Svatému Vincentovi z Pauly, francouzskému knězi, kanonizovanému v roce 1737 papežem Benediktem XI.I za charitativní a misijní činnost, je v Paříži zasvěcen nejen velký kostel v 10. obvodu (až z něj sundají lešení, dám ho sem), ale také malá kaple na opačném konci Paříže v rue de Sèvres. Patří řádu lazaristů, který sv. Vincent založil v roce 1625 a jejichž misijní kongregace sídlí hned vedle kaple, kam byla přeložena poté, co byla po Francouzské revoluci vyhnána ze svého původního převorství sv. Lazara. Kaple působí z ulice nenápadně a dá se v zástavbě lehce přehlédnout.
Interiér kaple je mnohem větší, než by se zdálo z ulice. Byla postavená v letech 1826-1827 v typickém stylu doby konstituční monarchie Ludvíka XVIII. Má bohaté vyřezávané a malované zdobení, vitráže s motivy ze života světce a obrazy Ingresova žáka, jednoho z členů kongregace otce François. Pozornost zde ovšem není směrována ani tak k oltáři, jako ke stříbrné schránce nad ním, ve které je uloženo tělo sv. Vincenta.
Díky tomu, že i tady se jako deus ex machina objevila pověstná dáma, tentokrát bez psíka, která mi prozradila, že za oltářem jsou točité schody, po kterých se dá dostat až nahoru k soše, si můžeme svatého prohlédnout pěkně zblízka
Za povšimnutí stojí především nádherná bohatě zdobená stříbrná rakev, dlouhá více než dva metry a vysoká jeden metr. Vyrobil ji v roce 1830 zlatník Odiot, který stříbrnými sochami na jejím vrcholku znázornil tři církevní ctnosti – víru, naději a lásku.
Sv. Vincent z Pauly zemřel v roce 1660 a původně byl pohřben v kapli sv. Lazara v dnešním 10. obvodu. Údajně ještě padesát dva roky po smrti bylo tělo, s výjimkou očí a nosu, úplně netknuté. V roce 1737 z něj však už zbyla jen kostra, na níž byl z vosku vymodelován obličej a ruce. Tělo se podařilo ukrýt před porevolučním proticírkevním běsněním a později bylo uloženo sem do kaple. Sv. Vincent drží v ruce kříž, s nímž dal poslední pomazání umírajícímu králi Ludvíku XIII.
Z malé podesty před rakví je dobře vidět hezký vyřezávaný a malovaný strop kaple a varhany z roku 1864 na opačné straně. Ještě před jejich instalací na ty předchozí zde až do roku 1852 hrával tehdejší varhaník, kterým nebyl nikdo jiný, než Louis Braille, který byl kromě toho učitelem na Královském institutu pro mladé slepce a také vynálezcem slepeckého písma.
Předsálí kaple je spojeno malou boční chodbičkou s průchodem do sídla kongregace, na jejímž hezkém nádvoří můžeme přes mříž vidět středový rizalit s věží a se sochou sv. Vincenta ve výklenku. Dovnitř nás ale, samozřejmě, nepustí.
Naše dnešní procházka povede z náměstí place de la Nation, které jsme viděli minule, směrem k centru až k metru Faidherbe Chaligny. Nepůjdeme ovšem po rue du Faubourg Saint-Antoine, která by se nabízela jako nejpřímější, ale vydáme se do postranních uliček. Procházku začneme na rohu place de la Nation před příjemnou a typickou pařížskou brasserie.
Hned první ulice vpravo má dlouhý název rue des Immeubles Industriels, ulice Průmyslových budov, a i když to dnes tak už nevypadá, byla postavená v roce 1873 jako soubor devatenácti stejných průmyslových budov, kde suterén, přízemí a první patro sloužily k výrobě a ostatní nadzemní patra k bydlení. Výrobou se tady rozuměl především nábytkářský průmysl, protože tato část Paříže byla sídlem mnoha nábytkářských továren i malých truhlářských a uměleckých dílen. Všechny dílny byly zásobovány elektřinou, kterou vyrábělo zařízení, umístěné v suterénu jednoho z domů uprostřed ulice, a domy byly na svoji dobu vybaveny moderně plynem a tekoucí studenou i teplou vodou. Celý soubor domů je dnes zapsaný na seznamu památek.
Dnes za výklady, které jsou dodnes stejné, jen s menšími barevnými odchylkami, sídlí nejrůznější studia, kanceláře, galerie, ale i malé dílny.
Na druhé straně rue du Faubourg Saint-Antoine si můžeme projít třeba úzkou uličku Passage du Génie se starými domy, naše kroky ale povedou především do opačné části, směrem k rue de Montreuil. U čísla 37 najdeme jeden z cílů dnešní procházky, zapsaný na seznamu památek – Cour de l´Industrie, soubor tří dvorků, kolem nichž jsou uspořádány dílny, které – jak jinak – byly v minulosti obsazeny opět výrobci nábytku, uměleckými truhláři a podobnými řemeslníky. Tato místa pamatují ještě francouzskou revoluci, jejíž jiskra byla zapálena právě v této čtvrti, jak uvidíme dále.
V posledních desetiletích se do volných dílen stěhovali spíše umělci a pracovala zde asi čtyřicítka malířů, sochařů i muzikantů. Ti všichni vytvořili v roce 1991 asociaci, která měla tento kout chránit před spekulanty, kteří by prostor rádi zbourali a postavili zde něco mnohem lukrativnějšího (a ošklivějšího).
Adresu jsem měla poznačenou už dávno, jenže když jsem se tam loni v létě konečně dostala, uviděla jsem už z ulice toto:
Už zvenku bylo vidět lešení a uvnitř prvního dvora staveniště. Stála jsem na ulici nerozhodně a zklamaně a opět, jako už několikrát, mě zachránila „dáma s psíkem“.
Malá odbočka: nesouhlasím s často prezentovaným klišé, že jsou Pařížané nepříjemní a nepřístupní. Samozřejmě, že člověk narazí i na takové, mně se ale stává často, že se se mnou zastaví, když fotografuji, a dají se se mnou do řeči – dozvídám se tak často spoustu zajímavých věcí. Většinou to bývají starší i hodně staří lidé, důchodci, které těší, že se o jejich čtvrt někdo zajímá a že si mají s kým popovídat. Dělím je na dvě skupiny – devadesátileté dědečky a dámy neodhadnutelného věku s psíkem.
Konec odbočky. Tato dáma měla rovnou dva psy, buldočky (francouzské, jak jinak), a poté, co mi přeříkala celou historii dvora, mi řekla, jen ať se jdu dovnitř klidně podívat, ať to vidím ještě v původním stavu. A taky ano.
Nejkrásnější budovy stojí až na zadním třetím dvoře. Na mnoha místech byli nájemníci vystěhováni, budovy jsou podepřeny lešením, ale podle zpráv na internetu zde probíhá rekonstrukce, řízená právě asociací majitelů. Můžeme tedy doufat, že dvory zůstanou zachovány tak, jak jsou, a že budou pouze zrekonstruovány. Samozřejmě to prověřím, až se tam opět dostanu, jen se bojím, že po rekonstrukci bude dvůr zamčený za vraty nebo mříží.
Další uličkou jen o kousek dál, která se už svým názvem Cité de l´Ameublement (něco jako Nábytkářská) hlásí k tradicím této čtvrti. I tady stály malé továrny na nábytek, které dnes už často slouží k jiným účelům, i když některé vývěsní štíty tady ještě zůstávají.
Ulice je lemována řadou „kyklopů“, patníků, zkrášlených umělci.
Ulice nás přivede až k parku Jardin de la Folie Titon, který je pozůstatkem zahrady rozlehlého panství, které si tady v 17. století vystavěl Maximilien Titon, dvorní dodavatel zbraní Ludvíka XIV. V roce 1765 byla na části pozemků postavena továrna na výrobu tapet a velínového papíru, jejíž majitel Reveillon ho dodával na královský dvůr – a také na výrobu prvních balónů. Z jeho zahrady vzlétla v roce 1781 první montgolfiéra. Jeho manufaktura, která zaměstnávala přes tři sta dělníků, už v dubnu 1789 podlehla prvním předrevolučním bouřím, byla vypleněna a zapálena. I přesto se závod podařilo znovu postavit na nohy, ale jeho definitivní konec přišel v roce 1813. V roce 1850 byl právě na jeho místě postaven dvůr, který jsme viděli nahoře – la Cour de l´Industrie.
Přes park je vidět malý protestantský luteránský kostelík Bon Secours z roku 1854, který byl postavený pro německé a alsaské dělníky, kteří pracovali v místních nábytkářských závodech
Pokud se vydáme z parku zpět směrem ke stanici metra Faidherbe Chaligny, můžeme si prohlédnout ještě kolem rue Paul Bert další uličky a pasáže – anebo se můžeme zastavit na rohu rue du Faubourg Saint-Antoine v kavárně. Konec konců, to kafe si po dnešní procházce zasloužíme.
Jak se tam dostat: metro Nation (linka 1, 2 9, RER A) nebo Faidherbe Chaligny (linka 8)
Dnes se podíváme na velké kruhové náměstí ve východní části Paříže, ze kterého hvězdicově vybíhá dvanáct ulic a nad kterým se tyčí dva vysoké sloupy. Přímo přes náměstí, které má pozoruhodnou historii, prochází hranice mezi 11. a 12. obvodem.
Náměstí vzniklo v druhé polovině 17. století z rozsáhlého opuštěného prostranství poblíž pařížských hradeb, v jejichž okolí se nacházely jen zahrady, vinice a sem tam nějaký ten klášter. Právě toto prostranství bylo zvoleno za místo slavnostního uvítání krále Ludvíka XIV., který se vracel do Paříže poté, co si 9. června 1660 vzal za manželku svoji sestřenici, španělskou infantku Marii Terezu Habsburskou. Svatba se konala ve francouzském městečku Saint-Jean-de-Luz poblíž španělských hranic a královští novomanželé byli slavnostně uvítáni u bran Paříže 26. srpna 1660 na vyzdobeném náměstí, v jehož středu byl umístěný velký trůn. Na počest této události bylo takto vzniklé náměstí pojmenováno place du Trône, náměstí Trůnu.
U brány v hradbách zde byly později postaveny dva pavilony pro výběrčí cla ze zboží, dováženého do Paříže, k nimž v roce 1787 přibyly i dva vysoké sloupy.
Oba pavilony stojí na náměstí dodnes, stejně jako 26 metrů vysoké sloupy, na jejichž vrcholky byly v roce 1845 přidány čtyřmetrové sochy – na jednom stojí král Ludvík Svatý, na druhém Filip August.
Po Francouzské revoluci bylo náměstí přejmenováno na place du Trône Renversé, náměstí Svrženého trůnu, a do jeho jižní části byla z place de la Concorde přemístěna gilotina. Za čtyřicet tři dny, kdy tady stála, jí bylo popraveno více než tisíc tři sta lidí (30 denně!), jejichž těla byla odvážena do hromadných hrobů na blízkém hřbitově Picpus.
Po roce 1841 bylo rozhodnuto o novém vybavení náměstí, v jehož středu měl stát vítězný oblouk, jako protiváha vítězného oblouku Étoile, nikdy však nebyl postaven ani přesto, že na náměstí byla vytvořena jeho maketa ze dřeva a sádry. Realizována nebyla ani myšlenka, že sem bude umístěna fontána s obřím slonem, která byla původně navržená na place de la Bastille. Od roku 1880 má náměstí dnešní jméno.
Ve středu náměstí byla nakonec až v roce 1889, při příležitosti stého výročí revoluce, umístěna socha s názvem Triumf republiky, kterou vytvořil sochař Jules Dalou (a jehož návrh byl původně určený do soutěže pro sochu na place de la République, v níž skončil na druhém místě). Socha stála až do roku 1941 v kašně, v níž chrlili vodu bronzoví aligátoři, kteří byli v této válečné době z příkazu vichystické vlády spolu s mnoha dalšími sochami odvezeni, roztaveni a získaný kov byl věnován německým okupantům na zbraně.
Dnes je náměstí rušnou křižovatkou s hustým provozem, pod kterou duní několik linek metra. Pokud sem přijdete v sobotu dopoledne, najdete v jeho východní části přímo pod sloupy barevné a veselé tržiště.
Koňské maso. U nás skandál, ve Francii běžná věc pro labužníky.
Na náměstí se tradičně až do roku 1965 konaly velké poutě, nazývané Perníková pouť. Jejich tradici tady teď zachraňuje aspoň kolotoč, Pařížané ale o pouť nepřišli úplně, byla jen se všemi kolotoči, střelnicemi, cukrovou vatou a ostatními stánky přesunuta na kraj parku Vincennes na tzv. Pelouse de Reuilly. Tu příští tam najdete od 29. března do 25. května 2014, denně od 12 hod.
Jak se tam dostat: metro Nation (linka 1, 2 a 9), RER A
Dnes vás pozvu na prohlídku do uměleckých ateliérů, které pro mě v Paříži také objevila Irena. Nečekejte žádné románové ateliéry v posledním patře ošuntělého činžáku, dřevěné schody a vysoké prosklené stropy, protože v alternativním devatenáctém obvodu se umělci usadili pod oblouky viaduktu železniční trati. Ty jsou z obou stran uzavřeny a slouží nejen jako ateliéry, ale i jako prostory pro výstavy a koncerty, které tady umělecká asociace Modrá kráva pořádá už od svého založení v roce 1996.
Podél viaduktu se táhne plotem ohrazený pruh, ve kterém si umělci zařídili zahrádky. Kromě vzrostlých stromků v nich najdeme samozřejmě i spoustu uměleckých děl i obyčejného haraburdí – od soch, vysokých barevných totemů z dřevěných palet, starého nábytku, květin až po těžko identifikovatelné předměty z nejrůznějších materiálů. Nechybí ani nápisy na zdech a streetart. Tak dlouho jsme kolem okouněly a fotily, až nás pozvali dovnitř.
Některé věci se mi tady vyloženě líbily, především tento Don Quijote (předpokládám, že to má být on), a také tato malá soška dole.
O kus dál se ulice, bohužel, zužuje a ateliéry už nemají tu malebnou zahrádku. I tak mi to ale připadá jako dobrý nápad pro využití podobných prostor. Pokud vím, viadukt v Karlíně slouží místy jako garáže nebo sklady a podobné využití by mu taky dost slušelo.
Na žádném koncertě ani výstavě jsem tam zatím ještě nebyla (ovšem co není, může být příště), ale na Youtube se dají najít záběry, které tu atmosféru aspoň trochu přibližují.
Díky své pařížské kamarádce Ireně jsem lépe poznala především 19. a 20. obvod, které jsou možná těmi nejautentičtějšími a turisty nezkaženými čtvrťmi. Při mé poslední cestě mi připravila procházku po místech, která už jsem částečně znala, ale taky dva alternativně umělecké objevy, na které bych sama nikdy nepřišla. Dnes vám ukážu jeden a příště ten druhý.
Začaly jsme v parku Buttes-Chaumont, který v tom teplém zimním odpoledni vypadal jako by už každou chvíli muselo přijít jaro
Rosa Bonheur je jednou z několika restaurací, které v parku najdeme. Je údajně pojata jako typická guinguette, lidová tančírna, kterých tady na východě města bývala v 19. století spousta. Nemám ověřeno, připadá mi to spíš jako trochu nóbl lokál, ale příležitostně vyzkouším a dám vědět.
Všimněte si toho harmonikáře vpravo. Hrál na cestičce, po které chodilo jen málo lidí, takže jeho šance na výdělek byly mizivé, to mu všem v hraní vůbec nebránilo. Běžci, kteří se tudy proháněli, se ani neobtěžovali zastavit. Mimochodem, ti běžci. Pořád mě fascinuje, kolik jich v pařížských parcích je, bez ohledu na denní dobu nebo roční období.
Když vyběhli i zpod viaduktu, vedoucího nad nepoužívanou železniční tratí, která na východě města vede kus pod zemí a tady, těsně u parku, se na chvíli objevuje na povrchu, aby se opět zanořila a objevila znovu až u hřbitova Père Lachaise, bylo to i na mě moc. No šli byste běhat na takové místo?
O kousek výš směrem k parku La Villette, kde trať ještě vede nad zemí na obloucích viaduktu, schovaných na novou zdí, leží první cíl naší cesty. Zeď je totiž v délce několika desítek metrů pokryta graffiti, které tuto poměrně šedivou ulici rozjasňují. Jejich autorem je umělec, který si říká Da Cruz.
Indické krasavice a indičtí sloni na zdi se přesně hodili ke skupince, která vedle nich čekala na autobusové zastávce…
Umělci se tady rozmáchli tak doširoka, že zahrnuli i poštovní schránku
Ulici doplňují i okna na protější straně, která jako by spadla s palety Mondrianovi
Naše cesta potom vedla přes most nad kanálem l´Ourcq až k parku La Villette, podél jeho kraje zpět do starých uliček, kde jsme obdivovaly staré dvorky a chodby s malovanými dlaždicemi a přes krásnou romantickou čtvrť La Mouzaïa, kde jsem opět neodolala a fotila ji, přestože odtud mám už stovky fotek, kterými se pro blog pořád nedokážu prokousat.
Jak se tam dostat: pro cestu v našich stopách metro Buttes Chaumont nebo Botzaris (linka 7bis), ale i Laumière nebo Ourcq (linka 5)
Dnes se ještě vrátíme do Tuilerijské zahrady (vlastně se tam budeme vracet ještě víckrát, protože různých fotek odtud mám ještě spoustu) do blízkosti Jeu de Paume, kterou jsme tady viděli nedávno. Hned vedle, na ochozu nad place de la Concorde, už z dálky vidíme šest velkých žulových balvanů, na které se teď podíváme zblízka.
Na kamenech jsou umístěny bronzové ruce – dílo s anglickým názvem The Welcoming hands. Představují vítající, otevřené, propletené a přátelsky natažené ruce.
Dílo vytvořila francouzsko-americká sochařka Louise Bourgeois v roce 1996, od roku 2000 jsou umístěny tady v Tuileriích.
Louise Bourgeois se narodila v Paříži v roce 1911 a s výtvarným uměním přišla do styku už v dětství, kdy pomáhala rodičům, kteří byli restaurátory starých tapiserií. Po maturitě začala nejdříve studovat matematiku a až poté umění. Jedním z jejich profesorů byl například Fernand Léger. V roce 1937 se provdala za amerického historika umění Roberta Goldwatera, se kterým se přestěhovala do New Yorku, kde měla svoji první výstavu v roce 1945. V Americe prožila celý život, stala se naturalizovanou Američankou a zemřela v New Yorku v roce 2010.
Le Jardin des Tuileries
1. obvod, place de la Concorde
Východní část 2. obvodu je protkaná pasážemi, pocházejícími z 19. století, z nichž některé si dodnes zachovaly svoji krásu. Dnes se podíváme na passage du Grand-Cerf, která byla vybudovaná ve 20. letech 19. století a jejíž název „pasáž u Velkého jelena“ vznikl podle vývěsního štítu, který visel na domě, na jehož místě byla pasáž postavená. Pasáž v této průmyslové a chudé čtvrti tenkrát sloužila jako sídlo drobných řemeslných a průmyslových dílen, které byly umístěné v prvním a druhém poschodí, třetí patro bylo určeno k bydlení. Časem začala upadat a svoji dnešní krásu získala až po rekonstrukci v roce 1990.
Vchod z rue Saint-Denis
Sto dvacet metrů dlouhá pasáž, která na jedné straně navazuje na pasáž Bourg-l´Abbé, kterou jsme tady už viděli dříve, je díky svému dvanáct metrů vysokému skleněnému zastřešení nejvyšší a nejsvětlejší v Paříži.
Je lemovaná po celé délce stejnými dřevěnými výkladci, za kterými najdeme obchody s dekoračními předměty, starožitnostmi, šperky, květinami, uměním a kosmetikou, je tady také galerie a restaurace.
Vchod z rue Dussoubs
Le Passage du Grand-Cerf 2. obvod, vchod z 145 rue Saint-Denis a 8 rue Dussoubs
Už několik týdnů je tady den co den nejčtenější stránkou článek o pádu Bastily. Pochopila bych to, kdyby byl červenec, nebo kdyby to bylo jeden nebo dva dny za sebou, to bych si řekla, že někde ve škole dostali na toto téma referát, ale tak dlouho a o Vánocích a po nich? Je to záhada, která mi připomněla, že mám ještě fotky skutečného modelu Bastily tak, jak je vystavená v Muzeu Carnavalet.
I přes to, že si o Francouzské revoluci myslím svoje a moc nechápu to francouzské nadšení nad řezničinou, kterou pád Bastily a následná vláda lůzy rozpoutaly (a vcelku mě těší, že její vůdci nakonec skončili stejně, jako tisíce jejich obětí před nimi), je fascinující prohlížet si památky na toto krvavé období.
Francouzské revoluci je věnováno druhé patro v paláci Le Peletier de Saint Fargeau, jedné ze dvou budov, ve kterých je muzeum umístěno. Najdeme tady nejen obrazy, které představují revoluční události, ale také různé zbraně, nádobí, nářadí, makety a revoluční symboly. Tím největším je určitě Bastila.
Tato maketa slavné pevnosti, kterou zhotovila z majoliky manufaktura Ollivier, sloužila jako žárová kamna
Druhý model Bastily má zajímavou minulost. Nechal ho zhotovit podnikatel, který byl pověřený demolicí a odklizením trosek Bastily, a protože to byl podnikavý podnikatel, využíval různé materiály ze zbořeniště na výrobu nejrůznějších suvenýrů. Z kamenných bloků nechal také vytvořit velké množství malých maket Bastily, které daroval všem ministrům, Ludvíku XVI. (ještě než se ho revolucionáři rozhodli připravit o hlavu), všem 83 francouzským departmánům a také zahraničním politikům, jako byl třeba George Washington.
Dobytí Bastily namaloval, kromě mnoha jiných, i Jean-Baptiste Lallemand. Na obraze vidíme kromě pevnosti i část hradeb Karla V., postavených ve 14. století. V době vlády Ludvíka XIII., kterého silně ovlivňoval kardinál Richelieu, se z pevnosti stala královská věznice a symbol královské moci.
Malíř Hubert Robert namaloval Bastilu několik dní po začátku její demolice. Plátno vystavil na Salónu v roce 1789 a později ho daroval markýzi La Fayette, který se v den útoku na Bastilu postavil do čela Národní gardy a den poté vydal příkaz k její demolici.
Musée Carnavalet
4. obvod, 23 rue de Sévigné
www. carnavalet.paris.fr
Otevřeno dnně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod
Dnes vás zavedu do uličky ve čtvrti Marais, kterou pravděpodobně nezná ani většina Pařížanů, dokonce ani těch, kteří bydlí v její blízkosti. Není v ní nic, co by vás přinutilo se zastavit a vstoupit pod nízký oblouk, který do ní vede z rue Vieille du Temple. Na svém začátku je navíc polepená plakáty a počmáraná tagy, zdi jsou oprýskané a špinavé. Pekárna, která stávala na jejím rohu a dávala místu starobylý a domácký vzhled, byla před časem zrušená, což je sice škoda, protože luxusní kosmetika, která ji nahradila, je jen další globalizovaný, studený a zbytečný krám, ale obyvatelé domu na konci uličky jsou šťastní, protože s pekárnou zmizely i krysy, které se tu promenádovaly ve dne v noci, protože boční východ pekárny, vedoucí do uličky, býval plný starého pečiva, které je sem přitahovalo zdaleka.
A přesto má tato tři metry široká a necelých čtyřicet metrů dlouhá ulička svůj půvab, především díky velkým kočičím hlavám, kterými je vydlážděná, díky starým a na stranu nachýleným zdem a především díky starému paláci, který stojí na jejím konci a jehož dvůr je, bohužel, chráněný mříží. Ulička je soukromá a její uživatelé si nedávno odhlasovali, že ji zavřou na mříž i z ulice, takže tato procházka v ní možná byla také moje poslední.
Ulička byly pojmenovaná po majiteli paláce, který stojí na jejím konci a ve kterém žil markýz d´Argenson, který byl v letech 1718 – 1720 ministrem spravedlnosti (tehdy této funkci říkali strážce pečeti) Ludvíka XV.
Dům pochází ze 17. století, ale v 19. století byl přestavěný a zvýšený. Uvnitř je krásné dřevěné schodiště z doby Ludvíka XIII. (které přede mnou prozatím zůstalo utajené vinou mříží, ale snad to jednou dokážu). V 19. století byl na levé straně nádvoří vestavěn hrázděný dům, který se sem sice moc nehodí a který měl být podle nějakého plánu zbořený, ale díky svému půvabu nakonec zůstává.
Pohled od domu do ulice
Dobře víte, že mě street art baví a že snesu hodně, ale ta hrůza, co jsme viděli na kraji uličky, mi vadí. Zato mě vyloženě pobavily tyto ťápoty.
4. obvod, impasse de l´Hôtel d´Argenson, 20 rue Vieille du Temple
Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1) nebo Hôtel de Ville (linka 1 a 11)
Budova Míčovny stojí v Tuilerijské zahradě na vyvýšeném prostranství, připomínajícím podkovu, u zdi, která zahradu odděluje od place de la Concorde a rue de Rivoli, jako protiváha Oranžerie na opačné straně tohoto prostranství.
Byla postavená v roce 1861 v době vlády Napoleona III., ale už od roku 1909 byly prostory zařízeny jako výstavní a byla zde vystavována díla zahraničních umělců. Během druhé světové války tady byla shromažďována zkonfiskovaná díla židovských umělců a také další umění, ukradené nacisty, které zde čekalo na odvoz do Německa.
Od roku 1947 byla v muzeu vystavena plátna impresionistů, která byla přemístěna do Musée d´Orsay po jeho otevření v roce 1986. Od té doby slouží prostory k výstavám moderního umění a v poslední době především fotografií.
Hru, které byla tato budova zasvěcena po svém postavení, hrají lidé už po staletí. Zpočátku ji hráli holýma rukama (odtud taky název hry, „jeu de paume“ znamená doslova „hra dlaní“), později s koženými rukavicemi a až následně raketami. Vyvinuly se z ní v podstatě všechny dnešní raketové sportů, z nichž ten nejrozšířenější je tenis, který také přejal (nesmyslný a zatím ničím nevysvětlený) způsob tehdejšího počítání výsledků.
Pohled do jedné z pařížských míčoven v roce 1602. Foto Wikipedia.
Alej podél míčovny vede ke schodům, kterými se schází do zahrady. Na rozdíl od protější strany zde tato vyvýšená část nepokračuje podél celé zahrady až k Louvru.
Na trávníku vedle Míčovny stojí jedno z mnoha uměleckých děl, které jsou po zahradě rozestavěny. Na rozdíl od většiny ostatních vás toto dílo ve své barevnosti přitáhne už z dálky. Autorem je Jean Dubuffet (1901 – 1985) a socha, vytvořená v roce 1973, představuje Krasavce v kostýmu (Le Bel costumé, nevím jak to přeložit líp). Měří čtyři metry a je vytvořený z epoxydové pryskyřice.
Když budete nahoře na této terase, nezapomeňte se podívat z výšky na place de la Concorde. Výhledy jsou odtud úžasné na všechny strany.
Otevřeno v úterý do 11 do 21 hod, středa – neděle od 11 do 19 hod
Do pondělí 10. února 2014 mimořádně zavřeno. Vstupné 8,50 eur, snížené 5,50 eur, pro studenty a mládež do 26 let zdarma poslední úterý v měsíci od 17 do 21 hod
Jak se tam dostat: metro Concorde (linka 1, 8 a 12)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.