Zámecký park v Sceaux jsme TADY už jednou viděli podrobně. Leží jen pár desítek minut vlakem RER od centra Paříže a nabízí několik hektarů plochy k procházkám a odpočinku daleko od ruchu města i turistických skupin. Ty sem míří jen velmi zřídka, málokdo totiž o parku ví, přestože ho vytvořil autor versailleských zahrad architekt André Le Nôtre a najdeme tady nejen scenérie, které se těm versaillským vyrovnají, ale především klid a místy i úplnou samotu.
Původní zámeček ze 16. století byl zbořen na konci 18. století a v polovině 19. století byl postavený ten, který najdeme v parku dodnes. Sídlí v něm místní muzeum, které nabízí zajímavé výstavy, spojené s historií jednak samotného bývalého panství, jednak celého města.
Nás však nedávno, kdy se v Paříži v neděli udělalo krásné teplé a slunečné počasí, zajímal především samotný park, vybarvený přesně do těch podzimních tónů a odstínů, za kterými jsme se sem vydali.
V prvním článku, na který odkazuji nahoře, jsme viděli okolí zámečku, francouzský park, který leží na ploše před ním a zahrady s několika pavilóny těsně při severní hranici parku. Na dolní mapce je to oblast v horní části areálu. Ten je tak rozlehlý, že se při jedné návštěvě nedá celý projít, proto jsem si další část, především velký vodní kanál, který park protíná na délku, a osmihrannou vodní nádrž s kaskádou v pravé části areálu, nechala na jindy. To jindy přišlo před třemi týdny.
Vodní kaskáda spadá z výšky směrem k vodní nádrži s vodotryskem. Pochází z roku 1934, kdy byl park kompletně zresturován. Kaskáda je výjimečná tím, že je vytvořená v kubistickém stylu. Skládá se z horní podesty se dvěma jeskyněmi, pod kterými leží devět stupňů hranatých bazénů. Bohužel i přes rekonstrukci v roce 1983 není kaskáda funkční z důvodu úniků vody a uvolňování kamenů. V současné době se pracuje na studii, která by měla vést k její záchraně a zprovoznění.
V horní části kaskády je umístěno sedm bronzových maskaronů, jejichž autorem je Auguste Rodin
Kolem osmihranného bazénu pod kaskádou se dostaneme k Velkému kanálu, lemovanému po obou stranách řadami jilmů. Ty v tomto období nabízejí přímo barevnou záplavu listí.
Kolem kanálu se dostaneme až do jižní části bývalého zámeckého areálu, kde najdeme dlouhé stinné aleje a velký sportovní areál při hranici s obcí Chatenay Malabry. U východu v této části leží nádraží RER Croix de Berny, odkud se dostaneme pohodlně přímo do centra Paříže.
Samozřejmě můžete udělat to, co my tentokrát – přijet na nádraží Croix de Berny a vydat se podél kanálu přesně v protisměru dnešní vycházky. Od zámečku potom stačí projít napříč tu první část parku, kterou jsme viděli minule, a dostaneme se přímo do obce Sceaux, odkud můžeme také dojet do Paříže.
Staré centrum městečka Sceaux je půvabné a určitě stojí za zastavení. Někdy příště vám ukážu, jakou tam mám oblíbenou kavárnu a co je tam všechno k vidění.
Parc de Sceaux
vstup zdarma
otevřeno denně podle sezóny od cca 7-8 hod do cca 17-22 hod
Jak se tam dostat: RER B, stanice Bourg la Reine, Parc de Sceaux, Croix de Berny nebo Sceaux
Doporučuji prohlédnout si cestu od RER nejdříve na mapě, není to úplně blízko a od různých stanic se dá dostat do různých částí parku.
K dušičkovému času i počasí patří návštěva hřbitova. Ten, na který vás pozvu dnes, není ovšem jen tak obyčejný. Už samotný název napovídá, že se sem nevypravíme za lidskými, ale za zvířecími nebožtíky.
Na břehu Seiny, která se tady za hranicemi města na severozápadě stáčí v několika prudkých zákrutách, můžeme už z dálky z mostu vidět vysokou secesní bránu. Ta nás přivede na prostranství přímo na břehu řeky, kde v roce 1899 zakoupila společnost, kterou založila feministická novinářka Marguerite Durand a herec Georges Harmois, pozemek, na kterém nechala vybudovat hřbitov pro zvířata. Byl údajně první na světě a původně zde zakladatelé plánovali i stavbu kolumbária a zvířecího muzea, na ty však už nedošlo.
Od roku 1987 měl být hřbitov uzavřený kvůli nedostatku místa, obec Asnières ho však od původní společnosti odkoupila a provozuje ho dál (a místa je tady pořád ještě dost). Jak uvidíme, i přes název jsou zde kromě psů pohřbeny i jiné druhy zvířat –kočky, králíci, morčata, myšky, ptáci, ale také třeba i opice, krávy nebo koně – mimo jiné i kůňGribouille, který patřil zakladatelce Marguerite Durand.
Na hřbitově je pohřbeno v současné době kolem 40 000 zvířat. Uložit sem své zvíře není nic levného, kromě nákladů na pohřbení, pomník a úpravu hrobu je potřeba počítat za hrobové místo částku od 10 000 eur a navíc roční poplatek za koncesi.
Na rozdíl od pražského zvířecího hřbitova, kde najdeme jen jednoduché nízké pomníčky, ten pařížský připomíná běžný „lidský“ hřbitov – najdeme na něm hrobky, sochy, pomníky a spoustu výzdoby. Kromě drobných domácích mazlíčků, jejichž páničky byl například Alexandre Dumas, Camille Saint-Saëns, Sacha Guitry nebo Michel Houllebeck, tady najdeme i skutečně zvířecí celebrity, jako byl, například, slavný herecký pes Rin Tin Tin nebo záchranářský bernardýn Barry ze švýcarského kláštera Sv. Bernarda, který údajně zachránil 40 lidí (a 41. ho zabil).
Ne, ne, ne, nebudu to komentovat, jsem dáma. A to dole taky ne.
Na konci hřbitova stojí s výhledem na obec Clichy nízký „kočičí dům“. Tady v péči správců hřbitova a příslušné asociace na ochranu zvířat přežívají opuštěné kočky; jiné sem chodí aspoň na krmení.
Přiznám se, že některé hroby na mě působily až tísnivě. Člověka napadá, jak velká musí být samota nebo vyšinulost, když někdo postaví svému psu takový pomník a napíše takový nápis (a těch růží!).
Jinak, samozřejmě, myšlenku důstojného pohřbení zvířecího společníka vítám. Taky bych nedokázala nechat našeho králíčka Felixe po smrti v kafilerii a proto jsme ho pohřbili na chatě pod hortenzií. Ten současný, Agáta, půjde jednou vedle něj.
Cimetière des chiens
Asnières-sur-Seine, 4 pont de Clichy
Otevřeno denně kromě pondělí a svátků, březen až říjen 10 – 18 hod, listopad až únor 10 – 16,30 hod
Paříž sice nedávno navštívil jeden oblíbený a slavný herecký Leonardo, ale o něm dnes řeč nebude. K tomu Leonardovi, o kterém chci dnes mluvit, se musíme vrátit zpět o pět set let. Jde, samozřejmě, o Leonarda da Vinciho. Právě jeho se týká výstava, kterou je v těchto dnech možné vidět na italské ambasádě v Paříži.
Nebudu zapírat, že velkým lákadlem pro mě byla především samotná budova. Ambasáda sídlí v paláci Boisgelin v noblesní rue de Varenne, poseté starými historickými paláci, včetně paláce Matignon, ve kterém má své sídlo předsednictvo vlády, a jen přes ulici od Italského kulturního centra, které jsme už viděliTADY.
Palác byl postaven v roce 1732 a jako většina podobných šlechtických sídel se za dobu své existence dočkal celé řady prodejů, převodů, přestaveb a rekonstrukcí. Svůj dnešní název si nese od druhé poloviny 18. století, kdy ho až do revoluce v roce 1789 vlastnil arcibiskup de Boisgelin z Aix-en-Provence.
Italský stát ho pro svoji ambasádu získal v roce 1938 v rámci dědického nájmu za poskytnutí paláce Farnese v Římě pro sídlo francouzské ambasády.
Interiér ambasády není možné běžně navštívit, ale právě v tyto dny jsou díky zmíněné výstavě otevřeny její reprezentační salóny. Tématem výstavy je pobyt Leonarda Da Vinciho ve Francii na sklonku jeho života (Leonardo přišel do Francie v roce 1516 a zemřel v květnu 1519 na zámku Clos-Lucé u Amboise, údajně v náručí krále Františka I., pro kterého pracoval).
Jean-Dominique Ingrès: Poslední Leonardovo vydechnutí v náruči Františka I. Obraz, zapůjčený z pařížského Petit Palais, je zde také vystavený.
Samozřejmě z nejrůznějších důvodů, hlavně bezpečnostních a finančních, nebylo možné na výstavu zapůjčit Leonardova díla. Je tady proto vystavena jen jedna jeho malá kresba rudkou a kromě toho několik pláten jeho žáků a přátel. Z dokumentace můžeme sledovat jeho cestu a pobyt ve Francii od okamžiku, kdy v roce 1516 překročil Alpy, až do jeho smrti.
Leonardo da Vinci: La Scapigliata (Rozcuchaná) je největším lákadlem výstavy. Obraz je zapůjčený z Národního muzea v italské Parmě a jeho vznik a model není jasný. Jde pravděpodobně o nedokončený portrét šlechtičny možná z doby kolem roku 1501.
Gian Giacomo Caprotto, řečený Salai: Kristus. Salai byl Leonardovým žákem a navštívil ho během jeho pobytu ve Francii. Kromě toho Leonarda po celou dobu jeho francouzského pobytu doprovázel jeho nejoblíbenější žák Francesco Melzi, jehož několik děl je na výstavě také vystavených.
Můžeme si zde kromě toho prohlédnout i další dokumentaci, která dosvědčuje Leonardovy cesty po Francii a jeho pobyt na různých místech, než se definitivně usadil v Clos-Lucé.
Podle textů, které výstavu doprovázejí, Leonardo právě při příležitosti této své cesty přivezl do Francie svoje tři slavná díla, která jsou dnes vystavena v Louvru: Monu Lisu, Svatou Annu a Svatého Jana Křtitele. Dosvědčuje to údajně text kardinála aragonského, kterému Leonardo tyto obrazy osobně ukázal v roce 1517.
Dva z obrazů Francesca Melziho
Velkou přidanou hodnotou je samozřejmě možnost prohlédnout si aspoň část nádherných prostor velvyslanectví. Při výstavě jsou zpřístupněny tři salóny a původní velké divadlo se zachovaným pódiem a krásnou zrcadlovou stěnou.
Výstava trvá do 20. listopadu 2016 a je otevřená denně od 11 do 17 hodin, vstup je zdarma.
Konečně! Aniž bych to předem plánovala, minulý týden se mi konečně podařilo trefit svým pařížským pobytem do prodlouženého víkendu, kdy se v Paříži koná akce pro všechno čokoholiky – slavný Salon du Chocolat, nad jehož fotkami na různých pařížských blozích jsem v minulosti už mnohokrát slinila.
Vystavují tady ti nejslavnější francouzští a zahraniční výrobci čokolády, ale také cukráři nebo pekaři. Něco takového jsem si nemohla nechat ujít, to musíte uznat.
Salón se koná vždy na výstavišti u Porte de Versailles. Plán, že se tam vypravíme ve všední den dopoledne, abychom se vyhnuli davům, samozřejmě nevychází, a tak vyrážíme až poslední den, dopoledne 1. listopadu. Ve Francii je svátek a podle toho to tady vypadá.
Pohled od výstavní haly na výstaviště. Stříbřitá kupole vpravo vzadu je sportovní hala, ve které jsem loni na podzim viděla koncert Charlese Aznavoura.
V jedenáct hodin vcházíme do obrovské haly, kde na dvou patrech čeká všechno, co si jen milovníci čokolády a rychlých cukrů vůbec jen dokáží představit. Zatímco v přízemí vystavují svoje zboží dovozci kakaových bobů, kakaových a čokoládových polotovarů, kakaového prášku a vysoceprocentní čokolády (ochutnala jsem stoprocentní bez cukru a byla nečekaně dobrá), v prvním patře jsou vyrovnány řady stánků se všemi poklady, kvůli kterým sem míří půl Paříže. Nad nimi se ve výšce tyčí obrovský čokoládový King Kong.
Vstupné je 14 eur, ale tak nějak se počítá, že si to tady člověk odjí v ochutnávkách. Nabízejí je všechny stánky. Kromě toho si u každého z nich můžete vystavované výrobky koupit, a to za poloviční až třetinové ceny, než za jaké se prodávají běžně v obchodech. Tentokrát to mám s dárečky domů a kamarádům opravdu jednoduché.
Abych si nepřipadala jako buran, který se vrhá na gratis vzorky, nejdřív ze všeho si koupím a okamžitě do sebe nacpu svoji nejoblíbenější sladkost – pomerančovou kůru v čokoládě. Upřímně, těch deset deka by mi ke spokojenosti už stačilo, zvlášť když jsem před pár týdny sladké omezila, jenže to pravé tóčo teprve začíná.
Když procházíme (a někdy se spíš protlačujeme) kolem stánků, ze všech stran se k nám natahují ruce s talířky s kousky čokolády. Zpočátku ochutnávám s nadšením, dokonce i různé druhy čokoládových bonbónů u jednoho stánku. Už o pár minut později si vybírám jen nové a neznámé věci. O dalších pár minut už odmítám všechno s vysvětlením, že už opravdu nemůžu.
Velké zastoupení tady mají Japonci. S pečlivostí sobě vlastní pěstují svůj cukrářský styl – jejich čokoládové bonbóny jsou jako malé barevné, duhové a lesklé klenoty s pro nás exotickými příchutěmi, z nichž čaj matcha je ještě tak ta nejběžnější. Někteří z nich prezentují svoje výrobky, jako by to byly skutečné šperky – mají je vystavené ve skleněných vitrínách na sametových polštářcích, přemisťují je pinzetou, kterou drží rukou v bílé rukavičce, a mluví o jejich vývoji, výrobě a konzumaci, jako by to byl poslední výkřik japonské technologie, který právě vytáhli z bankovního sejfu.
Bloudím mezi horami velkých tlustých desek čokolády nejrůznějších chutí, s úsměvem (stále ještě s úsměvem) odmítám ochutnávky, prohlížím si tisíce pralinek, čokolád v nejrůznějším balení a s těmi nejroztodivnějšími příchutěmi, bonbónů, lízátek, skleniček s čokoládovými, karamelovými a kdovíjakýmiještě pomazánkami, medem a marmeládami, a krátce se zastavuji u pultu s obřími mísami čokoládové pěny firmy Chapon, které často obdivuji i za výlohou jejich obchodu v 7. obvodu, kde jsem, kdo ví proč, ještě nikdy nic neochutnala – po krátkém váhání uznávám, že neochutnám ani dnes, protože mně pomyšlení na čokoládu a cukr už vůbec nedělá dobře. Dortíky, zákusky a macarons vypadají nádherně, ale dnes, merci, už ne.Odmítám i nabízenou kávu a horkou čokoládu a sním o kolečku tlačenky.
O kousek dál obdivuji, jak cukráři odsekávají kousky z ohromných bochníků tureckého medu. V této části haly začínají také předváděcí stánky – můžete se tady podívat, jak šikovný a rychlý Japonec vyrábí macarons (a na rozdíl od těch, které doma dělám já, má jeden jako druhý a všechny se mu podaří), ukážou vám, jak se tvarují croissanty, bagety, briošky a jiné tradiční francouzské i cizí pečivo, u vedlejšího stánku zase můžete pozorovat, jaká je to věda, vyrobit správně tekutou, lesklou a tmavou čokoládu, ze které budou „skořápky“ na čokoládové pralinky, a pokud máte ještě kapacitu, můžete si u vedlejší čokoládové fontánky koupit kelímek čokolády s miskou nakrájeného ovoce podle vlastní volby.
K ochutnání jsou tady i různé likéry – a pozor, v rohu se krčí několik stánků s orientálním kořením (zřejmě přicestovaly s exotickými kakaovými boby) a různými druhy soli. Chvíli se rozmýšlím nad růžovou himalájskou, ale protože podle ceny zřejmě platí, že je nad zlato, lakomec ve mně zvítězí a nekupuji ji.
Některé akce a aktivity jsme vynechali záměrně. Hlavně to byly různé cukrářské dílny a školičky, do kterých bylo nutné se předem přihlásit, a u kterých bylo tak nacpáno, že se tam nedalo ani podívat. Vzdali jsme i malé knihkupectví, kde se za babku daly koupit nejrůznější kuchařky, a do nichž stála fronta přes půl haly.
Co jsme si ujít nenechali, byla prohlídka tradičních čokoládových šatů, ze kterých návštěvníci volili ty nejhezčí. My jsme nehlasovali, ani jsme neviděli závěrečné defilé a módní přehlídku, ale i tak to stálo za to.
Mně se nejvíc líbily tyto a jak jsem pak našla na youtube, jejich prezentace na přehlídce byla dokonalá. Pánové, jsou to sice jenom šaty, ale pusťte si to (nejradši přes celou obrazovku), bude se vám to taky líbit.
Salon du chocolat se koná každý rok poslední víkend v říjnu, nezapomeňte si datum napsat na příští rok. Jednou za život se čokolády musí přece přejíst každý.
No a při nejhorším – u východu najdete stánky se slaným občerstvením. A že se tedy hodilo.
Jak se tam dostat: metro Porte de Versailles (linka 12)
Pokaždé mě potěší, když v Paříži narazím na české jméno. To poslední, které jsem před týdnem viděla v jedné galerii kousek od kanálu Saint-Martin, patřilo Janu Kalábovi, výtvarníkovi, který se zabývá hlavně street artem a graffiti, a který svoje díla na zdech podepisuje jako Point, Onepoint nebo Cake.
V galerii Openspace vystavuje malby a objekty, které spojuje inspirace kruhem a zářivými barvami.
Pokud jste v Paříži, můžete výstavu navštívit ještě příští týden až do 12. listopadu.
Galerie Openspace
11. obvod, 119 boulevard Richard Lenoir
Francouzskou Čestnou legii založil 18. května 1802 Napoleon Bonaparte v rámci rekonstrukce státu po francouzské revoluci, kdy hodlal občany, vyčerpané po deseti letech těžké porevoluční situace, vybavit znovu ideály cti a sjednotit je. Při prvním předávání, které provedl sám osobně ve vojenském kostele v Invalidovně, udělil řád především svým důstojníkům.
Řád Čestné legie je od té doby nejvyšším francouzským vyznamenáním. Může být udělen nejen francouzským občanům, ale i cizincům, členy řádu se však mohou stát jen Francouzi.
Každý rok je udělováno asi dvacet nejvyšších řádů; udělování neprobíhá společně, ale vždy při nejbližší příležitosti. Vzhledem k tomu, že je řád udělován za mimořádné zásluhy ve službě francouzskému národu jak z hlediska civilního, tak vojenského (kritériem je význam služby, veřejné blaho, známost zásluh a také délka služby), dostávají ho často padlí nebo zranění vojáci, hasiči, záchranáři, ale také významní a úspěšní umělci nebo sportovci.
Francouzský řád Čestné legie dostalo také několik Čechů; letos to byla například rektorka VŠE Hana Machková nebo česká velvyslankyně ve Francii Marie Chatardová. V minulosti řád dostal třeba T. G. Masaryk, Václav Havel, českoslovenští veteráni 2. světové války, kardinálové Vlk a Duka, profesor Jan Sokol, ale také František Kupka (ten ovšem jako Francouz), Pavel Tigrid, Josef Suk, Miloš Forman, Jiří Kylián, Marta Kubišová nebo Cyril Svoboda.
Sídlem Čestné legie, tak zvaného Velkého kancléřství, je od samotného začátku její existence Hôtel de Salm v těsné blízkosti Musée d’Orsay. Palác nechal postavit německý kníže Salm-Kyrburg; stavba byla dokončena v roce 1788, kdy se Salmové sice do paláce nastěhovali, ale práce pokračovaly až do roku 1792. Ani ne dva roky na to knížete popravili revolucionáři a jeho majetek zabavili; palác se nakonec, přes některé majetkové peripetie a spory mezi různými skupinami revolucionářů (všem by se nově postavený luxusni palác hodil) stal po Napoleonově příchodu k moci sídlem nově založené Čestné legie.
Palác byl postaven v tehdy módním antikizujícím stylu. Zatímco z nábřeží je vidět okrouhlá rotunda, hlavní vchod je umístěný do rue de Lille, rovnoběžné s nábřežím, kde se vstupuje branou v podobě vítězného oblouku. Nádvoří je lemováno kolonádou z jónských sloupů.
Vstupní prostory
Řády Čestné legie jsou udělovány v poměrně malém salónku v přízemí. Salónek je vyzdoben portréty významných osobností Čestné legie a dominuje mu portrét Napoleona. Najdeme tady také fotografii z udělování řádu prezidentu Hollandovi.
Největším salónem v přízemí je ten, který je umístěný v průčelní rotundě. Samozřejmostí je tady nábytek z doby prvního císařství.
Krásná nástropní malba
Vedlejší jídelna, která návštěvníkům předvádí veškerý luxus stříbrného nádobí a jemného porcelánu
V přízemí jsme měli možnost vidět a projít celou řadu malých salónků. Každý z nich má svůj název, vycházející většinou z tématu nástropní malby. Všechny jsou zařízeny původním nábytkem a vyzařuje z nich tradice, luxus a vkus starých dob.
Zasedací sál, kde jsme měli možnost vidět i místa jednotlivých členů představenstva a jejich portréty
V průběhu naší prohlídky probíhala v některých místnostech renovace dřevěného obložení stěn, měli jsme proto k prohlídce i výklad restaurátorky
Pohled do malého vnitřního nádvoří…
… a do zahrady směrem k nábřeží
Zahrada směrem k Musée d´Orsay, které vidíme vzadu
Sídlo Čestné legie bývá zpřístupněno jen při Dnech evropského dědictví. Je však běžně možné navštívit Muzem Čestné legie, které v paláci také sídlí. My se do něj podíváme někdy příště.
La Grande Chancellerie de la Légion d´Honneur
7. obvod, 80 rue de Lille
Hezký anglický park byl založený v době 2. císařství v polovině 19. století v místech zanedbané periferie tehdejší vesnice Batignolles (připojené k Paříži až v roce 1860). Autorem návrhu parku byl inženýr Alphand, jehož úkolem bylo při tehdejší rekonstrukci města baronem Haussmannem vytvořit nové promenády a parky. Mimo jiné tehdy přemodeloval i oba největší lesíky, jak ten Buloňský, tak i Vincenneský.
V Batignolles vytvořil Alphand klasický park té doby, ve kterém dodnes zůstaly zachovány tehdejší módní prvky – umělé jezero, plné červených rybiček, obkroužené stinnými cestami s lavičkami, kaskáda s vytékajícím potůčkem, umělá grotta, romantické sochy, secesní altán i klasický pařížský kolotoč. Některé mohutné platany dokonce ještě pamatují dobu založení parku.
Jedna z hlavních cest parku připomíná oblíbenou zpěvačku
Park ústí na hezké náměstí place Charles Fillion s pěší zónou, obklopenou kavárnami, restauracemi a obchody, uprostřed s kostelem Panny Marie, postaveným na začátku 20. století.
Je to příjemné místo, které by bylo při cestě do této části Paříže škoda vynechat.
Zkratka ZAC znamená ve francouzštině „zone d’aménagement concerté“, což by se dalo přeložit jako „zóna koordinovaného plánování“. Používá se často při zástavbě revitalizovaných oblastí, kde je z urbanistického a stavebního hlediska nutno postupovat v souladu a spolupráci mezi všemi zúčastněnými jak z hlediska veřejného zájmu, zastupovaného státními a městskými orgány, tak i soukromého v osobě developerů.
Stejnou zkratkou je potom označován i samotný urbanistický celek, který z takové spolupráce vznikne.
Jednou z oblastí, která zkratku ZAC nese, je i část čtvrti Batignolles na severozápadní straně Paříže. Pamětníci si možná vzpomenou, že jsem TADY v roce 2012, v době konání londýnské olympiády, která při troše štěstí (nebo možná smůly, záleží na úhlu pohledu) mohla být olympiádou pařížskou, protože právě Paříž prohrála s Londýnem boj o pořadatelství, ukazovala místo, kde měla stát pařížská olympijská vesnička. Byl to rozlehlý areál železničního překladiště a kolejiště, jehož překrytím a částečným zrušením vznikla deset hektarů velká plocha. Místo olympijské vesnice zde Pařížané vytvořili park, obklopený moderními budovami, a my se dnes podíváme, jak se jim revitalizace, která ještě není celá dokončená, podařila.
V nejvzdálenější části této čtvrti az těsně u okružní magistrály (periferiku) roste nový Justiční palác. Jeho autorem je slavný italský architekt Renzo Piano (ano, ten Piano, který je autorem Centre Pompidou). Tady se zatím zdá, že se mu trochu vymkly z ruky rozměry, a forma má taky trochu dál k jeho dřívějšímu inovativnímu stylu, na druhou stranu právě tady, kde pod okny frčí po periferiku desetitisíce aut a odkud to proti proudu řeky není zas až tak daleko do Défense, se to snáz snese.
Celá stavba má být vysoká 160 metrů a už dnes je vidět téměř ze všech pařížských vyhlídek. Bude mít 36 pater a budou v ní soustředěny soudní orgány, které jsou dnes rozptýleny po městě, se všemi soudními síněmi a kancelářemi.. Součástí budou také vazební cely.
Nový Justicni palác by měl být dokončen v červnu 2017. Jeho definitivní podobu je možné najít na internetu, ale také si prohlédnout na velkém billboardu ve starém Justičním paláci na Île de la Cité (který se po zprovoznění toho nového nikam stěhovat nebude a zůstane tak, jak je).
Revitalizace oblasti postupuje směrem od centra k periferiku a proto je park, který jsem vám tady ukazovala v roce 2012, už slušně rozrostlý a budovy na jeho okrajích jsou obydlené. Nahoře vidíte pohled z místa, kde v roce 2012 park končil. Dnes už je v těchto místech rozsáhlé jezero s lávkami, vyhlídkou a promenádou, která je protažena až téměř k budoucímu Justičnímu paláci (fotka je z léta 2015, proto ještě není tak vysoký).
Pohled na park směrem k centru
Park je přísně ekologický a soběstačný; energie, která je k jeho provozu potřebná, je vyráběná solárními panely a tímto větrníkem
Stavby, které kolem parku vyrostly, tvoří město ve městě. Kromě obytných domů je tady škola a školka a další potřebné vybavení.
Pokud jsem ovšem čekala, že se tady doslova na zelené louce architekti vyřádí, tak… vlastně ano, jen jinak, než jsem předpokládala. Některé stavby jsou zajímavé, jiné se ale vracejí do slepých uliček, ze kterých jsem si myslela, že se poučili a vycouvali už v 70. letech po některých stavebních masakrech v centru města. Často jde totiž o ohromné betonovo-skleněné kolosy bez duše a samozřejmě i bez půvabu. Na ty aspoň trochu jiné se podíváme.
Upřímně řečeno, tento dům neleží tak úplně na okraji parku, ale o malý kousek dál přímo u nedalekého batignollského hřbitova, kam až areál expanduje, ale dát jsem ho sem musela jako zástupce těch rádoby kreativních podivností, kterých se tady sešlo poměrně dost.
Mimochodem, pokud jde o ten místní hřbitov – právě na něm je pohřbená „naše“ Toyen.
Hlavní komunikace nové čtvrti rue Cardinet nás potom přivede ke starému batignolleskému parku přímo v srdci historické části této čtvrti. Už jsme ho tady v minulosti sice viděli, ale příště se do něj podíváme znovu, na porovnání této dnešní moderny se starou Paříži.
Jak se tam dostat: stanice Porte de Clichy (metro 13, RER C)
Pařížská Invalidovna je jedním z cílů všech turistických zájezdů. I ti, které nezajímá místní vojenské muzeum (ne, taky jsem tam ještě nebyla), se projdou aspoň přes nádvoří a zamíří pod zlatou kupoli dómu, pod kterou se nachází honosný katafalk jedné z nejznámějších postav novověkých francouzských dějin.
Invalidovnu nechal postavit Ludvík XIV. na základě královského výnosu z 24. února 1670 jako ubytovnu pro válečné invalidy. Autory barokního komplexu byli Ludvíkův dvorní architekt Jules Hardouin-Mansart a Libéral Bruand. O Invalidovně jako takové, která dnes ve svých zdech stále ještě hostí vojenské vysloužilce, ale také část vojenského velitelství a vojenské muzeum, skládající se z více částí, se můžete dočíst v každém tištěném průvodci, nebo třeba podrobně TADY.
My se dnes zaměříme na chór vojenské katedrály sv. Ludvíka, kde je pod zlatou kupolí umístěno nejen Napoleonovo mauzoleum, ale kde jsou pohřbeni i členové jeho rodiny a významní francouzští vojenští velitelé.
Napoleonovy ostatky jsou umístěny v sarkofágu z červeného finského kvarcitu (křemence), který spočívá na soklu ze zelené žuly z kraje Vosges. Uvnitř sarkofágu je tělo uloženo v šesti dalších rakvích.
Krypta, umístěná přímo pod kupolí, je otevřená a od kněžiště katedrály je oddělená vizuálně i stavebně oltářem a dveřmi.
Napoleon zemřel 5. května 1821 na ostrově sv. Heleny, kde byl v internaci od července 1815. Bylo mu 51 let a dodnes nebylo jasně potvrzeno, jestli zemřel na rakovinu žaludku, nebo byl otráven arsenem.
Tělo bylo nejdříve pohřbeno přímo na ostrově sv. Heleny a do Paříže bylo převezeno až v roce 1840. Bylo uloženo provizorně v kapli Saint-Jerôme do doby, než bylo dostavěno mauzoleum. Na své místo v dómu Invalidovny bylo umístěno slavnostně za přítomnosti císařské rodiny 2. dubna 1861.
Propojení s kněžištěm katedrály
Dóm je inspirován kupolí chrámu sv. Petra v Římě. Je vysoký 107 metrů a vnitřní freska zobrazuje několik svatých, kteří obklopují Ludvíka Svatého, který podává svůj meč Ježíši.
Z vnější strany je dóm pozlacený pravým zlatem; při posledním zlaceni v roce 1989 se ho spotřebovalo 12 kg.
V Napoleonově blízkosti jsou v kaplích umístěni nejen generálové a vojevůdci z jeho doby, ale i z jiných epoch. Za všechny náhrobní pomník maršála Foche, hrdiny 1. světové války.
Do krypty se sestupuje po schodišti za oltářem
V okrouhlém prostoru jsou v reliéfech na zdi připomenuty všechny Napoleonovy zásluhy. Dole detail připomínky o založení Účetního dvora v roce 1807. Nechybí zde ani jeho socha v nadživotní velikosti.
Když procházíme od dómu směrem na hlavní nádvoří Invalidovny, uvidíme po pravé straně u zdi katedrály nízký plochý kámen. Je to původní Napoleonův náhrobek, pod kterým byl pohřben na ostrově sv. Heleny.
Napoleonova socha na nás shlíží z výšky také z průčelí dvora nad vstupem do katedrály. Autorem sochy, která představuje tu nejznámější Napoleonovu podobu v dvourohém klobouku, s rozepnutým redingotem a rukou, zastrčenou za vestou, je sochař Charles Émile Seurre. U Napoleonových nohou jsou umístěny dělové koule jako připomínka toho, že byl původně dělostřelcem.
Otevřeno denně od 10 hod, od dubna do října do 18 hod, od listopadu do března do 17 hod.
Vstupné 11 eur, zahrnuje všechny prostory muzea a dóm. Nelze koupit vstupenku jen do dómu. Mládež ze zemi EU do 25 let zdarma.
V severovýchodní části vincenneského lesa, asi deset minut hezkou procházkou od Zahrady tropické agronomie, kterou jsme tady viděli minule, narazíme na šest hektarů velké umělé jezero, jehož velkou část zabírají tři ostrovy. Jen jeden z nich, ten nejmenší, je přístupný veřejnosti, na dalších dvou je chráněná fauna i flora a lidé tam nesmějí.
Jezero, vytvořené v roce 1866, bylo až do roku 1974 napájené z řeky Marny, ale po postavení dálnice A4, která znamenala konec činnosti přečerpávací stanice, je voda přiváděna přes další vincenneské jezero Lac de Gravelle ze Seiny.
Zatímco severní část jezera je se svou půjčovnou lodiček a můstkem na ostrov Île de la Porte Jaune více turistická, na jižní straně, lemované jen cestou pro pěší, najdete víc klidu. Je zde povoleno chytání ryb a hnízdí tady spousta vodních ptáků.
Ještě trochu historie – nezvyklý název jezera připomíná klášter řádu Nejmenších bratří (francouzsky „les Minimes“), který v těchto místech stával až do doby, kdy byl zakládán vincenneský park.
Na horních dvou fotografiích vidíme prosvítat mezi stromy červené zdi na západní straně jezera. Stojí tam dvě hezké budovy, postavené ve stylu Ludvíka XIII.
Z jezera vytéká směrem k východní straně parku divoce vypadající potok. Právě kolem něho se sem dostaneme od Zahrady tropické agronomie.
Procházka kolem jezera se dá spojit nejen s návštěvou Zahrady tropické agronomie, ale dá se odtud přes les dojít až k botanickému parku Parc floral (ještě tady na blogu nebyl, ale časem bude), a k vincenneskému zámku.
Jak se tam dostat: RER A Fontenay-sous-Bois nebo Nogent sur Marne
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.