Muzea a galerie – 5. stránka – Paříž pro pokročilé

Musée Yves Saint-Laurent

18.12.202222.12.2022hfNapsat komentář

Slavný módní návrhář sice zemřel v roce 2008, ale zůstává stále ikonou nejen francouzské, ale i světové módy. Potvrdily to kromě jiného i jeho letošní výstavy, pořádané při příležitosti šedesátého výročí od jeho první módní přehlídky. Konaly se současně v pěti pařížských muzeích – kromě samotného Musée Yves Saint-Laurent i v Centre Pompidou, Musée d’Art Moderne, Musée du Louvre, Musée d’Orsay a Musée National Picasso-Paris. Tam všude byly jeho modely vystaveny mezi uměleckými exponáty, ke kterým byly harmonicky přičleněny. Já jsem na ně narazila náhodou v Musée d’Art Moderne, když jsem se po výstavě Toyen toulala trvalými sbírkami. No a protože Musée YSL, kde jsem do té doby ještě nebyla, leží od Muzea moderního umění sotva tři sta metrů, vzala jsem to neplánovaně z jedné vody načisto a vydala se tam rovnou.

*Yves Saint-Laurent a Henri Matisse v Musée d´Art Moderne*

Yves Saint-Laurent založil svoji módní značku společně se svým životním a obchodním partnerem Pierrem Bergé v roce 1960 poté, co odešel z módního domu Christian Dior, kde pracoval od roku 1955 a kde byl od roku 1957, kdy mu bylo pouhých jednadvacet let, uměleckým ředitelem. První kolekci pod svojí značkou představil v roce 1962 a sklidil okamžitý úspěch.

Patnáct let po ukončení jeho kariéry a devět let po jeho smrti bylo v říjnu 2017 otevřeno jeho muzeum. Nachází se v malém paláci z 19. století, kde módní dům sídlil od roku 1974 a kde vznikla většina Saint-Laurentových módních návrhů. Kromě exponátů z bohaté sbírky muzea, zahrnující návrhářovu pozůstalost z oblasti módy, si můžete prohlédnout i celý palác a představovat si tak, že procházíte místy, kudy návrhář a jeho slavné zákaznice skutečně chodili.

Centrem přízemí muzea je velký salon, zachovaný tak, jak býval kdysi. Až na dekorace při stěnách je prázdný – zatímco dříve sloužil k malým módním přehlídkám a k recepcím, dnes bývá komerčně pronajímán. Na jeho zdech a v přilehlém budoáru visí desítky Saint-Laurentových návrhů.

Jádrem celého domu a tedy i muzea je Saint-Laurentova pracovna ve druhém patře. I ta zůstala ve stejném stavu, jako bývala kdysi – s rozpracovanými návrhy, deskami plnými kreseb, hromadami knoflíků, ozdob, zipů a doplňků na stolech, katalogy a knihami v knihovně a desítkami rolí látek v policích příručního skladu. Na pracovním stole leží jeho typické velké kostěné brýle a tužka a přes židli je přehozeno jeho sako, jako by jen na chvíli odešel od práce. Na nástěnce za jeho zády, které vévodí jeho portrét od Bernarda Buffeta, je přišpendleno několik fotografií a listy papíru se vzorky látek.

V této nevelké a poměrně skromně zařízené místnosti vznikla velká část jeho modelů, ať už jako pouhé návrhy, načrtnuté na papíru, nebo to, čemu on sám říkal trojrozměrný návrh, kdy byl podle jeho kresby vytvořen střih z tenkého papíru, ten byl sešpendlen nebo sešit přímo na modelce, která pak procházela touto místností před Saint-Laurentem a jeho spolupracovníky tak dlouho, dokud nevychytali všechny chyby, opravy nebo změny a dokud nebyl návrhář stoprocentně spokojen.

Díky návrhářově pečlivosti, se kterou uchovával a archivoval všechny části své tvorby, zahrnují sbírky muzea více než třicet pět tisíc předmětů. Kromě sedmi tisíc modelů haute-couture jde především o kresby, návrhy, výše popsané trojrozměrné papírové modely, celou řadu doplňků, ale také o návrhy divadelních a filmových kostýmů, scénografie, ilustrace, fotografie a velkou sbírku dokumentů. Ze všech těchto exemplářů je zhruba dvakrát ročně vytvářena nová tematická expozice. Ta současná, která trvá až do 14. května 2023, nese název Gold. Všechny exponáty zde proto září zlatě.

Kromě do zlatava laděných modelů zde najdeme i originální zlaté doplňky, jako jsou korzety, boty, rukavice, pásky nebo kabelky, a také sbírku autorských šperků, které Yves Saint-Laurent vždy ke svým modelům vytvářel. Velké vitríny v přízemí pak ještě představují textilní galanterii, kterou si podle svých návrhů nechával vyrábět, jako byly knoflíky, tresy, porty, vsadky, výšivky nebo korálkové šňůry.

Ve druhém patře je umístěný malý kinosál, kde za Saint-Laurentovým portrétem můžete sledovat některé jeho módní přehlídky, včetně té poslední, kterou ukončil v roce 2002 svoji kariéru.

Muzeum dnes spravuje nadace Fondation Pierre Bergé – Yves Saint-Laurent. Samotná společnost přešla na konci 90. let z původních vlastníků a zakladatelů Yvese Saint-Laurenta a Pierra Bergé na nové vlastníky a poté, co vystřídala několik majitelů a potýkala se s ekonomickými problémy, dnes patří do portfolia společnosti Kering investora a sběratele umění Françoise Pinaulta, kde se zařadila po bok mnoha dalších luxusních značek. Na její rozlehlé sídlo můžete narazit v rue Bellechasse v 7. obvodu, zatímco sekce parfémů YSL sídlí v rue de l´Université, přímo naproti slavné universitě Science Po.

Další připomínku slavného návrháře najdete u pamětní desky na domě číslo 55 v rue de Babylone, kde spolu Yves Saint-Laurent a Pierre Bergé bydleli více než třicet let. Mimochodem, na jméno Pierre Bergé, který byl dlouhé roky nejen generálním ředitelem společnosti Yves Saint-Laurent, ale také známým mecenášem, jsme tu už narazili u domu Émila Zoly v Médanu – to díky němu a jeho nadaci byl Zolův dům zrekonstruován a zpřístupněn veřejnosti.

Jedna z fotografií z interiéru bytu visí v muzeu a ukazuje jeho extravagantní zařízení. Yves Saint-Laurent a Pierre Bergé zde uchovávali a vystavovali svoji sbírku sedmi set uměleckých předmětů, kterou shromažďovali čtyřicet let, od bronzových skulptur ze 16. století, přes mistrovské obrazy až po nábytek art-déco. Její prodej po Saint-Laurentově smrti byl v roce 2009 hodnocen jako dražba století.

V roce 2014 byly o životě slavného návrháře natočeny téměř paralelně dva filmy. V jednom z nich hrál Saint-Laurenta nedávno tragicky zesnulý Gaspard Ulliel, v tom druhém Pierre Niney. Toho jsem předtím neznala ani jménem – vlastně až do chvíle, kdy jsem byla před pár lety s kamarádkou na snídani v jedné kavárně poblíž kanálu Saint-Martin, kde v jednom okamžiku všechny ženy v místnosti, včetně mé kamarádky, strnuly a ztratily řeč – to si totiž k vedlejšímu stolu přisedl obyčejný hubený kluk v kšiltovce, o kterém mi kamarádka nenápadně šeptala, že je to Pierre Niney – hm, a já nevěděla, kdo to je. Jen díky tomu jsem si pak film vyhledala. Z něj je také tento trailer.

Další video je trochu dlouhé, ale ukazuje nejen interiér dnešního muzea, ale také trochu historie a způsob, jak Yves Saint-Laurent pracoval. Je v něm vidět vlastně všechno, o čem jsem dnes psala.

Musée Yves Saint-Laurent, 16. obvod, 5 avenue Marceau

Otevřeno: úterý až neděle 11 – 18 hod, ve čtvrtek do 21 hod

Vstupné: 10 eur, studenti do 18 let 7 eur

Martin Parr třikrát v Paříži

9.12.20229.12.2022hf1 komentář

Potkat anglického fotografa Martina Parra je pro fotografy něco jako pro milovníky filmu vidět naživo Alaina Delona. Autor výrazně barevných fotografií, na kterých zachycuje nevšedním způsobem každodenní život obyčejných lidí, navštívil Paříž při příležitosti nedávného fotografického festivalu Paris-Photo a současně zde otevřel tři svoje výstavy. Každá z nich pojednává jiná témata, která fotograf v minulosti zpracoval svým originálním, lehce provokativním způsobem.

První z Parrových výstav se koná v sídle slavné fotografické agentury Magnum, kde jsou vystaveny fotografie z jeho knihy Déjà View. Zachycují záběry z běžného britského života i z různých mimořádných událostí a situací, jako jsou oslavy nebo dovolené, které ve své jásavé barevnosti na první pohled vypadají kýčově a líbivě a až na druhý pohled si všimneme autorova záměru ukázat stereotypy, podobnosti a podivnosti. Zvlášť znepokojivé mi připadaly fotografie z letovisek a dovolených, na kterých není vidět jediný úsměv nebo radost, ale jen úporná snaha za každou cenu „realizovat dovolenou“, třeba i v ubohých podmínkách uprostřed staveniště na mořském břehu nebo na pláži, plné odpadků, se všemi komickými detaily a módou, jako jsou podivné plavky, nemoderní sváteční šaty, pestré náramky k all inclusive, ponožky v sandálech a levné fotoaparáty.

Kromě samotných fotografií jsou v galerii Magnum k dispozici k prohlédnutí některé Parrovy knihy a v regálech pak knihy dalších slavných fotografů – členů agentury.

Magnum Gallery, 11. obvod, 69 rue Léon Frot, do 22. prosince, vstup zdarma

————————————————————————————————————————————————————-

Za druhou výstavou nemusíte nikam na periferii, ale najdete ji přímo v centru ve čtvrti Marais v sídle nadace Fondation Henri Cartier-Bresson. Výstava se jmenuje Réconciliation – Usmíření a připomíná spor mezi Martinem Parrem a jedním ze zakladatelů agentury Magnum, ikonickým francouzským fotografem Henri Cartier-Bressonem. V roce 1989, když se Parr ucházel o přijetí do slavné agentury, byl Cartier-Bresson nejdříve zásadně proti, protože se mu Parrovy fotky nelíbily. Teprve až později se spolu usmířili a Cartier-Bresson poslal Parrovi omluvu s tím, že sice každý z nich „patří do jiné sluneční soustavy“, ale že to s negativním hodnocením přece jen přehnal.

Na výstavě jsou proto snímky obou těchto fotografů uspořádány paralelně a přímo naproti sobě tak, že ukazují jejich rozdílné světy, a to v několika tématech, kterým se oba dva – každý po svém – věnovali, jako třeba reportáže z různých pracovních prostředí, dovolené obyčejných lidí a běžní lidé ve svém prostředí.

*Nově zrekonstruované prostory Fondation Henri Cartier-Bresson. Vlevo Cartier-Bresson, vpravo Martin Parr.*

Fondation Henri Cartier-Bresson, 3. obvod, 79 rue des Archives, do 12. února 2023

————————————————————————————————————————————————————-

Na třetí výstavu musíme k Panthéonu, kde jsou v sídle Irského kulturního centra vystaveny fotografie z mnoha Parrových cest po Irsku mezi lety 1979 až 2019. Fotografie zachycují proměnu irského světa, jeho amerikanizaci, život na irské vesnici i v městech mezi tvrdou prací a oslavami svateb, svátků svatých i narozenin nebo pohřbů.

Fotky jsou tentokrát nejen barevné, jak je u Parra zvykem, ale ty z prvních cest i černo-bílé.

Centre Culturel Irlandais, 5. obvod, 5 rue des Irlandais, do 8. ledna 2023, vstup zdarma

Pro mě nejvýstižnější hodnocení, které jsem o Parrových fotkách četla, byl výraz „uncomfortable“. Vzbuzují totiž nejen pocit, že jsou mrazivě výstižné a vtipné, ale ve své pravdivé realitě i nepříjemné a nepohodlné. Za zhlédnutí ale stojí bez jakékoliv diskuze. Já jsem jsem to vše stihla dokonce dvakrát.

Musée Paul Belmondo

3.12.20222.12.2022hfNapsat komentář

V Boulogne-Billancourt, na samém okraji parku Edmond de Rothschild, stojí nízká vila z 18. století s malou zahradou. Dřív patřila k Rothschildově panství a společně s ním se dostala do vlastnictví města. To v ní zřídilo muzeum sochaře Paula Belmonda, přestože ten neměl za svého života se zámkem ani městem nic společného – jeho ateliér se nacházel v Paříži na Montparnassu a nedaleko od něj také bydlel.

Jeho díla darovaly do vlastnictví města v roce 2007 jeho tři děti – Muriel, Alain a Jean-Paul (ano, TEN Jean-Paul Belmondo). Díky odkazu město získalo 263 soch, 452 medailí a přípravných prací k nim, 966 kreseb a náčrtů, sochařské nářadí a vybavení ateliéru. Pro expozici zrekonstruovalo doposud nevyužitou a prázdnou vilu a otevřelo v ní muzeum v roce 2010.

Paul Belmondo se narodil v Alžírsku v roce 1898 a zemřel na předměstí Paříže v Ivry-sur-Seine v roce 1982. Byl jedním z hlavních představitelů klasického francouzského figurativního sochařství. Jeho díla se vyznačují hladkými liniemi a harmonickými tvary. Ve své době byl jedním z nejvyhledávanějších portrétních sochařů a vytvořil stovky byst představitelů pařížské společnosti. Kromě toho byl žádaným tvůrcem medailí a mincí.

Ve vstupních prostorách muzea najdeme kromě sochařových fotografií i repliku jeho montparnasského ateliéru. Další sled expozice pak představuje na třech poschodích bronzové i sádrové sochy a formy k jejich odlévání, přípravné kresby a modely k výrobě medailí a mnoho dalších kreseb, akvarelů, náčrtů a návrhů. Kromě stálých sbírek pořádá muzeum i krátkodobé výstavy.

Muzeu dnes zůstala jen malá zahrada, vmáčknutá mezi dálniční přivaděč a ošklivé budovy nemocnice z jedné strany a parkoviště z druhé strany. Naštěstí je její živý plot tak vysoký, že si toho na první pohled ani nevšimnete. V podzimním slunci pak zahrada, které dominuje několik soch (nejen od Paula Belmonda, ale i dalších sochařů jeho generace) působila příjemně a útulně – zvlášť když jsem byla v ní i v muzeu celou dobu úplně sama (malá návštěvnost je ostatně velký problém muzea).

Paul Belmondo je pohřben na hřbitově Montparnasse v Paříži. Přestože po smrti Jeana-Paula Belmonda kolovaly zaručené zprávy, že bude slavný herec pohřben do hrobu svého otce, který byl následně zasypán květinami, není to tak – a dodnes není ani jasné, kam byla nebo bude urna s popelem Jeana-Paula vlastně uložena (mluví se i o uložení do hrobu jeho nejstarší dcery Patricie na tomtéž hřbitově nebo rozptylu na hřbitově Père-Lachaise nebo dokonce na Antilských ostrovech).

Pokud budete mít do Boulogne-Billancourt cestu, určitě si nenechte muzeum ujít – já jsem z návštěvy, tak dlouho odkládané, byla nadšená. Za prohlídku ostatně stojí celé město, které se nejvíce rozvinulo ve 20. a 30. letech minulého století, kdy zde přibylo velké množství kvalitní moderní architektury, především ve stylu art-déco a funkcionalismu, od nejlepších architektů té doby, včetně Le Corbusiera. Časem se na ni tady také podrobně podíváme.

Musée Paul Belmondo, Boulogne-Billancourt, 14 rue de l’Abreuvoir

Otevřeno: úterý až pátek 14-18 hod, sobota a neděle 11-18 hod

Vstupné: 7 eur, do 26 let zdarma, každou první neděli v měsíci zdarma

Jak se tam dostat: metro 10, stanice Jean-Jaurès, od metra asi kilometr pěšky nebo obecním minibusem s označením „SUBB – Circuit nord“

Frida Kahlo v Palais Galliera

24.11.202223.11.2022hfNapsat komentář

Krásný prostor paláce Galliera se otvírá jen občas pro speciální výstavy, spojené s módou. To napovídá, že i současná výstava, která nese jméno slavné mexické malířky Fridy Kahlo, se bude točit především – ale nejen – kolem jejího oblečení. Představuje obsah jejích skříní a koupelny, které byly po její smrti v roce 1953 zapečetěny a znovu otevřeny až po padesáti letech v roce 2003. Na světle se tak objevil archiv s tisíci dokumentů a fotografií, ale také mnoho jejích pestrých šatů a ostatních osobních předmětů.

Nechybí ani několik obrazů, především těch, na kterých Frida Kahlo zobrazila sama sebe, ať už v souvislosti se svým komplikovaným osudem, ovlivněným těžkou dopravní nehodou, kterou utrpěla ve svých osmnácti letech v roce 1925, nebo jako poctu barevným mexickým krojům.

Vlevo autoportrét z roku 1948, který namalovala pro svého zubaře, vpravo plátno s názvem „Rám“ z roku 1938

*Genealogický strom s názvem „Moji prarodiče, rodiče a já“ z roku 1936*

Nejobsáhlejší a nejvýznamnější část výstavy je zastoupena typickými oděvy, které Frida nosila. Nechávala si je šít podle krojů žen z mexické oblasti Tehuana, kde ženy nosí živůtek huipil, střižený do čtverce, s geometrickým nebo květinovým vyšíváním, a nabíranou sukni. Frida zakrývala širokým živůtkem korzet, který musela kvůli zranění páteře nosit skoro celý život. Kombinovala pestré barvy oblečení, šperky a květinové ozdoby ve vlasech, aby upoutala horní polovinou těla a odvedla pozornost od svých zmrzačených nohou, které skrývala pod dlouhou sukní.

*Zlaté šperky v mexickém stylu, které nosila nejčastěji*

Ortopedické boty s odlišně vysokými podpatky si Frida nechávala šít na míru, protože měla po nehodě jednu nohu kratší. Když jí rok před smrtí museli jednu nohu amputovat, nechala si vyrobit i podobně dekorovanou protézu.

Frida Kahlo nosila celý život korzety, které jí podpíraly zmrzačenou páteř. V nejhorších dobách to byly téměř mučící nástroje z oceli a pevné kůže, později už jen sádrové korzety. Některé z nich si vyzdobila svými malbami, jak je vidět i na fotografii dole. (Tomu dekoru se není co divit, Frida byla pod vlivem svého manžela Diega Rivery celý život zapálenou komunistkou a dokonce ve svém Modrém domě v Mexico City hostili na konci 30. let Lva Trockého, se kterým si Frida začala milostný románek.)

Poslední část výstavy zahrnuje oblečení od slavných módních návrhářů, kteří se později nechali Fridinými modely inspirovat.

Z Fridiny pozůstalosti zbylo kromě dokumentů, dopisů, deníků a článků také mnoho fotografií, především z jejího dětství a mládí, a to díky tomu, že její otec i dědeček byli profesionálními fotografy. Ona sama také ráda fotila.

Některé z nově objevených listin a fotografií jsme viděli na výstavě i loni v Praze, ale upřímně řečeno, šlo jen o malý zlomek toho, co je k vidění teď v Paříži.

Nahoře vlevo Frida v roce 1919 ve věku 12 let, vpravo ve stejném roce se svými třemi staršími sestrami.

Dole vlevo v roce 1926 v devatenácti letech, vpravo svatební fotografie s Diegem Riverou, kterého si vzala v srpnu 1929. O něm později napsala: „Utrpěla jsem v životě dvě vážné nehody. Tu první, když mě srazila tramvaj, tou druhou byl Diego“.

Výstava FRIDA KAHLO – AU DELÀ DES APPARENCES

Palais Galliera – Musée de la Mode

16. obvod, 10 avenue Pierre 1er de Serbie

Výstava trvá do 5. března 2023, denně kromě pondělí 10 – 18 hod, čtvrtek a pátek do 21 hod

Vstupné 15 eur, do 18 let zdarma, rezervace TADY (nejsou povinné, ale silně doporučované, pokud se chcete vyhnout frontě)

Výstava Jef Aérosol – 40 ans de pochoirs

10.10.202216.12.2022hf1 komentář

Ti, kdo maji rádi street art, by si neměli nechat ujít výstavu jednoho z nejlepších pařížských pouličních výtvarníků, který pod pseudonymem Jef Aérosol už čtyřicet let zanechává svá díla na pařížských zdech.

Byl jedním z prvních, kdo se tomuto typu umění začal věnovat už v 80. letech minulého století a patřil do party těch zhruba pěti nejlepších a nejoceňovanějších, jejichž práce jsou dnes vyhledávané a kteří už tvoří většinou jen na zakázku. Tak vzniklo také dnes nejznámější Jefovo dílo, které jste určitě už viděli, jen v jiném kontextu a na jiném místě nedaleko Centre Pompidou.

Jef Aérosol tvoří svá díla za pomoci barevných sprejů, jak ostatně napovídá i jeho umělecké jméno. Barvu nanáší na zeď přes šablonu, kterou může použít vícekrát – proto se také jeho díla dají replikovat a vytvářet znovu nejen na zdech, ale i na různých jiných površích.

Jeho poznávacím znamením je základní černo-bílá kresba, velmi často doplněná červeným akcentem ve formě šipky, výjimečně i dalšími barvami podkladu, jako modrá nebo žlutá.

Jeho hlavními tématy byly nejdříve postavy a obličeje, které nesly jeho podobu, později také hudba, ať už jako zobrazení slavných hudebníků nebo prostě jen lidí s hudebním nástrojem, nejčastěji kytarou. Dalším tématem jsou děti a také městská krajina, většinou znázorněná v kontrastu odosobněných ulic k lidské postavě.

Výstava se koná v jedné z nových moderních budov za Knihovnou Françoise Mitterranda ve 13. obvodu a je rozdělena do dvou částí, do kterých vedou dva různé vchody stejné budovy – jedna část představuje samotné kresby, vystavené jako obrazy v galerii, zatímco v druhé jsou vytvořeny instalace a scény z postav v téměř životní velikosti, jak je vidět dole.

Jedním z posledních Jefových děl je zobrazení nové dominanty 13. obvodu, ve kterém se výstava koná – nedávno dokončené stavby s názvem Tours Duo od architekta Jeana Nouvela, na kterou je od místa výstavy přes celou avenue de France dobře vidět.

Kromě výstavy najdete dvě Jefova díla i přímo na zdi pod schody, které vedou od výstavy k restauraci La Felicità.

Exposition Jef Aérosol – 40 ans de pochoirs

13. obvod, 147 avenue de France

Vstup zdarma

Otevřeno: středa až neděle od 15 do 19 hodin (pokud možno nechoďte o víkendu, ať neskončíte v obří frontě jako já)

Výstava trvá do 5. listopadu

Jak se tam dostat: metro 14 Bibliothèque François Mitterrand

Avenue De France

Maison Victor Hugo

22.9.202217.9.2022hfNapsat komentář

Dům, ve kterém žil v letech 1832-1848 spisovatel Victor Hugo a kde je dnes umístěno spisovatelovo muzeum, leží na jednom z nejkrásnějších pařížských náměstí place des Vosges. Dům jsme TADY už viděli před deseti lety a v jeho historii se nic nezměnilo, takže dnešní článek je vlastně jen připomínka toho, že je od loňského roku opět otevřen po delší renovaci a restaurátorských pracích, které proběhly jak v budově, tak na vystavených exponátech (a po digitalizaci všech fondů, ale to běžný návštěvník nezaznamená).

Na dispozici sálů a expozice se toho moc nezměnilo, snad kromě některých nových akvizic, takže dnešní fotografie jsou v podstatě podobné těm ze starého článku.

*Vstup do muzea pod arkádami v rohu náměstí*

Expozice z Hugova života je umístěna ve druhém patře domu, přesně v prostorách, které Hugo obýval a kde napsal některá ze svých děl, včetně velké části Bídníků. Jeho život a práci můžeme sledovat prostřednictvím jeho vlastního mobiliáře, různých předmětů a dekorací, i některých osobních památek, které pocházejí nejen z doby, kdy žil v tomto bytě, ale i z jeho dalších bydlišť.

*Busta Victora Huga od sochaře Davida d´Angers v červeném salónu, který mapuje etapu jeho života před exilem*

*Čínský salón, jehož zařízení pochází z Hugova bytu v exilu na ostrově Guernsey*

*Zařízení Hugovy ložnice z bytu na avenue d’Eylau, kde žil v letech 1878-1885 a kde zemřel*

Stejně jako před rekonstrukcí, i teď je první patro věnováno krátkodobým výstavám. Ta, kterou jsem zde viděla já a která se jmenovala Pohledy, už bohužel skončila. Ta současná, připravená na podporu Ukrajiny, představuje ukrajinského kozáckého hejtmana Mazeppu, o jehož životě napsal Victor Hugo báseň do sbírky Východní zpěvy (podle vzoru Lorda Byrona, který se také Mazeppou inspiroval).

Jednou z viditelných změn, ke kterým v muzeu při rekonstrukci došlo, je otevření kavárny v přízemí a zpřístupnění vnitřního dvora. Kavárna je otevřená i pro veřejnost, nejen pro návštěvníky muzea.

Maison Victor Hugo, 4. obvod, 6 place des Vosges

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod.

Vstup do stálých sbírek zdarma, na krátkodobé výstavy prozatím taky.

Policejní muzeum

22.7.202220.7.2022hfNapsat komentář

Kdyby někdo v Paříži vyhlásil soutěž o nejošklivější stavbu, určitě by jedno z prvních míst získala budova policejní prefektury 5. a 6. obvodu ze 70. let minulého století, která v historické Latinské čtvrti vypadá jako pověstná pěst na oko. Sídlí v ní však jedno z malých a tak trochu bizarních muzeí, Muzeum policejní prefektury, které málokdo zná a na které se dnes podíváme trochu blíž.

Muzeum založil v roce 1909 tehdejší policejní prefekt Louis Lépine z exponátů, které byly vystaveny na Všeobecné výstavě v roce 1900, kde měly přiblížit veřejnosti „humánnost“ pařížské policie. Muzejní fond byl postupně doplňován z různých darů a odkazů. Původně bylo muzeum umístěno na slavném nábřeží Zlatníků a do současných prostor se přestěhovalo až v roce 1975.

Muzeum připomíná návštěvníkům, kteří chtějí vidět a zažít něco méně obvyklého, celou řadu událostí, viděných z úhlu strážců pořádku a úzce spojených s hlavním městem – ať už jde o historické události, jako byla například vražda krále Jindřicha IV. a další královraždy a atentáty, přes všechny revoluční události 18. a 19. století, až po obě světové války a studentské boje z jara 1968.

Velký prostor je zde věnován Francouzské revoluci. Najdeme tady nejen různé dokumenty z Bastilly, ale také zmenšený model gilotiny i pravý břit té skutečné. Navíc jsou tu i doklady, týkající se věznění Ludvíka XVI. před jeho popravou, nebo pitevní protokol následníka trůnu Ludvíka XVII., který zemřel jako dítě po smrti obou rodičů během svého uvěznění v Templu.

Historie policie prostřednictvím výstavky uniforem a další výbavy některých složek ukazuje nejen to, jak příslušníci vypadali, ale také na čem a v čem jezdili a co ke své práci používali.

Nahoře policejní čepice z různých období, vpravo policejní hlásič, jaký dříve stával v ulicích města. Dole potom model gilotiny 1:3.

Exponáty z doby německé okupace v letech 1940 až 1944 – dokumenty o popravách a kůl z popraviště v Issy les Moulineaux, dole vzpomínka na pařížské Židy a na velký zátah proti nim z roku 1942, známý jako Rafle du Vel d´Hiv.

Muzeum také předvádí metody a způsoby policejní práce dříve a dnes, ať už jde o způsoby zadržení a výslechů pachatelů, nebo o práci vyšetřovatelů, komisařů a policejních techniků na místě činu.

*Připomínky studentských bouří v květnu1968*

Kromě stálých exponátů se v muzeu konají několikrát ročně i krátkodobé výstavy. Tématem té současné, která trvá do 26. srpna 2022, je prostituce a boj proti ní.

Přiznám se, že mě nikdy dřív ani nenapadlo se do muzea podívat a že jsem se v něm ocitla před pár lety neplánovaně a víceméně náhodou, ale nakonec to byla zajímavá zkušenost. Třeba i vás potěší další možnost a příležitost, jak se o Paříži dozvědět něco dalšího.

Musée de la Préfecture de police, 5. obvod, 4 rue de la Montagne Sainte-Geneviève

Otevřeno: úterý až pátek od 9,30 do 17 hod, ve čtvrtek do 19 hod, a každou třetí sobotu v měsíci od 10,30 do 17 hod

Vstup zdarma, nutná registrace předem TADY

Rue De La Montagne Sainte-Geneviève

Výstava o katedrále Notre-Dame-de-Paris

14.6.202213.6.2022hf1 komentář

Paříž připomíná svoji katedrálu a její osud interaktivní výstavou, která vás přenese do jedinečné atmosféry této památky a připomene klíčové body její historie od samého začátku až po tragický požár v noci z 15. na 16. dubna 2019. Prostřednictvím tabletu, který dostane každý divák do ruky při vstupu, se pak můžete ponořit do virtuální reality, procházet se historickými místy a seznámit se se všemi podrobnostmi.

*Kromě velkoformátových fotografií je podoba katedrály přiblížena i nápodobou její podlahy a vitrážových oken*

*Průčelí se sochami judských králů a rozetou*

Výstava je koncipována jako jednadvacet stanovišť s velkými fotografiemi, u nichž si návštěvník prostřednictvím QR kódu načte do tabletu příslušnou část historie a tu pak sleduje ve všech souvislostech a podrobnostech. Je orientována na sedm významných historických momentů – od roku 1160 a rozhodnutí přestavět původní kostel Saint-Étienne na největší a nejkrásnější katedrálu na světě, přes průběh stavby kolem roku 1180 s živým ruchem na stavbě gotického chóru, kdy na tabletu sledujete animované kameníky, zedníky, pokrývače, kováře a sochaře, až po okamžiky, kdy se katedrála v roce 1241 stává úložištěm a schránkou pro svaté relikvie, přivezené Ludvíkem Svatým a jeho bratry z křížové výpravy do Svaté země, kterým vévodí Kristova trnová koruna.

Další zastavení nás skokem přenese do roku 1645, kdy Ludvík XIV. v doprovodu své matky v katedrále slibuje, že naplní odkaz svého otce a vybuduje zde nový chór s oltářem, zasvěceným Panně Marii. Následuje přesun do roku 1804, kdy se Napoleon Bonaparte v přítomnosti papeže nechává korunovat císařem (a sám vkládá korunu na hlavu Josefíny), s cílem vytvořit novou vládnoucí dynastii.

Na dalších fotopanelech a na tabletu pak vidíme i jiné významné historické okamžiky, které se v katedrále odehrály, jako byla „svatba dvou náboženství“, kdy si kvůli uklidnění náboženských sporů bral protestant Jindřich IV. katoličku Markétu z Valois (i když svatba se právě kvůli rozdílům vyznání konala před katedrálou a ne uvnitř), nebo situaci po Francouzské revoluci, kdy byla katedrála proměněna na revoluční „Chrám rozumu“.

Takto vypadá displej tabletu v této chvíli. Katedrála je dobyta revolucionáři (všimněte si, jak rychle byly z výklenků v průčelí odstraněny sochy judských králů, o kterých si revolucionáři mysleli, že jsou to svatí) a v naznačených bodech lze kliknout na jednotlivé části, které se ukáží zblízka i se svou podobou a vývojem. Posuvníkem dole pak můžeme cestovat v čase a sledovat, jak se katedrála v jeho průběhu mění.

Mezi zmíněných sedm klíčových okamžiků vývoje katedrály je zahrnutý i důležitý rok 1857, kdy architekt Viollet-Le-Duc, který na sebe vzal těžký úkol zrestaurovat katedrálu po revolučním řádění, zde buduje novou vysokou a štíhlou věž nad transeptem, která nahradí na dalších sto padesát let původní středověkou vížku, odstraněnou po Francouzské revoluci, a která se zřítí až při osudném požáru v dubnu 2019.

Posledním bodem je pak samotný požár a současné záchranné, stavební a restaurátorské práce. Ty jsou tu zmapovány, zobrazeny a popsány do nejmenších detailů, od prvních okamžiků a dnů po požáru, přes zabezpečení spáleniště, průzkumů, čištění, stavbu lešení, zahájení prací a jejich postup, to vše s rozdělením na jednotlivé části, prvky a také profese.

*Spáleniště a odvážení všech uměleckých děl*

Obrazovka, na které lze klikat podle jednotlivých profesí – od kameníků, pokrývačů, tesařů, až po restaurátory, vědce a výzkumníky. U všech profesí pak po kliknutí podrobně vidíme, čím se na staveništi zabývají a jak jejich práce probíhá.

Když si vezmeme pro zajímavost třeba historický dřevěný krov, který při požáru kompletně shořel, můžeme sledovat, jak postupují práce na vytváření toho nového. Na tabletu najdeme nejen mapu s vyznačenými regiony, odkud pocházejí poražené duby, ale také pily, kde byly kmeny zpracovány. Dozvíme se také, že zatímco krov střechy může být postaven ihned z právě poražených stromů, protože tak se ve středověku stavělo, dřevo na konstrukci věžičky naopak potřebuje osmnáct měsíců na vyschnutí, stejně jako tomu bylo v 19. století. Všechny tyto práce můžeme sledovat i na obrázcích, včetně převozu hotového materiálu do Paříže a toho, jak animované postavičky tesařů pracují na novém krovu. Ten je zde nakonec na fotografii také představen.

Mapa Francie, vlevo s vyznačením dubových lesů a vpravo s umístěním pil, které zpracovaly poražené kmeny

Těch fotografií a odkazů je, samozřejmě, mnohem víc, než tady dokážu ukázat. Stejně podrobně jsou představeny všechny druhy prací a profesí, se zaměřením na místa v katedrále, kde jsou prováděny a jejich průběh a cíl.

Všechny exponáty, fotografie a grafické programy a obrazy, jejichž malou část jsem zde přefotografovala, jsou dílem veřejné společnosti Histovery, vytvořené právě pro účely restaurováním katedrály. Ke všem jejím promyšleným exponátům se navíc dokonale hodí prostředí gotického refektáře bývalé cisterciácké koleje Collège des Bernardins.

Výstava, kterou Francie do Paříže přenesla ze svého pavilonu na Světové výstavě v Dubaji, končí už 17. července, ale pro ty, kdo to nestihnou, je tu ještě jedna šance. Vzhledem k tomu, že je putovní, tak kromě Washingtonu a New Orleans bude k vidění i v Drážďanech, a to od 6. srpna 2022 do 8. ledna 2023.

A jak je na tom katedrála teď? Jaký je její stav a jak pokračují práce? Její loď je zvenčí i uvnitř stále pokrytá lešením a uvnitř to pořád vypadá jako na staveništi. V současné době by měly probíhat práce na kamenné klenbě, poškozené nejen ohněm a hašením, ale následně i deštěm. Stav k dubnu letošního roku je vidět na tomto videu.

Cíl, stanovený prezidentem Macronem, dokončit práce do pěti let, a tedy do roku 2024 (s jasným odkazem na Olympiádu, která se bude v Paříži konat), bude údajně splněn, i když některé etapy prací budou probíhat i následně. Není prý proto ještě jisté, zda se zde budou konat jen některé mše, nebo zda už bude katedrála opravdu otevřena i pro celou veřejnost.

Notre-Dame-de-Paris, L’exposition augmentée, 5. obvod, 20 rue de Poissy

Vstup zdarma, rezervace TADY

Otevřeno: po, st, pá a so 10h-18 hod, út 10-21,30 hod, čt, ne a svátky 14 -18 hod

Rue De Poissy

Pařížské výstavy léta 2022

23.5.202221.7.2022hfNapsat komentář

Paříž je každý rok a v každém ročním období plná zajímavých výstav. Pokud se tam chystáte na dovolenou během letošního jara nebo léta, může vám přijít vhod přehled těch nejzajímavějších.

Notre-Dame de Paris

Kdybych měla doporučit jednu jedinou výstavu, kterou si nesmíte nechat ujít, byla by to právě tato. V krásných gotických prostorách Collège des Bernardins, bývalého kláštera řádu cisterciáků, uspořádalo město výstavu o minulosti a současném restaurování katedrály Notre-Dame. Velké panely s fotografiemi a obrazy se vrací ke všem významným událostem a milníkům katedrály, od její výstavby, přes svatbu Jindřicha IV. nebo korunovaci Napoleona císařem, až po požár z 15. dubna 2019 a současné probíhající práce. Výstavu procházíte se zapůjčeným tabletem v ruce a v interaktivním programu si můžete v několika jazycích všechny tyto události podrobně zobrazit a přehrát ve všech souvislostech. K výstavě se tady ještě brzy vrátím v samostatném článku.

Collège des Bernardins, 5. obvod, rue de Poissy. Vstup zdarma. Do 17. července 2022.

Toyen a další v MAM

O výstavě Toyen jsem tady psala už minulý týden. Tímto ji jen připomínám a zároveň chci potvrdit, že za prohlídku stojí celé Muzeum moderního umění, nedávno znovu uspořádané a doplněné.

Kromě Toyen jsou tu k vidění také tři další krátkodobé výstavy, jak je vidět z plakátů na dolní fotografii. Výstava Yves Saint-Laurent je součástí expozice, uspořádané k 60. výročí jeho první přehlídky a rozdělené do šesti nejvýznamnějších pařížských muzeí, kde se můžete s jeho modely setkat volně mezi exponáty. Kromě MAM jsem jinde jeho návrhy ještě neviděla, ale konečně jsem při této příležitosti navštívila jeho muzeum (ležící, mimochodem, hned za rohem od MAM, takže to byl bleskový a okamžitě zrealizovaný nápad), které tuto akci zastřešuje. V některém z příštích článků vám ho také ukážu.

Plastiky Anity Molinero měly, podle toho, co jsem viděla, v MAM velkou návštěvnost. Já jsem dovnitř nešla a musela mi stačit ukázka z červených plastových popelnic ve fontáně před muzeem.

*Plakáty před muzeem s přehledem současných krátkodobých výstav*

*Modely Yvese Saint-Laurenta mezi moderními plátny v MAM*

Musée d´Art Moderne, 16. obvod, 11 avenue du Président Wilson, muzeum (a tedy i YSL) vstup zdarma, ostatní výstavy kolem 13 Eur.

Pionnières

„Pionýrky“ pro nás zní dost podivně, tak snad raději „Průkopnice“. Tak se jmenuje výstava o ženách umělkyních, působících ve Francii v tak zvaných „annés folles“, bláznivých 20. a 30. letech, ať už v oblasti malířství, sochařství, filmu, literatury nebo hudby. Na začátku nechybí ani připomínka počátků feminismu ve Francii, otázky volebního práva žen a celkově jejich situace ve společnosti (věděli jste například, že ve Francii až do roku 1965 musela mít vdaná žena svolení manžela k tomu, aby mohla pracovat?)

Jako hlavní plakát výstavy byl zvolen obraz od Tamary de Lempicky. Mimochem, pokud vás zajímá, kde tato zvláštní umělkyně tvořila, tak momentálně je v prodeji její bývalý ateliér ve 14. obvodu a i když jeho cena 2,5 milionu eur vyráží dech, fotky interiéru za podívání určitě stojí.

Kromě řady dalších významných umělkyň jsou na výstavě vystaveny i obrazy mých oblíbených malířek Marie Laurencin a Suzanne Valadon (a také plastiky Chany Orloff, jejíž ateliér jsme tady také nedávno viděli).

Musée du Luxembourg, 6. obvod, 19 rue du Vaugirard, vstupné 13 Eur, do 25 9 Eur, do 16 let zdarma. Do 10. července 2022.

Steve McCurry

Retrospektiva slavného amerického fotografa v Musée Maillol přináší výběr z jeho díla, které vytvořil v řadě zemí doslova kolem celé zeměkoule. I kdyby vám jeho jméno nic neřeklo, jeho nejznámější fotografii afghánské dívky s velkýma zelenýma očima jste už určitě viděli. Na výstavě ji navíc můžete vidět v konfrontaci se snímkem, pořízeným o osmnáct let později, když fotograf tuto ženu znovu našel.

Portrétů, které se na vás ze tmy upřeně dívají, tady najdete několik desítek a všechny jsou úchvatné, profesionální a dokonalé. Trochu jsem se předem obávala, aby to nebyla výstava „jedné fotky“, ale to opravdu není. Navíc tady kromě portrétů najdeme i další fotografie z ulice nebo krajiny, které mají oproti portrétům ještě další plán a přidanou hodnotu, ať už je to hra stínů, zvláštní světlo, silueta nebo záměrná neostrost.

Musée Maillol, 7. obvod, vstupné 15 Eur, studenti 13 Eur. Bohužel jen do 29. 5. 2022.

Au sources des Nymphéas

Za inspirací lekníny se můžete vydat do Musée de l´Orangerie, kde jsou vystavena některá díla, která vytvořili impresionisté v roli dekoratérů. Kromě obrazů, jejichž úkolem bylo ozdobit zeď, tady uvidíme i malovaný nábytek, porcelán nebo vějíř, to vše jako odpověď na zde vystavené slavné Monetovy velkoformátové lekníny, které byly vytvořeny právě se záměrem rozzářit prázdné zdi.

Musée de l´Orangerie, 1. obvod, Jardin des Tuileries, vstupné 12,5 Eur, do 18 let 10 Eur. Do 11. července 2022.

Válečné fotografky

Jako fotografický nadšenec jsem si nenechala ujít ani další fotografickou výstavu, která prezentuje osm fotografek z různých zemí, které svoje dílo spojily s válkou, ať už proto, že se v ní ocitly, nebo proto, že ji záměrně vyhledaly s cílem zdokumentovat dění. Přiznám se, že ze všech jmen jsem znala jen Němku Gerdu Taro, partnerku slavného Roberta Capy, která za svůj zájem o válečnou fotografii zaplatila životem ve svých dvaceti sedmi letech v občanské válce ve Španělsku v roce 1937. Pod vlivem současného dění na mě však velmi silně zapůsobily i snímky dalších fotografek různých generací, které zde dokumentují celou řadu válečných konfliktů od 2. světové války, přes Vietnam, Salvador, Nikaraguu, Afghanistán, Čad a další africké krizové oblasti, až po Sýrii.

*Gerda Taro, a dole její fotografie z Barcelony z roku 1937*

Musée de la Libération, 14. obvod, 4 Avenue du Colonel Henri Rol-Tanguy. Do 31. prosince 2022.

Víc jsem toho zatím letos nestihla, proto jen rychlý přehled toho, co si myslím, že bude také zajímavé.

Musée d´Orsay – nábytek a dekorace Antonia Gaudího v kombinaci se sochami Aristida Maillola. Do 17. července 2022.

Musée Picasso – Maya Ruiz Picasso, fille de Pablo. Prezentace několika nových děl, které se až teď dostaly do státních sbírek od Picassovy dcery Mayi v rámci staré dohody o vypořádání dědické daně po smrti Picassa v roce 1973. Do 31. prosince 2022.

Možná jste si všimli, že chybí například Centre Pompidou, Petit Palais nebo Musée Jacquemart-André, kde jsem si letos nic nedokázala vybrat. Třeba budete mít víc štěstí.

Dům Émila Zoly

21.5.202222.5.2022hfkomentáře 2

Když v roce 1877 vyšel Émilu Zolovi román Zabiják, který byl sedmou částí dvacetisvazkového cyklu o rodině Rougon-Macquartů, koupil si za honorář ve výši devět tisíc franků malý venkovský dům „v kouzelné díře na břehu Seiny“, jak napsal příteli Gustavu Flaubertovi. Ta kouzelná díra, ležící na severozápad od Paříže, se jmenovala Médan a Zolova charakteristika na ni sedí dodnes.

*Pohled na Zolův dům ze zahrady. Velké okno vpravo nahoře patřilo k jeho pracovně.*

Dům stojí uprostřed městečka skutečně téměř až na břehu Seiny, od které ho odděluje (a oddělovala už v Zolově době) jen železniční trať přímo za plotem zahrady. Tehdy ovšem dům vypadal úplně jinak než dnes. Zola koupil v podstatě jen tu střední část, malý bílý domek, který sám nazval „králíkárna“, se kterým měl velké plány. Počítal, že v budoucnosti svůj pobyt v Paříži omezí jen na sběr materiálu a informací ke svým knihám, a psát že bude právě v Médanu, kde bude mít větší klid. Současně sem hodlal zvát své přátele, a to nejen spisovatele v čele s Maupassantem, ale i malíře impresionisty, kteří v okolí často malovali.

Rozhodl se proto dům rozšířit o dvě nová křídla. Hned po koupi v roce 1878 se pustil do stavby čtvercové věže a v roce 1895 do osmiboké věže, na kterou mu vydělala kniha Germinal. Mezitím postupně přikupoval další pozemky v celkové výměře přes čtyřicet hektarů, a to nejen v okolí domu, ale i za železniční tratí a na ostrově Platais uprostřed Seiny. Na něm pak nechal postavit letní domek, ke kterému vozil své návštěvníky na lodi, nazvané, jak jinak, než Nana.

Obě přístavby Zola sám osobně vymyslel, jejich stavbu pečlivě sledoval a zaměstnal na nich ty nejlepší pařížské řemeslníky a umělce. Slavnému vitrážistovi, který měl za úkol zhotovit barevná okna, prý mluvil i do návrhu a rozmístění všech květin a zvířat ve vitrážích. Stejně tak sám osobně rozhodoval o mozaikách na podlaze, o tapetách i o každém kusu nábytku.

Jak je vidět ve všech místnostech, ale především v salónu a pracovně, Zola skupoval velké množství nábytku, uměleckých děl a nejrůznějších vzácných předmětů, ze kterých vytvářel sbírky (například hudebních nástrojů nebo zbraní), které v domě vystavoval. Všechno prý muselo být nejlepší a nejdražší a muselo toho být hodně. Tato posedlost měla údajně původ v Zolově dětství, kdy mu brzy zemřel otec a matka se s osmiletým synem ocitla v nedostatku, který dospívající chlapec těžce nesl. Honosný dům plný krásných věcí tak pro něj byl symbolem úspěchu v literárním světě a životě vůbec.

*Salón s kulečníkem, který Zola rád a často hrával. Vpravo na stěně obraz malého Émila s rodiči.*

Ve stejném stylu jako salón jsou zařízeny i další místnosti. Je ovšem nutno dodat, že i když se některé předměty a sbírky zachovaly, velká část zařízení není původní a byla jen vybrána tak, aby se tomu původnímu co nejvíce podobala. Důvod je jednoduchý – Zolova manželka Alexandrine po jeho smrti v roce 1902 část mobiliáře (a pozemků) prodala a v roce 1905 dům darovala sociálním službám. Ty ve spolupráci s nově vzniklou Nadací Émila Zoly v domě zřídily léčebnu pro děti.

V roce 1939 sice Zolova dcera a syn zahájili jednání o možnosti zřídit v domě muzeum, myšlenka se však kvůli válce neuskutečnila. Ještě v 70. letech proto dům sloužil nemocnici v nedalekém Poissy jako internát pro studentky zdravotní školy.

Pro veřejnost byl dům nakonec otevřen až v roce 1985. V roce 1998 si ho od vlastníka pronajala Asociace pro šíření díla Émila Zoly, která zde pod vedením mecenáše Pierra Bergé několik let provozovala muzeum a dále ho rozšiřovala. V letech 2011-2016 pak dům zrekonstruovala a v roce 2021 znovu zpřístupnila veřejnosti. Rekonstrukce citlivě vychází z původní podoby domu a jeho zařízení a vybavení, dochované na dobových fotografiích.

*Zolova pracovna v posledním patře čtvercové věže*

*Šatna, ve které bylo ve skříních uloženo veškeré ošacení Émila Zoly a jeho ženy Alexandrine, a kde zároveň služka jejich oblečení a prádlo žehlila, šila a opravovala.*

Nesnažím se tady nijak popisovat a rozebírat ani Zolovo dílo, ani jeho životopis. Konec konců, to všechno jsme se učili ve škole a dá se to dohledat několika kliky. Co nás ovšem neučili a nedá se jen tak dohledat, jsou drobnosti, zajímavosti a často i pikantní drby, kterými vás při prohlídce zahrne průvodkyně. Teď přijde čas na jeden z nich. Na horní fotce šatny vidíme také bystu mladé ženy, nelogicky umístěnou v prostorách pro služebnou. Bysta je tu však schválně, zobrazuje totiž Jeanne, kterou si do domu jako pomocnici v domácnosti na stáří přivedla Zolova manželka Alexandrine. Jeanne se ovšem brzy stala Zolovou milenkou, ze služby v domě odešla a když postupně porodila dceru a syna, ubytoval Zola tuto svoji druhou rodinu v Médanu hned za řekou a chodil je denně navštěvovat. V pracovně měl dokonce dalekohled, kterým svoje potomky mohl kdykoliv na dálku pozorovat. Manželka Alexandrine, která děti mít nemohla, sice situaci nesla těžce, ale nakonec děti přijala i do vlastního domu a po smrti Zoly a později i Jeanne se o ně starala a zařídila, aby se staly Zolovými platnými dědici. A právě jejich potomci dnes stojí za chodem muzea a asociace, která ho spravuje.

Na fotce je vidět, jak blízko domu vede železnice. Jde o hlavní trať do Rouenu a vůbec do Normandie, není proto divu, že po ní projíždí tři sta vlaků denně. Už za Zolových časů jich prý byly dvě stovky.

Asociace neměla při rekonstrukci dost prostředků, aby dům opravila a zpřístupnila celý. Některé místnosti proto zůstávají stále zavřené. Platí to i pro zahradu, kde je jen lehce upravena její část za domem a přilehlá alej. Vybudování původní francouzské zahrady a anglického parku tak ještě musí počkat.

*Alej* *vedoucí od domu po celé délce pozemku*

Kromě samotného domu je zde k vidění i malé muzeum, věnované Dreyfusově aféře. Je umístěné v podlouhlém cihlovém přístavku, který u domu nechaly pro své působení vybudovat na začátku 20. století sociální služby.

Émile Zola se ve známém případu francouzského důstojníka židovského původu, obviněného v roce 1894 a odsouzeného ve zmanipulovaném procesu za údajnou špionáž ve prospěch Německa, velmi angažoval, upozorňoval na zfalšované důkazy a žádal o Dreyfusovo omilostnění a očištění s tím, že v jeho odsouzení hraje roli především jeho židovský původ. Celý případ údajné vlastizrady vyvolal ve Francii silné protižidovské nálady. Zola se Dreyfuse zastal ve svém slavném veřejném dopise prezidentu republiky Faurovi s názvem J´accuse, Žaluji, který způsobil skandál a Zolovi vynesl velkou nenávist veřejnosti a nakonec i obvinění za pomluvu a odsouzení na rok do vězení, před kterým se ukryl v exilu v Anglii.

Následné Dreyfusovy rehabilitace v roce 1906 se spisovatel nedožil. Zemřel v roce 1902 ve svém domě v Paříži na otravu oxidem uhličitým ze špatně spalujícího krbu (jeho manželku se při tom podařilo na poslední chvíli zachránit). Spekulace o tom, že otrava nebyla náhodná, se sice nikdy prokazatelně nepotvrdily, ale před několika lety údajně potomek bývalého kominíka zveřejnil, že se jeho pradědeček na smrtelné posteli přiznal, že na příkaz antidreyfusovských nacionalistů a tedy Zolových nepřátel ucpal komín na Zolově domě tak, aby kouř nemohl unikat a vracel se do místnosti.

Muzeum je plné dobových dokumentů, fotografií a článků a je doplněno krátkým filmem o celém případu. Nejděsivější mi tady připadaly vystavené plakáty, karikatury a výstřižky z novin a literatury s výlevy čiré nenávisti nejen vůči kapitánu Dreyfusovi a všeobecně proti Židům, ale i proti Zolovi.

Pokud vás Zolův dům nalákal k výletu z Paříže, doporučuji i prohlídku samotného městečka Médan, které je se svým čerstvě zrenovovaným kostelem Saint-Germain ze 17. století a hradem z 15. století jedním z nejpůvabnějších v okolí (přesně tak, jak řekl sám Émile Zola). Příště se na ně podíváme trochu blíž.

Maison Émile Zola et Musée Dreyfus, 26 rue Pasteur, Médan

Otevřeno: od středy do neděle 9-12,30 hod a 13,30-17,30 hod

Návštěva domu je možná jen s průvodkyní (a jen ve francouzštině) pouze po předchozí rezervaci TADY. Musée Dreyfus lze navštívit i bez předchozí rezervace.

Vstupné: dům+muzeum 9,50 Eur, studenti do 26 let 7 Eur, jen muzeum 5 Eur

Jak se tam dostat: Vlakem s označením J z Gare Saint-Lazare do Poissy a potom autobusem 26 do stanice Château. V neděli, kdy autobus nejezdí, doporučuji jet tímtéž vlakem o stanici dál do Villennes sur Seines, odkud je to do Médanu 2 kilometry pěšky hezkou vilovou zástavbou. V případě, že máte kartičku Navigo, jízdné na vlak i autobus je v ní zahrnuto.

Médan