V roce 2000 zpřístupnila pařížská radnice rozsáhlý dvůr v Marais v těsném sousedství place des Vosges. Přestože nese v pojmenování název „zahrada“, jde spíš o nádvoří, osázené stromy a několika záhony. Ani laviček tady zatím moc není, k sezení jsou však upraveny obrubníky záhonů a nízké kamenné schody. O nádvoří skoro nikdo neví, takže pokud se tady zastavíte, abyste si odpočali nebo snědli přinesený sendvič, budete tady nejspíš skoro sami.
Nádvoří kopíruje tvarem a výsadbou ambit bývalého kláštera řádu Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, který zde byl vybudován v roce 1683. Po Francouzské revoluci byl, stejně jako mnoho dalších klášterů, uzavřen, františkáni byli vyhnáni z města a budovy byly znárodněny. V roce 1823 byly převedeny na pařížskou radnici, která je pod názvem „Caserne des Minimes“ přebudovala na kasárna četnictva. Sloužila mu až do roku 2019, kdy se funkce celého rozlehlého bloku mění na sociální bydlení, jesle a obchodní prostory a vnitřní nádvoří se otvírá veřejnosti .
Nádvoří neblaze proslulo za 2. světové války, kdy četnictvo při protižidovských zátazích v květnu 1941 zatklo na pokyn nacistické správy přes tři tisíce sedm set židovských obyvatel Marais. Část z nich byla přinucena shromáždit se na tomto nádvoří, odkud byli přes koncentrační tábor v Loiret deportováni do Osvětimi.
Zahrada je pojmenována po plukovníku četnictva Arnaudu Beltramovi, který zemřel při teroristickém útoku z 23. března 2018 v Trèbes, při kterém útočník zadržel jako rukojmí pokladní ze supermarketu. Arnaud Beltrame ho přesvědčil, aby ženu propustil a nabídl se sám místo ní jako rukojmí s tím, že s ním bude vyjednávat. Zachránil jí tím život, vyjednávání se však nezdařilo a atentátník byl následně zabit. Stačil však předtím Beltramovi zasadit několik bodných ran, kterým druhý den podlehl. Při pohřbu byl Arnauld Beltram prezidentem republiky jmenován posmrtně velitelem Čestné legie.
Do dvora se dá dostat několika vstupy z okolních ulic. Na horní fotografii je hlavní vchod z rue de Béarn, dole je pak pohled směrem k place des Vosges. Podle vysoké střechy pavillonu de la Reine, který tvoří jeden z centrálních bodů mezi domy na náměstí, vidíte, že je to opravdu jen kousek.
Jardin Arnaud Beltrame, 4. obvod, vstupy z rue de Béarn, rue Saint-Gilles a rue des Minimes
Mohutnou budovu Obchodního soudu poznáte lehce podle vysoké kupole, která se tyčí na Île de la Cité mezi Conciergerie a květinovým trhem. Stavbu kupole a její podobu si prý vymínil Napoleon III. jako připomínku bitvy u italského Solferina, kde v nedalekém městečku Desenzano obdivoval kostelík s osmihrannou kupolí, která později posloužila právě tady jako předloha. Na to, co se pod kupolí skrývá, se teď podíváme.
Pohled na kupoli z nádvoří Justičního paláce
Budova vznikla v letech v letech 1860 až 1865 podle plánů architekta Baillyho v rámci rekonstrukce Paříže, prováděné prefektem Haussmannem, kdy byla na ostrově Île de la Cité v okolí katedrály Notre-Dame srovnána se zemí celá řada původních středověkých domů i kaplí, které hustě pokrývaly celý ostrov a nejen bránily pohledu na katedrálu, ale nezdály se už dost reprezentativní na to, aby sousedily s nejvýznamnější církevní stavbou. Ostatně, v dlažbě před katedrálou jste si možná všimli vyznačení půdorysů několika původních staveb a jejich rozmístění. Při Hausmannově přestavbě tak byl vytvořen jednak velký prostor před katedrálou, jak ho známe dnes, byla provedena dostavba Justičního paláce a také postaveny dnešní rozlehlé budovy - nemocnice Hôtel-Dieu, policejní prefektura a Obchodní soud.
Pohled na vstupní průčelí od Pont au Change
Při vstupu do budovy návštěvníka uchvátí mohutné, památkově chráněné dvojramenné čestné schodiště, vyzdobené sochami, představujícími alegorie námořního, pozemního, průmyslového a strojírenského obchodu. Nad nimi je těsně pod obvodem kupole rozmístěno osm skupin dalších alegorií, představujících města Paříž, Marseille, Lyon a Bordeaux, a tedy největší obchodní uzly ve Francii. Za schodištěm pak leží čtvercový vestibul se dvěma patry sloupů, lemujících jak přízemí, tak i galerii.
Horní část schodiště s monogramem N jako Napoleon uprostřed zábradlí podesty
Původ existence obchodního soudu jako takového musíme hledat v antickém Římě, kde po pádu Říše římské na konci 5. století byly v nově vznikajících svobodných městech ustavovány specializované soudy, které měly na starosti vymáhání pravidel výměny zboží a řešení sporů. Postupem doby se podle jejich vzoru začaly tvořit podobné soudy i dalších evropských městech. V Paříži byl první takový soud ustaven v roce 1563 výnosem Karla IX., ale k upevnění funkce a jurisdikce obchodních soudů došlo až v druhé polovině 17. století za vlády Ludvíka XIV., který pověřil svého ministra Colberta vytvořením sítě obchodních soudů v celé Francii a upevněním jejich postavení. Pařížský tribunál, tehdy ještě sídlící v Královském paláci, byl ustaven v roce 1791.
Do jeho kompetence spadají nejen obchodní spory, ale také arbitráže, konkursní, insolvenční a úpadková řízení a další záležitosti, spojené s obchodním podnikáním, včetně vedení obchodního rejstříku.
Na horní fotografii je vidět největší jednací sál, ve kterém se konají ta nejvýznamnější soudní jednání. Výzdoba je původní a kromě malovaného a zlaceného stropu jí vévodí v průčelí bysty ministra Colberta a kancléře Michela de l´Hospital, který byl v 16. století, v době vlády Františka II., královským zmocněncem pro soudní záležitosti. Jeho podobu tady najdeme na několika obrazech v různých místnostech a jeho velká bysta stojí přímo ve vstupním atriu, kam byla přenesena v roce 1990 z Bourbonského paláce, sídla Senátu.
Kromě tohoto hlavního jednacího sálu jsme měli při návštěvě možnost navštívit celou řadu dalších jednacích a zasedacích místností, včetně kanceláří předsedy a místopředsedy soudu. Provázel nás jeden z bývalých, dnes už penzionovaných soudců, který nám poskytl podrobný a zasvěcený (a místy až příliš zdlouhavý) výklad.
Jednací sál číslo 2, s originální tapiserií, pocházející z dílny rodiny Gobelinů
Jednací sál, kde se radí soudní senát
Další Colbert, tentokrát na chodbě
Prohlídka Obchodního soudu se koná každý rok v září při Dnech evropského dědictví. Kromě toho pořádají prohlídku i různé turistické agentury nebo licencovaní průvodci, například TADY nebo TADY, jen je potřeba počkat na to, až bude zrovna na programu. Minimálně do vestibulu a ke schodišti by se však mělo dát vstoupit běžně kdykoliv a bez problému. No a nebo se můžete podívat aspoň na následující video – je v něm vidět přesně to, co nabízí komentovaná prohlídka.
Le Tribunal de Commerce de Paris, 4. obvod, 1 quai de la Corse
Poměrně systematicky si postupně procházím historické pařížské kavárny, restaurace a brasserie. Mám ráda jejich atmosféru, zařízení a dekorace z doby secese nebo art-déco, a samozřejmě i jídelní lístky. Tady na blogu mám sice ty úplně nejslavnější z nich, jako je Le Procope, Les Deux Magots, Café de Flore, La Rotonde, La Coupole, Le Dôme nebo Julien a mnohé další, přesto ale spousta krásných míst ještě chybí. Jedním z nich je i brasserie Les Deux Palais, ležící v centru města na ostrově Île de la Cité mezi Notre-Dame, Sainte-Chapelle a Conciergerie, v těsném sousedství květinového trhu.
Samotný název brasserie označuje původně restauraci, jaké v Paříži od poloviny 19. století zakládali Alsasané, kteří sem přinesli kult piva. Společně s ním pařížskou scénu obohatila gastronomie, ovlivněná německými pivovary, které zde prosazovaly nejen techniky vaření piva, ale také kulinářské tradice, založené na alsaské kuchyni, plné grilovaného masa, uzenin, kysaného zelí, pečené a konfitované drůbeže, hranolků, ale také šneků nebo mořských plodů.
Brasserie v Paříži vznikaly většinou podél hlavních širokých bulvárů, které si po asanaci v polovině 19. století přál Napoleon III. Architektura domů, které byly podél těchto nových tepen budovány, nabídla pro alsaské pivnice dostatek prostoru. Jejich interiér byl proto často velmi rozlehlý a v souladu s tehdejším architektonickým stylem a pařížskou elegancí plný dřevěných obložení se secesními motivy a dekoracemi, vyřezávaným nebo ohýbaným nábytkem, koženého čalounění lavic podél stěn, propracovanými vitrážemi, mosazným zábradlím, oddělujícím jednotlivé části, a ohromnými zrcadly. Architektura starých pivovarů tak hrála a dodnes hraje zásadní roli v jejich nadčasovém kouzlu. Samozřejmě, že velká část brasserií postupem doby zanikla, některé však přežily 20. století a v průběhu doby pomohly vytvářet kulturní a historickou tradici města.
Brasserii Les Deux Palais jsem kvůli jejímu umístění v centru několika významných turistických atrakcí vždycky brala jako neosobní turistické místo, ne-li rovnou jako turistickou past. Na podzim jsem však měla třikrát po sobě neplánovanou příležitost ji navštívit a její interiér mě příjemně překvapil. Odpovídal přesně tomu, jak jsem si takovou pařížskou secesní pivnici představovala, a potvrzuji, že stojí za návštěvu nebo aspoň za rychlou dopolední kávu už jen kvůli svému dekoru. Také jídelní lístek je tradiční v tom smyslu, jak tuto tradici popisuji nahoře (i když já jsem s tím měla trochu problém, protože mi všechno připadalo moc těžké a objemné, ale nakonec jsem vždy vybrala dobře a byla jsem spokojená).
A proč název brasserie připomíná dva paláce? Jméno jí daly dva přilehlé justiční paláce – leží totiž přímo naproti Palais de Justice, vybudovaného ve zdech původního královského paláce, a sousedí s ohromnou budovou obchodního soudu. Tam se podíváme hned příště.
Brasserie Les Deux Palais, 4. obvod, 3 boulevard du Palais
Přímo v centru srdci Paříže na poloviční cestě mezi Invalidovnou a montparnasským nádražím leží Národní ústav pro mladé slepce, který je dnes místem plným historie. Při svém založení v roce 1785 byl první školou na světě, určenou pro nevidomé a slabozraké.
Od samého počátku historie ústavu byla kromě zraku vždy nezbytnou součástí výuky i péče o sluch. Proto je s ní pevně spjata hudba. Každý z žáků, kterých je sem každoročně přijímáno kolem sto sedmdesáti, má kromě běžného základního a středoškolského vzdělání i možnost vyučit se ladičem pian, naučit se hrát na nějaký hudební nástroj nebo se stát se členem jazzového orchestru či pěveckého sboru. V rámci dnů otevřených dveří, například při příležitosti Dnů evropského dědictví, se tito hudebníci pak představují návštěvníkům..
Ústav byl založen Valentinem Haüyem, který současně navrhl první školní a učební model přizpůsobený lidem se zrakovým postižením. Trvalo však až do roku 1843, než se podařilo prosadit, aby stát financoval výstavbu budov, přizpůsobených speciálním potřebám žáků, kam se ústav následně přestěhoval v roce 1844. Do té doby vystřídal několik sídel po celém centru města, především jako součást nemocnic nebo klášterů.
Některé z částí sídla ústavu, především jeho průčelí a výzdoba kaple, jsou od roku 1984 zapsány na seznamu historických památek. Rozlehlý a prosvětlený prostor dnes už odsvěcené kaple slouží jako koncertní sál a často bývá také pronajímán pro natáčení filmů a nejrůznějších pořadů.
Historie ústavu je pevně spjata se jménem Louise Braillea (1809-1852), který tady nejdříve vystudoval a později se zde stal profesorem. Právě tady vynalezl svoje slepecké písmo, ve kterém je každé písmeno představováno souborem vyvýšených bodů, uspořádaných na šestibodové matici, které nevidomí rozeznávají a čtou svými prsty. Do té doby se nevidomí učili číst podle knih, v nichž byly v papíře plasticky vyražena běžná písmena, jen o něco zvětšená. Kromě značných nákladů na výrobu knih to bylo pro čtení nepraktické, proto byl Braillův vynález písma následně přijat po celém světě a uznán jako systém zápisu textu pro nevidomé.
V ústavu je Louis Braille několikrát fyzicky připomínán, kromě jiného i svou bystou, umístěnou na čestném místě na schodišti
Při Dnech evropského dědictví žáci a učitelé prezentují nejen prostory školy, ale také způsob výuky. Jsou zde k vidění, kromě mnoha dalších speciálních pomůcek, například i modely hlavních pařížských památek, včetně Louvru nebo Eiffelovky, které se nevidomí učí poznávat hmatem. Na plastickém plánu Paříže pak poznávají, kde tyto památky stojí.
Součástí rozvrhu je i výuka soužití a práce se slepeckým vodícím psem. Škola spolupracuje při jejich výcviku, který začíná už ve čtyřech měsících štěněte. Některé z nich jsme mohli i s ukázkami výcviku vidět, pokud si ale někdo představoval, že si ty roztomilé chlupaté kuličky pomazlí, tak byl rychle vyveden z omylu – na pejsky ve výcviku se sahat a dokonce ani mluvit nesmí a od svého psího dětství podléhají striktnímu režimu.
Studenti mají k dispozici i mírně zanedbanou zahradu, která tady v centru, na křižovatce boulevardu des Invalides a rue de Sèvres, vytváří nečekanou zelenou oázu.
Nahoře je průčelí ústavu tak, jak je vidět z boulevardu des Invalides. Na vstupním dvoře stojí socha zakladatele Valentina Haüye, který během své pracovní kariéry založil, kromě této pařížské školy, i další ústavy pro mladé nevidomé v Petrohradě a Berlíně, kde postupně žil a působil jako učitel.
Institut National Des Jeunes Aveugles, 7. obvod, 56 boulevard des Invalides
V neuspořádaném průčelí misijní kongregace církevního řádu lazaristů v rue de Sèvres je vestavěn portál kaple svatého Vincenta z Pauly, jednoho z nejoblíbenějších francouzských světců. Tomuto knězi, kanonizovanému v roce 1737 papežem Benediktem XI. za jeho charitativní a misijní činnost, je v Paříži zasvěcen nejen velký kostel v 10. obvodu, ale také tato malá kaple, ve které jsou uloženy světcovy ostatky.
Vincent z Pauly založil řád lazaristů v roce 1625. Původně řád sídlil v převorství svatého Lazara, ležícím v dnešním 10. obvodu. Poté, co z něj byl po Francouzské revoluci vyhnán, si pro svoji misijní kongregaci vybudoval toto nové sídlo na tehdejším předměstí Paříže. Původní sídlo pak dlouhé roky sloužilo jako věznice a teprve před několika lety bylo přebudováno na veřejnou knihovnu.
Kaple sice působí z ulice nenápadně, ale interiér je mnohem rozlehlejší, než byste čekali. Byla postavena v letech 1826-1827 v typickém slohu doby konstituční monarchie Ludvíka XVIII. Má bohaté vyřezávané a malované zdobení, vitráže s motivy ze života světce a je vyzdobena obrazy, které pro kapli namaloval jeden z členů kongregace otec François, který byl Ingresovým žákem. Veškerá výzdoba vede pozornost návštěvníka k vysokému oltáři, v jehož horní části je ve stříbrné schránce uloženo tělo sv. Vincenta.
Stříbrná rakev s katafalkem a baldachýnem je korunována třemi sochami, které znázorňují tři církevní ctnosti – víru, naději a lásku. Na katafalku spočívá světec, částečně vytvořený z vosku.
Sv. Vincent z Pauly zemřel v roce 1660. Byl sice nejdříve pohřben v kapli sv. Lazara v původním převorství, ale poté, co z něj byli lazaristé vyhnáni, podařilo se jim jeho tělo ukrýt před porevolučním proticírkevním běsněním a později ho uložili do této nové kaple.
Údajně ještě více než padesát let po Vincentově smrti bylo jeho tělo, s výjimkou očí a nosu, úplně netknuté. V roce 1737 z něj však už zbyla jen kostra, na níž řád nechal vymodelovat z vosku obličej a ruce. Sv. Vincent drží v ruce kříž, s nímž údajně dal poslední pomazání umírajícímu králi Ludvíku XIII.
Po obou stranách oltáře najdete úzké točité dvouramenné schodiště, lemované vysokými sochami svatých, kterým můžete vystoupat až nahoru k soše (vůbec se nestyďte to udělat, i kdybyste byli jediní, kdo se tam vydá, je to kromě doby mše povolené a zcela běžné).
Z malé podesty před rakví je dobře vidět hezký vyřezávaný a malovaný strop kaple a varhany z roku 1864 na opačné straně. Ještě před jejich instalací na ty předchozí zde až do roku 1852 hrával tehdejší varhaník, kterým nebyl nikdo jiný, než vynálezce slepeckého písma Louis Braille, který byl učitelem na nedalekém Královském institutu pro mladé slepce. Na místo jeho působení se podíváme hned v příštím příspěvku.
Před vstupními dveřmi do kaple vede vpravo úzká klikatá chodbička, kterou do kaple chodí členové řádu ze sídla své kongregace. Chodbičkou se sice dá projít až do průjezdu, ale z kongregace je vidět jen průčelí za mřížovou bránou.
Chapelle Saint-Vincent-de-Paul, 6. obvod, 95 rue de Sèvres
Je to přesně taková ta pěší zelená ulička, které v Paříži milujeme, plná rozkvetlých květináčů a se záplavou vistárií a břečťanu, které šplhají po fasádách, s původní dlažbou z velkých kamenů a s oběma stranami lemovanými nízkými domky s barevnými okenicemi a pestrými vchodovými dveřmi. Rue des Thermopyles je pařížský klenot, zasazený uprostřed 14. obvodu, který byste neměli vynechat, pokud ve městě hledáte autentickou atmosféru.
Rue des Thermopyles je jedním z mála pozůstatků dřívější vesnice Plaisance. Původně byla jen průchodem, vedoucím na pozemky starého zámku Maine z 18. století, nazývaného Fantaisie, který se se tehdy nacházel mimo město. Vznikla v roce 1859, těsně před připojením vesnice k Paříži v roce 1860, a od samého počátku až do čtyřicátých let 20. století ji obývaly převážně chudé dělnické rodiny. Dnes ovšem musíte mít docela slušný kapitál, abyste si takové bydlení v nefalšované venkovské atmosféře mohli dovolit.
Název uličky nám připomíná oblast ve středním Řecku, kde se v minulosti odehrálo několik historických bitev. Ta první, o které jsme se učili i my a která proti sobě postavila Řeky a Peršany, se odehrála v roce 480 před naším letopočtem. K poslední pak došlo během 2. světové války v roce 1941, kdy zde Řekové bojovali po boku Britů proti Němcům. Jestli měl stavitel uličky Alexandre Chauvelot, který pro ni tento název zvolil, rád vojenskou historii, to už dnes ovšem nevíme.
14. obvod, ulička je spojnicí mezi rušnou rue Raymond Loserand a rue Didot
Některé části Paříže jsou uměleckou galerií pod širým nebem. Na nečekaných místech a při nečekaných příležitostech narazíme na umělecká díla, která byla zakomponována do městského prostředí, doplňují ho a stala se jeho součástí. Nedávno jsem například objevila na předzahrádce jednoho rezidenčního domu sousoší od Augusta Rodina, jinde zase zdobí dětské hřiště plastika od Joana Miróa nebo zeď obyčejného činžáku sluneční hodiny od Salvadora Dalího. Další příklad se nachází nedaleko Eiffelovky, kde stojí na první pohled nijak vzhledný a spíš obyčejný obytný dům, který je od ulice oddělen zídkou s pestrou červeno-černo-bílou mozaikou. Ta zde byla vytvořena podle návrhu Victora Vasarelyho, jednoho z nejvýraznějších představitelů uměleckého směru op-art.
Victor Vasarely, vlastním jménem Győző Vásárhelyi, se narodil v roce 1907 v Péczi v tehdejším Rakousku-Uhersku. Do Paříže přišel v roce 1930 a v následujících desetiletích vyvinul svůj vlastní styl geometrického abstraktního umění. Pracoval s různými materiály, ale používal minimální počet tvarů a barev. K práci na tomto domě se dostal v roce 1958 díky autoru stavby, architektu Jeanu Ginsbergovi, se kterým pracoval již předtím a který byl jedním z mála francouzských architektů, kteří si v poválečné době vybírali ke spolupráci avantgardní umělce. Victor Vasarely vytvořil pro jeho stavbu, určenou do proluky v rue du Général Camou, rozsáhlou mozaikovou kompozici, jejíž předsunuté umístění kolemjdoucím nabízí celou škálu optických vjemů.
Rue du Général Camou, ve které dům s mozaikou stojí, je kolmá na avenue du Bourdonnais, která lemuje severní stranu Champs de Mars, a spojuje ji s další významnou tepnou – avenue Rapp. Přivede vás tak přímo k další pozoruhodné stavbě, secesnímu domu číslo 29 a vedlejšímu roztomilému náměstíčku square Rapp s jedinečným a nečekaným výhledem na Eiffelovku.
Vlevo pohled na Eiffelovku z předzahrádky domu za Vasarelyho mozaikou a vpravo krásný příklad secese na avenue Rapp
Když v roce 2011 opouštěla Banque de France svoji dlouholetou pobočku na place du Général Catroux, oznámila současně, že v uvolněných prostorách zřídí muzeum ekonomie, první svého druhu v Evropě. Slovo dodržela a v roce 2019 otevřela Citéco, jak své muzeum, jehož prostřednictvím objasňuje veřejnosti základní ekonomické principy a fungování, zkráceně nazvala.
Citéco zabírá všechny prostory bývalé banky, včetně bezpečnostního trezoru a kanceláře ředitele, která zůstala ve své dřívější podobě jako viditelná stopa minulosti, stejně jako některé z exponátů, které představují minulost a vývoj bankovnictví ve Francii.
Expozice je rozdělena do šesti částí, které představují základní aspekty ekonomie. Najdeme zde proto první a základní sekci, zaměřenou na ekonomickou směnu, další sekci, zabývající se hlavními aktéry této směny, tj. podniky, bankami, státem a domácnostmi, a dále část, týkající se trhů a s tím související poptávky a nabídky. Další dvě části pak pojednávají jednak o ekonomické nestabilitě a tedy i ekonomické krizi, a také o regulaci a opatřeních, zmírňujících eventuální nefunkčnost trhu. V poslední sekci, umístěné za kulatými pancéřovými dveřmi trezoru, se návštěvníci seznámí s problémy měny, zlatého pokladu a emisí bankovek.
.
Zajímavější než expozice o ekonomii mi ovšem připadá samotná stavba. Přitahuje svým zvláštním stylem a už zvenčí díky svému neobvyklému vzhledu a nečekaným detailům na fasádě slibuje, že to uvnitř bude stát za to.
Kde se tady vůbec tato stavba vzala? Rozlehlý novorenesanční dům postavil architekt Jules Février v letech 1878 až 1882 pro bankéře Émila Gaillarda. Ten byl ředitelem pařížské pobočky rodinné banky z Grenoblu, kterou založil už jeho dědeček v 18. století. Během své bankovní kariéry se Émile Gaillard podílel na financování železnic a staral se o správu majetku šlechty a jiných významných osobností (byl např. i osobním bankéřem Victora Huga). Kromě toho byl jedním z největších sběratelů umění, především středověkého a renesančního. Sbírka však brzy zahltila jeho dům v rue Daru v 9. obvodu, takže se rozhodl postavit nové sídlo na tehdy překotně zastavované části 17. obvodu, nazývané Plaine Monceau.
Stavba z červených cihel a bílého kamene je inspirován budovami francouzské renesance, stojícími v údolí Loiry, a to zejména zámky Blois a Gien. Architekt se použitím tohoto stylu snažil vytvořit odpovídající rámec pro historické obrazy a další umělecká díla z Gaillardovy sbírky.
Po smrti Émila Gaillarda v roce 1902 byla umělecká sbírka rozprodána v aukci a dům prodán bance Crédit Lyonnais, od níž ho získala v roce 1919 Banque de France. Ta ho v následujících třech letech nechala přestavět pro potřeby své nově zřizované pobočky, které sloužila až do roku 2011, kdy započala transformace stavby na muzeum – po krátké epizodě z roku 2014, kdy se asociace, zabývající se dílem Alexandra Dumase, snažila získat palác pro založení Dumasova domu a centra pro boj proti otroctví (nezapomínejme, že Dumas nejstarší byl haitským otrokem). Měla k tomu dokonce podporu tehdejšího předsedy vlády, přičemž argumentovala i tím, že toto místo je pro Dumasův odkaz nejvhodnější už jen proto, že stojí na place du Général Catroux, kde jsou umístěny sochy všech tří Dumasů. Z tohoto záměru však nakonec sešlo a ve zdech, patřících stále Banque de France, bylo v roce 2019 přece jen nakonec otevřeno plánované Citéco.
Bankovní hala (nahoře) je ústředním a centrálním prostorem celé stavby. Byla vytvořena ze společenského salónu manželů Gaillardových. I přes následnou přestavbu je vidět, jak rozlehlý prostor to v minulosti byl. Údajně zde v roce 1885 manželé Gaillardovi uspořádali kostýmní ples pro více než dva tisíce hostů, přičemž pán domu je přijímal v kostýmu z doby Jindřicha II. Dnes zde bývá umístěna krátkodobá expozice – ta současná, která trvá do 25. února 2024, je na téma Ekonomie podle Asterixe.
Sál je dokonale zrenovovaný, bohužel je však pro potřeby současných expozic zastavený vysokými výstavními panely, které brání nejen fotografování, ale dokonce i prohlídce. Přesto můžeme, byť s překážkami, obdivovat krásu vyřezávaného dřevěného obložení, vitráží a kamenného ostění oken a dveří s vloženými dekoracemi a figurami, nebo ohromných krbů s nejrůznějšími kamennými prvky. K sálu přiléhá několik dalších menších salónů v podobném stylu.
Hlavní schodiště se vstupní halou je sice divoce nasvícené, ale na první pohled odráží původní záměr stavitele. Několikrát za hodinu zde ovšem začíná divoký videomapping, kdy jsou na stěny a schodiště v rychlém sledu promítány přepestré obrázky a texty, spojené s činností a historií muzea.
Celá expozice je protkána informačními tabulemi, které informují nejen o exponátech, ale také o minulosti a historii, ať už z pohledu původních vlastníků domu (dozvíte se například, kde měli manželé Gaillardovi ložnice a jak se odvíjel jejich soukromý a společenský život), ale také z hlediska Banque de France. Uvidíte původní psací stůl bývalého ředitele a jeho soukromou koupelnu (kde na vás ředitel vykoukne děsivě ze zrcadla díky obrazovce, umístěné hned naproti), různé zasedací salónky a některé historické vybavení a zařízení banky. To vše na pozadí kamenných a mramorových krbů, vyřezávaných dveří a obložení, vitráží a uměleckých děl a v trochu bizarní temnotě s bodovým osvětlením.
Nakonec si v podzemním trezoru můžete prohlédnout pravý zlatý lingot nebo si sami navrhnout a rovnou i vytisknout bankovku se svým vlastním portrétem.
Expozice je podle mě koncipovaná hlavně pro školy nebo pro ty, kdo jsou absolutně nepolíbení ekonomickým vzděláním. Kdyby šlo jen o ni, tak si nejsem úplně jistá, jestli bych vám s čistým svědomím mohla doporučit, abyste investovali do vstupného. Jenže je tady ten dům, a ten za to určitě stojí. Můžete to však udělat jako já – počkejte si buď na Dny evropského dědictví (polovina září) nebo na Muzejní noc (konec května), kdy je vstup zdarma. Od ledna bude také muzeum nově otevřeno zdarma vždy první čtvrtek v měsíci od 18 do 22 hod, navíc pokaždé s nějakým programem či představením. Je však nutné si zarezervovat místa TADY. No a pokud se nedostanete do Paříže tak, abyste muzeum mohli navštívit, virtuální prohlídku najdete TADY.
Citéco (Cité de l´Économie), 17. obvod, 1 place du Général Catroux
Otevřeno: denně mimo pondělí od 14 do 18 hod, v sobotu do 19 hod
Vstupné: (platí do stálé i krátkodobé expozice), 14 eur; 18-25 let 11 eur; 6-17 let 8 eur
Dnes to bude hlavně pro milovníky fotografií, kteří budou jméno tohoto slavného fotografa, do jehož nadace se dnes podíváme, určitě znát. I při velkém počtu skvělých osobností, které v Paříži položily základy fotografie a pomohly vytvořit z ní svébytný umělecký obor, ční jméno Henriho Cartier-Bressona vysoce nad všemi.
Francouzský fotograf Henri Cartier-Bresson je považovaný za jednoho z prvních průkopníků pouliční fotografie a fotožurnalistiky. Někteří ho dokonce pro jeho jedinečnost řadí na první místo jako průkopníka tohoto typu fotografií. Od 30. let minulého století vytvořil mnoho reportáží ze svých četných cest nejen po Evropě, ale také například v Číně nebo v tehdejším Sovětském Svazu, fotil španělskou občanskou válku, politickou a společenskou situaci ve Francii během války i po ní a vytvořil mnoho volných fotografických souborů. Těsně po válce založil společně s dalšími čtyřmi kolegy slavnou fotografickou agenturu Magnum, která je dodnes špičkou ve svém oboru.
Pro mě nejzajímavější jsou jednak jeho fotografie z cest, ale také třeba jeden z jeho prvních velkých projektů z roku 1936, ve kterém představuje první placenou dovolenou, která byla ve Francii zavedena – na fotografiích jsou vidět Francouzi, jak posedávají a polehávají ve svátečním oblečení na břehu řeky nebo u moře a trochu nesví se snaží si tuto pro ně nezvyklou situaci užívat. Jedinečný je i jeho projekt fotografií slavných osobností – přes Pabla Picassa a Henriho Matisse až po Marilyn Monreau nebo Jean-Paula Sartra a Simône de Beauvoir. Některé z jeho nejslavnějších fotografií najdete v galerii dole.
Se svojí druhou ženou, fotografkou Martine Franck, založil v roce 2003, rok před svojí smrtí, nadaci, která shromažďuje a spravuje díla obou manželů. Jejím dalším cílem je propagace jiných fotografů, ať už francouzských nebo zahraničních, především za pomoci soutěží a výstav.
Nadace Henri Cartier-Bresson sídlila dlouhé roky v malé moderní budově za montparnasským nádražím. Od roku 2018 se přestěhovala do čtvrti Marais, kde má své prostory v jednom ze starých domů a v moderní přístavbě za ním. Chodila jsem na jejich výstavy už na Montparnasse, ale po přestěhování, když jsou přece jen víc po ruce, si nenechám ujít žádnou z výstav. Většinou se obměňují třikrát až čtyřikrát ročně. Obvykle jde o dva projekty – často jeden z nich tvoří fotografie Cartier-Bressona a druhý některého z mladších fotografů. V současné době jsou oba projekty, které zde budou vystaveny do 14. ledna 2024, věnovány ženám-fotografkám.
Tou první je americká fotografka Ruth Orkin, která se světově proslavila svojí fotografií Americká dívka v Itálii. Její dílo je však, samozřejmě, mnohem širší. Na výstavě je představen soubor fotografií z roku 1939 z její osamocené cesty na kole napříč Amerikou z východu na západ.
Ruth Orkin: Americká dívka v Itálii, 1951
Foto jen tak z výstavy
Druhá současná výstava v prostorách nadace je věnována další americké fotografce Carolyn Drake, která je laureátkou ceny Prix HCB za rok 2021. Představuje pod názvem MEN UNTITLED svoji novou fotografickou sérii, zkoumající její vztah k ideálům mužnosti v americké kultuře, a to jak introspektivním, tak i dokumentárním (často docela obnaženým) způsobem.
Z výstavy Carolyn Drake
Nadace sídlí v jednom z typických starých domů v rue des Archives, do které se otvírá velkou výlohou a průjezdem. Za ním se ze starého dvora vstupuje do knihkupectví a teprve poté do samotné galerie. Ta je rozložena v přízemí nové budovy, v jejichž horních patrech se nachází sídlo nadace. V loňském roce byl pod galerií ze starého sklepa vybudován nový komorní sál.
Průhled ze vstupního dvora se starou kamennou studnou do rue des Archives
Druhý dvůr s přístavbou se dvěma výstavními sály
Knihkupectví nadace je rájem pro milovníky fotografie. Seženete tady nejen kompletní vydání všech knih Henriho Cartier-Bressona a Martine Franck, ale také dalších světových fotografů – včetně našeho Jindřicha Štreita nebo Josefa Koudelky.
Fondation Henri Cartier-Bresson, 3. obvod, 79 rue des Archives
Při své cestě do Meaux jsem se dočetla, že na stejné trase vlaku leží i další hezké městečko – Château-Thierry. Vůbec jsem netušila, co od něj můžu očekávat a jaké to tam je, ale protože mi v pozdním odpoledni zbyl čas a za chvíli měl jet vlak, neváhala jsem a rovnou jsem se tam vydala. A nestačila jsem se divit.
Place de l´Hôtel de Ville s hradbami, za nimiž leží zřícenina hradu, ke které vede z náměstí příkré schodiště. Vpravo leží místní radnice, vlevo protestantský kostel a před ním tržnice ve stylu art-déco.
Městečko Château-Thierry leží v údolí Marny na úpatí vinic (protože tady už jsme v oblasti Champagne). Nese jméno podle původního středověkého hradu, který byl podle pověstí vězením předposledního merovejského krále Thierryho IV., kterého zde údajně uvěznil Charles Martel1, faktický vládce Francie v 8. století. To vše je ovšem jen neověřená a nepotvrzená lidová historie. Naopak je prokázáno, že opevněný hrad byl založen v 9. století hrabaty z Vermandois a přestavěn ve 12. a 13. století hrabaty z Champagne a následně králem Filipem IV. Sličným, kterému hrad připadl po sňatku s champagnskou princeznou Jeanne de Navarre v roce 1285. V následujících stoletích hrad využívali další francouzští panovníci a to až do poloviny 17. století, kdy ztratil status královské rezidence, přestože zde několikrát pobýval Ludvík XIII. V době Francouzské revoluce byl hrad prohlášen za národní majetek a protože po zabavení neměl využití, stal se prakticky zdrojem kamene pro další stavby ve městě. Zkázu pak dokonali Napoleonovi vojáci dalším bouráním budov a snížením hradeb, které celý ostroh obepínaly. V polovině 19. století se zřícenina stala majetkem obce, která ji upravila, osadila stromořadím a zpřístupnila. Od roku 1932 je zapsána na seznamu památek.
V městečku se v roce 1621 narodil slavný bajkař Jean de La Fontaine, kterému je věnováno muzeum, sídlící v jeho rodném domě. Krásná stavba ze 16. století je momentálně v rekonstrukci a muzeum je až do roku 2025 zavřené. Po jeho znovuotevření budou mít návštěvníci zase možnost obdivovat nejen rukopisy a jiné dokumenty slavného básníka, různé rytiny, ilustrace a umělecké předměty, ale také La Fontainovu původní pracovnu. Městečko je na svého rodáka velmi pyšné a jeho připomínky tady najdete prakticky na každém kroku.
Na náměstí place de l´Hôtel de Ville se prolíná několik stavebních slohů. Kromě radnice, postavené na konci 19. století jako mnoho dalších radnic ve Francii podle typického (a částečně typizovaného) vzoru, inspirovaného renesancí, zde najdeme neogotický kostel, který byl postaven v roce 1924 americkou reformovanou církví jako památník vojáků její církve, kteří zemřeli na francouzské půdě během jejich angažmá po boku spojenců v letech 1917-1918. Na opačné straně náměstí, čelem ke kostelu, pak leží divadlo ve stylu art-déco z 20. let minulého století, s repertoárem, za který by se nemusela stydět žádná pařížská scéna.
Pod náměstím se kříží dvě nejvýznamnější historické ulice – Grande rue, která vede k La Fontainově muzeu, a rue du Château, která stoupá oklikou přímo k vstupní bráně bývalého hradu. Po ní jsem se vydala i já.
Ulice je jednou z nejstarších ve městě. Stojí v ní nejen celá řada historických domů, ale také rozlehlá nemocnice, kterou zde podle vzoru pařížského špitálu Hôtel Dieu založila v roce 1304 Jeanne de Navarre. Nemocnice byla spravována postupně několika církevními řády (z nichž nejdelší dobu zde strávily augustiniánky) a sloužila, samozřejmě po veškerých přestavbách a úpravách, ke kterým během staletí docházelo, až do 80. let minulého století, kdy v ní bylo vybudováno muzeum – a to ne ledajaké. Nacházejí se v něm památky na dobu samého založení špitálu, a dokonce i na dřívější dobu, neboť první zmínky o nemocniční péči v tomto místě sahají až do 12. století, a dále různé dokumenty, facsimilie, malby, sochy, fotografie, textilie, nábytek a další předměty ze všech epoch, kterými nemocnice prošla, včetně pokladu z vlastnictví augustiniánského řádu. Za prohlídku by určitě stály i samotné historické prostory muzea. Já jsem, bohužel, do města přijela tak pozdě, že už bylo muzeum zavřené, takže se sem jednou ještě určitě vrátím.
Špitál s kaplí ze 17. století
Nad nemocnicí pokračuje ulici stále do kopce. Je lemována historickými domy, z nichž některé procházejí rekonstrukcí, jiné ji už mají za sebou a další na ni teprve čekají. U těch je výhodou to, že se bez problému dostanete dovnitř, až na dvůr, který přiléhá svou zadní částí k hradbám.
Jedním z domů, které jsou, aspoň prozatím, přístupné, je i bývalé kancléřství. Sídlilo v budově ze 16. století, která patřila rodině La Fontainových. Když projdete průjezdem, dostanete se na pohádkový dvůr se zadním traktem, kterému dominuje kulatá věž, s několika tajemnými starými dveřmi, kamenným schodištěm, končícím nízkými dveřmi, dalším schodištěm s tepaným zábradlím, a se zdmi, porostlými psím vínem. A pozor, takových domů a dvorů je v ulici mnohem víc.
Bývalé kancléřství v domě La Fontainových
Ulice nás přivede až na vrcholek, odkud se na jedné straně svažuje ke staré městské bráně Saint-Pierre, a na druhé straně stoupá ke vstupu do hradu, do kterého se prochází mezi mohutnými zdmi brány Saint-Jean. Světlý dům vlevo za lucernou patřil Charlesi de La Fontaine, synovi slavného bajkaře. Na druhé straně u městské brány leží botanická zahrada Riomet, která sice měla být ještě otevřena, když jsem k ní přišla, ale zkrátka nebyla.
Městská brána Saint-Pierre a za mřížovou brankou vpravo vstup do botanické zahrady Riomet
Brána Saint-Jean
Jak už jsem psala, z hradu toho moc nezbylo. Dnešní zříceniny jen napovídají, kde asi hrad stál, jak byl rozlehlý a částečně i to, jaká byla dispozice jednotlivých budov i místností v nich. Většina prostoru je osázena stromy a centrální plocha je obehnaná dřevěným plotem, za kterým sídlí místní sokolníci. Orli a sokoli z Château-Thierry jsou proslaveni a ve dnech, kdy je chovatelská stanice otevřena (v létě denně kromě pondělí a úterý), je o ni velký zájem. Pořádají se zde různé předváděcí akce, představení a ukázky výcviku dravců. Já jsem je, samozřejmě, tak pozdě večer už neviděla, jen zdálky trochu slyšela, ale nakonec jsem byla raději, protože jsem aspoň byla na celém hradě skoro sama.
Pohled na bývalý prostor hradu, vpravo plot výcvikového centra sokolníků
Výhled z hradeb – pohled na hlavní náměstí s věží radnice a kostela, za nimi je v pozadí vidět Marna
Cesta po vrcholku vás přivede až ke zřícenině jedné z hradebních věží. Tudy se dá sejít po schodišti dolů pod hradby. Vede podél nich cesta, která obkružuje celý areál. Přímo pod schodištěm pak najdete lavičky a také růžovou zahradu.
Vstup na schodiště, vedoucí pod hradby. Všimněte si té hranaté stavby vzadu na obzoru vpravo od kostelní věže – je to památník, o kterém tady ještě bude řeč
Pod hradbami
Ta růžová růže vpravo je místní unikát. Byla vypěstována právě tady ke 400. výročí narození Jeana de La Fontaina a je po něm pojmenována. Stejně vzácných je i dalších čtyřicet osm variant, vypěstovaných místními zahradníky a pojmenovaných po slavných historických osobnostech. V září už jich moc nekvetlo, takže další cestu si sem musím naplánovat třeba na červen.
Z růžové zahrady můžete sejít po schodech dolů k radnici a za náměstím zahnout doprava do Grande rue, nebo jít horem po cestě pod hradbami, která vás přivede až k La Fontainově muzeu.
Grande rue
Grande rue je hlavní obchodní ulicí starého města. Kromě spousty obchodů a kaváren a restaurací tady stojí u řada sloupů, připomínajících La Fontanovy bajky – s postavičkami a s obsahem těch nejznámějších. Ulice končí na křižovatce a dál pokračuje jako rue de La Fontaine. Vede rovnou k Musée Jean de La Fontaine. Hned vedle něj pak stojí bývalý klášter minoritů – Menších bratrů Františkánů, ve kterém je dnes městská knihovna (taky už byla zavřená, ale i zvenčí vypadal areál moc pěkně).
Vlkovi z bajky o vlkovi a beránkovi tady sice chybí hlava, ale poškozené byly skoro všechny sloupy, které jsem viděla
Musée Jean de La Fontaine
Právě v tomto krásném domě z roku 1559 se v roce 1621 narodil Jean de La Fontaine a byl pokřtěn v nedalekém kostele Saint-Crépin. Dům získal jeho otec Charles, kterému údajně velmi záleželo na tom, aby se dostal mezi městskou smetánku. K tomu mu měla napomoci koupě sídla na tehdejší rue des Cordeliers, dnes přejmenovaná na rue Jean de La Fontaine, která byla odedávna lemována bohatými rezidencemi, těžícími z blízkosti hradu.
Jean de La Fontaine prodal svůj rodný dům v roce 1676, když mu bylo 55 let, aby splatil své dluhy. Následně měl dům různé vlastníky, a to až do své přeměny na muzeum v roce 1876. Dům je zapsán jako historická památka a společně s muzeem je součástí sítě domů spisovatelů a literárního dědictví v regionu Hauts-de-France.
Kostel Saint-Crépin, kde byl La Fontaine 8. července 1621 pokřtěn, si v žádném případě nenechte ujít. Se svojí třicet šest metrů vysokou zvonicí (na kterou se dá vyjít, pokud přijdete v rozumnou dobu a ne jako já) a klasickou vnitřní klenbou je klenotem francouzské pozdně gotické architektury. První zmínka o něm se objevuje v papežské bule z roku 1155, ale přestože jeho chór pochází ze 13. století, základy dnešní podoby byly položeny až při přestavbě v letech 1487 až 1520, kdy byl zvětšen na téměř dvojnásobnou velikost oproti původnímu stavu.
Je jediným katolickým kostelem v Château-Thierry, ačkoli ještě za Ancien Régime zde byly tři. Saint-Crépin se tehdy nacházel za hradbami města a jeho farnost sloužila pro obyvatele předměstí. Městským kostelem se stal až po zboření hradeb a především poté, co dva z kostelů byly zničeny po Francouzské revoluci po prodeji národního majetku v roce 1793. Saint-Crépin byl tehdy proměněn na skladiště obilí a ke svému náboženskému účelu se vrátil až v roce 1804.
V kostele je několik cenných vyřezávaných dřevěných prvků – jednak je to kazatelna a točité schodiště na kůr, ale především původní varhanní skříň z 15. století (samotné píšťaly se nezachovaly). Nezachovaly se ani původní vitráže, které jsou nahrazeny moderními z 20. století.
Když vyjdete z kostela severním vchodem, dostanete se do této starobylé uličky
Historické centrum města leží na břehu Marny a částečně i na ostrově, který zde řeka vytváří. Nejvýznamnější památkou na ostrově je věž Balhan, která je jedinou zachovalou částí bývalého městského domu s kaplí, ke které vede ve věži schodiště. Bohužel fotky věže jsem si omylem smazala, ale nějaké najdete aspoň v odkazu nahoře. Leží pod radnicí v rue Général de Gaulle, která vede z centra přes ostrov a k nádraží. Z ulice však její impozantní vrchol se dvěma přisazenými kulatými věžičkami moc vidět není – musíte kvůli ní do úzkého průchodu.
Stejně tak se mi podařilo omylem smazat i fotku monumentálního Amerického památníku, kterou jsem vyfotila z břehu řeky, odkud je dobře vidět, přestože leží ve svahu kus za městem. Připomíná americké oběti druhé bitvy na Marně v roce 1918, kde Američané bojovali po boku spojenců. Leží na kótě 204, která byla přímo místem bitvy, v níž mnoho amerických vojáků zemřelo. Jsou pochováni, společně s padlými v dalších bitvách na Marně, na velkém americkém hřbitově v nedalekém Belleau. Na spodní fotografii je vidět směr umístění pomníku – leží někde za stromy na tom kopci, ke kterému vede cesta kolem řeky. Z opravdu velké dálky ji uvidíte i na jedné z horních fotografií z hradeb.
Na nábřeží přímo u mostu najdete v moderní stavbě s nápisem Maison de l´amitié franco-americaine turistické informační centrum, kde vám dají zdarma mapku městečka a spoustu zajímavých informací. Na to, že má Château-Thierry jen asi 16 tisíc obyvatel, památek je tady nepočítaně a dokážu si klidně představit, že bych tu strávila celý den. Stihnout se to však dá i s prohlídkou Meaux za jeden den, pokud vyrazíte ráno dostatečně brzy. Jen pozor, ať nedopadnete jako já – nenapadlo mě, že už nejsem v kraji Ile-de-France a v Meaux jsem do vlaku nastoupila jen s Navigem. To, že jsem polovinu cesty jela načerno, jsem zjistila až po vystoupení na nádraží v Château-Thierry. Pokud byste tedy jeli jako já, můžete jet na Navigo do Nanteuil Saacy před hranici Ile-de-France, pak musíte mít jízdenku za 4,60 eur (ale pozor, ne všechny vlaky v Nanteuil Saacy zastavují, pokud pojedete něčím, co jede přímo, musíte platit už z Meaux).
Jak se tam dostat: vlak Transilien z Gare de l´Est jede skoro každých 15-20 minut
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.