Jedním z nejmalebnějších míst v rue Oberkampf, o které jsme mluvili minule, je Cité Durmar, ležící za křivými vraty nízkého domu těsně u metra Ménilmontant. Když projdeme průjezdem, ocitneme se na typickém dvorku, jaké v této čtvrti vznikaly už v 18. století. Dvorku, který už desetiletí nikdo neopravoval, nerekonstruoval, a který v sobě ukrývá dvě řady ošuntělých baráčků. Dříve v jejich přízemí sídlily řemeslnické, především kovozpracovatelské dílny, zatímco v patře ve skromné místnosti žila celá rodina. Některé z domečků jsou dodnes obydleny, ale většina z nich slouží jako dílny drobných uměleckých řemeslníků, kanceláře módních reklamních agentur, filmových společností, malých uměleckých podniků, starožitnictví, nebo ateliéry fotografů a výtvarníků. To, že je tento dvůr, včetně domu, přes který se sem vchází, už dlouhá léta neudržovaný a hrozí mu zánik, má smutný důvod. Celému tomuto bukolickému prostředí totiž už roky hrozí demolice. Přestože domečky a dílny mají svoje majitele, pozemek pod nimi se dostal do rukou developerské společnosti, která by to tady ráda srovnala se zemí a vyšvihla tady nějakou rentabilní betonovou stavbu. Majitelé domků by chtěli pozemek odkoupit, jeho majitel ho prodat nechce a naopak chce obyvatele vystěhovat. Majitelé domků se brání, soudy se vlečou už roky a nevědí si s touto pro Francii netypickou věcí rady.
Pokud máte podobná prostředí rádi, neváhejte, dokud je čas.
Jednou z dlouhých pařížských ulic, které dříve představovaly jediné spojení města s jeho východními předměstími a které jsou dodnes obchodními tepnami, je i rue Oberkampf. Přivede vás z centra od place de la République až pod kopec čtvrti Ménilmontant. Dříve v této lidové čtvrti sídlili dělníci, drobní obchodníci a chudí řemeslníci. Jejich dílny a obchody se však dnes pomalu proměňují na byty a módní lofty nebo na kanceláře a ateliéry. Mnohé restaurace a kavárny, kterým dodnes zůstaly původní staré vývěsní štíty, sídlí ve starých obchodech, takže leckteré z nich nesou nápis Káva – víno – uhlí nebo Strojní zařízení. Je to tady lidové, multietnické, pestré a hlavně v poslední době hodně, hodně módní, především večer, když otevřou všechny bary a vinárny. Večer se prostě z celé Paříže jezdí pařit do rue Oberkampf.
Mezi všemi těmi obchody s typickými francouzskými potravinami, zdravou výživou a etnickými kuchyněmi nesmí chybět ani Sklep polski manorek s polskými potravinami. Ne, českého tady není nic. Ulice je samozřejmě také protkána pasážemi a dvory s dílnami a ateliéry. Některé jsou veřejně přístupné, do jiných se dostanete náhodou, když zrovna někdo nechá otevřeno. Všechny jsou půvabné, více či méně ošuntělé a můžete se vsadit, že jsem jich už prošla celou řadu. Ten největší a možná i nejhezčí obytný dvůr s názvem Cité du Figuier jsme už viděli před časem TADY, do dalšího se podíváme ještě příště. Dnes vejdeme do dvora domu číslo 160 v horní části ulice pod metrem Ménilmontant.
Jak se tam dostat: metro Ménilmontant (linka 2) nebo Parmentier (linka 3)
V roce 1877 bylo na chudém dělnickém předměstí na východě Paříže založeno dělnické spotřební družstvo s názvem La Bellevilloise. Družstvo postupně spravovalo celou řadu obchodů, především pekárny, řeznictví a potraviny všeobecně, ale také další spotřební zboží, lékárny, prodej uhlí, oblečení a nábytku. Později se také zabývalo vzděláváním a volným časem dětí a mládeže i dospělých, od roku 1930 provozovalo kino a pořádalo kulturní akce, koncerty a divadelní představení, zabývalo se taky sociální pomocí a poskytováním lékařské péče. Družstvo působilo na levicových dělnických předměstích Belleville a Ménilmontant až do svého krachu v roce 1936.
V letech 1906-1910 družstvo postavilo v Belleville takzvaný Maison du peuple, Lidový dům, který sloužil jako jeho centrum. V přízemí fungoval velký obchod, v prvním patře byl velký sál a kanceláře. V roce 1927 byla budova rozšířená o další křídlo, ve kterém byl vybudován velký divadelní sál pro pět set lidí s názvem Leninův sál.
Zatímco levicové dělnické družstvo už dávno zaniklo, jeho sídlo stojí v Belleville dodnes. Slouží jako kulturní centrum, pořádají se v něm koncerty a divadelní představení a najdeme tady také restauraci a kavárnu.
La Bellevilloise byla vybudovaná podle vzoru bruselského Lidového domu slavného architekta Victora Horty. Stavba má železobetonovou kontrukci vyplněnou režnými cihlami a je zdobená mozaikami, většinou budovatelskými, a emailovými dekoracemi. Nad frontonem nad vstupem najdeme srp a kladivo, které zrovna na nás může působit hrůzostrašně, jenže pařížské dělnické hnutí bylo mezi válkami samozřejmě komunistické.
Budovu si prohlédneme zatím jen zvenku, uvnitř jsem zatím na žádném představení nebyla.
Důvodem, proč jsem vás sem dnes přivedla, je tato místní restaurace. Najdete ji po levé straně budovy za obyčejnými hnědými plechovými vraty, které vás přivedou na malý dvorek plný zeleně, ze kterého se vstupuje do neformálního pestrého prostoru, zaplněného starými olivovníky a palmami. Vaří tady šéfkuchař, vyučený u slavného hvězdičkového kuchaře Alaina Ducasse, a přesto má restaurace vcelku přístupné ceny. Otevřeno je ve středu, ve čtvrtek a v pátek jen večer, v sobotu a v neděli i v poledne.
Panthéon patří k těm profláklým pařížským památkám, o kterých mluví každý průvodce, a ke kterému se každý turista dřív nebo později dostane. Chodím kolem docela často, hned za ním totiž leží čtvrť kolem rue Mouffetard, kam se vždycky ráda vracím, ale uvnitř… kolikrát jsem byla uvnitř, to bych spočítala na prstech jedné ruky. Dnes to tedy napravíme.
Panthéon byl stavěn po roce 1744 původně jako kostel, který měl být zasvěcený patronce Paříže sv.Geneviève, ve kterém Ludvík XV. hodlal uložit její ostatky, než ho však architekt Soufflot stačil dokončit, přišla revoluce, která smetla nejen královskou rodinu, ale i spoustu církevních památek, a nedokončený kostel proměnila na pohřebiště slavných osobností. Z těch prvních to byl Mirabeau, Voltaire, Marat a Rousseau, později sem byli pohřbívání nebo přeneseni další politici, spisovatelé a vědci. Ani po ukončení revoluční doby nebyla stavba vrácena původnímu určení a dodnes zůstala památníkem těch, které nápis na frontonu nazývá „grands hommes“.
Od loňského roku prochází Panthéon rekonstrukcí (za plného provozu, takže se sem nemusíte bát vydat). Ta začala nejdříve v horních částech a proto je kupole pokrytá lešením, které bylo nejdříve jen potaženo bílou plachtou. Od loňského jara svítí do dálky desítkami lidských obličejů, které sem umístil umělec, který si říká jen monogramem JR. Stejným způsobem byl nejdříve upravený i interiér Panthéonu, tam však expozice skončila v říjnu 2014, zatímco na kupoli zůstane výzdoba až do ukončení rekonstrukce.
Takhle to vypadalo uvnitř. Těch zobrazených obličejů byly celkem čtyři tisíce a lidé, kteří si přáli zúčastnit se projektu, mohli vkládat svoje fotografie přes internet.
Pohled do kupole
Foucaultovo kyvadlo, které je obvykle umístěné tady pod kupolí, uvidíme znovu až po rekonstrukci, ti nedočkaví se na něj mohou jít mezitím podívat do Musée des arts et métiers
Pomník národního konventu, umístěný v čele stavby, kde měl být umístěný oltář, pochází z roku 1913 a jeho autorem je sochař François-Léon Sicard
Stěny Panthéonu jsou pokryty nástěnnými malbami, které glorifikují slavné osobnosti francouzského katolického a královského života, jako byl sv. Denis, Karel Veliký, král Clovis, Johanka z Arcu, Ludvík Svatý a sv. Geneviève, jejíž ostatky zde měly být uloženy (a které dnes najdeme v krásné schránce hned ve vedlejším kostele St. Etienne du Mont). Z malířů, kteří se na této výzdobě podíleli, je nejslavnějším Puvis de Chavannes, který zobrazil život právě této světice.
Samotné pohřebiště „velkých mužů“ najdeme v podzemní kryptě, kde jsou v labyrintu chodeb, soustředěných kolem centrální kruhové chodby, umístěny jednotlivé kóje s náhrobky
V podzemí najdeme kromě hrobek také malou archeologickou expozici. Exteriér Panthéonu najdete podrobněji ve starším příspěvku TADY.
Hezké Velikonoce s čokoládovými vajíčky a zajíčky z cukrárny na Île-Saint-Louis. Vlastně by to mohlo být kdekoliv jinde, protože Paříž je zaplavená velikonočními dekoracemi, čokoládou a květinami. Počasí velikonočně nevypadá a dnes prší, ale přesto – Paříž je prostě Paříž.
Ten den jsem se sešla v Marais s kamarádkou své kamarádky. Rychle jsme našly společnou řeč a protože jsme zjistily, že máme obě rády staré pařížské dvorky a věděly jsme, že ty v Marais jsou známé svým půvabem, do některých z nich jsme se spolu vydaly. Začaly jsme hned domem, jehož stará dubová vrata jsme pozorovaly z kavárny, ve které jsme seděly. Ta vrata nás lákala, protože jejich šířka společně se stářím domu napovídaly, že by dvorek mohl být hodně zajímavý. A nespletly jsme se.
O všechnu tu zeleň se tady stará tento pán a protože ho potěšilo, jak jsme z té krásy byly nadšené, dal se s námi do řeči a dokonce se nechal při práci vyfotit.
Na podobné výpravy do dvorků je nejlepší brzké dopoledne, kdy se v domech uklízí, chodí listonoši a jezdí popeláři. Dveře bývají často otevřené.
Při naší dnešní sobotní procházce v Tuilerijské zahradě se nevydáme prostřední širokou cestou, po které míří víkendové davy Pařížanů a turistů, ale zamíříme na vyvýšenou terasu, která zahradu lemuje podél nábřeží. Tady budeme skoro sami.
Z výšky se můžeme po zahradě lépe rozhlížet a když uděláme čelem vzad, dohlédneme na řeku i na Železnou dámu v dálce na druhém břehu
Terasa nás přivede až k jižnímu křídlu Louvru, které nese jméno barona Denona, který se v 18. století zasloužil o organizaci Louvru jako muzea a je považovaný za zakladatele muzeologie, historie umění a egyptologie. Toto křídlo je zakončeno tzv. Flořiným pavilonem, který byl postavený v roce 1864 jako kopie původního pavilonu, zbořeného v době Napoleona III. Je zdobený sochami, jehož autorem je Jean-Baptiste Carpeaux. Socha s názvem Triumf Flory, který dala pavilonu jméno, je obrácená směrem k řece.
Před pavilonem se ještě zastavíme u sousoší, jehož autorem je Paul Landowski (vždycky si u jeho soch vzpomenu na jiného Pavla Landovského), francouzský sochař polského původu, který ho vytvořil v roce 1906. Sousoší se jmenuje Kainovi synové, ale nejsou to tak doslova synové, jako spíš potomci: zleva básník Jered, pastýř Jábel s býčí lebkou a kovář Tubalkain.
Když na samém konci před Louvrem sejdeme z terasy a přejdeme silnici, která se tady noří do podzemí, dostaneme se na nábřeží přímo před jižní křídlo Louvru. Tam můžeme obdivovat výzdobu a zase jiné a nové pohledy na Louvre.
Dnes se vydáme do jižní části Paříže, kde úmyslům developerů pořád ještě odolávají malé úzké uličky s domky jako pro panenky, dílny, přestavěné na byty nebo kanceláře, a nezbytné kavárny na rohu.
Ulička, kterou si projdeme dnes, má všechno z toho, co jsem popsala a taky něco navíc – atmosféru klidu v hezké čtvrti. Není tak venkovsky a umělecky ošuntělá jako některé jiné v okolí, a kromě malých domečků, ateliérů a dílen tady stojí i pár činžáků ve stylu Art Déco. Moc mě ta procházka v podvečerním tichu nadchla.
Ulička má tvar Y. Jedno ze slepých ramen ypsilonu končí v malém parčíku.
V ateliéru v čísle 37bis pracoval kdysi Henri Matisse. Dnes tady funguje veřejný ateliér, který pořádá kurzy kreslení, sochařství a keramiky s názvem Terre et feu.
V uličce v minulosti bydleli a pracovali další malíři, jejichž jména nám toho dnes už moc neřeknou (např. August Leroux nebo Édouard Marcel Sandoz). I dnes tady však narazíme na velmi známá jména, například v jednom z ateliérů má svoji produkční společnost modelka Laetizia Casta.
Hezká kavárna na rohu Villa d´Alésia a rue des Plantes. Co víc si člověk může přát?
Za povšimnutí stojí taky krásný cihlový dům s keramickými dekoracemi, který stojí v rue des Plantes téměř naproti vstupu do Villa d´Alésia
Dnes se zastavíme v srdci historické Paříže, kde na základech středověkých domů ze 14. století stojí vysoké kamenné domy, pocházející z 16. a 17. století. Dva hrázděné domy, které byly považované za nejstarší v Paříži, jsme už viděli TADY a dnes se podíváme na dům, který stojí přímo přes ulici.
Kolem roku 1248 dostali cisterciáci z opatství Notre-Dame-de-l´Ourscamp darem pozemek poblíž Seiny, na kterém si postavili své pařížské sídlo s hlubokým klenutým sklepem. Mniši v něm skladovali zemědělské produkty, které pocházely z jejich opatství a které prodávali na pařížských trzích. Kolem roku 1585 byl dům přestavěn a rozdělen na tři jednotky, z nichž dvě mniši pronajímali.
Francouzská revoluce udělala konec přítomnosti cisterciáků v Paříži. Jejich dům byl zabavený, rozdělený a nastěhovali se do něj drobní obchodníci. V pozdějších stoletích byla budova znovu přestavována a dostavována. Tehdy od něj byla stavebně oddělena nárožní část, která dnes tvoří samostatnou budovu. V první polovině 20. století se dům, o který nikdo nepečoval, nacházel v takovém stavu, že byl začleněný do souboru okolních budov, které měly být zbourány a nahrazeny novostavbami.
Do záchrany historických domů se tehdy pustila nově založená asociace Paris historique, která po dlouhých bojích na konci roku 1961 dosáhla toho, že město rozhodlo o rekonstrukci celého bloku – ovšem právě s výjimkou starého opatského domu, který byl údajně v tak špatném stavu, že byl určen k demolici. Asociace prosadila jeho záchranu a zavázala se, že jeho rekonstrukci uhradí. Zřídila si v domě svoje sídlo a postupně dům z příspěvků dobrovolníků a dárců zrekonstruovala. My se dnes podíváme, jak se jim to podařilo.
Dům poznáme podle dvou starých výkladců s názvem asociace. Uvnitř najdeme informační kancelář, ve které dostaneme odborné informace o činnosti asociace (pořádá také prohlídky různých historických míst a domů a určitě některou z nich někdy příště vyzkouším) a můžeme si tady také koupit knihy o Paříži a její historii. Sympatické dámy také slouží jako průvodkyně domem, o kterém podají podrobné informace. Samozřejmě, že nejvíc mě zajímal gotický sklep, do kterého se sestupuje po příkrých kamenných schodech.
Jak je vidět, rekonstrukce sklepa s kamennou klenbou, nesenou šesti pilíři s geometricky zdobenými hlavicemi, stále pokračuje
V přízemí domu najdeme také vystaveny některé stavební prvky, které asociace zachránila z dalších staveb.
V zadní části přízemí potom najdeme dřevěné schodiště, které vede do prvního patra. Tady se dostaneme na miniaturní dvoreček, v podstatě trochu větší a lepší světlík, lemovaný dvěma krátkými kolmými křídly. Tady také vidíme staré hrázdění domu a ve výšce na jedné ze stěn i původní prevét.
Celý příběh domu a jeho záchrany mi připadá jako z pohádky. Nebýt vytrvalosti skupiny lidí, stála by v těchto místech betonová stavba, pravděpodobně ošklivá, jaké i v této staré části města často vidíme. Asociace Paris historique samozřejmě pokračuje ve své činnosti za záchranu dalších historických míst. O její činnosti si můžete přečíst na jejich stránkách TADY.
Dům můžete, stejně jako já, volně navštívit. Nevadí, pokud nemluvíte francouzsky, domluvíte se i anglicky.
Muzeum, věnované jednomu z nejznámějších malířů minulého století, bylo otevřeno v Paříži v roce 1985, dvanáct let po jeho smrti. Základem sbírek muzea jsou dary, které jeho dědici věnovali státu místo dědické daně. Dary se uskutečnily ve třech vlnách. Ta první proběhla po Picassově smrti, druhá v roce 1978, kdy rodina věnovala státu Picassovu osobní sbírku, která zahrnovala díla jeho předchůdců (Cézanne, Degas, Celník Rousseau a další) a jeho přátel (Miró, Braque, Matisse a další) a třetí po smrti jeho manželky Jacqueline, kdy byly státu předány kromě uměleckých děl i tisíce dokumentů a fotografií. Picassovo muzeum se tak stalo vlastníkem nejrozsáhlejší umělecké sbírky, která zahrnuje veškeré druhy tvorby, kterým se Picasso věnoval, a která pokrývá všechna jeho umělecká období.
Sbírka Picassových děl byla umístěná do nově zrekonstruovaného paláce d´Aubert de Fontenay, který je známější spíš pod názvem Hôtel Salé, Slaný palác, jako připomínka toho, že jeho první majitel byl výběrčím daně ze soli. Z bohatství, který mu tato funkce vynášela, si v letech 1656 – 1659 nechal postavit v tehdy nově se rozvíjející čtvrti Marais jako znamení svého společenského vzestupu velký barokní palác s uzavřeným oválným dvorem a zahradou.
A právě do něj vás dnes pozvu na prohlídku tohoto výjimečného muzea.
Muzeum bylo znovu otevřeno loni 25. října, v den Picassových narozenin, po tříleté rekonstrukci, při které byly rozšířeny výstavní prostory prakticky o další dvě patra – byly vybudovány sály v podkroví a stejně tak jsou využity i podzemní prostory. Dlouho očekávané (a odkládané) otevření samozřejmě vyvolalo návaly návštěvníků, takže se jeho nádvořím před vchodem vinou dlouhé fronty. Nenechte se zmýlit fotografií, to, co vidíte, jsou šťastlivci, kteří už mají za sebou dvě hodiny čekání – ti ostatní nejsou z tohoto místa vidět. Tu krátkou frontu vlevo u vchodu tvoří ti, kteří si koupili vstupenku předem přes internet – i s ní jsem tady čekala půl hodiny.
Když už se konečně člověk dostane dovnitř, uchvátí ho ze všeho nejdřív nádherné schodiště. (To, že na něm nikdo není, je díky tomu, že jsem z muzea večer odcházela mezi posledními a hlídači mi dovolili ještě jednu rychlou fotku – jinak přes den není šance, jak je schodiště plné). Schodiště a prostory kolem něj jsou tím nejhezčím místem paláce, jehož tepané zábradlí a štuky na stěnách stojí za to si prohlédnout podrobněji. Z obou stran podesty v prvním patře vedou vchody do výstavních sálů.
V muzeu jsem byla tentokrát už potřetí. Zatímco z první návštěvy v roce 1989 si toho moc už nepamatuji, z té druhé v roce 2004 jsem našla fotografie a tak se jen pro porovnání podíváme, jak to tam vypadalo tehdy a jak teď.
Fotit umělecká díla nemá moc cenu, protože i na internetu se dají najít reprodukce, které jsou mnohem kvalitnější, než vlastní fotky. Já to dělám vlastně jen tehdy, když narazím na něco výjimečného, a v posledních letech kvůli blogu. Tentokrát jsem vyfotila jen pár obrazů, které mě zaujaly, jako třeba tento dole ještě s nádechem impresionismu.
Jeanne (Ležící žena), 1901
Busta ženy, studie pro slavný obraz Slečny z Avignonu, 1907
Tři ženy u fontány, 1921
Zaujaly mě dva krásné portréty jeho první ženy, ruské tanečnice Olgy Chochlové – nahoře z roku 1918, dole 1923
Portrét Madame Rosenbergové a její dcery (1918). Uznejte, že to dítě se nesnažil moc zkrášlit.
Zatímco v sálech v prvním patře jsou vystavena rozměrnější plátna z prvních Picassových období, v novém patře pod střechou najdeme menší obrazy, některé grafiky a také fotografie. Najdeme tam například i fotku jednoho z Picassových ateliérů (v rue des Grands Augustins), se sochou muže s beránkem a bustou fotografky Dory Maar, se kterou Picasso žil v letech 1935-43, a která fotograficky zdokumentovala jednotlivé etapy tvorby jeho Guerniky (fotografie jsou v muzeu taky vystavené). Bustu můžete vidět v Paříži v parku vedle kostela Saint-Germain des Prés, podrobnosti o ní i o místě najdete TADY.
To není Picassovo umělecké dílo, ale židle z jeho ateliéru. Vlastně dnes už v hodnotě uměleckého díla.
Jen pro zajímavost, úplný vrcholek paláce a jeho krov. Jen to nešlo pořádně vyfotit kvůli davům.
V horním patře pod střechou je také vystavená Picassova sbírka obrazů jeho přátel. Tady nahoře Celník Rousseau. Ostatní obrazy jsem si tady už prohlédnout nestihla, protože i když jsem si na prohlídku muzea vyhradila dvě hodiny, nestačilo to. Zkrátka se tam budu muset vrátit.
Z horního patra se nám taky naskytne hezký pohled na dvůr paláce, těsně před uzavřením muzea prázdný.
Ještě nám k prohlídce zbyly suterénní prostory. Tady jsou obrazy, sochy i fotografie vystaveny v labyrintu klenutých chodeb.
Dlouhou chodbou se dostaneme suterénem také k tomuto krásnému točitému schodišti v nově přistavěné části, které nás přivede rovnou do zahrady, po rekonstrukci holé a nepříliš vábné. Původně tady v rámci rekonstrukce vyrostla kolem dokola nehezká kovová pergola, kterou ale loni na podzim museli po protestech památkářů odstranit.
Předzvěst jara i v ošklivém a studeném počasí
Ještě se na závěr podíváme na další zajímavou věc. Vybavení muzea, to znamená stoly, židle, lavice a hlavně svítidla, navrhl speciálně pro Picassovo muzeum Diego Giacometti, mladší bratr slavného sochaře Alberta Giacomettiho. Byla to jedna z posledních Diegových prací, zemřel v roce 1985, když se muzeum otvíralo. Tady dole najdete některé z jeho krásných květinových lustrů.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.