Jednou z největších kulturních událostí letošního podzimu v Paříži je, kromě včerejšího programu k otevření katedrály Notre-Dame a současné výstavy o surrealismu, také výstava impresionisty Gustava Caillebotta. Připravilo ji Musée d’Orsay jako připomínku 130. výročí úmrtí tohoto pařížského umělce. Výstava s názvem „Malovat muže“ vyzdvihuje mužské postavy, které byly Caillebottovým oblíbeným tématem a které zpracoval na velkém množství svých obrazů. Na výstavě je k vidění téměř sedmdesát Caillebottových pláten, včetně těch nejvýznamnějších a neznámějších, z nichž některé jsou zapůjčeny z muzeí v Los Angeles a v Chicagu, a také jeho pastely, kresby, fotografie a archivní dokumenty.
Asi nejobdivovanější obraz na výstavě. Pařížská ulice, 1877.
Caillebotte ve svém realistickém přístupu zachycoval muže ve svém bezprostřední okolí, od svých přátel v kavárnách a salónech nebo na balkónech pařížských činžáků, chodců na ulici a dělníků, až po sportovce nebo námořníky, včetně scén každodenního života a různých společenských a intimních činností v jejich domovech. Mužskými postavami a jejich společenskou rolí byl při své tvorbě fascinován více než ženskými figurami.
Kromě této přehlídky vystavuje Musée d´Orsay dočasně v jednom ze sálů ve stálé expozici i všechna díla z Caillebottovy pozůstalosti, skládající se z pláten jeho přátel a vrstevníků. Tato prezentace připomíná otevření tzv. Caillebottova sálu v Musée du Luxembourg v roce 1897, a nabízí díky jeho sbírce, kterou tehdy odkázal státu, ucelenou vizi umělcova příspěvku k impresionismu a moderně.
Otevřeno úterý až neděle 9 – 18 hodin, ve čtvrtek do 22 hodin ( od 18 hod je vstupné 10 eur a taky tam už není takový nával)
Vstupné 14 eur
Vzhledem k tomu, že je o výstavu velký zájem, doporučuji koupit vstupenku přes internet TADY, i když je to o 2 eura dražší. Pokud by bylo vyprodáno (jako se to stalo mně), pořád ještě se dá vystát fronta (čekala jsem při čtvrtečním večerním otevření po 18 hodině jen asi 15 minut).
Při svých procházkách po Montmartru jste už možná narazili na jednu z těch starých úzkých uliček, které tady vytvářejí tu pravou romantickou a starodávnou atmosféru. Ulička, o které budeme mluvit dnes, leží na odvrácené straně Montmartru (odvrácenou stranou mám na mysli tu klidnou, kde nepanuje turistické šílenství) a spojuje avenue Junot a rue Lepic. Průchozí ulička byla ještě před lety veřejná a dalo se jí procházet, jenže její stav byl kvůli opilcům a feťákům takový, že obyvatelům došla trpělivost, požádali si o možnost uličku uzavřít a netrvalo dlouho a oba její konce byly ohrazeny mříží. Přesto však je občas možné se do ní dostat – a pokud se vám to nepodaří, od toho jsem tady já, abych vám ji ukázala.
Uprostřed uličky stojí velký, břečťanem porostlý balvan, kterému se od nepaměti říká „skála čarodějnice“. V domě hned u skály totiž prý kdysi žila stará zlá žena, které děti z okolí začaly říkat čarodějnice (la sorcière). Podle ní proto začali nazývat i dům, potom skálu a nakonec celou uličku.
Ulička je se svým balvanem a kousky přírody v přilehlé zanedbané zahradě posledním pozůstatkem toho, jak to tady vypadalo ještě na konci 19. století, kdy byla tato část Montmartru zarostlá divokým houštím, ve kterém si chudí lidé stavěli domky a přístřešky ze všeho, co jim přišlo pod ruku. Tehdy se této oblasti říkalo Maquis a psala jsem o ní podrobněji už v jednom ze starších článků, ve kterém najdete pro představu i staré fotografie.
Dnes najdete přímo u balvanu vstup do zahrady jednoho z nejméně viditelných a nejméně známých pařížských hotelů. Má jen pět apartmá a patří mezi ty luxusnější. Pokud si ale na jeho terase dáte skleničku nebo kávu, můžete si pak jeho veřejné prostory prohlédnout cestou na toaletu. Jen se nesmíte divit, že se vám pod nohama budou plést slepice – ty jsou tady totiž doma.
Kromě hotelu je v uličce už jen pár dalších domů, utopených v zeleni. Jedním ze zelených koutů je tady i hřiště na pétanque, na kterém sídlil desítky let jeden z nejstarších pařížských sportovních klubů. Minulý čas „sídlil“ je zde na místě, protože po několika letech boje a petic, kdy se klub poté, co dostal z prostor výpověď, snažil dohodnout s městem, které je vlastníkem pozemku, byli hráči letos v říjnu z klubovny i hřiště násilně vystěhováni. Na pozemku by teď měl vyrůst přístavek právě vedlejšího hotelu.
Hřiště letos v září, kdy hráči ještě doufali, že zde budou moci zůstat. V říjnu už bylo všechno jinak.
Ulička se na svém konci směrem k rue Lepic prudce lomí a spadá dolů prudkým schodištěm. Z jeho vrcholku se dá nad střechami domů zahlédnout Eiffelovka. Dole za vámi zapadne brána a ze starosvětského původního Montmartru se dostanete opět mezi turistické výpravy, které míří dolů mezi davy kolem rue des Abbesses.
… si můžete v těchto dnech připadat v Jardin des Plantes, v pařížské botanické zahradě. Pokud jedete před Vánoci do Paříže s dětmi, zkuste je sem vzít. Jako každoročně v posledních letech, i letos se tady zabydlela světelná show s obrovskými zvířecími figurami, kterými jsou letos dinosauři, brontosauři, stegosauři a další a další -sauři, a také ohromné pestré ryby a jiné mořské potvory. Je to plastové, barevné, pestré, kýčovité a nevkusné, ale děti i část dospělých to milují. Vánoce jsou tak jako tak mírný kýč, tak proč se nepokochat i tímto.
Podobné čínské zvěřince z umělé hmoty jsou v posledních letech v módě, koneckonců, máme ho i v pražské zoologické zahradě. Stejně jako všude jinde, i ten pařížský se rozsvěcuje až po soumraku. Taky si za to připlatíte – zatímco přes den se na figury můžete podívat zadarmo, od 18 hodin zaplatíte vstupné.
Pokud místo večerního placeného představení zvolíte jednoduchou prohlídku za denního světla, můžete využít i další atrakce. Děti zde najdou typický pařížský kolotoč, na kterém se ovšem místo na konících svezou na dinosaurech, nebo stánek s občerstvením. Tím však zajímavosti ještě nekončí. Hned při hlavním vstupu od nábřeží leží i malá zoologická zahrada nebo na opačném konci Velká galerie evoluce s celou řadou vycpaných zvířat. Zajímavé jsou také historické skleníky s tisícovkami exotických a tropických rostlin a pro opravdové nadšence i Mineralogické muzeum.
No a pokud byste se chtěli jen tak procházet v části zahrady, kam tato atrakce nedosáhla, můžete zkusit hledat hejno zelených papoušků, kteří se v zahradě v posledních letech úspěšně množí a které najdete lehce podle hlasitého skřehotání, nebo se zastavit u posledních kvetoucích růží, které přežily i sněžení a mírný mrazík z minulého týdne.
Vlevo vzadu za plastovým jínanem dvojlaločným je vidět budova Velké galerie evoluce
Jardin des Plantes, 5. obvod, place Valhubert nebo rue Geoffroy-Saint-Hillaire
Zahrada je otevřena denně od 8 do 17,30 hod (v této roční době, v létě je otevřena déle), vstup zdarma
Expozice Jurassique en voie d’illumination trvá do 19. ledna 2025
Otevřena je od středy do neděle, od 18 do 22 hodin (24. prosince je zavřeno), vstup na večerní představení jen od vchodu z place Valhubert
Vstupné: dospělí 18 eur, děti od 3 do 12 let 15 eur, do 3 let zdarma. Vstupenky se kupují výhradně přes internet.
Expozici je možné vidět bez světelných efektů i během dne v rámci návštěvy zahrady.
15. dubna 2019 jsme všichni sledovali prakticky v přímém přenosu, jak katedrálu Notre-Dame-de-Paris zachvátil požár, při kterém několik hodin hořely její starobylé zdi a historický krov, a jak se nakonec zřítila věžička z 19. století, navržená architektem Viollet-le-Ducem. Všichni jsme v šoku nad těmi hrůznými záběry přemýšleli, jestli a jak se podaří napravit škody a kdy bude možné katedrálu znovu navštívit.
Dnes je ten den blízko. Díky práci architektů a zručnosti stovek řemeslníků bude katedrála Notre-Dame znovu otevřena už za necelé dva týdny. Práce v interiéru jsou téměř dokončeny, ale venkovní lešení na katedrále ještě nějaký čas zůstane, než budou kompletně dokončeny i restaurátorské práce na exteriéru.
Chrámová vrata se poprvé otevřou 7. prosince 2024, kdy proběhne oficiální inaugurace, jejíž součástí bude předání Notre-Dame z rukou státu, který katedrálu vlastní, jejímu správci, jímž je katolická církev. Při liturgickém obřadu bude slouženo Te Deum, Magnificat a nakonec nešpory. Při této příležitosti budou také znovu zprovozněny zrestaurované varhany.
Bohoslužba, kterou bude sloužit pařížský arcibiskup, se uskuteční 7. prosince pozdě odpoledne za přítomnosti prezidenta republiky, který společně s pařížskou diecézí na tuto událost pozval velký počet hlav států a vlád. Přítomni budou také mecenáši, kteří se o restaurování zasloužili, zástupci všech pařížských farností, členové katedrální kapituly a pařížské duchovenstvo.
Po bohoslužbě bude od 21 hodin následovat umělecký pořad, který připravila francouzská televize a který bude vysílán do celého světa. Předpokládám proto a doufám, že aspoň část ho bude k vidění i v naší televizi.
Symbolicky 8. prosince, a tedy na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie, je na 10.30 hodin naplánována zahajovací mše se svěcením oltáře, kterou bude sloužit pařížský arcibiskup a které se zúčastní opět prezident republiky. Veřejnost bude moci mši sledovat na obřích obrazovkách před katedrálou.
Znovuotevření pak bude od 8. do 15. prosince pokračovat tzv. oktávou: každý den proběhne slavnostní bohoslužba se zvláštním tématem. I když bude katedrála pro veřejnost otevřená už od večera 8. prosince, během tohoto prvniho týdne budou platit časová omezení vstupu podle konaných obřadů, a proto bude otevřeno pouze následovně: v neděli 8. prosince od 17.30 do 22.00 hodin, od pondělí 9. prosince do pátku 13. prosince od 15.30 do 22.00 hodin, sobota 14. prosince a neděle 15. prosince od 15.30 do 20.00 hodin.
Od 16. prosince se Notre-Dame opět otevře volně všem věřícím a návštěvníkům od 7.45 do 19 hodin. Mše se budou konat ve všední dny v 8, 12 a 18 hodin, v sobotu v 8.30, 12 a 18 hodin, v neděli a ve svátky v 8.30, 10, 11.30 a 18 hodin. I přes nedávné diskuze o možném zpoplatnění bylo nakonec rozhodnuto, že vstup zůstane i nadále zdarma.
Otevíraci doba platí zatím ovšem jen pro jednotlivce a rodiny. Skupiny poutníků budou v katedrále přijímány až od 1. února 2025 po předchozí registraci (už je údajně zaregistrováno čtyřicet tisíc poutniků), a kulturní a školní skupiny s průvodcem až od 9. června 2025.
Vzhledem k tomu, že se ročně očekává 15 milionů návštěvníků, připravuje správa katedrály internetový systém rezervací na časové úseky. Jednotliví návštěvníci si budou moci zarezervovat časový slot dva dny předem, den předem nebo v den samotný. Rezervační systém bude spuštěn kolem 1. prosince 2024 na oficiálních stránkách katedrály .
Možnost přijít na prohlídku bez rezervace zůstane sice zachována, bude ale potřeba se připravit na dlouhé čekání ve frontě.
V těchto dnech je také nově ke stažení mobilní aplikace (IOS i Android) s informacemi ve francouzštině, angličtině a španělštině o prohlídkových trasách pro různé skupiny návštěvníků.
Jen kousek pod Montmartrem se v rušné rue des Martyrs skrývá za kovanou bránou krátká soukromá ulička, tvořená dvěma řadami historických domů. Má tvar do L a její kratší křídlo vede do rue Victor Massé.
Ulička vznikla kolem poloviny 19. století na místě paláce, který patřil Chrétienu-Guillaumovi de Malesherbes (1721-1794), advokátu Ludvíka XVI., který byl, kromě jiného, také ochráncem a zastáncem Diderota a velkým podporovatelem vzniku jeho Encyklopedie. Ani jeho neminul osud těch, kdo před Francouzskou revolucí pracovali pro panovníka. Stejně jako král, kterého obhajoval dokonce i před revolučním tribunálem, nakonec i on zemřel na popravišti – jen o rok později. Jeho dům byl během revoluce zabaven radnicí Montmartru a následně zbořen.
Ulička, která o několik desetiletí později vznikla na takto uvolněném jeden a půl hektarovém pozemku, dostala poté jeho jméno. Vznešené a malebné domy sem, do nově vznikající módní intelektuální čtvrti, pojmenované Nouvelle Athènes, přilákaly nejen šlechtice a bohaté měšťany, ale také některé umělce, především herce a malíře. I dnes jsou v domech stále převážně soukromé byty, ale jsou tu umístěny i různé kanceláře a agentury.
Asi nejkrásnějším domem je tu pitoreskní stavba číslo 9. Je sice zrovna právě teď pod lešením kvůli rekonstrukci, ale nejkrásnější část fasády je už zrestaurovaná a můžeme si ji prohlédnout v plně obnovené kráse.
Dům si nechal postavit v roce 1856 malíř Pierre-Jules Jollivet (1794-1871), který se zabýval především zobrazováním historických témat. Jako velký propagátor tehdy nově objevené smaltované malby na lávových tabulích vytvořil na fasádě svého domu touto technikou sérii kopií slavných uměleckých děl minulosti, včetně Michelangelova nebo Raffaelova. Stejný způsob malby pak použil i na svém nejkrásnějším a nejznámějším díle v Paříži – výzdobě portika kostela Saint-Vincent de Paul, kde vytvořil velké polychromované panely ze smaltovaného lávového kamene, představující výjevy ze Starého a Nového zákona.
Zvláštní historii má také tento dům číslo 12. Od roku 1936 v něm sídlilo ústředí Francouzské sekce Socialistické internacionály, přejmenované v roce 1969 na Francouzskou socialistickou stranu (šlo vlastně o obnovu této strany, protože existovala už na začátku století, ale v roce 1911 zanikla). Ačkoliv se socialisté z tohoto sídla v roce 1971 odstěhovali, v roce 1979 z něj načerno vysílalo jejich pirátské rádio, což vedlo ke skandálu, v němž byli obviněni dva tehdejší nejvyšší představitelé socialistů François Mitterrand a Laurent Fabius. To bylo ovšem ještě předtím, než se ten první stal prezidentem republiky a ten druhý jeho ministrem pro státní rozpočet.
Dům má dodnes socialistický nádech – sídlí v něm Nadace Jeana Jaurèse, jejímž cílem je propagace dělnického a socialistického hnutí. Ostatně, Jean Jaurès byl v roce 1905 zakladatelem právě té původní socialistické strany.
Číslo 16 (nahoře vlevo) je po pečlivé rekonstrukci, ale nahoře nás překvapí nadstavba v úplně jiném stylu.
Nárožní dům s názvem Villa Clara byl postaven v roce 1857 pro architekta Jacquese Amoudru. Na jeho růžové fasádě vynikají bílé medailonové profily. Rohová rotunda a novogotická strážní věž, přilepená k boku stavby, jsou kuriózní směsicí stylů, ztělesňujících architektonický eklektismus.
Kromě dávných historických osobností, které v této uličce žily, stojí za připomenutí i osobnosti nedávných dob. V čísle 3 v minulosti působila malá porodnice, ve které se narodili dva slavní zpěváci, respektive zpěvák a zpěvačka, oba nedávno zesnulí. Toho prvního, který dostal při narození jméno Jean-Philippe Smet, jsme znali pod jménem Johnny Hallyday, zatímco ta druhá, neméně slavná, se jmenovala Françoise Hardy. A pro pořádek – narodil se tady také malíř Bernard Buffet.
Nenápadný vstup bývalé porodnice – Kliniky Marie-Louise
Jak už jsem psala nahoře, ulička je uzavřená mříží, ale jako vždy v takových případech stačí jen chvíli počkat, než bude někdo vcházet či vycházet. A pokud by se vám nechtělo čekat, můžete si přímo na rohu Cité Malesherbes a rue des Martyrs aspoň prohlédnout překrásné květinářství.
Východ do rue des Martyrs s květinářstvím na rohu
9. obvod, Cité Malesherbes (vchod 59 rue des Martyrs nebo 22 rue Victor Massé)
Až do 23. listopadu 2024 si můžete v budově filmové Nadace Jérôme Seydoux-Pathé prohlédnout výstavu, pořádanou k 10. výročí otevření této nadace, která je věnovaná italskému architektu Renzovi Pianovi. Výstava si klade za cíl vzdát hold jeho vizi ideálního města a seznámit veřejnost s architektonickou kanceláří tohoto slavného janovského architekta, kterou založil pod názvem „Building Workshop“ v roce 1981, a především s jeho stopami, které zanechal v Paříži.
Výstava vypráví příběh architektovy cesty při navrhování projektů od procesu tvorby, prezentované kresbami a skicami, až po modely návrhů a samotných staveb a jejich zasazení do rámce města a jeho struktury a sousedství. Můžeme zde proto vidět nejen počáteční návrhy, ale i podrobné plány, makety, fotografie z průběhu stavby a dokumentaci o jejich dokončení.
Asi nejslavnější stavbou janovského architekta je známá stavba dodnes kontroverzního Centre Pompidou, které navrhl společně s Richardem Angersem a týmem dalších spolupracujících architektů včetně Jana Kaplického, a které vzniklo v letech 1971 až 1977. Právě Pianovým nápadem bylo zviditelnění a přiznání technologických prvků v podobě kostry budovy, vytvořené z barevného potrubí, vzduchových kanálů a vnějších eskalátorů.
Pianova původní maketa Centre Pompidou, která vyhrála architektonickou soutěž
Nahoře vidíme Pianovy vlastnoruční skici, dole fotografie z průběhu stavby (ty jsem přefotografovala z knihy o stavbě, kterou je možné si na výstavě prolistovat). Na první fotografii je vidět stavební jáma před zahájením prací, dále potom budova pod lešením s pracujícími dělníky.
Mezi další pařížské Pianovy stavby patří také projekt IRCAM (Institutu pro hudební a akustický výzkum a koordinaci), který leží v těsné blízkosti Centre Pompidou (ta cihlově červená budova vedle fontány Stravinski), několik projektů sociálního bydlení, vzdělávacích a kulturních institucí nebo nemocnice. Jeho dílem je i nedávno otevřená budova nového Justičního paláce v 17. obvodu a také samotné sídlo Nadace Seydoux-Pathé, kde se výstava koná. To vysvětluje, proč jsou Pianova díla prezentována v nadaci, která se jinak zabývá filmovým průmyslem.
IRCAM i se všemi suterénními prostory, které jsou umístěné nejen pod ním, ale hlavně pod place Igor Stravinski
Maketa Justičního paláce
Maketa vestavby kina Pathé Palace na boulevardu des Capucines
Maketa Nadace Seydoux-Pathé
Budova Nadace Jérôme Seydoux-Pathé leží ve 13. obvodu nedaleko place d´Italie. Renzo Piano ji umístil za historickou fasádu, která zůstala jako jediná z bývalého populárního divadla Gobelínů. Fasáda je památkově chráněná díky tomu, její výzdobu vytvořil v roce 1868 sochař Auguste Rodin. Ten zde zobrazil na štítu dvě ústřední postavy jako reprezentaci dramatu a komedie. Do vybouraného prostoru vložil architekt v letech 2008 až 2014 zvláštní objekt vejčitého tvaru, který je údajně inspirovaný mořským světem – podle vaší fantazie může představovat lodní trup, velrybu nebo obrovskou mušli. Šedá hliníková skořepina odkazuje na šedivé pařížské zinkové střechy. Vrcholek tohoto objektu, za kterým se v nejvyšším patře skrývá knihovna nadace, je překrytý polokulovitou skleněnou střechou, která sem přivádí dostatek světla.
Detail Rodinovy fasády, dole celkový pohled na průčelí s vykukující vestavbou
Při návštěvě výstavy si můžete kromě samotných exponátů prohlédnout první dvě patra budovy a suterénní kino, kde se promítá film o Pianových dílech, a také malou zahradu za vstupním prostorem, odkud se dá z kavárny pozorovat zadní část vložené stavby.
Pohled na vestavbu ze zahrady
Kavárna v zahradě
Bohužel se při této příležitosti nedostanete do knihovny a dalších prostor, které vidíte v mém článku, na který vede výše uvedený odkaz, ale můžete se příležitostně zúčastnit samostatné prohlídky celé budovy, která se koná vždy v sobotu ve 12 hod.
Fondation Jérôme Seydoux-Pathé, 13. obvod, 73 avenue des Gobelin
Otevřeno: od úterý do soboty od 14h do 19 hod (v sudé dny) nebo do 20,30 (liché dny)
Polská knihovna v Paříži, založená v roce 1838, představuje důležitou kulturní instituci, která uchovává exponáty a připomínky polské literatury a historie. Najdete ji v sídle Polské historické a literární společnosti, založené v roce 1866 a uznané již v témže roce císařem Napoleonem III. jako veřejně prospěšná. Společnost podporuje studium polské historie, literatury a umění, ale jejím cílem je také dialog mezi francouzskou a polskou kulturou a obecněji mezi kulturou zemí střední a východní Evropy na jedné straně a Západem na straně druhé.
Mezi její členy patřily postupně mnohé významné polské a francouzské osobnosti jako generál Jean-Marie de La Fayette, francouzský politik a historik Charles de Montalembert, hudební skladatel Frédéric Chopin, básník a spisovatel Adam Mickiewicz, spisovatel a básník Czesław Milosz, francouzský spisovatel André Gide nebo také Marie Sklodowska-Curie.
Průčelí sídla Polské knihovny a Polské historické a literární společnost
Prostory Polské historické a literární společnosti nabízí kromě knihovny i čtyři samostatné muzejní celky: Muzeum Adama Mickiewicze, Salon Frédérica Chopina, Muzeum Boleslase Biegase, a sbírku uměleckých předmětů, zahrnující umělecká díla z 19. a 20. století. Základním fondem jsou odkazy z vlastnictví polských emigrantů, které obsahují nejen literární sbírky, ale také archiválie, nejrůznější umělecká díla, fotografie i mapy. Jména hlavních mecenášů, kteří se zasloužili o založení a činnost Polské knihovny, jsou vyryta na pamětních deskách, umístěných v budově pod zobrazením jagellonského orla, který je symbolem knihovny.
Kromě toho pořádá knihovna krátkodobé tematické výstavy, věnované důležitým mezníkům polských dějin nebo významným osobnostem polské kultury a historie.
Prvním muzeem, umístěným v knihovně, bylo muzeum polského národního spisovatele a básníka Adama Mickiewicze, představitele polského národního romantismu. Muzeum, které bylo otevřeno 3. května 1903, zde vytvořil jeho nejstarší syn Władysław. Najdeme v něm, kromě jiného, i mnoho portrétů polské emigrace, většinou v podobě akvarelů, litografií, plastik nebo medailí. Mnohé z nich vytvořil francouzský sochař David d´Angers, kterého pojilo s Adamem Mickiewiczem dlouholeté přátelství. Je také autorem spisovatelovy busty, kterou vytvořil v roce 1835. Adam Mickiewicz se narodil v roce 1798, tři roky po pádu polského státu, a zemřel při plnění vlastenecké mise během krymské války v roce 1855. Po své emigraci do Francie vyučoval na Collège de France a snažil se i v cizině svými spisy a výzvami podporovat svobodu národů. V Paříži prožil skoro polovinu života.
V opačném křídle domu je umístěn Chopinův salon. Byl vytvořen z části exponátů Muzea Adama Mickiewicze a ze sbírek Historicko-literární společnosti, které se tohoto slavného polského pianisty a skladatele týkají. Mezi nejvýznamnější předměty patří portréty Chopina a jeho blízkých, jeho knihy, rukopisy, partitury a první vydání jeho děl. Asi nejdojemnějším exponátem je jeho posmrtná masky a odlitek levé ruky. Podoba salonu byla vytvořena v roce 2009 přesně podle akvarelu Teofila Kwiatkowského, který zobrazuje poslední Chopinův byt na Place Vendôme číslo 12.
V roce 1950 získala Historicko-literární společnost sbírku soch, kreseb, maleb, fotografií a dokumentů polského umělce Bolesława Biegase, který je společnosti odkázal ve své závěti s přáním, aby byly vystaveny ve stálé expozici. Byl zde proto vytvořen sál, věnovaný tomuto odkazu, ovšem vzhledem k bohatosti sbírky je prezentována jen její malá část, která nicméně tvoří důležité svědectví o tvorbě umělce a o jeho době. Přiznám se, že jsem o Biegasovi předtím nikdy neslyšela. Jen pro představu, jeho díla mi ze všeho nejvíc připomínají tvorbu Františka Bílka.
Expozice děl Boleslawa Biegase a děl jiných autorů jeho doby, které byly součástí jeho odkazu
Biegasova díla u vstupu do sálu, který je mu věnován
Sídlo Polské knihovny se nachází v centru města v historickém paláci na ostrově Ile Saint-Louis. Dům pochází ze 17. století a je typickou stavbou své doby, s točitým schodištěm, procházejícím středem domu přes všechna čtyři podlaží, se společenskými salony v přízemí a dvěma řadami menších místností v uličním a nádvorním křídle. Za domem leží malý dvorek, na kterém je vystaveno několik sochařských děl.
Návštěva Polské knihovny může být proto nejen vstupem do polské intelektuální atmosféry, ale současně také prohlídkou tohoto historického domu na nábřeží Seiny s vyhlídkou na pont de la Tournelle se sochou svaté Jenovéfy a na protější nábřeží quai de la Tournelle.
Výhled z oken 1. patra na most a nábřeží de la Tournelle. Na protější straně je v prosklené nástavbě rohového domu umístěna jedna z nejluxusnějších pařížských restaurací La Tour d´Argent.
Société Historique et Littéraire Polonaise – Bibliothèque Polonaise de Paris, 4. obvod, 6 Quai d´Orléans
Otevřeno: úterý až pátek od 14 do 18 hod
Vstupné: 7 eur, do 18 let zdarma, studenti a senioři 4 eur
Montmartre není jen Sacré Coeur a Place du Tertre, ale i spousta tichých míst, ležících pár kroků od turistických okruhů, kde nenarazíte na žádné japonské nebo čínské výpravy. Stojí za to si taková místa vyhledat a podívat se na ně, jsou určitě malebnější než obchody s turistickými suvenýry nahoře na kopci, kde se často nedá v davu ani projít.
Jedním z takových klidných míst je i Villa Léandre – není to vila v našem smyslu, ale úzká slepá ulička s domečky, které jako by se sem přenesly z londýnského Notting Hillu. Odbočuje z Avenue Junot, která obtáčí Montmartre ze západní strany. Villa Léandre je jedna z mála posledních podobných uliček tady na Monmartru, která je ještě veřejně přístupná, všechny ostatní v okolí už jsou soukromé a od hlavní ulice je odděluje mříž (to je případ i vedlejších dvou uliček, ze kterých přes mříže vidíme jen schody, ztrácející se v zeleni). Jen doufám, že při některé ze svých příštích cest nenarazím na mříže i tady.
Projekt z poloviny 19. století, do kterého se podíváme dnes, svou koncepcí dalece předběhl svoji dobu. Až mnohem později na něj navázali autoři všech dalších kolektivních domů a dělnických čtvrtí.
Jak napovídá název, za projektem stojí Napoleon, nikoliv však slavný vojevůdce, ale jeho synovec Charles Louis Napoleon, který vstoupil do dějin v roce 1848 jako první francouzský prezident tak zvané Druhé republiky s titulem „princ-prezident“. V roce 1852 se pod vlivem přílišného sebevědomí a špatných rádců prohlásil za císaře Napoleona III., ale jeho vláda byla svržena v roce 1870 poté, co byl zajat v prusko-francouzské válce během bitvy u Sédanu.
Peripetie a okolnosti jeho politické činnosti nás tady však zajímat nebudou. Podíváme se spíš na jeho aktivity, do kterých se pustil po svém pobytu v Londýně a Římě, kdy se rozhodl, že celou Paříž promění a učiní z ní moderní a zdravé hlavní město. To on pověřil barona Haussmanna, aby v letech 1852 – 1869 město kompletně přemodeloval a vytvořil z něj obrovské staveniště, na kterém zbořil nezdravé středověké čtvrti s úzkými klikatými uličkami a postavil moderní čtvrti kolem nově proražených širokých bulvárů, plných světla, čerstvého vzduchu a společenského života (upřímně, ono se v těch širokých ulicích taky lépe zasahovalo proti lidovým povstáním).
Kromě těchto známých velkých stavebních děl nechal Napoleon III. vytvořit v letech 1849 – 1852 i jedinečný dělnický kolektivní dům, první svého druhu v hlavním městě. Architekt Marie-Gabriel Veugny, na svou dobu značně avantgardní, navrhl v nově budované čtvrti v blízkosti tehdejších hradeb pod Montmartrem (kde tenkrát město končilo, ke zboření hradeb a k připojení Montmartru k Paříži došlo až v roce 1860), rozlehlou stavbu, kde bylo na čtyřech podlažích, propojených dvěma centrálními schodišti, rozmístěno osmdesát šest malých bytů, určených pro zaměstnance plynárny, která byla právě dostavěna poblíž.
V nejvyšším patře pod skleněnou střechou
Architekt se snažil, aby stavba nepřipomínala kasárna nebo věznici, a proto rozdělil projekt na čtyři části. Hlavní budova se skládala ze dvou částí, propojených schodišti a kovovými lávkami kolem středového společného prostoru, připomínajícího pavlač. Do dalších dvou částí, pojatých klasičtěji, se vcházelo z vnitřní zahrady. Velký důraz byl kladený na hygienu, možnost větrání a přímý přístup denního světla. Na každém patře byly umístěny čtyři toalety. Každý z bytů měl jeden pokoj a malou kuchyňku.
Obyvatelé měli k dispozici bezplatné návštěvy lékaře, jesle pro děti, prádelnu a sušárnu, pavilon se sprchami a dokonce i zahradu. Některé z bytů, s dražším nájemným, měly i možnost vytápění krbem. I přes všechny sociální vymoženosti se však projekt nesetkal s velkým nadšením dělníků, pravděpodobně nejen kvůli přísně vymáhaným hygienickým opatřením, ale hlavně kvůli tomu, že do komplexu existoval jen jeden vchod, hlídaný vrátným, a že zde byla nařízená večerka na dvaadvacátou hodinu.
O více než sto sedmdesát let později celý dělnický bytový komplex dále žije svým životem, s veškerým původním vybavením a v původní podobě (za celou dobu proběhla jen jedna částečná rekonstrukce v roce 2011). Od roku 2003 je Cité Napoléon zapsána na seznamu památek.
Díky systému lávek, po kterých se vstupuje do jednotlivých bytů, může denní světlo pronikat i do nižších pater
V prvním patře
Zahrada má uprostřed prázdnou a zarostlou kašnu a po straně nefunkční studnu, ale je poměrně dobře udržovaná. Po pravé a levé straně stojí v zeleni zbývající dvě menší budovy celého komplexu.
Pohled z ulice do průjezdu a do zahrady
Nároží budovy na rohu rue Marguerite de Rochechouart a rue Petreille s řadami oken jednotlivým bytů
Jak je vidět nahoře, vstup do domu je chráněný mříží, ale dovnitř i ven pořád někdo chodí. Když chvíli počkáte, bez problému se dostanete dovnitř (vrátný tam už dávno není). Mně to trvalo asi tak dvě minuty. Doporučuji vypravit se na prohlídku spíš ve všední den dopoledne nebo brzy odpoledne.
Nedaleko radnice 18. obvodu s obrazy Maurice Utrilla, kterou jsme tady viděli minule, leží jedna z těch malých skrytých uliček, díky kterým je Paříž tak výjimečná. Málokdo ji ovšem zná – kvůli své odlehlé poloze zůstává mimo pozornost turistů i samotných Pařížanů a ani na internetu o ní nejsou skoro žádné zmínky. Pro svoje kouzlo a atmosféru však stojí při procházce Montmartrem za malou zacházku.
Passage des Cloÿs (pozor, nespleťte si ji s Impasse des Cloÿs, která leží nedaleko, je ještě užší, ale mnohem méně zajímavá) vznikla postupně kolem přelomu 19. a 20. století a dostala jméno podle přilehlé rue de Cloÿs. Je dlouhá asi sto metrů a je opravdu uzoučká, i proto, že ji lemují desítky květináčů a truhlíků. Svažuje se od rue Montcalme a končí u čísla 192 v rue Marcadet.
Ulička je ideálním místem pro ty, kteří hledají unikátní zážitky a chtějí objevovat Paříž i z jiného úhlu pohledu.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.