V době přestavby Paříže v polovině 19. století vyrostlo po celém městě mnoho krytých tržnic. Všechny byly postaveny v podobném stylu – kovová konstrukce nesla vysoké oblouky prosklených oken a stěny z režných cihel byly vyskládány do barevných ornamentů. Některé z nich byly postavené v nově se rozvíjejících čtvrtích, jiné nahradily menší a nevyhovující staré tržnice a některé našly svoje místo na nových bulvárech v centru města. To je i případ tržnice, do které se podíváme dnes a která stojí v blízkosti obou velkých nádraží – Gare du Nord a Gare de l´Est.
Francouzské tržnice jsou se svými vůněmi, barvami a horami zboží pastvou pro oči a vlastně pro všechny smysly. Každý si tady najde to svoje. Moc ráda se procházím úzkými uličkami mezi vyskládanými pyramidami ovoce, pulty s pečivem a sýry nebo regály s rybami a masem a většinou se nemůžu vynadívat a nevím, co dřív. V této tržnici, do které zabloudí jen málokterý turista a která je proto jedna z nejautentičtějších ve městě, můžete nechat naplno propuknout nakupovací mánii – ceny tu bývají vcelku přijatelné a najdete tady všechno, po čem zatoužíte a na co budete mít chuť. Kromě nákupu se tady můžete rovnou i najíst u několika stánků s hotovými jídly, většinou exotickými, nebo si dát u pultu kávu.
Hned bych se tam zase vypravila.
Marché Saint-Quentin 10. obvod, 85 bis boulevard Magenta
Jak se tam dostat: metro Gare de l´Est (linka 4, 5, 7)
Z uličky Cours du Commerce Saint-André, do které ústí zadní vchod restaurace Le Procope, kterou jsme tady viděli minule, vede brána do tak zvaného Rohanova dvora. O tomto dvoře už tady jednou byla řeč, byl to jeden z prvních článků na tomto blogu, současně je to ale také jeden z příspěvků, u kterých ze záhadných důvodů zmizely fotografie. Ty máme teď nové, tak jdeme na to.
Je to jeden z těch nečekaných a půvabných koutů Paříže, na které narazíme zničehonic, když odbočíme z pevně vytyčených turistických tras. Proto tak ráda nazdařbůh bloudím městem a nechám se překvapovat.
Jedná se vlastně o soustavu tří malebných dvorků, z nichž hned ten první je postavený na zbytcích starých pařížských hradeb Filipa Augusta ze začátku 13. století. Z prvního dvora se průchodem dostaneme na druhý dvůr, na kterém najdeme palác Aultry z červených cihel, pocházející z roku 1636.
Půvabnou branou se dostaneme na třetí dvůr, který patřil k paláci arcibiskupa z Rouenu (jméno Rohan vzniklo zkomolením názvu města Rouen).Ta trojnožka u východu ze dvora sloužila k pohodlnému nastupování na koně.
Tento poslední dvůr je ze všech tří možná nejhezčí. Nechybí žádná z romantických rekvizit – zdi porostlé růžemi, staré dřevěné dveře, kamenná koryta se záplavou zeleně, a v rohu tady najdeme dokonce i starou a dávno už nefunkční studnu s kladkou.
Jeden z nejznámějších pařížských podniků najdete ve všech průvodcích (i tady blogu už jednou byla krátká zmínka). Turisté kolem ní procházejí s fotoaparátem v pohotovosti a ti zasvěcení s leskem v oku – je to totiž ta úplně nejstarší restaurace v Paříži vůbec a má tak dlouhou a bohatou historii, že ji prostě nemůžete minout.
Její historie sahá až do druhé poloviny 17. století, kdy ze sicilského Palerma přijíždí do Paříže jistý Francesco Procopio dei Coltelli. Po pár letech, kdy pracuje jako číšník, se postaví na vlastní nohy a na adrese rue des Fossés Saint-Germain, v blízkosti původního sídla divadla Ancienne Comédie Française, otvírá kavárnu, která nese jeho pofrancouzštěné jméno Procope. Blízkost divadla, odkud do kavárny proudí davy návštěvníků, výborná káva, která v té době byla v Evropě pořád ještě novinkou, a především recept na sorbet, který si přivezl z rodné Sicílie a který Paříži dovoluje ochutnat nezvyklou mraženou pochoutku, dělají z jeho kavárny jedno z nejvyhledávanějších míst ve městě. Kavárna sídlí na stejném místě dodnes, přestože změnila adresu – původní název rue des Fossés Saint-Germain, připomínající, že ulice vede místem, kde dřív býval příkop městských hradeb, byla později přejmenovaná na rue de l´Ancienne Comédie právě podle divadla, které zde sídlilo.
Přestože byla kavárna už brzy po založení vyhledávaným a známým místem, doba její největší slávy měla teprve přijít. Stalo se tak v 18. století, kdy se zde začali scházet Osvícenci v čele s Voltairem a Rousseauem a také tak zvaní encyklopedisté, tedy ti, kteří pod Diderotovým vedením pracovali na sepisování sedmnáctisvazkové Encyklopedie.
Jedním z častých návštěvníků byl i jeden ze zakladatelů Spojených států Benjamin Franklin, který v průběhu svého pařížského pobytu prý právě zde sepsal svůj návrh americké ústavy.
Kavárna se stala také jedním z ústředních center Francouzské revoluce. Scházel se tu Robespierre s Dantonem a Maratem (konec konců, Danton bydlel v průchodu, do nějž vede zadní vchod restaurace, a Marat v něm tiskl svoje noviny Přítel lidu). V kavárně, která byla po dobu revoluce přejmenovaná na Zoppi, se scházeli Jakobíni a také Klub kordeliérů, který zasedal nedaleko kavárny v bývalém františkánském klášteře. Rozhodovalo se zde zkrátka o závažných otázkách politického života. Jistě uznáte, že něco takového musí hyperaktivní pařížská blogerka prostě vidět zblízka.
Stručnou historii tohoto místa připomíná i kulatá pamětní deska na fasádě (mimochodem památkově chráněné) vedle hlavního vchodu do kavárny
Kavárna, která se v průběhu času stala drahou restaurací, se dnes rozkládá na třech patrech. Skládá se z několika hlavních sálů a bezpočtu malých salonků a je plná připomínek své bohaté historie. Na stěnách visí zarámované dokumenty i fotografie a obrazy s podobiznami revolucionářů a slavných spisovatelů. V zasklených vitrínách leží knihy a dokumenty, připomínající známé hosty. Kromě toho je tu vystavený Voltairův mramorový stůl nebo také Napoleonův dvourohý klobouk (ani jedno bohužel nemám vyfocené, obojí je v místech, kde bylo hodně plno a nešlo tam fotit). Nahoře můžete aspoň vidět umístění Voltairovy bysty nad zrcadlem v největším sále v druhém patře.
Ani „Dámy a Páni“, ani „Muži a Ženy“, ale „Občané a Občanky“
Na vyfocení výborného jídla jsem si vzpomněla až bylo po všem, tak aspoň dezerty, které mě taky nadchly (a moje café gourmand se všemi těmi drobnostmi kolem bylo nad moje síly)
Pokud budete v Paříži hledat pravou tradiční francouzskou kuchyni, jste tady na správném místě. I když to není zrovna levná restaurace, polední menu se zde dá pořídit za vcelku rozumnou cenu už kolem 20 eur.
Restaurant Le Procope
6. obvod, 13 rue de l´Ancienne Comédie nebo Cours du Commerce Saint-André
Samozřejmě, že Musée de Montmartre není nové, bylo otevřeno v roce 1960, jen v říjnu loňského roku rozšířilo svoje výstavní prostory o nově zrekonstruovaný vedlejší dům. V něm jsou umístěné sbírky, připomínající uměleckou slávu tohoto dnes tak vyhledávaného místa, kudy se tlačí davy turistů, kteří zaplavují ulice a hledají aspoň nějakou připomínku slavné minulosti. Sem, kde se tyto připomínky dají najít, však přijde málokdo z nich.
V nově zrekonstruovaném domě se momentálně upravují přízemní prostory, kde míval svůj obchod s barvami Père Tanguy, obchodník a přítel všech impresionistů i postimpresionistů. Jeho druhý obchod pod Montmartrem jsme už viděli (i s jeho životopisem) TADY. Obchod s různými (bohužel asi i dost turistickými a upomínkovými) předměty by měl být otevřen co nejdřív. V novém přístavku byla vybudovaná i kavárna se stolky kolem kruhového bazénku.
Père Tanguy, jak ho v jeho krámku namaloval Vincent van Gogh
V muzeu až do září 2015 probíhá krátkodobá výstava s názvem Duch Montmartru a moderní umění. To je to, co tady nakonec všichni hledají, ne?
Jedním z exponátů je i originál vývěsního štítu kabaretu Le Lapil agile
Najdeme tady také několik obrazů Théophila Steinlena, velkého milovníka koček (a autora známého vývěsního štítu kabaretu Chat noir), jak je vidět i z tohoto velkého plátna s názvem Apoteóza koček
Nechybí ani Toulouse-Lautrecovy plakáty
Picasso na fotografii s Montmartrem za zády
Pro nás je nová expozice zajímavá i proto, že zde najdeme spoustu kreseb Františka Kupky. Tady nahoře vidíme, jak jsou kresby vystavené ve vitríně – vlevo Picasso, vpravo Kupka.
Kupkova ilustrace pro časopis La Vie en rose, pocta malířům Steinlenovi a Willetteovi
Další Kupkova ilustrace: Kněz s podběrákem plným zlata, 1904
Z oken nové části muzea je vidět na starou budovu, ve které je umístěná expozice, mapující starší doby Montmartru – doby vesnice za branami města, plné větrných mlýnů, tančíren, kankánu, hospod a ubohých nízkých domků, doby ještě předtím, než Montmartre proslavili umělci.
Dům je obklopený tzv. Renoirovými zahradami a já si nikdy neodpustím, abych je všechny neprošla, znovu neprohlédla všechna zákoutí a nepokochala se pohledem přes montmartreský vinohrad na severní stranu města.
Říkáte Montmartre? Co tedy jiného, než pravý chat noir… Ten místní se jmenuje Salis, stejně jako zakladatel a majitel slavného kabaretu Chat noir.
Musée de Montmartre
18. obvod, 12 rue Cortot
Otevřeno denně od 10 do 18 hod, od května do srpna do 19 hod (ale poslední vstup už v 18,15 hod)
Vstupné 9,50 eur, studenti do 25 let 7,50 eur děti do 17 let 5,50 eur.
Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt (linka12)
Vy, kdo jste v minulosti navštívili Muzeum Montmartru (nebo kdo jste o něm četli tady na blogu) víte, že muzeum, vytvořené z domu, kde v minulosti žilo mnoho pařížských umělců, procházelo v posledních letech rekonstrukcí. Před dvěma lety byly upraveny zahrady, které dostaly název Renoirovy zahrady (protože slavný malíř zde měl ateliér a v zahradě namaloval některá svá plátna). Ještě donedávna byly veškeré expozice soustředěny v domě uprostřed zahrady, zatímco za sousední dřevěnou ohradou probíhaly stavební práce. Ty byly dokončeny loni na podzim a v říjnu byly otevřeny nové prostory ve vedlejším domě s názvem hôtel Demarne, kam se muzeum rozšířilo. Kromě nových sbírek byl zpřístupněný i ateliér, ve kterém žila modelka všech slavných malířů konce předminulého století a později sama malířka Suzanne Valadon a její syn Maurice Utrillo, který se proslavil svými obrazy uliček a náměstí Montmartru. Pro milovníky malířství a nostalgiky po romantickém uměleckém Montmartru je to při návštěvě Paříže nutná zastávka.
Prosklená okna ateliéru jsou dobře vidět přímo ze zahrady
Vstup do nové a nově zrekonstruované budovy muzea, kde byla v přístavku v přízemí vybudovaná kavárna
Suzanne Valadon v tomto ateliéru, ke kterému patří i malý byt, žila poprvé kolem roku 1898, když se chýlila ke konci její kariéra modelky Renoira, Toulouse-Lautreca a především Degase, který si všiml jejího malířského talentu a přivedl ji k malování. Znovu se sem vrátila v roce 1912 se svým nemanželským synem Mauricem, kterému dal jméno španělský malíř Miguel Utrillo (který ovšem nebyl jeho otcem) a s o více než dvacet let mladším malířem André Utterem, který byl jejím milencem a který se s ní v roce 1914 oženil. Všichni tři tady žili až do roku 1926.
Suzanne Valadon v roce 1885, když jí bylo 20 let
Portrét od Renoira…
… a od Toulouse-Lautreca
Poté, co Suzanne Valadon tento ateliér opustila, zde postupně malovali fauvisté Émile-Othon Friesz a Raoul Dufy, Gauguinův přítel Émile Bernard a mnozí další. V posledních desetiletích byl ateliér neobydlený a chátral.
Suzanne Valadon, André Utter a Maurice Utrillo v ateliéru – v rohu, který vidíme na fotografii nahoře
V ateliéru v roce 1926
V malém obývacím pokoji na stěně visí portrét Maurice Utrilla, který namalovala jeho matka, a také jeho obrazy
Toto byl Mauricův pokoj. Mříže sem údajně už tehdy nechala dát jeho matka, aby mu zabránila v útěku za alkoholem do okolních hospod, a také proto, aby nemohl v alkoholovém šílenství vyhazovat z okna nábytek i své obrazy.
Spojovacími dveřmi se z ateliéru dostaneme do nové části muzea, kde nás čekají tři patra exponátů o dávno zaniklém bohémském Montmartru a jeho umělcích. Tam se podíváme zase příště.
Musée de Montmartre
18. obvod, 12 rue Cortot
Otevřeno denně od 10 do 18 hod, od května do srpna do 19 hod (ale poslední vstup už v 18,15 hod)
Ateliér je součástí muzea, je proto nutné koupit si plnou vstupenku do všech prostor. Vstupné 9,50 eur, studenti do 25 let 7,50 eur děti do 17 let 5,50 eur.
Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt (linka12)
Zámek v Saint-Germain-en-Laye, který jsme tady viděli minule, leží v rozlehlém parku – jako ostatně všechny zámky z té doby, které sloužily jako královské sídlo. Stejně jako zahrady ostatních královských zámků (především ve Versailles nebo v Saint-Cloud), i tuto navrhl vyhledávaný zahradní architekt André Le Nôtre. Jeho dispozice francouzské zahrady sice v průběhu staletí vzala za své a ve srovnání s ostatními je tento park chudší, není však zanedbaný a o co je divočejší, o to je zajímavější.
Parter přímo před zámkem je rozčleněný květinovými záhony a nechybí ani fontány. O kousek dál nás dlouhé řady stromů a keřů, ztrácející se v dalekých perspektivách, vedou do anglického parku a hlavně k terase, kterou Le Nôtre nechal vybudovat na terénním zlomu, za kterým se svah prudce láme a spadá směrem k Seině, která obkružuje celé městečko, stojící na vyvýšenině.
Anglický park se svými 60 hektary sahá daleko za město a je protkaný cestičkami, rozlehlými trávníky a různými zahradními stavbami. V podobě, jak ho vidíme dnes, byl vytvořený v první polovině 19. století, poté, co při stavbě železnice z Paříže byla velká část parku poškozená a přímo jeho prostředkem v hlubokém a širokém kaňonu vedly koleje (nádraží stálo těsně vedle zámku). Koleje i s nádražím byly později překryty a park byl v té části znovu obnoven.
Někde v parku se prý dají vypůjčit kola, to je dobré vědět pro příště. Tentokrát jsme přišli tak pozdě, že nestálo za to se o ně zajímat. Přitažlivější byl stánek s občerstvením, který byl kromě obvyklých stolků obklopený i lehátky.
To, čím se tento park odlišuje od jiných, je vyhlídková terasa. Ne že by ji jiné královské zámky neměly, ale tato je mimořádná nejen kvůli výhledu, ale především pro svoji velikost. Na délku měří přes dva kilometry a se svým kovaným krajkovým zábradlím je tak půvabná, že jen kvůli ní stojí za to si sem zajet.
Na této dlouhé terase je navíc přímo pod zámkem postavená další, bohatší a zdobená kamennou balustrádou. Na horní fotce je za kamennými vázami vidět, do jaké dálky terasa ubíhá. Jednou si ji celou projdu.
Terasa stojí na mohutných základech a je poměrně dost vysoká. Vůbec jsem nezáviděla mamince, která sem přišla se třemi dětmi a celou dobu nedělala nic jiného, než že je honila pryč od zábradlí. Zatímco odháněla holčičku, která si usmyslela, že se těmi kudrlinkami protáhne, kluci to hodlali vzít sebevražedně horem.
Prudký svah pod terasou vede k řece, která tady dokončuje jeden ze svých zákrutů, kterými se vzdaluje od Paříže. Je obklopená lesy a je plná hausbótů a člunů. Nad ní na obzoru vidíme v dálce věžáky La Défense a trochu víc vpravo vykukuje i Eiffelovka.
Není to tak blízko, jak to vypadá v zoomu. Město je odtud vzdálené asi patnáct kilometrů.
Nad terasou stával nový zámek, o kterém jsme si říkali minule, a který byl zbořený na konci 18. století. Vidíme ho na této kresbě, kde je v dálce nahoře vidět starý zámek a pod ním ten nový. Pod novým zámkem spadala až k řece soustava teras, propojených rampami, které umožňovaly pohyb mezi jednotlivými stupni. Na terasách byly upravené krásné zahrady, plné fontán, umělých jeskyní, altánů a pavilonů. Zahrada zanikla po zboření zámku a prostor je dnes zastavěný domy. Zůstaly jen opěrné zdi teras, které jsou vidět ze silnic, které pod nimi podélně vedou.
Když říkám, že z nového zámku nic nezůstalo, není to tak úplně pravda. Z celého rozsáhlého královského paláce zůstal zachovaný tzv. pavilon Jindřicha IV., malá červená stavbička, která ukončuje terasu na jižní straně. Na dolním obrázku je vidět, kde ležela v původní dispozici zámku.
K pavilonu byly později přistavěny domy a vznikl tady luxusní hotel, kam jezdila pařížská smetánka a především umělci. Alexandre Dumas tady údajně napsal Tři mušketýry i Hraběte Monte Crista.
Samozřejmě jsou tu i připomínky toho, že právě tady se narodil Ludvík XIV. Hotel na svých stránkách uvádí, že zůstala zachovaná místnost, kde se král narodil (ale to se mi moc nezdá – že by královna rodila zrovna tady, v malém pokojíčku na samém konci rozlehlého zámku?).
A ještě jedna připomínka jednoho vládce. Minule jsem psala, že rekonstrukci starého zámku nechal provést Napoleon III., synovec velkého Bonaparta, který byl současně císařem a také prvním francouzským prezidentem. Právě on tady nechal v roce 1857 vytvořit toto krásné zábradlí kolem terasy – a v místech, kde se zábradlí připojuje k pavilonu Jindřicha IV., najdeme jeho připomínku i s datem.
Château de Saint-Germain-en-Laye
Park je otevřen denně od 8 do 17-21 hod podle sezóny, vstup zdarma.
Zámek je otevřen denně kromě úterý od 10 do 17 hod, vstup na nádvoří a do kaple zdarma.
Jak se tam dostat: RER A až na konečnou Saint-Germain-en-Laye nebo autobus 258 z La Défense (pozor, červené číslo, ne žluté, to má jinou konečnou)
O tomto víkendu se spolu podíváme do zámku, ležícího jen kousek od Paříže. Zámek býval královským sídlem a ani četné přestavby a roky pozdějšího chátrání mu neubraly na majestátnosti. Když jsem poprvé viděla fotografii jeho nádvoří, věděla jsem hned, že se tam jednou musím podívat. Došlo na to až nedávno.
První stavbu, tehdy ještě opevněný hrad, na tomto místě postavil Ludvík VI. řečený Tlustý kolem roku 1124. O sto let později ho přestavěl Svatý Ludvík, který zde nechal postavit Sainte Chapelle, Svatou kapli. Ta jediná také o dalších sto let později přežila vyplenění a vypálení hradu v době Stoleté války mezi Francouzi a Angličany. Následovala nová stavba z doby Karla V., která ve své podobě vydržela až do doby vlády krále Františka I., který se v kapli 18. května 1514 oženil se svojí ženou Claude a zámek se stal jeho oblíbenou rezidencí. V roce 1539 rozhodl o jeho kompletní přestavbě v renesančním slohu, přičemž z původní stavby zůstala jen kaple a donjon.
Jeho syn Jindřich II. se na zámku narodil v roce 1519 a prožil tu velkou část svého života. Když se v roce 1547 stal francouzským králem, rozhodl o stavbě nového zámku v těsném sousedství toho starého. Nová stavba se však protáhla na dlouhé roky a byla dokončená až v době vlády Jindřicha IV. v roce 1600. Na zámku často pobýval i syn Jindřicha IV. a Marie Medicejské Ludvík XIII. a 14. května 1643 se tady narodil i jeho syn Ludvík XIV. Ten později během své vlády nechal nejen znovu přestavět nový zámek, ale i zrekonstruovat ten starý a rozšířit a upravit rozsáhlý park.
Ludvík XIV. byl také posledním francouzským králem, který na tomto zámku sídlil. Poté, co si nechal přestavět lovecký zámeček ve Versailles na ohromný zámek plný luxusu, se tam s celým dvorem přestěhoval a oba zámky v Saint-Germain-en-Laye začaly na dlouhá léta chátrat.
Ludvík XVI. v roce 1777 daroval nový zámek svému bratru, budoucímu králi Karlu X., který ho nechal zbořit s úmyslem postavit nový, na to však už nikdy nedošlo. Starý zámek byl zrekonstruován na začátku 19. století v době Prvního císařství (a tedy za Napoleona Bonaparta) a byla zde vytvořená vojenská jezdecká škola. Později tady byla zřízená věznice, ještě později nemocnice pro nakažlivé choroby a kasárna.
O osudu zchátralého zámku rozhodl až Napoleon III. v roce 1862. Nechal ho upravit do stavu, v jakém byl po renesanční přestavbě v době Františka I., a jako milovník historie zde založil Muzeum keltských a galsko-římských památek.
Muzeum dnes nese název Národní archeologické muzeum a jsou v něm uchovávány památky od doby paleolitu až do středověku.
(Uf, doufám, že jste tu palbu dat a jmen přežili ve zdraví).
Klid muzea byl narušený jen jednou – v roce 1919, kdy zde byla podepsána tzv. Saint-Germainská smlouva, úmluva o poválečném uspořádání bývalého Rakousko-Uherska.
Tou nejstarší částí zámku je gotická Svatá kaple. Právě tady měl svatbu František I., a byl zde pokřtěn Ludvík XIV. Tady v roce 1238 přijal Svatý Ludvík od posledního křižáckého císaře v Konstantinopoli Balduina II. Kristovy relikvie, především trnovou korunu, pro kterou nechal postavit Svatou kapli v Paříži.
Zvláštností této kaple jsou okna, která nejsou na horní straně lomená, ale tvoří obdélník. Některá z oken, která přiléhají k budově, včetně ohromné rozety na čelní straně, byla zazděna. Kaple už dávno neslouží náboženským účelům, dnes jsou v ní výstavní prostory s exponáty, připomínajícími slavnou minulost zámku.
Odlitek hlavy sochy Svatého Ludvíka z roku 1239
Hlavní vstup do zámku, kam dřív vedl padací most. Na interiér zámku (a tedy archeologické muzeum) se podíváme někdy jindy.
Zámek je dodnes ze všech stran obehnán příkopem
Pohled na zámek ze zahrady
Zámek má kromě francouzské zahrady ohromný anglický park a nádhernou vyhlídkovou terasu. Do zahrady, kde také uvidíme, co zbylo z nového zámku, se podíváme příště.
Pokud byste se do Saint-Germain-en-Laye vypravili, nechte si nějaký čas i na prohlídku městečka, kde se vám v malebných uličkách s hezkými obchůdky a kavárnami určitě bude líbit.
Château de Saint-Germain-en-Laye
otevřeno denně kromě úterý od 10 do 17 hod, park od 8 do 17-21 hod podle sezóny
vstup na nádvoří a do kaple zdarma
Musée d´Archeologie Nationale vstupné 7 eur, do 25 let zdarma
Jak se tam dostat: RER A až na konečnou Saint-Germain-en-Laye nebo autobus 258 z La Défense (pozor, červené číslo, ne žluté, to má jinou konečnou)
Až na ta auta mi ten dvůr v Marais se svými tak trochu nakřivo stojícími zdmi, starou hrbolatou dlažbou a matně šedivými oprýskanými okny a dveřmi, které ho lemují ze všech stran, připadal spíš jako kulisy a dekorace pro nějaký romantický divadelní kus. Uznejte sami.
Na Champs Elysées se s tímto blogem dostanete málokdy. Nemám to tam moc ráda a ani přesně nevím, co bych tam vlastně dělala. Jednou z mála výjimek, kdy jsem se tam vydala, bylo jedno nedávné nedělní dopoledne, kdy se mi podařilo konečně přihlásit na prohlídku jednoho ze starých paláců, který stojí v dolní polovině avenue, skrytý v odstupu za zahrádkou restaurace.
Palác na tak prestižním místě dostala v polovině 19. století darem žena, kterou ve své době znala celá Paříž, i když by se podle jejího skromného původu nic takového nedalo očekávat.
Esther Lachmann se narodila v roce 1819 v moskevském židovském ghettu jako jedna z dcer chudého polského tkalce. Židovský a ještě ke všemu polský původ ji v tehdejším Rusku nic moc dobrého přinést nemohl, proto ji otec už v sedmnácti letech provdal za chudého Francouze, tomu ovšem za pár let po narození syna utekla s jiným Francouzem do Paříže. Tam se zcela prozaicky začala živit lepší prostitucí a seznámila se s řadou umělců. Stýkala se s malíři i s hudebníky, jako byl Franz Liszt nebo Richard Wagner a nakonec začala žít s tehdy slavným pianistou a skladatelem Henri Herzem, který jí umožnil život v bohatství. Právě tehdy se Esther, která si mezitím začala říkat Therèse, aby zamaskovala svůj původ, stala jednou z nejelegantnějších a nejznámějších Pařížanek.
Když Herz odjel na dlouhodobé turné do USA, zmocnila se jeho majetku. Nějaký čas žila v Londýně a když se pak vrátila do Paříže, začala lovit manžela v těch nejvyšších kruzích. Nakonec se provdala za portugalského markýze de Païva, jehož jméno si nechala i poté, co se s ním brzy po svatbě rozvedla (a pod kterým ji známe dodnes). Další úlovek byl konečně ten, na který čekala – slezský hrabě von Donnersmark byl nejen pohádkově bohatý, ale navíc byl bratrancem kancléře von Bismarcka. Právě on jí nechal postavit na Champs-Elysées přepychový palác. Pořádala v něm nákladné večírky, kterými chtěla okouzlit Paříž, aby zapomněla na její původ a pověst. Lidé se k ní jen hrnuli, ale za zády se jí vysmívali. Traduje se historka, že Alexandre Dumas syn v průběhu stavby paláce řekl: „To hlavní je hotové. Už jí tam postavili chodník“.
A právě do tohoto paláce, o němž se dodnes povídají legendy, se dnes podíváme.
Mimochodem, jestli vás zajímá, jak nakonec Esther-Therèse dopadla, tak přesně tak, jak si zasloužila. Po Prusko-francouzsko válce v roce 1870 se začala plést i do politiky a nabídla se jako vyjednavačka s Prusy. Francie ji ale podezřívala, že je špiónkou, a milá Païva nakonec byla ráda, že si zachránila kůži útěkem z Francie na zámek svého manžela v Neudecku (dnes polský Swierklaniec). Tam také v roce 1884 v osamocení zemřela.
Palác byl postaven v letech 1856 – 1865 v tehdy módním stylu italské renesance. Při jeho stavbě a hlavně při dekoraci byly použity ty nejvzácnější a nejcennější materiály a cenná umělecká díla. Dnes je vlastníkem domu anglický The Travellers club, který zde má svoje pařížské sídlo (a slouží tedy jako pravý anglický pánský klub), v němž výjimečně povoluje organizované prohlídky.
Vstupní hala. Mramorové podlahy, bohaté štuky, zlacení, vyřezávané ostění, onyx, alabastr, křišťálové lustry, cenné sochy a obrazy, to všechno nás teď čeká.
Společenský salón v přízemí
Mramorové sochy s názvem Harmonie a Hudba
Autorem všech nástěnných a stropních maleb je Paul Baudry. Freska na stropě salónu se jmenuje Den zahánějící noc a říká se, že postava, představující noc, zobrazuje právě Païvu.
Ze salónu se můžeme dostat na terasu, vedoucí přímo na Champs-Elysées
V přízemí je kromě velkého salónu ještě několik menších místností, vyzdobených stejně honosně. Jsou uspořádány kolem hezkého čtvercového nádvoří.
Jeden z malých salónků je, kromě jiného, vyzdobený i ruskými a německými nápisy – v mateřských jazycích obou manželů
Nejkrásnějším je v paláci pravděpodobně nádherné schodiště z onyxu
Salónky v prvním patře jsou stejně honosné, samé zlato, štuky a vyřezávání (zvlášť ten strop!), ale zařízení dost pokulhává. Jako by pro ně Travellers club neměl moc cit – jsou tu nevkusné strakaté koberce a tuctový nábytek, rozestavěný bez ladu a skladu.
Už je to dávno, co jsem o paláci četla poprvé, ale pamatuji si, že je vždycky všude kladený důraz na přepych v koupelně, vyzdobené v maurském stylu. Ve své době to musela být opravdu bomba – už jen ta vana, zvenku z onyxu a zevnitř ze stříbra, která se napouštěla teplou i studenou vodou kohoutky ze zdi a vypouštěla odpadem do podlahy (což nám přijde dnes normální, ale tenkrát to vůbec nebylo běžné). Mramorová podlaha, mozaiky na zdi a velká zrcadla už jen tu parádu doplňují. Vana navíc sloužila i k sezení – byla prostě přikrytá čalouněným panelem s opěradlem.
A ty kohoutky, o kterých se říká, že jsou ze zlata, nakonec zlaté nejsou. Prý jen pozlacené.
Pokud byste měli o návštěvu paláce zájem, The Travellers club je sám sice nepořádá (není tedy možné přijít rovnou na místo), ale stačí zapátrat na stránkách pařížských průvodců, ti nejlepší z nich (najdete je TADY) aspoň jednou za půl roku prohlídku organizují. Vstupné plus průvodce stojí kolem 25 eur.
V Paříži můžete narazit ještě na jeden palác, který nese jméno markýzy de Païva. Zatímco na Champs-Elysées žila s hrabětem von Donnersmarkem, s předcházejícím manželem, portugalským markýzem, žila v 9. obvodu na place Saint-Georges, kde na její přítomnost upozorňuje klasické památkové „pádlo“ s informacemi, stojící před hezkým nízkým domem se sochami na fasádě.
8. obvod, 25 avenue des Champs-Elysées
Jak se tam dostat: metro Franklin Roosevelt (linka 1 a 9)
Cestou z výstavy o Édith Piaf jsem si konečně splnila předsevzetí a zastavila se v budově, na kterou jsem se už dlouho chystala. Určitě ji taky znáte od vidění – nápadná zeleň, která šplhá po nábřežní budově jako housenka, je vidět na břehu Seiny už zdaleka. V budově sídlí Muzeum módy a designu (Cité de la Mode et du Design). Kromě expozice o módě se tady konají módní přehlídky, různé kulturní a společenské akce a také výstavy moderního umění. Součástí budovy je Francouzský institut módy (Institut Français de la Mode), muzeum Art ludique, zaměřené na komiksy, manga, videohry a animované filmy, a samozřejmě taky obchody a restaurace.
Nic z toho vám ovšem tentokrát neukážu. Jednak jsem trochu pospíchala a taky jsem na další výstavu neměla náladu. Šlo mi hlavně o prohlídku budovy zvenku – na interiér dojde někdy jindy.
Celý komplex vznikl v roce 2006 přestavbou doků, které tady v přístavišti zanedbané bývalé průmyslové zóny stály. Zůstala z nich betonová konstrukce, na kterou architekti nabalili moderní zařízení a vybavení. Původním účelem bylo nákupní centrum, budova ale stojí na poměrně odlehlém místě a netrvalo to dlouho a obchody jeden po druhém zanikaly na úbytě. V roce 2010 pařížská radnice celý projekt přehodnotila a slavný architekt Cyril Aouizerate vytvořil koncepci, která tu funguje od roku 2012, a na kterou se teď podíváme.
Z rozlehlé terasy v přízemí se vstupuje do výstavních prostor a do několika obchodů. Ve všední den odpoledne tady ovšem bylo pusto.
Mě ze všeho nejvíc zajímala ta zelená housenka. Skrývá se za ní schodiště a jak vidíte, působí to vzdušně, světle, nápaditě a moc se mi to líbilo.
Ta zelená barva vlastně není úplně zelená. Sklo, které schodiště kryje, je jen pokryté zeleným potiskem.
Po schodišti se dostaneme na střešní terasu. Na ní je vybudovaná zatravněná nadstavba, ve které se skrývají kavárny, bary a restaurace, které expandují ven. Některé z nich fungují celý týden v poledne i večer, některé jen ve čtvrtek, v pátek a v sobotu. Ve stejné dny tady najdete i ohromný noční klub s hudbou, otevřený až do pěti do rána. Tady v této opuštěné čtvrti rozhodně nikomu noční hlasitá hudební produkce nevadí. Asi vinou špatného počasí a špatně zvolené hodiny i tady bylo pusto a prázdno. Dovedu si ale klidně přestavit nedělní slunečné odpoledne, kdy se tady scházejí party mladých nebo skupinky starších, třeba po procházce. Někdy to vyzkouším a dám vědět.
Další možnost občerstvení a zároveň taky noční klub najdete na terase v přízemí. Patří k němu také otevřená terasa, kde se pod zeleným přístřeškem skrývá bar.
Všechno to bylo hodně zajímavé a odcházela jsem odtud s lehkým nadšením nad architektonickým řešením i nad myšlenkou nějakého budoucího příjemného posezení v kavárně.
Cité de la Mode et du Design 13, obvod, 34 quai d´Austerlitz otevřeno denně od 10 do 24 hod
Jak se tam dostat: metro Gare d´Austerlitz (5 a 10, RER C) nebo Quai de la Gare (linka 6)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.