Ten kostel nepatří k nejkrásnějším v Paříži, nemůže se ani pyšnit kdovíjakým stářím a navíc leží jen kousek od nádraží Gare du Nord v nepříliš hezké čtvrti. Přesto stojí za návštěvu a byla by škoda minout ho bez povšimnutí.
Kostel byl postaven v letech 1824 až 1844 podle návrhu architekta Lepèra, který zemřel v průběhu stavby. Po průtazích jeho dílo dokončil jeho zeť, slavný architekt Hitorff. V místech, kde byl kostel postaven, se dříve rozkládal klášter kongregace sv. Lazara, v němž v 16. století působil Vincent z Pauly, kaplan a královský zpovědník Ludvíka XIII. a také Markéty z Valois (známé královny Margot), kanonizovaný roce 1737.
Podle módy v době svého vzniku byl kostel postaven v řeckém stylu s trojúhelníkovým frontonem, v němž je světec zobrazen v tématu Apoteózy sv. Vincenta. Pod portikem s jónskými sloupy najdeme nejen litinové dveře se zobrazením dvanácti apoštolů, ale také sedm emailových obrazů s příběhy z Nového zákona. Obrazy jejich autor Pierre-Jules Jolivet sice namaloval už při dokončení kostela, brzy však musely být sundány kvůli některým nahým postavám. Na průčelí se vrátily podle původního Hitorffova plánu definitivně až v roce 2011.
Kostel má jednu hlavní a dvě vedlejší lodi s emporami. Na nich je po obou stranách a po celé délce kostela vymalováno sto šedesát světců. Strop je plochý, bohatě zdobený, stejně jako celý kostel, který září zlatem a polychromováním.
Hlavní oltář s kalvárií a ostatními sochami vytvořil François Rude. Nízká kupole kněžiště je ukončena vitráží. Malovanými okny je ostatně kostel známý a krásných vitráží tady najdeme několik.
Kostel je také mimořádný svými litinovými zlacenými mřížemi (a také dalšími doplňky z litiny, jako křtitelnice, nádoby na svěcenou vodu a také vstupní dveře). Mříže, které vidíme nahoře, oddělují chrámový ochoz za hlavním oltářem od kaple Panny Marie s krásnou bílou mramorovou sochou (na dolní fotce přesvětlenou, takže bohužel skoro neviditelnou).
Kostel, který stojí na mírně vyvýšeném místě, vyčnívá nad střechami 10. obvodu a dominuje mu. Architekt kolem něj vytvořil z obou stran rozmáchlé rampy, které jsou dnes zařízeny jako parčík, který je vždycky, kdykoliv jedu kolem autobusem, plný lidí, stejně jako schody před kostelem.
Église St-Vincent-de-Paul 10. obvod, place Franz Liszt
Ve slunečném pražském listopadovém dni se vydáme do stejně tak sluncem zalitého parku Vallée-aux-Loups nedaleko Paříže, ve kterém stojí dům, v němž bydlel jeden z nejznámějším francouzských spisovatelů a politiků začátku 19. století.
Francois-René de Chateubriand byl nejen předchůdce romantismu, ale po francouzské revoluci, kdy se zasazoval o návrat křesťanských hodnot, se angažoval také jako politik. V době Ludvíka XVIII. a Karla X. byl velvyslancem a ministrem zahraničí. Jeho politická kariéra skončila s tzv. Červencovou monarchií, kdy byl v opozicí proti nově nastoupivšímu králi Ludvíku-Filipovi.
V době svého politického vzestupu v roce 1807 si koupil dům, do kterého se dnes podíváme, a který mu sloužil jako útočiště před politickým světem – a hlavně jako místo, kde napsal svá nejdůležitější díla.
Dům stojí v parku nedaleko úzké silničky v obci Châtenay-Malabry
K domu se dostaneme až po chvíli stoupání do kopce. Zatímco ze zadní strany nás překvapí novogotické prvky (téměř celé zarostlé zelení), hlavní průčelí má klasicistní sloupoví, které bylo v době, kdy Chateaubriand dům rekonstruoval, v módě.
Domu dominuje dvouramenné schodiště, které vede z haly v přízemí do prvního patra rovnou ke knihovně (ta ovšem byla zamknutá). Schodiště údajně pochází z lodi.
Dům je vybaven zařízením nejen z Chateaubriandovy doby, ale také z doby dalšího vlastníka Mathieu de Montmorency, který dům koupil poté, co ho Chateaubriand musel v roce 1817, když byl zbaven funkce ministra zahraničí, prodat kvůli finančním potížím.
V přízemí domu leží řada menších salonků. V tom modrém visí obraz Chateaubriandovy milenky Juliette Récamier, odpočívající na stejné pohovce, nad kterou je obraz pověšený.
Některé vybavení z Chateaubriandovy doby připomíná jeho cestu do Orientu
Ložnice Juliette Récamier. Hodiny na krbu jsou připomínkou jejího přátelství s Hortense, dcerou Napoleonovy manželky Joséphine de Beauharnais.
Chateaubriandova ložnice a jeho psací stolek. Tady prý napsal Paměti ze záhrobí.
Při pozdějších úpravách byla k domu přistavěna věž, kaple a ještě později skleník, ve kterém je dnes kavárna
Kaple není pro návštěvníky muzea přístupná, tak jenom zvenčí přes sklo můžeme obdivovat hru barev na podlaze Rozlehlý čtrnáctihektarový park kolem domu tvoří arboretum se vzácnými stromy, ale najdeme tady také velkou louku s ovcemi a několik malých staveb
Lavička v parku, na které si z plastové krabice můžete půjčit některou Chateaubriandovu knihu a v klidu si zde číst
V parku jsou rozmístěny stojany s úryvky z Chateubriandových knih
Když vyjdeme z parku ven, přímo naproti vstupu uvidíme bránu do arboreta, které jsme TADY už před časem také viděli.
Maison de Chateaubriand 87 rue de Chateaubriand
Châtenay-Malabry
Otevřeno od března do října 10 – 12 a 13 – 18,30 hod, od listopadu do února 10 – 12 a 1 – 17,30 hod Vstupné 5 eur, snížené (studenti a senioři) 3,50 eur
Jak se tam dostat: RER B Robinson, potom autobus 194 nebo 294, stanice Marc Saignier, nebo cca 20 min pěšky po šipkách
Přesto, že je Montmartre tak turistická oblast, pořád ještě se na něm dají najít tajná místa, ukrytá očím okolojdoucím. Zahrada, kterou vám dnes chci uklázat, leží jen pár kroků od rušného náměstí place des Abbesses, kudy kolem stanice metra a barevného kolotoče proudí davy, šplhající do kopce.
Když odbočíme z hlavní trasy do průchodu, který tak trochu vypadá, jako byste šli k někomu na dvůr, uvidíme ve skrytém koutě mřížovou bránu do zahrady. Nevadí, že ten den pršelo, zahrada byla i přesto hezká.
Zahrada je věnovaná hlavně léčivým bylinám a pro veřejnost je otevřená jen odpoledne. Dopoledne patří dětem z blízké školy, které tady mají svoje malé záhonky a truhlíky s rostlinami.
Když projdeme kolem záhonků, můžeme se přes mřížovou bránu podívat do další zahrady. Brána je zamknutá a z jedné do druhé zahrady se nedá procházet. Ta druhá je však veřejnosti přístupná, vede do ní branka přímo od metra Abbesses a její největší atrakcí je Mur des je t´aime, tmavomodrá zeď s bíle napsaným vyznáním lásky ve všech jazycích (ano, i v češtině).
Zatímco nahoře vidíme pohled z tajné zahrady do té veřejné, dole je přesně opačný pohled
Jardin des Abbesses
18. obvod, Passage des Abbesses
Otevřeno skoro každý měsíc jinak podle ročního období, v podstatě otvírá mezi 14 a 15 hodinou a zavírá mezi 17 a 20 hod
Pro toho, kdo se zajímá o výtvarné umění, je Paříž ráj. Samozřejmě především kvůli všem muzeím a galeriím, ale také pro ten pocit, že člověk chodí ve stopách slavných umělců a pro genius loci, který se nad městem vznáší a který vás často nečekaně překvapí.
Jedním z míst, kde na začátku 20. století pracovali umělci, kde se setkávali v bistrech a kavárnách a kde prožívali svoje často pohnuté osudy, je křižovatka u metra Vavin. Leží tady slavné kavárny La Rotonde, Le Dôme a La Coupole, které v těch dobách byly jen prostými chudými lokály, které po večerech obcházel Amedeo Modigliani a snažil se hostům prodat své kresby. Sedával v nich Picasso s Matissem a s Apollinairem, před svým posledním odjezdem na Tahiti sem chodil Paul Gauguin a na sklonku svého života se tady začal objevovat i Edgar Degas. V nedalekých ateliérech v 15. obvodu pracovali ve velké bídě židovsko-ruští malíři, jako Chagall, Soutine, Zadkine nebo Kremègne a další malíři a sochaři z východní Evropy i jiných částí světa.
Všechny sem přitahoval nejen bujarý život a setkávání s přáteli, ale také dvě malířské akademie, které ležely v rue de la Grande Chaumière, ležící jen pár metrů od slavné křižovatky. Ta známější, Académie Colarossi, zanikla už v roce 1930. Druhá, Académie de la Grande Chaumière, přežila dodnes a právě tu dnes navštívíme a prohlédneme si ji.
Tato soukromá akademie byla založená v roce 1904 jako určitá protiváha příliš akademické a strnulé École des Beaux Arts. Od samého začátku se zde vyučovala nejen kresba a malba, ale i sochařství. V průběhu let tady učilo mnoho známých umělců, my si připomeneme třeba jen Antoina Bourdella, Claudia Castelucha, Fernanda Légera nebo Ossipa Zadkina. Slavná jména najdeme i mezi žáky – kromě jiných jsem v seznamu našla i našeho Ottu Gutfreunda.
Srdcem celé akademie je velký ateliér, který na rozdíl od jiných prostor neprošel nikdy žádnou rekonstrukcí a dodnes zůstal v takovém stavu, v jakém byl ve svých slavných dobách. Nesmí se tady prý s ničím hnout, takže tu dodnes najdete zašlou dřevěnou podlahu, po které chodil Modigliani, ušmudlané a od kouře z kamen začouzené zdi a červeným sametem potažené vratké pódium pro modelky. Zábradlíčko kolem pódia sice pořád padá, ale z piety není opraveno. Akademie funguje jako série dlohodobých denních i večerních kurzů, ale kromě toho sem do volných kurzů může ve stanovenou dobu přijít kdokoliv, vybrat si mezi kresbou a malbou, zátiším nebo figurou, zaplatit poplatek (kolem 20 eur za tříhodinový kurz), a výtvarně se tady pod odborným dozorem realizovat až do alelujá – samozřejmě se zatajeným dechem a s myšlenkou, kdo všechno na tomto místě u štaflí stál.
Tahle paní dělá v ateliéru modelku a zcela vážně nám s ohromným zaujetím líčila, jak náročná a obtížná práce to je, jak ten tvůrčí proces dá člověku zabrat, jak chodí domů vyčerpaná a jak je vlastně nespravedlivé, že je ta jejich těžká práce tak málo uznávaná a hodnocená.
V zadní části domu leží tři menší ateliéry. V tomto například se učí malířská anatomie.
Při procházení celého domu jsem měla pocit, jako by někde poblíž měli slevovou akci na modrou barvu. Natřeno tady bylo opravdu skoro všechno a jak vidíte, na dalším se ještě pracovalo.
Ten pravý ateliérový vzhled najdete potom na malém dvorku, kam vedou okna zadních ateliérů
Pokud byste se sem do ulice dostali, podívejte se pozorně i na dům číslo 13, který stojí přímo naproti akademii. Na začátku své pařížské kariéry zde za dvěma okny vlevo v prvním patře bydlel Alfons Mucha (který se později přestěhoval naproti do domu číslo 12 a později do čísla 8). V přízemí tohoto domu byla tehdy levná restaurace, kam chodili jíst umělci z okolí. V Muchově životopisu, který sepsal jeho syn Jiří Mucha, je uveřejněná fotografie již starého malíře, jak stojí ve dveřích tohoto domu, který navštívil při své poslední cestě do Paříže.
Ateliér Colarossi, o kterém jsem se zmínila nahoře, ležel v domě číslo 10. Je to ten dům nahoře, ze kterého vlevo vykukuje jen kousek výlohy restaurace. Tato akademie byla ve své době velmi slavná a měla slavné žáky. Jejich seznam najdete TADY. Z těch českých tady studoval (a později i učil) právě Mucha, ale také František Bílek nebo Josef Čapek. Do bílého domu číslo 8, který vidíte nahoře, se Mucha přestěhoval kvůli větším prostorám na malování. Z tohoto jeho ateliéru pochází fotografie, kterou vidíte dole. Je na ní u Muchova harmonia Paul Gauguin, který v tomto domě také krátce bydlel.
Dalším slavným obyvatelem domu číslo 8 byl Amedeo Modigliani. Byl to jeho poslední ateliér, ve kterém bydlel s Jeanne Hébuterne, a odkud ho 22. února 1920 už v agónii odvezli do nemocnice de la Charité (dnes už neexistující, na jejím místě v rue Jacob dnes stojí budova lékařské fakulty), kde za dva dny zemřel. Dvacetiletá Jeanne Hébuterne, která byla v posledním měsíci těhotenství, v den jeho smrti vyskočila z okna bytu svých rodičů.
Amedea Modiglianiho i Paula Gauguina připomíná jednoduchá pamětní deska, umístěná na domě (na Muchu si nikdo nevzpomněl).
Académie de la Grande Chaumière 6. obvod, 14 rue de la Grande Chaumière
O muzeu, umístěném v krásném paláci v 8. obvodu, jsem tady psala už před několika lety. Tehdy jsem tam viděla výstavu impresionisty Gustava Caillebotta, zatím co tentokrát jsme se přenesli mnohem dál do minulosti, na výstavu florentských portrétů z doby Medicejských.
Muzeum je umístěno v paláci, který si nechal postavit v letech 1869-1875 sběratel umění Édouard André se svojí ženou, malířkou Nélie Jacquemart. Společně vytvořili rozsáhlou a bohatou sbírku umění, kterou Nélie Jacquemart po smrti svého manžela odkázala i s celým palácem Francouzskému institutu, s podmínkou, že sbírky i zařízení paláce zůstanou na svém místě. V muzeu, které bylo otevřené v roce 1913, tak můžeme vidět veškeré zařízení a vybavení paláce tak, jak v něm manželé žili. V levém křídle paláce se konají pravidelně dočasné výstavy. Když jdete po ulici podél zdi, která muzeum lemuje, možná si ani nevšimnete, že se nad ní ve výšce tyčí bohatě zdobená budova. Abyste se k ní dostali, musíte nejdřív projít průjezdem, potom po chodníku na nádvoří a až teprve pak se před vámi otevře hlavní nádvoří s průčelím, které hlídají kamenní lvi.
Prohlídka přízemí začíná velkým salonem a pokračuje přes menší místnosti, kde jsou vystaveny obrazy, sochy a jiné umělecké předměty ze sbírky manželů Jacquemart – André. Je to všechno nádhera, ani nemám slov.
Na konci řady salonků projdeme do zimní zahrady s nádherným schodištěm, vedoucím do prvního patra
Nad schodištěm je umístěná Tiepolova nástěnná malba, která sem byla přenesená z římské vily
V místnosti hned vedle schodiště najdeme především staré cenné tapiserie a obrazy. Ale hlavně odtud máme přes vyřezávané zábradlí zajímavý průhled do přízemí.
V prvním patře nás čeká další řada salonů s vystavenými sbírkami. Můžete si tady prohlédnout sochy a hlavně celou řadu obrazů, především z 15. a 16. století. Čeká tady na nás Sandro Botticelli, Andrea Mantegna, Gian Lorenzo Bernini, Canaletto, Luca della Robbia, Paolo Uccello, Bellini, Botticini , ale také Rembrandt, Franz Hals, Fragonard nebo Chardin.
Když už by se zdálo, že budeme uměním přesyceni, teprve potom vstoupíme v prvním patře do krátkodobé expozice renesančních florentských portrétů. Tam se bohužel fotit nesmělo.
Muzeum je ovšem pověstné nejen uměním, ale také restaurací, a hlavně, hlavně dorty, na které se tady specializují. Restauraci najdete v přízemí v prostorách, které bývaly jídelnou manželů Jacquemart – André. Patří k nim i terasa, která byla bohužel při naší návštěvě zatažená ošklivým igelitem, protože už bylo chladno.
No tak ano, mám i fotku výhledu od stolu. Nebýt toho igelitu, byla by lepší, ale nešlo to ani nadzvednout, ani odhrnout. Ale ty dorty, ty teda opravdu byly.
Výstava portrétů trvá do 25. ledna 2016. Pokud se tam do té doby nedostanete, nevěšte hlavu, od 18. března do 25. července 2016 bude nová výstava, kde na vás bude čekat Monet, Renoir, Pissarro, Sisley, Gauguin a další impresionisté a postimpresionisté. Myslím, že tam nutně budu potřebovat jet.
Ten starodávný obchod v těsné blízkosti Les Halles jsem už viděla u několika pařížských blogerů. A pak, když jsem v jednu letní sobotu hledala něco úplně jiného, jsem zvedla hlavu a najednou jsem před ním stála. Zlacený nápis na zeleném vývěsním štítu napovídá, že se tady provádí „hubení škodlivých zvířat“. A tu výlohu, tu prostě musíte vidět.
Julien Aurouze založil svoji firmu v roce 1872 ve čtvrti, kde jeho služby byly víc než potřebné. Jen pár metrů od jeho krámku tehdy začínala ohromná tržnice Les Halles, slavné „břicho Paříže“, které bylo rájem pro krysy, potkany a jinou škodlivou havěť.
Firma přežila přestěhování tržnice na periferií i její zbourání. Dnes už čtvrtá generace rodiny Aurouze nabízí v obchodě i na svých stránkách tzv. 3D – deratizaci, desinsekci a desinfekci. A taky boj proti holubům.
Teď mě napadá, že je to asi jen pro silnější žaludky. Když tak se vy, útlocitnější, už dál radši nedívejte.
Nedělní výlet nás ani přes dnešní dušičkové datum nezavede na žádný hřbitov, ale vydáme se do Versailles na místo, které jsem si letos doslova zamilovala. Když se odchýlíte od turistických tras, vedoucích rovnou k zámku, najdete ve městě spoustu zajímavostí. Místní tržnice je jednou z nejmalebnějších.
Versailleské tržiště je jedno z vůbec nejstarších ve Francii. Založil ho před více než 300 lety Ludvík XIV. v tehdy nově vznikající čtvrti Notre-Dame. Je umístěné na rušné křižovatce, kterou na všech čtyřech stranách lemují nízké kryté haly tržnice. Ty dnešní pocházejí z roku 1841, kdy nahradily původní pavilony. Střed náměstí je doslova zaplaven stánky, ve kterých trhovci, kteří se sem sjíždějí z daleka, prodávají především zeleninu, ovoce, ale také sýry, uzeniny nebo pečivo.
Ceny v kryté tržnici jsou vyšší než v Paříži, především u sýrů, ryb a masa. U venkovních stánků s ovocem a zeleninou se vám naopak stane, zvlášť před polednem, kdy se prodavači snaží všechno co nejrychleji vyprodat, že při pohledu na cenovku nevěříte svým očím. Já jsem nevěděla co dřív, ale ani bedničku fíků za pět euro, tři kila meruněk za dvě padesát nebo tři žluté melouny celkem za dvě eura jsem sebou prostě nepobrala.
Uprostřed každé ze čtyř částí náměstí stojí podivná budka se zobrazením ludvíkovského rytíře. Jsou to vchody do podzemního parkoviště, které leží pod náměstím.
Haly kryté tržnice měly dříve specifické zaměření – jak vidíme z nápisů nad vchody, jedna z nich byla věnovaná rybám, druhá masu, třetí moučným výrobkům a čtvrtá bylinám. Dnes najdeme v každém pavilonu od něčeho trochu.
Oči mi přecházely hlavně u stánků s různými lahůdkami, olivami, artyčoky a saláty z mořských plodů nebo zeleniny. A taky u pultů s libanonskými pistáciovými a mandlovými sladkostmi nebo u výrobce čokoládových pralinek. A u sušeného ovoce. A u oříšků. A… a všude.
Nechybí samozřejmě ani květiny nebo pekárna na rohu náměstí, u které bych dokázala strávit jen díváním půl dne (a co teprve jezením!)
To ovšem není všechno. Náměstí je lemováno v druhé řadě za halami tržnice souvislou řadou kaváren, restaurací a bister. Nedivte se prázdným stolům, na oběd bylo ještě brzy. Kromě toho byl srpen, kdy jsou všichni Francouzi na dovolené a nebylo tu moc lidí (ve srovnání s tím, co jsem tady viděla o měsíc později).
Od řady domů s kavárnami se větví úzké uličky s průchody a dvorky, plné obchodů se starožitnostmi. Určitě si je spolu někdy příště projdeme.
Marché Notre-Dame Versailles, křižovatka ulic rue du Maréchal Foch a rue de la Paroisse Krytá tržnice je otevřená denně kromě pondělí, venkovní trh v úterý, v pátek a v neděli dopoledne
Jak se tam dostat najdete TADY. Dole na mapě je tržnice umístěná u bílé tečky s adresou 1 Rue du Maréchal Foch. Jak vidíte, je to jen kousek od zámku a ta malá zacházka se určitě vyplatí.
Dnes se ještě vrátíme do Elysejského paláce, sídla francouzského prezidenta, kde jsme minule viděli přízemí a zahradu. Tentokrát se podíváme do prvního patra, kde má prezident republiky kancelář.
Slavnostní schodiště pochází ze začátku 19. století, kdy byl majitelem paláce Joaquim Murat, švagr Napoleona III. Zajímavé je, že rekonstrukci paláce tehdy prováděli dva architekti, z nichž jeden, Barthélemy Vignon, je také autorem návrhu kostela Sainte Madeleine. Schodiště má nezvyklé zábradlí, složené z pozlacených listů, a při Dnech evropského dědictví bylo přikryté neestetickou plexisklovou zábranou, která bránila nejen osahávání, ale bohužel také jakémukoliv slušnému vyfocení.
Stejný problém s plexisklovou klecí byl i se sousoším, které stojí na odpočivadle schodiště. Jmenuje se La Défense, Obrana, a jejím autorem je Auguste Rodin. Je to malý model sousoší, které Rodin navrhl do soutěže na památník hrdinné obrany Paříže proti pruské okupaci v letech 1870 – 71. Jeho návrh se ale porotě zdál příliš revolucionářský a byl zamítnut. Soutěž nakonec vyhrál Louis-Ernest Barrias, jehož socha byla umístěná v obci Courbevoie v ose Vítězného oblouku, kde ji dnes najdete utopenou mezi moderními věžáky čtvrti, která podle ní dostala jméno.
I tento Rodinův návrh se nakonec dočkal realizace – od roku 1920 stojí ve Verdunu.
Když vystoupáme po schodišti, dostaneme se rovnou do několika prezidentských předpokojů, kde sedí sekretáři a sekretářky. Hned v tom prvním, kde sedí tzv. dveřník, visí na stěně ohromné portéty tří bývalých prezidentů – de Gaulla, Pompidoua a Mitterranda. Pamětníci poznají, že dole je právě François Mitterrand (nechápu, proč mu tak divně usekli nožičky).
V předpokojích se moc fotit nedalo, tolik tam bylo lidí. Nakonec stejně všechny zajímala jen jedna věc, a to kancelář prezidenta republiky. Tady je ve své zlatě starožitné nádheře.
Menší porady se svými pracovníky vede prezident přímo ve své kanceláři u tohoto stolu. Pokud se jedná o větší jednání, koná se ve vedlejším zeleném salonu.
Z prvního patra jsme kromě prezidentské kanceláře a předpokojů už nic víc neviděli. Celé východní křídlo paláce zabírá soukromý byt prezidenta, v ostatních prostorách jsou jeho kanceláře.
Z oken předpokojů, které leží na severní straně paláce, je hezký výhled na čestný dvůr. Tam jsme se nakonec dostali po bočním schodišti, přes další, už méně zajímavé malé přízemní salonky k hlavnímu vchodu a potom rovnou na dvůr.
Hlavní průčelí paláce s nízkým schodištěm u vstupu, které všichni známe z televize, jak na něm prezident vítá návštěvy. Všichni bez výjimky se na něm fotili.
Ná nádvoří byla vystavena auta z prezidentského vozového parku, včetně tohoto legendárního krasavce – Citroënu DS, kterému se podle jeho zkratky říkalo la Déesse – Bohyně.
Poslední novinka v prezidentské sbírce, elektromobil Citroën Zoe
Hlavní vchod do paláce leží na rue du Faubourg St. Honoré a přesně tudy jsme po skončení prohlídky vyšli ven.
Na stránkách Elysejského paláce si TADY můžete prohlédnout celý palác na videu.
Zahrada paláce je zpřístupněná pro návštěvníky vždy poslední neděli v měsíci, a to v říjnu až březnu od 12 do 17 hod a v dubnu až září do 13 do 19 hod, pokud to ovšem dovolí bezpečnostní situace. Vstup branou ze Champs Elysées.
Palais de l´Elysée
8. obvod, 55-57 rue du Faubourg-Saint-Honoré, zahradní brána Grille du coq v avenue Gabriel v pravé dolní části Champs Elysée
Elysejský palác, ve kterém sídlí prezident republiky, bývá pro veřejnost otevřený většinou jednou v roce při Dnech evropského dědictví, výjimečně i při některé jiné příležitosti. Vždycky před ním stojí dlouhatánská fronta. Letos v září jsem využila toho, že jsem zrovna při takové příležitosti byla v Paříži, a do té fronty jsem se postavila. Nejdřív to nevypadalo tak strašně, velký kus fronty jsme urazili pomalou chůzí, takže jsme si dělali naděje, že tak to bude po celou dobu, a že za chvíli budeme uvnitř. Než jsme se ovšem dostali na dohled k tomuto vodotrysku, uběhla ještě spousta času, během kterého jsem střídavě cedila přes zuby: „Kašlu na to, jdu pryč“ a „Když už jsem tady, tak to ještě vydržím“.
Do prezidentského paláce se na prohlídku vstupovalo branou do zahrady v dolní části Champs Elysées. Tam jste mohli ráno při příchodu vidět něco takového:
Fronta, která začínala až skoro u place de la Concorde, zdánlivě končila u té bílé stříšky v dálce, jenže když jsme k ní došli, fronta se zúžila, stočila zpět, vytvořila kličku a teprve pak jsme měli štěstí a došli jsme k první ze dvou bezpečnostních prohlídek. Teprve potom, když už mi bylo všecko jedno a v postupujícím davu jsem netoužila po ničem jiném, než po židli a kávě, jsme se dostali do zahrady. Jo a ve frontě nejvíc předbíhali Japonci a Rusové.
Palác postavil v letech 1718 – 1722 architekt Armand-Claude Mollet pro hraběte z Evreux. Po smrti hraběte palác koupila markýza Pompadour. Ta ho sice odkázala svému milenci Ludvíkovi XV., ale po výměně několika dalších vlastníků se palác dostal do královského vlastnictví až v roce 1812 za Ludvíka XVIII. O třicet šest let později, 12. prosince 1848, vydalo Národní shromáždění dekret, kterým se palác stal sídlem prvního prezidenta republiky Louise-Napoléona Bonaparta (Napoleona III.). Další podrobné informace o historii paláce najdete třeba TADY.
Po historické vsuvce se vrátíme do zahrady paláce, kterou tvoří ohromný centrální trávník, lemovaný stromy a záhony, v nichž jsou rozmístěny nejrůznější umělecké artefakty. Do všech zákoutí zahrady nás ovšem nepustili a museli jsme pochodovat jen po vyhrazené (a ohrazené) cestě.
Existenci ohromných pláten, rozmístěných v zahradě i v jednotlivých místnostech paláce, jsem – upřímně řečeno – moc nepochopila. Ze všeho nejvíc mi připomínaly kýče.
První místností paláce, do které jsme se – stále ještě v sevřeném davu – dostali, byl slavnostní sál v levém zahradním křídle paláce. Slouží ke státním recepcím a tiskovým konferencím. Je rozdělen řadami sloupů a jeho součástí je i malé jeviště. V sále byly postaveny řady prostřených stolů, na kterých byly vystaveny cenné prezidentské jídelní soupravy, skleničky, svícny a ubrusy, i s popisem jejich výrobců a datem vzniku.
Z talíře s dekorem od Chagalla se nejí, ten se jen vystavuje
Strop slavnostního sálu s freskami, štuky a zlacením
Ze slavnostního sálu se přechází do zimní zahrady se skleněnou střechou, ve které visí staré tapiserie z dílny rodiny Gobelinů
V zimním zahradě bylo vystaveno stříbrné a měděné nádobí, které se používá při prezidentských recepcích. Připadalo mi milé, že lidem ukazují opravdu vše.
Za zimní zahradou leží velký salón Napoleona III., s bohatou zlacenou štukovou výzdobou na stropě
Následovala řada malých salonů, některé z nich bez zařízení. V tom prvním, Muratově salonu, bylo vystaveno vyznamenání Řádu Čestné legie. Prezident republiky je automaticky velmistrem tohoto řádu, ale o tom budeme mluvit ještě v nějakém dalším článku, ve kterém vám ukážu jejich sídlo.
Tady zasedá s prezidentem ministerská rada
Salon Pompadour
Přes zahradní terasu nás trasa hnala zpět do zahrady, tentokrát do její menší části u pravého křídla. Tím jsme se znovu vrátili dovnitř paláce.
V pravém křídle leží několik dalších salonků, například tento moderní Salon Paulin, který nechal vytvořit v roce 1972 prezident Georges Pompidou. U zdi mezi okny stojí police se pštrosy, která je dílem porcelánky v Sèvres.
Soška ze Stříbrného salonku, který nechala zařídit Caroline Murat, manželka jednoho z majitelů paláce na začátku 18. století. Joaquim Murat byl švagrem Napoleona III. a v paláci provedl značné úpravy (za jeho časů vznikl například slavnostní sál, který jsme viděli hned na začátku).
Knihovna
Kapradinový salon
Kartografický salon se starými glóbusy
Z pravého křídla jsme se přes salonky dostali až do vstupní haly. Po červeném koberci na schodišti se zlaceným zábradlím se dostaneme do prvního patra, kde leží kancelář prezidenta republiky. Na tuto část paláce se podíváme příště.
Na stránkách Elysejského paláce si TADY můžete prohlédnout celý palác na videu.
Zahrada paláce je zpřístupněná pro návštěvníky vždy poslední neděli v měsíci, a to v říjnu až březnu od 12 do 17 hod a v dubnu až září do 13 do 19 hod, pokud to ovšem dovolí bezpečnostní situace. Vstup branou ze Champs Elysées.
Palais de l´Elysée
8. obvod, 55-57 rue du Faubourg-Saint-Honoré, zahradní brána Grille du coq v avenue Gabriel v pravé dolní části Champs Elysée
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.