Když v Paříži už několik dnů bez přestání prší tak, že je člověk hned promočený skrz naskrz, zbývají jako útočiště kavárny a muzea. To, které jsem navštívila ve středu, právě otevřelo krátkodobou výstavu s názvem Villa Flora. Je zde vystaveno osmdesát pláten, která nakoupili švýcarští manželé Hedy a Arthur Hahnloserovi v letech 1906 – 1936 do sbírky, umístěné v jejich vile Flora ve Winterthouru nedaleko Curychu. Sbírka, která je ve Francii vystavená poprvé, zahrnuje obrazy Renoira, Van Gogha, Matisse, Cézanna, Bonnarda, Vuillarda a dalších slavných malířů. Sbírka je zajímavá kromě jiného i proto, že se jedná o méně vystavovaná a tedy i méně známá plátna.
Bohužel je na výstavě zákaz fotografování, takže vám je nemůžu ukázat, ale v každém případě, pokud pojedete v příštích měsících do Paříže, nenechte si je ujít, opravdu stoji za to.
Muzeum kromě krátkodobých výstav nabízí i stálé sbírky. Je to především velká sbírka pláten Clauda Moneta, umístěná ve velkém podzemním sále, kterou muzeu odkázal malířův syn Michel v roce 1966. Můžeme si tady prohlédnout především celou řadu obrazů s motivy leknínů. Kromě toho má muzeum velkou sbírku obrazů impressionistické malířky Berthe Morrissot, kteří mu byly odkázány v roce 1993, a mnoho dalších cenných děl.
Za prohlídku stoji samozřejmě i samotná vila, ve které je muzeum umístěno.
O čínské čtvrti, kam vás dnes vezmu na procházku, jsem už jednou psala TADY. Tehdy jsem tudy v jednom letním večeru jen procházela a neměla jsem na podrobné zkoumání čas. Nedávno jsem se tam vrátila v pravé poledne a kromě toho, že jsem tam měla opravdu dobrý čínský oběd, jsem viděla celou tu velkou asijskou čtvrť v plné síle. Je to hodně pestré, hodně chaotické, hodně hektické – ale také hodně zajímavé.
Čtvrť se rozkládá v trojúhelníku mezi avenue d´Ivry, avenue de Choisy a boulevardem Masséna. Místy si připadáte jako v Šanghaji nebo Pekingu. Na ulici převažují Asiaté, obchody plné čínského zboží mají vývěsní štíty v čínštině, čínský holič má krám plný čekajících Číňanů, v malých čínských bistrech se ve výšce houpají červené lakované kachny, stánky jsou zavaleny exotickým ovocem a zeleninou (některé z nich jsem ještě nikdy neviděla) a pokud zatoužíte po knížce v čínštině, klidně si ji tady můžete koupit.
Durian, ovoce, které prý výborně chutná, ale strašně páchne, jsem neměla odvahu ochutnat. Rambutan, malá červená chlupatá kulička, připomíná nejvíc ze všeho vzhledem i chutí liči.
Co třeba začíst se do Malého prince v čínštině, vydaného v Hongkongu?
Úplně jiná liga, než obvyklé malé a trochu ušmudlané obchůdky, je ohromný supermarket bratří Tangů. Ti se od 70. let, kdy přišli do Paříže, vypracovali tak, že dovážejí z Číny zboží nejen pro všechny čínské obchody v Paříži, ale v podstatě pro celou Francii. Jejich supermarket je čistý a uspořádaný a najdete v něm opravdu všechny potraviny, na jaké si jen vzpomenete, a to nejen čínské, ale i vietnamské, korejské, japonské a zkrátka veškeré asijské.
Centrem čínské čtvrti je vyvýšené prostranství, zastavěné obchody a restauracemi a lemované výškovými budovami. Deska kryje částečně sklady, které na těchto místech stávaly a které byly po postavení sídliště ukryty do podzemí, částečně garáže a do podzemí je také svedená doprava. Celý projekt s názvem Les Olympiades (jednotlivé paneláky jsou pojmenovány po různých městech, ve kterých se kdy konala olympiáda) byl vytvořený v 70. letech jako moderní bydlení. O byty zde však nebyl zájem, byly proto přidělovány přistěhovalcům z asijských zemí, kteří tehdy začali proudit do Paříže. Kromě Číňanů tady žijí hlavně Vietnamci, Kambodžané, Laosané a další přistěhovalci z Asie, ale i z Afriky nebo z Blízkého Východu.
Většina restaurací na této ploše je čínských (ale viděla jsem tady i italskou pizzerii). Ať přijdete kamkoliv, v každé restauraci najdete malý budhistický oltářík, většinou umístěný někde v rohu a obklopený nezbytnými vonnými tyčinkami a ovocem.
Nahoře na betonové ploše najdeme i hezkou a velkou budhistickou svatyni, ale abych to tady dnes moc nenatahovala, podíváme se do ní jindy. Dnes se zastavíme v jiné, menší, kterou najdete na kuriózním místě, kde byste ji určitě nečekali, a to právě v podzemí pod betonovou deskou, v místech, kudy se vjíždí do podzemních garáží. Kdybychom o ní nevěděli a nešli najisto, nikdy by mě něco takového nenapadlo právě tady hledat.
Vidíte ty červené lampiony? To je ona, budhistická svatyně, zřízená v ošklivých vykachlíčkovaných prostorách s ohromnými trubkami klimatizace pod stropem, přívětivá asi jako pitevna. I přes ty nevábné prostory tam bylo plno a navíc venku před vstupem hráli čínští chlapíci u stolku domino.
Tato čínská čtvrť ve 13. obvodu je největší, ale ne jediná v Paříži. Další můžete najít ve 20. obvodu kolem stanice metra Belleville, malé asijské enklávy jsou rozesety i na jiných místech Paříže. Pokud máte rádi exotiku, neváhejte a zajděte se tam podívat.
Dnes se projdeme po náplavce mezi mosty Pont de Bir Hakeim a Pont d´Iéna, a tedy od dvoupatrového mostu, přes který jezdí nahoře metro a dole auta, až k Eiffelovce. Stejně jako i v některých jiných částech centra u řeky, i tady kotví čluny, plachetnice a jachty, na kterých lidé bydlí, nebo které mají jako „venkovskou“ chatu. Venkovskou v úvozovkách, protože málokde jinde se najde tolik lidí, jako právě na tomto nábřeží těsně pod Eiffelovkou.
Procházku začneme přímo na mostě Bir Hakeim, přes který jsme přišli (aspoň my v ten podvečer) ze čtvrti Passy. Most je oblíbeným místem fotografů pro svoji perspektivu sloupů, které nesou horní část. Samozřejmostí jsou krásné výhledy na všechny strany – jak na nábřeží směrem podél řeky z centra na další část přístavu, který tady nese název Port de Grenelle (nad kterým se tyčí vysoké skleněné věžáky), tak samozřejmě a především na Eiffelovku, která se tady zdá tak blízko, že máte pocit, že si na ni můžete sáhnout. Tady si člověk obvykle taky uvědomí, jak je ve skutečnosti veliká.
Život na lodi vypadá romanticky (jen si nejsem tak úplně jistá, jestli by se mi líbilo žít nebo rekreovat se na místě, kde mi pár metrů od jídelního stolu defilují zástupy turistů a zvědavě si prohlížejí každou část mé lodi)
Nad náplavkou se tyčí ošklivý mřížový plot, za kterým je vidět otevřené kolejiště RER linky C. Tudy pojedete do Versailles. Kolejiště je kryté betonovou deskou, na které je nahoře další parčík s promenádou – Promenade d´Australie.
Čím víc se blížíme pod Eiffelovku, tím víc se davy zahušťují a soukromé čluny jsou nahrazeny velkými parníky, které zde kotví trvale a ve kterých najdeme turistické restaurace. Právě tady mě požádala mladá indická dvojice, abych je vyfotila s touhle lodí za zády. Když jsme se druhý den znovu potkali na ostrově Saint-Louis, jen jsme se zasmáli (a znovu chtěli vyfotit). O dva dny později jsme na sebe znovu narazili ve Versailles ve vesničce Marie Antoinetty. Pak prý neexistují náhody.
Pod Pont d´Iéna to nevypadá zrovna vábně
Když z náplavky vystoupáme po schodech nahoru na nábřeží, ocitneme se rovnou u známého kolotoče pod Eiffelovkou a tady už začíná to správné turistické peklíčko. Ještě pár fotek a rychle pryč.
Ta japonská slečna v tom parčíku po levé straně Eiffelovky odpočívala tak malebně (a evidentně úmyslně malebně), že nešlo ji nevyfotit.
Když se v roce 1661 Ludvík XIV. rozhodl, že přestaví zámek ve Versailles a vytvoří z něj bohaté reprezentační sídlo, uvažoval už od začátku také o vytvoření rozlehlých zahrad, které měly nahradit malou původní zahradu za zámkem. Návrhem zahrad a parku byl pověřený slavný zahradní architekt André Le Nôtre, který přetvořil pustinu s divoce rostoucími křovinami, loukami a bažinami na jeden z nejkrásnějších parků na světě. V perspektivě pohledu od zámku nechal vyhloubit Velký kanál, rozsáhlou vodní plochu obklopenou parkem, a v blízkosti zámku navrhl systém upravených zahrad a uzavřených lesíků. Z celé Francie sem byly přepravovány vzrostlé stromy a po několik let zde pracovaly tisíce lidí denně.
Na tak gigantickou práci nebyl Le Nôtre sám, pomáhal mu Charles Le Brun, slavný malíř té doby, který v roce 1664 vytvořil návrh všech soch a fontán, a později také další slavný architekt Jules Hardouin-Mansart, který je autorem zámecké oranžerie. Na práce dohlížel v letech 1664 – 1683 sám slavný Jean-Baptiste Colbert, Ludvíkův ministr financí.
I přes úpravy, které v parku byly v minulosti uskutečněny a které neustále probíhají od 90. let minulého století (především po devastující bouřce, která se parkem prohnala v prosinci 1999), můžeme dodnes vidět park v takové podobě, v jaké si ho po dvě století užívala královská rodina (než přišla francouzská revoluce, ale to už je jiný příběh).
Ohromná zlacená fontána, ke které se od zámku schází po schodech, je prvním přitažlivým místem po vstupu do zahrad. Fontána představuje příběh, inspirovaný Ovidovými Proměnami, v němž bohyně Létó, odsouzená žárlivou Diovou manželkou Hérou k tomu, aby nenašla na zemi klidné místo, kde by porodila Diovy děti Apollóna a Artemis, zabloudila až do míst dnešního jižního Turecka. Když se chtěla napít z pramene, vesničané ji odehnali. Létó je za to kletbou proměnila v žáby.
Na fontáně najdeme nejen zlaté žáby, ale také další vodní živočichy (želvy a krokodýly). Fontána je nádherná, ale její krásu si užijete především když fungují všechny vodotrysky.
Od fontány se vydáme podél dlouhého trávníku (na kterém až do začátku listopadu trůní Kapoorovo dílo, o kterém tady už byla řeč), který nás přivede až k Apollónovu bazénu s fontánou. Hned za ním leží začátek Velkého kanálu.
U rozšířeného začátku Velkého kanálu, lemovaného rozlehlým prostranstvím se sochami, leží vpravo také půjčovna lodiček, restaurace s venkovní terasou, obchod se suvenýry, stánky s občerstvením a půjčovna kol. Také odtud vyjíždí vláček, který vás proveze po celém parku.
Obě strany prostranství mezi zámkem a začátkem Velkého kanálu jsou lemovány lesíky. Každý z nich je jiný, má svůj název, svoji historii i svůj půvab. V některých najdeme fontány, v jiných prostranství se sochami nebo sloupy a jinde zase zahradu s květinami. Představu si můžete udělat podle plánku.
Plánek a úvodní informace jsem si vypůjčila přímo ze stránek zámku. Stejný plánek si můžete zdarma vyzvednout u hlavního vstupu (nebo u vstupu do Trianonů). Určitě to udělejte, plánek je v tom ohromném prostoru hodně užitečný (já jsem měla nejdřív jen plánek, vytištěný z google map, a nejenže jsem docela bloudila, ale hlavně jsem nevěděla kudy bloudím a co vidím).
Když jsem začala jezdit do Paříže, byla jsem ve Versailles několikrát po sobě. Tehdy se ještě ani při fungování fontán neplatilo za vstup do zahrad a zcela jistě tady nebylo tolik lidí, jako je dnes. Pak jsem se Versailles dlouho vyhýbala, nebyla jsem tam devět let a zpátky mě přivedla jen chuť projít si Versailles jako město, které jsem tehdy také jednou viděla a měla jsem na ně hezké vzpomínky. Když už jsem tam byla, vešla jsem znovu do zahrad, z nichž jsem předtím znala jen málo. Prošla jsem jich tentokrát velkou část (ale bohužel ne celé) – a bezhlavě jsem jim propadla.
Saturnův bazén (nahoře), který leží na průsečíku zahrad vlevo od zámku, jsem si pamatovala z minule. Stejně tak jsem si pamatovala lesík s kolonádou (Bosquet de la colonnade) a uzavřenou kaštanovou alej s mramorovými sochami vojevůdců a římských císařů (Salle des marronniers). Obojí jsem s radostí znovu našla.
Hannibal (nikoliv ante portas, ale pěkně na konci řady za římskými císaři)
Z minulosti jsem naopak neznala Královu zahradu (Jardin du roi), velký trávník s květinovými záhony, mramorovými vázami a sloupem, a Zrcadlový bazén (Bassin du miroir), velkou vodní plochu, lemovanou sochami, které se opravdu zrcadlí ve vodní hladině.
Na levé straně zahrad toho zbývá ještě spousta, co jsem nestihla, a určitě se tam ještě vrátím (plánuji, že hned příště). Teď se kolem Velkého kanálu přesuneme na pravou stranu. I tam najdeme intimní uzavřené prostory, ale především jsou tam dlouhé stinné aleje, které nás přivedou k oběma Trianonům a k vesničce Marie Antoinetty. Tam všude se podíváme jindy v samostatném příspěvku (kdybyste věděli, kolik jsem tam nasekala fotek!), teď jen na připomenutí dva pohledy na Velký Trianon.
Na pravé straně, stejně jako na té levé, najdeme fontány a lesíky se sochami a vodními plochami. V prvním lesíku napravo (Bosquet de l´Encelade) najdeme sochu obra Enkylada, vůdce gigantů, kteří bojovali proti olympským bohům. Když potom prchal před jejich hněvem, Pallas Athéna na něj hodila sopečný ostrov Sicílii (proto to černé kamení kolem sochy). Podle pověsti je sopečná činnost Etny způsobená právě Enkyladovými výdechy.
Socha bohyně Cérés v dalším bazénku na dohled od zámku
Na této straně zahrad se některé lesíky nedochovaly v původní podobě. Příkladem je třeba Lesík s vodním divadlem (Bosquet du théâtre d´eau), určený pro královské slavnosti, který se skládal z mnoha fontán, ponořených do zeleně. Byl zničený už v roce 1775 a až v květnu letošního roku byla vytvořená nová koncepce tohoto prostoru. Najdeme tady vodní plochy, v nichž sochař Jean-Michel Othoniel (ano, autor toho zvláštního vstupu do metra Palais Royal) vytvořil zlaté artefakty, inspirované tanečními kroky Ludvíka XIV.
Další nedochovaný prostor najdeme v hvězdicově uspořádaném lesíku Bosquet de l´étoile. Jak už jsme tady jednou viděli, přímo uprostřed jinak prázdné plochy je teď umístěný červený objekt Anishe Kapoora, kterému to tady náramně sluší.
Až úplně v pravé části parku, poblíž vstupu u Dračí mříže (Grille du dragon) najdeme další velkou vodní plochu, Neptunův bazén, s mnoha sochami a fontánami a s výhledem přímo na zámek.
Pokud půjdete do zahrad touto Dračí bránou, ušetříte si blázinec kolem hlavního vstupu, jen pozor, tato mříž je většinou otevřená jen ve dny, kdy se do parku neplatí vstupné. To zas tak moc nevadí, pokud je tady zavřeno, šipka vás pošle doprava k další bráně (Grille de la Reine), nejbližšímu vstupu k Trianonům.
Grille du dragon a dole pohled (hodně, hodně z dálky, a proto nepříliš ostrý) na Grille de la Reine
Ty, kteří opravdu nesnášejí turistické atrakce, můžu ubezpečit, že v zahradách i v parku se dá davům vyhnout. V téměř všech uzavřených lesících jsme byli úplně sami a ani na ostatních místech nepřekračoval počet turistů míru mé snášenlivosti. Když ty davy člověk nevyhledává, vyhne se jim (uvnitř v zámku je to ovšem jiné, tam vás nespasí vůbec nic). Tak co, nalákala jsem vás do versaillských zahrad? Samozřejmě to ještě není všechno, co je tam k vidění, pokračování bude jindy.
Jak se tam dostat: RER C, autobus 171, vlak z Gare Saint-Lazare, vše podle návodu v minulém článku
Dotazy na cestu do Versailles dostávám poměrně často a proto jsem se rozhodla, že připravím článek pro ty, kdo se tam chystají poprvé a nevědí si rady. Cesta do Versailles je téměř povinným bodem programu všech, kdo přijíždějí do Paříže. Rozlehlý a přepychový zámek s nádherným parkem stojí určitě za to, ale co si budeme povídat, je to turistická fabrika. Pokud chcete vidět interiér zámku, musíte se obrnit trpělivostí jak při čekání na koupi vstupenky, tak při prohlídce. Vstup do parku je trochu jednodušší, navíc v těch velkých rozměrech se turisté rozptýlí a není tam tak těsno. Abychom viděli všechno, co stojí za to, a neuštvali se, vyplatí se vyhradit si na cestu do Versailles dost času, ideálně jeden celý den. O historii zámku psát nebudu, najdete ji v každém průvodci nebo stačí pár kliků na internetu, třeba TADY.
Jak se do Versailles dostat?
Při cestě máme několik možností:
– RER C. V centru Paříže projíždí podél levého břehu řeky, kde má několik stanic, ta nejznámější je St. Michel. Linka se před Versailles větví, vy byste měli jet tou, která má konečnou Versailles Rive Gauche (ale pokud se spletete a pojedete do Versailles Chantiers, nic se neděje, jen je to k zámku o pár minut delší). Z nádraží se dáte doprava, na první křižovatce doleva a v dálce už uvidíte hlavní bránu zámku. Jízdné tam a zpět je 7,10 eur (v září 2015). Nezapomeňte, že při výstupu z RER musíte jízdenku opět vsunout do turniketu, jinak se nedostanete ven. Jízdenka platí už od okamžiku nástupu do metra, můžete si ji proto pořídit na jakékoliv stanici metra, kterým se k RER dopravíte (nesmíte ovšem mezitím vystoupit ven na povrch). Totéž platí i při zpáteční cestě – když přijedete do Paříže, můžete s jízdenkou přestoupit a dojet až do konečné destinace.
Ti, kdo mají tramvajenku Navigo na zóny 1-5, mají cestu v ceně.
– autobus 171. Jede z konečné linky metra 9 Pont de Sèvres. Ve Versailles staví přímo před zámkem. Na cestu vám stačí 2 jízdenky T+, jedna na metro a jedna na autobus.
– vlak z Gare St. Lazare (většinou z nástupiště 2, ale radši si to před odjezdem ověřte). Jezdí každých 15 minut, jízdné je stejné jako RER. Jede na nádraží Versailles Rive droite, což je sice dál od hlavní brány zámku, ale blíž k bočním branám do parku. V některém dalším článku tady uvidíme, že to vůbec není k zahození.
Nádvoří před zámkem je rozdělené na zóny – zvlášť fronta na vstupenky pro jednotlivce, zvlášť pro skupiny, zvlášť na vstup pro ty, kdo už vstupenku mají a zvlášť do zahrady. Je dobré se nejdřív zorientovat, abyste neztráceli čas čekáním ve špatné frontě. Všechno je tady ale poměrně dobře značené
.
Na plánku, který jsem stáhla z oficiálních stránek zámku, je dobře vidět, kde koupit vstupenky a kudy se dostanete dovnitř
Jezdecká socha Ludvíka XIV. na nádvoří před branou zámku
Pohled na zahradní průčelí zámku
Jaká je otvírací doba? Od dubna do října je zámek otevřen denně kromě pondělí od 9 do 18.30 hod (poslední vstup v 18.00 hod), zahrady od 8 do 20.30 hod.
Od listopadu do března je zámek otevřen denně kromě pondělí od 9 do 17.30 hod (poslední vstup v 17.00 hod), zahrady od 8 do 18 hod.
Kde koupit vstupenku a kolik stojí?
– přes internet TADY. Vyhnete se tak frontě před pokladnou (ale ne frontě před samotným vstupem). Při příchodu k zámku je proto nutné sledovat informační tabule, které ukazují, kudy mají jít ti, co už mají vstupenku. – v turistické kanceláři (Office de tourisme) na adrese 2bis avenue de Paris. I tam bývají fronty, ale zdaleka ne takové, jako přímo v zámku. Když vystoupíte z RER C, najdete kancelář cestou do zámku hned za prvním rohem vlevo.
– přímo v zámku. Nejdelší čekání, ledaže byste tam šli opravdu mimo sezónu.
Vstupné do zámku je 18 eur, studenti do 26 let (ze zemí EU) zdarma po předložení dokladu s údajem o věku. Kumulované vstupné do zámku, Velkého Trianonu, Malého Trianonu a Vesničky Marie Antoinetty 20 eur. Vstupné do parku je pro všechny zdarma kromě dnů, kdy se konají vodní nebo hudební slavnosti. Informaci o nich najdete o něco níž.
Od listopadu do března je každou první neděli v měsíci vstup zdarma. S kartou Paris Visite máte také vstup zdarma.
Kdy se do Versailles vydat?
Samozřejmě tehdy, když je tam nejméně turistů. Pokud možno mimo sezónu, ve všední den, a pokud chcete do zámku, tak buď hned brzy ráno nebo pozdě odpoledne. Pokud vás zajímá jen park, tam je to v podstatě jedno – když si odbydete povinné obdivování fontány pod hlavním schodištěm do zahrady, v parku se davům už lehce vyhnete. Narazíte na ně ovšem znovu, pokud půjdete do obou Trianonů a vesničky Marie Antoinety.
Vodní a hudební slavnosti
Vodní hudební slavnosti (Grands Eaux Musicales) se konají na mnoha místech v zahradě v uzavřených lesících (les bosquets) s fontánami a za zvuků hudby. Konají se od března do listopadu v sobotu a v neděli, od května do června i v úterý. Kromě toho i v některé svátky. Vstupné 9 eur zahrnuje vstup do parku a na tyto slavnosti. Kromě toho si můžete koupit vstupenku za 27 eur, která zahrnuje vstup do zámku, do parku, na slavnosti a do obou Trianonů a vesničky Marie Antoinetty.
Pokud máte vstup do zámku zdarma, i přesto si v tyto dny musíte koupit do zahrady vstupenku za 9,50 eur. Všechny další informace a koupi vstupenek on-line najdete TADY.
Hudební slavnosti (Jardins Musicaux) se konají také v některých uzavřených lesících. Konají se od dubna do května a od července do října vždy v úterý. Vstupné 8,50 eur zahrnuje vstup do parku a na tyto slavnosti. Kromě toho si můžete koupit vstupenku za 25 eur, která zahrnuje vstup do zámku, do parku, na slavnosti a do obou Trianonů a vesničky Marie Antoinetty. Pokud máte vstup do zámku zdarma, i přesto si v tyto dny musíte koupit do zahrady vstupenku za 8,50 eur. Všechny další informace a koupi vstupenek on-line najdete TADY.
Co je tam ještě k vidění kromě zámku?
V parku poměrně dost daleko od zámku leží Velký a Malý Trianon a vesnička Marie Antoinetty. Areál, kde se tyto tři památky nacházejí, je oplocený a platí se tam vstupné 10 eur (stojí to ale za to). Pokud se vám nechce chodit pěšky, můžete se po areálu dopravovat vláčkem, který vyjíždí od restaurace na pravém břehu velkého jezera pod zámkem. Vláček projíždí kolem všech pamětihodností, můžete z něj kdykoliv vystoupit a zase nastoupit. Jízdné je 4 eur.
V parku si můžete půjčit také něco jako golfový vozík (pro 4 osoby) nebo kolo, nedoporučuji to však v případě, že chcete jít do Trianonů – do tohoto areálu vás ani s jedním z toho nepustí a než si areál prohlédnete, zbytečně vám běží dost drahé půjčovné. Jinak je to ale samozřejmě skvělé na projetí celého parku.
Půjčení kola stojí na půl hodiny 5,50 eur, na tři čtvrtě hodiny 6,50 eur, na hodinu 7,50 eur, na celý den 17 eur.
Vozítko si půjčíte za 32 eur na hodinu.
A co Versailles jako město?
Určitě stojí za to ho aspoň zběžně projít. Nejlepší jsou dny, kdy se ve Versailles koná trh (úterý, pátek, neděle).
Rada podle vlastních zkušeností pro samostatné a pokročilé:
Pokud netrváte na tom, že musíte vidět vodní nebo hudební slavnosti, jeďte do Versailles v pátek. Je to jediný den, kdy se jednak koná trh a jednak je vstup do parku zdarma. Jeďte hned ráno vlakem z Gare St. Lazare. Z versailleského nádraží Rive droite si dojdete kousek na trh, dáte si tam v kavárně snídani nebo kávu a nakoupíte si tam jídlo, pití a ovoce, které si pak sníte v parku. Prohlédněte si uličky v okolí tržiště, jsou krásné. Potom se vydejte vedlejší branou do parku. Projděte si ho, někde na povoleném místě si udělejte piknik, podívejte se do Trianonů a teprve potom se vydejte k zámku, pokud ho chcete vidět. Fronta už v pozdním odpoledni není tak dlouhá. Když vyjdete ze zámku, namiřte ještě vpravo do starých uliček, které pamatují Ludvíka. Tam si také v některé malé hospůdce, kam chodí místní, můžete dát večeři. Strávíte ve Versailles celý den, ale vyhnete se nejhoršímu turistickému šílenství.
Trh i další památky ve městě tady budou brzo jako další příspěvky.
Podrobné plánky parku najdete TADY. Kromě toho si u vstupu do parku a do jednotlivých památek (tj. obou Trianonů a vesničky Marie Antoinetty) můžete vyzvednout zdarma jak plánek parku s podrobným popisem, tak i jednotlivých památek.
Ten zajímavý most jste tady už jednou viděli, ale stejně si to neodpustím a připomenu ho. Stojí totiž za to. Leží jen kousek od kavárny, kterou jsme si prohlédli minule, v místech, kde se Bassin de la Villette zužuje mezi starou budovou skladiště vpravo a novou budovou hostelu vlevo, a kde se z něho stává Canal de l’Ourcq.
Most pochází z roku 1885 a dnes už je památkově chráněný. Spojuje oba břehy kanálu a ve zvednuté poloze zároveň umožňuje, aby pod ním mohly proplouvat lodě. Viděla jsem ho nahoře už několikrát a vždycky to vytažení a spuštění bylo rychlé, proto mě tentokrát trochu udivilo, že byl nahoře už když jsem se k němu z dálky blížila a že zůstával pořád ve stejné poloze, i když už pod ním pak nic nepodeplouvalo. Most, ovládaný centrálně na dálku, se zkrátka zasekl.
Jak je vidět na první fotce, pro pěší je vedle mostu vybudovaná klenutá lávka, po které mohou přecházet, i když je most nahoře. Dostanete se s ní až do úrovně zvednutého mostu. Za ním je vidět celá vodní nádrž na druhém konci s Rotundou, ve které najdete restauraci s hezkou zahrádkou.
Pohled z lávky na druhou stranu směrem k parku de la Villette. Zámečkáři stále rozšiřují pole své působnosti.
Celkový pohled na Bassin de la Villette z mostu nad zdymadlem, za kterým do této vodní nádrže ústí úzký Canal Saint-Martin. Zvedací most leží na druhé straně vodní plochy.
Z pravého břehu odplouvají vyhlídkové lodě směrem ke Canal de l’Ourcq a Canal Saint-Denis, se kterými se můžete podívat nejen do parku de la Villette, u kterého se oba kanály kříží, ale až za Paříž do obce Pantin.
Jak se tam dostat: metro Crimée (linka 7) nebo Laumière (linka 5)
Často dostávám maily s žádostí o doporučení nějaké restaurace nebo kavárny, kterou mám vyzkoušenou a která není turistickou pastí. Něco takového se doporučuje hodně špatně, protože nemám v Paříži podobné místo, kam bych chodila tak často, abych se mohla zaručit, že se tam všem bude líbit. Naopak se snažíme chodit pokaždé jinam, poznat a vyzkoušet toho co nejvíc. Někdy je to zklamání, jindy zase nadšení, ale vždycky dobrá zkušenost.
Kavárna, kterou vám chci ukázat dnes, byla pro mě láska na první pohled. Je na místě, kam turista nezabloudí ani náhodou, takže tu budete pravděpodobně jedinými cizinci. Myslím, že se vám tam bude taky líbit.
Kavárna, bistro a bar u vodní nádrže Bassin de la Villette, která spojuje dva vodní kanály na severovýchodě města, vznikla teprve v loňském roce v malém kamenném domku přímo u vody. Je tak trochu hipsterská a hodně, hodně, hodně neobvyklá. Chodí se sem za atmosférou a také za jednoduchou, zdravou a levnou kuchyní – k jídlu tady dostanete saláty, dvě tři teplá jídla, dobrou kávu (takovou tu pravou hipsterskou rovnou z pražírny) a celou řadu dalších nápojů a domácí dezerty.
Domeček, ve kterém kavárna sídlí, dřív sloužil jako domov i kancelář správce a hlídače zdymadel na kanálech. I dnes domek vypadá jako trochu ulítlá domácnost, s velkým „obývákem“ dole a malými místnostmi v patře, zařízenými jako skutečné pokojíčky. K dispozici je wifi, takže tady můžete strávit tolik času, kolik chcete, a klidně si rozložit notebook.
Když nenajdete místo u některého ze stolů, zbývá už jen koupelna…
V letním slunečném počasí je nejhezčí posezení na velké terase před domkem s výhledem na vodu a lodě, které po ní plují. Připadáte si jako na dovolené (což vy pravděpodobně jste, ale připadají si tak i ti, kteří za půl hodiny už znovu musí sedět někde u kancelářského stolu).
Můj salát z avokáda, rukoly, pomeranče, krevet a quinoi byl výborný (ale ten afrikán jsem neměla odvahu sníst). Jedna praktická informace: objednává se u baru, kde rovnou zaplatíte a sami si vše odnesete ke stolu. Pokud si objednáváte jídlo, dostanete něco-jako-malý-budíček, ten si odnesete ke stolu a až začne zvonit, sejdete do suterénu do kuchyně a jídlo si přinesete. Je to nezvyklé, na druhou stranu se nemusíte starat o špinavé nádobí, to odnáší obsluha. Vodu v karafě a pečivo jako přílohu máte k dispozici zdarma.
Pokud se sem vypravíte a budete si chtít domeček prohlédnout a vyfotit, přijďte raději dopoledne. Odpoledne a večer tady bývá tak plno, že už by se vám to fotilo špatně.
Pavillon des Canaux 19. obvod, 39 quai de la Loire otevřeno pondělí až středa a neděle 10 – 24 hod, čtvrtek až sobota 10 až 1 hod
Jak se tam dostat: metro Laumière (linka 5) je nejblíž, ale hezká je i procházka podél kanálu od metra Jaurès (linka 2 a 5)
Od letošního roku je zpřístupněná malá zahrada, které přiléhá k jižní části pařížské radnice a sousedí přímo s nábřežím. Zahrada až do roku 2001 patřila k soukromé rezidenci pařížského starosty, která se v sídle radnice do té doby nacházela. Rezidenci zrušil až bývalý starosta Delanoë, který v jejich prostorách nechal vybudovat jesle pro děti zaměstanců. K nim od té doby patří i tato zahrada.
Současná pařížská starostka Anne Hidalgo v lednu letošního roku rozhodla, že o víkendech, o prázdninách a o svátcích, když jsou jesle zavřené, bude zahrada otevřená pro veřejnost. Je to nečekaný klidný kout v centru města, o kterém navíc moc lidí neví, takže je tu obvykle prázdno a vy ho tak můžete mít jen pro sebe.
V červnu letošního roku dostala zahrada v přítomnosti španělského krále jméno Jardin des Combattants de la Nueve na památku španělských republikánů, kteří se účastnili osvobozování Paříže v srpnu 1944
Zahradu navštěvují v rámci výuky děti ze škol v této čtvrti; pro ně tady byl vybudovaný také malý „naučný“ výběh se slepicemi a bylinková zahrádka
V zahradě stojí jezdecká socha se sochou prvního pařížského starosty. Jmenoval se Étienne Marcel, vládl Paříži v polovině 14. století v době stoleté války Francie s Anglií, a to on nechal vybudovat první pařížskou radnici právě na tomto místě. Byl zavražděn davem při pokusu o útěk z města poté, co se příliš snažil prosazovat svoji moc proti dauphinovi (král Jan II. byl v té době ve válečném zajetí) a padlo na něho podezření, že by mohl podporovat Angličany. Až po francouzské revoluci se stal hrdinou jako symbol odporu proti královské moci.
Vstup do zahrady najdete po pravé straně průčelí radnice z place de l´Hôtel de Ville
Jak se tam dostat: metro Hôtel de Ville (linka 1 a 11)
Dnes vás pozvu na místo, o kterém jsem už dávno snila. Když jsem při svých cestách do Paříže ještě bydlívala ve 14. obvodu v blízkosti place Denfert-Rochereau, chodívala jsem často kolem, ale nikdy jsem neměla štěstí, že by bylo otevřeno. Potom jsem na několika pařížských blozích viděla fotky, jak to uvnitř vypadá, a udělala jsem si v mapě oranžovou tečku, jako že sem určitě musím.
A pak jsem na to zapomněla, do čtrnáctky chodila málokdy a vzpomněla si, až když jsem šla nedávno nečekaně po druhé straně ulice a přes silnici uviděla otevřenou bránu.
Žádné historické povídačky vás tentokrát nečekají, snad jen to, že tohle snové místo bylo postaveno jako soubor soukromých rezidencí v druhé polovině 19. století a nese jméno své původní majitelky. Jde o parčík uprostřed vnitrobloku, z jedné strany lemovaný vilami, ponořenými v zeleni, a ze tří stran obestavěný nájemními domy z bílého kamene a červených cihel. Každý z devíti domů nese jméno nějaké významné osoby francouzské minulosti – hudebníků, spisovatelů i vědců.
Dnes se opět vypravíme kousek za město. Vydáme se RER směrem na jih, kde v poslední době objevuji postupně jeden nádherný park za druhým. Pokud si vzpomínáte, loni jsme tady viděli zámecký park v Sceaux, zatím co tentokrát jsem navštívila další dva parky v jeho blízkosti. Tím prvním, na který se podíváme dnes, je arboretum v Châtenay-Malabry, jedna z nejkouzelnějších zahrad, kterou jsem kdy viděla, plná starých vzácných stromů, keřů, ovocných stromů a květin.
Park s velkým domem pochází z druhé poloviny 18. století. V době francouzské revoluce byl zkonfiskován jako státní majetek a v roce 1804 odprodán Napoleonovu lékárníkovi, který zde pěstoval léčivé rostliny. Na konci 19. století celý areál koupil zahradník Gustave Roux, který zde založil svoji okrasnou školku. Z té doby pocházejí také některé stromy, které tu můžeme vidět. Od roku 1986 patří park kraji Hauts-de-Seine.
U hlavního vstupu do parku najdeme dům z 18. století a vedle něj hrázděný dům z kraje Vosges. Ani jeden z nich, bohužel, není přístupný.
Celé arboretum je rozděleno na několik částí. Najdeme tu kvetoucí zahradu, kaštanový háj, podzimní zahradu, hortenziovou zahradu a uprostřed, přímo naproti hlavnímu vstupu, anglický park s jezírkem, plný nádherných stromů. Tam se podíváme nejdřív.
Na konci jezírka uvidíme z dálky ohromný cedr s větvemi obrácenými dolů. Je to převislý modrý atlaský cedr a vlastně kvůli němu jsem sem původně jela.
Když vejdete pod jeho korunu, uvidíte ohromný kmen (obvod 4,90 m) s rozložitými větvemi. Před pár lety mi takovou fotku odtud poslal jeden kamarád. Měla jsem ji od té doby uloženou na ploše počítače a věděla jsem, že jednou… jednou se tam chci podívat taky.
Strom je starý asi 130 let a jeho převislá koruna zabírá plochu 680 m2. Větve jsou podepřeny třiceti oporami ve tvaru stalagmitů, které vypadají jako ze dřeva, ale údajně jsou z pryskyřice. Strom je zvláštní tím, že jde o první převislou mutaci cedru v Evropě – všechny ostatní, které se tady nacházejí, byly vypěstovány z tohoto obra.
Kamkoliv v této části zahrady zajdete, všude tento cedr vidíte. Neuniknete mu. Já jsem se k němu vracela pořád a pořád dokola, pořád mě to k němu táhlo zpět, přestože je v zahradě obřích stromů více – další cedry, sekvoje, tisovce a jiné.
Další cedr, tentokrát už vzpřímený…
… ohromný tisovec dvouřadý na břehu jezera…
… a jeho vzdušné kořeny, které jsem viděla poprvé…
… stejně jako sekvoje.
Po mohutném sto let starém buku tady zůstal jen pařez. Před třemi lety ho museli porazit, protože byl napadený houbami.
Až doma jsem zjistila, jak vzácný je tento nenápadný strom, který jsem vyfotila spíš omylem. Je to kultivar dubu (Quercus myrsinifolia), který roste v Japonsku a v Číně, kde ho používají pro chov bource morušového. V celé Francii jich roste všeho všudy dvacet, u nás jsem na internetu nenašla žádný.
Převislý cedr, do kterého jsem se zamilovala, byl vidět i z hortenziové zahrady. To je moje druhá láska. Představte si mohutné rozkvetlé keře hortenzií, které vám místy dosahují až nad hlavu. Jsou rozsázeny na louce mezi kamennými zídkami, oblouky z popínavých rostlin a vysokými stromy. Myslím, že sem se ještě vrátím.
Skleník se zrcadlovými stěnami v zahradě téměř zaniká
V severní části arboreta najdeme louky s potůčkem a bahenními rostlinami a trávami, o něco výš zeleninovou zahradu, včelí úly a uprostřed ovocného sadu také kupky sena jako skrýše pro hmyz.
Pokud se do arboreta vydáte, nezapomeňte si u vchodu vyzvednout zdarma plánek, je dost užitečný. Hlavní vchod najdete na níže uvedené adrese, ale zahrada má i několik dalších vstupů. Ten nejšikovněji položený (i s parkovištěm) je v avenue Jean Jaurès na jižní straně zahrady. Poblíž něj také zastavují autobusy.
102 rue Chateaubriand, Châtenay-Malabry Otevřeno denně celý rok, od října do března 10 – 17 hod, od dubna do září 10 – 19 hod
Vstup zdarma
Jak se tam dostat: RER B na konečnou Robinson, odtud autobus 194, 294 nebo 11. My jsme šli od RER pěšky, je to asi 20 minut z mírného kopce.
Červená šipka vyznačuje nejbližší vchod od autobusu, červená hvězdička nahoře stanici RER. Vpravo je vidět část parku Sceaux.
Domeček, ve kterém kavárna sídlí, dřív sloužil jako domov i kancelář správce a hlídače zdymadel na kanálech. I dnes domek vypadá jako trochu ulítlá domácnost, s velkým „obývákem“ dole a malými místnostmi v patře, zařízenými jako skutečné pokojíčky. K dispozici je wifi, takže tady můžete strávit tolik času, kolik chcete, a klidně si rozložit notebook.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.