Paříž pro pokročilé

Myslím, že tady už dlouho nebyl žádný pařížský kostel. Chtěla bych vám ukázat jeden, který leží tak trochu mimo turistické trasy a který ční z pařížského panoramatu svou vysokou kupolí, zakončenou červenou lucernou.

Kupole vyčnívá z roviny pařížských střech

Kostel sv. Augustina byl postavený v letech 1860 – 1871 v eklektickém stylu jako směs byzantského, románského a místy trochu i renesančního slohu. Stojí na křižovatce několika velkých bulvárů v 8. obvodu, kam byl navržen v rámci přestavby Paříže prefektem Haussmannem. Navrhl ho architekt Victor Baltard, který byl také autorem secesních litinových pavilonů, které tvořily tržnici Les Halles, známé břicho Paříže. Stejně jako tržnice, i kostel má kovovou konstrukci, díky které bylo možné vynechat vnitřní pilíře.

Kostel je dlouhý 100 metrů a kupole dosahuje výšky 80 metrů; to z něj dělá nejvyšší kostel v Paříži. Kvůli nepravidelné lichoběžníkové parcele má kostel zvláštní půdorys – zatímco průčelí je poměrně úzké, dozadu ke kněžišti se stavba rozšiřuje.

Kovová struktura je vidět i na rozetě na průčelí. Pod ní je řada dvanácti apoštolů s Ježíšem uprostřed. Po stranách ve výklencích jsou umístěny sochy Mojžíše, Eliáše, sv. Augustina a sv.Tomáše Akvinského. Ty poslední dvě nejsou na fotce vidět, stejně jako symboly čtyř evangelistů mezi nimi, kryje je totiž momentálně lešení.

Loď působí kvůli svým rozměrům ohromujícím dojmem. Je poměrně tmavá, protože všechna okna jsou s vitrážemi. Ty představují v horní části svaté a mučedníky, v dolní části jsou geometrické.

Kostel dnes leží v poměrně buržoazní a bohaté čtvrti. Paradoxní na tom je, že ještě v době, kdy ho stavěli, se okolní čtvrti říkalo „Malé Polsko“. Podle jedné pověsti to bylo proto, že tady byla nesmírná bída, podle druhé čtvrť získala název podle místního známého kabaretu, který se tak jmenoval. Ať už je pravda na jedné nebo na druhé straně, jisté je, že tady žila chudina, složená z velké části z přistěhovalců z celé Evropy, která se živila, jak mohla: nádenickou prací, sbíráním železného šrotu, hadrů i nelegálními činnostmi. Popis tehdejší čtvrti najdete v Balzacově Sestřenici Bětě.

8.obvod, place Saint-Augustin

Jak se tam dostat: metro Saint-Augustin (linka 9)

Ti, co znají Paříž trochu víc, si toho domu už určitě všimli. Stojí na jedné z nejrušnějších pařížských ulic a výzdobou své fasády do daleka ukazuje, že je jiný, než ty okolní. Průčelí má nezvyklou barevnou výzdobu, která se čas od času mění, a zve k návštěvě uměleckých ateliérů, kterých tady od sklepa až po podkroví najdete nepočítaně.

Ateliéry vznikly z bývalého uměleckého squatu, který se tady nelegálně zabydlel už v roce 1999. Ještě si pamatuji zdi budovy, počmárané nápisy a tagy, a boje o vystěhování nezvaných nájemníků. To se dlouho nedařilo, až v roce 2002 dům odkoupila pařížská radnice, nechala ho zrekonstruovat a dřívější squat zlegalizovala tím, že s umělci v roce 2009 uzavřela nájemní smlouvy za symbolické nájemné.

Upřímně řečeno, nejsem zrovna příznivce takového způsobu jednání, pořád ještě si myslím, že si nikdo nemůže nic brát od jiných násilím (a chování typu Klinika prostě uznat nemůžu), proto jsem o tomto místě zatím ještě nepsala. Ti, kteří tady působí dnes, už však většinou s původními okupanty nemají nic společného a koneckonců, taková umělecká komunita, pokud působí legálně, je mi sympatická. Čas od času se tam v době, kdy je dům otevřený pro veřejnost, zastavím a na jednu takovou návštěvu vás dnes vezmu sebou.

V ateliérech působí na šesti patrech kolem třiceti umělců. Čas od času se tady střídají, jezdí sem i cizinci na stáže, a vy tak můžete pokaždé pozorovat při práci jiné lidi (i když nechápu, jak se v tom zmatku dokáží soustředit).
O tom, že tady pracují hodně nekonformní umělci, se můžete přesvědčit nejen uvnitř ateliérů, ale už rovnou na schodišti.

1. obvod, 59 rue de Rivoli

Pro veřejnost je otevřeno denně kromě pondělí od 13 do 20 hod

Vstup zdarma

V dalekém 20. obvodu, jen pár desítek metrů od place Gambetta a naproti nemocnici Tenon, leží park s malým roztomilým skleníčkem. Jak je u pařížských parků zvykem, i tento je hezky upravený a čistý a nechybí v něm ani obvyklý hudební pavilon, řady laviček kolem záhonů a jako bonus u dětského hřiště i pingpongový stůl.

Na konci parku čeká jedno překvapení, na které se dnes podíváme podrobně.

Nevím, jestli jsem to nepřehnala a jestli stará, otlučená a mechem obrostlá socha vůbec může být nějakým překvapením. Její historie je ale každopádně tak zajímavá, že za zmínku stojí.

Léon Gambetta, kterého socha představuje, a jehož jméno nese blízké náměstí, byl politikem poloviny 19. století. Byl členem tzv. Vlády národní obrany po pádu císařství a vzniku Třetí republiky v roce 1870 a členem opozice v dalších letech. Od roku 1879 byl předsedou poslanecké sněmovny, později předsedou vlády a ministrem zahraničí.

V roce 1882 sám sebe postřelil (některé prameny uvádějí, že ho postřelila žárlivá milenka, ale údajně jsou to jen pomluvy) a poté trpěl vleklými zdravotními problémy. V prosinci téhož roku zemřel na rakovinu.

Gambetta byl určitě zajímavá osobnost, ale historie promine, mě zajímá víc jeho socha. Pokud se ptáte, proč zrovna tak významný politik má svoji sochu v tak zapadlém parku na konci města, odpověď zní, že to vždycky tak nebylo. Socha, zhotovená v roce 1888, kdy by se Gambetta dožil 50 let, byla ještě doplněná 27 metrů vysokým obeliskem nahoře s alegorickým sousoším s názvem Sláva demokracie, stávala totiž až do poloviny 20. století přímo na Napoleonově nádvoří Louvru.

Z monumentu byly v roce 1941 odstraněny všechny bronzové prvky, které vichystická vláda použila pro zbrojařskou výrobu. Celý památník byl odstraněn v roce 1954, aby se uvolnil výhled na průčelí Louvru.

Socha byla umístěná do depozitáře muzea, odkud ji v roce 1982, při příležitosti 100. výročí smrti politika, postavili právě sem do parku na square Vaillant.

Pokud vás zajímá, jak Napoleonovo nádvoří Louvru vypadalo dřív ve srovnání se současností, podobu nám ukazuje horní pohlednice. Tam, kde od roku 1989 stojí skleněná pyramida, byly dřív dva malé kulaté parčíky. Před tím prvním, na čestném místě přímo na hraně nádvoří, stál Gambettův památník, uprostřed toho druhého stával jezdecký pomník generála La Fayetta (dnes v 8. obvodu na Cours de la Reine).
Stejně jako dnes, i tehdy bylo nádvoří odděleno od place du Carrousel, kde je dnes místo upraveného záhonu umístěná obrácená pyramida, silnicí, kterou se dá projet Louvrem napříč.

20. obvod, square Vaillant

Jak se tam dostat: metro Gambetta (linka 3)

Zahradu Královského paláce jsem tady ukazovala už několikrát. Kromě toho, že je půvabná a je hned po ruce, když se člověk v centru potřebuje na chvíli v klidu posadit, mě sem táhnou i výstavy moderního umění, které se tady pravidelně konají. Některé z nich jsme tady v minulosti viděli. Tu letošní jarní, na které výtvarník Michel Goulet vystavoval speciálně upravené zahradní židle, jsem sem dát do konce výstavy nestihla, ale vzhledem k tomu, že tyto židle v zahradě zůstávají i nadále, podíváme se na ně dnes. 

Toto je pařížská klasika, kterou tady, v zahradě Královského paláce, najdou návštěvníci už od minulého století. Dole vidíte, jak je výtvarník upravil.

Židle, spojené vždy po dvou, jejich autor nazval Les confidents, Důvěrníci. Na malé ploše, která spojením židlí vznikla, jsou umístěné různé předměty, které se v parku obvykle mohou hodit – kniha, dalekohled, jablko, sáček se svačinou nebo kus stavby z Lega, až na to, že tady jsou z bronzu. Na opěradlech židlí jsou vyřezané úryvky z děl různých básníků a spisovatelů.

Jardin du Palais Royal
1. obvod, vstup place Colette a další menší vstupy po celém obvodu zahrady

Jak se tam dostat: metro Palais Royal Musée du Louvre (linka 1 a 7)

 

Blížící se Dny evropského dědictví, na kterých letos v Paříži bohužel nebudu, mi připomněly, že mám ještě několik zapomenutých objektů z loňska, ke kterým jsem se zatím nedostala. Tak se rovnou dnes na jeden z nich podíváme.

 

Když se řekne ve Francii Hôtel de Beauvau, všichni automaticky vědí, že se jedná o ministerstvo vnitra. To v něm sídlí už od roku 1861, přestože původně byl postaven pro úplně jiné účely.
Stavbu na malém náměstí přímo naproti Elysejskému paláci, která byla dokončená v roce 1770, nechal postavit Armand-Gaston Camus, advokát pařížského parlamentu, a poskytl do ji do doživotního pronájmu maršálu a knížeti de Beauvau (po němž dostal palác jméno), ministru války krále Ludvíka XVI. Po maršálově smrti v roce 1793 se palác dostal do prodeje, vystřídalo se několik dalších majitelů, kteří palác postupně rozšiřovali hluboko do vnitrobloku. Dnes je z něj vidět prakticky jen krásná kovaná brána, ověšená francouzskými vlajkami; všechno podstatné je skryté za krátkým průchodem.

Při Dnech evropského dědictví vítali návštěvníky policisté na koních a na nádvoří byly vystaveny různé předměty, spojené s policií – policejní hlásky, které bývaly dřív rozmístěné v ulicích a ze kterých se dalo zavolat o pomoc, boxy pro dopravní policisty, kteří řídili provoz před zavedením semaforů, ale také staré policejní motocykly nebo auta. Pod malým přístřeškem tady hrál policejní orchestr.

Samotný palác není moc velký, rozšiřují ho až přístavby. V hlavním křídle je v přízemí umístěná především pracovna ministra a kanceláře jeho spolupracovníků. Čestné schodiště vede do prvního patra k soukromému bytu ministra.

 

Tady pracuje ministr vnitra Bernard Cazeneuve. Dole jsou vidět předpokoje a zasedací místnost v těsné blízkosti ministerské kanceláře. 

Zasedačce se dřív říkalo Zelený salón; později byla přejmenovaná na Salón Érignac na počest korsického prefekta, který byl zavražděn v roce 1998. Na zdi visí na čestném místě jeho fotografie.

Všechny chodby v hlavní budově jsou obloženy červeným mramorem

V největším sále byla připravená výstava policejní práce. Kromě různého zařízení na zneškodňování výbušnin a jedovatých látek a podobných robotů a přístrojů tady byla spousta fotografií z různých policejních akcí, ale také (a to mě zajímalo nejvíc) výstavka o boji proti falšování uměleckých děl, včetně zadržených falsifikátů.

Přes malou zahradu za palácem, která je obklopená vysokými zdmi okolních budov a kde hrál policejní kvartet, jsme se dostali do zadní budovy s kancelářemi.

V budovách ministerstva v době 2. světové války sídlilo gestapo a v suterénu této zadní budovy jsou zachovány cely, kde byli vězněni a vyslýcháni odbojáři. Cely byly při této příležitosti zpřístupněny, ale byl tam takový nával, že jsem to vzdala. 

Na nádvoří, ze kterého vede už jen zadní východ z ministerstva, byly vystaveny ještě některé vozy četnictva. Dole jako novinka elektromobil.

Na rozdíl od jiných veřejných budov, které bývají při Dnech evropského dědictví v Paříži zpřístupněny, tady – jak vidíte – nebyla skoro žádná fronta. Kontroly jsou sice důkladné, všude jsou nainstalované bezpečnostní rámy, ale všechno běží rychle a bez problémů. Pokud budete o víkendu 17. – 18. září v Paříži, určitě se na některá místa vypravte. Na rozdíl od našich Dnů evropského dědictví to v Paříži pojímají velkoryse. Jsou zpřístupněny všechny státní budovy včetně Elysejského paláce (ne, ten vám po své loňské zkušenosti s frontou před branami opravdu nedoporučuji) a také některá velvyslanectví a spousta soukromých budov po celé Paříži, včetně prestižních škol, bank, knihoven a kostelů. Seznam najdete TADY. Když to srovnám se seznamem pražských památek, které je možné při této příležitosti navštívit, tak je mi akorát smutno.

Hôtel de Beauvau

8. obvod, place de Beauvau

 

Při svém nedávném bloumání po 15. obvodu jsem narazila na další z těch malých uliček, které se mi v Paříži tak líbí. Pár nízkých barevných domečků, zahrádky jako z pohádky, plůtky, porostlé popínavou zelení, a život místních obyvatel, přetékající až na ulici.

V 15. obvodu je podobných míst hodně, skoro nikdo o nich ale neví a rozhodně se o nich nedočtete v tištěných průvodcích.

Možná bych tady někdy mohla patnáctku popsat blíž a podrobněji. 

 

 

 

 

Hameau d‘ Alleray je malá odbočka z rue d’Alleray, na jejímž začátku, když jdete od metra Vaugirard, najdete obchod, nad kterým se zaraduje každý správný pivař. Najdete tady všechny myslitelné světové značky piva, včetně naší Plzně.

15. obvod, 25 rue d’Alleray

 

Jak se tam dostat: metro Vaugirard (linka 12)

 

 

Přesně tak se jmenuje výstava, která se koná od letošního dubna v pařížském Institutu arabského světa, s podtitulem Od Alhambry k Tadj Mahalu. Výstava se skládá ze dvou částí. Tou první je zahrada, která vyrostla na dlážděném prostoru před institutem, tou druhou potom samotná výstava uvnitř budovy. 

Budovu institutu jsme tady v minulosti už viděli. Byla postavená v polovině 80. let minulého století podle návrhu slavného architekta Jeana Nouvela a jeho spolupracovníků a je krásná zvenku i uvnitř. Její severní fasáda je pokrytá čtvercovými obrazci, které moderní formou připomínají arabská okna s okenicemi – mušarabije. Ornamenty v těchto oknech se navíc mají roztahovat a zužovat podle intenzity slunečního záření, to se ovšem moc nepovedlo a okna nefungují. Momentálně probíhá rekonstrukce knihovny a v jejím rámci teď některá okna chybějí; doufám, že rekonstrukce zahrnuje i zprovoznění této funkce.

Zahrada, která je částí současné výstavy, láká nejen rozkvetlými keři a květinami, ale také olivovníky, citrusy, granátovníky a dalšími orientálními stromy. Uprostřed zahrady nechybí základní prvek orientálních zahrad – vodní plocha. 

Na vyvýšené ploše je umístěný základní ornament arabských dekorací – osmicípá hvězda, složená ze dvou čtverců, tady roztříštěná do menších ploch a vysázená z nízkých rostlin. Z lávky, která vede kolem celé plochy, je ornament dobře vidět.

Původně jsem si chtěla prohlédnout jen zahradu a na výstavu uvnitř jsem nehodlala jít, ale protože jsem si přece jen chtěla výtahem vyjet na střešní terasu, odkud je krásný výhled na Paříž, nakonec – když už jsem byla uvnitř – jsem si tu druhou polovinu výstavy prohlédla taky. A udělala jsem dobře.

Výstava zahrnuje ve své první části různá umělecká díla, která představují to nejdůležitější, co orientální zahradu udržuje při životě – vodu a různé způsoby jejího čerpání, přepravování a přivádění. Vidíme tady hlavně nejrůznějších druhy studní, ruční a mechanická čerpadla a zavlažovací systémy, ale také třeba akvadukty. Kromě nákresů, plánků a obrazů tady najdeme i několik názorných maket a modelů, jako například fungující Archimédův šroub.

Visuté babylónské zahrady

Další výstavní prostory potom ukazují různé druhy zahrad, měnící se podle epochy a země. Kromě toho visí na zdech plánky a nákresy nově zakládaných zahrad nebo rekonstrukce těch stávajících. I tady všude je nejdůležitější voda – fontány, kašny a bazénky ve všechy podobách, tvarech a zdobeních.

 

Důležitým dekoračním prvkem orientální kultury jsou samozřejmě květinové motivy, které nechybí ani na užitných předmětech, jako jsou dlaždice, obkladačky, různé textilie, nábytek i oděvy. 

Jedním z nejčastějších motivů je tulipán, který se do světa rozšířil právě z Orientu. Proto tady vystavují i Monetův obraz Tulipány v Holandsku.

V poslední části jsou vystaveny velkoformátové fotografie několika nejkrásnějších současných zahrad. Tady nahoře je jedna z marocké Marákeše.

Pohled z vyhlídky nahoře na terase mě pořád hodně baví. Bohužel venkovní terasa místní libanonské kavárny byla zase zavřená.

Institut du monde arabe
5. obvod, 1 rue des Fossés Saint-Bernard

Výstava trvá do 25. září 2016
Otevřeno denně od 10 do 18 hod, o víkendu do 19 hod (ale zahrada je v podstatě zvenku k vidění pořád, kdybyste šli kolem i v jinou dobu)
Vstupné 12 eur, do 25 let 6 eur

Jak se tam dostat: metro Jussieu (linka 7) nebo Cardinal Lemoine (linka 10)