Paříž pro pokročilé

Z výšky můžeme sledovat život v ulicích pod námi – tady například vidíme průhledem věž u výstaviště u Porte de Versailles, dole jeden z hezkých art-déco domů, na které máme odtud ten nejlepší výhled.

Cestou mineme také jedno z nádraží, opuštěné ve stavu, jak odtud odešel poslední pasažér

Myšpulín! (Nebo skoro…)

Po kilometru a půl nás cesta přivede k prvnímu železničnímu tunelu. Když jsem ho uviděla za zatáčkou, chtěla jsem se kvůli své klaustrofobii otočit a potupně se vrátit k nějakému východu (v životě bych do tunelu nevstoupila). Naštěstí jsem si včas všimla, že je tunel zahrazený plotem, cesta u něj končí, a že se odtud můžeme dostat buď výtahem přímo u tunelu nebo po kovové lávce ve svahu (která trochu připomíná tu, která vede v Praze z Jeleního příkopu do Chotkovy ulice).

Schody nás přivedou do rue Olivier de Serres přímo před starou mateřskou školku. Po její levé straně cesta pokračuje dál, tentokrát už po povrchu. Školka je připravená k rekonstrukci, předpokládám, že během ní bude asi od cesty oddělená, teď se však můžete procházet v opuštěném a trochu strašidelném areálu a fotit si stará dětská hřiště i street art, který tady vznikl, nebo malebné cihlové zdi, porostlé břečťanem.

Na druhé straně arerálu nás cesta přivede k základní škole se zajímavým moderním dílem nad lávkou, která přemosťuje cestu. Na jejím konci projdeme malým parčíkem, vyjdeme branou na ulici a dostaneme se k parku Georges Brassens.

U parku můžeme jen z výšky mostu sledovat další část trati, na kterou se už nesmí

Ještě, než ukončíme procházku, vrátíme se do rue Olivier de Serres. Hned za rohem totiž leží malebná ulička rue Pierre Mille, kterou stojí za to si projít.

Za dalším rohem potom narazíme v rue de la Saida na bytový komplex Nadace Lebaudy ze začátku 20. století. Podobných komplexů postavila nadace, která funguje dodnes, v Paříži více. Já na tomto komplexu obdivuji pokaždé krásná schodiště.

A ještě za dalším rohem leží další zajímavost této části čtvrti – a moje srdeční záležitost. V passage Danzig najdeme zelení porostlou kovanou bránu, za kterou se nachází jeden z památkově chráněných starých ateliérů s názvem La Ruche – Úl. Podrobněji už jsem o něm psala před několika lety TADY. Na začátku 20. století tady žili malíři, především cizinci, kteří do Paříže přišli hledat uměleckou slávu. Žil a pracoval tady Chagall, Soutine, Zadkine, ale taky Légér nebo Foujita. A taky můj milovaný Modigliani, jehož podobiznu někdo vytvořil na zdi ateliéru jako street art.

Pokud se po procházce rozhodnete odpočinout v parku Georges Brassens, můžete se inspirovat TADY.

Jak se tam dostat: metro Balard (linka 8)

Pohled z nezvyklého úhlu přes šedivé střechy s červenými komíny. Myslím, že se mi nikdy neomrzí.

Ve střední části mezi sloupořadím, které odděluje zahradu od nádvoří bývalého Královského paláce, najdeme dvě fontány s mísami, na kterých jsou navršeny ocelové koule. Autorem je Pol Bury, který je vytvořil v roce 1985.

Zahrada je ze tří stran lemována podloubím s oblouky, odděleným mřížemi s typickými zlatými hroty, podle nichž se dá zahrada na všech fotkách poznat na první pohled

V podloubí najdeme kolem dokola jeden maličký krámek vedle druhého. Prodává se v nich především umění, starožitnosti, knihy i móda. Samozřejmě nechybí ani restaurace.

Na jednom sloupu podloubí najdeme pamětní desku, která připomíná účast československých dobrovolníků ve francouzské armádě v 1. světové válce. O historii této československé kolonie ve Francii si můžete přečíst TADY.

V zahradě se až do listopadu koná zajímavá výstava kamenných artefaktů, na kterou se podíváme příště.

1. obvod, place Colette

Jak se tam dostat: metro Palais Royal (linka 1 a 7)

Na zdolání kupole je nutné být trochu ve formě – vede tam tři sta schodů. Nejdřív si vyšlápneme první úsek po úzkém točitém schodišti jako do jakékoliv jiné věže. V jakékoliv jiné věži ovšem nemají okénka z plastu. Opravdu, zkoumala jsem to podrobně, je to opravdu ta nejsprostší umělotina, která existuje. Nechápu to.

První schodiště nás přivede na střechu baziliky. Po ní vystoupáme ještě o něco výš. Můžete si odtud prohlédnout hřeben střechy nebo z výšky sochu sv. Michaela s drakem, která stojí nad kněžištěm. Také se odtud už začíná rýsovat výhled na město.

Když se dostanete po dalším úzkém točitém schodišti až nahoru, ztratíte dech. Jednak tím výstupem, ale hlavně tou krásou, která se pod vámi rozprostírá. Už jsem v Paříži vylezla na spoustu věží, ale ten počáteční údiv a nadšení se dostaví pokaždé znovu.

Z výšky si můžeme také prohlédnout vedlejší kostel Saint-Pierre i s malým přilehlým hřbitovem, který je otevřený jen jeden den v roce, na Dušičky. Letos byl otevřený i ve Dnech evropského dědictví, měla jsem ho v plánu, ale časově mi to nakonec nevyšlo. Tak třeba někdy jindy.

Z věže je nádherný výhled na všechny strany a tak člověk hned začne hledat ty nejznámější památky. Jedna z nich se na obzoru připomene sama, ty ostatní jsem si vyhledávala a určovala postupně.

Za gotickou věží Saint-Jacques vidíme katedrálu Notre-Dame a vlevo na pozadí vysoké věžáky čínské čtvrti

Tady ční nad střechami obří kolo v Tuilerijských zahradách a za ním, už na druhém břehu řeky, vidíme polovinu Musée d´Orsay

Z věže si také můžeme prohlédnout vedlejší zvonici, vysokou 84 metrů. V ní je umístěný největší zvon na světě, devatenáctitunová La Savoyarde s nejhlubším hlasem. Visí až úplně ve špičce a pod ní jsou umístěny další čtyři zvony (dva z nich vidíme na fotce). Poslechnout si je všechny můžete tady:

Z dómu sestupujeme dolů stejnou cestou, nejdříve točitými schody, potom přes střechu, kde si ještě můžeme prohlédnout další sochařskou výzdobu, a potom opět po schodech dolů. Já jsem nahoře byla samozřejmě tak nadšená a tak dlouho jsem se dívala do hledáčku foťáku, že jsem si nevšimla, že už tam nikdo jiný není. Nakonec mě odtud hnali už po zavření, takže jsem si tu zpáteční cestu moc neužila – ale ještě jsem si stačila všimnout, že nějací omezenci i tady na mříž, která lemuje schodiště na střeše, pověsili zámeček. Doufejme, že se toho nechytí další slabomyslní.

Park je pojatý jako jedno velké dětské hřiště – v dolní části s prolézačkami a pískovištěm pro nejmenší, o něco výš potom travnatý svah a pískem vysypaná plocha na hraní, lemovaná dlouhou zdí s vodopádem (nahoře). Teprve až v horní části parku najdeme trávník, kamenné zídky, loubí porostlé vistárií a lavičky. To vše, samozřejmě, s výhledem na Sacré-Coeur.

Nakonec stejně vždycky obejdu celou baziliku dokola a přitom dělám, že tam ti lidé před ní vůbec nejsou. Vlastně jsem si přišla jen prohlédnout dvojici bronzových soch, která před ní stojí – dvojici, kterou můžeme vidět společně i na mnoha jiných místech – Ludvík Svatý a Johanka z Arku.

Ve výšce se nabízejí k obdivování chrliče – i ty s uraženým čumáčkem jsou krásné

Když jsem v Paříži, chodím sem často. Občas to tudy vezmu i k večeru, když se vracím tam-kde-tady-bydlím. Vyšplhám do kopce, celý ho projdu a na druhé straně seběhnu až před radnici 18. obvodu, odkud mi jede autobus. Tak jsem to udělala i tentokrát a jako vždycky, i tentokrát jsem si povzdechla, že jednou… jednou, až si na to udělám čas a až tady nebude tolik lidí, si určitě vyšlápnu schody nahoru na kupoli. Ještě jsem tam nikdy nebyla. S lítostí jsem se i tentokrát ohlédla ke vchodu, kudy se dá nahoru vystoupat… a moment, je otevřeno a nikdo tam není? Tak změna plánu, jdeme nahoru hned teď. Jaké to tam je, se podíváme hned příště.