Paříž pro pokročilé

Na nejvzdálenějším konci vincenneského lesa leží podivuhodná zahrada, napůl opuštěná a napůl plná života. Život tady představuje Centrum pro mezinárodní spolupráci v zemědělském výzkumu a jeho pozemky; zmar a opuštěnost potom bývalá Zahrada tropické agronomie se svojí bohatou a nečekaně zajímavou historií a smutnou současností.

Téměř sedmihektarová zahrada byla založena v roce 1899, kdy Francie pro své kolonie hledala ty nejvhodnější zemědělské plodiny, které by jim pomohly v zemědělském rozvoji. Vznikl zde komplex pokusných skleníků a pozemků, na kterých bylo zkoušeno pěstování a šlechtění kávovníků, kakaovníků, gumovníků, banánovníků a dalšího tropického ovoce a potravinářských a průmyslových plodin. Vyšlechtěné plodiny byly potom odesílány do kolonií, kde sloužily ke zvyšování zemědělských výnosů.

V roce 1907 se v areálu konala Koloniální výstava, při níž byla zahrada přeměněna na naučné centrum. Byly postaveny pavilony jednotlivých kolonií, jiné sem byly přeneseny z dřívějších koloniálních výstav; především však zde byly vytvořeny domorodé vesnice, které měly Pařížanům ukázat život v koloniích. Zvědaví diváci si tak mohli prohlédnout konžskou, indočínskou, malgašskou nebo kanackou vesnici, súdanskou farmu či tábor Tuaregů. Všechny tyto atrakce byly postaveny s původními stavebními prvky a přivezenými uměleckými památkami, ale také s původními obyvateli, kteří byli pro tento účel ve svých zemích najati, přivezení do Francie a placení za předvádění svého života a zvyků. To se setkalo s velkou kritikou, která takovou „lidskou zoo“ doslova ztrhala.

V průběhu první světové války sloužily pavilony jako součást nemocnice pro vojáky z kolonií. Po ní už areál dlouhá desetiletí jen chátral, přestože se ještě v roce 1931 konala další a poslední Koloniální výstava; ta však byla vybudována v mnohem větším měřítku na opačném konci vincenneského lesa, blíže Paříži u Porte Dorée.

V roce 1960 byl celý areál zapsán na seznam památek, ani to však nepomohlo k jeho záchraně. Mnohé pavilony byly zničeny vandaly a bezdomovci, některé vyhořely, jiné se napůl zřítily. Na to, co z nich zbylo, se spolu dnes podíváme.

 

Stejně jako kdysi, i dnes se do areálu vstupuje čínskou branou. Jen kousek za ní nás čekají pozůstatky indočínské vesnice. 

Z vesnice zbylo jen průčelí, před kterým stojí bronzová pohřební urna z dnešního vietnamského města Hue, do 50. let minulého století hlavního města Annamu, koloniální součásti francouzské Indočíny. Když se podíváte přes dvířka průčelí, uvidíte pobořené dřevěné domy, prorostlé neprostupnou vegetací.

Součástí areálu je i jezírko, z něhož vytéká potok. V místech bývalé indočínské vesnice ho překračují dva můstky – ten horní je khmérský (a tedy kambodžský), dolní tonkinský (a tedy severovietnamský)

Najdeme zde i pomník kambodžským vojákům, padlým za Francii. Podobných pomníků, které byly vybudovány po 1. světové válce, je v zahradě několik, jak ještě uvidíme.

V blízkosti jsou potom uloženy i některé poškozené původní sochy, pocházející ze zemí bývalé Indočíny.

Malá červená pagoda je oproti jinym budovám v dobrém stavu, však také pochází až z 80. let 20. století, kdy byla postavená jako náhrada za původní chrám, který i s cenným vnitřním vybavením lehl popelem.

V jeho blízkosti se ve větru kymácí vysoký bambusový lesík, který zůstal jako jeden z mála pozůstatků původních rostlin, které zde byly vysázeny. Kromě bambusu tady zůstalo už jen pár tropických stromů, jako například kaki nebo pár gumovníků a palem, všechny ostatní byly už vytlačeny evropskými druhy rostlin. 

Na kraji bambusového lesíka stojí pozůstatek expozice ostrova Réunion; zatím co pavilon už zmizel, tento stánek, ktetý sloužil na Koloniální výstavě pro občerstvení, se ještě drží, i když mu chybí kus střechy a skla v oknech.

V lesíku jsem také zažila docela slušný šok, kdy mě najednou vyděsil záblesk; vypadalo to jako fotopast, ale nakonec se z toho vyklubal fotograf, který zde fotil s modelkou módní fotografie a právě na dálku odpálil blesk. Mezi bambusy měli rozvěšené části garderoby.

Tuniský pavilon je jeden z těch šťastných, který ještě stojí, i když je obrostlý lesem. Ty vějířky v oknech nejsou původní, ale jsou pozůstatkem architektonické výstavy z roku 2011.

Asi nejzachovalejší budovou je zde bývalý indočínský pavilon. Ten byl nedávno zrekonstruován a slouží nahoře uvedenému mezinárodnímu centru.

 

 

 

Malý skleník z Dahome je jedním z nejstarších prvků zahrady; sloužil zde prý k chovu termitů, na nichž se testovala exotická dřeva a jejich odolnost proti těmto dravým a žravým mravencům. Proto taky nebyl zasklen, ale zabedněn speciálními deskami s modrým povrchem.

Původní skleníky z roku 1899 stojí v zadní části zahrady. Některé mají sice ještě původní skla, jiné jsou však vytlučené a zdevastované. Všechny bez výjimky jsou uvnitř hustě zarostlé náletovou vegetací.

Stejně tak zarostlé jsou některé další části zahrady, kde zeleň doslova pohřbila sochy i zbytky pavilonů

 

Bývalý marocký pavilon je jedním z těch nejhůř poškozených (když pominu třeba ten konžský, ze kterého po požáru v roce 2001 zůstaly jen vyhořelé základy, teď už prorostlé kořeny stromů, které ho úplně pokryly)

Další pomníky koloniálním vojákům, nahoře těm africkým (doslova je uvedeno „černým“), dole madagaskarským, stojí uprostřed zatravněné plochy poblíž mezinárodního centra

 

Kromě obrazů zkázy najdeme v zahradě i hezká zákoutí, cestičky přes louku a lesní zákoutí.

 

Zahrada je podle mě perfektní místo k neobvyklému výletu jen kousek za město. Moc lidí v ní nepotkáte, málokdo o ní ví a vydá se sem. Samozřejmě jsem tady nemohla uvést všechno, je tam toho k prozkoumání ještě mnohem víc.

 

Nevím jak vám, ale mně moc hlava nebere to, jak je možné, že tak bohatá země, která vyhazuje stovky milionů eur za zbytečné projekty, jako je například ta nová střecha Les Halles, nedokáže zachránit pár zbylých památkově chráněných pavilonů, mapujících její historii (i když jde o tu nepříjemnou koloniální).

 

 

Nogent sur Marne, 45 bis avenue de la Belle Gabrielle

Otevřeno denně od 9.30 hod do 18.30 hod

Vstup zdarma

 

 

Jak se tam dostat: RER A (stanice Nogent sur Marne)

 

 

 

 

Minule jsem tady litovala, že komplex pařížské tržnice Les Halles zmizel ze světa. Není však tak úplně pravda, že z něj nic nezbylo.

Jedna z hal slavné pařížské tržnice byla přece jen zachráněná. Byla to hala číslo 8, která v Les Halles sloužila k prodeji drůbeže a vajec. Při demolici byla rozebrána a v roce 1976 sestavena v městečku Nogent sur Marne, těsně za hranicí vincenneského lesa jihovýchodně od Paříže.

 

 

Hala dnes slouží ke kulturním a společenským účelům – pořádají se tady různé kulturní akce (natáčela se zde, například, francouzská verze Superstar a podobné pořady), přehlídky, veletrhy nebo konference.

Z fotografie to tak nevypadá, ale pavilon je obrovský. Představa, že jich v centru Paříže stálo vedle sebe dvanáct, je impozantní.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z Les Halles pochází i kovový plot, za kterým je hala schovaná

 

 

 

Pokud nahoře píšu, že z celé tržnice byla zachráněná jediná hala, taky nemám úplnou pravdu. Jednu z nich při bourání odkoupilo japonské město Jokohama a zakomponovalo litinovou konstrukci její horní části do areálu zábavní čtvrti Harbor View Park, kde je doplněna typickou pařížskou tabulkou s názvem ulice rue Baltard, která v tržnici opravdu existovala. Fotku jsem našla na internetu.   

 

 

 

Pokud byste se do Nogent sur Marne vypravili, pavilon najdete jen kousek od stanice RER A.

Nogent sur Marne může dobře posloužit i jako výchozí bod pro prohlídku vzdálené části Bois de Vincennes, protože právě v těchto místech najdete jednu opravdu zajímavou a nečekanou věc. Jakou, na to se podíváme příště.   

 

 

Jak se tam dostat: RER A (stanice Nogent sur Marne)

 

 

 

Jak už jsem uváděla v minulém příspěvku o samotném zámku, zahrady ve Fontainebleau jsou sice nádherné, jen je nesmíme srovnávat s těmi versailleskými. Je to pochopitelné, jejich zhruba dnešní podoba vznikala na původně středověkém půdorysu v době, kdy dvůr už dávno sídlil ve Versailles a Fontainebleau nebylo centrem zájmu. Dalších uprav se potom zahrady dočkaly v dalších stoletích.

Za návštěvu však určitě stojí, pořád je to půvabné místo, plné památek a historie. O tom se při dnešní procházce zahradami sami přesvědčíte. 

Směrem k zahradám se otvírá jižní průčelí zámeckých budov a je k nim orientováno i nádvoří s fontánou, které jsme viděli už minule. Budovy, které dvůr lemují, patří v zámku k nejstarším – levé a pravé křídlo (z tohoto pohledu) pochází z poloviny 16. stoleti, vzadu je spojuje galerie Františka I. ze 17. století.

Pod balustrádou terasy nádvoří se zámek zrcadlí v takzvaném Étang aux Carpes, Kapřím rybníku, v jehož středu stojí malý pavilon z roku 1662, zrekonstruovaný na začátku 19. století.

U rybnika je půjčovna lodiček a zdá se, že díky malému množství turistů tady může být vyjížďka docela příjemnou záležitostí.

Vedle rybníka začíná samotná nejstarší část zahrady – tzv. Velký parter s velkou centrální vodní nádrži a fontánou, upravené cestičky, sochy, keře a záhony.

Tato jedenactihektarová rozlehlá zahrada byla vytvořená po roce 1660 a představuje největší přínos Ludvíka XIV. k podobě zámku. Návrhem zahrady pověřil své dva nejlepší zahradní architekty Andrého Le Nôtra a Louise Le Vaua, kteří zde vytvořili pro svoji dobu typickou francouzskou ornamentální zahradu; ta však vzala za své hned v době vlády Ludvíka XV.

Uprostřed vodní nádrže stojí stará fontána, o které se traduje, ze právě ona dala zámku jméno – Fontainebleau údajně vzniklo zkomolenim slov „fontaine belle eau“, něco jako fontána s krásnou vodou.

 

Další fontánu se sochami najdeme při jižním okraji parku

Z druhé strany Kapřího rybníka, podél novějšího zámeckého křídla z poloviny 18. stoleti, začíná anglický park. Táhne se až k hranici zámeckého areálu, za kterým začíná hluboký fontainebleauský les, který obklopuje ze tří stran nejen zámek, ale celé městečko.

Anglický park vznikl až v Napoleonově době v letech 1810 – 1820. Zlé jazyky uvádějí, že on sám osobně takový typ zahrady nijak neobdivoval, ale v tehdejsi době to byla móda a tak ji musel mít taky.

Součástí anglického parku je i renesanční grotta z doby Ludvíka XV. se zvláštními sochami Atlantů, vystupujících z kamene. Na grottu dříve navazoval lesík s mořskými borovicemi, ten během času však zmizel.

 

Když se vrátíme zpět do Velkého parteru, na jeho východní části můžeme dojít k terase se sochami, která přes vodní kaskády otvírá výhled na kanál Jindřicha IV., dlouhý přes 1200 metrů.

 

Po obou stranách kanálu se symetricky rozkládá další anglický park, vytvořený podobně jako ten, který lemuje i Velký kanál ve Versailles, jen je i se svými 130 hektary mnohem menší. Jeho rozměry však stačily k tomu, aby nás ponoukly k využiti místní atrakce – projížďky bryčkou. Trochu jsem si od toho slibovala i to, že z nadhledu budou fotky zas trochu jiné, aniž by mi došlo, že dřevěná kola na lesních cestách udělají z vozu spíš odstředivku, takže celkem mám z celé vyjížďky asi tak pět použitelných fotek z okamžiku, kdy vůz zastavil, všechny ostatní jsou rozmazané.

Ale vyjížďka byla fajn, to zas ano. V parku najdete hlavně dlouhé aleje, trávníky jak dělané na piknik, v zadní východní části potom vodní kanály a nádrže a pár starých hospodářských budov. 

 

Po vyjížďce v parku vás vůz přiveze zpět k hlavní budově zámku a vy si tak můžete buď odpočinout v místní kavárně, nebo se ještě projít v Dianině zahradě za severním křídlem zámku. Zahrada, která bývala vyhrazena královnám, svůj název dostala podle sochy bohyně, umístěné v zahradní fontáně v době Jindřicha IV. 

 

Pokud vás moje minulé a dnešní povídání zláká k návštěvě zámku, myslím, že nebudete litovat. Na rozdíl od profláknutého Versailles (a to znáte moje nadšení pro Versailles, přesto to takto musím říct), je Fontainebleau klidnější, tišší, intimnější, bez čekání, front a tlačících se davů, zámek má spoustu nádherného dobového vybavení a jeho historie je bohatší.

Na návštěvu je dobré si naplánovat celý den, stihnete tak i procházku půvabným městečkem a posezení v nějaké místní kavárně nebo hospůdce.

 

 

Vstupné do zámku 11 eur, snížené 9 eur. První neděli v měsíci vstup zdarma, kromě července a srpna.

Do zahrad vstup zdarma.

Otevřeno denně kromě úterý, říjen – březen od 9,30 hod do 17 hod, duben – září do 18 hod.

 

 

Vlakem z Gare de Lyon do stanice Fontainebleau Avon.

Jízdné cca 10 eur, s kartičkou (tramvajenkou) Navigo zdarma. Z nádraží autobusem přímo k zámku (je to dost daleko, tady opravdu autobus doporučuji).

 

 

Zámek, do kterého se dnes podíváme, pamatuje několik generací francouzských panovníků od Kapetovců až po Orleánské. Každá z generací tady nechala svoji stopu, svoji přístavbu, přestavbu, nebo úpravu. Vznikl tak rozlehlý komplex sálů, chodeb, kaplí, ložnic a pomocných prostor, pocházející z různých epoch, který určitě stojí za něco přes hodinu trvající cestu z Paříže. 

Dvůr, kterým se dnes dostaneme dovnitř do zámku, nebýval hlavním vstupem; ten teprve uvidíme. Nádvoří, které vidíme nahoře mezi levým tzv. ministerským křídlem a pravým křídlem z doby Ludvíka XV., se dříve jmenoval Dvůr bílého koně podle kopie bílé jezdecké sochy Marka Aurélia z římského Kapitolu, která stávala uprostřed, od roku 1814 se mu však říká „Dvůr adieu“ na znamení toho, že právě tady se Napoleon loučil před odjezdem na Elbu se svými vojsky. Jak ještě uvidíme, v historii zámku hrál Napoleon Bonaparte stejně tak významnou roli, jako francouzští králové.

V průčelí zámku je umístěné slavnostní dvouramenné schodiště. Za ním se nacházejí ty největší a nejnádhernější zámecké sály. 

První zmínky o zámku pocházejí z roku 1137. V průběhu století byla původní malá stavba rozšiřována, ale jeho pravý věhlas nastává až na přelomu 16. a 17. století v době vlády Jindřicha IV. V následujících desetiletích, kdy byli u vlády postupně Ludvíci XIII., XIV., XV. a XVI., se tady odehrálo mnoho událostí, významných jak z hlediska vnitrostátního, politického a diplomatického, ale také těch, které se týkaly soukromí královské rodiny.

K úpadku budov došlo až po francouzské revoluci, kdy jejich část vyhořela, ale hned po nastolení Prvního císařství se o obnovu zámku zasloužil Napoleon, který si toto místo oblíbil.

Dvůr opustil Fontainebleau definitivně v roce 1869. Poté v něm krátce sídlila vojenská škola a od roku 1875 sloužil jako příležitostné místo pro přijímání návštěv francouzskými prezidenty a pro další významné události.

V době 2. světové války si zde Němci zřídili svoje velitelství, zatímco po válce, od roku 1949 až do roku 1966, v jedné jeho části sídlilo velitelství NATO.

Od roku 1862 je zámek památkově chráněn, od roku 1981 je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. 

První expozicí, která se nabízí hned po vstupu do zámku, je křídlo s výstavou o Napoleonově přítomnosti ve Fontainebleau. Kromě obrazárny s portréty členů rodiny tady najdeme velké množství předmětů, které jí patřily – nábytek, zařizovací předměty, nádobí, oblečení, Napoleonovy cestovní potřeby a polní stan, dary, které rodina dostala a také vybavení pokojů malého Napoleonova syna Aiglona, včetně jeho kolébky. 

Chodbou kolem vitráže z roku 1867 s názvem Umělec a předpokojem s cennými obrazy, který Napoleon nazýval Galerie okázalosti (hodlal zde vystavovat díla, která by zobrazovala slavné chvíle zámku) se dostaneme do sálu, kde jsou vystaveny cenné malované talíře z porcelánky v Sèvres. Sál je celý obložený dřevem s intarziemi.

 

Přes předsálí s bohatými štuky se dostaneme na galerii místní kaple Nejsvětější Trojice. Tudy do ní vstupovala královská rodina.

 

Tuto část zámku spojuje s královskými ložniemi dlouhá galerie, vytvořená v roce 1528 Františkem I., jehož bysta je umístěná v jejím čele. Ten ji nechal zařídit v duchu renesance italskými umělci, kteří sem přinesli štukování sádrou a mramorovým prachem, fresky, malované rovnou na zeď, a zlacené dřevěné obložení zdí. Na nich můžeme vidět jednak znak Františka I., kterým byl salamandr, jeho monogram a také královský znak, skládající se ze tří lilií v erbu a s korunou. 

 

Z této galerie je také vidět do parku a na část druhého nádvoří zámku. Tam všude se ještě také později podíváme.

Tou nejzdobnější a nejúžasnější místností je Taneční sál. Začal ho stavět už František I., dokončil ho však až jeho syn Jindřich II. Sál sloužil, jak už napovídá jeho název, k pořádání plesů, banketů a hostin.

Intarzovaný strop hýří zlatem a malované výjevy na zdi představují mytologické scény. Sál byl restaurovaný poprvé už v roce 1835 v době vlády Ludvíka Filipa, který nechal udělat parkety ve stejném tvaru a vzoru, jako je strop. 

Okna sálu vedou na jedné straně k dvouramennému slavnostnímu schodišti, které jsme viděli už nahoře, na druhé straně potom na nádvoří, které bývalo v zámku tím hlavním. Branou s baldachýnem, kterou vidíme dole na vzdálenější straně nádvoří, se do zámku vstupovalo. Toto nádvoří je dnes, bohužel, nepřístupné.

K tanečnímu sálu těsně přiléhá kaple sv. Saturnina, kterou nechal postavil František I. Dokončená byla kolem roku 1546.

Následuje několik menších pokojů, včetně rotundy, umístěné ve středověkém donjonu, a dva bohatě zdobené předpokoje, nesoucí jméno krále Ludvíka Svatého. Bohužel původní vybavení se nezachovalo, to současné pochází buď z jiných zámků (především z Marly), nebo je z pozdější doby. Cestu mineme královskou knihovnu, nazývanou také Dianina galerie, protože na stropě je vymalován celý Dianin mytologický příběh. 

 

Následuje řada královských komnat. Ta první je pojmenována po Ludvíku XIII., který se přesně v této místnosti v roce 1601 narodil. Později pokoj sloužil k zasedání vlády. Stejně jako další salóny, kterými procházíme, i tento překypuje zlacením, obrazy, tapiseriemi, křišťálovými lustry a další nádherou. Bohužel je to všechno chráněno před denním světlem okenicemi, takže se ve tmě skoro nedá ani fotit.

Následuje královnin pokoj. Tady žily všechny francouzské vládkyně, počínajíc na začátku 17. století Marií Medicejskou (manželkou Jindřicha IV.), až po císařovnu Eugénii na začátku druhé poloviny 19. století (manželku Napoleona III. )

Trůnní sál býval až do francouzské revoluce ložnicí králů. Napoleon ji nechal přeměnit na svůj trůnní sál. Je to také jediný trůnní sál ve Francii, ve kterém zůstal zachovaný původní mobiliář.
Při této změně si Napoleon nechal udělat ložnici z bývalé mísnosti, kde býval skladován střelný prach. Vybavení z let 1808 – 1809 odpovídá dobovému vkusu (zkrátka měli rádi barvičky). Totéž platí i pro jeho druhou, menší ložnici, vytvořenou z bývalé pracovny Ludvíka XVI.

Jako poslední místo, kam se při prohlídce dostaneme, je symbolicky tzv. Abdikační salón. Tady u tohoto stolku podepsal Napoleon 6. dubna 1814 svoji abdikaci a poté se vydal pozdravit své vojsko.

Při východu ze zámku nás cesta zavede ještě do spodní části kaple, zasvěcené Nejsvětější Trojici, která pochází ze 16. století. Odehrály se v ní některé z nejdůležitějších událostí královských i císařských rodin – konala se tu například svatba Ludvíka XV., nebo křtiny budoucího Napoleona III.
Zatímco královská rodina sedávala na galerii, kterou jsme viděli už nahoře, tato spodní část byla vyhrazená pro dvořany.

 

Tato princezna byla sice pořádně unavená z prohlídky a neustále kňourala za ustavičného napomínání své nekrálovské matky, na jiných místech bylo však veseleji. Všechny kostýmované bez výjimky mluvily rusky. 

 

Po prohlídce zámku se dostaneme na druhé nádvoří, pojmenované po fontáně, která stojí u balustrády nad umělým jezerem. I tady ovšem, stejně jako na spoustě dalších míst v Paříži i mimo ni, narazíte na po zuby ozbrojené vojenské hlídky.

Zámek je obklopený zahradami, které sice nejsou tak rozlehlé a ani tak nádherné, jako ty ve Versailles, ale přesto mají svůj půvab a spoustu nádherných koutů. Podíváme se do nich spolu příště.

 

V zámku jsou ještě další prostory, které můžete navštívit. My jsme zapomněli na tzv. Čínské muzeum, kde jsou uchovávány královské sbírky předmětů z Orientu (nejen z Číny). Neviděli jsme ani královské divadlo a turecký budoár, o jejichž existenci jsme se dozvěděli až po prohlídce a už se nám tam nechtělo vracet. Momentálně je v rekonstrukci Papežský apartmán, který je jinak také součástí prohlídky. 

Oproti Versailles je zde velká výhoda, že nebývají fronty u pokladny. Salóny uvnitř jsou sice plné návštěvníků, při příchodu se ale nečeká a po zakoupení vstupenky jdete rovnou dovnitř.

Vstupné 11 eur, snížené 9 eur. První neděli v měsíci vstup zdarma, kromě července a srpna.

Otevřeno denně kromě úterý, říjen – březen od 9,30 hod do 17 hod, duben – září do 18 hod.

 

 

Vlakem z Gare de Lyon do stanice Fontainebleau Avon.

Jízdné cca 10 eur, s kartičkou (tramvajenkou) Navigo zdarma. Z nádraží autobusem přímo k zámku (je to dost daleko, tady opravdu autobus doporučuji).