Procházka po Petite Ceinture – Une balade à la Petite Ceinture

Na dnešní nedělní procházku se vydáme až na jih Paříže, kudy vede zvláštní promenáda, vybudovaná v místech bývalé železniční trati. Ta byla postavená pod názvem Petite Ceinture, Malá okružní dráha, v polovině 19. století. Obkružuje Paříž po celém jejím obvodu. Nejdříve sloužila k přepravě zboží a později i cestujících, s postupným budováním metra však její význam pro dopravu lidí upadal a v roce 1934 byl tento druh přepravy cestujících zrušen. Zboží však bylo kolem Paříže po železnici přepravováno na některých úsecích až do 90. let 20. století.
Trať zůstala dodnes zachována. Na některým místech je sevřená ve vysokých kaňonech, kam je vstup zakázán (ale ze kterých se na internetu dají najít krásné urbexové fotky), jinde vede po mostech a viaduktech. Některé části bývalé trati jsou dnes využity. Viděli jsme tady už zvláštní zahrádkářskou kolonii v 18. obvodu, dnes se podíváme na další zpřístupněný úsek.

 

 

Kilometr a půl železniční trati v 15. obvodu, která dříve propojovala továrnu Citroën v místech dnešního parku André Citroën, dílny metra ve Vaugirard a jatka, která ležela tam, kde je dnes park Georges Brassens, byl zpřístupněný jako promenáda v roce 2013. Tato část trati přestala fungovat v roce 1979 a protože byla od té doby nevyužívaná, vytvořily se tady spontánně vzácné kolonie hmyzu, ptactva i rostlin. Dnes kvůli tomu sice tuto část trati můžeme navštívit, nesmíme ale opustit vytvořenou cestu a brouzdat v trávě a po železničních náspech.Na vyvýšenou trať se dostaneme po schodištích i výtahy, vybudovanými v místech, kde trať kříží velké ulice této části města. Trať je dobře značená, najdeme tady nejen plánky, ale také tabulky s popisem rostlin, které tady rostou, a živočichů, kteří tady žijí.

 

Pokud se rozhodnete tuto část města navštívit, doporučuji, abyste se na trať vydali u metra Balard. Tady ve výšce nad střechami domů začíná její zpřístupněný úsek.

 

 


Z výšky můžeme sledovat život v ulicích pod námi – tady například vidíme průhledem věž u výstaviště u Porte de Versailles, dole jeden z hezkých art-déco domů, na které máme odtud ten nejlepší výhled.


Cestou mineme také jedno z nádraží, opuštěné ve stavu, jak odtud odešel poslední pasažér


Myšpulín! (Nebo skoro…)


Po kilometru a půl nás cesta přivede k prvnímu železničnímu tunelu. Když jsem ho uviděla za zatáčkou, chtěla jsem se kvůli své klaustrofobii otočit a potupně se vrátit k nějakému východu (v životě bych do tunelu nevstoupila). Naštěstí jsem si včas všimla, že je tunel zahrazený plotem, cesta u něj končí, a že se odtud můžeme dostat buď výtahem přímo u tunelu nebo po kovové lávce ve svahu (která trochu připomíná tu, která vede v Praze z Jeleního příkopu do Chotkovy ulice).


Schody nás přivedou do rue Olivier de Serres přímo před starou mateřskou školku. Po její levé straně cesta pokračuje dál, tentokrát už po povrchu. Školka je připravená k rekonstrukci, předpokládám, že během ní bude asi od cesty oddělená, teď se však můžete procházet v opuštěném a trochu strašidelném areálu a fotit si stará dětská hřiště i street art, který tady vznikl, nebo malebné cihlové zdi, porostlé břečťanem.


Na druhé straně arerálu nás cesta přivede k základní škole se zajímavým moderním dílem nad lávkou, která přemosťuje cestu. Na jejím konci projdeme malým parčíkem, vyjdeme branou na ulici a dostaneme se k parku Georges Brassens.


U parku můžeme jen z výšky mostu sledovat další část trati, na kterou se už nesmí


Ještě, než ukončíme procházku, vrátíme se do rue Olivier de Serres. Hned za rohem totiž leží malebná ulička rue Pierre Mille, kterou stojí za to si projít.


Za dalším rohem potom narazíme v rue de la Saida na bytový komplex Nadace Lebaudy ze začátku 20. století. Podobných komplexů postavila nadace, která funguje dodnes, v Paříži více. Já na tomto komplexu obdivuji pokaždé krásná schodiště.

A ještě za dalším rohem leží další zajímavost této části čtvrti – a moje srdeční záležitost. V passage Danzig najdeme zelení porostlou kovanou bránu, za kterou se nachází jeden z památkově chráněných starých ateliérů s názvem La Ruche – Úl. Podrobněji už jsem o něm psala před několika lety TADY. Na začátku 20. století tady žili malíři, především cizinci, kteří do Paříže přišli hledat uměleckou slávu. Žil a pracoval tady Chagall, Soutine, Zadkine, ale taky Légér nebo Foujita. A taky můj milovaný Modigliani, jehož podobiznu někdo vytvořil na zdi ateliéru jako street art.

Pokud se po procházce rozhodnete odpočinout v parku Georges Brassens, můžete se inspirovat TADY.

Jak se tam dostat: metro Balard (linka 8)

Zámecká oranžerie ve Versailles / Orangerie du Château de Versailles

Oranžerie ve Versaillských zahradách leží stranou hlavních tras, ze kterých na ni není vidět, a proto k ní spousta turistů, hlavně těch, kteří mají na zámecké zahrady půl dne v poklusu, ani nedojde. Přiznám se, že já jsem ji do nedávna znala také jen z výšky z terasy a teprve při své poslední cestě do Versailles jsem si ji prohlédla důkladně. Sice v dešti, ale za to jsem ji měla jen sama pro sebe.

 

 
Budovy oranžerie, zasunuté do zvýšené terasy zámku, vytvořil jeden z nejlepších architektů 17. století – Jules Hardouin-Mansart v letech 1684 – 1686 na místě původní malé oranžerie, která měla formu loveckého zámečku a kterou postavil architekt Le Vau. Oranžerie je tvořena klenutým centrálním pavilonem, dlouhým sto padesát metrů, a dvěma menšími bočními galeriemi, umístěnými pod schody, které do této části zahrad vedou z terasy zámku. V takto vytvořených třech stranách čtverce leží tři hektary velká zahrada, která zůstala dodnes v podobě, v jaké ji navrhl slavný zahradní architekt Ludvíka XIV. André Le Nôtre. Čtyři sousoší, která tehdy stála v parteru oranžerie, jsou dnes umístěná v Louvru.

 

 
V zahradě s centrálním bazénem s vodotryskem a ornamentálními trávníky jsou v létě vystaveny cizokrajné stromy v ohromných dřevěných nádobách. Jde především o citrusy, ale také o granátovníky, palmy, vavříny a myrty. Je jich tady celkem přes tisíc a některé z nich jsou staré víc než 200 let.

 


Oranžerie je od ostatních prostor zahrady oddělená ozdobnou mříží, která, jak je vidět, už něco pamatuje. Rozhodně by si zasloužila stejnou rekonstrukci, jako mříže na zámeckém nádvoří.


Podél oranžerie se zvedají dvě schodiště, každé z nich se sto schody, rozdělenými do tří částí (no ano, nedalo mi to a přepočítala jsem je)


O uspořádání zahrady oranžerie a krajkových vzorech jednotlivých částí se můžeme nejlépe přesvědčit leteckým pohledem na mapu – tuto jsem si vypůjčila z Googlu


Z horní části schodiště máme hezký výhled na dvě staré čtvrti města Versailles – čtvrť Saint-Louis s věží katedrály sv. Ludvíka a čtvrť Vieux Versailles s původní Ludvíkovou míčovnou. Když budete mít ve Versailles víc času, určitě se sem vypravte, obě historické čtvrti jsou malebné a na turistu tady nenarazíte. Já jsem si je prošla letos dvakrát a někdy příště se tady podíváme na to, co všechno jsem v nich našla.

Podrobné údaje o tom, jak se do Versailles dostat, najdete TADY.

Měsíční krajina / Un paysage lunaire

Nejdivnější fotka, kterou jsem při své poslední cestě do Paříže vyfotila, je asi tato. Není nijak upravovaná, ten sépiový nádech jí dalo zapadající slunce, které prosvítalo přes těžké tmavé mraky, ze kterých hustě pršelo. V dávno promočených botách a pod deštníkem, který nezabránil tomu, abych nebyla promočená od hlavy až k patě, jsem bloudila mezi loužemi místy, kde jindy proudí davy turistů. Teď tady nebyl nikdo.

 

 
Místo, kde jsme, poznáme až tehdy, když přijdeme na kraj terasy, odkud se nám otevře nezvyklý pohled do versailleských zahrad. Nezvyklý proto, že v celé zahradě není vůbec nikdo. Všechny turisty odtud vyhnala průtrž mračen, která se strhla hodinu před tím. Mě zastihla ve městě. Původně jsem neměla vůbec v úmyslu do zahrad jít, jela jsem do Versailles kvůli úplně něčemu jinému, ale když po hodinovém čekání v kavárně na to, až přestane pršet, vysvitlo slunce, přece jen jsem se rozhodla, že využiju toho, že jsem tak blízko a podívám se na to, jak v parku znovu vandalové posprejovali jedno z děl Anishe Kappoura, to kontroverzní, o kterém jsme TADY taky mluvili (na fotce je to z dálky trochu vidět, ale nakonec jsem tam kvůli dešti nedošla). Chtěla jsem se také podívat do oranžerie, kterou jsem do té doby viděla vždy jen ze zámecké terasy.

 

Celá tato moje výprava do zámeckého parku začala divně. Byla jsem předtím ve městě v blízkosti jednoho z bočních vchodů, právě toho, který vede k oranžerii. Ten byl ale zavřený a tak jsem musela obejít půl zámku až k hlavnímu vchodu. Bylo před šestou a před vchodem do levého křídla, kde jsou pokladny, už nikdo nestál.

 


Využila jsem toho, abych si tam odskočila, jenže když jsem vyšla z toalety, u pokladen bylo zhasnuto, nikde nikdo a prosklené dveře byly zamčené. Zkusmo jsem v tom tichu zavolala, jestli tam někdo není, ale nikdo se mi neozval. Přes sklo dveří jsem pod schody viděla nějaké lidi, zamávala jsem na ně, oni se usmáli, taky mi zamávali, otočili se a odešli.


Pořád ještě mi připadalo vtipné, že jsem zamčená v prázdném křídle versailleského zámku, pořád ještě jsem měla náladu si to tam fotit, ale už jsem začala přemýšlet, kterému ze svých pařížských přátel zavolám, aby se pokusili někoho zburcovat. Nakonec jsem v dálce slyšela rachot, tak jsem se prázdnými chodbami a sály vydala po směru zvuku.


Uklízečku, kterou jsem našla, jsem k smrti vyděsila (ale netroufla jsem si ji fotit). Vtipné bylo, že mluvila jen portugalsky. Nakonec jsme si porozuměly, jenže klíče, ty prý ona nemá, má je jen kolegyně, která je o pár sálů dál. Ta mi vynadala, co tam dělám („co asi, zamkli jste mě tady“), ano, klíče má, ale včera jí nefungovaly a musela volat ochranku, tak uvidíme. Stejně jako včera, nefungovaly ani dnes. Přes vchod, odkud přišly ony, mě prý pustit nemůžou. Po dalších dlouhých minutách vytelefonovala šéfa ochranky, který přišel za půl hodiny s těmi správnými klíči.

Nechci se vás dotknout, pánové, ale kdo z vás tohle má.

 


Na terase zámku jsem si znovu prohlédla obě Kappourova zrcadla a namířila si to do levé části terasy směrem k oranžerii. Po lijáku byly pískové cestičky plné louží, ale obloha byla jasná a pár turistů, kteří stejně jako já uvěřili, že se počasí umoudřilo a že už bude hezky, pokračovalo v prohlídce.

 

 


Jak je vidět při pohledu z terasy do parku, přelidněno tam zrovna nebylo. Nikdo nebyl ani v oranžerii. Tam mě taky zastihl druhý liják. Obloha najednou zčernala a to, co přišlo, mě promočilo až na kůži, ještě než jsem vyběhla schody zpátky na terasu a schovala se ve výklenku zámeckých dveří.


No a pak v té mokré samotě už bylo úplně jedno, kudy chodím, protože zmoklejší už jsem být nemohla. Tehdy jsem taky vyfotila tu měsíční krajinu.

 
 

Při odchodu ze zámku pořád ještě lilo, po dlažbě nádvoří se valily potoky vody, ale protože i přes mraky pořád svítilo to podivné žluté slunce, nad městem se klenula duha. Už večer jsem sice měla rýmu, ale vzpomínám na to moc ráda.

Procházka po Buttes Bergyere – Una balade à Buttes Bergeyre

Na dnešní nedělní procházku vás pozvu do vzdáleného 19. obvodu, na půvabné místo na vrcholku malého kopce, které bylo, stejně jako vedlejší park Buttes-Chaumont, vytvořeno na zbytcích sádrovcových lomů, které tady, na severovýchodě města, ležely ještě v 19. století. Po ukončení jejich provozu byl kopec upravený a byl na něm vytvořený zábavní park. V roce 1918 ho nahradil stadion klubu Olympique Paris, na kterém se kromě fotbalu hrálo i ve Francii tak populární ragby. Po zbourání stadionu v roce 1926 bylo na nově vzniklých parcelách na vrcholku kopce vytvořeno pět ulic s malými malebnými domky, mezi kterými později vyrostly další, už vyšší domy,
Tato malá čtvrť je přístupná jen po jedné silnici, která ji spojuje s boulevardem Mathurin Moreau, a po dvou dlouhých schodištích. Viděli jsme ji tady už jednou v zimě, teď se podíváme, jak vypadá v letním ránu.

Uličky, které vedou západním směrem, se stýkají u vyhlídky, pod kterou leží ve svahu jedna z pařížských sdílených zahrad. Za mřížovým plotem vyhlídky se před námi otevře pohled na Montmartre. Už jen kvůli němu stojí za to sem vyšplhat.


Pohled z nezvyklého úhlu přes šedivé střechy s červenými komíny. Myslím, že se mi nikdy neomrzí.

Jak se tam dostat: metro Colonel Fabien (linka 2) nebo Buttes Chaumont (linka 7bis)

Musée Mendjisky- École de Paris

Muzeum, do kterého se podíváme dnes, nenajdete pravděpodobně v žádném tištěném průvodci. Bylo otevřeno teprve v dubnu 2014 a objevila jsem ho v podstatě náhodou – zapadlou uličku, ve které se nachází, jsem měla už několik let poznamenanou v mapě jako malebné místo, kam sice stojí za to nakouknout, ale ne jet tam kvůli ní schválně. Když jsem letos v červenci vystoupila z metra Vaugirard, u které ulička leží, vydala jsem se do ní a objevila tam v krásném funkcionalistickém domě nové muzeum.

 


Ze všeho nejdřív je asi nutné začít budovou. Ta je totiž sama o sobě výstavním kouskem.

Dům postavil v roce 1932 architekt Robert Mallet-Stevens (jeho domy jsme už viděli TADY) pro sklářského mistra Louise Barrilleta, který se svými vitrážemi a mozaikami spoluvytvářel návrhy domů těch nejlepších architektů té doby. Byl také členem Unie moderních umělců, kterou založil právě Mallet-Stevens, a jejímž členem byl například i Le Corbusier. Toto uskupení se snažilo o celkový přístup k architektuře, kde byl architektem navrhován nejen dům, ale i jeho zařízení a vybavení. V tomto duchu byl vytvořen i tento dům, který zůstal ve vlastnictví rodiny Barrillet až do 60. let minulého století. Další vlastník ho nechal zchátrat a až v roce 1999, kdy ho koupil Yvon Poullain, velký obdivovatel staveb Mallet-Stevense a moderního umění, se dům dočkal rekonstrukce. Poullainova rodina i po jeho smrti pokračuje v jeho plánech a podílela se na vytvoření nového muea. To dostalo název Musée Mendjisky – École de Paris a je věnováno modernímu umění tzv. dvou Pařížských škol – umění první poloviny 20. století.

 

Informace o Pařížské škole jsou k nalezení TADY, ale v češtině i v angličtině je tam toho žalostně málo, stojí za to otevřít si Wiki ve francouzštině hlavně kvůli jménům členů. Nešlo o školu v pravém smyslu, ale jsou tak označováni umělci, především ti zahraniční a často židovští, kteří do Paříže přišli na začátku 20. století. První Pařížská škola zahrnovala pestrou paletu umělců často z východní a střední Evropy – Rusy (Chagall, Soutine, Krémègne, Chapiro, Lipschitz), Poláky (Kisling, Mendjisky), Rumuny (Brancusi) i Maďary, od nás uvádí seznam Františka Kupku a Otakara Kubína. Samozřejmě, že se seznam vztahuje i na mnoho Francouzů (jen namátkou Utrillo, Derain, de Vlaminck, Delaunay), Španěly (především Picasso), Italy (Modigliani) a patří sem i Japonec Foujita. Ta druhá, tzv. Nová Pařížská škola, zahrnuje druhou vlnu umělců, také často zahraničních, kteří působili v Paříži po 2. světové válce.

Muzeum spravuje nadace, kterou založil Serge Mendjisky, syn Maurice Mendjiskyho, jednoho z umělců doby Pařížské školy. Muzeum je tedy zaměřeno na tuto výtvarnou epochu. Letos v létě zde byla vystavena díla Alfreda Manessiera, člena Nové Pařížské školy.
 

Alfred Manessier (1911 – 1993) se věnoval především abstraktní malbě, vitráži a tapiseriím. To vše bylo na jeho výstavě k vidění. Píšu „bylo“, protože výstava sice ještě probíhá, ale končí už 15. října.

 


Srdcem celé budovy je velký ateliér v druhém patře. Tady jsou vystaveny jedny z Manessierových kostelních vitráží a také tapiserie. Ty najdeme i v suterénu, zatímco ve vyšších patrech jsou k vidění jeho plátna.

 

Přístav za jasného rána, 1992

 

Přístav Jersey brzy ráno, 1990


Samozřejmě kromě výstavy stojí za prohlídku i samotný dům. Dům má čtyři patra, na nichž měl původní vlastník Louis Barrillet tři ateliéry a svůj byt. Jako sklář si dům vyzdobil skleněnými vitrážemi.


Barevná vitráž ve 2. patře představuje příběhy Psyché. Na výšku celé fasády běží další pruh černo-bílé vitráže se třemi tématy, vztahujícími se ke třem činnostem, které sklářský ateliér vykonával – vitráže (Chartres), mozaiky (Ravenna) a západní umění (bohyně Athéna). Byl to vlastně vývěsní štít celého ateliéru.
Barrillet je také autorem mozaik, zasazených do terrazzových podlah.

Z oken muzea si můžeme prohlédnout také uličku, kvůli které jsem sem původně přišla, a zblízka i sousední domy

 


Bílá budova v těsné blízkosti muzea je maďarská ambasáda


Kdybyste muzeum hledali, najdete ho v uličce za tímto průchodem. Pokud se dostanete dál z centra do 15. obvodu, určitě se tady zastavte, bude se vám tady líbit. Současná výstava sice končí, ale zcela jistě budou následovat další.

EDIT 2021:  Muzeum bylo po pár letech existence zrušeno, protože sena sebe prostě nevydělalo. Článek zde nechávám, protože je alespoň dokladem toho, jak tento krásný art-déco dům vypadá uvnitř.

Musée Mendjisky – École de Paris

15. obvod, 15 Square Vergennes
 
Otevřeno denně kromě čtvrtka od 11 do 18 hod
Vstupné 8 eur, snížené 6 eur (na tuto výstavu, ale předpokládám, že stejné nebo podobné to bude i u dalších)

 

Jak se tam dostat: metro Vaugirard (linka 12)

Podzim v zahradě Královského paláce / Automne dans le Jardin du Palais Royal

Tento víkend jsou oba moje blogy monotématické. Zatímco na tom pražském je k vidění Královská zahrada s letohrádkem Belveder, v Paříži se podíváme do zahrady Královského paláce. Jako v Praze, i tady najdeme fontánu, květinovou zahradu i vzrostlé stromy – jen ta atmosféra je úplně jiná, stejně jako měřítko.
 
 
Po celé délce zahrady rostou po obou stranách kaštanové aleje. Jejich barevné listí navozovalo podzimní náladu už před třemi týdny, přestože uprostřed zahrady kolem fontány ještě kvetly růže.

 

Ve střední části mezi sloupořadím, které odděluje zahradu od nádvoří bývalého Královského paláce, najdeme dvě fontány s mísami, na kterých jsou navršeny ocelové koule. Autorem je Pol Bury, který je vytvořil v roce 1985.

 
 
Nádvoří bylo ten den dobře střežené, na náměstí před vstupem se totiž zrovna konala nějaká demonstrace.

Zahrada je ze tří stran lemována podloubím s oblouky, odděleným mřížemi s typickými zlatými hroty, podle nichž se dá zahrada na všech fotkách poznat na první pohled

 

 

 
 

V podloubí najdeme kolem dokola jeden maličký krámek vedle druhého. Prodává se v nich především umění, starožitnosti, knihy i móda. Samozřejmě nechybí ani restaurace.

 

Na jednom sloupu podloubí najdeme pamětní desku, která připomíná účast československých dobrovolníků ve francouzské armádě v 1. světové válce. O historii této československé kolonie ve Francii si můžete přečíst TADY.

 
 
Kdybyste desku hledali, najdete ji po pravé straně hned na kraji (s nádvořím za zády)
 

 

V zahradě se až do listopadu koná zajímavá výstava kamenných artefaktů, na kterou se podíváme příště.

1. obvod, place Colette

Jak se tam dostat: metro Palais Royal (linka 1 a 7)

Paříž shora / Paris vue d´en haut

Výstup na kupoli bazliky Sacré-Coeur jsem kvůli dlouhým frontám odkládala tak dlouho, že když jsem nedávno našla dveře do věže dokořán a bez fronty, nemohla jsem tomu ani uvěřit a nejdřív jsem se zeptala, jestli je opravdu ještě otevřeno. Bylo, a prý díky tomu, že málokdo ví, že se v létě kupole zavírá až ve 20 hodim, tam už večer nikdo nebývá.

 


Na zdolání kupole je nutné být trochu ve formě – vede tam tři sta schodů. Nejdřív si vyšlápneme první úsek po úzkém točitém schodišti jako do jakékoliv jiné věže. V jakékoliv jiné věži ovšem nemají okénka z plastu. Opravdu, zkoumala jsem to podrobně, je to opravdu ta nejsprostší umělotina, která existuje. Nechápu to.


První schodiště nás přivede na střechu baziliky. Po ní vystoupáme ještě o něco výš. Můžete si odtud prohlédnout hřeben střechy nebo z výšky sochu sv. Michaela s drakem, která stojí nad kněžištěm. Také se odtud už začíná rýsovat výhled na město.


Když se dostanete po dalším úzkém točitém schodišti až nahoru, ztratíte dech. Jednak tím výstupem, ale hlavně tou krásou, která se pod vámi rozprostírá. Už jsem v Paříži vylezla na spoustu věží, ale ten počáteční údiv a nadšení se dostaví pokaždé znovu.

Z výšky si můžeme také prohlédnout vedlejší kostel Saint-Pierre i s malým přilehlým hřbitovem, který je otevřený jen jeden den v roce, na Dušičky. Letos byl otevřený i ve Dnech evropského dědictví, měla jsem ho v plánu, ale časově mi to nakonec nevyšlo. Tak třeba někdy jindy.


Z věže je nádherný výhled na všechny strany a tak člověk hned začne hledat ty nejznámější památky. Jedna z nich se na obzoru připomene sama, ty ostatní jsem si vyhledávala a určovala postupně.


Za gotickou věží Saint-Jacques vidíme katedrálu Notre-Dame a vlevo na pozadí vysoké věžáky čínské čtvrti


Tady ční nad střechami obří kolo v Tuilerijských zahradách a za ním, už na druhém břehu řeky, vidíme polovinu Musée d´Orsay


V popředí vpravo vidíme kostel Saint-Eustach, za ním vykukují kulaté věžičky Conciergerie. Za ním v dálce leží Panthéon, kterému právě sundávali lešení z kupole, a vlevo od něj ční ostrá špice kostela Saint-Étienne-du-Mont. Úplně na obzoru, přímo nad jeřábem u Panthéonu, je vidět shluk devíti zvláštních vodojemů ve Villejuif na jižním předměstí Paříže.

 


Z věže si také můžeme prohlédnout vedlejší zvonici, vysokou 84 metrů. V ní je umístěný největší zvon na světě, devatenáctitunová La Savoyarde s nejhlubším hlasem. Visí až úplně ve špičce a pod ní jsou umístěny další čtyři zvony (dva z nich vidíme na fotce). Poslechnout si je všechny můžete tady:


Zvonice je vyzdobena okřídlenými atributy čtyř evangelistů – z vyhlídky ale vidíme jen Lukášova býka a Markova lva, další dva jsou umístěny z druhé strany. Pod nimi je na každém rohu zvonice socha anděla.

Z dómu sestupujeme dolů stejnou cestou, nejdříve točitými schody, potom přes střechu, kde si ještě můžeme prohlédnout další sochařskou výzdobu, a potom opět po schodech dolů. Já jsem nahoře byla samozřejmě tak nadšená a tak dlouho jsem se dívala do hledáčku foťáku, že jsem si nevšimla, že už tam nikdo jiný není. Nakonec mě odtud hnali už po zavření, takže jsem si tu zpáteční cestu moc neužila – ale ještě jsem si stačila všimnout, že nějací omezenci i tady na mříž, která lemuje schodiště na střeše, pověsili zámeček. Doufejme, že se toho nechytí další slabomyslní.

Vstup na kupoli najdete z vnější strany strany baziliky po levé straně
Otevřeno do května do září od 8,30 do 20 hod, od října do dubna od 9 do 17 hod
Vstupné 6 eur, snížené 4 eur
 

Procházka kolem Sacré-Coeur / Une balade autour du Sacré-Coeur

Ve vyhledávání míst, kde nejsou turisté, začínám být opravdu dobrá. Dokonce i na Montmartru se najdou místa, kam řvoucí davy nedojdou. Když se vydáte k Sacré-Coeur zezadu, pěšky od metra Jules Joffrin, určitě s vámi půjdou jen místní. Vyšlápnete si nejdřív schody a potom na vás čeká Parc de la Turlure. Z něho můžete obdivovat baziliku z nevšedního pohledu a úhlu.

Park je pojatý jako jedno velké dětské hřiště – v dolní části s prolézačkami a pískovištěm pro nejmenší, o něco výš potom travnatý svah a pískem vysypaná plocha na hraní, lemovaná dlouhou zdí s vodopádem (nahoře). Teprve až v horní části parku najdeme trávník, kamenné zídky, loubí porostlé vistárií a lavičky. To vše, samozřejmě, s výhledem na Sacré-Coeur.


Nakonec stejně vždycky obejdu celou baziliku dokola a přitom dělám, že tam ti lidé před ní vůbec nejsou. Vlastně jsem si přišla jen prohlédnout dvojici bronzových soch, která před ní stojí – dvojici, kterou můžeme vidět společně i na mnoha jiných místech – Ludvík Svatý a Johanka z Arku.


Ve výšce se nabízejí k obdivování chrliče – i ty s uraženým čumáčkem jsou krásné

Když jsem v Paříži, chodím sem často. Občas to tudy vezmu i k večeru, když se vracím tam-kde-tady-bydlím. Vyšplhám do kopce, celý ho projdu a na druhé straně seběhnu až před radnici 18. obvodu, odkud mi jede autobus. Tak jsem to udělala i tentokrát a jako vždycky, i tentokrát jsem si povzdechla, že jednou… jednou, až si na to udělám čas a až tady nebude tolik lidí, si určitě vyšlápnu schody nahoru na kupoli. Ještě jsem tam nikdy nebyla. S lítostí jsem se i tentokrát ohlédla ke vchodu, kudy se dá nahoru vystoupat… a moment, je otevřeno a nikdo tam není? Tak změna plánu, jdeme nahoru hned teď. Jaké to tam je, se podíváme hned příště.

Růžová zahrada ve Val-de-Marne / Roseraie du Val-de-Marne

Jeden z nejkrásnějších růžových sadů najdete kousek za Paříží směrem na jih v malém městečku L´Haÿ-les-Roses. Je to nejstarší zahrada tohoto typu ve Francii, první, která byla zaměřená jen na růže. V roce 1910 ji založili Edouard André a Jules Gravereaux. Vytvořili zahradu s mnoha druhy kultivarů růží, ve které návštěvník najde také altánky, kamenné vázy, bysty a sochy, ale hlavně pergoly porostlé popínavými růžemi.

 


Nejlepším měsícem k návštěvě je samozřejmě červen. Já jsem se tam vypravila na konci července a to už byla většina popínavých růží odkvetlá. Přesto tam bylo stále mnoho dalších kultivarů, které byly právě v té době v plném květu.
V zahradě roste 2 900 druhů růží a celkem přes 11 tisíc rostlin.

 


Tohle všechno a mnohem víc najdete v červnu doslova obsypané růžovými květy. Zřejmě se tam budu muset vypravit ještě jednou.

Ve střední části zahrady vytvořili architekti jezírko lemované na vzdálenějším konci kamennou zídkou s altánkem uprostřed. Kolem jsou vytvořeny záhony s vzácnými druhy růží.

 

Růžová zahrada je se svými 2 329 m2 součástí rozlehlého parku, jak je vidět dole na plánku, kde ji představuje ten malý hnědý trojúhelník – zbytek je park se starými vysokými stromy. Na rozdíl od zahrady je park otevřený celý rok, zatím co zahrada jen od poloviny května do poloviny září.

Roserai du Val de Marne
rue Albert Wattel
L´Haÿ-les Roses
http://www.roseraieduvaldemarne.fr

 

Otevřeno denně od 10 do 20 hod od června do srpna a do 19 hod v září
Vstupné 3 eur, snížené 1,50 eur (děti do 15 let, studenti, dospělí nad 60 let)
Od poloviny července až do uzavření zahrady vstup zdarma

Jak se tam dostat: RER B do stanice Bourg-la-Reine a odtud autobusem 172 nebo 192 do stanice Sous-Préfecture – Église de L´Haÿ-les-Roses

Charles Aznavour na koncertě / Charles Aznavour en concert

Jedním z důvodů, proč jsem se na konci srpna bez přemýšlení a zbrkle rozhodla, že v září pojedu do Paříže, i když jsem to původně vůbec neplánovala, bylo zjištění, že v té době bude mít v Paříži pět koncertů Charles Aznavour, a že se pořád ještě dají koupit vstupenky. Šansony Charlese Aznavoura už dávno miluji, podle jeho textů jsem se kdysi učila francouzsky a takovou příležitost jsem si prostě nemohla nechat ujít.
 

 
Poslednímu z velkých francouzských šansoniérů je sice už 91 let, ale pořád pracuje, skládá písně, koncertuje a na jaře mu vyšla nová deska. Písničky z této desky na koncertě taky zazněly, ale základem vystoupení byly jeho starší, méně známé písně a samozřejmě jsme se dočkali i těch nejznámějších hitů jako La Bohème, La Mamma, Hier encore, Emmenez moi, Je me voyais déjà nebo Non, je n’ai rien oublié.
Aznavour koncert zahájil, zcela jistě úmyslně a v této době symbolicky, svou starou písní Les emigrants, následovala Paris au mois d´août (o které jsme tady zrovna nedávno mluvili) a pak pokračoval ve vysokém tempu směsí nových a starých šansonů.
Jaké to bylo? Doslova úchvatné. Charles Aznavour ani v těch letech neztratil charisma. Žádného křehkého stařečka na jevišti nečekejte, na svůj věk vypadá výborně. Stál na pódiu dvě hodiny bez jediné přestávky, bez jediného odpočinkového hosta, zpíval, mluvil, dokonce i tančil a poskakoval, a pokud se při zpívání posadil, bylo to asi spíš režií určité písně a ne únavou. Jediným hostem na pódiu byla jeho dcera Katia, která s ním zpívá píseň Je voyage a která ještě s jednou zpěvačkou odzpívala také všechny vokály.
Jeho hlas má pořád stejnou barvu, pořád ještě mu to zpívá jako dřív, i když, samozřejmě, ty roky jsou znát a hlas je trochu křehčí a hlubší a do velkých výšek už se nevyšplhá. To ale vůbec nic neubírá na zážitku.

 

Asi si dokážete představit, že jsem z koncertu byla nadšená a musím se přiznat, že jsem hodně zvažovala, jestli se nepokusit sehnat ještě lístek na další koncert, který se konal za dva dny. Nakonec jsem to neudělala, ale i přesto jsem si odnesla neskutečný a nezapomenutelný zážitek.

 

 
Edit jaro 2016: Koncert (právě ten první z pěti pařížských, na kterém jsem byla i já) se objevil celý na Youtube. Užijte si ho.