Dnes se vydáme do jižní části Paříže, kde úmyslům developerů pořád ještě odolávají malé úzké uličky s domky jako pro panenky, dílny, přestavěné na byty nebo kanceláře, a nezbytné kavárny na rohu.
Ulička, kterou si projdeme dnes, má všechno z toho, co jsem popsala a taky něco navíc – atmosféru klidu v hezké čtvrti. Není tak venkovsky a umělecky ošuntělá jako některé jiné v okolí, a kromě malých domečků, ateliérů a dílen tady stojí i pár činžáků ve stylu Art Déco. Moc mě ta procházka v podvečerním tichu nadchla.
Ulička má tvar Y. Jedno ze slepých ramen ypsilonu končí v malém parčíku.
V ateliéru v čísle 37bis pracoval kdysi Henri Matisse. Dnes tady funguje veřejný ateliér, který pořádá kurzy kreslení, sochařství a keramiky s názvem Terre et feu.
V uličce v minulosti bydleli a pracovali další malíři, jejichž jména nám toho dnes už moc neřeknou (např. August Leroux nebo Édouard Marcel Sandoz). I dnes tady však narazíme na velmi známá jména, například v jednom z ateliérů má svoji produkční společnost modelka Laetizia Casta.
Hezká kavárna na rohu Villa d´Alésia a rue des Plantes. Co víc si člověk může přát?
Za povšimnutí stojí taky krásný cihlový dům s keramickými dekoracemi, který stojí v rue des Plantes téměř naproti vstupu do Villa d´Alésia
Dnes se zastavíme v srdci historické Paříže, kde na základech středověkých domů ze 14. století stojí vysoké kamenné domy, pocházející z 16. a 17. století. Dva hrázděné domy, které byly považované za nejstarší v Paříži, jsme už viděli TADY a dnes se podíváme na dům, který stojí přímo přes ulici.
Kolem roku 1248 dostali cisterciáci z opatství Notre-Dame-de-l´Ourscamp darem pozemek poblíž Seiny, na kterém si postavili své pařížské sídlo s hlubokým klenutým sklepem. Mniši v něm skladovali zemědělské produkty, které pocházely z jejich opatství a které prodávali na pařížských trzích. Kolem roku 1585 byl dům přestavěn a rozdělen na tři jednotky, z nichž dvě mniši pronajímali.
Francouzská revoluce udělala konec přítomnosti cisterciáků v Paříži. Jejich dům byl zabavený, rozdělený a nastěhovali se do něj drobní obchodníci. V pozdějších stoletích byla budova znovu přestavována a dostavována. Tehdy od něj byla stavebně oddělena nárožní část, která dnes tvoří samostatnou budovu. V první polovině 20. století se dům, o který nikdo nepečoval, nacházel v takovém stavu, že byl začleněný do souboru okolních budov, které měly být zbourány a nahrazeny novostavbami.
Do záchrany historických domů se tehdy pustila nově založená asociace Paris historique, která po dlouhých bojích na konci roku 1961 dosáhla toho, že město rozhodlo o rekonstrukci celého bloku – ovšem právě s výjimkou starého opatského domu, který byl údajně v tak špatném stavu, že byl určen k demolici. Asociace prosadila jeho záchranu a zavázala se, že jeho rekonstrukci uhradí. Zřídila si v domě svoje sídlo a postupně dům z příspěvků dobrovolníků a dárců zrekonstruovala. My se dnes podíváme, jak se jim to podařilo.
Dům poznáme podle dvou starých výkladců s názvem asociace. Uvnitř najdeme informační kancelář, ve které dostaneme odborné informace o činnosti asociace (pořádá také prohlídky různých historických míst a domů a určitě některou z nich někdy příště vyzkouším) a můžeme si tady také koupit knihy o Paříži a její historii. Sympatické dámy také slouží jako průvodkyně domem, o kterém podají podrobné informace. Samozřejmě, že nejvíc mě zajímal gotický sklep, do kterého se sestupuje po příkrých kamenných schodech.
Jak je vidět, rekonstrukce sklepa s kamennou klenbou, nesenou šesti pilíři s geometricky zdobenými hlavicemi, stále pokračuje
V přízemí domu najdeme také vystaveny některé stavební prvky, které asociace zachránila z dalších staveb.
V zadní části přízemí potom najdeme dřevěné schodiště, které vede do prvního patra. Tady se dostaneme na miniaturní dvoreček, v podstatě trochu větší a lepší světlík, lemovaný dvěma krátkými kolmými křídly. Tady také vidíme staré hrázdění domu a ve výšce na jedné ze stěn i původní prevét.
Celý příběh domu a jeho záchrany mi připadá jako z pohádky. Nebýt vytrvalosti skupiny lidí, stála by v těchto místech betonová stavba, pravděpodobně ošklivá, jaké i v této staré části města často vidíme. Asociace Paris historique samozřejmě pokračuje ve své činnosti za záchranu dalších historických míst. O její činnosti si můžete přečíst na jejich stránkách TADY.
Dům můžete, stejně jako já, volně navštívit. Nevadí, pokud nemluvíte francouzsky, domluvíte se i anglicky.
Muzeum, věnované jednomu z nejznámějších malířů minulého století, bylo otevřeno v Paříži v roce 1985, dvanáct let po jeho smrti. Základem sbírek muzea jsou dary, které jeho dědici věnovali státu místo dědické daně. Dary se uskutečnily ve třech vlnách. Ta první proběhla po Picassově smrti, druhá v roce 1978, kdy rodina věnovala státu Picassovu osobní sbírku, která zahrnovala díla jeho předchůdců (Cézanne, Degas, Celník Rousseau a další) a jeho přátel (Miró, Braque, Matisse a další) a třetí po smrti jeho manželky Jacqueline, kdy byly státu předány kromě uměleckých děl i tisíce dokumentů a fotografií. Picassovo muzeum se tak stalo vlastníkem nejrozsáhlejší umělecké sbírky, která zahrnuje veškeré druhy tvorby, kterým se Picasso věnoval, a která pokrývá všechna jeho umělecká období.
Sbírka Picassových děl byla umístěná do nově zrekonstruovaného paláce d´Aubert de Fontenay, který je známější spíš pod názvem Hôtel Salé, Slaný palác, jako připomínka toho, že jeho první majitel byl výběrčím daně ze soli. Z bohatství, který mu tato funkce vynášela, si v letech 1656 – 1659 nechal postavit v tehdy nově se rozvíjející čtvrti Marais jako znamení svého společenského vzestupu velký barokní palác s uzavřeným oválným dvorem a zahradou.
A právě do něj vás dnes pozvu na prohlídku tohoto výjimečného muzea.
Muzeum bylo znovu otevřeno loni 25. října, v den Picassových narozenin, po tříleté rekonstrukci, při které byly rozšířeny výstavní prostory prakticky o další dvě patra – byly vybudovány sály v podkroví a stejně tak jsou využity i podzemní prostory. Dlouho očekávané (a odkládané) otevření samozřejmě vyvolalo návaly návštěvníků, takže se jeho nádvořím před vchodem vinou dlouhé fronty. Nenechte se zmýlit fotografií, to, co vidíte, jsou šťastlivci, kteří už mají za sebou dvě hodiny čekání – ti ostatní nejsou z tohoto místa vidět. Tu krátkou frontu vlevo u vchodu tvoří ti, kteří si koupili vstupenku předem přes internet – i s ní jsem tady čekala půl hodiny.
Když už se konečně člověk dostane dovnitř, uchvátí ho ze všeho nejdřív nádherné schodiště. (To, že na něm nikdo není, je díky tomu, že jsem z muzea večer odcházela mezi posledními a hlídači mi dovolili ještě jednu rychlou fotku – jinak přes den není šance, jak je schodiště plné). Schodiště a prostory kolem něj jsou tím nejhezčím místem paláce, jehož tepané zábradlí a štuky na stěnách stojí za to si prohlédnout podrobněji. Z obou stran podesty v prvním patře vedou vchody do výstavních sálů.
V muzeu jsem byla tentokrát už potřetí. Zatímco z první návštěvy v roce 1989 si toho moc už nepamatuji, z té druhé v roce 2004 jsem našla fotografie a tak se jen pro porovnání podíváme, jak to tam vypadalo tehdy a jak teď.
Fotit umělecká díla nemá moc cenu, protože i na internetu se dají najít reprodukce, které jsou mnohem kvalitnější, než vlastní fotky. Já to dělám vlastně jen tehdy, když narazím na něco výjimečného, a v posledních letech kvůli blogu. Tentokrát jsem vyfotila jen pár obrazů, které mě zaujaly, jako třeba tento dole ještě s nádechem impresionismu.
Jeanne (Ležící žena), 1901
Busta ženy, studie pro slavný obraz Slečny z Avignonu, 1907
Tři ženy u fontány, 1921
Zaujaly mě dva krásné portréty jeho první ženy, ruské tanečnice Olgy Chochlové – nahoře z roku 1918, dole 1923
Portrét Madame Rosenbergové a její dcery (1918). Uznejte, že to dítě se nesnažil moc zkrášlit.
Zatímco v sálech v prvním patře jsou vystavena rozměrnější plátna z prvních Picassových období, v novém patře pod střechou najdeme menší obrazy, některé grafiky a také fotografie. Najdeme tam například i fotku jednoho z Picassových ateliérů (v rue des Grands Augustins), se sochou muže s beránkem a bustou fotografky Dory Maar, se kterou Picasso žil v letech 1935-43, a která fotograficky zdokumentovala jednotlivé etapy tvorby jeho Guerniky (fotografie jsou v muzeu taky vystavené). Bustu můžete vidět v Paříži v parku vedle kostela Saint-Germain des Prés, podrobnosti o ní i o místě najdete TADY.
To není Picassovo umělecké dílo, ale židle z jeho ateliéru. Vlastně dnes už v hodnotě uměleckého díla.
Jen pro zajímavost, úplný vrcholek paláce a jeho krov. Jen to nešlo pořádně vyfotit kvůli davům.
V horním patře pod střechou je také vystavená Picassova sbírka obrazů jeho přátel. Tady nahoře Celník Rousseau. Ostatní obrazy jsem si tady už prohlédnout nestihla, protože i když jsem si na prohlídku muzea vyhradila dvě hodiny, nestačilo to. Zkrátka se tam budu muset vrátit.
Z horního patra se nám taky naskytne hezký pohled na dvůr paláce, těsně před uzavřením muzea prázdný.
Ještě nám k prohlídce zbyly suterénní prostory. Tady jsou obrazy, sochy i fotografie vystaveny v labyrintu klenutých chodeb.
Dlouhou chodbou se dostaneme suterénem také k tomuto krásnému točitému schodišti v nově přistavěné části, které nás přivede rovnou do zahrady, po rekonstrukci holé a nepříliš vábné. Původně tady v rámci rekonstrukce vyrostla kolem dokola nehezká kovová pergola, kterou ale loni na podzim museli po protestech památkářů odstranit.
Předzvěst jara i v ošklivém a studeném počasí
Ještě se na závěr podíváme na další zajímavou věc. Vybavení muzea, to znamená stoly, židle, lavice a hlavně svítidla, navrhl speciálně pro Picassovo muzeum Diego Giacometti, mladší bratr slavného sochaře Alberta Giacomettiho. Byla to jedna z posledních Diegových prací, zemřel v roce 1985, když se muzeum otvíralo. Tady dole najdete některé z jeho krásných květinových lustrů.
Dlouho jsem tuto část města znala jen jako jednu ze stanic metra linky 10, která se jmenuje přesně tak, jak vidíte v nadpisu. Až jednou loni v zimě, když jsem měla víc času, jsem vystoupila, abych se na ten „kostel v Auteuil“, celým názvem Notre-Dame d´Auteuil, podívala. Objevila jsem tak nejen kostel, ale i hezkou a upravenou čtvrť se spoustou zajímavostí.
Kostel byl postavený v letech 1877 až 1892 na místě dřívějšího kostela, pocházejícího z 11. století. Architekt Vaudremer navrhl úzkou vysokou stavbu v románsko-byzantském stylu s padesát metrů vysokou věží, zakončenou protáhlou kupolí s kolonádou a lucernou, podobnou menším věžím na bazilice Sacré-Coeur, která vyrůstala ve stejné době. Kolem původního kostela se dřív rozkládal hřbitov, na jehož místě dnes najdeme přímo před kostelem náměstí s dlouhým názvem – jak jinak – place de l´Église d´Auteuil.
Interiér kostela jsem si bohužel moc neprohlédla. Když jsem vešla dovnitř a udělala tuto první a jedinou fotku, vyběhl ze sakristie překvapený farář s tím, že je přes poledne zavřeno, on zrovna chtěl zadem odejít a zapomněl zamknout hlavní vchod. Když prý přijdu ve tři, osobně mě všude provede. Čekat víc než dvě hodiny se mi ale nechtělo a proto jsem se do kostela vypravila znovu až loni v létě, jenže omylem opět v poledne (někteří lidé jsou zkrátka nepoučitelní). Takže hlavní atrakci, vnitřek hlavní kupole s ohromnou zlacenou malbou Krista s rozpřaženýma rukama (podobně, jako v Sacré-Coeur) jsem zase neviděla.
Socha Panny Marie s dítětem u vchodu do kostela
Zajímavostí je, že v tomto kostele nechávala Edith Piaf sloužit mši za svého milence, boxera Marcela Cerdana, vždy v den výročí jeho tragické smrti 12. října 1949, a to pravidelně až do své smrti v roce 1963 (i když se sama osobně mše většinou neúčastnila). Nedaleko kostela spolu bydleli, v čísle 7 ulice Leconte-de-Lisle, ještě předtím, než se v červnu 1949 přestěhovali do domu v Boulogne-Billancourt.
V tympanonu kostela vidíme Krista ve slávě, zobrazeného v mandorle a se znaky čtyř evangelistů kolem (andělem, orlem, lvem a býkem)
Ze schodů kostela můžeme přehlédnout malé náměstí. Za zády máme nemocnici Chardon Lagache a před sebou vysoký obelisk z červeného mramoru z roku 1753, věnovaný Henri François d’Aguesseau, státnímu kancléři za vlády Ludvíka XIV., právníku a spisovateli, jehož jméno toto náměstí neslo dříve.
Za obeliskem uvidíme po pravé straně nízkou kapli sv. Bernadette z let 1936 – 1937, s železobetonovou konstrukcí pokrytou červenými cihlami z Burgundska
Dnešní čtvrť Auteuil byla k Paříži připojená v roce 1860. Do té doby to byla poklidná ospalá vesnice. Ještě dříve se zde rozkládal venkov daleko za městem, kde si ti bohatí stavěli svoje letní domy. Jeden z těchto domů a jeho slavného obyvatele nám připomíná pamětní deska, umístěná na rohu rue d´Auteuil a rue Théophile Gautier.
„Zde stával venkovský dům, v němž žil kolem roku 1667 Molière“.
Stojí za to projít si uličky kolem kostela. Najdeme tady staré nízké domy s dřevěnými vyřezávanými výklady obchodů, kavárničky a restaurace a na rohu rue d´Auteuil mohutnou budovu lycea s krásnou tepanou mříží vstupní brány.
Lyceum bylo zřízeno v roce 1872 z bývalého zámku Ternaux z konce 17. století. Původní budova zámku, která je památkově chráněná, je ta světlá uprostřed.
Od metra Église d´Auteuil se vydáme po rue d´Auteuil k další stanici metra. Ještě se ale chci pozastavit nad jednou zvláštností. Linka metra 10 je tady totiž zdvojená a každým směrem tu vede jiná trať. Lidé, kteří bydlí u metra Église d´Auteuil se sice dostanou skvěle ven z Paříže, ale pokud chtějí jet do centra, musí popojet tři stanice opačným směrem a tam přestoupit na zpáteční směr. Vypadá to asi nějak takhle:
V rue d´Auteil si můžeme donekonečna prohlížet malé zajímavé krámky a malebná průčelí domů. Na pamětní desce domu číslo 40 vlevo nahoře se dočteme, že na tomto místě stávala na konci 17. století venkovská hospoda U bílého beránka, kde se setkávali Molière, Racine a la Fontaine.
Ulice nás po pár minutách přivede k metru Michel Ange Auteuil. Opět a opět se musím pozastavit nad tím, jak Francouzi komolí cizí jména a z Michelangela udělají Michel Ange. A pak se diví, že jim svět nerozumí.
O rue Crémieux jsem na blogu už před pár lety jednou psala a všechny podrobnosti a fakta najdete TADY. Ulička je tak půvabná, že do ní zamířím pokaždé, když jsem v její blízkosti. Nenechala jsem si ji ujít ani nedávno cestou do restaurace Train bleu na Lyonském nádraží, kterou jsme tady viděli minule, a tak vás dnes znovu pozvu na procházku mezi pohádkové barevné domečky, seskládané do úzké staré uličky, zmáčknuté mezi dvě rušné a banální ulice poblíž nádraží. Na rozdíl od okolí se ale tady v rue Crémiuex zastavil čas.
Jak se tam dostat: metro Gare de Lyon (linka 1 a 14), RER A a D
Jednu z nejkrásnějších pařížských restaurací najdeme na místě, kde bychom ji nečekali – na nádraží. S nádražními restauracemi, jak je známe my, nemá ovšem nic společného. Na Gare de Lyon nás přivítá secesní malovaná a zlacená štuková nádhera, která na první pohled bere dech.
Svůj dnešní název dostala restaurace až v roce 1963 (do té doby se jmenovala prozaicky Buffet de la Gare de Lyon) podle mytického vlaku, který v 19. století spojoval Paříž s Marseille, Nice, Monakem a končil v městečku Ventimiglia na francouzsko-italských hranicích.
Když na konci 19. století Paříž připravovala svoji další Všeobecnou výstavu, která se měla konat v roce 1900, bylo rozhodnuto o stavbě nové budovy Lyonského nádraží, kam na třináct nových nástupišť měly přijíždět vlaky od Lyonu a Marseille. Součástí nádraží, kterému dominovala vysoká věž s tehdy nevídaně velkými věžními hodinami, a které mělo svojí krásnou podtrhnout význam výstavy, se stala i nová luxusní restaurace, bohatě zdobená štuky a nástěnnými malbami, na kterých pracovali významní francouzští malíři té doby. Více než čtyřicet maleb představuje města a krajiny, kterými vlak na cestě mezi Marseille a Paříží projíždí – Lyon, Orange, Villefranche, Monako, Nice, Grenoble, horský masiv Mont-Blanc a další. K zobrazení měst a krajin byly přidány také portréty některých významných osob, například hereček Sarah Bernhardt a Réjane a dalších osobností. Restauraci slavnostně otevřel tehdejší prezident republiky Émile Loubet.
Restaurace svými modrými koženkovými sedačkami tak trochu připomíná vlakové kupé, i proto, že nad některými ze sedaček jsou umístěny mosazné držáky na zavazadla, stejné jako byly kdysi ve vlacích. Rekonstrukce v létě loňského roku podtrhla krásu tohoto památkově chráněného místa. Nenechte se odradit luxusem, jídelní lístek je sice pekelně drahý, ale káva nebo horká čokoláda jsou vcelku cenově přístupné. Doby, kdy se tady scházela společenská smetánka jako Coco Chanel, Jean Cocteau, Jean Gabin, Salvator Dali, Brigitte Bardot nebo François Mitterrand, jsou už dávno pryč a číšníci nad obyčejnými návštěvníky nijak neohrnují nos – jsou zvyklí, že sem zajdou i cestující, kteří tady u šálku kávy čekají na svůj další vlak, nebo prostě jen zvědavci jako my. A mimochodem, tu čokoládu tady mají opravdu dobrou, hustou, sladkou a tmavou, a dostanete k ní ještě i džbáneček mléka na zředění.
Restaurace má kromě velkého hlavního sálu ještě několik malých salónků. Možná se vás budou hostesky snažit usadit tady, na nás to taky zkoušely, ale nenechte se odbýt, připravili byste se o krásu hlavního sálu.
Do restaurace se vstupuje po impozantním dvouramenném schodišti přímo od nástupišť
Velká okna restaurace pokrývají celou čelní stěnu nádražní budovy
V restauraci se natáčely scény do několika filmů – z těch nejznámějších to byla třeba Nikita Luca Bessona nebo Prázdniny Mr. Beana.
Jak se tam dostat: metro Gare de Lyon (linka 1 a 14), RER A a D
Rue de Seine, kterou jsme se procházeli minule, se svým severním koncem dotýká nábřeží Malaquais a úzkým průchodem ústí hned vedle Francouzského institutu – dvě stě let staré akademické instituce, která sdružuje pět vědeckých a uměleckých akademií. Ulice tvoří za institutem malé náměstíčko s názvem Square Honoré Champion, na kterém se dnes na chvíli zastavíme.
Na rohu najdeme v malém parčíku u zdi domu dva z francouzských osvícenců a nejvýznamnějších spisovatelů a filosofů. Uprostřed záhonku stojí bílá socha Voltaira a u zdi na vysokém sloupu busta barona Montesquieu.
Kamenná Voltairova socha měla původně stát na quai Malaquais, kvůli průtahům ale nakonec skončila tady. Jejím autorem je sochař Léon-Ernest Drivier, který ji vytvořil jako státní zakázku v roce 1962.
Autorem busty barona Montesquie je Félix Lecomte. Busta byla vytvořená na začátku 19. století, tady v parku stojí až roku 1992.
Hned přes ulici najdeme další parčík, Square Gabriel Pierné, ze kterého máme výhled na zadní stranu institutu a jeho kupoli. Uprostřed parčíku stojí fontána z roku 1830, která dříve stávala na nádvoří Karmelitského tržišti (v blízkosti place Maubert) a sem byla přemístěná po jeho zboření v roce 1930. Kamenná hlava s girlandami na jedné straně představuje hojnost a na druhé obchod. Ve fontáně teče voda ze Seiny.
Jsme za vědeckou akademií a proto tady objevíme nezvyklé lavičky, sestavené z kamenných knih
Další zajímavostí v parčíku je socha s názvem Caroline, jejímž autorem je Marcello Tommasi, který ji vytvořil v roce 1968.
Pokud budete v Paříži na jaře, nenechte si parčík ujít, kvetou v něm sakury, magnólie, rododendrony a krásná stará katalpa.
Jak se tam dostat: metro St. Germain de Prés (linka 4) nebo Mabillon (linka 10)
Dnes se projdeme jednou ze starých ulic na levém břehu řeky. Rue de Seine byla vybudována kolem roku 1489 v místech dřívějšího hradebního příkopu, ale její první část, vedoucí od řeky, je ještě starší – pochází z poloviny 13. století. Dnes je to jedna z nejvíce „chic“ ulic v této části Paříže, plná drahých obchodů a především uměleckých galerií veškerého zaměření, ve kterých si přijdou na své jak milovníci starých orientálních tisků, tak znalci toho nejmodernějšího umění. Ráda se tady procházím především večer, když už jsou obchody a galerie zavřené a do tmy svítí jen jejich pestré výlohy. Dnes se na některé z nich podíváme.
Hitem letošní zimy mezi pařížskými výstavami byla velká expozice Niki de Saint Phalle v Grand Palais (skončila už bohužel začátkem února). Barevná a extravagantní díla této umělkyně, narozené v roce 1930 v Paříži, která prožila velkou část svého života v Kalifornii, kde zemřela v roce 2002, především její zobrazení baculatých žen, byla k vidění i na mnoha dalších místech v Paříži, například v této malé galerii hned na začátku rue de Seine.
Znalci Paříže si jistě vzpomenou, že její zvláštní barevné sochy jsou součástí fontány Stravinski vedle Centre Pompidou.
Ulice plná výloh jako každá jiná v této části města. Za výlohami však najdeme téměř výhradně obrazy, sochy a knihy. Některé galerie nemají vstupy rovnou z ulice, ale z malých malebných dvorků, na které se dostaneme široce otevřenými vraty domů. Ty mě tady baví nejvíc.
Ještě předtím, než nás rue de Seine přivede na boulevard Saint Germain, kříží se s rue de Buci a ve zdejších kavárnách, bistrech a restauracích snadno ztratíme sílu vůbec někam dál pokračovat.
Palác v noblesním 7. obvodu, do kterého se dnes podíváme, už z dáky ukazuje, k čemu slouží. Italská vlajka společně s modrou vlajkou se žlutými evropskými hvězdičkami napovídají, že tady bude sídlit nějaký oficiální italský orgán. Je to tak, v paláci Galliffet najdeme jednak Italské kulturní středisko a jednak Stálou misi Itálie při OECD (mezinárodních organizacích).
Palác Galliffet postavil v 18. století architekt Legrand pro markýze de Galliffet, předsedu parlamentu Provence. Je příkladem neoklasicistického stylu doby Ludvíka XVI., který čerpal z antiky. Palác má typické antické sloupové průčelí, procházející přes dvě patra. Po francouzské revokuci byli majitelé ještě nedokončeného paláce nuceni opustit Paříž. Po jeho dokončení v roce 1792 byl zkonfiskován revolucionáři a v revoluční loterii ho získal otec malíře Delacroix. Zákulisními praktikami byl však o pár let později přidělen Talleyrandovu Ministerstvu zahraničních vztahů.
Později se dědicové markýze Galliffeta paláce domohli zpět, nechali ho rozdělit na menší byty a pronajímali ho. Sídlil zde například papežský nuncius a španělská šlechta. Postupnou výstavbou v okolích ulicích se značně zmenšila zahrada a nádvoří.
Od roku 1894 měla palác pronajatý italská vláda, která ho v roce 1909 koupila jako svoje velvyslanectví. To bylo později v roce 1938 přestěhováno do nedaleké rue Varenne a zde zůstaly jen obě uvedené instituce.
Palác leží na konci dlouhého průchodu, který nás přivede na malé nádvoří s kašnou z červeného mramoru. Tento vchod z rue Grenelle ovšem není původní, hlavní vchod dříve ležel v kolmé rue du Bac, odkud se přijíždělo přes několik nádvoří přímo před sloupové průčelí paláce, které po zrušení a zastavění původního vjezdu dnes na stísněném dvoře nevyniká. Chybí odstup a průčelí je vůči vstupu umístěno podélně.
Monumentální průčelí, za kterým se v přízemí skrývá hlavní sál kulturního střediska
K hlavnímu sálu přiléhá několik dalších menších místností, ve kterých se konají výstavy
Nakoukneme také do přilehlé kanceláře
Z druhé strany paláce vede vchod do Stále mise. Vstupní hala má oválný tvar a dominuje jí krásné schodiště z konce 19. století.
Schodiště nás přivede do malého oválného předsálí, opět zdobeného antickými sloupy s jónskými hlavicemi (ale bez typického kanelování) a řadou reliéfů na motivy Diany a Apollóna. Odtud vede vchod do kanceláří Stálé mise, kde už se fotografovat nesmí.
Zahradní průčelí je také členěno sloupy. Řada římských fontán, které zdobí půvabnou zahradu, tady zůstala po výstavě, která se před časem konala v kulturním centru.
Kulturní centrum je běžně přístupné. Konají se tady výstavy i koncerty pro veřejnost. Prohlídky celého paláce, kterou jsem absolvovala, bývají občas organizované průvodci.
K něčemu se vám hned na začátku přiznám. Ačkoliv Montmartre miluji, chodím sem často a znám tady místa, kam nechodí turisté, ta bílá cukrová homole na vrcholku kopce mě nikdy moc nebrala. Nebavilo mě probíjet se uvnitř kostela davy turistů, dokonce jsem nikdy nebyla ani nahoře na věži (no ale to bych měla napravit). Od té doby, co tady začali nepříjemně vymáhat zákaz fotografování, jsem dovnitř nevstoupila. Výjimku jsem udělala o loňském silvestrovském večeru, kdy jsme sem došli při večerní procházce. Na schodech před vstupem do baziliky seděla skupina Španělů s kytarami a hráli flamenco, na plácku před vchodem tančily tři dlouhovlasé dívky a nic tady nepřipomínalo tu ulepenou nepříjemnou komerční atmosféru obyčejných dní.
O postavení baziliky bylo rozhodnuto po ukončení francouzsko-pruské války po roce 1870, základní kámen byl položený v roce 1875, bazilika, postavená podle návrhu architekta Paula Abadie, však byla dokončená až v roce 1914. Vysvěcení bylo odloženo kvůli válce a došlo k němu až 16. října 1919.
Bazilika, postavená v eklektickém stylu, inspirovaném románským a byzantským slohem, je na rozdíl od většiny jiných kostelů, které jsou orientované ve směru od východu na západ, obrácená od severu k jihu, to proto, aby její průčelí shlíželo na město. Nad bazilikou se tyčí čtyři malé kopule a jeden velký centrální dóm, zakončený lucernou s kolonádou. Na první pohled zaujme nezvyklý bílý kámen, ze kterého je bazilika postavená. Ten pochází z lomů v oblasti Château-Landon v kraji Seine-et-Marne nedaleko Paříže a architekt ho zvolil pro jeho tvrdost a také samočistící schopnosti při dešti. Uvnitř najdeme v apsidě největší mozaiku ve Francii o ploše víc než 470 m2, která představuje Nejsvětější srdce Ježíšovo.
O silvestrovském podvečeru v kostele panovalo přítmí a bylo tady málo lidí. Někteří už čekali na večerní mši, jiní vešli dovnitř, aby zapálili svíčku nebo se podívali na jesličky, další vstoupili jen ze zvědavosti jako my.
Další podrobnosti o stavbě můžete najít třeba TADY.
Pokud se chcete vyhnout turistickému peklu, doporučuji přijít ke kostelu brzy ráno, když japonští turisté teprve snídají ve svých hotelech. Kostel se otvírá už v 6 hodin a zavírá ve 22.30. V 7 hodin ráno začíná první mše, pokud byste opravdu chtěli přijít brzy ráno, nejlepší je to kolem 8.
Basilique du Sacré-Coeur 18. obvod, Parvis de la Basilique
Jak se tam dostat: metro Abbesses (linka 12) nebo Anvers (linka 2). Pokud se vám nechce chodit do kopce, můžete jet na Jules Joffrin (linka 12) a odtud Montmartrobusem až ke kostelu.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.