabla Picassa, a pak také samozřejmě ohromující sál s Monetovými lekníny. Ty tedy vcelku pod náporem návštěvníků moc neuvidíte. Nevím, co bych vám poradila, abyste se vyhnuli těm děsivým davům, které se ve výstavních sálech tlačí. Každopádně to chce udělat si rezervaci dostatečně předem, protože je výstava hodně vyprodaná. Bez rezervace to sice jde, ale fronta je nekonečná. Jinak se mi zde v minulosti osvědčil páteční prodloužený večerní termín, ale zaručit, že tam bude volněji i tentokrát, to nedokážu.
Musée de l’Orangerie, Jardin des Tuileries, vstup z place de la Concorde, do 15. ledna 2024
Otevřeno: denně kromě úterý od 9 do 18 hod, v pátek do 21 hod
Evropský dům fotografie sice stojí přímo v centru Paříže a sídlí v jenom z velkých paláců ve čtvrti Marais, přesto patří mezi méně známá muzea (nevzpomínám si, že bych o něm někdy viděla zmínku v některém z průvodců). Od svého otevření v roce 1996 je první francouzskou institucí, která se věnuje fotografii ve všech jejích podobách, se zaměřením převážně na současnou fotografii. Nejde tedy o stálé muzeum s trvalou expozicí, ale obměňující se krátkodobé a většinou osobní výstavy, jejichž program zdůrazňuje rozmanitost uměleckých přístupů specifických pro toto médium.
Ve stejné době se vždy koná tři až šest výstav, přičemž každá z nich trvá kolem dvou až tří měsíců. V současné době jsou tyto výstavy věnovány především mladým, často začínajícím a experimentujícím fotografům, i když v minulosti zde byly k vidění i výstavy velikánů světové fotografie, jako je například Irving Penn, David Hockney, Henri Cartier-Bresson, Andy Warhol, Annie Leibovitz, Robert Frank nebo také Josef Sudek.
Kromě výstavních prostor zabírá značnou část prostor i knihovna a depozitář s více než dvaceti tisíci fotografiemi.
Dům fotografie sídlí v paláci Hôtel du Président Hénault, který byl postaven v roce 1707 pro historika a spisovatele Charlese-Jeana-Françoise Hénaulta (prezident proto, že byl předsedou Francouzské akademie). Hotel odkoupil v roce 1793 Edme Delaborne a zůstal ve stejné rodině až do 20. století. V roce 1943 jej získalo město Paříž a Evropský dům fotografie v něm sídlí od svého založení v roce 1996. Jeho hlavní průčelí vede do rue François-Miron, zadní průčelí pak do rue de Fourcy, kde je také hlavní vchod. Uliční fasáda je od roku 1926 zapsána na seznam historických památek.
K historickému paláci byla při jeho adaptaci pro potřeby muzea přistavěna na místě skladiště kočárů nižší strohá moderní budova, v níž jsou kromě vstupních prostorů i další výstavní prostory.
Nahoře fasáda do rue de Fourcy, dole pak sousedící vstup z rue de Fourcy přes malou zahradu do nově přistavěné moderní budovy.
Hlavní schodiště paláce
V současné době se až do 1. října konají tři výstavy mladých evropských fotografek. Mně se nejvíc líbila ta, kterou najdete hned za vstupem a jejíž autorkou je Angličanka Rachel Fleminger Hudson (fotky dole). Přiznám se, že další dvě výstavy, na nichž je fotografie kombinovaná s audiovizuálními nebo grafickými prvky, mě zas tak moc neoslovily. Samozřejmě se dají vychytat i výstavy, které jsou zajímavé všechny (já se na program dívám pro jistotu při každé cestě do Paříže).
.
Myslím, že Dům fotografie stojí za návštěvu už jen kvůli jeho vlastní prohlídce. Kromě jiného jsou tu k vidění v suterénu i mohutné kamenné základy a klenuté sklepy, kde sídlí i místní kavárna. Ta v létě expanduje na malý dvorek. Bohužel se kavárna dá navštívit jen v rámci vstupu do muzea a nikoliv samostatně (osobně ověřeno). Zajímavé je také v přízemí směrem do rue François Miron knihkupectví, zaměřené – jak jinak – na fotografii.
Maison Européenne de la Photographie
4. obvod, 5-7 rue de Fourcy
Otevřeno: od středy do neděle 11 – 20 hod, ve čtvrtek do 22 hod
Mezi skryté a zvenčí nenápadné zahrady, o kterých jsem psala nedávno, bych mohla zařadit i zahradu jednoho z nejmladších pařížských muzeí – Musée du Quai Branly – Jacques Chirac, ležícího ve stínu Eiffelovky. Projekt, který začal prosazovat Jacques Chirac v době, kdy byl ještě pařížským starostou, byl dokončen v roce 2006, v době, kdy už byl prezidentem. Jeho jméno je dnes proto součástí názvu tohoto muzea, které je věnováno umění a civilizaci zemí Afriky, Asie, Oceánie a Ameriky. Po jeho vzniku sem byly přesunuty sbírky z bývalého Muzea člověka a Národního muzea afrických a oceánských umění.
Architektonickou soutěž na stavbu muzea vyhrál slavný Jean Nouvel, který na místě bývalého ministerstva zahraničního obchodu vytvořil moderní červeno – stříbrný objekt, posazený na pilotech a složený z několika částí různých tvarů. Zahrada kolem muzea je nedílnou součástí architektury. Rozkládá se na 18 000 m2 a je tvořená umělými kopci, cestičkami, zákoutími k meditaci a odpočinku a jezírky. Rostliny zevnitř plynule přecházejí i na fasádu směrem k nábřeží, kde vytvářejí vertikální zahradu.
Zahradu můžeme opticky rozdělit do tří částí – do první z nich vstoupíme z nábřeží naproti lávce Debilly, kde se za skleněnou fasádou rozkládá lesík, svažující se směrem k budově muzea. Mezi duby a javory jsou zde vytvořeny stupně, které slouží k sezení a kde najdete spoustu stínu.
Druhá část prochází přímo pod pilíři budovy. Ve stínu se zde daří kapradinám a různým travinám. Třetí část zahrady je díky své jižní poloze nejslunnější. Z této části se vchází do muzea, na druhé straně pak najdeme restauraci a kavárnu Jacques. Mezi nízkými stromy a keři je zde vytvořeno několik zákoutí s posezením a v létě i s lehátky a slunečníky. Z mnoha míst zahrady je přímý výhled na Eiffelovku. Podle mě je to ideální místo na odpočinek po její návštěvě, abyste se nemuseli tlačit v jejím přelidněném okolí. O muzejní zahradě totiž turisté moc nevědí.
Vertikální zahrada směrem k nábřeží
V první části zahrady
Pod pilíři muzea
Pohled na muzeum z jižní části
Restaurace Jacques
Výhled ze zadní části zahrady
Muzeum od zadního vchodu
Samotné muzeum určitě stojí za návštěvu, jednak kvůli sbírkách, ale také kvůli jeho vnitřnímu architektonickému řešení. Myslela jsem si, že ho tady na blogu z minulosti už mám, ale žádný článek jsem nenašla. Jakmile najdu fotky, určitě o něm napíšu také blíž.
Do zahrady lze vstoupit dvěma vchody – jednak tím hlavním přímo z nábřeží, ale také dvěma zadními vchody z rue de l´Université. To je opravdu jen pár kroků od Eiffelovky.
Musée du quai Branly
Vstup:
37 quai Jacques Chirac, 206 nebo 219 rue de l´Université
Otevřeno:
zahrada – denně kromě pondělí 9,15 – 19,30, ve čtvrtek do 22,15 hod, vstup zdarma
muzeum – denně kromě pondělí 10,30 – 19 hod, ve čtvrtek do 22 hod, vstupné 12 eur, snížené 9 eur
Před třemi týdny se v Paříži otevřela nová galerie, zaměřená na moderní fotografii. Svoji činnost zahájila ve velkém – výstavou anglického fotografa Martina Parra, člena skupiny Magnum a jednoho z nejslavnějších současných fotografů. Po třech loňských podzimních výstavách je to tedy v krátké době další příležitost, jak se s jeho podivnými, vzrušujícími a rozpory a rozpaky vzbuzujícími a zároveň zábavnými fotkami seznámit. Ty, které zde teď´ až do 24. září vystavuje, jsou z jeho cyklu Life´s beach.
Galerii nenajdeme v centru města, ale v blízkosti moderní knihovny Françoise Mitterranda ve 13. obvodu. Musíte za ní až pod knihovnu, přímo na břeh Seiny, kde ji najdete na jedné z lodí, připoutaných k nábřeží. Součástí této černo-červené plovoucí galerie je nejen knihkupectví s knihami o fotografii a monografiemi světových fotografů, ale také restaurace a bar. Ty jsou umístěné částečně přímo na lodi, ze které je ohromující výhled na řeku a na protější břeh, a částečně na náplavce, kde doplňuje další podniky, které tady ve velkém lemují nábřeží, po kterém se odtud dá dojít hezkou procházkou až do samého centra.
Ačkoliv zvenku toto zvláštní místo vypadá jako pouhá zakotvená loď, technicky je to vlastně loděnice s malým přístavem. Hned vedle výstavního sálu a stolů restaurace tak kotví malý historický člun, který dodává celku originální atmosféru. Nabízí projížďky po Seině a možnost objevovat Paříž i z jiného úhlu. Vyjížďky člunem se konají vždy ve čtvrtek, pátek a sobotu v 18 30 a v 19,30. Padesátiminutová projížďka až do centra, kde obkrouží Ile Saint-Louis a Ile de la Cité, stojí 12 euro na osobu.
Galerie Quai de la |Seine
13. obvod, 9 port de la Gare (vedle piscine Joséphine Baker)
Otevřeno: od května do října denně od 12 do 24 hod, od listopadu do dubna středa až neděle od 12 do 24 hod
Vstup zdarma
Jak se tam dostat: nejbližší metro Quai de la Gare (linka 6)
Jen pár desítek metrů severně od známého náměstí place des Vosges běží ulička rue Saint Gilles, jejíž trasa byla načrtnuta už v době Ludvíka XIII., když zde zakládal tehdejší place Royale. Mnohé z elegantních historických budov se za staletí příliš nezměnily, jiné se sice proměnily, ale získaly nový půvab. Jedním z těchto míst je dům číslo 12, uzavřený mohutnými šedými vraty v kamenném průčelí. Poté, co překonáte digikód, což není tak obtížné, protože uvnitř sídlí spousta firem a pořád někdo chodí tam a zpět, se před vámi otevře rozlehlý malebný dvůr, který s sebou nese legendu o bohatém paláci, který na jeho konci stával a který býval v 17. století sídlem vyslanců Benátské republiky. Z této staré historie však zůstalo jen pojmenování – palác Serenissimy byl zbořen po roce 1804, kdy celý areál zakoupili dva podnikatelé, kteří na jeho místě vybudovali industriální prostory s řemeslnými dílnami a malými domky pro dělníky. Ze vznešeného benátského dvora se tak stal typický industriální dvůr, kam se údajně během tak zvaného „krvavého týdne“, který následoval po pádu pařížské Komuny, uchýlil malíř Gustave Courbet, aby se zde skryl před pronásledováním; to mu ovšem nepomohlo a stejně byl zatčen.
Jako mnoho podobných průmyslových dvorů i tento v průběhu času zchátral a stejně jako mnohé jiné, i tyto prostory už měly svoji budoucnost nalinkovanou, když je na počátku 90. let minulého století zakoupila jedna z velkých francouzských bank, přes niž se dostaly do rukou developera. Ten ho vzhledem ke špatnému stavu celého areálu hodlal zbořit a postavit zde nové byty. V tom okamžiku se však stalo to, co by u nás bylo nemyslitelné – na základě mohutných intervencí sdružení místních obyvatel, společně s organizacemi, které se zabývají ubytováním znevýhodněných osob, se podařilo přesvědčit radnici místního obvodu, aby bourání zakázala; radnice však dokázala ještě víc a dvůr odkoupila. S ohledem na historii pak celý areál nechala citlivě přestavět a vybudovat zde sociální bydlení, společně s obchodními prostory a dílnami.
Duch chudého průmyslového dvora už dávno vyvanul, stejně jako vzpomínka na vyslance Benátské republiky, po nichž zde zůstal aspoň název, podařilo se však zabránit deformaci historické ulice (která tomu v jiných místech stejně neunikla) a zachránit aspoň jeden ze starých malebných koutů.
Z mnoha dílen, které zde sídlí, nás na dvoře bude zajímat nejvíc podlouhlá stavba po levé straně – sídlí zde totiž slavná Galerie Polka, zaměřená na fotografii, a to na té nejvyšší úrovni. K vidění zde bývají esa světové fotografie – momentálně je to až do 2. září Joel Meyerowitz, slavný americký fotoreportér a street fotograf, který už mnoho desetiletí dokumentuje dění ve Spojených Státech i jinde ve světě – byl například jediným fotografem, který dostal svolení, aby zdokumentoval Ground Zero v New Yorku po atentátech z 11. září 2001. V minulosti jsem zde však viděla i fotky jiných světoznámých fotografů, jako je třeba Sebastiao Salgado, Bruce Gilden, Steve McCurry nebo Marc Riboud.
Kromě tohoto sídla má galerie i svůj obchod se vstupem přímo z rue Saint_Gilles – tam je obvykle začátek výstavy a také prostor, kde jsou vystaveny fotografie dalších umělců, které si zde i můžete zakoupit (bohužel to nebývá zrovna levná záležitost). Teď jsou zde, kromě jiného, k vidění i fotky Elliota Erwitta, který má v současné době až do 24. září v Paříži v Musée Maillol také svoji autorskou výstavu.
Ze všech japonských zahrad, které v Paříži najdete, je tato bezkonkurenčně nejmenší. Je součástí Musée Guimet, které se zaměřuje na asijské umění. V jeho prostorách jsou k vidění rozsáhlé sbírky umění a památek z asijských zemí, od Afghanistánu přes Čínu, Koreu, Tibet, jihovýchodní a střední Asii až po Japonsko.
Kromě hlavní budovy na place d´Iéna patří pod muzeum i nedaleký Hôtel Heidelbach, přičleněný k muzeu v roce 1991. Pod souhrnným pojmenováním Panthéon buddhique v něm jsou soustředěny sbírky, které zakladatel muzea Emil Guimet shromáždil během svého pobytu v Japonsku v roce 1876 a které jsou spojené s budhistickým náboženstvím, včetně velkého množství zobrazení Budhy. A právě na dvoře tohoto honosného domu najdete i tuto zahradu.
Zahrada byla otevřena při příležitosti zpřístupnění Hôtelu Heidelbach po jeho renovaci v roce 1991. Na malém prostoru zde byla vytvořena miniatura japonské krajiny s obřími bambusy, vodní plochou s kamennými deskami, přes které vedly dřevěné můstky, a se zenovým jezírkem v zadní části. Udržoval ji japonský zahradník a byla jedním z nejhezčích a nejtajnějších míst ve městě. Jeho součástí byl i malý japonský domek, který přímo na místě postavili v roce 2001 japonští odborníci, kde muzeum pořádalo čajové obřady. Potom zahradu zavřeli kvůli její rekonstrukci a když ji loni znovu otevřeli, ocitli jste se najednou někde úplně jinde. Ve středu zahrady, do kterého se sestupuje z paláce po schodišti, teď místo vodní krajiny s kameny a dřevem najdete holou vydlážděnou plochu. Jezírko v zadní části už neexistuje – vlastně se do zadní části už ani nedá projít, vstupu teď brání plůtek, nízký, ale důrazný (stejně jako hlídač, který vás okřikne hned, sotva sáhnete na branku). Za plotem se ocitl i japonský pavilon, ke kterému se už nedá přiblížit, a který teď slouží jen pozvaným hostům, jak uvádí muzeum na svých stránkách. Současně jako klad vyzdvihuje úpravu plochy, která teď prý může sloužit ke společenským akcím.
Vstupní schodiště do zahrady
Japonská zahrada po „odjaponštění“ dnes, s prázdnou vydlážděnou plochou uprostřed, kterou lemuje jen řada bambusů a několik azalek. Zadní část je nepřístupná, ale je vidět, že jezírko, které bývalo před vchodem do domku, zmizelo. Na starém videu dole je vidět, jak vypadala tato plocha dřív.
Japonský pavilon za plotem
U vstupu do zahrady
I když mi změny, ke kterým v zahradě došlo, nepřipadají šťastné a myslím si, že zahrada ztratila velkou část svého půvabu, pořád ještě stojí za to se do ní podívat, pokud půjdete kolem. Uvidíte současně i část výstavních prostor v Hôtelu Heidelbach, protože od vstupu musíte nejdříve do prvního patra a potom teprve sestoupíte do zahrady. Muzeum samotné jsem ještě neviděla, ani tuto část, ani hlavní budovu – ale jednou to konečně napravím a ukážu ho tady.
Hôtel Heidelbach má sice všechny prvky architektury doby Ludvíka XV., ale byl postaven až v roce 1913 pro rodinu amerického bankéře Samuela Heidelbacha, který sem umístil svoje umělecké sbírky, které se po jeho smrti v roce 1922 dostaly většinou do Musée des Arts décoratifs. Do rukou státu se palác dostal v roce 1947 – nejdříve dlouhá léta sloužil Ministerstvu školství a až v roce 1991 byl přičleněn k muzeu.
Můj každoroční přehled výstav a jiných kulturních akcí letos přichází později než obvykle, nicméně i tak se může hodit těm, kdo se do Paříže teprve chystají v příštích týdnech. Samozřejmě není kompletní, různých akcí, výstav a přehlídek umění je v Paříži tolik, že se ani nedají všechny postihnout. Podrobnější seznam najdete třeba TADY.
Začala bych v jednom z nejznámějších pařížských muzeí, Musée d´Orsay, které kromě svých stálých sbírek představuje pravidelně i krátkodobé tematické výstavy. Momentálně se tam konají dvě a jsou vrcholně zajímavé.
Manet / Degas
Musée d´Orsay do 23. července 2023
Oba malířští velikáni byli přibližně stejně staří a pocházeli z podobných společenských poměrů – díky bohaté rodině se mohli v klidu věnovat své tvorbě, studiu a cestování, protože nezáviseli na prodeji svých děl. Setkávali se tak v podobných prostředích, která každý po svém zobrazovali ve svých dílech. Kurátoři je spojili do jedné výstavy, aby ukázali to, co měli oba umělci společného, i to, v čem se lišili a rozcházeli. V každém sále tak najdeme jejich díla bok po boku podle tematického zaměření – ať už to jsou jejich počáteční kopie děl starých mistrů, portréty osob z vyšší společnosti, výjevy z pařížských hospod, kaváren a tančíren, akty, prostředí dostihů nebo mořské pobřeží. Funguje to a výstava určitě stojí za návštěvu.
Jediný problém jsou davy lidí – doporučuji proto zvolit čtvrteční prodlouženou otvírací dobu od 18 do 21.45 hod (navíc za snížené vstupné 12 eur, které platí do všech prostor muzea). Po 18 hod jsou sice sály pořád narvané k prasknutí, ale když se nejdřív půjdete podívat jinam (třeba na impresionisty v posledním patře muzea) a vrátíte se až kolem 20 hodiny, můžete si výstavu už vychutnat v klidu.
Édouard Manet, Dostihy v Bouloňském lese, 1872
Edgar Degas, Dostihy, 1876
Edouard Manet, Číšnice, 1878
Edgar Degas, V kavárně (nebo také Absint), 1875
K vidění je zde i slavná Manetova Olympia
Pastely
Musée d´Orsay, do 2. července 2023
Hned ve vedlejším oddělení Musée d´Orsay najdeme další zajímavou výstavu – zhruba stovku pastelů umělců 19. století z doby „od Milleta po Redona“, jak avizuje samo muzeum, včetně (opět) Degase, Maneta, Augusta Renoira, Gustava Caillebotta, Mary Cassatt, Berthe Morisot nebo Pieta Mondriana a dalších umělců, kteří se pastelu věnovali. Nechybí slavné Degasovy pastely baletek nebo temné náboženské výjevy a portréty Odilona Redona.
Berthe Morisot, Portrét Edmy Morisot, 1871
Édouard Manet, Portrét Madame Zolové, 1789
Auguste Renoir, Portrét sedící mladé tmavovlasé dívky, 1879
Gustave Caillebotte, Plavec, 1877
Edgar Degas, Tanečnice, 1884
Degas v černé a bílé
Bibliothèque National Richelieu, do 3. září 2023
Potřetí Edgar Degas, tentokrát v krásných prostorách Národní knihovny, která ze svých sbírek vybrala jeho černobílá díla, a to jak kresby tužkou nebo uhlem, tak hlavně různé grafické techniky, které Degas mistrně ovládal.
Jediným „barevným“ dílem na výstavě je Baletní zkouška na scéně, kterou Degas namaloval v převážně šedých odstínech a kterou přihlásil na výstavu impresionistů v roce 1874, kde způsobila mezi ostatními divoce barevnými impresionistickými obrazy rozruch.
Léon Monet
Musée du Luxembourg, do 16. července 2023
Přestože výstava nese jméno staršího bratra slavného Clauda Moneta, žádný jeho obraz na výstavě neuvidíte. Léon Monet totiž nebyl malířem, ale chemikem a obchodníkem s barvami, který stál u počátků zavádění syntetických barev na palety malířů. Nedá se prý sice prokázat, aspoň zatím, že by Claude Monet používal anilinové barvy, které jeho bratr prodával, ale dosavadní analýzy obrazů malířů té doby ukazují, že většina z nich už syntetické barvy používala. Na výstavě uvidíme sice dokumentaci, která se vztahuje k chemické a obchodní kariéře Léona Moneta, ale hlavně a především spoustu pláten jeho bratra Clauda, pocházejících převážně z období, kdy oba žili v Normandii, včetně pláten z Étretatu nebo série obrazů katedrály z Rouenu, a také některých dalších malířů té doby, kteří se s bratry Monetovými přátelili..
Claude Monet, Portrét Léona Moneta, 1874. Jde o jediný portrét Léona, který Claude namaloval, a který se navíc nelíbil ani Renoirovi, ani Sisleymu, takže ho Léon pod jejich vlivem nejdříve odmítl a poté, co ho přijal, ho po celý svůj život skrýval.
Claude Monet, Rozkvetlá zahrada v Sainte-Adresse, 1866
Musée de Luxemburg
Ramses a zlato faraónů
Grand Halle de la Villette, do 6. září 2023
Na svém celosvětovém turné tato mezinárodní výstava doputovala i do Paříže, kde představí Ramsese II., „faraona faraonů“, jako symbol velkoleposti starověkého Egypta, jeho život a rodinu a celkově dobu před 13. stoletím před naším letopočtem. Jsou zde vystaveny předměty z egyptských sbírek, z nichž drtivá většina je vyrobena ze zlata, jako sarkofágy, mumie, šperky, královské masky, amulety nebo sochy.
Osobní svědectví nemám, ještě jsem výstavu neviděla, ale určitě si ji nenechám ujít. Kdo se do září do Paříže nedostane, může se podívat na video z inaugurace.
Basquiat / Warhol – Á quatre mains
Fondation Louis Vuitton, do 28. srpna 2023
Nadace Louis Vuitton na své nové výstavě představuje dílo amerického street artisty Jeana-Michela Basquiata a zdůrazňuje jeho bohatou spolupráci s Andym Warholem. Od roku 1984 do roku 1985 Jean-Michel Basquiat (1960-1988) a Andy Warhol (1928-1987) společně vytvořili asi sto šedesát pláten. Kromě obou extravagantních umělců jsou na výstavě představeny i další osobnosti umělecké scénu centra New Yorku 80. let.
Taky jsem ještě neviděla, ale do sídla nadace se pravděpodobně vydám, a to nejen kvůli oběma umělcům, ale také kvůli podařené budově Franka Gehryho, kterou mám moc ráda.
Surrealisme au féminin?
Musée de Montmartre, do 10. září 2023
Na poslední z výstav, kterou jsem také zatím neviděla, ale o které vám chci přesto říct, vás pošlu do svého oblíbeného Muséee de Montmartre, kde se koná přehlídka ženského surrealismu v podání asi padesáti malířek, sochařek i fotografek. Samozřejmě nechybí ani Toyen.
Éternel Mucha
Grand Palais Immersif, do 5. listopadu 2023
V nových výstavních prostorách v zadní části Opery Bastille představuje Paříž Alfonse Muchu především z pohledu jeho plakátů pro herečku Sarah Bernhardt, ale také Slovanské epopeje. Jeho skutečná díla zde nenajdete, jen audiovizuální program, který z nich vychází. Můžete se zde ve velkém prostoru mezi stěnami ze surového betonu natáhnout na připravené matrace a v temnotě na sebe nechat působit Muchův rukopis, který z jeho plakátů a pláten tak dobře známe a který na vás útočí ze všech stran. O patro výš pak narazíme na další projekci, při níž jsou postavy na jeho plakátech doslova rozpohybovány, a kde najdeme ze stropu zavěšené reprodukce jeho děl.
Nerada to říkám, ale výstava mi vůbec nepřipadá povedená. Šla jsem na ni, i když tento druh audiovizuálního umění nemám ráda, ale je to „náš“ Mucha, tak jsem to považovala za povinnost. Je mi to moc líto, ale obě projekce jsou nudné a nezáživné a nepřinášejí nic nového a zajímavého, a to ani pro ty, kdo Muchovo dílo neznají, natož pro nás. Stejný dojem z výstavy mi potvrdilo několik přátel, ať už Češi nebo Francouzi, se kterými jsme se shodli na tom, že to za to nestojí, navíc při tom nehorázném vstupném.
Rétrospective Elliot Erwitt
Musée Maillol, do 15. srpna 2023
Samozřejmě jsem si nenechala ujít ani výstavy fotografií, kterých je v současné době v Paříži také několik, které stojí za návštěvu. Kdybych vám z nich měla doporučit jednu jedinou, byl by to mistr pouliční fotografie, čtyřiadevadesátiletý rusko-francouzsko-americký fotograf Elliott Erwitt, který svými snímky nejen dokumentoval politické a umělecké dění druhé poloviny 20. století, ale svými pouličními fotografiemi ukazoval skrytou, tajemnou, romantickou a z jeho pohledu často i komickou stránku měst, a to od Paříže až po Kalifornii. Když půjdete kolem Musée Maillol, určitě se zajděte podívat, opravdu to stojí za to.
Hommage à Bruno Barbey
Institut de la France, do 2. července 2023
Poctu bývalému prezidentu Agentury Magnum, švýcarskému fotografovi Brunovi Barbeyovi, jsem objevila náhodou v pravém křídle Francouzského institutu (těsně vedle průchodu do rue de Seine). Představuje jeho cyklus s názvem „Italové“, který Barbey nafotografoval v 60. letech minulého století v různých italských městech, převážně na jihu země. Fotky skvěle dokumentují italskou mentalitu a život a máte nad nimi pocit, že jste se ocitli v některém neorealistickém filmu.
Dnešní cíl leží sice těsně za hranicí Paříže, ale pořád ještě nás k němu přiveze metro. Do Issy-les-Moulineaux poblíž Porte de Versailles jezdí dvanáctka a náš cíl najdeme jen kousek od místní radnice. Po vystoupení z metra se vydáme do příkré uličky ke staré budově zvláštního lomeného tvaru, která svojí architekturou připomíná zámky ze 17. století a která je propojena skleněnou krytou lávkou s vedlejší supermoderní stavbou.
Ten podivný tvar budovy, která zde jako jediná zůstala z původního rozlehlého sídla, se snadno vysvětlí při pohledu na spodní obrázek, na kterém je zobrazen bývalý zámek v Issy. Vyhořel v roce 1871 v době bojů Pařížské komuny a už nikdy nebyl obnoven. Zřícenina byla definitivně odstraněna až po roce 1910, kdy byla také zachráněna jediná použitelná část zámku – jeden ze dvou vstupních pavilonů, mezi kterými stávala brána. To je přesně ta stavba, kterou vidíme na horních fotografiích.
Na zámek pocházející ze 16. století se v roce 1606 přijela ukrýt před morem Marguerite z Valois, známá jako královna Margot, první manželka krále Jindřicha IV., které se tady tak zalíbilo, že ho od původního majitele odkoupila. Dalším slavným vlastníkem se stal kolem roku 1699 princ Conti z bourbonské větve královské rodiny. V rukou jeho potomků zůstal zámek až do konce 18. století a i když pak rodina zámek prodala, jejich jméno s ním zůstalo spojeno i nadále a dodnes se odráží v názvu pozůstatku zámku, kterému se říká Pavilon Conti.
Kromě tohoto pavilonu zůstala ze zámku zachována i část zahrady, původně navržená královským zahradním architektem Le Nôtrem, která se dříve táhla v délce více než kilometr a která dnes slouží jako městský park.
Zajímavostí je, že některé stavební a dekorační prvky ze zničených budov odkoupil ještě před jejich likvidací sochař Auguste Rodin pro svůj dům v nedalekém Meudonu, kde je použil při rekonstrukci sídla a při dostavbě svého ateliéru (jehož štít, který je vidět na jedné z mých fotografií ve výše uvedeném odkazu, pochází ze vstupního portálu zámku v Issy).
Dnes je pavilon Conti ve vlastnictví města, které v něm zřídilo muzeum své historie. Ve vedlejší nově postavené budově je umístěno muzeum hracích karet a také výstavní prostory, v nichž jsou pořádány krátkodobé výstavy, které se týkají jakkoliv buď historie města a jeho okolí nebo témat spojených s hrami všech druhů a typů. Jen pro ilustraci šířky záběru muzea – před pár lety jsem sem jela na výstavu malířů od doby impresionismu až do 30. let 20. století, kteří působili v okolí Issy, zatímco současná výstava (trvá do 13. srpna 2023), představuje fenomén sběratelských kartiček s Pokémony, od jejichž uvedení na trh uplynulo třicet let.
Samotné muzeum hracích karet, které je jediným ve Francii, vzniklo v roce 1981 a otevřelo se v nových prostorách v prosinci 1997. Základem exponátů byl v roce 1930 dar soukromé historické sbírky se sadami starých karet nejen z Francie, ale i z celé Evropy, především z Německa, Itálie a Španělska, a také z Asie. Všechny tyto staré poklady jsou dnes vystaveny v muzeu, které má v současné době přes jedenáct tisíc exponátů.
Pohled do suterénu budovy s nejstaršími exponáty
Přiznám se, že na této sadě karet mě nejvíc upoutal její název – Valdštejnská hra. Pochází z Německa z roku 1807 a zobrazení postav je inspirováno Valdštejnskou trilogií dramat Friedricha Schillera (Valdštejnův tábor, Piccolominiové a Valštejnova smrt).
Karty z roku 1751 jsou z Francie a sloužily k výuce zeměpisu. Pocházejí z okruhu rodiny prince Conti.
Francouzské karty ze 17. století. Díky nápisům, které jsou na nich uvedeny, se staly vzorem pro pojmenovávání jednotlivých typů postav, zobrazených na francouzských kartách.
Samotné karty však nejsou jedinými exponáty muzea. Najdeme tady i mnoho dalších předmětů, které se týkají karetních her, nebo jsou s nimi spojeny, jako například zobrazení karet na obrazech nebo v knihách, a také mnoho předmětů, inspirovaných barvami a typy karet.
Obraz neznámého francouzského malíře ze 17. století, který zobrazuje karetní hru čtyř hráčů, symbolicky znázorňujících alegorii lidského života. Zprava je to Čas, Láska, Lidský život a Smrt. První tři se dívají do karet Smrti, která má čtyři esa různých barev a nad všemi ostatními proto vyhrává.
Přilehlé Muzeum historie města připomíná nejvýraznější mezníky, včetně historie samotného zámku a prince Conti, a dále počátky letectví, se kterými je město spojeno díky tomu, že na jeho vojenském cvičišti prováděli své pokusy první francouzští průkopníci letectví, včetně Blériota. Nechybí ani umělci, kteří ve městě a jeho okolí působili, od Augusta Rodina až po Henriho Matisse nebo Jeana Dubuffeta, jehož monumentální dílo s názvem Figurová věž z roku 1968 stojí na nedalekém ostrově Saint-Germain, který také patří pod město Issy-les-Moulineaux. V muzeu je vystaven nejen model věže, ale i originální Dubuffetův návrh včetně kreseb jednotlivých plošek.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.