Paříž pro pokročilé

Přímo naproti Université Pierre et Marie Curie, kterou jsme viděli minule, stojí lékařská fakulta Université Paris Descartes, která je jedním z pohrobků původní Sorbonny (ta byla rozdělená při reformě v roce 1970 na třináct univerzit, z nichž jen tři si v názvu zachovaly slovo Sorbonne).

Stavba komplexu budov byla zahájená v tehdy módním řeckém stylu v roce 1768 z pověření Ludvíka XV., který na sklonku své vlády v roce 1774 položil „poslední základní kámen“ k amfiteátru. V budovách sídlila od té doby Královská chirurgická kolej.

 

 

 

Budovy tvoří trojúhelník, jehož jedna odvěsna běží podél boulevardu Saint-Germain (ano, je to ta dlouhá nudná budova hned za křižovatkou s boulevardem Saint-Michel).

 

Ve vstupní hale nesmí chybět bysty slavných francouzských lékařů. Z haly se dostaneme na krásné schodiště a vystoupáme do prvního patra.

Univerzitní knihovna s čítárnou zabírá první patro celého průčelí, vedoucího na boulevard Saint-Germain. Najdeme v ní stařičký lístkový katalog a v policích na galerii diplomky za mnoho desetiletí zpátky. Knihy jsou uchovávány většinou v suterénních prostorách.

V tom nejvzdálenějším koutě prvního patra najdeme schody, které nás přivedou do Muzea historie lékařství. Najdeme tady stručný přehled dějin lékařství od starého Řecka, přes galsko-římskou dobu až zhruba do konce 19. století. Jsou tu vystaveny především různé chirurgické nástroje, pomůcky a zařízení a i pro mě jako pro laika to bylo zajímavé. A navíc ty krásné prostory.

 

Deskový triptych s tématem života svaté Anny, který visí v čele sálu, pochází z Vlámska a je z roku 1480

 

 

Protéza ruky, tak jak ji popsal slavný francouzský lékař Ambroise Paré, považovaný za zakladatele chirurgie. Mezi mnoha obrazy na stěnách, které zobrazují ty nejvýznamnější lékaře, najdeme i jeho portrét.

Zajímavých exponátů je tu opravdu hodně, z těch, co určitě zaujmou, je to třeba tato souprava doktora Antommarchiho, který se na Ostrově sv. Heleny staral o nemocného Napoleona, a který ho po jeho smrti těmito nástroji pitval.

Další známé jméno – ne že bych doktora Gacheta znala z dějin lékařství, ale z dějin malířství ano. To on byl posledním lékařem Vincenta van Gogha během posledních malířových týdnů v Auvers sur Oise. V muzeu je vystavené jeho pouzdro s homeopatickými léky.

Podivný stůl v rohu místnosti zaujme už na první pohled, natož na ten druhý, bližší, při němž člověk vidí různé části těla. Popisek říká, že jde o stůl, který vyrobil italský doktor Efisio Marini, který ho daroval Napoleonu III. Desku tvoří části zkamenělého mozku, krve, žluči, jater, plic a žláz, a jsou do ní vsazeny stejně tak zkamenělé obratle a čtyři uši. Nad tím vším se tyčí zkamenělá noha. No, doma bych to nechtěla, ale tam jsem si to prohlížela hodně dlouho.

Protože jsem absolvovala několik očních zákroků, toto zobrazení oční operace mnou opravdu otřáslo. I ty nástroje, které k tomu byly vystaveny.

 

Na galerii najdeme kromě dalších obrazů a přístrojů (například první Roentgenovy lampy nebo jiných radiologických přístrojů) i tuto medaili s připomínkou dalšího slavného lékaře. Je jím Jean-Martin Charcot, zakladatel neurologie. Na jeho jméno narazíme ještě jednou při odchodu z muzea, když pod schody uvidíme rozměrné plátno.

 

Na obraze z roku 1887 s názvem Klinická lekce v Salpetrière (což je jedna z pařížských fakultních nemocnic), jehož autorem je André Brouillet, je zobrazený právě doktor Charcot, obklopený dalšími věhlasnými lékaři své doby (malíř vymaloval skutečné Charcotovy kolegy), kterým přednáší o hysterii, kterou se také zabýval. Pro zajímavost – pacientku podpírá další slavný lékař, který měl nám sympatické jméno Babinski.

Doktor Charcot se kromě toho zabýval i dalšími nervovými a neurologickými chorobami a byl první, kdo popsal neléčitelnou nemoc, která po něm byla také pojmenovaná – Charcotova nemoc. Jde o amyotrofickou laterální sklerózu, tu hnusnou, hnusnou chorobu, o které se začíná mluvit teprve v poslední době poté, co se o její zviditelnění přičinily celebrity, které se loni v létě polévaly ledovou vodou. Četli jsme o ní i nedávno, když na ni zemřel Stanislav Gross. A předloni taky moje maminka.

Pokud budete mít v této části Paříže trochu času, muzeum určitě stojí za návštěvu. Jako bonus k němu dostanete i možnost prohlédnout si část lékařské fakulty (knihovna bohužel běžně přístupná není). Jen se nesmíte nechat odradit kontrolou studentských průkazů u vchodu, stačí říct, že jdete do muzea, a nechají vás projít.

Faculté de Médecine

6. obvod, 12 rue de l´École de Médecine

 

Musée d´Histoire de la Médecine

otevřeno jen ve školním roce od 1. září do 15. července od 14 hod do 17,30 hod

denně kromě čtvrtka, neděle a svátků
Vstupné 3,50 eur, studenti 2,50 eur

 

Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10)

Dnes se podíváme na historii komplexu budov, které leží mimo turistické trasy a přesto jen kousek od Lucemburské zahrady. V trojúhelníku, který dnes vyznačuje boulevard Saint-Michel, rue del l´École de Médecine a rue Monsieur le Prince stál od 13. století rozlehlý klášter františkánů (minoritů), kterým se ve Francii říká les Cordeliers podle provazu (la corde), kterým mají přepásanou sutanu. Komplex, který přiléhal k tehdejším městským hradbám (probíhajícím v místě dnešní rue Monsieur le Prince), se skládal z uzavřeného kláštera s rajskou zahradou, gotického kostela sv. Madeleine, jehož stavbu podpořil král Ludvík Svatý před odjezdem na svoji první křižáckou výpravu, teologické koleje, refektáře, dormitáře, hřbitova, zahrad a pomocných budov.

 

Františkáni zde působili až do revoluce v roce 1789, kdy byl klášter zrušen. V dubnu 1790 se v prostorách kapitulní síně kostela usadilo jedno z revolučních křídel, vedené Maratem, Dantonem, Desmoulinsem a Hébertem, které se distancovalo od Jakobínů a právě podle kláštera si začalo říkat Club des Cordeliers. Později se Kordeliéři přestěhovali do jiných prostor v nedaleké rue Dauphine (ze kterých pak v roce 1794 v době Teroru odešli rovnou na popraviště poté, co je Robespierre obvinil ze spiknutí, ale to už je jiná historie). Z části kláštera vznikla kasárna a v další byla založená Škola zdraví, ze které později vznikla tzv. Praktická škola medicíny. Lékařské zaměření tomuto místo od té doby už zůstalo.

V roce 1795 byl zbořen kostel a některé klášterní budovy, v 19. století potom zbytek budov, kromě refektáře. Přes bývalý hřbitov byla proražena dnešní rue Racine. Na místě kláštera bylo postaveno šest budov, sloužících výuce medicíny. Dnes zde sídlí lékařská fakulta Université Pierre et Marie Curie.

 

 

Refektář dnes slouží jako centrum pro výstavy a různé kulturní akce a je přístupný jen v jejich průběhu nebo ve Dny evropského dědictví. Teď žádná akce zrovna neprobíhá, ale časem se tam určitě taky podíváme.

Na této staré kresbě vidíme v pozadí refektář

Refektář je dlouhý 57 metrů a z malého dvorku podél boční stěny můžeme obdivovat jeho čtrnáct pilířů

 

 

Čelní zeď je vysoká 24 metrů a po její pravé straně vidíme úzkou schodišťovou věž. Stavba je totiž patrová – zatímco přízemí v minulosti sloužilo jako refektář, v prvním patře byla ložnice žáků klášterní školy. Schodiště s kamennými stupni, lemovanými dřevem, zůstalo zachováno dodnes.

Na místě bývalého klášterního dvora je i dnes dvůr s arkádami a zahradou

 

Pod podloubím najdeme také vstup do muzea, zaměřeného na anatomické patologie, které bylo dřív umístěné právě v refektáři. Vzniklo v roce 1835 díky odkazu Guillauma Dupuytrena, profesora operační medicíny, jehož jméno muzeum nese. Jsou tady vystavené kostry, voskové odlitky různých malformací, nádorů a jiných patologií, a taky části těla a různé orgány, uložené ve skleněných nádobách. Kromě lidských vzorků jsou tady také zvířecí, třeba myšky nebo koťata s malformacemi nebo siamská mláďata. Nic pro slabé žaludky, ale všechno strašně zajímavé.
Autorem následujících fotografií je můj pařížský kamarád Bruno S., s jehož laskavým svolením fotky zveřejňuji.

I když fakulta není běžně veřejnosti přístupná (proto tady taky nemám žádné auly ani amfiteátr), díky muzeu je možné si prohlédnout aspoň dvůr.

Tímto ovšem naše prohlídka areálu ještě zdaleka nekončí. Když totiž před vstupem do refektáře uděláme čelem vzad, uvidíme přes ulici další lékařskou fakultu, která je také plná zajímavostí. Na ni se podíváme hned příště.

Faculté de Médecine

6. obvod, 15 rue de l´École de Médecine

 

Musée Dupuytren

Otevřeno v pondělí až pátek 14 – 17 hod

Vstupné 5 eur
Vstup hlavním vchodem naproti refektáři, projít halou na malý dvorek, z něj na dvůr a pod arkádami doleva

 

Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 nebo 10)

O římské aréně, která byla ukrytá pod vrstvou země až do 19. století, kdy ji náhodou vykopali dělníci při stavbě domů, a o boji významných osobností za její záchranu, jsem psala už jednou podrobně TADY před několika lety. Aréna určitě stojí za návštěvu, proto vám ji dnes připomenu ještě jednou, třeba jako tip na odpočinek po náročném chození po městě. Co kdybyste si ve vedlejší rue Monge koupili bagetu, sýr, ovoce a láhev vína a uspořádali si tady piknik?

 

Na pískem vysypané ploše arény většinou najdete menší i větší kluky, kteří si tady kopou s míčem, nebo děti, hrající si na honěnou, ale často taky hráče pétanque. Na kamenných stupních kolem arény posedávají diváci, na trávníku piknikují rodiny nebo skupiny přátel, a v zastrčených koutech se k sobě tisknou milenci.
Mám to tady ráda a zastavím se zde vždycky, kdy jsem někde v okolí (vlastně skoro pokaždé, když jsem v Paříži). Dnešní fotky jsou proto tak trochu koláží z několika návštěv – z nedávného pondělního večera, když už tady zbylo jen pár hráčů pétanque, z jednoho loňského nedělního odpoledne, kdy tady bylo tak plno, až nás to nebavilo, a pak z jednoho všedního rána, když jsem tady byla úplně sama a jen na ploše se proháněli studenti, kteří si tady odbývali povinný tělocvik.

Ta móda hipsterských plnovousů mi připadá dost divná. Jako by ti kluci měli někde za rohem na lavičce složenou zelenou kamizolu a myslivecký klobouk. (Anebo – jak jsem někde nedávno četla – jako by proti sobě hrál FC Náplavka proti FC Krymská, ale to je, bohužel, vtip jen pro Pražáky, kteří vědí, že na těch dvou místech bývá největší koncentrace hipsterů).

Zachované kamenné lóže, ze kterých tehdejší antické panstvo sledovalo gladiátorské zápasy, dnes slouží jako privátní pokojíčky pro skupiny přátel

Na arénu navazuje krásné dvouramenné schodiště, po kterém se schází k dětskému hřišti a k jednomu z východů z celého areálu

 

 

Vchod domem č. 49 v Rue Monge nebo z Rue des Arènes nebo přes park z náměstí Square René Capitan.

Otevřeno denně od 8,30 do 17 hod v zimě a do 21 hod v létě, vstup zdarma

 

 

Jak se tam dostat: Metro Place Monge (linka 7) nebo Jussieu (linka 7 a 10)

 

Dnes se vydáme na další procházku po jedné ze starých pařížských čtvrtí v jižní části města. O Butte aux Cailles jsem tady už jednou psala. Byl to jeden z prvních článků na tomto blogu, protože mi tato čtvrť už dávno učarovala a na její prohlídku posílám každého, kdo jede do Paříže. Tím spíš, že o ní oficiální průvodce mlčí a je to tak trochu tajný tip.

Na nízký kopec je dobré vydat se k večeru, protože sem se chodí hlavně pařit. Bister, restaurací, kaváren, barů, klubů a dalších podniků je tady tolik, že si každý vybere ten svůj.

Pokud vás zajímá trocha historie, najdete ji TADY.

 

 

Jednou z možností, jak se sem dostat, je namířit si to po rue Bobillot od metra Place d’Italie. Na konci ulice zahneme vpravo do rue de la Butte aux Cailles. Právě tady je největší koncentrace barů a proto taky i lidí, postávajících dlouho do noci se skleničkou přímo na ulici. (Pokaždé si říkám, jestli by bylo takové terno bydlet zrovna tady.)

 

 

K této čtvrti a k jejím hospodám patří nerozlučně i street art. Místní podniky jsou téměř všechny vyzdobeny obrázky streetartistky, která si říká Miss Tic, pro kterou je typické zobrazení dívčí postavy, doprovázené vtipným textem. Autorka je, překvapivě, skoro šedesátiletá dáma, která svá díla vystavuje a prodává i v těch nejlepších pařížských galeriích.

Kromě ní jsou na Butte aux Cailles zastoupení skoro všichni nejlepší pařížští street artisti. Obrázky se navíc často mění, jsou přemalovávány, doplňovány a mazány, takže pokaždé, když tam přijdete, najdete něco nového.

 

 

Pro toho, koho umění na zdech nebere nebo si chce odpočinout od hospodského hluku, jsou v okolí malebné tiché uličky a dvorky

Rue de la Butte aux Cailles nás přivede na malé náměstí, které je srdcem této čtvrti. Odbočuje z něj rue des Cinq Diamants, kde je taky slušná úroda hospod, my ale odbočíme do úzké uličky passage Barrault, která se se svými kočičími hlavami svažuje mezi vysokými zdmi, porostlými zelení místy až tak, že pod listy ani není vidět dům.

Ulička nás přivede do rue Barrault, kde o kousek dál na rohu rue Alphand najdeme další oblíbené místo street artu, momentálně trochu zanedbané. V okolí se potom můžeme ztratit v uličkách, projít si passage Sigault nebo dojít až do rue Daviel s hezkými hrázděnými domky a úzkou uličkou villa Daviel, nebo z rue Michal obdivovat siluetu blízkého kostela sv. Anny (kam se už dlouho chystám podívat, ale ještě na to nedošlo).

 

 

 

Uličky nás nakonec přivedou na Place de la Commune de Paris. Mezitím se už setmělo a to je trochu mrzuté, protože právě tady najdeme ty nejhezčí streetartové obrazy.

No a protože je nejvyšší čas na večeři nebo aspoň na skleničku, vybereme si některou z hospůdek, ve které naši dnešní procházku ukončíme.

Jak se tam dostat: metro Place d’Italie (linka 2, 5 a 7) nebo Corvisart (linka 2)

Marais je čtvrť se zachovanými starými domy, které za širokými vraty skrývají hotové poklady. Mám na mysli malebné dvorky, často s vestavěnými dílnami nebo jinými budovami. Sem tam můžete za vraty objevit i malou kapli nebo hezkou zahradu. Občas se dá dostat dovnitř, buď díky benevolentnímu digikódu, nebo stačí požádat někoho, kdo právě vchází nebo vychází (ještě se mi nestalo, aby někdo odmítl, naopak často mi pyšně svůj dvůr předvádějí). No a nebo jdete po ulici a uvidíte dokořán otevřené dveře. Uznejte, že v takovém případě nejde odolat.

Vlastně na tom vůbec nic není a takových dvorků by u nás mohly být taky stovky. Jenže my tam máme popelnice a haraburdí.

4. obvod, 14 rue du Roi de Sicile

Jak se tam dostat: metro St. Paul (linka 1)

Přímo v centru Paříže, jen pár desítek metrů od luxusu place Vendôme a od vznešenosti place de la Concorde, stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie, který slouží jako hlavní kostel polské menšiny v Paříži.

 

 

Kostel postavil v letech 1670 – 1676 řád sester Nanebevzetí Panny Marie na místě domu, který jim dali k dispozici jezuité. V roce 1884 byl řád vyhnaný z Francie a nedlouho potom kostel začal sloužit polským věřícím, především emigrantům, kteří do Francie uprchli po potlačení povstání v roce 1831 (kdy se polští důstojníci snažili vybojovat svobodu pro tehdy neexistujícího Polsko proti ruskému caru, který ho prakticky anektoval).

Architekt Charles Errard se inspiroval antikou a italskou renesancí a vytvořil okrouhlou stavbu ve tvaru rotundy s vysokou kupolí. Průčelí tvoří trojúhelníkový fronton, nesený šesti sloupy s korintskými hlavicemi.

 

Pamětní deska v kostele připomíná tragickou smrt bývalého polského prezidenta. Přímo před vstupem do kostela stojí bysta dalšího slavného Poláka.

V budově, přiléhající po levé straně ke vchodu, funguje polská restaurace s typickými polskými jídly, údajně za velmi příznivé ceny. V neděli prý prodávají i polské koláče, ale ani jedno z toho nemám ověřené a vyzkoušené.

1. obvod, 263 bis rue Saint Honoré

 

Jak se tam dostat: metro Concorde (linka 1, 8 a 12)

 

 

 

Dnes se budeme procházet v 5. obvodu mezi dvěma fontánami, ležícími na trase, kterou turisté obvykle nechodí, i když první z fontán leží jen za rohem od Panthéonu. Na malém náměstí, kde se setkávají rue de l´Estrapade a rue des Fossées St. Jacques, najdeme první ze dvou fontán, která tady šumí pod vysokými stromy.

 

 

Mimochodem, právě tady, v rue des Fossées St. Jacques, bydlela malířka Toyen s básníkem Jindřichem Heislerem, když spolu po válce přijeli do Paříže.

Že je Panthéon se svojí kopulí, pokrytou lešením a vyzdobenou lidskými obličeji, opravdu za rohem, vidíme i průhledem rue d´Ulm, na kterou nás přivede rue de l´Estrapade. Na ní najdeme tady tento pěkný dvoreček.

 

Poté se vydáme dolů po rue Lhomond. Ta nás přivede do oblasti, ve které převládají rozlehlé univerzitní komplexy, především technického a uměleckého zaměření. Nahoře vidíme jednu z budov École Normale Supérieure, instituce, založené po francouzské revoluci, jejímž cílem je výchova vědců. V této budově z hezkých červených cihel sídlí fyzikální laboratoře.

Kromě jiných tady také leží poblíž v prostorách, kde působila Marie Curie Sklodowska se svým manželem Pierrem Curie, také prestižní Vysoká technická chemická škola, ve které najdeme i muzeum, které je oběma vědcům věnováno.

 

 

Na křižovatce rue Lhomond a rue Amiot najdeme hezký parčík a v okolí spoustu zajímavého street artu. Nejvtipnější mi připadají tato dvě okna.

 

Budeme pokračovat stále dolů po zužující se rue Lhomond, kolem kláštera Svatého ducha s vysokými nepřístupnými zdmi a krásným klepadlem

 

Kromě univerzitních budov je tato oblast Paříže bohatá i na klášterní komplexy, jejichž historie sahá často až do 17. století. Není divu, že právě do těchto míst umístil Victor Hugo ve svých Bídnících i klášter, ve kterém se skrýval Jean Valjean s Cosette. Ten klášter měl stát údajně v místech dnešního domu číslo 33, kde můžeme dnes přes mříže obdivovat krásnou zahradu.

 

Na ruhu rue Lhomond a rue Rataud vidíme zbytek brány, která byla mezi zdmi dříve umístěná a kterou se ulice, která dříve vedla mezi vinohrady, na noc zavírala.

V dolní části rue Lhomond můžeme obdivovat staré domy s venkovními schodišti

Nakonec přijdeme na malebné náměstíčko place Lucien Herr, kde se pod opěrnou zdí domů setkává rue Lhomond s rue Tournefort. Najdeme tady restauraci, ze které je krásný výhled (ale bohužel ten den zrovna zavřenou). Na malém plácku s parčíkem stojí zvláštní jezdecká socha a pod zdí bublá fontána, u které naše dnešní procházka končí.

Filmoví nadšenci si určitě vzpomenou, že se na náměstíčku natáčely některé scény z filmu Muž z Acapulca s Belmondem v hlavní roli. Hlavní hrdinka Christine, kterou hrála Jacqueline Bisset, ve filmu jako studentka bydlela na koleji Concordia, kterou vidíme v pozadí.

Autorem jezdecké sochy z roku 1980 s názvem Vzpínající se kůň je španělský malíř a sochař Camilo Otero

Fontána s bronzovými prvky byla na náměstí umístěná až v roce 1982, ve filmu ji proto nehledejte.

Pokud se do této části Paříže dostanete, nezapomeňte, že kousek odtud leží rozsáhlý komplex bývalého opatství Val de Grâce s kostelem Panny Marie ze 17. století s nádhernou kopulí.

Na dnešní nedělní procházku se vydáme na Montmartre a bude to chtít hodně síly a dobré boty, protože budeme opravdu hodně chodit. Projdeme celý kopec křížem krážem, vyhneme se těm nejturističtějším místům a při našem putování budeme objevovat zajímavosti, které často v tištěných průvodcích nenajdeme.

 

Na naši cestu se vydáme z křižovatky pod Sacré Coeur, kde se kříží pět ulic a která je kolem dokola lemovaná kavárnami. Poté, co si prohlédneme parádního veterána, zaparkovaného u chodníku, vydáme se nahoru do kopce po rue Chappe. Ta nám do cesty nastraží dvoje schody, ale když je překonáme, dostaneme se až nahoru pod Sacré Coeur a budeme mít výhled dolů ze schodů, který už každý z pokročilých Pařížanů aspoň jednou fotografoval.

Ze schodů se ovšem také můžeme dostat do malého parčíku, o kterém nikde nenajdete ani zmínku. Naše cesta nebude pokračovat na známá turistická místa k Sacré Coeur, ale vydáme se na druhou stranu po rue Berthe. Tu její křivku mám moc ráda a jako bonus tady najdete klid a ticho.

Rue Berthe nás přivede na place Émile Goudeau, kde pod vysokými kaštany najdeme jeden z nejznámějších uměleckých ateliérů na Montmartru, proslulý především svými obyvateli, kteří tady žili na začátku 20. století. Nejznámějším z nich byli Pablo Picasso, Celník Rousseau, Amedeo Modigliani, Max Jacob, Fernand Léger nebo Georges Braque, ale žilo zde nebo sem chodilo mnoho dalších umělců té doby. Podrobnosti o historii tohoto místa a o jejich obyvatelích mám ve svém článku TADY.
Ateliéry v roce 1970 vyhořely a o něco později byla postavená jejich replika. Dodnes zde pracují umělci, kteří si svoje slavné prostředí střeží a dovnitř se nesmí, dokonce to nebylo možné ani v rámci prohlídky, kterou loni organizovalo Muzeum Montmartru po místech, kde působil Picasso. My však jeden pohled přece jen najdeme.

Když se z place Émile Goudeau vydáme po rue Garreau, která vede kolem boční části Bateau Lavoir, po pár krocích narazíme na ošklivou bílou mříž, uzavírající široký průjezd. Za ním uvidíme dvorek zadní části ateliérů. Nedávno jsem měla štěstí, že byla mříž otevřená…

Rue Garreau se po pár dalších krocích napojuje na rue Durantin, kde tvoří půvabnou křižovatku s hezkou pekárnou a dalšími zajímavými obchůdky. Jen o pár kroků dál najdeme další průčelí pekárny, tentokrát zdobené mozaikou ve stylu art déco, kde dnes už bohužel neprodávají voňavé bagety, ale sídlí tady nějaké mateřské centrum.

 

 

O něco dál rue Durantin kříží rue Tholozé, nad kterou se tyčí křídla jednoho z posledních větrných mýnů na Montmartru. O Moulin de la Galette a jeho historii jsme si už jednou říkali TADY, teď k němu proto nepůjdeme a budeme pokračovat dál po rue Durantin. Nezapomeňte se v čísle 40 podívat přes mříže do dvora, nazývaného Cour des Juifs, Židovský dvůr, protože to stojí za to.

 

Jednou se dovnitř dostanu a nafotím to zblízka, slibuju

 

Rue Durantin nás přivede do rue Lepic, jen kousek nad domem, ve kterém bydlel se svým bratrem Vincent Van Gogh a kde přímo naproti najdeme půvabnou pasáž s ateliéry umělců.
Naše cesta povede nahoru do kopce po rue Lepic a po několika metrech se stočí do rue de l´Armée d´Orient s půvabnými domky, které skrývají další a další ateliéry.

Vyjdeme znovu do rue Lepic. Vpředu na obzoru uvidíme věže Sacré Coeur, vlevo Moulin de la Galette, ale naši pozornost upoutá jeden z nejkrásnějších výhledů na město (který si nikdy neodpustím a který neodpustím ani vám, přestože ho tady už taky vidíte po několikáté).

O kousek výš na rohu nakoukneme do otevřené zahrádky Moulin de la Galette, nad kterým stojí druhý (a poslední) zachovalý větrný mlýn, a vydáme se nahoru po rue Girardon, až ke křižovatce s avenue Junot. Tady můžeme nakouknout jen přes mříže na krásné domky, postavené v dnes neprodyšně zavřené zahradě obou bývalých mlýnů.

 

Na opačném konci křižovatky uvidíme sochu Muže, procházejícího zdí, ale protože se tady obvykle fotí hodně turistů, raději vklouzneme v rue Norvins do malého parčíku přímo nad sochou. Najdeme tady lavičky, klid a tajná vrátka.

 

A taky policejní hlídku na kole, která sem přijela zkontrolovat podivného chlapíka, který se v křoví přímo nad zdí se sochou začal svlékat.

 

O kousek výš v rue Norvins číslo 22 uvidíme mříž, chránící vstup na hezký dvorek. Je to další emblematické místo Montmartru.

V druhé polovině 18. století na tomto místě vznikla tzv. „Folie Sandrin“, venkovské sídlo (nezapomínejme, že tehdy byl Montmartre malou vesničkou s vinohrady za městskými hradbami) bohatého výrobce svíček jménem Sandrin. Zámeček byl později prodán a přes několik dalších majitelů se v roce 1820 dostal do rukou tehdy slavného doktora Esprit Blanche (pod jehož jménem je dům znám dodnes), který zde zřídil psychiatrickou léčebnu s tehdy progresivními metodami. V léčebně skončilo kromě běžných pacientů i mnoho v té době slavných osobností, z nichž nejnámějším byl pravděpodobně básník Gérard Nerval, který sem byl přijat v roce 1841 (který kromě maniodepresivní poruchy trpěl i schizofrenií).
Poté, co doktor Blanche přestěhoval svoji kliniku do čtvrti Passy, byl dům přestavěn na vzdělávací institut pro mladé dívky, později na manufakturu na vyšívané látky. V polovině 20. století zde vznikla dívčí škola, která se později přestěhovala a dům se dostal do rukou developerů. Ti dům zrekonstruovali a rozprodali na luxusní byty.
Jedním z obyvatel domu byl slavný a krásný Jean Marais, který žil až do své smrti v roce 1998 mezi Montmartrem a jihofrancouzským Vallauris, kde je pochován. Souběžně s hereckou kariérou se zabýval i sochařstvím a právě on je autorem Muže, procházejícího zdí, kterého jsme viděli jen pár kroků od jeho domu.

 

Zeď domu s dávno utrženou tabulkou a trochu street artu

Ti, kdo se o pařížský street art zajímají, určitě už viděli masky, které jsou odlitky tváře umělce, který si říká Gregos. V loňském roce k nim přibyly další odlitky (které určitě Gregosovi nepatří).

Rue Norvins by nás přivedla do těch nejrušnějších částí turistického Montmartru, tam však správní pokročilí Pařížané chodí jen brzy ráno, když tam není ani noha, proto teď odbočíme vlevo do rue du Mont Cenis, která nás mezi vysokými kamennými opěrnými zdmi přivede do rue de l´Aubrevoir ke slavnému růžovému domku. Od něj se vydáme směrem dolů k place Dalida.

Z place Dalida s bustou slavné zpěvačky máme krásný výhled na křivku rue de l´Aubrevoir s bílou věžičkou zvonice Sacré Coeur nahoře.

Tady se otočíme čelem vzad, projdeme úzkým chodníkem kolem Château des Brouillards, do kterého se přestěhoval básník Nerval po své léčbě na klinice doktora Blanche, a který pamatuje i malíře Renoira, a dostaneme se na place Casadesus, malé půvabné náměstíčko za zadní stranou zámečku.

 

Z náměstí vede krátká rue Simon Dereur, na jejímž konci těsně před avenue Junot uvidíme dlouhou bílou zeď ateliéru. Reliéf nad dveřmi napoví, že jde o sochařský ateliér.

Památkově chráněný dům s ateliérem postavil v roce 1927 architekt Adolphe Thiers pro sochaře Louis-Aimé Lejeuna.

Avenue Junot nás přivede o kousek dál ke schodišti, která vede k rue Caulaincourt, tu přejdeme a do dalším dlouhém schodišti se dostaneme až do rue Lamarck.

Schody jsou lemovány vchody do domů a také tímto malým půvabným hotýlkem

Po rue Lamarck dojdeme k metru Lamarck Caulaincourt, kolem kterého najdeme spoustu roztomilých bister a kaváren. Myslím, že je po tak dlouhém putování budeme potřebovat.

Kdo nemá Montmartru pořád ještě dost, může se podívat na následující video, které u mě vždycky vyvolá nejen úsměv, ale také touhu se na Montmartre už zase konečně vrátit.