Autor: hf

Památník holokaustu – Mémorial de la Shoah

hfkomentářů 12
Dnes je Den památky obětí holokaustu a proto bych vám ráda ukázala památník, který nepatří mezi nejčastější cíle turistů, přestože leží v samém centru města ve čtvrti Marais, která byla a dosud je největší židovskou čtvrtí v Paříži. Právě odtud bylo nacisty, s horlivou spoluprací francouzské vichystické policie, odvezeno do koncentračních táborů nejvíc francouzských Židů, především během velkého zátahu ze 16. na 17. července 1942, o kterém jsem psala už TADY.

 


Památník je tvořen malým betonovým kvádrem s čelní deskou s židovskou hvězdou a francouzskými a hebrejskými nápisy. Všechny ostatní prostory jsou umístěné v podzemí. Účelem muzea, které bylo otevřené v roce 2005, je připomínka židovské historie v době 2. světové války a holokaustu.


Na bronzovém válci, který má evokovat komíny koncentračních táborů, jsou vyryta jména hlavních taborů a také varšavského ghetta


Na zdi nádvoří je umístěno sedm basreliéfů maďarského sochaře Arbise Blatase, které představují události z persekuce Židů


Na kamenných deskách, přivezených z Jeruzaléma, jsou vyryta jména 76 tisíc Židů, z toho 11 tisíc dětí, deportovaných v letech 1942 – 1944 převážně do Osvětimi-Birkenau, Majdanku a Sobiboru. Ze všech deportovaných se vrátilo jen 2500 lidí.


Ústředním místem památníku je podzemní krypta, která je symbolickou hrobkou šesti milionů umučených Židů, kteří nemají hrob. Je v ní uložený popel, pocházející z koncentračních táborů, a také z varšavského ghetta. V kryptě bývají krátkodobé a velmi působivé výstavy – vzpomínám si na jednu, při které zde byly vystaveny kusy zdí ze sběrného tábora v Drancy u Paříže (odkud Židé odjížděli do Osvětimi) s původními vyrytými nápisy a vzkazy. Jindy zde byly například předměty, nalezené v koncentračních táborech, nebo části dokumentace.


Na zdi naproti schodišti, kterými se sestupuje do krypty, je umístěná část původního baráku z internačního tábora Beaune-la-Rolande

V ostatních částech muzea se nesmí fotografovat. Je tu k vidění třeba policejní kartotéka Židů nebo v nejnižším patře mnoho fotografií a dokumentace, vztahující se k deportacím. Nejpůsobivější je místnost, doslova celá vytapetovaná fotografiemi dětí, včetně malých miminek, u některých i s uvedením jména a věku.

 


Výstavy v horní části muzea bývají obměňované podle různých výročí. V červnu 2012, při 70. výročí atentátu na Heydricha, zde byly vystaveny různé připomínky tohoto výročí, včetně plakátů k filmům, které byly natočeny na téma operace Antropoid – a to i těch českých. Společně s povstáním ve varšavském ghettu to zde byly tehdy jediné dvě připomínky odporu proti nacistům.


Venkovní zeď muzea vede do úzké pěší uličky, která se jmenuje Allée des Justes, Alej spravedlivých. Na zdi jsou zde uvedena jména Francouzů, kteří se zachovali vůči Židům spravedlivě a pomáhali jim materiálně i morálně, i když tím většinou riskovali své vlastní životy (protože, málo platné, velká část francouzských obyvatel židovskou deportaci mlčky podporovala, část dokonce aktivně udávala a stěhovala se do uvolněných bytů).

 

Otázka deportace pařížských židů je nezvyklým a dojemným způsobem popisována ve francouzském filmu Klíč k minulosti na osudu desetileté židovské holčičky, která při zátahu schová svého malého bratříčka do skříně a sama i s rodiči skončí ve sběrném táboře. Její další zážitky se proplétají s příběhem americké novinářky, která po více než šedesáti letech začne po osudu rodiny pátrat. Film, ve kterém hraje hlavní roli Kristin Scott-Thomas a ve kterém jsou i záběry z památníku, vysílala ČT Art včera večer a pokud byste na něj někde narazili, mohu ho jen doporučit.

Le Mémorial de la Shoah
4. obvod, 17 rue Geoffroy l´Asnier
Otevřeno denně kromě soboty od 10 do 17,30 hod, ve čtvrtek do 19,30 hod

Vstup zdarma
 
Jak se tam dostat: metro Pont Marie (linka 7), Saint-Paul nebo Hotel de Ville (linka 1)

Kostel – Église Saint-François-Xavier

hfkomentáře 2
V tomto kostele jsme se byli podívat už o vánocích na jesličky, teď si prohlédneme samotnou stavbu a interiér. Kostel v eklektickém slohu, typickém pro 19. století, začali stavět už v roce 1864, vysvěcený byl v roce 1894 pro farnost sv. Františka Xaverského zahraničních misií, která do té doby sídlila v nedaleké rue du Bac.

 


Sv. František Xaverský, patron zahraničních misií, který sám působil jako misioníář v Indii, v Indonésii a Japonsku, žil v letech 1505 – 1552 a byl jedním z druhů sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitského řádu.


Světec je v kostele vymalovaný na tympánu nad kněžištěm, jak představuje Kristu dva Indy a dva Asiaty, které obrátil na křesťanskou víru


Varhany pocházejí z 19. století

Na stropě je vymalováno všech dvanáct apoštolů. To se přesně hodí k obrazu, kvůli kterému jsem se do kostela už po třetí vydala. Visí ve svatební sakristií po pravé straně kostela a i na něm vidime apoštoly i s Kristem. Autorem této Poslední večeře je Jacopo Robusti, nazývaný Tintoretto.
 

Malíř zachytil okamžik, kdy Kristus, po pravé ruce s Petrem a po levé se spícím Janem, oznamuje svým učedníkům, že ho jeden z nich zradí. Vidíme překvapení, gesta, vztažené ruce, nevěřícné pohledy. Jen jeden z nich, ten kterého vidíme zezadu nejblíž k nám, odvrací pohled. Je to Jidáš a za zády už drží váček s třiceti stříbrnými.
Tintoretto namaloval obraz v roce 1559 na objednávku pro benátský kostel San Felice, později byl umístěný v jednom z benátských klášterů, ale na začátku 19. století se jeho stopy ztrácejí a objevující se až v roce 1865 v Paříži. V roce 1905 ho jeho majitelka darovala kostelu.
Sakristie bývá často zavřená, ale hned vedle je kancelář, spojená se sakristií dveřmi, kudy vás na požádání pustí dovnitř. Obraz visí poměrně vysoko (asi kvůli krádeži nebo poškození), ale z odstupu je dobře vidět.

 


Další z pamětihodností kostela je zlatá rakev s ostatky sv. Madeleine-Sophie Barat, která v roce 1800 založila kongregaci Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Byla kanonizovaná v roce 1925, její ostatky byly však už od roku 1904 uloženy v Belgii a do Paříže byly převezeny až v roce 2009, kdy je umístili do tohoto kostela proto, že leží v těsné blízkosti bývalého sídla kongregace, paláce Biron, ve kterém dnes sídlí Rodinovo muzeum.


Vedlejší kaple je zasvěcená sv. Terezii z Lisieux. Původně jsem si jen prohlížela moderní vitráž z roku 1954, když jsem nečekaně a s velkým překvapením na oltáři uviděla maličkého krajana.


Kopie Pražského Jezulátka je v kostele necelý rok, od února 2013, kdy ho kostelu darovala paní Marie Chatardová, velvyslankyně České republiky v Paříži, v přítomnosti papežského nuncia a otce Anastazia z pražského karmelitánského kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně, kde je uložený originál.

Soška je právě v této kapli proto, že sv. Terezie byla velkou vyznavačkou kultu Jezulátka.


V kapli visí také krásný obraz neznámého benátského mistra z 16. století, který představuje Jidášův polibek

 
Další zajímavostí kostela jsou dvě sochy, které stojí hned napravo od vchodu v kapli mrtvých, zasvěcené farníkům, padlým v obou válkách. Jedna z nich představuje sv. Johanku z Arku, druhá krále Ludvíka Svatého. Obě jsou ze sádry, malovaný Ludvík v královském plášti s liliemi pochází z 19. a bílá Johanka z 20. století.

 

V neposlední řadě musím ocenit, že je kostel, jako jeden z mála vůbec, vybavenými přesnými popisky u všech soch, obrazů a dalších děl. To jen abyste si nemysleli, že to všechno vím z vlastní hlavy.

Église Saint-François-Xavier

7. obvod, place du Président Mithouard
 
 
Jak se tam dostat: metro Saint- François-Xavier (linka 13)

 

 

La Butte Bergeyre

hfkomentářů 6
Malý kopeček na východě Paříže připomíná svými nízkými malebnými domky a rozkvetlými zahrádkami spíš nějaké maloměsto než přelidněnou Paříž. Přesto jsme jen kousek od dlouhých ulic, zaplavenými auty, jejichž hluk sem nahoru naštěstí nedoléhá. Čtvrť vyrostla na jednom z poddolovaných vrcholků bývalých lomů na sádrovec a kámen, z nichž byl v 19. století vytvořený park Buttes-Chaumont. Na tomto kopci tehdy vyrostl zábavní park Folle-Butte. Kolotoče tady ale dlouho nevydržely a už v roce 1918 je nahradil fotbalový stadion klubu Olympique Paris, na kterém se konaly i atletické závody a zápasy v rugby. Ostatně po Bergeyrovi, jednom z hráčů rugby, který zahynul v první světové válce, byl stadion pojmenován. V roce 1926 byl stadion zbourán, plocha kopce byla rozparcelována a byly zde vytvořeny ulice a postaveny domy. Mezi nimi se dnes v ostrém ranním zimním slunci projdeme.
 
 
 

 


Celá čtvrť stojí jen na vrcholku tohoto sto metrů vysokého kopce, jeho svahy jsou totiž tak prudké, že se na nich stavět nedalo. Jediný přístup pro auta je touto klikatou silnicí, jinak jsou zde jen tři dlouhá a prudká schodiště. Čtvrť je tak dobře schovaná v okolní zástavbě, že o ní často nevědí ani lidé, kteří bydlí v její blízkosti.


Jedno ze schodišť, vedoucí mezi domy avenue Simon Bolivar. Nechtěla bych tudy tahat denně nákupy.


Tento domeček byl nedávno na prodej. Nemáte zájem?


Z vrcholu pomyslného trojúhelníku, který celá zástavb

a tvoří, je překrásný výhled na Montmartre (až na ten jeřáb, samozřejmě). Za plotem, který obkružuje konec ulice, leží v prudkém svahu jedna z těch kolektivních zahrádek, kterým se v Paříži tak daří a kterou tady obhospodařují obyvatelé kopce.

 
Možná mi řeknete, že to není nic nového, že něco podobného jste u mě viděli už několikrát, třeba TADY a TADY. To je pravda, podobných skrytých čtvrtí je v Paříži, zvlášť v 19. a 20. obvodu několik – ale za návštěvu stojí, i když jsou si podobné, ne?
 
 
La Butte Bergeyre
19. obvod, přístup z avenue Simon Bolivar nebo rue Georges Lardennois
Jak se tam dostat: metro Colonel Fabien (linka 2) nebo Buttes-Chaumont (linka 7bis)
 

La Cité du Figuier

hfkomentáře 2
Z noblesní Tuilerijské zahrady, zlata, stříbra, drahých kamenů a kdoví čeho ještě se dnes vydáme na východ Paříže, do míst, která v minulosti bývala chudou dělnickou čtvrtí a která ani dnes svůj původ nezapřou, a to přesto, že v posledních letech přicházejí do módy. Zamíříme do rue Oberkampf, kde průchodem jednoho z domů vejdeme do úzké slepé Fíkovníkové uličky, pojmenované údajně podle velkého fíkovníku, který kdysi rostl u vchodu. Stojí zde dvě řady nízkých oprýskaných domků se starými dřevěnými dílnami, které obracejí do uličky široká prosklená okna. Domky s dílnami pocházejí z 19. století, kdy byly postaveny pro dělníky, kteří zde pracovali i bydleli. Dnes jsou obsazeny umělci, řemeslníky a různými nezávislými společnostmi, které si je sice přizpůsobili pro svoje potřeby, ale ponechali jim jejich venkovský a tak trochu ošuntělý půvab. Mezi hrbolatou dlažbou, dřevěnými stolečky, otlučenými květináči, kočkami a bicykly máme pocit, jako by se v tomto bukolickém koutě zastavil čas.
 
 
 
 

 


V létě je ta zeď vzadu porostlá zelení a to je teprve paráda

 


Může odtud klidně startovat i Tour de France


Tento modrozelený domek s vyřezávanými slony je trochu odlišný od ostatních. Některé jeho části údajně pocházejí ze Všeobecné výstavy v roce 1900.

 
 
La Cité du Figuier
11, obvod, 104 rue Oberkampf

 

 
Jak se tam dostat: metro Ménilmontant (linka 2) nebo Parmentier (linka 3)

 

Zlatá koule – La Sphère dorée

hfkomentářů 8
Zlatou kouli, vznášející se v bazénku u západního vchodu do Tuilerijské zahrady, vytvořil v roce 1992 americký umělec James Lee Byars (1932-1997) původně pro jeden z paláců ve španělské Alhambře, proto, jak sám řekl, aby vynikl kontrast mezi dokonalým tvarem koule a fasádou starých budov. Koule, která má tři metry v průměru a byla tehdy vyrobená ze sádry a pokrytá plátkovým zlatem, byla vystavována i v Granadě, v Düsseldorfu a v Bordeaux. Později byla přepracována a znovu vyrobena z bronzu, ale i v tomto případě je povrch pozlacený.
V Paříži byla instalována v říjnu loňského roku v rámci Mezinárodního veletrhu moderního umění (FIAC) a na rozdíl od ostatních exponátů zde prozatím zůstává – a musíte uznat, že jí to tady sluší.

1. obvod, Jardin des Tuileries

Jak se tam dostat: metro Concorde nebo Tuileries (linka 1)

Skandál v kostele Madeleine – Le scandale dans l’église de la Madeleine

hfkomentářů 5
Těsně před vánoci jsem se narychlo vypravila do kostela Sainte-Madeleine, abych se podívala na jesličky. O předloňských vánocích byly moderní a poměrně ošklivé, zatímco teď informace slibovaly klasické provensálské.

 


Jesličky vypadaly zdálky krásně, jenže zblízka jsem podívat nemohla, protože zrovna probíhalo jejich oficiální fotografování, takže jsem si mezitím prohlížela kostel. Když jsem došla k oltáři, najednou k němu z davu po schodech vyběhla do půl těla nahá dívka a bez hnutí se postavila čelem k davu.

 
Byla jsem tak svědkem jednoho z protestů hnutí Femen, které se v poslední době přesunulo z Ukrajiny do Francie, kde si vybudovalo svoje výcvikové středisko a kde na rozdíl od Ukrajiny jeho členky nezavírají a neskandalizují. Hnutí oficiálně bojuje za práva žen, za demokracii, proti korupci, proti násilí a proti spoustě dalších věcí (nejvíc se proslavily v roce 2009 svojí akcí proti sexuální turistice na Ukrajině pod názvem Ukrajina není bordel), tentokrát byl jejich protest zaměřený na zákaz potratů. S některými akcemi se dá sympatizovat (například s demostrací proti Putinovi při jeho návštěvě v Evropském parlamentu), méně už s podezřelým financováním hnutí a s většinou metod a forem protestu. Mezi ně patří právě jejich útoky na kostely – v Paříži už to jednou zkusily v Notre-Dame a nedávno v Kolíně nad Rýnem německá aktivistka během mše skákala po oltáři.
Ač jsem duší tak trochu anarchista, zrovna tohle sextremistické hnutí mi svými provokacemi sympatické není a nahota jako zbraň mi připadá zbytečná. O profanaci kostelů a urážce věřících ani nemluvě.

 

 

A jak to dopadlo? Čekali byste zákrok policie? Pohoršení? Odsouzení? Kdepak, většina lidí v kostele si toho vůbec nevšímala. Po marných výzvách faráře dívka dokončila svůj protest, na jeho závěr se před oltářem vymočila, sešla dolů, v klidu se oblékla a i se svými kamarádkami (a zástupem přítomných novinářů) odešla pryč.
Tahle dívka není Ukrajinka, je to šéfka francouzské odnože hnutí, a já tak trochu myslím taky na to, jak se asi cítili její rodiče, když tohle viděli v televizi a v novinách.

 

Zvedací most v rue de Crimée – Le pont levant de la rue de Crimée

hfkomentáře 2
Most přes Canal de l´Ourq v 19. obvodě, v místě, kde se kanál spojuje s vodní nádrží Bassin de la Villette, je vtipná technická zajímavost, od roku 1993 dokonce zapsaná na seznamu památek. Postavili ho v roce 1885 a je dnes posledním z několika podobných, které v Paříži fungovaly. Jedenáct metrů dlouhý most se opravdu při projíždění lodí zvedá celý do výšky, kam ho vytahují lana na čtyřech vysokých sloupech. V okamžiku zvedání se také spustí závory na obou stranách vozovky, zatímco chodci mohou přecházet po vysoké lávce, stojící hned vedle.
V současné době most prý zvedají zhruba 9000 krát ročně, já jsem to viděla jen jednou z dálky a byl to takový fofr, že než jsem přiběhla blíž a vylovila foťák, už bylo po všem. Tak snad někdy příště.
 
 


Pohled směrem k Parku de la Villette…


… a na opačnou stranu přes Bassin de la Villette k Rotonde

 


Ani tomuto mostu se nevyhnul dnešní turistický mor všech mostů


Pokud byste se do těchto míst vypravili v hezkém počasí, doporučuji posezení na terase kavárny Belushi´s. Nad vodou je hezký výhled, kavárna je tak trochu alternativní a zvlášť doporučuji graffiti v suterénu u toalet.

19. obvod, rue de Crimée

Jak se tam dostat: metro Crimée (linka 7) nebo Laumière (linka 5)

 
 

Romantická ulička – Une petite rue romantique

hfkomentářů 10
Dnes to bude něco pro romantiky. Staré uličky v centru, do kterých se v 19. století nedostal baron Haussmann se svými buldozery (byly vůbec tehdy už nějaké buldozery? Nebo jak to vlastně bourali?), a ani v 2. polovině 20. století architekti s ideou ozdravování čtvrtí, oplývají krásou, která se mezi novostavbami vytvořit nedá. Popraskané zdi se zašlou omítkou, staré lucerny, pnoucí se psí víno a slepé zdi s oprýskanými okenicemi. Ulička, do které vás pozvu dnes, vlastně ani moc domovních čísel nemá. Je krátká, protíná v centru rue de Rivoli a na obou stranách do ní vedou schody. Podle některých pramenů zde bydlela v čísle 14 prostopášná královna Margot, jiné prameny to vyvracejí, ale je hezké představovat si, že šlapeme po stejné dlažbě jako ona.

Opravna a půjčovna jízdních kol vpravo měla ještě před dvěma lety krásnou žlutou barvu a našli bychom v ní prodejnu potravin. O něco později na ní už visel nápis, že je k prodeji a hned poté ji přemalovali na podivně béžovo-zelenou. Té žluté barvy lituju, líbilo se to mnohem víc.

Uličkou se dostaneme du rue François Miron, ke dvěma starým středověkým hrázděným domům, které jsme viděli už TADY.

4. obvod, rue de la Cloche-perce

Nadace Jean Arp – Fondation Jean Arp

hf1 komentář
Na víkend nabídka posledního letošního výletu kousek za město pro ty, kdo mají rádi moderní umění. Podíváme se do domu, který si postavil německý malíř, sochař a básník v městečku Clamart na jih od Paříže, kde dnes sídlí nadace s jeho jménem a také výstavní prostory s jeho díly.
Jean Arp se narodil jako Hans Arp ve Štrasburku v roce 1886, francouzské jméno přijal až v roce 1926, kdy se stal naturalizovaným Francouzem. Byl jedním ze zakladatelů dadaismu a později se přiblížil i surrealismu. Od poezie a ilustrace přešel k sochařství na začátku 30. let minulého století, kdy začal tvořit první díla z mramoru a sádry.
V roce 1922 se oženil se švýcarskou sochařkou a malířkou Sophie Taeuber a společně se usadili v Clamartu v malém domě, který navrhla sama Sophie, a na jehož zahradě nechala postavit dva sousedící ateliéry, v nichž oba umělci pracovali.
Po 2. světové válce začal Arp hodně vystavovat v celém světě a sbíral jednu uměleckou cenu za druhou. Jeho druhá manželka Marguerite založila v roce 1979 nadaci, která spravuje dům i muzeum, v němž jsou vystavena jak jeho díla, tak i díla Sophie Taeuber. Bohužel se podíváme jen před dům, protože uvnitř ani na zahradě a v ateliéru se nesmí fotografovat (údajně si to nepřejí dědicové).

 

Dům leží v hezké vilové čtvrti a je tady vlastně jedním z nejméně nápadných. Strohá, kamenem obložená kostka se od těch ostatních liší na první pohled. Manželé Arpovi zde žili od roku 1929 a setkávali se tady se svými slavnými kolegy a přáteli – jezdil sem například Tristan Tzara, Max Ernst, Joan Miró, Francis Picabia, André Breton, Paul Eluard nebo manželé Sonia a Robert Delaunay a mnoho dalších.
Sophie zemřela tragicky v roce 1943 v Curychu, kam manželé odjeli poté, co německá armáda obsadila Paříž, Jean zemřel v roce 1966.

 

Arpova socha, která stojí u vchodu, je jediným dílem, které se mi podařilo (i když jen přes plot) vyfotit. Je na ní dobře vidět charakteristický znak jeho děl – oblost a hladkost, která člověka téměř nutí vztáhnout roku a dlaní se jich dotýkat.


Přes plot je také vidět jedna část ateliéru, postaveného v zahradě za domem. Druhá polovina je obrácená zrcadlově.


Pokud byste se do Clamartu vypravili, vřele doporučuji projít si i okolí nadace – kromě hezkých vilek zde najdeme například i hezkou kapli St. Claude z poloviny 19. století


… nebo bývalý sirotčinec sv. Filipa (postavený v 2. polovině 19. století), kde dnes sídlí nějaká zemědělská škola (a dovnitř se tedy nemůže). Byl postavený na místě bývalého zámku, který vyhořel, a jehož poslední majitelkou byla až do roku 1877 markýza de Plessis-Bellière, která se stala inspirací, kromě jiných literárních postav, také pro postavu slavné Angeliky.

V Clamartu žije poměrně velká portugalská komunita a dají se tady najít roztomilé portugalské kavárny, restaurace nebo pekárny. V jedné z nich, ležící poblíž sirotčince, jsem si objednala zákusek, který mi na první pohled připomínal trochu lepší žemlovku. Jmenoval se Diplomat a byla to – no, opravdu mírně upgradovaná semlbába. A pak prý je to do Portugalska daleko.
A ještě poslední zajímavost o Clamartu – v místní vojenské nemocnici zemřel v roce 2004 Jásir Arafat.
Návštěva nadace v Clamartu se dá také dobře spojit s návštěvou Rodinova muzea ve vedlejším Meudonu (obě obce se prolínají). Dá se tam dojít pěšky procházkou za necelou půlhodinu – jen je potřeba mít mapu, abyste nedopadli jako já, která jsem se před odchodem podívala zběžně na google mapy a zdálo se mi, že to lehce najdu. Zas tak jednoduché to není a já jsem bez mapy bloudila skoro dvě hodiny (o to víc jsem viděla z obou městeček :-)) Každý, koho jsem se ptala na cestu, mě poslal špatně. Když jsem to pak vyprávěla paní v nadaci, káravým hlasem mi domlouvala, že nesmím dát na lidi, kteří se tváří, jako že se vyznají – a pak mě na můj dotaz na cestu do místního zámku poslala úplně na opačnou stranu.

 


Hezké nádraží RER, které je naší dnešní výstupní stanicí

 

Fondation Arp
Clamart, 21 rue des Châtaigniers
Otevřeno jen v pátek, sobotu a neděli od 14 do 18 hod
Vstupné 8 eur, snížené 6 eur, děti do 10 let zdarma

 

Jak se tam dostat: RER C Meudon Val Fleury, odtud pěšky podle mapky (cca 10 minut)

Také je možné jet autobusem 169 od Pont de Sèvres nebo 289 od Porte de Saint-Cloud, v obou případech se vystupuje u stanice RER.

 

(plánek je stažený ze stránek nadace)

 

Passage des Abbesses

hfkomentáře 2
Passage des Abbesses na Montmartru je úzká ulička, vedoucí z rue des Abbesses nahoru do kopce, koneckonců, už jsem o ní TADY jednou psala. Chodím tudy ráda, přestože je ulička temná, zapadlá a poměrně ošuntělá – připadá mi to ale tajemnější a malebnější, než ulice zaplavené turisty. Když jsem tam tudy šla naposledy v létě, byla ulička proměněná na galerii pod širým nebem, plná portrétů známých osobností.

 


Vchod do uličky leží jen pár metrů od metra Abbesses a stejnojmenného náměstí


Autorem děl je Jack Servoz (i když podpisy na kresbách jsou různé, ale údajně je to pořád on), který si ze slavných osobností vybral ty nejrozervanější a s tragickým osudem, kteří za sebou zanechali významnou stopu – jde především o hudebníky, spisovatele a malíře. Nechybí u nich popisky, takže divák netápe, na koho se to vlastně dívá.


Camille… Claudel, samozřejmě, žačka a milenka Augusta Rodina, která poté, co ji slavný sochař opustil, dožila svůj život v psychiatrické léčebně. Její bratr, básník Paul Claudel, byl v letech 1909 – 1911 francouzským konzulem v Praze.


Zařazení Franze Kafky mezi všechny ty velikány potěší


Ulička končí schody, vedoucími do rue des Trois freres, ale i podél nich portréty pokračují


William Borrough říká, že snění je biologická potřeba a že si myslí, že právě to dělají umělci – sní za ostatní

Schody uličky ústí přímo naproti obchodu, ve kterém ve filmu Amelie z Montmartru prodával nerudný pan Collignon, kterého se Amelii málem podařilo dohnat k šílenství, vzpomínáte?

Netroufám si odhadnout, jak asi malby vypadají teď, po několika měsících. Přece jenom tupí sprejeři mají pocit, že musí své tagy zanechat na všem a bezohledně řádí kde mohou (jak je ostatně vidět i tady nahoře na poslední fotce i na některých portrétech), ale pokud tudy půjdete, třeba ještě něco z těchto portrétů najdete. Já to prověřím osobně až těsně před vánoci.

Montmartre, passage des Abbesses

Jak se tam dostat: metro Abbesses (linka 12)