Jedno z nejkrásnější a mých nejoblíbenějších pařížských muzeí představuje aktuálně pohled na život na Montmartru na začátku 20. století, kdy se zde centrem uměleckého života staly ateliéry Bateau-Lavoir, kam v roce 1901 přijel ze Španělska dvacetiletý podsaditý mladík. Jmenoval se Pablo Picasso a brzy se zde stal vůdčí osobností. Výstava a celá historie Bateau-Lavoir však není představována z pohledu slavného malíře, ale jeho první známé pařížské milenky Fernandy Olivier.

Fernande žila mezi umělci v Bateau-Lavoir už před Picassovým příchodem. Na Montmartre přišla jako devatenáctiletá po útěku od manžela, který ji týral. Díky své kráse se živila pózováním pro malíře a v Bateau Lavoir žila se španělským malířem Suynerem. Po seznámení s Picassem v roce 1904 se k němu nastěhovala a prošla s ním několik krušných let bídy, než se začal prosazovat. Ve svém růžovém období a v začátcích kubismu ji často maloval, takže nám její tehdejší podoba zůstala zachována. Ještě stihla jeho první úspěchy a v roce 1912 se s ním přestěhovala do velkého bytu s ateliérem na boulevardu de Clichy, ale hned poté ji Picasso opustil kvůli Evě Gouel. Fernande po rozchodu začala pracovat, nejdříve v malé galerii na Pigalle, později recitovala verše v kabaretu Lapin Agile a dokonce vyučovala francouzštinu, ale i nadále zůstala v prostředí umělců na Montmartru. Později sepsala dvě knihy pamětí na život se slavným umělcem. Ta první z nich, Picasso a jeho přátelé, vyšla v roce 1933, ale ve vydání druhé, která vycházela z jejích deníků, jí Picasso zabránil a raději jí platil každý rok milion franků až do její smrti v roce 1966, jen aby ho nekompromitovala svými vzpomínkami na jeho chudé a divoké začátky a na to, že byl vášnivým konzumentem opia. Rukopis tak vyšel pod názvem Intimní vzpomínky až v roce 1988, dvacet dva let po Fernandině a patnáct let po Picassově smrti.

Kromě fotografií Fernandy a Picassa, ale také řady jejich přátel, např. Apollinaira, Gertrudy Steinové, Georgese Braquea, Maxe Jacoba nebo Celníka Rousseaua, je zde vystavena i řada dokumentů, včetně Fernandiných deníků, které návštěvníky seznamují s jejím životem s Picassem, ale také před ním a po něm. Picassových děl je tu jen málo – dvě plastiky a několik menších maleb, kreseb a grafik. K vidění jsou tu však díla umělců, kterým Fernanda pózovala a se kterými se přátelila. Můžeme ji zde vidět na obrazech Keese van Dongena, Ramóna Pichota, Joaquíma Suynera nebo Ricarda Canalse.

Kromě toho vystavuje muzeum i obrazy, které namalovala sama Fernanda (a nejsou vůbec špatné).

Pablo Picasso v roce 1904 a Fernande Olivier v roce 1907

Vlevo Picasso a Fernande před Bateau Lavoir kolem roku 1905, vpravo pohled na Bateu Lavoir ve 40. letech

Vlevo socha Česající se žena z roku 1906, ke které Picassovi stála Fernanda, a vpravo Fragmentace Fernandiny postavy z roku 1910

Fernande na dvou obrazech Keese van Dongena z roku 1907

Vlevo Fernanda na plátně Joaquíma Suynera (1904), vpravo talíř s Fernandinou podobou do Maurice Vlamincka, 1907-1909

Dvě Fernandina zátiší ze 30. let

Výstava je podle mě mimořádně povedená, protože ukazuje umělecký život na Montmartru a události, o kterých jsme už mnohokrát četli jinde, z dalšího pohledu, než je ten předpokládaný. Je zajímavá už jen proto, že neakcentuje Picassa, jak by se dalo čekat, ale přináší především svědectví o jeho milence a modelce, která zde nevystupuje jen z fyzického hlediska jako „belle Fernande“, ale také jako žena se svým zajímavým vnitřním životem a uměleckým nadáním.

V montmartreském muzeu nesmíme ovšem zapomenout ani na ostatní prostory. V budově, v níž se koná výstava, můžeme navštívit i ateliér další výrazné ženské postavy uměleckého Montmartru Suzanne Valadon, a v hlavní budově, stojící uprostřed zahrady, najdeme svědectví o Montmatru samotném. Stupňovitá zahrada pak na třech úrovních nabízí pohledy na okolí, na proslavenou montmartreskou vinici a na celou severní část Paříže.

Pokud vás tato část francouzské a vlastně i světové umělecké historie zajímá, a pokud jste v Paříži nebo se tam ještě teď v zimě chystáte, myslím, že to musíte vidět.

První, horní zahrada, se rozkládá přímo před muzeem. Je v ní malá kavárna se stolečky, rozmístěnými kolem malého bazénku s lekníny. Některé věci v téměř opuštěné kavárně jsem však vidět nemusela. 🙂

Dole výhledy ze zahrady na zvonici Sacré-Coeur a montmartrský vodojem (vlevo) a na okolní domy (vpravo).

Pokud byste si chtěli o době, které se výstava týká, něco přečíst, tak Fernandiny vzpomínky vyšly i v češtině jako Picasso a jeho přátelé. Poměrně zajímavá je i kniha Madame Picasso od Anne Girardové, která je fiktivním životopisem Evy Gouel a dotýká se i doby, kdy Picasso přebíhal mezi Fernandou a Evou.

Musée de Montmartre, 18. obvod, 12 rue Cortot

Výstava trvá do 19. února 2023

Otevřeno: denně od 10 do 19 hod

Vstupné: 15 euro, studenti do 16 let

Součástí Francouzské národní knihovny je i rozsáhlá kolekce předmětů, jejichž velká část se sem dostala z královských sbírek současně s knihami a rukopisy už na začátku 18. století. První expozice byly zpřístupněny už v roce 1741, kdy se v sídle knihovny otevřelo první skutečné muzeum, které prezentovalo veřejnosti dvakrát týdně sbírky z královského kabinetu.

Postupem času byly tyto sbírky doplňovány, jednak po Francouzské revoluci, kdy sem bylo umístěno velké množství předmětů z rušených církevních objektů, jednak v dalších dvou stoletích, kdy už byly sbírky doplňovány cíleně s ohledem na jejich zaměření. Muzeum, které dnes návštěvníkům zpřístupňuje více než devět set předmětů, proto pokrývá velké časové období od antiky až do 20. století.

Návštěvníci se do muzea dostanou po zcela novém schodišti, vedoucím do prvního patra. Jednotlivé sbírky jsou rozmístěny v několika prostorách, uspořádaných hvězdicově kolem centrálního vestibulu nad schodištěm.

Po rekonstrukci knihovny bylo nově uspořádáno i muzeum. Jeho prostory dnes představují mimořádný architektonický celek, který dodává muzeu dodatečný význam. Jednotlivé části budov dostaly svoji další funkci – například antické sbírky, skládající se z nádob a plastik z doby před našim letopočtem, ale také ze stříbrných předmětů a mincí z doby pozdní antiky mezi 4.-6. stoletím našeho letopočtu, našly svoje místo společně s kolekcí medailí a mincí v řadě salonů, začínajících tak zvaným sloupovým sálem a končících salonem Ludvíka XV. Na ně pak navazuje expozice oddělení divadelních věd, zaměřená v současné době na představení Dona Juana.

Antické sbírky jsou ve vitrínách uspořádány nejen chronologicky, ale také podle jednotlivých témat každodenního života antických lidí, jako bylo náboženství a víra, rodina, sport nebo smrt.

Nejkrásnější částí muzea je tři sta metrů dlouhá Mazarinova galerie. Sál vznikl ve 40. letech 17. století a už tehdy v něm byly umístěny nejkrásnější předměty ze sbírek obrazů, soch a nábytku slavného kardinála. Dnes ukazuje chronologický a tematický přehled kulturní historie Francie od středověku do současnosti, počínaje historickým pokladem ze Sainte-Chapelle a z opatství Saint-Denis, přes cenné církevní předměty z kostelů, zrušených a často i zbořených po Francouzské revoluci, umělecké předměty, knihy a listiny z doby novověku, až po moderní umělecká díla minulého století.

Vlevo zlaté desky z Evangeliáře, zdobené drahými kameny, představující Ukřižování. Pocházejí z doby kolem roku 984 a jsou mistrovským dílem zlatníka z doby Ludvíka Svatého. Desky byly v 19. století odděleny od rukopisu ze stejné doby, objednaného arcibiskupem z Trevíru.

Vpravo mosazná geocentrická armilární sféra, která sloužila k určování postavení hvězd na obloze, z doby kolem roku 1700.

Dole glóbus z roku 1693, který je jedním z nejstarších exponátů kabinetu map a plánů. Ve sbírkách knihovny je už od roku 1875.

Závěr Mazarinovy galerie představuje umělecká díla z 19. a 20. století, která mají spojitost s historií Paříže. Najdeme tu, kromě jiného, ty nejslavnější plakáty Henri Toulouse-Lautreca a Théophila Steinleina, propagující proslulé kabarety na Montmartru, ale také obrazy Roberta Delaunaye a jiných moderních malířů.

Díky spletitosti jednotlivých prostor muzea se dostaneme prakticky do všech koutů prvního patra. Za jedněmi ze skleněných dveří vestibulu se nám tak otevře i pohled z výšky do Oválného sálu s jeho nádherným proskleným stropem, jinde zas narazíme na zadní schodiště s krásným točitým schodištěm, nebo na salony či studovny a čítárny specializovaných oddělení, kam sice nemáme přístup, ale můžeme si je aspoň prohlížet přes skleněné dveře.

Kromě muzea nabízí knihovna dvakrát ročně i krátkodobé výstavy. Tématem té současné je Molière. Najdeme tady kromě několika jeho vyobrazení, ať už ve formě sochy nebo obrazů, i dokumenty, spojené s jeho hrami, a dále návrhy kostýmů i kostýmy ze skutečných her, návrhy a modely scén, programy a fotografie z představení a plakáty.

Tato výstava o Molièrovi trvá bohužel jen do 15. ledna, téma té další se mi zatím nikde nepodařilo najít.

Musée de la Bibliothèque Nationale de France, site Richelieu

2. obvod, 5 rue Vivienne

Otevřeno: denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, v úterý do 20 hod

Vstupné: 10 eur jen muzeum, 13 eur muzeum+výstava

Slavný módní návrhář sice zemřel v roce 2008, ale zůstává stále ikonou nejen francouzské, ale i světové módy. Potvrdily to kromě jiného i jeho letošní výstavy, pořádané při příležitosti šedesátého výročí od jeho první módní přehlídky. Konaly se současně v pěti pařížských muzeích – kromě samotného Musée Yves Saint-Laurent i v Centre Pompidou, Musée d’Art Moderne, Musée du Louvre, Musée d’Orsay a Musée National Picasso-Paris. Tam všude byly jeho modely vystaveny mezi uměleckými exponáty, ke kterým byly harmonicky přičleněny. Já jsem na ně narazila náhodou v Musée d’Art Moderne, když jsem se po výstavě Toyen toulala trvalými sbírkami. No a protože Musée YSL, kde jsem do té doby ještě nebyla, leží od Muzea moderního umění sotva tři sta metrů, vzala jsem to neplánovaně z jedné vody načisto a vydala se tam rovnou.

Yves Saint-Laurent založil svoji módní značku společně se svým životním a obchodním partnerem Pierrem Bergé v roce 1960 poté, co odešel z módního domu Christian Dior, kde pracoval od roku 1955 a kde byl od roku 1957, kdy mu bylo pouhých jednadvacet let, uměleckým ředitelem. První kolekci pod svojí značkou představil v roce 1962 a sklidil okamžitý úspěch.

Patnáct let po ukončení jeho kariéry a devět let po jeho smrti bylo v říjnu 2017 otevřeno jeho muzeum. Nachází se v malém paláci z 19. století, kde módní dům sídlil od roku 1974 a kde vznikla většina Saint-Laurentových módních návrhů. Kromě exponátů z bohaté sbírky muzea, zahrnující návrhářovu pozůstalost z oblasti módy, si můžete prohlédnout i celý palác a představovat si tak, že procházíte místy, kudy návrhář a jeho slavné zákaznice skutečně chodili.

Centrem přízemí muzea je velký salon, zachovaný tak, jak býval kdysi. Až na dekorace při stěnách je prázdný – zatímco dříve sloužil k malým módním přehlídkám a k recepcím, dnes bývá komerčně pronajímán. Na jeho zdech a v přilehlém budoáru visí desítky Saint-Laurentových návrhů.

Jádrem celého domu a tedy i muzea je Saint-Laurentova pracovna ve druhém patře. I ta zůstala ve stejném stavu, jako bývala kdysi – s rozpracovanými návrhy, deskami plnými kreseb, hromadami knoflíků, ozdob, zipů a doplňků na stolech, katalogy a knihami v knihovně a desítkami rolí látek v policích příručního skladu. Na pracovním stole leží jeho typické velké kostěné brýle a tužka a přes židli je přehozeno jeho sako, jako by jen na chvíli odešel od práce. Na nástěnce za jeho zády, které vévodí jeho portrét od Bernarda Buffeta, je přišpendleno několik fotografií a listy papíru se vzorky látek.

V této nevelké a poměrně skromně zařízené místnosti vznikla velká část jeho modelů, ať už jako pouhé návrhy, načrtnuté na papíru, nebo to, čemu on sám říkal trojrozměrný návrh, kdy byl podle jeho kresby vytvořen střih z tenkého papíru, ten byl sešpendlen nebo sešit přímo na modelce, která pak procházela touto místností před Saint-Laurentem a jeho spolupracovníky tak dlouho, dokud nevychytali všechny chyby, opravy nebo změny a dokud nebyl návrhář stoprocentně spokojen.

Díky návrhářově pečlivosti, se kterou uchovával a archivoval všechny části své tvorby, zahrnují sbírky muzea více než třicet pět tisíc předmětů. Kromě sedmi tisíc modelů haute-couture jde především o kresby, návrhy, výše popsané trojrozměrné papírové modely, celou řadu doplňků, ale také o návrhy divadelních a filmových kostýmů, scénografie, ilustrace, fotografie a velkou sbírku dokumentů. Ze všech těchto exemplářů je zhruba dvakrát ročně vytvářena nová tematická expozice. Ta současná, která trvá až do 14. května 2023, nese název Gold. Všechny exponáty zde proto září zlatě.

Kromě do zlatava laděných modelů zde najdeme i originální zlaté doplňky, jako jsou korzety, boty, rukavice, pásky nebo kabelky, a také sbírku autorských šperků, které Yves Saint-Laurent vždy ke svým modelům vytvářel. Velké vitríny v přízemí pak ještě představují textilní galanterii, kterou si podle svých návrhů nechával vyrábět, jako byly knoflíky, tresy, porty, vsadky, výšivky nebo korálkové šňůry.

Ve druhém patře je umístěný malý kinosál, kde za Saint-Laurentovým portrétem můžete sledovat některé jeho módní přehlídky, včetně té poslední, kterou ukončil v roce 2002 svoji kariéru.

Muzeum dnes spravuje nadace Fondation Pierre Bergé – Yves Saint-Laurent. Samotná společnost přešla na konci 90. let z původních vlastníků a zakladatelů Yvese Saint-Laurenta a Pierra Bergé na nové vlastníky a poté, co vystřídala několik majitelů a potýkala se s ekonomickými problémy, dnes patří do portfolia společnosti Kering investora a sběratele umění Françoise Pinaulta, kde se zařadila po bok mnoha dalších luxusních značek. Na její rozlehlé sídlo můžete narazit v rue Bellechasse v 7. obvodu, zatímco sekce parfémů YSL sídlí v rue de l´Université, přímo naproti slavné universitě Science Po.

Další připomínku slavného návrháře najdete u pamětní desky na domě číslo 55 v rue de Babylone, kde spolu Yves Saint-Laurent a Pierre Bergé bydleli více než třicet let. Mimochodem, na jméno Pierre Bergé, který byl dlouhé roky nejen generálním ředitelem společnosti Yves Saint-Laurent, ale také známým mecenášem, jsme tu už narazili u domu Émila Zoly v Médanu – to díky němu a jeho nadaci byl Zolův dům zrekonstruován a zpřístupněn veřejnosti.

Jedna z fotografií z interiéru bytu visí v muzeu a ukazuje jeho extravagantní zařízení. Yves Saint-Laurent a Pierre Bergé zde uchovávali a vystavovali svoji sbírku sedmi set uměleckých předmětů, kterou shromažďovali čtyřicet let, od bronzových skulptur ze 16. století, přes mistrovské obrazy až po nábytek art-déco. Její prodej po Saint-Laurentově smrti byl v roce 2009 hodnocen jako dražba století.

V roce 2014 byly o životě slavného návrháře natočeny téměř paralelně dva filmy. V jednom z nich hrál Saint-Laurenta nedávno tragicky zesnulý Gaspard Ulliel, v tom druhém Pierre Niney. Toho jsem předtím neznala ani jménem – vlastně až do chvíle, kdy jsem byla před pár lety s kamarádkou na snídani v jedné kavárně poblíž kanálu Saint-Martin, kde v jednom okamžiku všechny ženy v místnosti, včetně mé kamarádky, strnuly a ztratily řeč – to si totiž k vedlejšímu stolu přisedl obyčejný hubený kluk v kšiltovce, o kterém mi kamarádka nenápadně šeptala, že je to Pierre Niney – hm, a já nevěděla, kdo to je. Jen díky tomu jsem si pak film vyhledala. Z něj je také tento trailer.

Další video je trochu dlouhé, ale ukazuje nejen interiér dnešního muzea, ale také trochu historie a způsob, jak Yves Saint-Laurent pracoval. Je v něm vidět vlastně všechno, o čem jsem dnes psala.

Musée Yves Saint-Laurent, 16. obvod, 5 avenue Marceau

Otevřeno: úterý až neděle 11 – 18 hod, ve čtvrtek do 21 hod

Vstupné: 10 eur, studenti do 18 let 7 eur

Ti, kdo maji rádi street art, by si neměli nechat ujít výstavu jednoho z nejlepších pařížských pouličních výtvarníků, který pod pseudonymem Jef Aérosol už čtyřicet let zanechává svá díla na pařížských zdech.

Byl jedním z prvních, kdo se tomuto typu umění začal věnovat už v 80. letech minulého století a patřil do party těch zhruba pěti nejlepších a nejoceňovanějších, jejichž práce jsou dnes vyhledávané a kteří už tvoří většinou jen na zakázku. Tak vzniklo také dnes nejznámější Jefovo dílo, které jste určitě už viděli, jen v jiném kontextu a na jiném místě nedaleko Centre Pompidou.

Jef Aérosol tvoří svá díla za pomoci barevných sprejů, jak ostatně napovídá i jeho umělecké jméno. Barvu nanáší na zeď přes šablonu, kterou může použít vícekrát – proto se také jeho díla dají replikovat a vytvářet znovu nejen na zdech, ale i na různých jiných površích.

Jeho poznávacím znamením je základní černo-bílá kresba, velmi často doplněná červeným akcentem ve formě šipky, výjimečně i dalšími barvami podkladu, jako modrá nebo žlutá.

Jeho hlavními tématy byly nejdříve postavy a obličeje, které nesly jeho podobu, později také hudba, ať už jako zobrazení slavných hudebníků nebo prostě jen lidí s hudebním nástrojem, nejčastěji kytarou. Dalším tématem jsou děti a také městská krajina, většinou znázorněná v kontrastu odosobněných ulic k lidské postavě.

Výstava se koná v jedné z nových moderních budov za Knihovnou Françoise Mitterranda ve 13. obvodu a je rozdělena do dvou částí, do kterých vedou dva různé vchody stejné budovy – jedna část představuje samotné kresby, vystavené jako obrazy v galerii, zatímco v druhé jsou vytvořeny instalace a scény z postav v téměř životní velikosti, jak je vidět dole.

Jedním z posledních Jefových děl je zobrazení nové dominanty 13. obvodu, ve kterém se výstava koná – nedávno dokončené stavby s názvem Tours Duo od architekta Jeana Nouvela, na kterou je od místa výstavy přes celou avenue de France dobře vidět.

Kromě výstavy najdete dvě Jefova díla i přímo na zdi pod schody, které vedou od výstavy k restauraci La Felicità.

Exposition Jef Aérosol – 40 ans de pochoirs

13. obvod, 147 avenue de France

Vstup zdarma

Otevřeno: středa až neděle od 15 do 19 hodin (pokud možno nechoďte o víkendu, ať neskončíte v obří frontě jako já)

Výstava trvá do 5. listopadu

Jak se tam dostat: metro 14 Bibliothèque François Mitterrand

Dům, ve kterém žil v letech 1832-1848 spisovatel Victor Hugo a kde je dnes umístěno spisovatelovo muzeum, leží na jednom z nejkrásnějších pařížských náměstí place des Vosges. Dům jsme TADY už viděli před deseti lety a v jeho historii se nic nezměnilo, takže dnešní článek je vlastně jen připomínka toho, že je od loňského roku opět otevřen po delší renovaci a restaurátorských pracích, které proběhly jak v budově, tak na vystavených exponátech (a po digitalizaci všech fondů, ale to běžný návštěvník nezaznamená).

Na dispozici sálů a expozice se toho moc nezměnilo, snad kromě některých nových akvizic, takže dnešní fotografie jsou v podstatě podobné těm ze starého článku.

Expozice z Hugova života je umístěna ve druhém patře domu, přesně v prostorách, které Hugo obýval a kde napsal některá ze svých děl, včetně velké části Bídníků. Jeho život a práci můžeme sledovat prostřednictvím jeho vlastního mobiliáře, různých předmětů a dekorací, i některých osobních památek, které pocházejí nejen z doby, kdy žil v tomto bytě, ale i z jeho dalších bydlišť.

Stejně jako před rekonstrukcí, i teď je první patro věnováno krátkodobým výstavám. Ta, kterou jsem zde viděla já a která se jmenovala Pohledy, už bohužel skončila. Ta současná, připravená na podporu Ukrajiny, představuje ukrajinského kozáckého hejtmana Mazeppu, o jehož životě napsal Victor Hugo báseň do sbírky Východní zpěvy (podle vzoru Lorda Byrona, který se také Mazeppou inspiroval).

Jednou z viditelných změn, ke kterým v muzeu při rekonstrukci došlo, je otevření kavárny v přízemí a zpřístupnění vnitřního dvora. Kavárna je otevřená i pro veřejnost, nejen pro návštěvníky muzea.

Maison Victor Hugo, 4. obvod, 6 place des Vosges

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod.

Vstup do stálých sbírek zdarma, na krátkodobé výstavy prozatím taky.

Kdyby někdo v Paříži vyhlásil soutěž o nejošklivější stavbu, určitě by jedno z prvních míst získala budova policejní prefektury 5. a 6. obvodu ze 70. let minulého století, která v historické Latinské čtvrti vypadá jako pověstná pěst na oko. Sídlí v ní však jedno z malých a tak trochu bizarních muzeí, Muzeum policejní prefektury, které málokdo zná a na které se dnes podíváme trochu blíž.

Muzeum založil v roce 1909 tehdejší policejní prefekt Louis Lépine z exponátů, které byly vystaveny na Všeobecné výstavě v roce 1900, kde měly přiblížit veřejnosti „humánnost“ pařížské policie. Muzejní fond byl postupně doplňován z různých darů a odkazů. Původně bylo muzeum umístěno na slavném nábřeží Zlatníků a do současných prostor se přestěhovalo až v roce 1975.

Muzeum připomíná návštěvníkům, kteří chtějí vidět a zažít něco méně obvyklého, celou řadu událostí, viděných z úhlu strážců pořádku a úzce spojených s hlavním městem – ať už jde o historické události, jako byla například vražda krále Jindřicha IV. a další královraždy a atentáty, přes všechny revoluční události 18. a 19. století, až po obě světové války a studentské boje z jara 1968.

Velký prostor je zde věnován Francouzské revoluci. Najdeme tady nejen různé dokumenty z Bastilly, ale také zmenšený model gilotiny i pravý břit té skutečné. Navíc jsou tu i doklady, týkající se věznění Ludvíka XVI. před jeho popravou, nebo pitevní protokol následníka trůnu Ludvíka XVII., který zemřel jako dítě po smrti obou rodičů během svého uvěznění v Templu.

Historie policie prostřednictvím výstavky uniforem a další výbavy některých složek ukazuje nejen to, jak příslušníci vypadali, ale také na čem a v čem jezdili a co ke své práci používali.

Nahoře policejní čepice z různých období, vpravo policejní hlásič, jaký dříve stával v ulicích města. Dole potom model gilotiny 1:3.

Exponáty z doby německé okupace v letech 1940 až 1944 – dokumenty o popravách a kůl z popraviště v Issy les Moulineaux, dole vzpomínka na pařížské Židy a na velký zátah proti nim z roku 1942, známý jako Rafle du Vel d´Hiv.

Muzeum také předvádí metody a způsoby policejní práce dříve a dnes, ať už jde o způsoby zadržení a výslechů pachatelů, nebo o práci vyšetřovatelů, komisařů a policejních techniků na místě činu.

Kromě stálých exponátů se v muzeu konají několikrát ročně i krátkodobé výstavy. Tématem té současné, která trvá do 26. srpna 2022, je prostituce a boj proti ní.

Přiznám se, že mě nikdy dřív ani nenapadlo se do muzea podívat a že jsem se v něm ocitla před pár lety neplánovaně a víceméně náhodou, ale nakonec to byla zajímavá zkušenost. Třeba i vás potěší další možnost a příležitost, jak se o Paříži dozvědět něco dalšího.

Musée de la Préfecture de police, 5. obvod, 4 rue de la Montagne Sainte-Geneviève

Otevřeno: úterý až pátek od 9,30 do 17 hod, ve čtvrtek do 19 hod, a každou třetí sobotu v měsíci od 10,30 do 17 hod

Vstup zdarma, nutná registrace předem TADY