Muzeum, do kterého se podíváme dnes, nenajdete pravděpodobně v žádném tištěném průvodci. Bylo otevřeno teprve v dubnu 2014 a objevila jsem ho v podstatě náhodou – zapadlou uličku, ve které se nachází, jsem měla už několik let poznamenanou v mapě jako malebné místo, kam sice stojí za to nakouknout, ale ne jet tam kvůli ní schválně. Když jsem letos v červenci vystoupila z metra Vaugirard, u které ulička leží, vydala jsem se do ní a objevila tam v krásném funkcionalistickém domě nové muzeum.
Ze všeho nejdřív je asi nutné začít budovou. Ta je totiž sama o sobě výstavním kouskem.
Dům postavil v roce 1932 architekt Robert Mallet-Stevens (jeho domy jsme už viděli TADY) pro sklářského mistra Louise Barrilleta, který se svými vitrážemi a mozaikami spoluvytvářel návrhy domů těch nejlepších architektů té doby. Byl také členem Unie moderních umělců, kterou založil právě Mallet-Stevens, a jejímž členem byl například i Le Corbusier. Toto uskupení se snažilo o celkový přístup k architektuře, kde byl architektem navrhován nejen dům, ale i jeho zařízení a vybavení. V tomto duchu byl vytvořen i tento dům, který zůstal ve vlastnictví rodiny Barrillet až do 60. let minulého století. Další vlastník ho nechal zchátrat a až v roce 1999, kdy ho koupil Yvon Poullain, velký obdivovatel staveb Mallet-Stevense a moderního umění, se dům dočkal rekonstrukce. Poullainova rodina i po jeho smrti pokračuje v jeho plánech a podílela se na vytvoření nového muea. To dostalo název Musée Mendjisky – École de Paris a je věnováno modernímu umění tzv. dvou Pařížských škol – umění první poloviny 20. století.
Informace o Pařížské škole jsou k nalezení TADY, ale v češtině i v angličtině je tam toho žalostně málo, stojí za to otevřít si Wiki ve francouzštině hlavně kvůli jménům členů. Nešlo o školu v pravém smyslu, ale jsou tak označováni umělci, především ti zahraniční a často židovští, kteří do Paříže přišli na začátku 20. století. První Pařížská škola zahrnovala pestrou paletu umělců často z východní a střední Evropy – Rusy (Chagall, Soutine, Krémègne, Chapiro, Lipschitz), Poláky (Kisling, Mendjisky), Rumuny (Brancusi) i Maďary, od nás uvádí seznam Františka Kupku a Otakara Kubína. Samozřejmě, že se seznam vztahuje i na mnoho Francouzů (jen namátkou Utrillo, Derain, de Vlaminck, Delaunay), Španěly (především Picasso), Italy (Modigliani) a patří sem i Japonec Foujita. Ta druhá, tzv. Nová Pařížská škola, zahrnuje druhou vlnu umělců, také často zahraničních, kteří působili v Paříži po 2. světové válce.
Muzeum spravuje nadace, kterou založil Serge Mendjisky, syn Maurice Mendjiskyho, jednoho z umělců doby Pařížské školy. Muzeum je tedy zaměřeno na tuto výtvarnou epochu. Letos v létě zde byla vystavena díla Alfreda Manessiera, člena Nové Pařížské školy.
Alfred Manessier (1911 – 1993) se věnoval především abstraktní malbě, vitráži a tapiseriím. To vše bylo na jeho výstavě k vidění. Píšu „bylo“, protože výstava sice ještě probíhá, ale končí už 15. října.
Srdcem celé budovy je velký ateliér v druhém patře. Tady jsou vystaveny jedny z Manessierových kostelních vitráží a také tapiserie. Ty najdeme i v suterénu, zatímco ve vyšších patrech jsou k vidění jeho plátna.
Přístav za jasného rána, 1992
Přístav Jersey brzy ráno, 1990
Samozřejmě kromě výstavy stojí za prohlídku i samotný dům. Dům má čtyři patra, na nichž měl původní vlastník Louis Barrillet tři ateliéry a svůj byt. Jako sklář si dům vyzdobil skleněnými vitrážemi.
Barevná vitráž ve 2. patře představuje příběhy Psyché. Na výšku celé fasády běží další pruh černo-bílé vitráže se třemi tématy, vztahujícími se ke třem činnostem, které sklářský ateliér vykonával – vitráže (Chartres), mozaiky (Ravenna) a západní umění (bohyně Athéna). Byl to vlastně vývěsní štít celého ateliéru. Barrillet je také autorem mozaik, zasazených do terrazzových podlah.
Z oken muzea si můžeme prohlédnout také uličku, kvůli které jsem sem původně přišla, a zblízka i sousední domy
Bílá budova v těsné blízkosti muzea je maďarská ambasáda
Kdybyste muzeum hledali, najdete ho v uličce za tímto průchodem. Pokud se dostanete dál z centra do 15. obvodu, určitě se tady zastavte, bude se vám tady líbit. Současná výstava sice končí, ale zcela jistě budou následovat další.
EDIT 2021: Muzeum bylo po pár letech existence zrušeno, protože sena sebe prostě nevydělalo. Článek zde nechávám, protože je alespoň dokladem toho, jak tento krásný art-déco dům vypadá uvnitř.
Musée Mendjisky – École de Paris
15. obvod, 15 Square Vergennes
Otevřeno denně kromě čtvrtka od 11 do 18 hod
Vstupné 8 eur, snížené 6 eur (na tuto výstavu, ale předpokládám, že stejné nebo podobné to bude i u dalších)
Tento víkend jsou oba moje blogy monotématické. Zatímco na tom pražském je k vidění Královská zahrada s letohrádkem Belveder, v Paříži se podíváme do zahrady Královského paláce. Jako v Praze, i tady najdeme fontánu, květinovou zahradu i vzrostlé stromy – jen ta atmosféra je úplně jiná, stejně jako měřítko.
Po celé délce zahrady rostou po obou stranách kaštanové aleje. Jejich barevné listí navozovalo podzimní náladu už před třemi týdny, přestože uprostřed zahrady kolem fontány ještě kvetly růže.
Ve střední části mezi sloupořadím, které odděluje zahradu od nádvoří bývalého Královského paláce, najdeme dvě fontány s mísami, na kterých jsou navršeny ocelové koule. Autorem je Pol Bury, který je vytvořil v roce 1985.
Nádvoří bylo ten den dobře střežené, na náměstí před vstupem se totiž zrovna konala nějaká demonstrace.
Zahrada je ze tří stran lemována podloubím s oblouky, odděleným mřížemi s typickými zlatými hroty, podle nichž se dá zahrada na všech fotkách poznat na první pohled
V podloubí najdeme kolem dokola jeden maličký krámek vedle druhého. Prodává se v nich především umění, starožitnosti, knihy i móda. Samozřejmě nechybí ani restaurace.
Na jednom sloupu podloubí najdeme pamětní desku, která připomíná účast československých dobrovolníků ve francouzské armádě v 1. světové válce. O historii této československé kolonie ve Francii si můžete přečíst TADY.
Kdybyste desku hledali, najdete ji po pravé straně hned na kraji (s nádvořím za zády)
V zahradě se až do listopadu koná zajímavá výstava kamenných artefaktů, na kterou se podíváme příště.
1. obvod, place Colette
Jak se tam dostat: metro Palais Royal (linka 1 a 7)
Výstup na kupoli bazliky Sacré-Coeur jsem kvůli dlouhým frontám odkládala tak dlouho, že když jsem nedávno našla dveře do věže dokořán a bez fronty, nemohla jsem tomu ani uvěřit a nejdřív jsem se zeptala, jestli je opravdu ještě otevřeno. Bylo, a prý díky tomu, že málokdo ví, že se v létě kupole zavírá až ve 20 hodim, tam už večer nikdo nebývá.
Na zdolání kupole je nutné být trochu ve formě – vede tam tři sta schodů. Nejdřív si vyšlápneme první úsek po úzkém točitém schodišti jako do jakékoliv jiné věže. V jakékoliv jiné věži ovšem nemají okénka z plastu. Opravdu, zkoumala jsem to podrobně, je to opravdu ta nejsprostší umělotina, která existuje. Nechápu to.
První schodiště nás přivede na střechu baziliky. Po ní vystoupáme ještě o něco výš. Můžete si odtud prohlédnout hřeben střechy nebo z výšky sochu sv. Michaela s drakem, která stojí nad kněžištěm. Také se odtud už začíná rýsovat výhled na město.
Když se dostanete po dalším úzkém točitém schodišti až nahoru, ztratíte dech. Jednak tím výstupem, ale hlavně tou krásou, která se pod vámi rozprostírá. Už jsem v Paříži vylezla na spoustu věží, ale ten počáteční údiv a nadšení se dostaví pokaždé znovu.
Z výšky si můžeme také prohlédnout vedlejší kostel Saint-Pierre i s malým přilehlým hřbitovem, který je otevřený jen jeden den v roce, na Dušičky. Letos byl otevřený i ve Dnech evropského dědictví, měla jsem ho v plánu, ale časově mi to nakonec nevyšlo. Tak třeba někdy jindy.
Z věže je nádherný výhled na všechny strany a tak člověk hned začne hledat ty nejznámější památky. Jedna z nich se na obzoru připomene sama, ty ostatní jsem si vyhledávala a určovala postupně.
Za gotickou věží Saint-Jacques vidíme katedrálu Notre-Dame a vlevo na pozadí vysoké věžáky čínské čtvrti
Tady ční nad střechami obří kolo v Tuilerijských zahradách a za ním, už na druhém břehu řeky, vidíme polovinu Musée d´Orsay
V popředí vpravo vidíme kostel Saint-Eustach, za ním vykukují kulaté věžičky Conciergerie. Za ním v dálce leží Panthéon, kterému právě sundávali lešení z kupole, a vlevo od něj ční ostrá špice kostela Saint-Étienne-du-Mont. Úplně na obzoru, přímo nad jeřábem u Panthéonu, je vidět shluk devíti zvláštních vodojemů ve Villejuif na jižním předměstí Paříže.
Z věže si také můžeme prohlédnout vedlejší zvonici, vysokou 84 metrů. V ní je umístěný největší zvon na světě, devatenáctitunová La Savoyarde s nejhlubším hlasem. Visí až úplně ve špičce a pod ní jsou umístěny další čtyři zvony (dva z nich vidíme na fotce). Poslechnout si je všechny můžete tady:
Zvonice je vyzdobena okřídlenými atributy čtyř evangelistů – z vyhlídky ale vidíme jen Lukášova býka a Markova lva, další dva jsou umístěny z druhé strany. Pod nimi je na každém rohu zvonice socha anděla.
Z dómu sestupujeme dolů stejnou cestou, nejdříve točitými schody, potom přes střechu, kde si ještě můžeme prohlédnout další sochařskou výzdobu, a potom opět po schodech dolů. Já jsem nahoře byla samozřejmě tak nadšená a tak dlouho jsem se dívala do hledáčku foťáku, že jsem si nevšimla, že už tam nikdo jiný není. Nakonec mě odtud hnali už po zavření, takže jsem si tu zpáteční cestu moc neužila – ale ještě jsem si stačila všimnout, že nějací omezenci i tady na mříž, která lemuje schodiště na střeše, pověsili zámeček. Doufejme, že se toho nechytí další slabomyslní.
Vstup na kupoli najdete z vnější strany strany baziliky po levé straně
Otevřeno do května do září od 8,30 do 20 hod, od října do dubna od 9 do 17 hod
Ve vyhledávání míst, kde nejsou turisté, začínám být opravdu dobrá. Dokonce i na Montmartru se najdou místa, kam řvoucí davy nedojdou. Když se vydáte k Sacré-Coeur zezadu, pěšky od metra Jules Joffrin, určitě s vámi půjdou jen místní. Vyšlápnete si nejdřív schody a potom na vás čeká Parc de la Turlure. Z něho můžete obdivovat baziliku z nevšedního pohledu a úhlu.
Park je pojatý jako jedno velké dětské hřiště – v dolní části s prolézačkami a pískovištěm pro nejmenší, o něco výš potom travnatý svah a pískem vysypaná plocha na hraní, lemovaná dlouhou zdí s vodopádem (nahoře). Teprve až v horní části parku najdeme trávník, kamenné zídky, loubí porostlé vistárií a lavičky. To vše, samozřejmě, s výhledem na Sacré-Coeur.
Nakonec stejně vždycky obejdu celou baziliku dokola a přitom dělám, že tam ti lidé před ní vůbec nejsou. Vlastně jsem si přišla jen prohlédnout dvojici bronzových soch, která před ní stojí – dvojici, kterou můžeme vidět společně i na mnoha jiných místech – Ludvík Svatý a Johanka z Arku.
Ve výšce se nabízejí k obdivování chrliče – i ty s uraženým čumáčkem jsou krásné
Když jsem v Paříži, chodím sem často. Občas to tudy vezmu i k večeru, když se vracím tam-kde-tady-bydlím. Vyšplhám do kopce, celý ho projdu a na druhé straně seběhnu až před radnici 18. obvodu, odkud mi jede autobus. Tak jsem to udělala i tentokrát a jako vždycky, i tentokrát jsem si povzdechla, že jednou… jednou, až si na to udělám čas a až tady nebude tolik lidí, si určitě vyšlápnu schody nahoru na kupoli. Ještě jsem tam nikdy nebyla. S lítostí jsem se i tentokrát ohlédla ke vchodu, kudy se dá nahoru vystoupat… a moment, je otevřeno a nikdo tam není? Tak změna plánu, jdeme nahoru hned teď. Jaké to tam je, se podíváme hned příště.
Jeden z nejkrásnějších růžových sadů najdete kousek za Paříží směrem na jih v malém městečku L´Haÿ-les-Roses. Je to nejstarší zahrada tohoto typu ve Francii, první, která byla zaměřená jen na růže. V roce 1910 ji založili Edouard André a Jules Gravereaux. Vytvořili zahradu s mnoha druhy kultivarů růží, ve které návštěvník najde také altánky, kamenné vázy, bysty a sochy, ale hlavně pergoly porostlé popínavými růžemi.
Nejlepším měsícem k návštěvě je samozřejmě červen. Já jsem se tam vypravila na konci července a to už byla většina popínavých růží odkvetlá. Přesto tam bylo stále mnoho dalších kultivarů, které byly právě v té době v plném květu. V zahradě roste 2 900 druhů růží a celkem přes 11 tisíc rostlin.
Tohle všechno a mnohem víc najdete v červnu doslova obsypané růžovými květy. Zřejmě se tam budu muset vypravit ještě jednou.
Ve střední části zahrady vytvořili architekti jezírko lemované na vzdálenějším konci kamennou zídkou s altánkem uprostřed. Kolem jsou vytvořeny záhony s vzácnými druhy růží.
Růžová zahrada je se svými 2 329 m2 součástí rozlehlého parku, jak je vidět dole na plánku, kde ji představuje ten malý hnědý trojúhelník – zbytek je park se starými vysokými stromy. Na rozdíl od zahrady je park otevřený celý rok, zatím co zahrada jen od poloviny května do poloviny září.
Otevřeno denně od 10 do 20 hod od června do srpna a do 19 hod v září Vstupné 3 eur, snížené 1,50 eur (děti do 15 let, studenti, dospělí nad 60 let) Od poloviny července až do uzavření zahrady vstup zdarma
Jak se tam dostat: RER B do stanice Bourg-la-Reine a odtud autobusem 172 nebo 192 do stanice Sous-Préfecture – Église de L´Haÿ-les-Roses
Jedním z důvodů, proč jsem se na konci srpna bez přemýšlení a zbrkle rozhodla, že v září pojedu do Paříže, i když jsem to původně vůbec neplánovala, bylo zjištění, že v té době bude mít v Paříži pět koncertů Charles Aznavour, a že se pořád ještě dají koupit vstupenky. Šansony Charlese Aznavoura už dávno miluji, podle jeho textů jsem se kdysi učila francouzsky a takovou příležitost jsem si prostě nemohla nechat ujít.
Poslednímu z velkých francouzských šansoniérů je sice už 91 let, ale pořád pracuje, skládá písně, koncertuje a na jaře mu vyšla nová deska. Písničky z této desky na koncertě taky zazněly, ale základem vystoupení byly jeho starší, méně známé písně a samozřejmě jsme se dočkali i těch nejznámějších hitů jako La Bohème, La Mamma, Hier encore, Emmenez moi, Je me voyais déjà nebo Non, je n’ai rien oublié.
Aznavour koncert zahájil, zcela jistě úmyslně a v této době symbolicky, svou starou písní Les emigrants, následovala Paris au mois d´août (o které jsme tady zrovna nedávno mluvili) a pak pokračoval ve vysokém tempu směsí nových a starých šansonů.
Jaké to bylo? Doslova úchvatné. Charles Aznavour ani v těch letech neztratil charisma. Žádného křehkého stařečka na jevišti nečekejte, na svůj věk vypadá výborně. Stál na pódiu dvě hodiny bez jediné přestávky, bez jediného odpočinkového hosta, zpíval, mluvil, dokonce i tančil a poskakoval, a pokud se při zpívání posadil, bylo to asi spíš režií určité písně a ne únavou. Jediným hostem na pódiu byla jeho dcera Katia, která s ním zpívá píseň Je voyage a která ještě s jednou zpěvačkou odzpívala také všechny vokály.
Jeho hlas má pořád stejnou barvu, pořád ještě mu to zpívá jako dřív, i když, samozřejmě, ty roky jsou znát a hlas je trochu křehčí a hlubší a do velkých výšek už se nevyšplhá. To ale vůbec nic neubírá na zážitku.
Asi si dokážete představit, že jsem z koncertu byla nadšená a musím se přiznat, že jsem hodně zvažovala, jestli se nepokusit sehnat ještě lístek na další koncert, který se konal za dva dny. Nakonec jsem to neudělala, ale i přesto jsem si odnesla neskutečný a nezapomenutelný zážitek.
Edit jaro 2016: Koncert (právě ten první z pěti pařížských, na kterém jsem byla i já) se objevil celý na Youtube. Užijte si ho.
Když v Paříži už několik dnů bez přestání prší tak, že je člověk hned promočený skrz naskrz, zbývají jako útočiště kavárny a muzea. To, které jsem navštívila ve středu, právě otevřelo krátkodobou výstavu s názvem Villa Flora. Je zde vystaveno osmdesát pláten, která nakoupili švýcarští manželé Hedy a Arthur Hahnloserovi v letech 1906 – 1936 do sbírky, umístěné v jejich vile Flora ve Winterthouru nedaleko Curychu. Sbírka, která je ve Francii vystavená poprvé, zahrnuje obrazy Renoira, Van Gogha, Matisse, Cézanna, Bonnarda, Vuillarda a dalších slavných malířů. Sbírka je zajímavá kromě jiného i proto, že se jedná o méně vystavovaná a tedy i méně známá plátna.
Bohužel je na výstavě zákaz fotografování, takže vám je nemůžu ukázat, ale v každém případě, pokud pojedete v příštích měsících do Paříže, nenechte si je ujít, opravdu stoji za to.
Muzeum kromě krátkodobých výstav nabízí i stálé sbírky. Je to především velká sbírka pláten Clauda Moneta, umístěná ve velkém podzemním sále, kterou muzeu odkázal malířův syn Michel v roce 1966. Můžeme si tady prohlédnout především celou řadu obrazů s motivy leknínů. Kromě toho má muzeum velkou sbírku obrazů impressionistické malířky Berthe Morrissot, kteří mu byly odkázány v roce 1993, a mnoho dalších cenných děl.
Za prohlídku stoji samozřejmě i samotná vila, ve které je muzeum umístěno.
O čínské čtvrti, kam vás dnes vezmu na procházku, jsem už jednou psala TADY. Tehdy jsem tudy v jednom letním večeru jen procházela a neměla jsem na podrobné zkoumání čas. Nedávno jsem se tam vrátila v pravé poledne a kromě toho, že jsem tam měla opravdu dobrý čínský oběd, jsem viděla celou tu velkou asijskou čtvrť v plné síle. Je to hodně pestré, hodně chaotické, hodně hektické – ale také hodně zajímavé.
Čtvrť se rozkládá v trojúhelníku mezi avenue d´Ivry, avenue de Choisy a boulevardem Masséna. Místy si připadáte jako v Šanghaji nebo Pekingu. Na ulici převažují Asiaté, obchody plné čínského zboží mají vývěsní štíty v čínštině, čínský holič má krám plný čekajících Číňanů, v malých čínských bistrech se ve výšce houpají červené lakované kachny, stánky jsou zavaleny exotickým ovocem a zeleninou (některé z nich jsem ještě nikdy neviděla) a pokud zatoužíte po knížce v čínštině, klidně si ji tady můžete koupit.
Durian, ovoce, které prý výborně chutná, ale strašně páchne, jsem neměla odvahu ochutnat. Rambutan, malá červená chlupatá kulička, připomíná nejvíc ze všeho vzhledem i chutí liči.
Co třeba začíst se do Malého prince v čínštině, vydaného v Hongkongu?
Úplně jiná liga, než obvyklé malé a trochu ušmudlané obchůdky, je ohromný supermarket bratří Tangů. Ti se od 70. let, kdy přišli do Paříže, vypracovali tak, že dovážejí z Číny zboží nejen pro všechny čínské obchody v Paříži, ale v podstatě pro celou Francii. Jejich supermarket je čistý a uspořádaný a najdete v něm opravdu všechny potraviny, na jaké si jen vzpomenete, a to nejen čínské, ale i vietnamské, korejské, japonské a zkrátka veškeré asijské.
Centrem čínské čtvrti je vyvýšené prostranství, zastavěné obchody a restauracemi a lemované výškovými budovami. Deska kryje částečně sklady, které na těchto místech stávaly a které byly po postavení sídliště ukryty do podzemí, částečně garáže a do podzemí je také svedená doprava. Celý projekt s názvem Les Olympiades (jednotlivé paneláky jsou pojmenovány po různých městech, ve kterých se kdy konala olympiáda) byl vytvořený v 70. letech jako moderní bydlení. O byty zde však nebyl zájem, byly proto přidělovány přistěhovalcům z asijských zemí, kteří tehdy začali proudit do Paříže. Kromě Číňanů tady žijí hlavně Vietnamci, Kambodžané, Laosané a další přistěhovalci z Asie, ale i z Afriky nebo z Blízkého Východu.
Většina restaurací na této ploše je čínských (ale viděla jsem tady i italskou pizzerii). Ať přijdete kamkoliv, v každé restauraci najdete malý budhistický oltářík, většinou umístěný někde v rohu a obklopený nezbytnými vonnými tyčinkami a ovocem.
Nahoře na betonové ploše najdeme i hezkou a velkou budhistickou svatyni, ale abych to tady dnes moc nenatahovala, podíváme se do ní jindy. Dnes se zastavíme v jiné, menší, kterou najdete na kuriózním místě, kde byste ji určitě nečekali, a to právě v podzemí pod betonovou deskou, v místech, kudy se vjíždí do podzemních garáží. Kdybychom o ní nevěděli a nešli najisto, nikdy by mě něco takového nenapadlo právě tady hledat.
Vidíte ty červené lampiony? To je ona, budhistická svatyně, zřízená v ošklivých vykachlíčkovaných prostorách s ohromnými trubkami klimatizace pod stropem, přívětivá asi jako pitevna. I přes ty nevábné prostory tam bylo plno a navíc venku před vstupem hráli čínští chlapíci u stolku domino.
Tato čínská čtvrť ve 13. obvodu je největší, ale ne jediná v Paříži. Další můžete najít ve 20. obvodu kolem stanice metra Belleville, malé asijské enklávy jsou rozesety i na jiných místech Paříže. Pokud máte rádi exotiku, neváhejte a zajděte se tam podívat.
Dnes se projdeme po náplavce mezi mosty Pont de Bir Hakeim a Pont d´Iéna, a tedy od dvoupatrového mostu, přes který jezdí nahoře metro a dole auta, až k Eiffelovce. Stejně jako i v některých jiných částech centra u řeky, i tady kotví čluny, plachetnice a jachty, na kterých lidé bydlí, nebo které mají jako „venkovskou“ chatu. Venkovskou v úvozovkách, protože málokde jinde se najde tolik lidí, jako právě na tomto nábřeží těsně pod Eiffelovkou.
Procházku začneme přímo na mostě Bir Hakeim, přes který jsme přišli (aspoň my v ten podvečer) ze čtvrti Passy. Most je oblíbeným místem fotografů pro svoji perspektivu sloupů, které nesou horní část. Samozřejmostí jsou krásné výhledy na všechny strany – jak na nábřeží směrem podél řeky z centra na další část přístavu, který tady nese název Port de Grenelle (nad kterým se tyčí vysoké skleněné věžáky), tak samozřejmě a především na Eiffelovku, která se tady zdá tak blízko, že máte pocit, že si na ni můžete sáhnout. Tady si člověk obvykle taky uvědomí, jak je ve skutečnosti veliká.
Život na lodi vypadá romanticky (jen si nejsem tak úplně jistá, jestli by se mi líbilo žít nebo rekreovat se na místě, kde mi pár metrů od jídelního stolu defilují zástupy turistů a zvědavě si prohlížejí každou část mé lodi)
Nad náplavkou se tyčí ošklivý mřížový plot, za kterým je vidět otevřené kolejiště RER linky C. Tudy pojedete do Versailles. Kolejiště je kryté betonovou deskou, na které je nahoře další parčík s promenádou – Promenade d´Australie.
Čím víc se blížíme pod Eiffelovku, tím víc se davy zahušťují a soukromé čluny jsou nahrazeny velkými parníky, které zde kotví trvale a ve kterých najdeme turistické restaurace. Právě tady mě požádala mladá indická dvojice, abych je vyfotila s touhle lodí za zády. Když jsme se druhý den znovu potkali na ostrově Saint-Louis, jen jsme se zasmáli (a znovu chtěli vyfotit). O dva dny později jsme na sebe znovu narazili ve Versailles ve vesničce Marie Antoinetty. Pak prý neexistují náhody.
Pod Pont d´Iéna to nevypadá zrovna vábně
Když z náplavky vystoupáme po schodech nahoru na nábřeží, ocitneme se rovnou u známého kolotoče pod Eiffelovkou a tady už začíná to správné turistické peklíčko. Ještě pár fotek a rychle pryč.
Ta japonská slečna v tom parčíku po levé straně Eiffelovky odpočívala tak malebně (a evidentně úmyslně malebně), že nešlo ji nevyfotit.
Když se v roce 1661 Ludvík XIV. rozhodl, že přestaví zámek ve Versailles a vytvoří z něj bohaté reprezentační sídlo, uvažoval už od začátku také o vytvoření rozlehlých zahrad, které měly nahradit malou původní zahradu za zámkem. Návrhem zahrad a parku byl pověřený slavný zahradní architekt André Le Nôtre, který přetvořil pustinu s divoce rostoucími křovinami, loukami a bažinami na jeden z nejkrásnějších parků na světě. V perspektivě pohledu od zámku nechal vyhloubit Velký kanál, rozsáhlou vodní plochu obklopenou parkem, a v blízkosti zámku navrhl systém upravených zahrad a uzavřených lesíků. Z celé Francie sem byly přepravovány vzrostlé stromy a po několik let zde pracovaly tisíce lidí denně.
Na tak gigantickou práci nebyl Le Nôtre sám, pomáhal mu Charles Le Brun, slavný malíř té doby, který v roce 1664 vytvořil návrh všech soch a fontán, a později také další slavný architekt Jules Hardouin-Mansart, který je autorem zámecké oranžerie. Na práce dohlížel v letech 1664 – 1683 sám slavný Jean-Baptiste Colbert, Ludvíkův ministr financí.
I přes úpravy, které v parku byly v minulosti uskutečněny a které neustále probíhají od 90. let minulého století (především po devastující bouřce, která se parkem prohnala v prosinci 1999), můžeme dodnes vidět park v takové podobě, v jaké si ho po dvě století užívala královská rodina (než přišla francouzská revoluce, ale to už je jiný příběh).
Ohromná zlacená fontána, ke které se od zámku schází po schodech, je prvním přitažlivým místem po vstupu do zahrad. Fontána představuje příběh, inspirovaný Ovidovými Proměnami, v němž bohyně Létó, odsouzená žárlivou Diovou manželkou Hérou k tomu, aby nenašla na zemi klidné místo, kde by porodila Diovy děti Apollóna a Artemis, zabloudila až do míst dnešního jižního Turecka. Když se chtěla napít z pramene, vesničané ji odehnali. Létó je za to kletbou proměnila v žáby.
Na fontáně najdeme nejen zlaté žáby, ale také další vodní živočichy (želvy a krokodýly). Fontána je nádherná, ale její krásu si užijete především když fungují všechny vodotrysky.
Od fontány se vydáme podél dlouhého trávníku (na kterém až do začátku listopadu trůní Kapoorovo dílo, o kterém tady už byla řeč), který nás přivede až k Apollónovu bazénu s fontánou. Hned za ním leží začátek Velkého kanálu.
U rozšířeného začátku Velkého kanálu, lemovaného rozlehlým prostranstvím se sochami, leží vpravo také půjčovna lodiček, restaurace s venkovní terasou, obchod se suvenýry, stánky s občerstvením a půjčovna kol. Také odtud vyjíždí vláček, který vás proveze po celém parku.
Obě strany prostranství mezi zámkem a začátkem Velkého kanálu jsou lemovány lesíky. Každý z nich je jiný, má svůj název, svoji historii i svůj půvab. V některých najdeme fontány, v jiných prostranství se sochami nebo sloupy a jinde zase zahradu s květinami. Představu si můžete udělat podle plánku.
Plánek a úvodní informace jsem si vypůjčila přímo ze stránek zámku. Stejný plánek si můžete zdarma vyzvednout u hlavního vstupu (nebo u vstupu do Trianonů). Určitě to udělejte, plánek je v tom ohromném prostoru hodně užitečný (já jsem měla nejdřív jen plánek, vytištěný z google map, a nejenže jsem docela bloudila, ale hlavně jsem nevěděla kudy bloudím a co vidím).
Když jsem začala jezdit do Paříže, byla jsem ve Versailles několikrát po sobě. Tehdy se ještě ani při fungování fontán neplatilo za vstup do zahrad a zcela jistě tady nebylo tolik lidí, jako je dnes. Pak jsem se Versailles dlouho vyhýbala, nebyla jsem tam devět let a zpátky mě přivedla jen chuť projít si Versailles jako město, které jsem tehdy také jednou viděla a měla jsem na ně hezké vzpomínky. Když už jsem tam byla, vešla jsem znovu do zahrad, z nichž jsem předtím znala jen málo. Prošla jsem jich tentokrát velkou část (ale bohužel ne celé) – a bezhlavě jsem jim propadla.
Saturnův bazén (nahoře), který leží na průsečíku zahrad vlevo od zámku, jsem si pamatovala z minule. Stejně tak jsem si pamatovala lesík s kolonádou (Bosquet de la colonnade) a uzavřenou kaštanovou alej s mramorovými sochami vojevůdců a římských císařů (Salle des marronniers). Obojí jsem s radostí znovu našla.
Hannibal (nikoliv ante portas, ale pěkně na konci řady za římskými císaři)
Z minulosti jsem naopak neznala Královu zahradu (Jardin du roi), velký trávník s květinovými záhony, mramorovými vázami a sloupem, a Zrcadlový bazén (Bassin du miroir), velkou vodní plochu, lemovanou sochami, které se opravdu zrcadlí ve vodní hladině.
Na levé straně zahrad toho zbývá ještě spousta, co jsem nestihla, a určitě se tam ještě vrátím (plánuji, že hned příště). Teď se kolem Velkého kanálu přesuneme na pravou stranu. I tam najdeme intimní uzavřené prostory, ale především jsou tam dlouhé stinné aleje, které nás přivedou k oběma Trianonům a k vesničce Marie Antoinetty. Tam všude se podíváme jindy v samostatném příspěvku (kdybyste věděli, kolik jsem tam nasekala fotek!), teď jen na připomenutí dva pohledy na Velký Trianon.
Na pravé straně, stejně jako na té levé, najdeme fontány a lesíky se sochami a vodními plochami. V prvním lesíku napravo (Bosquet de l´Encelade) najdeme sochu obra Enkylada, vůdce gigantů, kteří bojovali proti olympským bohům. Když potom prchal před jejich hněvem, Pallas Athéna na něj hodila sopečný ostrov Sicílii (proto to černé kamení kolem sochy). Podle pověsti je sopečná činnost Etny způsobená právě Enkyladovými výdechy.
Socha bohyně Cérés v dalším bazénku na dohled od zámku
Na této straně zahrad se některé lesíky nedochovaly v původní podobě. Příkladem je třeba Lesík s vodním divadlem (Bosquet du théâtre d´eau), určený pro královské slavnosti, který se skládal z mnoha fontán, ponořených do zeleně. Byl zničený už v roce 1775 a až v květnu letošního roku byla vytvořená nová koncepce tohoto prostoru. Najdeme tady vodní plochy, v nichž sochař Jean-Michel Othoniel (ano, autor toho zvláštního vstupu do metra Palais Royal) vytvořil zlaté artefakty, inspirované tanečními kroky Ludvíka XIV.
Další nedochovaný prostor najdeme v hvězdicově uspořádaném lesíku Bosquet de l´étoile. Jak už jsme tady jednou viděli, přímo uprostřed jinak prázdné plochy je teď umístěný červený objekt Anishe Kapoora, kterému to tady náramně sluší.
Až úplně v pravé části parku, poblíž vstupu u Dračí mříže (Grille du dragon) najdeme další velkou vodní plochu, Neptunův bazén, s mnoha sochami a fontánami a s výhledem přímo na zámek.
Pokud půjdete do zahrad touto Dračí bránou, ušetříte si blázinec kolem hlavního vstupu, jen pozor, tato mříž je většinou otevřená jen ve dny, kdy se do parku neplatí vstupné. To zas tak moc nevadí, pokud je tady zavřeno, šipka vás pošle doprava k další bráně (Grille de la Reine), nejbližšímu vstupu k Trianonům.
Grille du dragon a dole pohled (hodně, hodně z dálky, a proto nepříliš ostrý) na Grille de la Reine
Ty, kteří opravdu nesnášejí turistické atrakce, můžu ubezpečit, že v zahradách i v parku se dá davům vyhnout. V téměř všech uzavřených lesících jsme byli úplně sami a ani na ostatních místech nepřekračoval počet turistů míru mé snášenlivosti. Když ty davy člověk nevyhledává, vyhne se jim (uvnitř v zámku je to ovšem jiné, tam vás nespasí vůbec nic). Tak co, nalákala jsem vás do versaillských zahrad? Samozřejmě to ještě není všechno, co je tam k vidění, pokračování bude jindy.
Jak se tam dostat: RER C, autobus 171, vlak z Gare Saint-Lazare, vše podle návodu v minulém článku
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.