V Paříži se v poslední době objevilo několik kaváren, kterým jejich zřizovatelé říkají café éphémère. Tyto efemérní – pomíjivé kavárny bývají otevřeny jen na určitou dobu a většinou na neobvyklých a zajímavých místech. Jednu z nich, otevřenou v Opatském paláci na levém břehu, jsme viděli nedávno, dnes se podíváme do další z nich, která leží v úplném srdci čtvrti Marais.
I když je kavárna dočasná, v přízemí domu je zařízeno několik místností jako skutečná kavárna, je tedy určitá naděje, že si sem můžeme přijít dát kávu i po uzavření zahrádky na nádvoří.
Ve dvoře jsou vystaveny některé z architektonických prvků paláce Nouvion z roku 1638, který stával na místě dnešní stavby. Je to především jeden ze sloupů průčelí a také několik maskaronů.
Kavárna je zřízená ve dvoře peněžní instituce, která se od roku 1918 jmenuje Crédit municipal. Dříve se jí říkalo po italském vzoru Mont de Piété. Je to instituce, která kromě poskytování bankovních služeb má také státní monopol na zastavárenskou činnost, který jí byl udělený Napoleonem na začátku 19. století. Lidé, kteří jsou ve finanční nesnázi, sem mohou přinést jakoukoliv cennou věc, jejíž hodnotu odhadnou bankovní komisaři, a banka na základě odhadu vyplatí půjčku ve výši 50-70 % hodnoty zastavené věci. Dlužník může svoji věc kdykoliv vyplatit. Pokud tak neudělá do uplynutí sjednaného termínu, věc propadá bance a je prodána v dražbě. Údajně se tady 93 % všech zastavených věcí vrací majiteli.
Jen pro úplnost – jak jsem se dočetla, u nás se tato instituce jmenovala Státní zastavárna a byla zrušena v roce 1951.
Budova je však zajímavá ještě z jednoho důvodu. Dveře, kterými se dnes na nádvoří vchází, byly roky zavřené. Jen v dálce nad nimi bylo vidět zajímavou věž, kterou jsem několikrát fotila. Věž mě přitahovala i proto, že později už jsem věděla, co je zač. Snažila jsem se k ní dostat i z hlavního nádvoří banky, nebylo to však možné. Až teď jsem ji mohla vidět v plné kráse.
Nejzajímavější je spodní kamenná část věže. Je totiž pozůstatkem pařížského opevnění, které postavil král Philippe-Auguste ve 12. století, a které probíhalo právě v těchto místech. Některé zbytky hradeb jsme na blogu už viděli dříve, naposledy v nedalekém parku TADY. Nástavba na kamenné věži, stejně jako cihlová stavba v jejím sousedství, pochází z roku 1886.
Hlavní nádvoří Crédit municipale s fontánou. Přímo napříč dnešním nádvořím vedly původní hradby; jejich umístění je vyznačeno v dlažbě. Na fotce to moc vidět není, jedině v pravém rohu za červeným stojanem. Existenci těchto hradeb připomíná také pamětní deska, umístěná ve výšce za zdi vpravo.
Nahoře pohled průjezdem do hlavního dvora, dole hlavní vchod Crédit municipale. Vchod do nádvoří s kavárnou najdete asi deset metrů doprava.
Z kavárny jsme se dostali až ke všem historickým souvislostem. I bez nich je ovšem v kavárně na nádvoří příjemně a pokud pojedete v příštích týdnech do Paříže, nezapomeňte se tam zastavit. Kavárna je otevřená do 21. září.
Café Cour
Crédit municipale 4. obvod, 55-57 rue des Francs Bourgeois
V srpnu si Pařížané vybírají dovolenou, většinou téměř všichni najednou a tak, aby si z celkového počtu šesti týdnů dovolené vybrali naráz co nejvíc. Paříž se proto v srpnu vylidní. S překvapením proto můžete zjistit, že ulice, ještě včera přecpané auty, jsou napůl opuštěné a vypadají podobně, jako minulý týden jindy rušný boulevard Saint-Michel.
Mnohem méně lidí najdeme třeba i v rue Mouffetard, jindy přeplněné nakupujícími lidmi, nebo dokonce na place de la Concorde nebo na náměstí před Operou Garnier. Je mnohem snazší přejít silnici a najít místo k zaparkování.
Se začátkem srpna se rázem také zavře velký počet obchodů, kaváren a restaurací a mimo centrum města se vám proto lehce může přihodit to, co se stalo tentokrát mně – v odlehlé čtvrti v 16. obvodu jsem v poledne nenašla žádnou otevřenou restauraci, bistro nebo aspoň pekárnu, abych se mohla naobědvat. Dovolená je prostě svatá a obchodní duch jde stranou.
Ti Pařížané, kteří zůstávají ve městě, obsazují už od brzkého rána břehy Seiny, kde se každoročně koná Paris plage, při níž radnice z nábřeží vyžene dopravu, naveze tam tuny písku, rozmístí lehátka, slunečníky, pítka a desítky možností zábavy, a vytvoří iluzi pláže ve městě. Upřímně – nevím, jak moc bych musela upadnout na hlavu, aby mě někdo přinutil obléct si v centru města plavky a lehnout si na lehátko.
Další pláž tradičně vznikla také v centru před pařížskou radnicí. Jsou zde nainstalována lehátka a pítka a zřízena různá bez přestání využívaná hřiště i kurty na plážový volejbal (pravda, trochu jsem si připadala jako úchyl, když jsem ty polonahé svalnatce fotila, ale co bych neudělala pro blog). Najdete tady taky mlžnou bránu, pod kterou se můžete ve vedrech osvěžit.
Jen o trochu lepší se mi zdá nápad Paris plage kolem Bassin de la Villette, ohromné vodní nádrže na východě v 19. obvodu, kde i v jiné roční době kotví čluny a iluzi prázdninového městečka doplňují dětská i pétangová hřiště, kavárny se zahrádkami a stinná promenáda na obou březích nádrže.
Zatímco si Pařížané užívají dovolenou mimo město, na jejich místo přijedou tisíce turistů. Přestože je Paříž nejkrásnější na jaře nebo na podzim, nejvíce je navštěvovaná právě v srpnu. Letos je naštěstí počasí milosrdné – na rozdíl od našich tropů je teď v Paříži příjemně, teploty kolem 27 stupňů a v neděli ráno mě dokonce probudilo šumění deště. I přesto bylo minulý týden několik dnů tak teplo, že jsem při svých procházkách Paříží vešla do každého supermarketu, na který jsem narazila, a dlouze jsem tam bloumala kolem chladicích pultů a prohlížela si mraženou zeleninu, jen abych se z toho vedra trochu vzpamatovala.
Nejen Champ de Mars pod Eiffelovkou, ale všechna turistická místa jsou přecpaná
Název tohoto příspěvku je tak trochu inspirovaný starou knížkou, kterou jsem jednou koupila za pár korun při každoročním výprodeji nepotřebných knih francouzské knihovny ve Štěpánské. Ta kniha se jmenuje právě Paris au mois d´août (myslím, že do češtiny nebyla přeložená) a je to takové lehké letní čtení o tom, jak se obyčejný pařížský čtyřicátník, prodavač z obchodního domu La Samaritaine, seznámí s krásnou mladou Angličankou, která se v Paříži pokouší o kariéru modelky, a které namluví, že je malíř. Románek, který mezi nimi vznikne, je ohraničený přesně srpnem – dobou, kdy je Henriho manželka s dětmi na prázdninách u moře.
Dílko by asi zapadlo, kdyby podle něj někdy v 60. letech nebyl natočený film, v němž hrál hlavní roli Charles Aznavour. Bohužel žádný úryvek filmu není nikde k dohledání, tak aspoň ústřední píseň.
Včera jsem se po dlouhé době vydala do Versailles. Jak jsem to tak spočítala, nebyla jsem tam devět let, a upřímně řečeno, ani mi to nevadilo. Už jen vzpomínka na ty davy a fronty ve mně vyvolávala lehkou nevolnost a tušila jsem, že od té doby ty turistické záležitosti zase pokročily o něco blíž k peklu. A taky ano.
Jedním z důvodů, proč jsem se do Versailles, lépe řečeno do zámeckého parku, vydala, byla expozice indicko-britského umělce, který se jmenuje Anish Kapoor. Před 4 lety měl úspěšnou a zajímavou výstavu v Grand Palais, který zaplnil ohromnou červenou bublinou s názvem Leviathan, která se svymi chapadly, roztaženými do prostoru, působila monumentálně a hodně fotogenicky. Na blogu ji nemám, než jsem se k tomu tenkrát dostala, tak bylo po výstavě a už to nemělo cenu, ale můžete se na ni podívat TADY.
Byla jsem proto zvědavá, co teď najdu ve Versailles. Lépe řečeno, už jsem věděla, co tam bude, viděla jsem to na fotkách a četla jsem komentáře a kritiky, ale chtěla jsem to vidět na vlastní oči.
Pokud se do Versailles chystáte v příštích týdnech, nemusíte se bát, že výstavu přehlédnete. Ona se totiž přehlédnout nedá. Stejně jako Leviathan to jsou monumentální exponáty. První dva na vás čekají hned na terase zámku. Francouzi nechali názvy v angličtině, tak já je taky překládat nebudu. U něčeho bych stejně ani nevěděla.
C-curve. Představte si do mírného půlkruhu ohnuté zrcadlo, na jedné stravě je konvexní, na druhé konkávní. Tam vás také ještě otočí vzhůru nohama.
Sky mirror. V Nebeském zrcadle se krásně odráží mraky. V té druhé, vypouklé straně mírně zdeformovaní pozorovatelé.
Asi nejkontroverznější objekt je umístěný o něco níž pod terasami uprostřed trávníku pod velkou fontánou. Anglicky se to jmenuje Dirty corner, ale Francouzi to překřtili na královninu… no však víte co. Nedávno to někdo posprejoval a autor měl velký problém barvu odstranit a hlavně obnovit údajně složitě vytvořenou rez na povrchu. Taky to teď pořádně hlídají.
Při pohledu od zámku to dost ruší…
… a ani v opačném směru to není žádná výhra.
Až téměř u Velkého kanálu je umístěná další instalace s názvem Descension. Podle fotek, které jsem viděla, má v té vodní ploše působit silný vír, který vytváří kráter, ale včera to nefungovalo a nedělo se vůbec nic.
Pro mě nejpůsobivější dílo má podivný a dlouhý název Sectional Body preparing for Monadic singularity. Nejpůsobivější proto, že je perfektně umístěné v prostoru, kam se hodí, na volné ploše jednoho z uzavřených lesíků (Bosquet de l’étoile).
Poslední dílo je umístěné přímo ve městě v Míčovně. Když budete stát zády k zámku, tak se vydáte šikmo doprava a budete sledovat ukazatel s nápisem Jeu de Paume. Já jsem to tam, bohužel, do zavření už nestihla.
Jak se vám ta moderna v zámeckém parku líbí?
Výstava bude ve Versailles umístěná do 1. listopadu 2015.
Vstup do parku je zdarma, kromě úterý, soboty a neděle, kdy se zde konají hudební nebo vodní představení.
Ti, kdo navštíví Paříž v příštích dvou týdnech, se mohou podívat na jinak přísně uzavřený dvůr bývalého opatství Saint-Germain-des-Prés. V květnu jsem ho fotila přes mříž a tentokrát jsme se mohli podívat i dovnitř. Katolická škola, která zde od roku1977 sídlí, dvůr totiž otevřela veřejnosti a na tři prázdninové týdny tady zřídila letní kavárnu.
Našla jsem to náhodou ve středu na internetu a ve čtvrtek už jsem seděla pod starým kaštanem na nádvoří a usrkávala Aperol spritz.
Z nádvoří je vidět zadní část kostela Saint-Germain-des-Prés
Cestou na toaletu můžete obdivovat i staré schodiště
Opatství sídlilo v typické staré pařížské budově stylu Ludvíka XIII. z červených cihel a bílého kamene, která byla postavená v roce 1586. Prvním obyvatelem byl kardinál Bourbon. Opatství se tehdy rozkládalo na velkém prostoru kolem kostela Saint-Germain-des-Prés na místě několika dnešních ulic.
Pohled na opatství z krásného náměstí place Furstemberg, které nese jméno kardinála, který v opatství působil na začátku 18. století. V prostorách dnešního náměstí se dřív rozkládal čestný dvůr opatství.
Pokud budete v Paříži, zastavte se tady a vychutnejte si klid v jinak tak živé a rušné čtvrti. Bohužel, tato netypická kavárna je otevřená jen do 23. srpna 2015.
O visacích zámcích, které hyzdily v posledních letech romantickou lávku pro pěší, vedoucí od Louvru k Francouzskému institutu, jsem tady už psala, stejně jako o původu té morové nákazy, která se šíří světem a nevynechá jediné historické zábradlí (včera jsem objevila zámek i nahoře na věži Sacré Coeur).
Stejně tak jsem se tady už zmiňovala o tom, že se loni v létě zábradlí pod váhou zámků zbortilo (váha všech zámků na mostě byla odhadovaná na 53 tun), bylo nahrazeno ošklivými překližkovými panely a čekalo se na další řešení. K tomu došla pařížská radnice letos v červnu, kdy nechala na most nainstalovat překližkové desky, pomalované graffiti. Autory jsou umělci, kteří si říkají Jace, El Seed, Brusk a Pantonio, kteří vytvořili na zakázku pařížské radnice pomalované panely s motivy některých pařížských památek i klišé a taky fenoménu zámků.
Jak se to podařilo, na to hned podíváme.
Upřímně řečeno, žádná velká krása to není. I toto řešení je však dočasné – to definitivní počítá s umístěním plexiskla po celé délce mostu, aby znovu vynikla jeho konstrukce a současně nebylo možné na ně nic věšet. Teď radnice jen čeká na to, až si lidé zvyknou, že sem žádné zámky nepatří. Tipla bych si, že si ovšem docela počkají, vzhledem k tomu, že je zábradlí na obou koncích mostu zámky pořad obsypané a věší se pořád vesele dál. Stejně tak pořád dál kvete prodej zámků přímo na mostě a dokonce – a to už mi hlava vůbec nebere – se tam objevili i skořápkáři.
Všichni se tam tlačí, aby si to vyfotili a ani já jsem u toho nemohla chybět, když už to tak zrovna vyšlo, že jsem tady.
Západ slunce v ose Champs Elyseés nastává vždy zhruba kolem 7. – 10. května (vždy pár minut po 21 hod) a potom kolem 1. – 4. srpna (cca v 21.15 hod). Úkaz je vidět vždy pár dnů před i po.
Nejlepší fotky se dají udělat z křižovatky uprostřed Champs Elyseés u metra Clémenceau, kde se celá koule slunce objeví přímo pod obloukem. Z place de la Concorde je oblouk opticky příliš malý a protože slunce je pořád stejně velké, pod oblouk se nevejde. Naopak pokud byste byli blíž k horní části avenue, oblouk bude pro změnu větší a slunce pod ním příliš malé.
Pozor, zapadající slunce je pořád ještě dost silné a může poškodit oči i fotoaparát, chce to při focení sluneční brýle a pokud možno i filtr na objektiv.
Ti, kdo mají opravdu dobré vybaveni a dost zkušeností, dokáží vyfotit slunko jako ohraničenou oranžovou kouli přeťatou vodorovně horní částí Grande Arche v la Défense. Do takových fotografických výšek já nedosahuji, proto mám slunce jen jako jas a světlo.
A je po všem. Trvá to opravdu jen pár minut.
Ty, kdo do Paříže pojedou jindy, než v květnu nebo v srpnu, může zajímat, že kolem 4. – 7. února (cca kolem 7.20 hod) a údajně i začátkem listopadu (k tomu jsem ale nenašla podrobnosti, tak si tím tak jistá nejsem) je možné pozorovat od Porte Maillot východ slunce ve stejném azimutu, to znamená opět za Vítězným obloukem.
Tentokrát jsem do Paříže dorazila v pondělí navečer, přesně tak, abych ještě stihla obvyklou procházku v centru. Moje první cesta v Paříži vede vždy a už tradičně k pařížské radnici. Dřív to bylo proto, že jsem pečlivě hlídala, jestli se v době mého pobytu nebude konat prohlídka radnice, která bývá organizovaná nepravidelně a je dost zapeklité to vůbec zjistit a přihlásit se, protože to nejde přes internet, ale jen telefonicky nebo osobně. Tento důvod tentokrát padl, protože jsem na prohlídku natrefila konecně v květnu (ovšem ještě jsem se nedostala k roztřídění fotek, abych je dala na blog). Druhý důvod toho, proč je zrovna Hôtel de Ville první, je úplně prozaický – z Belleville mi jede do centra linka 11, která končí na Châtelet, a protože tam vystupuji nerada a jen když opravdu není zbytí, jasná volba je vystoupit o zastávku dřív právě u radnice. Odtud je to jen skok (v sedmimílovych botách ovšem) ke katedrále Notre-Dame.
Sice jsem tam dorazila tak pozdě, že už bylo zavřeno, ale aspoň jsem si ji obešla i zezadu – mířila jsem totiž kolem ní na Ile-Saint-Louis. V Paříži bylo v pondělí i včera zataženo, poprchalo a bylo dost chladno (vždyť jsem to říkala, že vždycky, když sem jedu, zkazí se počasí), ale když jsem přišla ke katedrále, najednou se mraky rozestoupily a zapadající slunce ji zalilo zlatavým světlem. Dovolilo mi tři fotky a pak zase zmizelo.
Mimochodem, všimli jste si, že věže katedrály nejsou stejně široké a že ta vlevo je širší a mohutnější? Je to proto, že v době, kdy se věže stavěly, platilo pravidlo, že pouze ty katedrály, které jsou spravovány arcibiskupstvím, smějí mít dvě stejné věže. Pařížské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství až v roce 1622, kdy už katedrála dávno stála, a proto tady zůstala tato nesouměrnost.
A taky si všimněte té podivuhodné elektroinstalatérské práce v popředí. Něco takového jsem viděla naposled na Blízkém východě.
Na frontonu hlavního portálu katedrály, který pochází z let 1220 – 1230, je zobrazený Poslední soud podle Evangelia sv. Matouše. V horní části je zobrazený Kristus ve slávě, který ukazuje své rány na rukou. Andělé vedle něj drží kříž a hřeby. Ve střední části vidíme uprostřed archanděla Michaela, který váží duše zesnulých podle jejich činů na zemi a odesílá je buď vlevo do ráje, nebo vpravo, odkud je ďábel odvádí do pekla. Ve spodní části frontou vidime, jak mrtví vstávají a vystupuji z hrobu.
V parku za katedrálou stojí od října loňského roku socha papeže Jana Pavla II. Vytvořil ji ředitel moskevské Akademie umění Zourad Tsereteli. Socha měla původně stát před polským kostelem v 1. obvodu, ale nakonec z toho sešlo, protože se její styl údajně neshodoval se stylem kostela. Několik let proto čekala v depozitu v jednom klášteře ve 14. obvodu, než se pro ni našlo jiné vhodné místo.
Na střeše katedrály, na vrcholku té nejvyšší vížky, je umístěná korouhvička s měděným kohoutem. Když ji v roce 1925 snesli dolů, aby ji opravili, našli v ní blíže neurčený prach z nějaké relikvie. Ten byl nahrazen kovovou tubou s relikviemi pařížských mučedníků sv. Denise a sv. Geneviève a jedním ze sedmdesáti trnů z Kristovy koruny, které jsou v katedrále uchovávány.
Od parku za katedrálou se vydáme přes most sv. Ludvíka na ostrov sv. Ludvíka. Všimněte si, že ani tady si zámečkáři nedali pokoj a navěsili zámky i na mříž vpravo na fotce.
Při pohledu na náplavku si opět připomínám, že po ní jednou musím obejít celý ostrov dokola
Hned na špičce ostrova najdeme několik kaváren, o kus dál pak jednu restauraci vedle druhé. Mě tady ovšem enormně zajímá jen jedno – zmrzlinárna Berthillon, o které se říká, že je nejlepší v Paříži. O tom si sice myslím svoje, ale dobrá teda je, to zas ano.
Moji nejoblíbenější ze slaného karamelu už měli večer vyprodanou, ale mangová je tady podle mě druhá nejlepší
A pak už jen s kornoutem v ruce courat po rue St. Louis en l’Ile, prohlížet si výlohy, užívat si první večer v Paříži…
…a z mostu pont de la Tournelle pozorovat kýčovitý, ale přesto nezapomenutelný západ slunce za katedrálou
Na konci středověku se na levém břehu Seiny rozkládala kolej Beauvais-Dormans, kterou nechal v roce 1375 postavit Jean de Dormans, biskup z Beauvais. Kolej měla charitativní cíle a sloužila ke vzdělávání nemajetných chlapců. V kolejí údajně studoval v první polovině 17. století i Cyrano de Bergerac. Kolej byla provozována církví a proto byla její součástí i kaple, která jediná přežila až do dnešních dnů poté, co byl zbytek koleje zbořen.
Od roku 1882, kdy kapli zakoupila rumunská královská vláda, slouží stará gotická kaple pravoslavném kultu a sídlí v ní rumunská ortodoxní církev sv. Archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela. Kaple byla před několika lety zrekonstruována a my se dnes podíváme na její zlacenou nádheru.
Jde o katedrálu pouze v církevním a ne v architektonickém smyslu – na to je příliš malá a nemá chrámový ochoz. To ale vůbec nebrání oslňujícímu dojmu, který ty prostory na člověka udělají.
Jako v každém pravoslavném chrámu, i tady je centrem všeho dění ikonostas. Ten zdejší je zlacený tak, až oči přecházejí, a doplňují ho staré ikony, často tepané ze stříbra.
Kaple má řadu krásných vitrážových oken. Jde však jen o kopie z konce 19. století, kdy byla kaple prohlášena kulturní památkou. Původní okna z let 1377 – 1378 jsou uložena v Musée Carnavalet.
Zajímavostí jsou zde také lavice, které jsou označeny celou řadou rumunských šlechtických a dokonce královských jmen. Ti všichni tady sedávali po své emigraci z Rumunska po roce 1947.
5. obvod, 9bis rue Jean de Beauvais
Jak se tam dostat: metro Maubert Mutualité (linka 10)
Dnes se spolu vydáme do jedné pařížské nemocnice a to hned do té největší a nejstarší – a řekla bych, že díky své historii i také jedné z nejzajímavějších. Stavba nemocnice začala v roce 1656 z rozkazu Ludvíka XIV. na místě bývalého vojenského arsenálu, kde se vyráběl střelný prach. K jeho výrobě byl zapotřebí ledek – sanytr, francouzsky salpêtre, proto se tomuto místu říkalo La Salpêtrière, Sanytrárna (taky jsme v Praze jednu měli). Její jméno potom zdědila nově postavená nemocnice.
Hlavní vstup do nemocnice. Náměstí před branou nese jméno Marie Curie.
Zpočátku to vlastně ani tak úplně nemocnice nebyla. Svým výnosem Ludvík XIV. totiž založil tak zvaný „Všeobecný hospic pro zavírání pařížské chudiny“, který sloužil k soustřeďování žebráků, tuláků, duševně nemocných a jiných lidí na okraji společnosti (aby podle krále „nerušili klid a život v Paříži“). Mužské oddělení vzniklo na okraji města v Bicêtre, dětské oddělení (protože na okraji společnosti žilo i mnoho dětí) v nedaleko postavené nemocnici Pitié a ženské oddělení bylo založeno právě tady, v Salpêtrière.
V roce 1864 král funkce tohoto zařízení ještě rozšířil a vytvořil tady ženskou věznici. Byly zde zavírány nejen ženy, které spáchaly nějaký zločin, ale i prostitutky a ty ženy, o jejichž internování požádala jejich rodina. Zařízení, které se nesoustředilo na léčbu nemocných (od toho byla nemocnice Hôtel-Dieu vedle Notre-Dame na ostrově Cité), ale na jejich vyloučení ze společnosti a internaci v úděsných podmínkách, kdy zde ženy bez ohledu na druh postižení a možnost nebo nemožnost vyléčení živořily v okovech, fungovalo stejným způsobem po celé 17. a 18. století. Až na jeho konci došlo k lehkému zlepšení. Ženy začínaly být i léčeny a alespoň ty neléčitelné oddělovány od těch, kterým ještě bylo možno pomoci. To se však opět zhoršilo po francouzské revoluci, kdy si tady, v ženské nemocnici, udělali revolucionáři místo pro orgie, znásilňování i zabíjení. V té době zde bylo soustředěno skoro deset tisíc žen, z toho tři tisíce vězeňkyň. Mnoho z nich však bylo zabito během tak zvaného Zářijového masakru v roce 1892, kdy zdivočelí revolucionáři pohánění hysterií, živenou jejich vůdci Dantonem a Maratem pod záminkou, že se v pařížských vězeních chystá protirevoluční spiknutí, tato zařízení přepadli a osazenstvo povraždili. V 18. a 19. století nemocnice pomalu začala naplňovat svůj účel – ženy zde byly odděleny podle druhu nemoci, byly léčeny a později došlo i ke zrušení věznice a zaměření na léčbu. Působilo zde mnoho slavných francouzských lékařů, za všechny třeba Jean Martin Charcot, průkopník a zakladatel neurologie, který právě tady prováděl léčbu psychických a neurologických nemocí a využívání hypnózy. Až na začátku 20. století se zařízení začalo měnit z psychiatrické léčebny na skutečnou nemocnici. Ve 20. letech došlo ke sloučení Salpêtrière s vedlejší nemocnicí Pitié. V 60. letech byly postaveny další nové, moderní kliniky a také zde byla založena lékařská fakulta.
Dnes je nemocnice jedním z nejmodernějších a nejvýznamnějších francouzských zařízení. Právě tady zemřela po havárii v roce 1997 princezna Diana.
Když jsem poprvé viděla rozsáhlý nemocniční park v jednom starém filmu, který natočila režisérka Agnès Varda (jmenoval se „Cléo od 5 do 7“), věděla jsem, že se tam jednou chci podívat. Došlo na to až loni v létě, ale protože jsem tehdy neměla dost času a nenašla jsem to, co jsem hledala, vrátila jsem se sem ještě jednou letos v květnu.
Ve stejné době jako všechny hlavní budovy byla v areálu postavená i kaple sv. Ludvíka. Architektem byl tehdy slavný Louis Le Vau, po jehož smrti stavbu dokončil neméně slavný architekt Libéral Bruant (autor Invalidovny a také celé koncepce této nemocnice). Vysoká kupole ční nad střechami ostatních budov a provází nás po celém areálu.
Kaple má půdorys řeckého kříže. Kolem hlavního prostoru, nad kterým se tyčí osmiboká kupole, jsou soustředěny čtyři okrouhlé kaple, zakončené malými kupolemi. Kaple dnes působí prázdným a smutným dojmem. Poté, co byla po roce 1789 vypleněná revolucionáři, kteří odtud odvezli všechny cennosti a zařízení včetně zvonů, a poté, co v době francouzsko – prusko-rakouské války sloužila jako vojenský lazaret, se sice navrátila k náboženským účelům, ale už nikdy nebyla obnovená ve své původní kráse.
Hned za kaplí najdeme původní staré budovy, postavené do tvaru dvou čtverců s vnitřními dvory. Za nimi začíná velký nemocniční park, ten, který mě sem původně přivedl.
V dálce za parkem vidíme nové budovy moderní části nemocnice
Průchody ve staré zdi se dostaneme do prostor dřívější nemocnice Pitié. Ta zde byla postavená na začátku 20. století poté, co její původní sídlo na místě dnešní Velké pařížské mešity bylo přeměněno na věznici a později zbouráno.
Moje loňská návštěva nemocnice skončila tady v těchto místech. Před dvěma měsíci jsem se sem vrátila, abych našla to, co mě tady nejvíc zajímá. Historii.
Tentýž park jako nahoře, jen v jarním provedení a celý v květu
Na zdi jedné z původních budov jsem tentokrát našla pamětní desku, která připomíná jeden z kousků historie této instituce. Po jejím založení zde byly soustřeďovány také dívky – sirotci, které zde byly vychovány a potom provdány v kapli sv. Ludvíka při hromadných obřadech (údajně až šedesát dvojic najednou).
Některé dívky však čekal jiný osud – z králova popudu v letech 1663 až 1673 opouštěly nejen zdi nemocnice, ale také Francii a byly posílány do nových francouzských kolonií, aby se tam provdaly a přičinily se tak k jejich osídlování. Pamětní deska připomíná ty, které odtud takto odjely do kanadského Quèbecu.
Tentokrát jsem měla štěstí a to, co jsem hledala, jsem po dlouhém bloudění kolem nemocniční prádelny a jiných podobných budov přece jen našla. Až téměř u nemocniční zdi, sousedící s kolejištěm blízkého nádraží, stojí mezi novými budovami nízký dlouhý pavilon, jako poslední památka na ubohé psychicky nemocné ženy, které tady byly doslova vězněny v nelidských podmínkách v malých místnůstkách. Při hezkém počasí je stráže vyvedly ven a řetězy připoutaly u vchodu do cel, kde si mohly sednout na malá sedátka. V té době se rozšířil zvyk Pařížanů chodit do těchto míst na nedělní procházky a bavit se pohledem na tyto ubožačky (ano, jako v zoologické zahradě). Zlepšení situace přinesl až osvícený doktor Philippe Pinel, který po roce 1794 tyto ženy osvobodil z pout a začal je léčit. Zasloužil se také o zlepšení jejich celkových životních podmínek i stravy.
Na obraze, který namaloval Tony Robert-Fleury, vidíme doktora Pinela, který osvobozuje ženy z okovů
Pavilon zůstal jako jediná připomínka této doby. Sedátka jsou dnes překryta kovovými deskami s vyrytými názvy psychických a neurologických nemocí a způsobů jejich léčby.
Mezi zašlými zdmi původních nemocničních pavilonů jsme narazili také na nedalekou starou psychiatrickou kliniku a dali se do řeči se dvěma lékaři, kteří si tady užívali kuřáckou pauzu. Právě od nich jsme se dozvěděli, že tato klinika skrývá ještě jednou tajemství.
Kromě nevěst, které odjížděly do zámořských kolonií za manželem, se totiž na dlouhou cestu za moře vydávaly i jiné ženy, především prostitutky a ty, které spáchaly nějaký zločin. Ty byly odtud posílány na nucené práce.Jestli vám to něco začíná připomínat, tak ano, právě tady sem na dvůr psychiatrické kliniky docházel jistý abbé Prévost, který těmto ženám před dlouhou cestou poskytoval duševní útěchu. Právě tady poznal jednu z odsouzených a o jejím osudu napsal knihu. Ta žena se jmenovala Manon Lescaut. Tomu dvoru dodnes říkají Cour Manon. Bohužel je součástí uzavřeného oddělení psychiatrické kliniky a chodí na něj pacienti, proto jsme se tam nemohli podívat. Nahlédnout z okna prvního patra jsme však směli.
Ta železná oka nad okny sloužila k upevnění řetězů, kterými ty nebožačky byly přikovány. Jídlo jim spouštěli shora a nikdo kromě dozorců a kněze k nim nesměl.
Samozřejmě mi to nedalo a hned po návratu domů jsem si pod vlivem toho odpoledne, stráveného v nemocnici, našla starý záznam Nezvalovy Manon Lescaut, který si pamatuji z dětství. Vy, co jste také pamětníky, taky si myslíte jako já, že Janu Preissovou v této roli od té doby ještě nikdo nepřekonal?
Hôpital Pitié-Salpêtrière
13. obvod, 47 boulevard de l´Hôpital
Jak se tam dostat: metro Gare Austerlitz (linka 5 a 10) a St. Marcel (linka 5)
Dnes se spolu vypravíme do 13. obvodu, kde v blízkosti staré manufaktury na tapiserie rodiny Gobelinů stojí jeden z nejstarších pařížských domů, jehož historie sahá až do středověku. Naše návštěva bude o to zajímavější, že se v Paříži po přestavbě historického centra baronem Haussmannem v polovině 19. století moc středověkých domů nezachovalo.
Dnes už vlastně nikdo ani neví, které Blanche palác patřil. V literatuře se dají najít dohady, že by mohlo jít o Blanche, dceru Ludvíka svatého, nebo o Blanku Kastilskou, manželku Ludvíka VIII., nebo o některou z dalších šesti takzvaných Blanche de France, které se ve 13. a 14. století v královské rodině vyskytovaly. Ve skutečnosti pravděpodobně došlo spíš k záměně tohoto paláce za jiný, který patřil královské rodině, a který se zřejmě nacházel v dnešní čtvrti Marais. Tady, na břehu bývalé říčky Bièvre, se spíš dá mluvit jen o nějaké nižší šlechtě.
Základy souboru dnešních budov vznikly zřejmě přestavbou staršího domu někdy v 15. století, kdy se v těchto místech usídlili barvíři a koželuzi a kde si barvíř Jehan Gobelin postavil svoji manufakturu na tapiserie. Budova prý byla součástí jeho vlastnictví a právě tady prý sídlila jeho barvírna, která využívala svoji polohu na břehu řeky, z níž brala vodu a kam vypouštěla odpad. Takových továrniček tady v té době bylo mnoho.
Tak nějak to tady vypadalo v té době a dokonce ještě na konci 19. století
V 18. století byly budovy přestavěny, vznikla tady hospoda, kde se scházeli jakobíni, ale v dalších dvou stoletích v důsledku různých změn vlastníků a převodů se tady znovu usídlil drobný průmysl, který využíval říčku. Po jejím svedení do podzemí a zakrytí v roce 1912 se odtud dílny jedna po druhé stěhovaly pryč a celý areál začal chátrat. Jeho stav byl špatný do té míry, že se v druhé polovině minulého století uvažovalo o jeho zbourání, nakonec ho ale zachránila v letech 2000-2002 přestavba na resideční bydlení.
Nejstarší částí je budova, která je vidět na první fotografii. Toto je její boční část, odkud se prochází na nádvoří.
Na nádvoří visí také plánek budov s podrobným popisem různých etap jejich vzniku
Nádvoří bylo vytvořeno až při přestavbě před patnácti lety. Domy, které vidíme nahoře, byly postaveny nově ve starém stylu, včetně krytí zdí dřevěnými laťkami. Takové domy byly v těchto místech ve středověku obvyklé – na zeď pod dřevěné krytí koželuzi napínali vyčiněné kůže, aby uschly na vzduchu a přitom na ně nepršelo (dovedete si určitě představit, jak to v takovém domě koželuha muselo páchnout).
V rohu nádvoří se nacházejí dvířka do věže. I když točité schody dostaly novou dlažbu, dřevěný středový sloup, který byl vyroben z jednoho kusu dřeva, je původní.
Věž není tak vysoká, abychom z ní viděli daleko do okolí, ale i přesto třeba pohled na tuto vlnitou střechu stojí za to. Na opačné straně vidíme mezi střechami špičku další věže – a myslím, že tu terasu nad ní dost nutně potřebuji.
Takto dnes vypadá nová část budov při pohledu z ulice. Byly na ně použity některé části starého zdiva a na první pohled se vůbec nezdá, že tu stojí teprve patnáct let.
Od bělosti a novoty zrekonstruované staré stavby se odráží barevná a ošuntělá zeď vedlejšího areálu. Když nakoukneme přes mřížový plot, uvidíme úzkou uličku, lemovanou starými továrními budovami.
Když obejdeme blok domů z druhé strany, za plechovými vraty uvidíme uličku z druhé strany i s Blančiným zámkem v pozadí. Zatímco dnes už budovy slouží k bydlení jako lofty, dřív tady sídlila firma, která vyráběla neonové trubice.
Vedle továrny najdeme další gotický dům, který dřív také patřil k areálu paláce královny Blanche
Celý areál zámku královny Blanche je dnes soukromý a není veřejně přístupný – s výjimkou Dnů evropského dědictví nebo několika týdnů v létě. Vzhledem k tomu, že uvnitř areálu jsou pouze byty, prohlídka se omezuje jen na nádvoří a jednu z gotických věží. I tak to ale stojí za to a pokud letos v létě plánujete návštěvu Paříže, může to být zajímavé zpestření mezi návštěvami obvyklých památek.
Bohužel jsem nenašla na internetu letošní přesný program, kdy je v létě otevřeno, ale když budu vycházet z toho loňského a předloňského, mělo by to být cca do 26. července a potom zase od 17. srpna do 9. září, v úterý až sobotu vždy v celou hodinu ve 14, 15, 16 a 17 hod, v neděli v 10, 11, 12, 15, 16 a 17 hod. Prohlídky jsou ve skupině, sraz před bránou, francouzština je výhodou, ale průvodci jsou studenti, kteří asi budou reagovat i na angličtinu.
Prohlídky jsou zdarma.
O této památce a možnosti její návštěvy se v Paříži moc neví, může se vám proto stát jako mně loni, že tam budete sami a budete mít průvodce jen pro sebe (na první fotce je to ten chlapeček před bránou).
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.