Situace na blogu pořád ještě není vyřešená, připravené články se nezveřejňují, komentáře se často nezobrazí a nově napsané články se po odkliknutí úplně ztratí z blogu, aby se záhadně objevily znovu za pár dnů. Tento článek byl plánovaný na pátek, dnes je neděle a ještě není zveřejněný. Doufejme, že se začátkem pracovního týdne se podaří správcům další opravy, a že vám budu moci ukázat jednu zvláštní nemocnici ve 12. obvodu, která mě zaujala.
Nemocnice vznikla z bývalého opatství sv. Antonína, které bylo v únoru 1791 po Francouzské revoluci znárodněno. Klášterní kostel byl zbourán a klášter byl po vyhnání mnichů proměněn na nemocnici, která v této části města chyběla (a údajně také jako odměna obyvatelům této čtvrti za to, jak aktivně se účastnili revoluce). Nemocnice byla v 19. století rozšířena a dodnes je jednou z nejvýznamnější pařížských fakultních nemocnic. Kromě běžných oddělení je specializována na odběr orgánů a transplantace a na vzácné nemoci. Její nejstarší část je památkově chráněna.
My sem ovšem dnes nemíříme ani na lékařskou prohlídku, ani na prohlídku památky. Jdeme sem za street artem, které celý areál oživuje. Autorem nástěnným maleb je jeden z nejznámějších francouzských streetartist§ Jerôme Mesnager, který je proslulý svým éterickým bílým panáčkem, kterého maluje na zdech dnes už téměř všech velkých světových měst ve všech možných pozicích a situacích. Před čtyřmi lety ho nemocnice pozvala, aby její prázdné bílé zdi rozsvítil svými malbami.
Budovy nemocnice jsou oficiálně rozlišeny barvami, takže v první, žluté budově, žijí bílí panáčci samozřejmě na žlutém podkladu
Starou budovu spojuje s novou vnitřní zahrada, lemovaná modře obloženou zdí. Ta posloužila jako vodní prostředí pro plovoucí panáky.
Druhá budova je oranžová, proto jsou s touto barvou spojeny i malby. Narazíme tady přímo na armádu bílých panáčků při všech možných činnostech.
Jerôma Mesnagera můžete vidět při práci i při představování jeho výtvorů na videu TADY, bohužel to nejde z Dailymotion vložit přímo.
Za objevení interiéru nemocnice děkuji Ireně, která mě na něj upozornila.
Hôpital Saint-Antoine
12. obvod, 184 rue du Faubourg Saint-Antoine
Jak se tam dostat: metro Faidherbe-Chaligny (linka 8)
Věž kostela Saint-Germain des Prés se tyčí nad malým parčíkem, tvořícím náměstíčko square Laurent Prache. To přiléhá ke kostelu zhruba v místě, kde podle plánku opatství, který jsme tady viděli minule, býval klášterní rajský dvůr. O parčíku jsem tady už jednou psala ve spojitosti s Picassovou bustou, která sem byla umístěná na počest básníka Apollinaira, ale která představuje Picassovu milenku fotografku Doru Maar (se kterou bydlel v ateliéru v nedaleko odtud). My se dnes do parku podíváme z jiného důvodu, jsou tu totiž umístěny fragmenty zdiva z opatství i z kaple Panny Marie, která bývala také součástí opatství.
6. obvod, square Laurent Prache
Jak se tam dostat: metro St-Germain des Prés (linka 4)
Původně jsem si myslela, že jsem o kostelu sv. Germána v lukách psala už dávno. To, že nepsala, je jenom opomenutí, protože jinak je to nejen jeden z mých nejoblíbenějších kostelů v Paříži, kam se zajdu podívat pokaždé, když jsem na levém břehu, a kde pokaždé tam najdu něco dalšího, co mě zaujme. Především je to ale jeden z nejstarších kostelů v Paříži a co do významu také jedna z nejdůležitějších pařížských památek.
Kostel je poslední památkou na mocné a bohaté opatství, které stálo dříve za hradbami města (a tedy „v lukách“, proto ten název). Kostel s klášterem založil v polovině 6. století král Childebert poté, co se vrátil ze Španělska z válečné expedice proti Vizigótům se vzácnými relikviemi – tunikou sv. Vincenta, zlatým křížem z Toleda a nádobami, které údajně patřily Šalamounovi. Na radu tehdejšího pařížského biskupa Germaina nechal pro tyto relikvie postavit klášter s kostelem, který byl zasvěcený sv. Vincentovi a sv. Kříži. Když biskup Germain v roce 586 zemřel, byl v tomto kostele pohřben a poté, co se stal svatým, se k zasvěcení sv. Vincentovi přidalo i zasvěcení sv. Germainovi, které časem zcela převládlo. Kostel se stal také královským pohřebištěm merovejské dynastie.
Opatství bylo v 11. a 12. století několikrát vypáleno Normandy, vždy však bylo znovu obnoveno. Dlouho zůstávalo stranou města, od kterého bylo odděleno vysokými zdmi a později, v polovině 14. století, přímo hradbami, které zde nechal postavit král Karel V. Opatství bylo v té době spojeno se Seinou vodním kanálem, který vedl přibližně v místech dnešní rue Bonaparte.
Plánek starého opatství tak, jak vypadalo před revolucí, je vystavený přímo v kostele
V druhé polovině 17. století se opatství stalo jedním z nejvýznamnějších intektuálních center Francie. V 18. století došlo k velkým přestavbám a úpravám opatství, které bylo dostavěno a zmodernizováno společně s okolím i přilehlou tržnicí. Francouzská revoluce ovšem zatočila po svém s celým historickým a náboženským dědictvím. Kostel byl zavřen a budovy opatství znárodněny a prodány soukromníkovi. Hrobky merovejských králů byly zničeny (pozůstatky, které se podařilo zachránit, jsou dnes uloženy v Saint-Denis), knihovny opatství rozprodány a poztráceny, zlatý relikviář roztaven, relikvie zničeny a z kostela se stala výrobna ledku, vojenský sklad uhlí a slévárna na výrobu hlavní pušek. V roce 1794 byla zkáza dokonána výbuchem uloženého střelného prachu, který zničil část opatství. Přes pozemky kláštera byly proraženy nové ulice – zahradou vedla dnešní rue Bonaparte a přímo pobořenými klášterními budovami byla proražena dnešní rue de l´Abbaye.
Kostel byl znovu vysvěcen v roce 1802. Ve dvacátých letech 19. století byly zahájeny rekonstrukce, na které však nebylo dost prostředků, proto byla většina poškozených budov stržena a z celého areálu zůstal zachován je kostel a opatský palác. Ve zdech některých domů v okolí, které byly postaveny na zbořeništi, zůstaly zachovány části zdí kaple a kláštera – skvěle to dokumentuje můj oblíbený pařížský bloger Jean-Paul v sérii článků na svém blogu Paris-bise-art.
Při vstupu do kostela nás možná překvapí nezvykle barevný interiér – polychromování sloupů a zlacené hlavice pocházejí z rekonstrukce, vedené architektem Victorem Baltardem v polovině 19. století. Většina hlavic jsou kopie – originály jsou uloženy v Musée de Cluny.
Kostel na půdorysu latinského kříže je dlouhý 65 metrů a nezvykle úzký, jen 21 metrů, jeho výška je 19 metrů. Původně dřevěný strop lodi byl až v roce 1646 nahrazen gotickými klenbami.
Kostel je osvětlený jen okny umístěnými na jižní straně (z druhé strany přiléhají zbytky původního zdiva)
Kaple Panny Marie za hlavním oltářem
Veškerá vnitřní výmalba pochází z Baltardovy rekonstrukce a jejím autorem je Ingrèsův žák Hippolyte Flandrin, který zde namaloval scény z Nového i Starého zákona. Je rovněž autorem dvou obrazů, které visí v lodi naproti sobě .
Kromě jiných je v kostele je také pohřben René Descartes – jeho ostatky sem byly přeneseny až v roce 1819 a uschovány pod černou mramorovou deskou, kterou věnovala Francouzská akademie věd. Společně s ním jsou zde pochováni benediktýnští vědci Mabillon a Montfaucon.
Jeden z nejkrásnějších náhrobků zde má polský král Jan II. Kazimír Vasa, který zemřel v roce 1672 jako opat místního kláštera
V kostele se nezachovaly žádné původní vitráže. Okna v lodi jsou z čirého skla a jen v kapli sv. Geneviève byla z úlomků zrekonstruována dvě vitrážová okna z kaple Panny Marie, která byla stržena v 19. století.
Kromě toho je v této kapli umístěná nedokončená socha Panny Marie s Ježíškem, pocházející pravděpodobně ze 13. století, která byla nalezena ve třech kusech v roce 1999 při výkopových pracech v blízké rue Furstemberg. Socha, původně zřejmě určená na portál kaple Panny Marie, nebyla dokončená kvůli chybě při vysekávání a byla použita do základů jedné ze zdí.
S výzdobou lodi ostře kontrastuje kaple saint-Symphorien vpravo od vchodu, která pochází z merovejské doby a společně s hranolovou věží nad vstupním portálem patří k nejstarším částem kostela. Tady byl údajně pohřben sv. Germain.
Église Saint-Germain des Prés
6. obvod, 1 place de Saint-Germain des Prés
Jak se tam dostat: metro St-Germain des Prés (linka 4)
Pokud byste se někdy vydali na trh na boulevardu des Batignolles, který jsme tady viděli koncem září, a potom nevěděli co s načatým dopolednem, řešení je jednoduché. Jen pár kroků od trhu najdete krásný starodávný průchod, lemovaný barevnými dřevěnými výklady obchůdků, z nichž některé mají docela bizarní zaměření a sortiment. Většina krámků je sice v sobotu v poledne zavřená, nic nám ovšem nebrání se tady posadit v kavárně nebo některé z restaurací.
Nejdřív ze všeho člověka zaujmou barvy a potom hned vlajky, vlající nad téměř každým krámkem, pravděpodobně proto, že tady sídlí jejich výrobce. Je to překvapující, nezvyklé, veselé – a tolik pařížské!
Passage Geffroy-Didelot, 17. obvod
Jak se tam dostat: metro Villiers (linka 2 a 3) nebo Rome (linka 2)
Před nádražím Saint-Lazare stojí blok domů, který ho z čelního pohledu dělí na dva dvory, kterými se vchází dovnitř. Na každém z nich stojí jeden artefakt umělce, který se podepisuje jako Arman, a který je vytvořil na základě veřejné zakázky pro město Paříž v roce 1985.
Na Cour de Rome stojí hromada bronzových kufrů, pomačkaných a zdeformovaných, banálních kufrů, které se během cestování stanou tím nejcennějším objektem cestujícího a které jsou tady postavené na piedestal. Dílo se jmenuje Doživotní úschovna.
Na druhém dvoře, Cour de Havre, najdeme dílo s názvem Hodiny pro všechny. Ručičky hodin se zastavily na různých časech – každý si tady zkrátka může vybrat svůj čas, který mu vyhovuje. Dílo má být protiváhou skutečných nádražních hodin, na jejichž ciferník míří pohled všech spěchajících cestujících.
Arman, vlastním jménem Armand Pierre Fernandez, se narodil v Nice 17. listopadu 1928 a zemřel v New Yorku 22. října 2005. Jako jeden ze zakladatelů nového realismu, hnutí, které ukazuje nový přístup k realitě, se často inspiroval díly Marcela Duchampse. Dalšími členy tohoto hnutí byli například Jean Tinguely a Niki de Saint-Phalle, tvůrci Fontány Stravinski vedle Centre Pompidou, nebo César, kromě jiného tvůrce filmové ceny César. Dále sem patří Raymond Hans nebo Martial Raysse a další.
Zámek v Auvers stojí na nejvyšším místě městečka u staré silnice, s níž je spojen kamenným mostem. Zámek postavil v roce 1632 bohatý italský bankéř Lioni Zanobi, který do Francie přišel s průvodem Marie Medicejské. Přestože působil u dvora, v zámku skutečně bydlel a snažil se ho vybavit veškerým pohodlím, obvyklým v královském paláci. Po jeho smrti v roce 1655 rodina zámek prodala a během dalších století se v něm vystřídalo několik majitelů. Tím nejznámějším byl pravděpodobně v roce 1765 princ de Conti, aristokrat, sběratel umění a tzv. pokrevní princ, který hrál významnou roli u dvora ve Versailles, ale přitom vedl opozici proti králi Ludvíku XV. V zámku pobýval jen při honech, ovšem nikdy zde nebydlel a brzy jej prodal.
Zámek byl v soukromých rukou až do roku 1939, od roku 1987 patří generální radě kraje Val d´Oise.
Před zámkem se na terase nad městem rozkládá francouzská zahrada. Do další, méně přísně uspořádané zahrady, která leží za zadní částí zámku, se vchází přes kovový most, připomínající barvou i stylem zahradu Clauda Moneta v Giverny.
Právě v těchto místech leží i zadní vchod do zámku, kterým se dostaneme dovnitř na výstavu Cesta do časů impresionismu. Co si budeme povídat, výstava je zaměřená na turisty, kteří sem, do městečka proslaveného především malíři, jezdí. Podle popisu výstavy jsem nejdřív tak trochu nad tou komerčností ohrnovala nos, ale nakonec jsem byla mile překvapená a líbilo se mi to. Jak už to tak Francouzi umějí, výstava je dobře a zajímavě připravená a představuje nikoliv impresionismus jako takový, ale dobu, ve které vznikl – Paříž se svými uličkami, tančírnami a bistry, ale také běžný život obyčejných lidí té doby.
Hned u pokladny si můžeme prohlédnout maketu zámku a potom už se vrhneme do první místnosti, která nám ukazuje, jak vypadala Paříž v době, kdy vznikalo hnutí impresionistů (mimochodem, kdybych měla možnost jako ve filmu Půlnoc v Paříži vrátit se do některé minulé doby, bylo by to právě sem, do Paříže druhé poloviny 19. století).
Uvidíme zde modely několika ulic a dokonce i průřez tehdejším domem – krámek v přízemí, byt majitele v prvním patře, další byty, které se zmenšovaly a zjednodušovaly postupně tak, jak se stoupalo do vyšších a vyšších pater, až po „chambre de bonne“ , jednoduché chudé pokojíky služek (nebo umělců) v podkroví.
Další místnosti jsou potom plné kreseb a karikatur z doby předcházející impresionismu. Další expozice se lehce dotknou pařížské Komuny a života obyčejných lidí v té době, se zvláštním zaměřením na dívky – pradlenky, švadleny, prodavačky, modelky. Nesmí chybět ani jejich garderóba.
Od pradlenek a modelek je jen krůček k dalšímu fenoménu té doby – veřejným domům a malířům, kteří zde malovali, v čele s Henri Toulouse-Lautrecem. Můžeme se s ním podívat přímo do chodby takového domu, s řadou dveří, opatřených okénkem, kterým mohla madame kontrolovat své ovečky.
V okénku se nám ovšem místo povětrných ženštin objeví známé kresby a malby, stejně jako opodál u dokořán otevřených dveří
Sled výstavy nás vede do dalšího patra a schodiště je vlastně jediná skutečná část zámku, kterou vidíme. Jinak se nedá ani poznat, kolik je v kterém patře místností a jak položených. Připadala jsem si tam tak trochu jako v IKEA – jak vás ženou těmi jednotlivými místnostmi, uspořádanými podle klíče, nerespektujícího skutečný půdorys budovy.
Další záležitost, charakterizující dobu impresionismu, jsou kabarety a tančírny. Nechybí ani Aristide Bruant na svém nejslavnějším plakátu. I tady, stejně jako v ostatních expozicích, se v okamžiku, kdy někdo vstoupí dovnitř, aktivuje multimediální program – někde je to povídání, historické poznámky, někde písničky, obrazy a kresby, jinde zase promítání – a tady je to film a kankánem, který se promítá na plátno na jevišti vlevo.
Nesmí chybět ani vitrína s dobovým nádobím
Výstava nás potom žene do podzemí – a tam, kde byste v běžné kavárně čekali toalety, se najednou ocitnete na cestě na nádraží
Chodba připomíná Pont de l´Europe, pařížský most nad Gare Saint-Lazare, s typickou kovovou konstrukcí, kterou známe z obrazu impresionisty Gustava Caillebotta. V duchu tohoto obrazu je také chodba vymalovaná.
Chodba nás přivede do nádražní čekárny a tím i k historii nedělních výletů za město, kam Pařížané prchali po celotýdenní práci. Po postavení Gare Saint-Lazare přišly výlety vlakem do módy, ze které těžily výletní restaurace, rozeseté v okolí Paříže především na březích Seiny na západ od města.
Takto prý vypadaly tehdejší vagóny
Teď už jsme se dostali za město, do lesů a na louky. Promítání nám tady připomnělo malíře, kteří nejčastěji malovali venkov – kromě Renoira tady byly k vidění i Monetovy obrazy leknínů a jiných květin
Protože většina z těchto výletních míst ležela u řeky, velkou módou se stalo i veslování a koupání. Nejslavnější výletní restaurací byla La Grenouillère mezi městečky Bougival a Chatou, kterou maloval jak Monet, tak i Renoir.
Auguste Renoir
Claude Monet
Oblečky, ve kterých se tenkrát plavalo a opalovalo, dnes budí údiv i smích
Po absolvování výstavy (na kterou je nutné počítat zhruba s hodinou a půl, pokud chcete vidět opravdu všechny prezentace a promítání), nás východ vyvede rovnou do zahrady, tak si ji ještě užijeme, stejně jako výhled na město a do krajiny.
Château d´Auvers sur Oise
Otevřeno denně kromě pondělí, duben – září 10,30 – 18 hod, říjen – březen 10,30 – 16, 30 hod Vstupné 12 Eur, do zahrady vstup zdarma http://www.chateaudauvers.com
Jak se tam dostat:
O víkendu a o svátcích jezdí z Gare du Nord přímý vlak Train des Impressionistes. Cesta trvá hodinu a vlak jede jen ráno v 10.08 hod do Auvers a v 18.27 hod zpět do Paříže.
Ve všední dny je nutné přestupovat buď ve Valmondois (v tom případě vlak vyjíždí z Gare du Nord) nebo v Pontoise (vlak z Gare Saint Lazare nebo RER C). S tímto přestupem trvá cesta asi hodinu a dvacet minut.
Jízdné je 5,65 eur, na tuto cestu platí i jakákoliv jízdenka na zóny 1-5 (Paris Visite, Mobilis, Ticket Jeunes, Navigo Découverte. Pokud máte Navigo na menší zóny, můžete si dokoupit tzv. complément du parcours – úspora je cca 2 eur).
Dnes (a možná ještě i příště) se vrátíme znovu do Auvers sur Oise, prohlédnout si místní kostel, na který v minulých příspěvcích o městečku a hlavně o Vincentu van Goghovi, který zde prožil své poslední dny, nezbyl prostor. Kostel, zasvěcený Panně Marii, si určitě samostatné povídání zaslouží, protože přes veškerou svou historii a půvab je známý hlavně proto, že ho van Gogh maloval.
Starý gotický kostel se tyčí na kamenné terase ve svahu nad městečkem. Byl postavený na konci 12. století, údajně podle inspirace pařížského chrámu Notre-Dame. Interiér, především řada sloupů s hlavicemi, ho skutečně trochu připomíná (ale na druhou stranu, kdybych si to nepřečetla, nenapadlo by mě to). Největší rozkvět zažil kostel v 17. století, kdy měl sedm vikářů a bylo zde založeno Růžencové bratrstvo. Později jeho význam začal trochu upadat a po Francouzské revoluci v roce 1789 byl jako mnoho jiných kostelů uzavřen. O dva roky později farář s vikářem přísahali na ústavu a kostel začal znovu, i když skromně a pomalu, fungovat.
Portál pochází z roku 1225, rozetové okno nad ním bylo kompletně předěláno v roce 1876
Boční portál se zobrazením Panny Marie s anděly
Pod kamennou křížovou cestou visí na zdi van Goghovy reprodukce
Vyřezávaný a zlacený oltář v kapli sv. Josefa pochází z doby největšího rozkvětu místní farnosti – z doby kolem roku 1617
V podlaze i zdech kostela je vsazeno mnoho náhrobních desek – a některé z nich při úpravách čekají na nové umístění
Kostel určitě za zastavení stojí, je starý a krásný, a navíc budovy, které ho z jedné strany obklopují, mu dodávají další malebnost. Navíc je to odtud jen pár minut na místní hřbitov, kde je pohřben Vincent van Gogh.
Jak se tam dostat:
O víkendu a o svátcích jezdí z Gare du Nord přímý vlak Train des Impressionistes. Cesta trvá hodinu a vlak jede jen ráno v 10.08 hod do Auvers a v 18.27 hod zpět do Paříže.
Ve všední dny je nutné přestupovat buď ve Valmondois (v tom případě vlak vyjíždí z Gare du Nord) nebo v Pontoise (vlak z Gare Saint Lazare nebo RER C). S tímto přestupem trvá cesta asi hodinu a dvacet minut.
Jízdné je 5,65 eur, na tuto cestu platí i jakákoliv jízdenka na zóny 1-5 (Paris Visite, Mobilis, Ticket Jeunes, Navigo Découverte. Pokud máte Navigo na menší zóny, můžete si dokoupit tzv. complément du parcours – úspora je cca 2 eur).
Další informace (ve francouzštině) na http://www.auvers-sur-oise.com, najdete tam také trasy vycházek po městě s podrobným popisem všech míst.
Dnes se podíváme na další krásný starý průchod mezi dvorky domů, tentokrát ve staré čtvrti nedaleko nábřeží quai Malaquais. Průchod spojuje rue Dauphine a rue Mazarine a nese jméno dědice trůnu, budoucího krále Ludvíka XIII., nazývaného Dauphin.
Pádlo u vchodu nás informuje, že právě v těchto místech vedly hradby, postavené králem Filipem-Augustem na začátku 13. století a zbořené v 16. století. V suterénu místní jazykové školy a v podzemní garáži v rue Mazarine 27 jsou zbytky těchto hradeb stále zachovány.
Tichý a klidný průchod, ležící mimo trasy turistických skupin, je lemovaný starými domy a zelení. Najdeme v něm několik obchůdků a malou kavárnu.
Východ do rue Dauphine
6. obvod, 27 rue Mazarine a 34 rue Dauphine
Jak se tam dostat: metro St. Michel (linka 4) nebo Odéon (linka 4 a 10) nebo Mabillon (linka 10)
Do východní části Paříže vede linka metra číslo 11 a u její předposlední stanice se dnes zastavíme. Přijeli jsme do lidovější části města na rozhraní 19. a 20. obvodu, čtvrti malebných ošuntělých dvorků s dílnami a kancelářemi, na nic si nehrajícími kavárnami a lidmi všech barev pleti. Tady se s vámi klidně dají na ulici do řeči, ne jako ve snobských čtvrtích na opačném konci města. My jsme se sem dnes vydali podívat se na trochu výjimečnou stanici metra.
Metro tady má kromě obvyklých vstupů přímo z ulice i hlavní vchod v hezkém bílém domečku, bohužel nedávno v rekonstrukci a s polskými dělníky na lešení. Podíváme se proto aspoň na částečně odkrytou střechu.
Metro tady jezdí dost hluboko pod zemí – jsme totiž pořád ještě na nejvyšším místě Paříže. Z chodby k nástupišti linky 11 vedou ještě další schody přímo do středu zeměkoule, kudy jezdí podivná linka 3bis, která má jen čtyři stanice a spojuje Porte des Lilas s place de Gambetta. Uznejte, že do těch schodů se mi rozhodně nemohlo chtít, takže sejdeme raději na nástupiště jedenáctky.
Nástupiště by nutně potřebovalo rekonstrukci, jen si nejsem jistá, až k ní dojde, že nebudu fňukat, že předtím s těmi otlučenými kachličkami to bylo lepší a hlavně autentičtější. Prozatím to tady zůstává tak, jako před mnoha lety, i s malým kamrlíkem přímo nad kolejemi, ve kterém sedával výpravčí.
Jela jsem sem ale především kvůli mozaikám, které v žádné jiné stanici nenajdeme. Na té největší je zpěvák Georges Brassens, pravděpodobně proto, že hrál ve filmu s názvem Porte des Lilas.
Le lilas, tedy šeříky, najdeme potom na dalších dvou mozaikách.
Georges Brassens hrál ve filmu Porte des Lilas zpěváka, který ukrývá policií hledaného zločince. A samozřejmě tam hodně zpívá.
Když už jsme u těch zpěváků, o Porte des Lilas zpíval i Serge Gainsbourg – o těžkém životě kontrolora, který stojí v metru, procvakává jízdenky, nikdo si ho nevšímá a on sní o tom, co bude, až odtud jednou vypadne pryč.
Tahle písnička mi způsobuje žaludeční neurózu při vzpomínce, jak nám jednou na hodině francouzské konverzace učitel přinesl právě tohle k rozboru – a potom nás nutil zpívat nahlas. Mě nepřinutil, ale od té doby mám z „les petits trous“ trochu fóbii.
Stanice má ještě jednu zvláštnost. V roce 1921 tady postavili další nástupiště, které mělo sloužit pro propojení linky 3bis a 7bis. Z toho nakonec sešlo a nástupiště bylo v provozu jen velmi krátkou dobu. Dnes tomuto nepoužívanému nástupišti duchů říkají Porte des Lilas Cinéma a přestože ho chrání pevně uzavřené šedé dveře, za které se běžný člověk nedostane, viděli jsme ho všichni. Ve filmu. Všechny francouzské i zahraniční filmy, ve kterých jsou scény z metra, byly natáčené tady. Tady stála Meryl Streep ve filmu Julie a Julia i Audey Tautou v Amélii z Montmartru, točily se tady i scény z filmu Paříži, miluji tě (vzpomínáte na toho Američana, zbitého ve stanici Tuileries?) a mnoho dalších filmů. Točí se výhradně v noci, pronájem stojí 15 – 18 tisíc euro na den a pařížský dopravní podnik vám k tomu dá k dispozici i personál.
Kolem ústí té úzké uličky, která odbočuje z boulevardu des Capucines a sousedí s koncertním sálem Olympia, jsem šla už mnohokrát, ale nikdy jsem netušila, kam vede a co se v ní skrývá. Až nedávno jsem se do ní vydala. Z rušného bulváru vedou do hloubi uličky krásné výlohy drahých obchodů – a pak se najednou ocitneme v klidu noblesního kouta Paříže, ohraničeného ze všech stran podloubím, ze kterého vedou průchody do dalších částí této malé uzavřené čtvrti.
Celý komplex pochází z roku 1911 a je tvořen především kancelářemi, částečně byty, hotelovými rezidencemi, obchody a divadlem, nesoucím stejný název jako náměstí, ve kterém působil dlouhé roky slavný herec Sacha Guitry.
Prostory byly dlouhou dobu obsazeny jednou z největších francouzských bank, některé části byly nepřístupné, a teprve až po odchodu banky do nového sídla na periferii byl celý komplex zrekonstruován.
Uprostřed náměstí stojí socha „nejpařížštějšího“ anglického krále Edwarda VII. (1841-1910), syna královny Viktorie. Byl nadšeným frankofilem, v Paříži často pobýval a zasadil se o uzavření francouzsko-britské smlouvy o spojenectví z roku 1904. Autorem sochy z roku 1913 je sochař Paul Landowski.
Z náměstí se dostaneme i do novější části komplexu, oživené barevnými čarami na fasádě a sochou s názvem Polibek při chůzi.
Průchod do rue de Caumartin
Průchody nás přivedou na další náměstí, square de l´Opera Louis Jouvet, s divadlem Théâtre de l´Athénée, restaurací, kavárnou a několika obchody
Uprostřed náměstí stojí socha Básníka, jedoucího na Pegasovi z roku 1897, jejímž autorem je sochař Alexandre Falquière
Překvapilo mě, že tady bylo večer tak prázdno. Možná jsem měla jen smůlu, pravděpodobně ve dnech, kdy hrají divadla, zůstávají restaurace otevřené i večer a je tady živo, tentokrát tady na mě padala tíseň z těch nádherných, ale vylidněných prostor. Příště se sem vydám v jinou, lepší dobu a podám zprávu.
Jak se tam dostat: metro Madeleine (linky 8, 12, 14), Opera (linky 3, 7, 8) nebo Havre-Caumartin (linky 3, 9)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.