Kromě notoricky známých muzeí, uvedených ve všech turistických průvodcích, má Paříž také celou řadu menších, často specializovaných muzeí, kde se netlačí davy turistů. O většině z nich jste si tady na blogu už mohli přečíst. Jenže existuje i několik dalších sbírek, o kterých skoro nikdo neví, dokonce ani rodilí Pařížané. Je nutné si je najít v trochu odbornějších textech a občas u nich máte pocit, že o návštěvníky vlastně ani moc nestojí. Jedním z takových je i Musée d’Ennery, umístěné v elegantní čtvrti 16. obvodu na dohled od Vítězného oblouku. Je věnované asijskému umění, zejména japonským a čínským artefaktům, a nabízí unikátní pohled do světa východoasijské kultury a historie.

Muzeum vzniklo na konci 19. století díky sběratelské vášni Clémence d’Ennery, manželky slavného dramatika Adolpha d’Ennery. Clémence byla fascinována bohatostí, krásou a jemností asijského umění a při svých cestách shromáždila ohromující kolekci uměleckých děl i předmětů denní potřeby. V roce 1892 nechala přestavět svůj dům na muzeum, aby sbírky mohla zpřístupnit veřejnosti. Po její smrti v roce 1898 bylo muzeum darováno francouzskému státu a v roce 1908 bylo otevřeno veřejnosti.

Sbírky Musée d’Ennery jsou zaměřeny především na umění a řemesla z Číny a Japonska, ale najdeme zde také předměty z dalších asijských zemí. Mezi hlavní atrakce a největší vzácnosti patří japonské netsuke a inrō – drobné, ale detailně propracované předměty. Netsuke jsou drobné sošky, které sloužily jako závaží pro inrō, malé krabičky používané k přenášení osobních věcí. Muzeum se také může pochlubit bohatou kolekcí čínské keramiky a porcelánu od starověku až po dynastii Čching, různými sochami a figurkami, z nichž mnohé představují buddhistická a šintoistická božstva nebo mýtické postavy a zvířata, a také japonskými divadelními maskami a loutkami. Dalším důležitým prvkem je sbírka lakového umění z Číny a Japonska, která představuje techniku laků na dřevo nebo bambus, při níž jsou vytvářeny krásné lesklé povrchy, často zdobené složitými vzory.

Za prohlídku stojí už samotná budova muzea. Dům, navržený v typickém pařížském stylu, je okouzlující a evokuje atmosféru konce 19. století. Návštěvníci mohou obdivovat nejen vystavené předměty, ale také nádherný interiér, který dokonale ladí s vystavenými předměty.

Musée d’Ennery je skutečným klenotem pro milovníky asijského umění a kultury. Jeho intimní atmosféra a jedinečná sbírka nabízejí nezapomenutelný zážitek, který odhaluje krásu a jemnost východoasijského umění. Je to ideální místo k návštěvě, pokud hledáte klidnou a nerušenou prohlídku, únik od ruchu pařížských ulic a chcete objevovat něco, co hned tak někdo nezná.

Muzeum patří pod Musée Guimet a je přístupné pouze po předchozí internetové rezervaci.

Musée d´Ennery, 16. obvod, 59 avenue Foch

Otevřeno: otvírá se jen v pátek a v sobotu na komentované prohlídky, jinak je zavřeno

Vstupné: 9 Eur

Tak se jmenuje výstava, která se v současné době koná v Musée d’Orsay při přilezitosti sto padesáti let od uskutečnění prvního nezávislého výtvarného salónu v roce 1874.

Salónu se tehdy zúčastnila skupina avantgardních malířů, kteří se rozhodli vystavovat jako opozice proti každoročnímu oficiálnímu salónu, kterým někteří opovrhovali a jiní na něj nebyli, i přes svou snahu, připuštěni. Třicet tři z nich si proto pronajalo rozlehlý ateliér fotografa Nadara na boulevardu des Capucines, kde rozvěsili svoje díla. Skupina to byla značně nesourodá, lišili se stylem, zaměřením, tématy, uměleckým výrazem, a koneckonců i generačně a sociálně. Spojovalo je v podstatě jen to, že zaplatili vstupní poplatek a že toužili předvést svoji práci veřejnosti.

Expozice v Musée d’Orsay proto není tak úplně o vzniku impresionismu, ani o malířích impresionistech, ale je to spíš výstava o výstavě a o jejím zasazení do kontextu doby a o vztahu k oficiálnímu salónu.

Přestože je tento první nezavislý salón dnes považován za mezník v historii malby, slovo impresionismus na něm tehdy ještě oficiálně nepadlo. Známá historka o tom, že toto slovo poprvé vyslovil novinář Louis Leroy v reakci na Monetův obraz, je prý sice pravdivá, výraz impresionismus se však ujal až v roce 1877 po třetím salónu tohoto hnutí, kdy se tak začali označovat i sami jeho členové.

Mimochodem, název obrazu byla pouze náhoda. Monet svůj obraz původně poslal bez pojmenování a když ho po něm organizátoři chtěli, nazval ho „Pohled na Le Havre“. To mu však neprošlo s tím, že tam město není vidět, a proto prý řekl: „Tak tam napište Východ slunce, imprese“. Obraz sám tehdy na salónu prošel bez velkého povšimnutí a stal se slavným až na začátku 20. století.

V Musée d’Orsay teď můžeme vidět velkou část obrazů, které byly na tomto prvním nezávislém salónu představeny, a to dokonce i v původním řazení, které tehdy i dnes otvíraly obrazy Augusta Renoira, který se v organizování salónu velmi angažoval. Následují díla Pissarra, Sisleyho, Degase, Moneta, Cézanna, Berthe Morrisotové a dalších umělců, které dnes řadíme mezi impresionisty. Kromě toho jsou tu i díla, která jejich autoři představili na následujících nezávislých salónech v roce 1876 a 1877. Některé z obrazů, zapůjčené ze zahraničí, hlavně z USA, jsou ve Francii vystavovány poprvé po dlouhých desetiletích.

Výstava trvá do 14. července. Doporučuji koupit vstupenky předem přes internet, abyste se vyhnuli nekonečné frontě. I tak je nezbytné obrnit se proti davům, které budou ještě čím dál víc houstnout s tím, jak se bude blížit termín ukončení výstavy.

Paris 1874, inventer l’impressionisme
Musée d’Orsay, 7.obvod, Esplanade Valéry Giscard d’Estaing

Otevřeno: denně kromě pondělí 9,30 – 18 hod, ve čtvrtek do 21,45 hod.

Vstupné: 16 eur

Muzeum sochaře Antoina Bourdella i se zahradou, plnou jeho soch, jsme tady už viděli před více než deseti lety, a to dokonce několikrát. A protože je to pořád jedno z mých nejoblíbenějších muzeí a kdykoliv jdu kolem, tak se v něm zastavím, podíváme se, co se v muzeu proměnilo po jeho loňském rozšíření a úpravě sbírek a exponátů.

Sochař Émile-Antoine Bourdelle (1861-1929) byl spolupracovníkem a přítelem Augusta Rodina a následně učitelem Alberta Giacomettiho. Od roku 1885 až do své smrti v roce 1921 pracoval na Montparnassu v malé uličce Impasse du Maine, dnes pojmenované jeho jménem. Stejně jako Rodin, i on se dožil úspěchu a uznání. Na sklonku svého života si proto přál, aby bylo celé jeho dílo uspořádáno v muzeu, které by bylo věnováno jen jemu. Po jeho smrti se jeho žena a dcera zasadily o to, že ateliér a zahrada byly skutečně proměněny v muzeum. To bylo otevřeno v roce 1949 a v 60. letech k němu byly dostavěny další budovy.

Muzeum je dnes komplexem původních i novějších staveb, zahrad, dvorů a ateliérů, ve kterých Bourdelle pracoval a žil. I přes masivní bourání a stavební proměny v okolí tady ještě pořád najdeme původní uměleckou atmosféru starého Montparnassu.

Vstupní prostory nás přivedou do malé zahrady, lemované arkádami z červených cihel. Tato část není původní, byla vytvořena v roce 1951. Cihly pocházejí z Montaubanu, Bourdellova rodného města. Jak pod podloubím, tak přímo v zahradě najdeme spoustu Bourdellových bronzových plastik, odlitých podle sádrových modelů. Expozici v zahradě vévodí kůň z pomníku generála Alvéara, obklopený čtyřmi postavami, představujícími Svobodu, Sílu, Vítězství a Výmluvnost.

Pod arkádami leží vstup do velkého sálu, ve kterém jsou vystaveny modely Bourdellových soch, většinou v nadživotní velikosti. Tento sál byl postaven až v roce 1961 k příležitosti stého výročí od sochařova narození, a ještě rozšířen v roce 1992.

Velký sál omračuje světlem a bělostí vystavených exponátů. Byl pojat jako „moderní chrám“ a zvýrazňuje jeden ze zdrojů Bourdellovy inspirace – starověké Řecko, jeho hrdiny a jeho bohy. Najdeme tady jeho možná nejznámější plastiku Hérakla lučištníka z roku 1909 (nahoře), ale také Hlavu Apollóna, sochu Penelopé, Sapfó nebo Umírajícího Kentaura. Na některé z nich v bronzové podobě můžeme narazit i při procházkách po Paříži.

Na stěnách je upevněna řada vlysů a reliéfů, na které se sochař také specializoval, a které zdobí různé veřejné budovy – například Théâtre des Champs-Elysées nebo Muzeum moderního umění.

Původní část ateliérů začíná za malým průchodem do zadní zahrady. Odtud se také vstupuje do jednotlivých ateliérů. Celý komplex budov, zahrad, dvorů a ateliérů zpočátku využívalo několik dalších umělců. Bourdelle zde nejdřív tvořil jen v jednom z ateliérů, ale s tím, jak stoupala jeho sláva a počet zakázek, rozšiřoval svoji činnost i do dalších prostor.

Srdcem areálu je Bourdellův sochařský ateliér, ve kterém pracoval od poloviny 80. let 19. století. Ateliér byl zrekonstruován do původní podoby, včetně odkrytí a sanování historických omítek a výmalby. Jsou v něm vystavena některá jeho menší díla, ale i pracovní nářadí, pomůcky i jeho pracovní oblečení.

Kromě sochařského ateliéru je v areálu zachována i jeho malířská dílna, dnes uspořádaná podle původních fotografií. Bourdelle mezi nábytkem od vetešníků vystavoval své nejnovější výtvory jak sochařské, tak i malířské, které takto nabízel sběratelům umění a zákazníkům. Současně zde prezentoval i svoji osobní sbírku obrazů a starožitných keramických artefaktů.

Na ateliéry navazuje zadní zahrada, zarostlá kapradím, bílými hortenziemi a růžemi. Podél klikaté cestičky stojí další Bourdellovy sochy; některé z nich jsme už viděli jako modely ve velkém sále, jiné pak stojí i pod vstupními arkádami.

Nejnovější část muzea, otevřená po rekonstrukci, je umístěna v jednom ze zadních ateliérů. Jsou v ní vystavena chronologicky některá drobnější díla v kontextu s Bourdellovými současníky i následníky (Auguste Rodin nebo Jean Arp), a dále bohatá sbírka Bourdelleových kreseb a fotografií, které jsou svědkem procesu jeho vývoje. Archivní dokumenty a fotografie jsou také prezentovány na obrazovkách, umístěných podél sálů.

Při znovuotevření po rekonstrukci byla v muzeu také otevřena kavárna, umístěná v jednom z ateliérových prostorů s vysokými prosklenými stěnami z roku 1878, který sochař také využíval. Kavárna je pojmenována Rhodia, po jeho dceři. Zařízení je prosté a domácké – architekti tak chtěli připomenout, že jsou tyto prostory součástí historie rodiny, vzhledem k tomu, že zde Rhodia bydlela po své svatbě s malířem Michelem Dufetem v roce 1947. Úpravu bytu nechal provést Dufet ve stylu art-déco. Využil zde také své odborné znalosti v oblasti vybavení lodí a soukromou část v mezipatře skryl za velkou dřevěnou přepážku s proraženým průzorem. Jasně žlutá barva stěn byla také jeho volbou.

Muzeum není jedním z hitů turistických průvodců, dost možná ho v nich ani nenajdete. Přesto stojí za návštěvu a jsem si jistá, že nebudete zklamáni, zvlášť, pokud si prohlídku naplánujete na všední den a vyhnete se tak hordám návštěvníků.

Musée Bourdelle, 15. obvod, 18 rue Antoine Bourdelle

Otevřeno: úterý až neděle 10 – 18 hod

Vstupné: zdarma do stálých sbírek, platí se jen v případě krátkodobých výstav nebo jednorázových akcí

Zednáři a jejich tajemná organizace, plná symbolů, obřadů a rituálů, patří mezi nejzáhadnější a nejméně známé společenské skupiny, kolem kterých panuje spousta dohadů, mýtů a pověr. Současně se jim přičítá až nadpřirozený vliv a schopnosti a jsou předmětem nejrůznějších konspiračních teorií. Proto jsem přivítala možnost navštívit pařížskou zednářskou lóži a aspoň částečně nahlédnout za tajuplnou oponu, kterou je v tomto případě zcela prozaická a moderní fasáda s jednoduchým a na první pohled téměř neviditelným nápisem Grand Orient de France, nad kterou vlaje francouzská a unijní vlajka.

Kdybych se tady měla ponořit do historie svobodného zednářství, asi by to nebralo konce. Je tak dlouhá a složitá, že se nedá jen tak jednoduše shrnout. Navíc se i mezi samotnými zednáři říká, že historií je tolik, kolik je zednářských lóží. Každá z nich svůj původ vztahuje k jinému bodu a do jiné doby. Každopádně svobodné zednářství velmi dbá nejen na svůj doložený historický původ, ale také na ten legendární a symbolický, který umisťuje zrození zednářství až do počátků samotného zednictví, to znamená schopnosti a umění stavět. Je pro ně proto přirozené klást tento původ do doby Adama nebo do doby stavby Noemovy archy a nejčastěji do okamžiku stavby Šalamounova chrámu nebo dokonce egyptských pyramid.

Zmínky o zednářství pak provázejí celou historii našeho letopočtu, přes cechy anglických zedníků kolem 13. století, působící údajně v rámci odkazu otců geometrie Euklida a Pythagora, přes domnělou účast templářů a spojení zednářů s křižáky, až po stavitele katedrál. První skutečné lóže moderních svobodných zednářů, odlišné od cechů operativních zedníků, se objevily v 17. století ve Skotsku a následně pak i v Anglii. První pařížská lóže byla založena v roce 1725 právě pod vlivem anglických exulantů.

Grand Orient de France (přičemž výraz „Orient“ v tomto případě znamená „Lóže“) byla založena v roce 1894 a od samého začátku pracuje téměř výhradně podle starodávného skotského ritu. Podle svých deklarací je Velká lóže Francie právní institucí, řídící se nejen zákony státu, ale také pravidly, spočívajícími na všeobecném volebním právu a na demokratickém principu, který platí pro všechny její struktury. Její motto Svoboda, rovnost, bratrství je záměrně téměř totožné s heslem Francouzské republiky.

V sídle Velké lóže Francie je sdruženo dvacet jedna chrámů, ve kterých se podle přesně stanovených pravidel a rituálů konají setkání členů. Chrámem, nazývaným taky templem, je tady myšlena místnost, vybavená nejen sedadly pro členy, ale také hlavním křeslem pro velmistra, který zasedáním předsedá, a stolků pro ceremoniáře a znalce. Chrámy nemají jednotné vybavení a výzdobu, takže zde najdeme vše od strohého stylu až po téměř divadelní dekorace. Nikdy však nechybí většina známých zednářských symbolů – vševidoucí oko, Slunce a Měsíc, hvězda, Bible, úhelník a kružítko, kladívko a zednická lžíce, pyramida, dva sloupy nebo dokonce lebka. My jsme v celém areálu navštívili z jednadvaceti chrámů asi deset, od nejjednoduššího a nejcivilnějšího až po ten nejhonosnější a nejsvátečnější, ve kterém se konají nejdůležitější zasedání a který je vidět na horní fotografii. Na dalších fotkách jsou pak zobrazeny další z chrámů.

Po celém rozlehlém areálu nás provázel jeden ze členů, mladý muž, který nedávno prošel celým iniciačním procesem a který nám poutavě povídal nejen o své cestě k zednářství a následně do zednářské lóže, ale také o tom, jak organizace funguje, jak probíhají zasedání a v čem spočívá práce zednářů, kteří podle něj pečlivě budují svoji cestu k poznání, založenou na obohacování se jinakostí ostatních, ale také na republikánských ideálech a principech a na solidaritě. Lóže je podle něj místem nejen úvah, reflexí, diskusí a debat, ale také společenské, duchovní a politické jinakosti a odlišnosti.

Zatímco chrámy jsou rozmístěny v chodbách vyšších pater, celé přízemí budovy je věnováno Muzeu svobodného zednářství. Bylo založeno v roce 1889 a i když bylo v době německé okupace Paříže téměř celé vybrakováno, zednáři ho znovu otevřeli v roce 1973, od kdy postupně rekonstruují jeho sbírky. Od roku 2003 nese označení Musée de France, které vydává ministerstvo kultury.

Ambicí Muzea svobodného zednářského je vydávat svědectví o zednářském vlivu na vývoj společnosti. Je zde proto vysvětlena důležitost zednářské práce a také ikonografie a význam předmětů, dochovaných v průběhu času. Najdeme tady nejen model typického interiéru chrámu s podrobným vysvětlením jeho funkcí a fungování, ale i další nábytek, dekorace a rituální předměty, které patřily lóžím a jednotlivým zednářům. Je zde uložena také velká sbírka pečetí, šperků, medailí, porcelánu se zednářskými symboly, obrazů a osobních předmětů, jako jsou hodinky a tabatěrky, dále velké množství rukopisů, patentů, rytin, architektonických knih a fotografií.

Nahoře a dole některé z předmětů, spojených se zednářskými tradicemi a symboly. Zajímavá je i sbírka rukavic nebo zástěr, které nosí zednáři při svých obřadech (vpravo nahoře nebo úplně dole), včetně zástěry Voltaira nebo Jerôma Bonaparta (Napoleonova mladšího bratra). Stejně jako ostatní zednářské předměty, i zástěry se řídí podrobnými pravidly, kdy úrovni zednáře náleží jiný druh materiálu a jiný druh barvy lemování a stužek.

Jedním z nejcennějších a nejzajímavějších exemplářů je i zakládací listina Svobodných zednářů z roku 1725.

Muzeum je běžně přístupné, na rozdíl od samotné Velké lóže, kde je nutno se předem objednat na komentovanou prohlídku. Ty se konají vždy v sobotu ve 14.30 a v 16 hod nebo v neděli ve 14.30 hod. Zapsat na prohlídku se můžete TADY.

Musée de la franc-maçonnerie
Siège du Grand Orient de France
9. obvod, 16 rue Cadet

Otevřeno:

Muzeum je otevřeno v úterý až pátek 10 – 13 hod a 14-18 hod, v sobotu 10 – 13 hod a 14-19 hod, v neděli 10 – 12,30 hod a 14-18 hod.

Vstupné:

7 Eur, do 26 let a nad 60 let 5 eur, do 18 let zdarma. Máte-li objednanou i komentovanou prohlídku, zaplatíte navíc ještě 7 eur (nad 12 let).

Pařížská Mincovna a její nádvoří tady už v minulosti byly, dokonce možná i několikrát. Jednu dobu jsem tam ráda chodila, jednak na výstavy, ale také jen tak projít si nádvoří a dát si kávu v místní kavárně. Až teprve nedávno jsem navštívila i místní muzeum, které prezentuje mince a medaile a současně dokumentuje dlouhou a bohatou historii tohoto místa.

La Monnaie de Paris je nejstarší institucí ve Francii a jednou z nejstarších společností na světě. Založil ji v roce 864 Karel II. jako královskou razírnu mincí, kdy hodlal centralizací ražby mincí pod královskou korunou posílit svoji moc a odstavit na druhou kolej šlechtu a duchovenstvo, kteří na jeho vkus do měny příliš zasahovali. V průběhu staletí se počet dílen, v nichž se mince razily ručně kladivem, měnil, až se v roce 1870 ustálil na třech centrech- Bordeaux, Paříž a Štrasburk. Od roku 1878 pak zůstala aktivní pouze pařížská Mincovna. Je jedinou dílnou ve Francii, která od svého vzniku vyrábí bez přerušení, přestože pařížské budovy jsou dnes už jen památkou a skutečná mincovna, ve které stát razí peníze, byla přestěhována v 70. letech minulého století do Pessac u Bordeaux.

Hlavní nádvoří Mincovny je nezvykle orientované kolmo k nábřeží (byl to první palác s touto orientací), odkud nabízí perspektivu pohledu na novoklasicistní budovy, navržené v roce 1773. Nádvoří má tvar podkovy, kde je v zaoblené části mezi čtyřmi dórskými sloupy umístěný vchod do bývalé razírny mincí. Ve výklencích mezi sloupy jsou umístěny bysty čtyř francouzských králů – Jindřicha II., Ludvíka XIII., Ludvíka XIV. a Ludvíka XV. Na frontonu jsou umístěny plastiky alegorií Mincovní poctivosti a Hojnosti bohatství, společně s královským znakem. Zajímavé je to, že budovy nejsou původní, byly postaveny jako repliky poté, co byla mincovna vypálena komunardy v roce 1871.

Hlavní budova s dlouhou fasádou směrem k řece sloužila dřív pro administrativní účely a bydlení. Po rekonstrukci je tato část věnována výhradně výstavám a společenským akcím, v druhé polovině potom sídlí luxusní tříhvězdičková restaurace Guy Savoy (která byla nedávno vyhlášena nejlepší restraurací na světě). Razicí dílny a slévárny cenných kovů byly dříve umístěny ve dvorních křídlech.. Při rekonstrukci byly zrenovovány a i se zařízením přeměněny na muzeum.

Muzeum nabízí jak výstavní prostory, tak pohled do původní dílny. V té se dnes velmi omezeným způsobem razí některé medaile či pamětní mince. Já jsem byla v muzeu loni na podzim, kdy se konalo v Paříži mistrovství světa v ragby a proto zde byl vystaven i celý soubor medailí, které zde pro tuto příležitost vznikly.

Skutečným smyslem expozice je ukázat návštěvníkům zákulisí výroby měny a s tím spojených uměleckých řemesel. Prohlídka zahrnuje celý postup výroby mincí, od těžby a zpracování surovin a cenných kovů, přes vznik uměleckých návrhů, rytí, výrobu matric a samotnou ražbu. Můžete tady také vidět řemeslníky, kteří prezentují svoji práci, ať už jde o rytce nebo raziče, a při troše štěstí se trefíte při návštěvě i do okamžiků, kdy si při interaktivní prezentaci sami můžete vyrazit svoji minci. 

V jednotlivých výstavních sálech jsou kromě mincí vystaveny i další exponáty, které výstavu doplňují, ať už jde o portréty panovníků, kteří jsou na mincích zobrazeni nebo kteří jejich výrobu nařídili, nebo různé schránky, měšce a truhlice, které sloužívaly k úschově mincí.

Samostatnou kapitolou je pak výroba medailí. Vznikají zde nejen sportovní medaile, ale také řády a vyznamenání. Nejzajímavější mi připadla výroba řádu Čestné legie, která je zde prezentována na skutečných vyražených kusech krok po kroku, tak jak se při výrobě postupuje.

Budovy La Monnaie lemují čtyři vnitřní nádvoří. To hlavní čestné jsme viděli už nahoře, další pak budete postupně objevovat při bloudění areálem. Z tohoto malého dvora, kterému se říká Zlatý, se po pravé straně vstupuje do muzea a po levé straně do obchodu se suvenýry (kterými jsou zde, nepřekvapivě, hlavně mince).

Ze sousedního dvora, do kterého se dostanete průchodem,  se pak vstupuje do kavárny, proto je zde v létě její zahrádka. V rohu tohoto nádvoří stojí sluneční hodiny z roku 1777, které současně vyměřují i pařížský poledník.  Z posledního a nejméně zajímavého veřejného nádvoří, na kterém dříve bývaly ubikace stráží, se dnes vstupuje do kanceláří.

Nahoře jsem sice mluvila o čtyřech nádvořích, ale ve skutečnosti je jich pět. Při troše štěstí najdete v areálu i vstup na tento napůl skrytý dvůr se starými, prozatím nezrenovovanými fasádami.

Z průjezdu mezi hlavním vchodem z nábřeží quai Conti a hlavním nádvořím se vstupuje do reprezentační budovy Mincovny. Po čestném schodišti, nad kterým se klene vysoká kopule, se dostanete do prvního patra s velkým vstupním salonem, bohatě zdobeným štuky, mramorem a řezbami, na který navazuje celá řada dalších menších salonů. V nich se konají výstavy, které mají sice nejrůznější zaměření, ale vždy stejné hlavní téma – peníze, měna nebo mince. Výstava, kterou jsem tady viděla na podzim a která prezentovala zobrazení peněz v umění (od Jidášových třiceti stříbrných, přes zlaté tele až po realistická moderní díla vycpaná falešnými bankovkami), sice už skončila, ale ta příští začíná 1. března a bude zaměřena na hrací automaty, juke-boxy a všechny další elektrické a mechanické hry a nástroje, fungující po vhození mince, které byly typické pro pařížské kavárny a všeobecně západoevropské podniky 60. až 90. let minulého století.

Pokud vás muzeum mincí moc nepřitahuje (taky jsem to dlouho odkládala) a pokud se zrovna nebude konat žádná zajímavá výstava, zkuste si projít aspoň všechny nádvoří. Je na ně vstup zdarma a stojí to za to.

Muzeum také nabízí komentované prohlídky, jejichž témata se obměňují. Momentálně se teď, v zimním období, vždy ve středu od 19 hodin a v sobotu od 17.30 hodin, konají večerní prohlídky „ve světle baterky“.

Musée de la Monnaie de Paris, 6. obvod, 11 quai Conti
otevřeno denně od 11 do 19 hod, ve středu do 21 hod

Vstupné jen do muzea (tj. mince+dílny) je 10 eur, pokud k tomu přidáte i krátkodobou výstavu, tak 14 eur.

V srpnu bývá obvykle vstup zdarma, ale podmínkou je registrace na stránkách. Zdarma se sem dostanete také při Noci muzeí v květnu nebo Dnech evropského dědictví v září.

Kdo by se chtěl do Mincovny podívat aspoň virtuálně, tak dvory a hlavní budovu najde TADY a TADY.

Když v roce 2011 opouštěla Banque de France svoji dlouholetou pobočku na place du Général Catroux, oznámila současně, že v uvolněných prostorách zřídí muzeum ekonomie, první svého druhu v Evropě. Slovo dodržela a v roce 2019 otevřela Citéco, jak své muzeum, jehož prostřednictvím objasňuje veřejnosti základní ekonomické principy a fungování, zkráceně nazvala.

Citéco zabírá všechny prostory bývalé banky, včetně bezpečnostního trezoru a kanceláře ředitele, která zůstala ve své dřívější podobě jako viditelná stopa minulosti, stejně jako některé z exponátů, které představují minulost a vývoj bankovnictví ve Francii.

Expozice je rozdělena do šesti částí, které představují základní aspekty ekonomie. Najdeme zde proto první a základní sekci, zaměřenou na ekonomickou směnu, další sekci, zabývající se hlavními aktéry této směny, tj. podniky, bankami, státem a domácnostmi, a dále část, týkající se trhů a s tím související poptávky a nabídky. Další dvě části pak pojednávají jednak o ekonomické nestabilitě a tedy i ekonomické krizi, a také o regulaci a opatřeních, zmírňujících eventuální nefunkčnost trhu. V poslední sekci, umístěné za kulatými pancéřovými dveřmi trezoru, se návštěvníci seznámí s problémy měny, zlatého pokladu a emisí bankovek.

.

Zajímavější než expozice o ekonomii mi ovšem připadá samotná stavba. Přitahuje svým zvláštním stylem a už zvenčí díky svému neobvyklému vzhledu a nečekaným detailům na fasádě slibuje, že to uvnitř bude stát za to.

Kde se tady vůbec tato stavba vzala? Rozlehlý novorenesanční dům postavil architekt Jules Février v letech 1878 až 1882 pro bankéře Émila Gaillarda. Ten byl ředitelem pařížské pobočky rodinné banky z Grenoblu, kterou založil už jeho dědeček v 18. století. Během své bankovní kariéry se Émile Gaillard podílel na financování železnic a staral se o správu majetku šlechty a jiných významných osobností (byl např. i osobním bankéřem Victora Huga). Kromě toho byl jedním z největších sběratelů umění, především středověkého a renesančního. Sbírka však brzy zahltila jeho dům v rue Daru v 9. obvodu, takže se rozhodl postavit nové sídlo na tehdy překotně zastavované části 17. obvodu, nazývané Plaine Monceau.

Stavba z červených cihel a bílého kamene je inspirován budovami francouzské renesance, stojícími v údolí Loiry, a to zejména zámky Blois a Gien. Architekt se použitím tohoto stylu snažil vytvořit odpovídající rámec pro historické obrazy a další umělecká díla z Gaillardovy sbírky.

Po smrti Émila Gaillarda v roce 1902 byla umělecká sbírka rozprodána v aukci a dům prodán bance Crédit Lyonnais, od níž ho získala v roce 1919 Banque de France. Ta ho v následujících třech letech nechala přestavět pro potřeby své nově zřizované pobočky, které sloužila až do roku 2011, kdy započala transformace stavby na muzeum – po krátké epizodě z roku 2014, kdy se asociace, zabývající se dílem Alexandra Dumase, snažila získat palác pro založení Dumasova domu a centra pro boj proti otroctví (nezapomínejme, že Dumas nejstarší byl haitským otrokem). Měla k tomu dokonce podporu tehdejšího předsedy vlády, přičemž argumentovala i tím, že toto místo je pro Dumasův odkaz nejvhodnější už jen proto, že stojí na place du Général Catroux, kde jsou umístěny sochy všech tří Dumasů. Z tohoto záměru však nakonec sešlo a ve zdech, patřících stále Banque de France, bylo v roce 2019 přece jen nakonec otevřeno plánované Citéco.

Bankovní hala (nahoře) je ústředním a centrálním prostorem celé stavby. Byla vytvořena ze společenského salónu manželů Gaillardových. I přes následnou přestavbu je vidět, jak rozlehlý prostor to v minulosti byl. Údajně zde v roce 1885 manželé Gaillardovi uspořádali kostýmní ples pro více než dva tisíce hostů, přičemž pán domu je přijímal v kostýmu z doby Jindřicha II. Dnes zde bývá umístěna krátkodobá expozice – ta současná, která trvá do 25. února 2024, je na téma Ekonomie podle Asterixe.

Sál je dokonale zrenovovaný, bohužel je však pro potřeby současných expozic zastavený vysokými výstavními panely, které brání nejen fotografování, ale dokonce i prohlídce. Přesto můžeme, byť s překážkami, obdivovat krásu vyřezávaného dřevěného obložení, vitráží a kamenného ostění oken a dveří s vloženými dekoracemi a figurami, nebo ohromných krbů s nejrůznějšími kamennými prvky. K sálu přiléhá několik dalších menších salónů v podobném stylu.

Hlavní schodiště se vstupní halou je sice divoce nasvícené, ale na první pohled odráží původní záměr stavitele. Několikrát za hodinu zde ovšem začíná divoký videomapping, kdy jsou na stěny a schodiště v rychlém sledu promítány přepestré obrázky a texty, spojené s činností a historií muzea.

Celá expozice je protkána informačními tabulemi, které informují nejen o exponátech, ale také o minulosti a historii, ať už z pohledu původních vlastníků domu (dozvíte se například, kde měli manželé Gaillardovi ložnice a jak se odvíjel jejich soukromý a společenský život), ale také z hlediska Banque de France. Uvidíte původní psací stůl bývalého ředitele a jeho soukromou koupelnu (kde na vás ředitel vykoukne děsivě ze zrcadla díky obrazovce, umístěné hned naproti), různé zasedací salónky a některé historické vybavení a zařízení banky. To vše na pozadí kamenných a mramorových krbů, vyřezávaných dveří a obložení, vitráží a uměleckých děl a v trochu bizarní temnotě s bodovým osvětlením.

Nakonec si v podzemním trezoru můžete prohlédnout pravý zlatý lingot nebo si sami navrhnout a rovnou i vytisknout bankovku se svým vlastním portrétem.

Expozice je podle mě koncipovaná hlavně pro školy nebo pro ty, kdo jsou absolutně nepolíbení ekonomickým vzděláním. Kdyby šlo jen o ni, tak si nejsem úplně jistá, jestli bych vám s čistým svědomím mohla doporučit, abyste investovali do vstupného. Jenže je tady ten dům, a ten za to určitě stojí. Můžete to však udělat jako já – počkejte si buď na Dny evropského dědictví (polovina září) nebo na Muzejní noc (konec května), kdy je vstup zdarma. Od ledna bude také muzeum nově otevřeno zdarma vždy první čtvrtek v měsíci od 18 do 22 hod, navíc pokaždé s nějakým programem či představením. Je však nutné si zarezervovat místa TADY. No a pokud se nedostanete do Paříže tak, abyste muzeum mohli navštívit, virtuální prohlídku najdete TADY.

Citéco (Cité de l´Économie), 17. obvod, 1 place du Général Catroux

Otevřeno: denně mimo pondělí od 14 do 18 hod, v sobotu do 19 hod

Vstupné: (platí do stálé i krátkodobé expozice), 14 eur; 18-25 let 11 eur; 6-17 let 8 eur