Dnes se budeme procházet v 5. obvodu mezi dvěma fontánami, ležícími na trase, kterou turisté obvykle nechodí, i když první z fontán leží jen za rohem od Panthéonu. Na malém náměstí, kde se setkávají rue de l´Estrapade a rue des Fossées St. Jacques, najdeme první ze dvou fontán, která tady šumí pod vysokými stromy.
Mimochodem, právě tady, v rue des Fossées St. Jacques, bydlela malířka Toyen s básníkem Jindřichem Heislerem, když spolu po válce přijeli do Paříže.
Že je Panthéon se svojí kopulí, pokrytou lešením a vyzdobenou lidskými obličeji, opravdu za rohem, vidíme i průhledem rue d´Ulm, na kterou nás přivede rue de l´Estrapade. Na ní najdeme tady tento pěkný dvoreček.
Poté se vydáme dolů po rue Lhomond. Ta nás přivede do oblasti, ve které převládají rozlehlé univerzitní komplexy, především technického a uměleckého zaměření. Nahoře vidíme jednu z budov École Normale Supérieure, instituce, založené po francouzské revoluci, jejímž cílem je výchova vědců. V této budově z hezkých červených cihel sídlí fyzikální laboratoře.
Kromě jiných tady také leží poblíž v prostorách, kde působila Marie Curie Sklodowska se svým manželem Pierrem Curie, také prestižní Vysoká technická chemická škola, ve které najdeme i muzeum, které je oběma vědcům věnováno.
Na křižovatce rue Lhomond a rue Amiot najdeme hezký parčík a v okolí spoustu zajímavého street artu. Nejvtipnější mi připadají tato dvě okna.
Budeme pokračovat stále dolů po zužující se rue Lhomond, kolem kláštera Svatého ducha s vysokými nepřístupnými zdmi a krásným klepadlem
Kromě univerzitních budov je tato oblast Paříže bohatá i na klášterní komplexy, jejichž historie sahá často až do 17. století. Není divu, že právě do těchto míst umístil Victor Hugo ve svých Bídnících i klášter, ve kterém se skrýval Jean Valjean s Cosette. Ten klášter měl stát údajně v místech dnešního domu číslo 33, kde můžeme dnes přes mříže obdivovat krásnou zahradu.
Na ruhu rue Lhomond a rue Rataud vidíme zbytek brány, která byla mezi zdmi dříve umístěná a kterou se ulice, která dříve vedla mezi vinohrady, na noc zavírala.
V dolní části rue Lhomond můžeme obdivovat staré domy s venkovními schodišti
Nakonec přijdeme na malebné náměstíčko place Lucien Herr, kde se pod opěrnou zdí domů setkává rue Lhomond s rue Tournefort. Najdeme tady restauraci, ze které je krásný výhled (ale bohužel ten den zrovna zavřenou). Na malém plácku s parčíkem stojí zvláštní jezdecká socha a pod zdí bublá fontána, u které naše dnešní procházka končí.
Filmoví nadšenci si určitě vzpomenou, že se na náměstíčku natáčely některé scény z filmu Muž z Acapulca s Belmondem v hlavní roli. Hlavní hrdinka Christine, kterou hrála Jacqueline Bisset, ve filmu jako studentka bydlela na koleji Concordia, kterou vidíme v pozadí.
Autorem jezdecké sochy z roku 1980 s názvem Vzpínající se kůň je španělský malíř a sochař Camilo Otero
Fontána s bronzovými prvky byla na náměstí umístěná až v roce 1982, ve filmu ji proto nehledejte.
Pokud se do této části Paříže dostanete, nezapomeňte, že kousek odtud leží rozsáhlý komplex bývalého opatství Val de Grâce s kostelem Panny Marie ze 17. století s nádhernou kopulí.
Jeden z mýtů historie umělecké Paříže začátku minulého století funguje na boulevardu Montparnasse dodnes. Stejně jako další montparnasské kavárny, které mají takto dlouhou a bohatou historii, se však i z La Rotonde stalo drahé a tak trochu snobské místo, které je ovšem svou historií natolik přitažlivé, že sem stále míří davy místních i turistů. Samozřejmě tam nemůžeme chybět ani my.
Na začátku 20. století začali umělci opouštět Montmartre, který se pro ně stal drahý, a začali se stěhovat na jižní periferii města, kde ještě dokázali sehnal bydlení i ateliéry za pár franků, a kde fungovaly levné resturace a kavárny. Srdcem této tehdejší umělecké čtvrti se stala křižovatka kolem metra Vavin, kde už dříve fungovala umělecká komunita kolem uměleckých škol v blízké rue de la Grande Chaumière, kde jednu dobu bydlel i Mucha. O této době jsem psala už TADY, dnes se zaměříme na pozdější generaci, která se setkávala v kavárnách Closerie des Lilas, la Coupole, le Dôme, le Select, le Boeuf sur le toit nebo právě la Rotonde. Mnozí z těchto umělců byli slavní už v té době nebo se proslavili později, ať už za svého života nebo po smrti: Pablo Picasso, Amedeo Modigliani, Max Jacob, Blaise Cendrars, celník Rousseau, Henri Matisse, Georges Braque, Salvador Dalì, Guillaume Apollinaire a další. Zvykla si sem chodit také celá generace spisovatelů jako André Breton, Louis Aragon, Jacques Prévert nebo Raymon Queneau.
Zlatý věk těchto míst nastal s příchodem Američanů – právě tady vysedával Hemingway, Francis Scott Fitzgerald, Henri Millera celá veselá parta kolem nich.
Picasso v la Rotonde
Před kavárnou. Uprostřed Picasso, vlevo Amedeo Modigliani, vpravo André Salmon, který je autorem Modiglianiho životopisu, ve kterém píše i životě umělecké komunity na Montparnassu (vyšel i v češtině pod názvem Modigliani). Konec konců, Modigliani bydlel hned za rohem.
Zatímco přízemí restaurace bývá pořád plné a trochu jsem se tam styděla fotit, v prvním patře je prázdno. Prostory zde nejsou velké a červená barva je zútulňuje. Na zdi visí reprodukce Modiglianiho obrazů. Myslím, že by se Amedeo divil, kdy by mu to někdo řekl v dobách, kdy do kavárny chodil a nabízel návštěvníkům nakreslení portrétu, jen aby si vydělal pár franků na jídlo.
Moje odpoledne na terase kavárny. K odpolednímu mátovému čaji mi přinesli nejen konvičku s mátovými snítkami, ale také další konvičku s horkou vodou na dolévání, a ještě karafu s vodou. Asi jsem vypadala hodně vyprahle.
Na dnešní nedělní procházku se vydáme na Montmartre a bude to chtít hodně síly a dobré boty, protože budeme opravdu hodně chodit. Projdeme celý kopec křížem krážem, vyhneme se těm nejturističtějším místům a při našem putování budeme objevovat zajímavosti, které často v tištěných průvodcích nenajdeme.
Na naši cestu se vydáme z křižovatky pod Sacré Coeur, kde se kříží pět ulic a která je kolem dokola lemovaná kavárnami. Poté, co si prohlédneme parádního veterána, zaparkovaného u chodníku, vydáme se nahoru do kopce po rue Chappe. Ta nám do cesty nastraží dvoje schody, ale když je překonáme, dostaneme se až nahoru pod Sacré Coeur a budeme mít výhled dolů ze schodů, který už každý z pokročilých Pařížanů aspoň jednou fotografoval.
Ze schodů se ovšem také můžeme dostat do malého parčíku, o kterém nikde nenajdete ani zmínku. Naše cesta nebude pokračovat na známá turistická místa k Sacré Coeur, ale vydáme se na druhou stranu po rue Berthe. Tu její křivku mám moc ráda a jako bonus tady najdete klid a ticho.
Rue Berthe nás přivede na place Émile Goudeau, kde pod vysokými kaštany najdeme jeden z nejznámějších uměleckých ateliérů na Montmartru, proslulý především svými obyvateli, kteří tady žili na začátku 20. století. Nejznámějším z nich byli Pablo Picasso, Celník Rousseau, Amedeo Modigliani, Max Jacob, Fernand Léger nebo Georges Braque, ale žilo zde nebo sem chodilo mnoho dalších umělců té doby. Podrobnosti o historii tohoto místa a o jejich obyvatelích mám ve svém článku TADY. Ateliéry v roce 1970 vyhořely a o něco později byla postavená jejich replika. Dodnes zde pracují umělci, kteří si svoje slavné prostředí střeží a dovnitř se nesmí, dokonce to nebylo možné ani v rámci prohlídky, kterou loni organizovalo Muzeum Montmartru po místech, kde působil Picasso. My však jeden pohled přece jen najdeme.
Když se z place Émile Goudeau vydáme po rue Garreau, která vede kolem boční části Bateau Lavoir, po pár krocích narazíme na ošklivou bílou mříž, uzavírající široký průjezd. Za ním uvidíme dvorek zadní části ateliérů. Nedávno jsem měla štěstí, že byla mříž otevřená…
Rue Garreau se po pár dalších krocích napojuje na rue Durantin, kde tvoří půvabnou křižovatku s hezkou pekárnou a dalšími zajímavými obchůdky. Jen o pár kroků dál najdeme další průčelí pekárny, tentokrát zdobené mozaikou ve stylu art déco, kde dnes už bohužel neprodávají voňavé bagety, ale sídlí tady nějaké mateřské centrum.
O něco dál rue Durantin kříží rue Tholozé, nad kterou se tyčí křídla jednoho z posledních větrných mýnů na Montmartru. O Moulin de la Galette a jeho historii jsme si už jednou říkali TADY, teď k němu proto nepůjdeme a budeme pokračovat dál po rue Durantin. Nezapomeňte se v čísle 40 podívat přes mříže do dvora, nazývaného Cour des Juifs, Židovský dvůr, protože to stojí za to.
Jednou se dovnitř dostanu a nafotím to zblízka, slibuju
Rue Durantin nás přivede do rue Lepic, jen kousek nad domem, ve kterém bydlel se svým bratrem Vincent Van Gogh a kde přímo naproti najdeme půvabnou pasáž s ateliéry umělců. Naše cesta povede nahoru do kopce po rue Lepic a po několika metrech se stočí do rue de l´Armée d´Orient s půvabnými domky, které skrývají další a další ateliéry.
Vyjdeme znovu do rue Lepic. Vpředu na obzoru uvidíme věže Sacré Coeur, vlevo Moulin de la Galette, ale naši pozornost upoutá jeden z nejkrásnějších výhledů na město (který si nikdy neodpustím a který neodpustím ani vám, přestože ho tady už taky vidíte po několikáté).
O kousek výš na rohu nakoukneme do otevřené zahrádky Moulin de la Galette, nad kterým stojí druhý (a poslední) zachovalý větrný mlýn, a vydáme se nahoru po rue Girardon, až ke křižovatce s avenue Junot. Tady můžeme nakouknout jen přes mříže na krásné domky, postavené v dnes neprodyšně zavřené zahradě obou bývalých mlýnů.
Na opačném konci křižovatky uvidíme sochu Muže, procházejícího zdí, ale protože se tady obvykle fotí hodně turistů, raději vklouzneme v rue Norvins do malého parčíku přímo nad sochou. Najdeme tady lavičky, klid a tajná vrátka.
A taky policejní hlídku na kole, která sem přijela zkontrolovat podivného chlapíka, který se v křoví přímo nad zdí se sochou začal svlékat.
O kousek výš v rue Norvins číslo 22 uvidíme mříž, chránící vstup na hezký dvorek. Je to další emblematické místo Montmartru.
V druhé polovině 18. století na tomto místě vznikla tzv. „Folie Sandrin“, venkovské sídlo (nezapomínejme, že tehdy byl Montmartre malou vesničkou s vinohrady za městskými hradbami) bohatého výrobce svíček jménem Sandrin. Zámeček byl později prodán a přes několik dalších majitelů se v roce 1820 dostal do rukou tehdy slavného doktora Esprit Blanche (pod jehož jménem je dům znám dodnes), který zde zřídil psychiatrickou léčebnu s tehdy progresivními metodami. V léčebně skončilo kromě běžných pacientů i mnoho v té době slavných osobností, z nichž nejnámějším byl pravděpodobně básník Gérard Nerval, který sem byl přijat v roce 1841 (který kromě maniodepresivní poruchy trpěl i schizofrenií). Poté, co doktor Blanche přestěhoval svoji kliniku do čtvrti Passy, byl dům přestavěn na vzdělávací institut pro mladé dívky, později na manufakturu na vyšívané látky. V polovině 20. století zde vznikla dívčí škola, která se později přestěhovala a dům se dostal do rukou developerů. Ti dům zrekonstruovali a rozprodali na luxusní byty. Jedním z obyvatel domu byl slavný a krásný Jean Marais, který žil až do své smrti v roce 1998 mezi Montmartrem a jihofrancouzským Vallauris, kde je pochován. Souběžně s hereckou kariérou se zabýval i sochařstvím a právě on je autorem Muže, procházejícího zdí, kterého jsme viděli jen pár kroků od jeho domu.
Zeď domu s dávno utrženou tabulkou a trochu street artu
Ti, kdo se o pařížský street art zajímají, určitě už viděli masky, které jsou odlitky tváře umělce, který si říká Gregos. V loňském roce k nim přibyly další odlitky (které určitě Gregosovi nepatří).
Rue Norvins by nás přivedla do těch nejrušnějších částí turistického Montmartru, tam však správní pokročilí Pařížané chodí jen brzy ráno, když tam není ani noha, proto teď odbočíme vlevo do rue du Mont Cenis, která nás mezi vysokými kamennými opěrnými zdmi přivede do rue de l´Aubrevoir ke slavnému růžovému domku. Od něj se vydáme směrem dolů k place Dalida.
Z place Dalida s bustou slavné zpěvačky máme krásný výhled na křivku rue de l´Aubrevoir s bílou věžičkou zvonice Sacré Coeur nahoře.
Tady se otočíme čelem vzad, projdeme úzkým chodníkem kolem Château des Brouillards, do kterého se přestěhoval básník Nerval po své léčbě na klinice doktora Blanche, a který pamatuje i malíře Renoira, a dostaneme se na place Casadesus, malé půvabné náměstíčko za zadní stranou zámečku.
Z náměstí vede krátká rue Simon Dereur, na jejímž konci těsně před avenue Junot uvidíme dlouhou bílou zeď ateliéru. Reliéf nad dveřmi napoví, že jde o sochařský ateliér.
Památkově chráněný dům s ateliérem postavil v roce 1927 architekt Adolphe Thiers pro sochaře Louis-Aimé Lejeuna.
Avenue Junot nás přivede o kousek dál ke schodišti, která vede k rue Caulaincourt, tu přejdeme a do dalším dlouhém schodišti se dostaneme až do rue Lamarck.
Schody jsou lemovány vchody do domů a také tímto malým půvabným hotýlkem
Po rue Lamarck dojdeme k metru Lamarck Caulaincourt, kolem kterého najdeme spoustu roztomilých bister a kaváren. Myslím, že je po tak dlouhém putování budeme potřebovat.
Kdo nemá Montmartru pořád ještě dost, může se podívat na následující video, které u mě vždycky vyvolá nejen úsměv, ale také touhu se na Montmartre už zase konečně vrátit.
Jedním z nejmalebnějších míst v rue Oberkampf, o které jsme mluvili minule, je Cité Durmar, ležící za křivými vraty nízkého domu těsně u metra Ménilmontant. Když projdeme průjezdem, ocitneme se na typickém dvorku, jaké v této čtvrti vznikaly už v 18. století. Dvorku, který už desetiletí nikdo neopravoval, nerekonstruoval, a který v sobě ukrývá dvě řady ošuntělých baráčků. Dříve v jejich přízemí sídlily řemeslnické, především kovozpracovatelské dílny, zatímco v patře ve skromné místnosti žila celá rodina. Některé z domečků jsou dodnes obydleny, ale většina z nich slouží jako dílny drobných uměleckých řemeslníků, kanceláře módních reklamních agentur, filmových společností, malých uměleckých podniků, starožitnictví, nebo ateliéry fotografů a výtvarníků. To, že je tento dvůr, včetně domu, přes který se sem vchází, už dlouhá léta neudržovaný a hrozí mu zánik, má smutný důvod. Celému tomuto bukolickému prostředí totiž už roky hrozí demolice. Přestože domečky a dílny mají svoje majitele, pozemek pod nimi se dostal do rukou developerské společnosti, která by to tady ráda srovnala se zemí a vyšvihla tady nějakou rentabilní betonovou stavbu. Majitelé domků by chtěli pozemek odkoupit, jeho majitel ho prodat nechce a naopak chce obyvatele vystěhovat. Majitelé domků se brání, soudy se vlečou už roky a nevědí si s touto pro Francii netypickou věcí rady.
Pokud máte podobná prostředí rádi, neváhejte, dokud je čas.
Jednou z dlouhých pařížských ulic, které dříve představovaly jediné spojení města s jeho východními předměstími a které jsou dodnes obchodními tepnami, je i rue Oberkampf. Přivede vás z centra od place de la République až pod kopec čtvrti Ménilmontant. Dříve v této lidové čtvrti sídlili dělníci, drobní obchodníci a chudí řemeslníci. Jejich dílny a obchody se však dnes pomalu proměňují na byty a módní lofty nebo na kanceláře a ateliéry. Mnohé restaurace a kavárny, kterým dodnes zůstaly původní staré vývěsní štíty, sídlí ve starých obchodech, takže leckteré z nich nesou nápis Káva – víno – uhlí nebo Strojní zařízení. Je to tady lidové, multietnické, pestré a hlavně v poslední době hodně, hodně módní, především večer, když otevřou všechny bary a vinárny. Večer se prostě z celé Paříže jezdí pařit do rue Oberkampf.
Mezi všemi těmi obchody s typickými francouzskými potravinami, zdravou výživou a etnickými kuchyněmi nesmí chybět ani Sklep polski manorek s polskými potravinami. Ne, českého tady není nic. Ulice je samozřejmě také protkána pasážemi a dvory s dílnami a ateliéry. Některé jsou veřejně přístupné, do jiných se dostanete náhodou, když zrovna někdo nechá otevřeno. Všechny jsou půvabné, více či méně ošuntělé a můžete se vsadit, že jsem jich už prošla celou řadu. Ten největší a možná i nejhezčí obytný dvůr s názvem Cité du Figuier jsme už viděli před časem TADY, do dalšího se podíváme ještě příště. Dnes vejdeme do dvora domu číslo 160 v horní části ulice pod metrem Ménilmontant.
Jak se tam dostat: metro Ménilmontant (linka 2) nebo Parmentier (linka 3)
V roce 1877 bylo na chudém dělnickém předměstí na východě Paříže založeno dělnické spotřební družstvo s názvem La Bellevilloise. Družstvo postupně spravovalo celou řadu obchodů, především pekárny, řeznictví a potraviny všeobecně, ale také další spotřební zboží, lékárny, prodej uhlí, oblečení a nábytku. Později se také zabývalo vzděláváním a volným časem dětí a mládeže i dospělých, od roku 1930 provozovalo kino a pořádalo kulturní akce, koncerty a divadelní představení, zabývalo se taky sociální pomocí a poskytováním lékařské péče. Družstvo působilo na levicových dělnických předměstích Belleville a Ménilmontant až do svého krachu v roce 1936.
V letech 1906-1910 družstvo postavilo v Belleville takzvaný Maison du peuple, Lidový dům, který sloužil jako jeho centrum. V přízemí fungoval velký obchod, v prvním patře byl velký sál a kanceláře. V roce 1927 byla budova rozšířená o další křídlo, ve kterém byl vybudován velký divadelní sál pro pět set lidí s názvem Leninův sál.
Zatímco levicové dělnické družstvo už dávno zaniklo, jeho sídlo stojí v Belleville dodnes. Slouží jako kulturní centrum, pořádají se v něm koncerty a divadelní představení a najdeme tady také restauraci a kavárnu.
La Bellevilloise byla vybudovaná podle vzoru bruselského Lidového domu slavného architekta Victora Horty. Stavba má železobetonovou kontrukci vyplněnou režnými cihlami a je zdobená mozaikami, většinou budovatelskými, a emailovými dekoracemi. Nad frontonem nad vstupem najdeme srp a kladivo, které zrovna na nás může působit hrůzostrašně, jenže pařížské dělnické hnutí bylo mezi válkami samozřejmě komunistické.
Budovu si prohlédneme zatím jen zvenku, uvnitř jsem zatím na žádném představení nebyla.
Důvodem, proč jsem vás sem dnes přivedla, je tato místní restaurace. Najdete ji po levé straně budovy za obyčejnými hnědými plechovými vraty, které vás přivedou na malý dvorek plný zeleně, ze kterého se vstupuje do neformálního pestrého prostoru, zaplněného starými olivovníky a palmami. Vaří tady šéfkuchař, vyučený u slavného hvězdičkového kuchaře Alaina Ducasse, a přesto má restaurace vcelku přístupné ceny. Otevřeno je ve středu, ve čtvrtek a v pátek jen večer, v sobotu a v neděli i v poledne.
Panthéon patří k těm profláklým pařížským památkám, o kterých mluví každý průvodce, a ke kterému se každý turista dřív nebo později dostane. Chodím kolem docela často, hned za ním totiž leží čtvrť kolem rue Mouffetard, kam se vždycky ráda vracím, ale uvnitř… kolikrát jsem byla uvnitř, to bych spočítala na prstech jedné ruky. Dnes to tedy napravíme.
Panthéon byl stavěn po roce 1744 původně jako kostel, který měl být zasvěcený patronce Paříže sv.Geneviève, ve kterém Ludvík XV. hodlal uložit její ostatky, než ho však architekt Soufflot stačil dokončit, přišla revoluce, která smetla nejen královskou rodinu, ale i spoustu církevních památek, a nedokončený kostel proměnila na pohřebiště slavných osobností. Z těch prvních to byl Mirabeau, Voltaire, Marat a Rousseau, později sem byli pohřbívání nebo přeneseni další politici, spisovatelé a vědci. Ani po ukončení revoluční doby nebyla stavba vrácena původnímu určení a dodnes zůstala památníkem těch, které nápis na frontonu nazývá „grands hommes“.
Od loňského roku prochází Panthéon rekonstrukcí (za plného provozu, takže se sem nemusíte bát vydat). Ta začala nejdříve v horních částech a proto je kupole pokrytá lešením, které bylo nejdříve jen potaženo bílou plachtou. Od loňského jara svítí do dálky desítkami lidských obličejů, které sem umístil umělec, který si říká jen monogramem JR. Stejným způsobem byl nejdříve upravený i interiér Panthéonu, tam však expozice skončila v říjnu 2014, zatímco na kupoli zůstane výzdoba až do ukončení rekonstrukce.
Takhle to vypadalo uvnitř. Těch zobrazených obličejů byly celkem čtyři tisíce a lidé, kteří si přáli zúčastnit se projektu, mohli vkládat svoje fotografie přes internet.
Pohled do kupole
Foucaultovo kyvadlo, které je obvykle umístěné tady pod kupolí, uvidíme znovu až po rekonstrukci, ti nedočkaví se na něj mohou jít mezitím podívat do Musée des arts et métiers
Pomník národního konventu, umístěný v čele stavby, kde měl být umístěný oltář, pochází z roku 1913 a jeho autorem je sochař François-Léon Sicard
Stěny Panthéonu jsou pokryty nástěnnými malbami, které glorifikují slavné osobnosti francouzského katolického a královského života, jako byl sv. Denis, Karel Veliký, král Clovis, Johanka z Arcu, Ludvík Svatý a sv. Geneviève, jejíž ostatky zde měly být uloženy (a které dnes najdeme v krásné schránce hned ve vedlejším kostele St. Etienne du Mont). Z malířů, kteří se na této výzdobě podíleli, je nejslavnějším Puvis de Chavannes, který zobrazil život právě této světice.
Samotné pohřebiště „velkých mužů“ najdeme v podzemní kryptě, kde jsou v labyrintu chodeb, soustředěných kolem centrální kruhové chodby, umístěny jednotlivé kóje s náhrobky
V podzemí najdeme kromě hrobek také malou archeologickou expozici. Exteriér Panthéonu najdete podrobněji ve starším příspěvku TADY.
Hezké Velikonoce s čokoládovými vajíčky a zajíčky z cukrárny na Île-Saint-Louis. Vlastně by to mohlo být kdekoliv jinde, protože Paříž je zaplavená velikonočními dekoracemi, čokoládou a květinami. Počasí velikonočně nevypadá a dnes prší, ale přesto – Paříž je prostě Paříž.
Ten den jsem se sešla v Marais s kamarádkou své kamarádky. Rychle jsme našly společnou řeč a protože jsme zjistily, že máme obě rády staré pařížské dvorky a věděly jsme, že ty v Marais jsou známé svým půvabem, do některých z nich jsme se spolu vydaly. Začaly jsme hned domem, jehož stará dubová vrata jsme pozorovaly z kavárny, ve které jsme seděly. Ta vrata nás lákala, protože jejich šířka společně se stářím domu napovídaly, že by dvorek mohl být hodně zajímavý. A nespletly jsme se.
O všechnu tu zeleň se tady stará tento pán a protože ho potěšilo, jak jsme z té krásy byly nadšené, dal se s námi do řeči a dokonce se nechal při práci vyfotit.
Na podobné výpravy do dvorků je nejlepší brzké dopoledne, kdy se v domech uklízí, chodí listonoši a jezdí popeláři. Dveře bývají často otevřené.
Při naší dnešní sobotní procházce v Tuilerijské zahradě se nevydáme prostřední širokou cestou, po které míří víkendové davy Pařížanů a turistů, ale zamíříme na vyvýšenou terasu, která zahradu lemuje podél nábřeží. Tady budeme skoro sami.
Z výšky se můžeme po zahradě lépe rozhlížet a když uděláme čelem vzad, dohlédneme na řeku i na Železnou dámu v dálce na druhém břehu
Terasa nás přivede až k jižnímu křídlu Louvru, které nese jméno barona Denona, který se v 18. století zasloužil o organizaci Louvru jako muzea a je považovaný za zakladatele muzeologie, historie umění a egyptologie. Toto křídlo je zakončeno tzv. Flořiným pavilonem, který byl postavený v roce 1864 jako kopie původního pavilonu, zbořeného v době Napoleona III. Je zdobený sochami, jehož autorem je Jean-Baptiste Carpeaux. Socha s názvem Triumf Flory, který dala pavilonu jméno, je obrácená směrem k řece.
Před pavilonem se ještě zastavíme u sousoší, jehož autorem je Paul Landowski (vždycky si u jeho soch vzpomenu na jiného Pavla Landovského), francouzský sochař polského původu, který ho vytvořil v roce 1906. Sousoší se jmenuje Kainovi synové, ale nejsou to tak doslova synové, jako spíš potomci: zleva básník Jered, pastýř Jábel s býčí lebkou a kovář Tubalkain.
Když na samém konci před Louvrem sejdeme z terasy a přejdeme silnici, která se tady noří do podzemí, dostaneme se na nábřeží přímo před jižní křídlo Louvru. Tam můžeme obdivovat výzdobu a zase jiné a nové pohledy na Louvre.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.