Église d´Auteuil

Dlouho jsem tuto část města znala jen jako jednu ze stanic metra linky 10, která se jmenuje přesně tak, jak vidíte v nadpisu. Až jednou loni v zimě, když jsem měla víc času, jsem vystoupila, abych se na ten „kostel v Auteuil“, celým názvem Notre-Dame d´Auteuil, podívala. Objevila jsem tak nejen kostel, ale i hezkou a upravenou čtvrť se spoustou zajímavostí.

 

 
Kostel byl postavený v letech 1877 až 1892 na místě dřívějšího kostela, pocházejícího z 11. století. Architekt Vaudremer navrhl úzkou vysokou stavbu v románsko-byzantském stylu s padesát metrů vysokou věží, zakončenou protáhlou kupolí s kolonádou a lucernou, podobnou menším věžím na bazilice Sacré-Coeur, která vyrůstala ve stejné době. Kolem původního kostela se dřív rozkládal hřbitov, na jehož místě dnes najdeme přímo před kostelem náměstí s dlouhým názvem –  jak jinak – place de  l´Église d´Auteuil.

 

Interiér kostela jsem si bohužel moc neprohlédla. Když jsem vešla dovnitř a udělala tuto první a jedinou fotku, vyběhl ze sakristie překvapený farář s tím, že je přes poledne zavřeno, on zrovna chtěl zadem odejít a zapomněl zamknout hlavní vchod. Když prý přijdu ve tři, osobně mě všude provede. Čekat víc než dvě hodiny se mi ale nechtělo a proto jsem se do kostela vypravila znovu až loni v létě, jenže omylem opět v poledne (někteří lidé jsou zkrátka nepoučitelní). Takže hlavní atrakci, vnitřek hlavní kupole s ohromnou zlacenou malbou Krista s rozpřaženýma rukama (podobně, jako v Sacré-Coeur) jsem zase neviděla.


Socha Panny Marie s dítětem u vchodu do kostela

Zajímavostí je, že v tomto kostele nechávala Edith Piaf sloužit mši za svého milence, boxera Marcela Cerdana, vždy v den výročí jeho tragické smrti 12. října 1949, a to pravidelně až do své smrti v roce 1963 (i když se sama osobně mše většinou neúčastnila). Nedaleko kostela spolu bydleli, v čísle 7 ulice Leconte-de-Lisle, ještě předtím, než se v červnu 1949 přestěhovali do domu v Boulogne-Billancourt.


V tympanonu kostela vidíme Krista ve slávě, zobrazeného v mandorle a se znaky čtyř evangelistů kolem (andělem, orlem, lvem a býkem)


Ze schodů kostela můžeme přehlédnout malé náměstí. Za zády máme nemocnici Chardon Lagache a před sebou vysoký obelisk z červeného mramoru z roku 1753, věnovaný Henri François d’Aguesseau, státnímu kancléři za vlády Ludvíka XIV., právníku a spisovateli, jehož jméno toto náměstí neslo dříve.

Za obeliskem uvidíme po pravé straně nízkou kapli sv. Bernadette z let 1936 – 1937, s železobetonovou konstrukcí pokrytou červenými cihlami z Burgundska

Dnešní čtvrť Auteuil byla k Paříži připojená v roce 1860. Do té doby to byla poklidná ospalá vesnice. Ještě dříve se zde rozkládal venkov daleko za městem, kde si ti bohatí stavěli svoje letní domy. Jeden z těchto domů a jeho slavného obyvatele nám připomíná pamětní deska, umístěná na rohu rue d´Auteuil a rue Théophile Gautier.

„Zde stával venkovský dům, v němž žil kolem roku 1667 Molière“.


Stojí za to projít si uličky kolem kostela. Najdeme tady staré nízké domy s dřevěnými vyřezávanými výklady obchodů, kavárničky a restaurace a na rohu rue d´Auteuil mohutnou budovu lycea s krásnou tepanou mříží vstupní brány.


Lyceum bylo zřízeno v roce 1872 z bývalého zámku Ternaux z konce 17. století. Původní budova zámku, která je památkově chráněná, je ta světlá uprostřed.


Od metra Église d´Auteuil se vydáme po rue d´Auteuil k další stanici metra. Ještě se ale chci pozastavit nad jednou zvláštností. Linka metra 10 je tady totiž zdvojená a každým směrem tu vede jiná trať. Lidé, kteří bydlí u metra Église d´Auteuil se sice dostanou skvěle ven z Paříže, ale pokud chtějí jet do centra, musí popojet tři stanice opačným směrem a tam přestoupit na zpáteční směr. Vypadá to asi nějak takhle:

V rue d´Auteil si můžeme donekonečna prohlížet malé zajímavé krámky a malebná průčelí domů. Na pamětní desce domu číslo 40 vlevo nahoře se dočteme, že na tomto místě stávala na konci 17. století venkovská hospoda U bílého beránka, kde se setkávali Molière, Racine a la Fontaine.

Ulice nás po pár minutách přivede k metru Michel Ange Auteuil. Opět a opět se musím pozastavit nad tím, jak Francouzi komolí cizí jména a z Michelangela udělají Michel Ange. A pak se diví, že jim svět nerozumí.

Rue Crémieux

O rue Crémieux jsem na blogu už před pár lety jednou psala a všechny podrobnosti a fakta najdete TADY. Ulička je tak půvabná, že do ní zamířím pokaždé, když jsem v její blízkosti. Nenechala jsem si ji ujít ani nedávno cestou do restaurace Train bleu na Lyonském nádraží, kterou jsme tady viděli minule, a tak vás dnes znovu pozvu na procházku mezi pohádkové barevné domečky, seskládané do úzké staré uličky, zmáčknuté mezi dvě rušné a banální ulice poblíž nádraží. Na rozdíl od okolí se ale tady v rue Crémiuex zastavil čas.

 

Jak se tam dostat: metro Gare de Lyon (linka 1 a 14), RER A a D

Restaurant Le Train bleu

Jednu z nejkrásnějších pařížských restaurací najdeme na místě, kde bychom ji nečekali – na nádraží. S nádražními restauracemi, jak je známe my, nemá ovšem nic společného. Na Gare de Lyon nás přivítá secesní malovaná a zlacená štuková nádhera, která na první pohled bere dech.
Svůj dnešní název dostala restaurace až v roce 1963 (do té doby se jmenovala prozaicky Buffet de la Gare de Lyon) podle mytického vlaku, který v 19. století spojoval Paříž s Marseille, Nice, Monakem a končil v městečku Ventimiglia na francouzsko-italských hranicích.

 

Když na konci 19. století Paříž připravovala svoji další Všeobecnou výstavu, která se měla konat v roce 1900, bylo rozhodnuto o stavbě nové budovy Lyonského nádraží, kam na třináct nových nástupišť měly přijíždět vlaky od Lyonu a Marseille. Součástí nádraží, kterému dominovala vysoká věž s tehdy nevídaně velkými věžními hodinami, a které mělo svojí krásnou podtrhnout význam výstavy, se stala i nová luxusní restaurace, bohatě zdobená štuky a nástěnnými malbami, na kterých pracovali významní francouzští malíři té doby. Více než čtyřicet maleb představuje města a krajiny, kterými vlak na cestě mezi Marseille a Paříží projíždí – Lyon, Orange, Villefranche, Monako, Nice, Grenoble, horský masiv Mont-Blanc a další. K zobrazení měst a krajin byly přidány také portréty některých významných osob, například hereček Sarah Bernhardt a Réjane a dalších osobností. Restauraci slavnostně otevřel tehdejší prezident republiky Émile Loubet.

 

Restaurace svými modrými koženkovými sedačkami tak trochu připomíná vlakové kupé, i proto, že nad některými ze sedaček jsou umístěny mosazné držáky na zavazadla, stejné jako byly kdysi ve vlacích.
Rekonstrukce v létě loňského roku podtrhla krásu tohoto památkově chráněného místa. Nenechte se odradit luxusem, jídelní lístek je sice pekelně drahý, ale káva nebo horká čokoláda jsou vcelku cenově přístupné. Doby, kdy se tady scházela společenská smetánka jako Coco Chanel, Jean Cocteau, Jean Gabin, Salvator Dali, Brigitte Bardot nebo François Mitterrand, jsou už dávno pryč a číšníci nad obyčejnými návštěvníky nijak neohrnují nos – jsou zvyklí, že sem zajdou i cestující, kteří tady u šálku kávy čekají na svůj další vlak, nebo prostě jen zvědavci jako my. A mimochodem, tu čokoládu tady mají opravdu dobrou, hustou, sladkou a tmavou, a dostanete k ní ještě i džbáneček mléka na zředění.

 

 


Restaurace má kromě velkého hlavního sálu ještě několik malých salónků. Možná se vás budou hostesky snažit usadit tady, na nás to taky zkoušely, ale nenechte se odbýt, připravili byste se o krásu hlavního sálu.


Do restaurace se vstupuje po impozantním dvouramenném schodišti přímo od nástupišť


Velká okna restaurace pokrývají celou čelní stěnu nádražní budovy

V restauraci se natáčely scény do několika filmů – z těch nejznámějších to byla třeba Nikita Luca Bessona nebo Prázdniny Mr. Beana.
 
 
Jak se tam dostat: metro Gare de Lyon (linka 1 a 14), RER A a D

Za Francouzským institutem – Derrière l´Institut de France

Rue de Seine, kterou jsme se procházeli minule, se svým severním koncem dotýká nábřeží Malaquais a úzkým průchodem ústí hned vedle Francouzského institutu – dvě stě let staré akademické instituce, která sdružuje pět vědeckých a uměleckých akademií. Ulice tvoří za institutem malé náměstíčko s názvem Square Honoré Champion, na kterém se dnes na chvíli zastavíme.

 


Na rohu najdeme v malém parčíku u zdi domu dva z francouzských osvícenců a nejvýznamnějších spisovatelů a filosofů. Uprostřed záhonku stojí bílá socha Voltaira a u zdi na vysokém sloupu busta barona Montesquieu.


Kamenná Voltairova socha měla původně stát na quai Malaquais, kvůli průtahům ale nakonec skončila tady. Jejím autorem je sochař Léon-Ernest Drivier, který ji vytvořil jako státní zakázku v roce 1962.


Autorem busty barona Montesquie je Félix Lecomte. Busta byla vytvořená na začátku 19. století, tady v parku stojí až roku 1992.


Hned přes ulici najdeme další parčík, Square Gabriel Pierné, ze kterého máme výhled na zadní stranu institutu a jeho kupoli. Uprostřed parčíku stojí fontána z roku 1830, která dříve stávala na nádvoří Karmelitského tržišti (v blízkosti place Maubert) a sem byla přemístěná po jeho zboření v roce 1930. Kamenná hlava s girlandami na jedné straně představuje hojnost a na druhé obchod. Ve fontáně teče voda ze Seiny.


Jsme za vědeckou akademií a proto tady objevíme nezvyklé lavičky, sestavené z kamenných knih


Další zajímavostí v parčíku je socha s názvem Caroline, jejímž autorem je Marcello Tommasi, který ji vytvořil v roce 1968.

Pokud budete v Paříži na jaře, nenechte si parčík ujít, kvetou v něm sakury, magnólie, rododendrony a krásná stará katalpa.

Jak se tam dostat: metro St. Germain de Prés (linka 4) nebo Mabillon (linka 10)

Umělecké galerie v rue de Seine – Les galeries d’art dans la rue de Seine

Dnes se projdeme jednou ze starých ulic na levém břehu řeky. Rue de Seine byla vybudována kolem roku 1489 v místech dřívějšího hradebního příkopu, ale její první část, vedoucí od řeky, je ještě starší – pochází z poloviny 13. století. Dnes je to jedna z nejvíce „chic“ ulic v této části Paříže, plná drahých obchodů a především uměleckých galerií veškerého zaměření, ve kterých si přijdou na své jak milovníci starých orientálních tisků, tak znalci toho nejmodernějšího umění. Ráda se tady procházím především večer, když už jsou obchody a galerie zavřené a do tmy svítí jen jejich pestré výlohy. Dnes se na některé z nich podíváme.

 


Hitem letošní zimy mezi pařížskými výstavami byla velká expozice Niki de Saint Phalle v Grand Palais (skončila už bohužel začátkem února). Barevná a extravagantní díla této umělkyně, narozené v roce 1930 v Paříži, která prožila velkou část svého života v Kalifornii, kde zemřela v roce 2002, především její zobrazení baculatých žen, byla k vidění i na mnoha dalších místech v Paříži, například v této malé galerii hned na začátku rue de Seine.

Znalci Paříže si jistě vzpomenou, že její zvláštní barevné sochy jsou součástí fontány Stravinski vedle Centre Pompidou.

Ulice plná výloh jako každá jiná v této části města. Za výlohami však najdeme téměř výhradně obrazy, sochy a knihy. Některé galerie nemají vstupy rovnou z ulice, ale z malých malebných dvorků, na které se dostaneme široce otevřenými vraty domů. Ty mě tady baví nejvíc.

Ještě předtím, než nás rue de Seine přivede na boulevard Saint Germain, kříží se s rue de Buci a ve zdejších kavárnách, bistrech a restauracích snadno ztratíme sílu vůbec někam dál pokračovat.

Jak se tam dostat: metro Mabillon (linka 10)

Hôtel de Galliffet

Palác v noblesním 7. obvodu, do kterého se dnes podíváme, už z dáky ukazuje, k čemu slouží. Italská vlajka společně s modrou vlajkou se žlutými evropskými hvězdičkami napovídají, že tady bude sídlit nějaký oficiální italský orgán. Je to tak, v paláci Galliffet najdeme jednak Italské kulturní středisko a jednak Stálou misi Itálie při OECD (mezinárodních organizacích).

 


Palác Galliffet postavil v 18. století architekt Legrand pro markýze de Galliffet, předsedu parlamentu Provence. Je příkladem neoklasicistického stylu doby Ludvíka XVI., který čerpal z antiky. Palác má typické antické sloupové průčelí, procházející přes dvě patra.
Po francouzské revokuci byli majitelé ještě nedokončeného paláce nuceni opustit Paříž. Po jeho dokončení v roce 1792 byl zkonfiskován revolucionáři a v revoluční loterii ho získal otec malíře Delacroix. Zákulisními praktikami byl však o pár let později přidělen Talleyrandovu Ministerstvu zahraničních vztahů.

Později se dědicové markýze Galliffeta paláce domohli zpět, nechali ho rozdělit na menší byty a pronajímali ho. Sídlil zde například papežský nuncius a španělská šlechta. Postupnou výstavbou v okolích ulicích se značně zmenšila zahrada a nádvoří.
Od roku 1894 měla palác pronajatý italská vláda, která ho v roce 1909 koupila jako svoje velvyslanectví. To bylo později v roce 1938 přestěhováno do nedaleké rue Varenne a zde zůstaly jen obě uvedené instituce.


Palác leží na konci dlouhého průchodu, který nás přivede na malé nádvoří s kašnou z červeného mramoru. Tento vchod z rue Grenelle ovšem není původní, hlavní vchod dříve ležel v kolmé rue du Bac, odkud se přijíždělo přes několik nádvoří přímo před sloupové průčelí paláce, které po zrušení a zastavění původního vjezdu dnes na stísněném dvoře nevyniká. Chybí odstup a průčelí je vůči vstupu umístěno podélně.


Monumentální průčelí, za kterým se v přízemí skrývá hlavní sál kulturního střediska

 


K hlavnímu sálu přiléhá několik dalších menších místností, ve kterých se konají výstavy


Nakoukneme také do přilehlé kanceláře


Z druhé strany paláce vede vchod do Stále mise. Vstupní hala má oválný tvar a dominuje jí krásné schodiště z konce 19. století.


Schodiště nás přivede do malého oválného předsálí, opět zdobeného antickými sloupy s jónskými hlavicemi (ale bez typického kanelování) a řadou reliéfů na motivy Diany a Apollóna. Odtud vede vchod do kanceláří Stálé mise, kde už se fotografovat nesmí.


Zahradní průčelí je také členěno sloupy. Řada římských fontán, které zdobí půvabnou zahradu, tady zůstala po výstavě, která se před časem konala v kulturním centru.

Kulturní centrum je běžně přístupné. Konají se tady výstavy i koncerty pro veřejnost. Prohlídky celého paláce, kterou jsem absolvovala, bývají občas organizované průvodci.

Hôtel de Galliffet
7. obvod, 73 rue de Grenelle

Jak se tam dostat: metro Rue du Bac (linka 12)

Bazilika Sacré-Coeur – Basilique du Sacré-Coeur

K něčemu se vám hned na začátku přiznám. Ačkoliv Montmartre miluji, chodím sem často a znám tady místa, kam nechodí turisté, ta bílá cukrová homole na vrcholku kopce mě nikdy moc nebrala. Nebavilo mě probíjet se uvnitř kostela davy turistů, dokonce jsem nikdy nebyla ani nahoře na věži (no ale to bych měla napravit). Od té doby, co tady začali nepříjemně vymáhat zákaz fotografování, jsem dovnitř nevstoupila. Výjimku jsem udělala o loňském silvestrovském večeru, kdy jsme sem došli při večerní procházce. Na schodech před vstupem do baziliky seděla skupina Španělů s kytarami a hráli flamenco, na plácku před vchodem tančily tři dlouhovlasé dívky a nic tady nepřipomínalo tu ulepenou nepříjemnou komerční atmosféru obyčejných dní.
 

 

O postavení baziliky bylo rozhodnuto po ukončení francouzsko-pruské války po roce 1870, základní kámen byl položený v roce 1875, bazilika, postavená podle návrhu architekta Paula Abadie, však byla dokončená až v roce 1914. Vysvěcení bylo odloženo kvůli válce a došlo k němu až 16. října 1919.

Bazilika, postavená v eklektickém stylu, inspirovaném románským a byzantským slohem, je na rozdíl od většiny jiných kostelů, které jsou orientované ve směru od východu na západ, obrácená od severu k jihu, to proto, aby její průčelí shlíželo na město. Nad bazilikou se tyčí čtyři malé kopule a jeden velký centrální dóm, zakončený lucernou s kolonádou. Na první pohled zaujme nezvyklý bílý kámen, ze kterého je bazilika postavená. Ten pochází z lomů v oblasti Château-Landon v kraji Seine-et-Marne nedaleko Paříže a architekt ho zvolil pro jeho tvrdost a také samočistící schopnosti při dešti.
Uvnitř najdeme v apsidě největší mozaiku ve Francii o ploše víc než 470 m2, která představuje Nejsvětější srdce Ježíšovo.


O silvestrovském podvečeru v kostele panovalo přítmí a bylo tady málo lidí. Někteří už čekali na večerní mši, jiní vešli dovnitř, aby zapálili svíčku nebo se podívali na jesličky, další vstoupili jen ze zvědavosti jako my.

Další podrobnosti o stavbě můžete najít třeba TADY.

Pokud se chcete vyhnout turistickému peklu, doporučuji přijít ke kostelu brzy ráno, když japonští turisté teprve snídají ve svých hotelech. Kostel se otvírá už v 6 hodin a zavírá ve 22.30. V 7 hodin ráno začíná první mše, pokud byste opravdu chtěli přijít brzy ráno, nejlepší je to kolem 8.

Basilique du Sacré-Coeur
18. obvod, Parvis de la Basilique

Jak se tam dostat: metro Abbesses (linka 12) nebo Anvers (linka 2). Pokud se vám nechce chodit do kopce, můžete jet na Jules Joffrin (linka 12) a odtud Montmartrobusem až ke kostelu.

Lac Daumesnil

Dnes je neděle a proto si uděláme procházku kousek za město. Vypravíme se spolu na kraj Paříže, kde za periferikem, ale stále ještě ve 12. obvodu, začíná park Bois de Vincennes. Jen pár kroků od metra se tady rozkládá jezero Lac Daumesnil, se svými 12 hektary největší ze všech čtyř jezer, které v parku najdeme. Kolem jezera vede turistická cesta, která nás přes most přivede na dva ostrovy, které leží uprostřed – Île de Reuilly a Île de Bercy.
My jsme se do parku vydali na Nový rok, kdy sice svítilo slunce, ale vzduch byl ledový, po předcházejících teplých dnech přes noc trochu přituhlo a hladina byla pokrytá tenkým ledovým škraloupem.

 

 
Jen na ukázku, jak je jezero blízko Porte Dorée a tedy nejbližší stanici metra. V dálce vidíme Palais de la Porte Dorée, kde jsme před časem viděli Muzeum imigrace a Akvárium.

 


Na západním břehu jezera, přiléhajícímu téměř k zástavbě u Porte Dorée, je umístěná půjčovna lodiček. Ty jsou teď smutně vyrovnané na hromadě a čekají na jaro. Myslím, že ten, kdo v Paříži hledá romantiku, by se měl v létě vypravit právě sem.

 

Když se vydáme po pěšině, vedoucí po jižním břehu ostrova, dojdeme za chvíli k sousoší, které svými postavami připomíná, že se v blízkosti nachází Budhistické centrum s pagodou. I když bývá obvykle pořád otevřené, bohužel právě na Nový rok zavřeli a proto se sem vypravíme někdy jindy. Prý to stojí za to.

 

Můstek nás převede na první z ostrovů, kde uvidíme na nízké skále romantický altán. Když ho obejdeme až k vodě, dostaneme se do umělé krápníkové jeskyně. Obojí to tak trochu připomíná park Buttes-Chaumont, který mnozí znáte.

 

Z ostrovů máme hezký výhled na oba břehy jezera a také na vysokou umělou skálu v nedaleké zoologické zahradě, která byla loni znovu otevřená po dlouhé rekonstrukci. Pokud jedete do Paříže s dětmi, mohl by to být tip na příjemně strávené odpoledne (vstupné do ZOO je ale dost vysoké – dospělí 22 eur a děti podle věku 14 – 16,50 eur).

Jak se tam dostat: metro Porte Dorée (linka 8)

Hvězdná lampa – L´étoile du lampadaire

Dnes se na skok podíváme na východ Paříže, k Porte de Bagnolet, kde jsou podél nové tramvajové trati T3 rozsázena moderní umělecká díla. Jedním z nich je vysoká růžová lampa, která na rušné křižovatce svítí jako maják. Kromě toho, že na sebe přitahuje pozornost ve dne, je mimořádná i večer – svítí totiž růžově.
Lampa je zohýbaná do tvaru nepravidelné pěticípé hvězdy, ze které vyrůstá hvězdice pěti ramen se svítidly. Pět ramen představuje pět ulic, které se na této křižovatce kříží.

 

Autorem lampy je Marc Handforth, umělec narozený v Hongkongu, který žije mezi Miami a Frankfurtem. Specializuje se na díla, inspirovaná městským mobiliářem – nejen pouliční lampy, ale i lavičky nebo dopravní značení, která určitým způsobem pozměňuje a přetváří na umělecká díla.

20. obvod, place de la Porte de Bagnolet

 
Jak se tam dostat: metro Porte de Bagnolet (linka 3)

 

 

Děti světa v Bercy – Les enfants du monde à Bercy

V parku Bercy najdeme kromě toho, co jsme viděli minule, ještě jednu zajímavost. V horní části parku na terasách podél řeky stojí dvacet jedna soch, které představují děti různých národností. Jejich autorem je Rachid Khimoune, francouzský sochař berberského původu. Jeho dílo symbolizuje jednak vstup do 21. století a také práva dětí.
Bronzové sochy jsou vytvořené z odlitků, které autor sejmul v ulicích různých měst. Můžeme tady vidět části mříží, poklopů kanálů, popraskaného asfaltu nebo betonu a dlažby. Každá ze soch má svoje dvojče ve městě, odkud pocházejí odlitky.


Američan Jim byl odlit v New Yorku a jeho čelenka připomíná původní obyvatele. Za ním vidíme ruskou matrjošku Žannu.

V popředí Španělka Maria-Carmen, jejíž šaty byly vytvořeny podle odlitků z Barcelony. Egypťanka Isis, která stojí v pozadí, má na hrudi hezký odlitek s typickými egyptskými motivy.


Afričanka Naomi z Burkina Fasso


Brazilec Antonio


Japonka Ayako


Enzo pochází z Benátek, jak napovídá jednak typická benátská maska, tak i odlitek poklopu kanálu na jeho hrudi

Další sochy včetně komentářů autora a fotografií z postupu jeho prací najdete TADY.

Sochy jsou rozestavěné na terase po obou stranách vstupu na lávku Passerelle Simône de Beauvoir, která vede přes řeku přímo k Národní knihovně.
12. obvod parc de Bercy, place Simône de Beauvoir

Jak se tam dostat: metro Bercy (linka 6 a 14)