O všechnu tu zeleň se tady stará tento pán a protože ho potěšilo, jak jsme z té krásy byly nadšené, dal se s námi do řeči a dokonce se nechal při práci vyfotit.
Na podobné výpravy do dvorků je nejlepší brzké dopoledne, kdy se v domech uklízí, chodí listonoši a jezdí popeláři. Dveře bývají často otevřené.
4. obvod, 34 rue des Francs Bourgeois
Terasa nás přivede až k jižnímu křídlu Louvru, které nese jméno barona Denona, který se v 18. století zasloužil o organizaci Louvru jako muzea a je považovaný za zakladatele muzeologie, historie umění a egyptologie. Toto křídlo je zakončeno tzv. Flořiným pavilonem, který byl postavený v roce 1864 jako kopie původního pavilonu, zbořeného v době Napoleona III. Je zdobený sochami, jehož autorem je Jean-Baptiste Carpeaux. Socha s názvem Triumf Flory, který dala pavilonu jméno, je obrácená směrem k řece.
Před pavilonem se ještě zastavíme u sousoší, jehož autorem je Paul Landowski (vždycky si u jeho soch vzpomenu na jiného Pavla Landovského), francouzský sochař polského původu, který ho vytvořil v roce 1906. Sousoší se jmenuje Kainovi synové, ale nejsou to tak doslova synové, jako spíš potomci: zleva básník Jered, pastýř Jábel s býčí lebkou a kovář Tubalkain.
Když na samém konci před Louvrem sejdeme z terasy a přejdeme silnici, která se tady noří do podzemí, dostaneme se na nábřeží přímo před jižní křídlo Louvru. Tam můžeme obdivovat výzdobu a zase jiné a nové pohledy na Louvre.
Ulička má tvar Y. Jedno ze slepých ramen ypsilonu končí v malém parčíku.
V ateliéru v čísle 37bis pracoval kdysi Henri Matisse. Dnes tady funguje veřejný ateliér, který pořádá kurzy kreslení, sochařství a keramiky s názvem Terre et feu.
V uličce v minulosti bydleli a pracovali další malíři, jejichž jména nám toho dnes už moc neřeknou (např. August Leroux nebo Édouard Marcel Sandoz). I dnes tady však narazíme na velmi známá jména, například v jednom z ateliérů má svoji produkční společnost modelka Laetizia Casta.
Za povšimnutí stojí taky krásný cihlový dům s keramickými dekoracemi, který stojí v rue des Plantes téměř naproti vstupu do Villa d´Alésia
Jak se tam dostat: metro Alésia (linka 4)
Dům poznáme podle dvou starých výkladců s názvem asociace. Uvnitř najdeme informační kancelář, ve které dostaneme odborné informace o činnosti asociace (pořádá také prohlídky různých historických míst a domů a určitě některou z nich někdy příště vyzkouším) a můžeme si tady také koupit knihy o Paříži a její historii. Sympatické dámy také slouží jako průvodkyně domem, o kterém podají podrobné informace. Samozřejmě, že nejvíc mě zajímal gotický sklep, do kterého se sestupuje po příkrých kamenných schodech.
Jak je vidět, rekonstrukce sklepa s kamennou klenbou, nesenou šesti pilíři s geometricky zdobenými hlavicemi, stále pokračuje
V přízemí domu najdeme také vystaveny některé stavební prvky, které asociace zachránila z dalších staveb.
V zadní části přízemí potom najdeme dřevěné schodiště, které vede do prvního patra. Tady se dostaneme na miniaturní dvoreček, v podstatě trochu větší a lepší světlík, lemovaný dvěma krátkými kolmými křídly. Tady také vidíme staré hrázdění domu a ve výšce na jedné ze stěn i původní prevét.
Celý příběh domu a jeho záchrany mi připadá jako z pohádky. Nebýt vytrvalosti skupiny lidí, stála by v těchto místech betonová stavba, pravděpodobně ošklivá, jaké i v této staré části města často vidíme. Asociace Paris historique samozřejmě pokračuje ve své činnosti za záchranu dalších historických míst. O její činnosti si můžete přečíst na jejich stránkách TADY.
4. obvod, 44-46 rue François Miron
Jak se tam dostat: metro St-Paul (linka 1)
Když už se konečně člověk dostane dovnitř, uchvátí ho ze všeho nejdřív nádherné schodiště. (To, že na něm nikdo není, je díky tomu, že jsem z muzea večer odcházela mezi posledními a hlídači mi dovolili ještě jednu rychlou fotku – jinak přes den není šance, jak je schodiště plné). Schodiště a prostory kolem něj jsou tím nejhezčím místem paláce, jehož tepané zábradlí a štuky na stěnách stojí za to si prohlédnout podrobněji. Z obou stran podesty v prvním patře vedou vchody do výstavních sálů.
V muzeu jsem byla tentokrát už potřetí. Zatímco z první návštěvy v roce 1989 si toho moc už nepamatuji, z té druhé v roce 2004 jsem našla fotografie a tak se jen pro porovnání podíváme, jak to tam vypadalo tehdy a jak teď.
Fotit umělecká díla nemá moc cenu, protože i na internetu se dají najít reprodukce, které jsou mnohem kvalitnější, než vlastní fotky. Já to dělám vlastně jen tehdy, když narazím na něco výjimečného, a v posledních letech kvůli blogu. Tentokrát jsem vyfotila jen pár obrazů, které mě zaujaly, jako třeba tento dole ještě s nádechem impresionismu.
Jeanne (Ležící žena), 1901
Busta ženy, studie pro slavný obraz Slečny z Avignonu, 1907
Tři ženy u fontány, 1921
Zaujaly mě dva krásné portréty jeho první ženy, ruské tanečnice Olgy Chochlové – nahoře z roku 1918, dole 1923
Portrét Madame Rosenbergové a její dcery (1918). Uznejte, že to dítě se nesnažil moc zkrášlit.
Zatímco v sálech v prvním patře jsou vystavena rozměrnější plátna z prvních Picassových období, v novém patře pod střechou najdeme menší obrazy, některé grafiky a také fotografie. Najdeme tam například i fotku jednoho z Picassových ateliérů (v rue des Grands Augustins), se sochou muže s beránkem a bustou fotografky Dory Maar, se kterou Picasso žil v letech 1935-43, a která fotograficky zdokumentovala jednotlivé etapy tvorby jeho Guerniky (fotografie jsou v muzeu taky vystavené). Bustu můžete vidět v Paříži v parku vedle kostela Saint-Germain des Prés, podrobnosti o ní i o místě najdete TADY.
To není Picassovo umělecké dílo, ale židle z jeho ateliéru. Vlastně dnes už v hodnotě uměleckého díla.
Jen pro zajímavost, úplný vrcholek paláce a jeho krov. Jen to nešlo pořádně vyfotit kvůli davům.
V horním patře pod střechou je také vystavená Picassova sbírka obrazů jeho přátel. Tady nahoře Celník Rousseau. Ostatní obrazy jsem si tady už prohlédnout nestihla, protože i když jsem si na prohlídku muzea vyhradila dvě hodiny, nestačilo to. Zkrátka se tam budu muset vrátit.
Z horního patra se nám taky naskytne hezký pohled na dvůr paláce, těsně před uzavřením muzea prázdný.
Ještě nám k prohlídce zbyly suterénní prostory. Tady jsou obrazy, sochy i fotografie vystaveny v labyrintu klenutých chodeb.
Dlouhou chodbou se dostaneme suterénem také k tomuto krásnému točitému schodišti v nově přistavěné části, které nás přivede rovnou do zahrady, po rekonstrukci holé a nepříliš vábné. Původně tady v rámci rekonstrukce vyrostla kolem dokola nehezká kovová pergola, kterou ale loni na podzim museli po protestech památkářů odstranit.
Předzvěst jara i v ošklivém a studeném počasí
Ještě se na závěr podíváme na další zajímavou věc. Vybavení muzea, to znamená stoly, židle, lavice a hlavně svítidla, navrhl speciálně pro Picassovo muzeum Diego Giacometti, mladší bratr slavného sochaře Alberta Giacomettiho. Byla to jedna z posledních Diegových prací, zemřel v roce 1985, když se muzeum otvíralo. Tady dole najdete některé z jeho krásných květinových lustrů.
Musée Picasso
3. obvod, 5 rue Thorigny
http://www.museepicassoparis.fr
Jak se tam dostat: metro Saint-Sébastien Froissart (linka 8), Chemin Vert (linka 8) nebo Saint-Paul (linka 1)
Interiér kostela jsem si bohužel moc neprohlédla. Když jsem vešla dovnitř a udělala tuto první a jedinou fotku, vyběhl ze sakristie překvapený farář s tím, že je přes poledne zavřeno, on zrovna chtěl zadem odejít a zapomněl zamknout hlavní vchod. Když prý přijdu ve tři, osobně mě všude provede. Čekat víc než dvě hodiny se mi ale nechtělo a proto jsem se do kostela vypravila znovu až loni v létě, jenže omylem opět v poledne (někteří lidé jsou zkrátka nepoučitelní). Takže hlavní atrakci, vnitřek hlavní kupole s ohromnou zlacenou malbou Krista s rozpřaženýma rukama (podobně, jako v Sacré-Coeur) jsem zase neviděla.
Socha Panny Marie s dítětem u vchodu do kostela
Zajímavostí je, že v tomto kostele nechávala Edith Piaf sloužit mši za svého milence, boxera Marcela Cerdana, vždy v den výročí jeho tragické smrti 12. října 1949, a to pravidelně až do své smrti v roce 1963 (i když se sama osobně mše většinou neúčastnila). Nedaleko kostela spolu bydleli, v čísle 7 ulice Leconte-de-Lisle, ještě předtím, než se v červnu 1949 přestěhovali do domu v Boulogne-Billancourt.
V tympanonu kostela vidíme Krista ve slávě, zobrazeného v mandorle a se znaky čtyř evangelistů kolem (andělem, orlem, lvem a býkem)
Ze schodů kostela můžeme přehlédnout malé náměstí. Za zády máme nemocnici Chardon Lagache a před sebou vysoký obelisk z červeného mramoru z roku 1753, věnovaný Henri François d’Aguesseau, státnímu kancléři za vlády Ludvíka XIV., právníku a spisovateli, jehož jméno toto náměstí neslo dříve.
Za obeliskem uvidíme po pravé straně nízkou kapli sv. Bernadette z let 1936 – 1937, s železobetonovou konstrukcí pokrytou červenými cihlami z Burgundska
Dnešní čtvrť Auteuil byla k Paříži připojená v roce 1860. Do té doby to byla poklidná ospalá vesnice. Ještě dříve se zde rozkládal venkov daleko za městem, kde si ti bohatí stavěli svoje letní domy. Jeden z těchto domů a jeho slavného obyvatele nám připomíná pamětní deska, umístěná na rohu rue d´Auteuil a rue Théophile Gautier.
„Zde stával venkovský dům, v němž žil kolem roku 1667 Molière“.
Stojí za to projít si uličky kolem kostela. Najdeme tady staré nízké domy s dřevěnými vyřezávanými výklady obchodů, kavárničky a restaurace a na rohu rue d´Auteuil mohutnou budovu lycea s krásnou tepanou mříží vstupní brány.
Lyceum bylo zřízeno v roce 1872 z bývalého zámku Ternaux z konce 17. století. Původní budova zámku, která je památkově chráněná, je ta světlá uprostřed.
Od metra Église d´Auteuil se vydáme po rue d´Auteuil k další stanici metra. Ještě se ale chci pozastavit nad jednou zvláštností. Linka metra 10 je tady totiž zdvojená a každým směrem tu vede jiná trať. Lidé, kteří bydlí u metra Église d´Auteuil se sice dostanou skvěle ven z Paříže, ale pokud chtějí jet do centra, musí popojet tři stanice opačným směrem a tam přestoupit na zpáteční směr. Vypadá to asi nějak takhle:
V rue d´Auteil si můžeme donekonečna prohlížet malé zajímavé krámky a malebná průčelí domů. Na pamětní desce domu číslo 40 vlevo nahoře se dočteme, že na tomto místě stávala na konci 17. století venkovská hospoda U bílého beránka, kde se setkávali Molière, Racine a la Fontaine.
Ulice nás po pár minutách přivede k metru Michel Ange Auteuil. Opět a opět se musím pozastavit nad tím, jak Francouzi komolí cizí jména a z Michelangela udělají Michel Ange. A pak se diví, že jim svět nerozumí.
Jak se tam dostat: metro Gare de Lyon (linka 1 a 14), RER A a D
Když na konci 19. století Paříž připravovala svoji další Všeobecnou výstavu, která se měla konat v roce 1900, bylo rozhodnuto o stavbě nové budovy Lyonského nádraží, kam na třináct nových nástupišť měly přijíždět vlaky od Lyonu a Marseille. Součástí nádraží, kterému dominovala vysoká věž s tehdy nevídaně velkými věžními hodinami, a které mělo svojí krásnou podtrhnout význam výstavy, se stala i nová luxusní restaurace, bohatě zdobená štuky a nástěnnými malbami, na kterých pracovali významní francouzští malíři té doby. Více než čtyřicet maleb představuje města a krajiny, kterými vlak na cestě mezi Marseille a Paříží projíždí – Lyon, Orange, Villefranche, Monako, Nice, Grenoble, horský masiv Mont-Blanc a další. K zobrazení měst a krajin byly přidány také portréty některých významných osob, například hereček Sarah Bernhardt a Réjane a dalších osobností. Restauraci slavnostně otevřel tehdejší prezident republiky Émile Loubet.
Restaurace má kromě velkého hlavního sálu ještě několik malých salónků. Možná se vás budou hostesky snažit usadit tady, na nás to taky zkoušely, ale nenechte se odbýt, připravili byste se o krásu hlavního sálu.
Do restaurace se vstupuje po impozantním dvouramenném schodišti přímo od nástupišť
Velká okna restaurace pokrývají celou čelní stěnu nádražní budovy
Na rohu najdeme v malém parčíku u zdi domu dva z francouzských osvícenců a nejvýznamnějších spisovatelů a filosofů. Uprostřed záhonku stojí bílá socha Voltaira a u zdi na vysokém sloupu busta barona Montesquieu.
Kamenná Voltairova socha měla původně stát na quai Malaquais, kvůli průtahům ale nakonec skončila tady. Jejím autorem je sochař Léon-Ernest Drivier, který ji vytvořil jako státní zakázku v roce 1962.
Autorem busty barona Montesquie je Félix Lecomte. Busta byla vytvořená na začátku 19. století, tady v parku stojí až roku 1992.
Hned přes ulici najdeme další parčík, Square Gabriel Pierné, ze kterého máme výhled na zadní stranu institutu a jeho kupoli. Uprostřed parčíku stojí fontána z roku 1830, která dříve stávala na nádvoří Karmelitského tržišti (v blízkosti place Maubert) a sem byla přemístěná po jeho zboření v roce 1930. Kamenná hlava s girlandami na jedné straně představuje hojnost a na druhé obchod. Ve fontáně teče voda ze Seiny.
Jsme za vědeckou akademií a proto tady objevíme nezvyklé lavičky, sestavené z kamenných knih
Další zajímavostí v parčíku je socha s názvem Caroline, jejímž autorem je Marcello Tommasi, který ji vytvořil v roce 1968.
Pokud budete v Paříži na jaře, nenechte si parčík ujít, kvetou v něm sakury, magnólie, rododendrony a krásná stará katalpa.
Jak se tam dostat: metro St. Germain de Prés (linka 4) nebo Mabillon (linka 10)
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.