Paříž pro pokročilé

O pařížské mincovně jsem psala už jednou TADY, při příležitosti výstavy, kterou jsem navštívila před dvěma lety. Tehdy byla pro veřejnost otevřená jen hlavní budova, zatímco zadní trakty a nádvoří byly v rekonstrukci. Ta byla dokončena na podzim loňského roku a celý areál byl zpřístupněn. K vidění je tady toho hodně – ať už jde o výstavní prostory v hlavní budově (otevřené jen v době konání krátkodobých výstav), stálé expozice mincí a mincovnictví, dílny se zařízením na výrobu mincí, nebo pět nádvoří, která celý komplex dotvářejí.

Tím hlavním je čestné nádvoří, na kterém najdeme vystavenou barevnou sochu Nana-Maison od francouzské sochařky Niki de Saint-Phalle. Maison znamená dům a vzhledem k tomu, že je socha dutá a v zadní straně má vchod, dá se interpretovat jako domeček.
Nádvoří je na svoji dobu nezvykle orientované kolmo k nábřeží (byl to první palác s touto orientací), odkud nabízí perspektivu pohledu na novoklasicistní budovy, navržené v roce 1773. Nádvoří má tvar podkovy, v zaoblené části je mezi čtyřmi dórskými sloupy umístěný vchod do bývalé razírny mincí. Ve výklencích mezi sloupy jsou umístěny bysty čtyř francouzských králů – Jindřicha II., Ludvíka XIII., Ludvíka IV. a Ludvíka V. Na frontonu jsou umístěny plastiky alegorií Mincovní poctivosti a Hojnosti bohatství, společně s královským znakem. Zajímavé je to, že budovy nejsou původní, byly postaveny jako repliky poté, co byla mincovna vypálená komunardy v roce 1871.

Hlavní budova s dlouhou fasádou směrem k řece sloužila dřív pro administrativní účely a bydlení, později bylo v části prostor vybudováno muzeum mincí. Po rekonstrukci je tato část věnována výhradně výstavám a společenským akcím, v druhé polovině potom sídlí luxusní tříhvězdičková resturace Guy Savoy.

Ve dvorních křídlech byly umístěny razicí dílny a slévárny cenných kovů. Ty byly při rekonstrukci zrenovovány (skutečná mincovna, ve které stát razí peníze, byla přestěhována už v 70. letech minulého století do Pessac u Bordeaux) a i se zařízením si je dnes můžeme prohlédnout. Současně tady bylo vytvořeno nové stálé muzeum mincí a medailí.

Upřímně řečeno, nedokážu říct, jak moc je mincovní muzeum a dílny pro běžného návštěvníka zajímavé, nebyla jsem tam zatím, minule jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli tam vůbec chci jít, ale někdy na ně nakonec taky dojde.

Kolem nádvoří obíhá chodba, ze které se vchází do jednotlivých místností. Chodby jsou přístupné a můžete v nich podle libosti bloudit. Stejně tak vás nechají nakouknout i do vestibulu hlavní budovy – to v případě, že se v ní nekoná žádná výstava, jako je tomu právě teď. Pokud se zde koná výstava, máte k dobru k prohlídce ještě celé první patro (to můžete vidět v tom odkazu hned v prvním řádku).

Mezi budovami jsou volně zpřístupněna další čtyři malá nádvoří. Na jednom z nich je vystaveno další současné umělecké dílo, které z tepaného železa ve tvaru čajové konvičky vytvořila portugalsko-francouzská umělkyně Joana Vasconcelos. I tady se jedná o určitý domeček nebo altánek – konvička má dvířka, uvnitř sedátka a můžete tak okolní dvůr pozorovat i z této nezvyklé perspektivy.

V rohu tohoto nádvoří stojí sluneční hodiny z roku 1777, které současně vyměřují i pařížský poledník. To je trochu překvapivé, protože ten oficiálně probíhá o pár desítek metrů dál, až za Francouzskou akademií.

Další z dvorů, který dřív sloužíval k ubytování stráží, které Mincovnu hlídaly. Dnes jsou tady kanceláře.

Ze dvora, kterému se přezdívá „Zlatý“, se dřív vstupovalo do dílen a slévárny zlata. Dnes jsou tu vstupy jak do muzea s mincemi a medailemi, tak do dílen. Kromě toho tady najdete i malý obchůdek s pamětními medailemi a mincemi. V současné době tady prodávají limitovanou sérii eurových mincí s Mickey Mousem.

Z nádvoří s čajovou konvičkou se dostaneme také do muzejní kavárny

Krátká boční strana Mincovny s pohledem na nábřeží. Hned vedle Mincovny ústí nejstarší pařížský most pont Neuf.

Každou neděli v 17 hodin se koná komentovaná prohlídka všech prostor. Pokud ji zkombinujete i s muzeem a krátkodobou výstavou, stojí 16 eur.
Vstupné jen do muzea (tj. mince+dílny) je 10 eur, pokud k tomu přidáte i krátkodobou výstavu, tak 14 eur.

Kdo by se chtěl do Mincovny podívat aspoň virtuálně, tak dvory a hlavní budovu najde TADY a TADY.

La Monnaie de Paris
6. obvod, 11 quai Conti
otevřeno denně od 11 do 19 hod, ve středu do 21 hod
https://www.monnaiedeparis.fr/fr

K fungování blogu jsem minule zapomněla dodat, že přidávání nových příspěvků je z velké části omezeno také špatným fungováním celého systému blog.cz, se kterým to jde v posledních měsících s kopce. Největší problém je s nahráváním fotek a protože se od srpna loňského roku správci nepodařilo chybu opravit, došla mi definitivně trpělivost. Blog přesunu jinam, jen na to musím najít dostatek času. Do té doby budou nějaké nové články ještě i tady, ale pokud byste chtěli sledovat nové fotografie Paříže, nezapomeňte na facebookový účet Mon Paris, nebo nově i můj Instagram, kde najdete fotky nejen z Paříže, ale i z Prahy a jiných míst. Oba účty jsou veřejné, takže mě můžete sledovat i bez vlastního účtu na obou sociálních sítích, a můžete mi přes ně i psát.

 

Dnes se podíváme na jedno místo uprostřed rušné obchodní čtvrti, jen pár desítek metrů od luxusního obchodního domu Bon Marché. Už jsme zvyklí, že nás v Paříži čekají překvapení na každém rohu, ale přesto nás asi trochu překvapí, že tady ve vnitrobloku za průchodem kolem obchodů nepěkného domu ze 70. let minulého století objevíme vysokou loď novogotického kostela, který svítí nedávno renovovaným interiérem.

Kostel byl postaven v roce 1855 a jak napovídá už jeho zasvěcení, spravují ho pařížští jezuité. Je ostatně součástí jezuitské teologické a filosofické fakulty, která sídlí hned ve vedlejším vchodu.

Novogotická klenba je podpírána dvěma řadami pilířů, oddělujících po každé straně řadu bočních kaplí, které lemují kolem dokola ústřední prostor. Ty jsou zasvěceny jednotlivým zakladatelům jezuitského řádu, v čele se sv. Ignácem z Loyoly a sv. Františkem Xaverským. Kostel má dvě řady oken, přičemž ta nižší je slepá a až teprve horní řada s vitrážemi přináší do prostoru světlo.

 

Boční kaple i jejich oltáře jsou bohatě zdobené. Tady nahoře vidíme kapli sv. Ignáce.

 

Nenápadný vchod do kostela mezi obchodem s oblečením a s botami. Na přítomnost svatostánku upozorňuje jen kovový kříž a nenápadný nápis.

Vchod do kostela připomíná spíš dveře do nákupního centra. Nenechte se zmýlit, hned za nimi se otevírá celá ta novogotická krása.

Moderní nádvoří jezuitské univerzity, nazývané podle svého umístění Centre Sèvres. I ta je zcela skrytá ve vnitrobloku.

6. obvod, 33 rue de Sèvres

Jak jsem jenom mohla minule zapomenout! K článku o procházce v okolí kostela Saint-Sulpice jsem měla připravené ještě další fotografie, které mi nakonec z textu nechtěně vypadly. Je na nich zvláštní skulptura, kterou mnozí z vás určitě už viděli nedaleko rue du Four na nároží přímo naproti kostelu Saint-Germain-des-Prés.
Z chodníku se tady zvedá dlažba a přechází do železných desek, které vytvářejí umělou přehradu. Takovou, jako vytváří na jaře tající ledové kry v řekách, když ucpou koryto. Přesně tak se také dílo jmenuje – Ledová zácpa. Jeho autorem je kanadský sochař Charles Daudelin. Dílo Paříži darovala quebecká vláda v roce 1984 (a nechala ho zrestaurovat v roce 2011 při příležitosti oslav 50. výročí od otevření quebeckého zastoupení v Paříži).

Od této zvláštní instalace se skrytou fontánou je to jen pár kroků přes křižovatku k jednomu z nejstarších kostelů v Paříži Saint-Germain-des-Prés, kde najdete zajímavý původní interiér. V jedné z bočních kaplí po pravé straně je pohřbena jedna z nejvýraznějších osobností francouzské filosofie a vědy René Descartes.
No a koho nezajímají ani umělecká díla, ani kostely, toho určitě zaujmou protější kavárny Deux Magots a Café de Flore, které mají ve své historii taky spoustu zajímavých okamžiků. Obě už jsme tady taky viděli podrobně.

6. obvod, křížovatka boulevardu Saint-Germain a rue de Rennes

Prostor mezi náměstím Saint-Germain des-Prés a divadlem Odéon patří mezi nejstarší a také nejhezčí čtvrti v Paříži. V jejím středu, přesně na poloviční cestě mezi oběma vytyčenými památkami, leží rozlehlé náměstí s mohutným kostelem Saint-Sulpice. Kolem náměstí leží spousta zajímavostí, kolem nichž se dnes projdeme a na některé se spolu podíváme.

 

Metro nás přiveze do stanice Saint-Sulpice, přímo u kavárny s nevynalézavým názvem Café du Métro. Úzkou ulicí rue du Colombier už vidíme jednu z věží kostela Saint-Sulpice, my se ale nejdřív vydáme dolů po rue de Rennes, kde zahneme do rue du Four. Bývala centrem bohémského života této čtvrti, konec konců o ní zpívá v jedné své písni i Juliette Gréco, a i dnes je plná obchodů, spěchajících lidí a hřmotící dopravy. Přivede nás mezi tři staré úzké uličky kolem rue des Cannettes a rue Princesse, napůl pěší zóny s kavárnami, bistry a restauracemi. Večer, zvlášť v létě, tady není mezi všemi těmi postávajícími lidmi k hnutí, teď v zimě le to lepší; projdeme bez problému a v klidu si můžeme vybrat, kam půjdeme na oběd.
Ještě než z tohoto okolí odejdeme, mám jeden tip pro dámy – na rohu rue du Four a rue Bonaparte leží lékárna, kde v nekonečném bludišti regálů seženete lékařskou kosmetiku, na kterou si jen vzpomenete, a to za leckdy poloviční ceny než u nás. Já si sem už roky chodím pro svoji značku Vichy, ale mají tady opravdu všechno.

V uličkách najdete kromě klasické francouzské kuchyně i několik bretonských crêperií, italské pizzerie a zmrzlinárny, ale také různé exotické lokály. Já tady mám oblíbenou palačinkárnu La crêpe rit du clown, ale chybu tady neuděláte nikde, ať zajdete kamkoliv. Nejsou to žádné turistické pasti, sem chodí opravdu hlavně Pařížané.

Uličky nás přivedou ke kryté tržnici Saint-Germain, která vznikla už ve středověku a byla první krytou tržnicí v Paříži. Na rozdíl od jednoduchých tržnic v lidovějších čtvrtích je tato, stojící nedaleko boulevardu Saint-Germain uprostřed mondénní části Paříže, luxusnější, dražší a více šik. Po právě dokončené rekonstrukci se ještě více proměnila – i když už předtím sloužila ke svému původnímu účelu jen napůl a z druhé poloviny z ní bylo nákupní centrum, teď se její využití změnilo ještě víc. Velkou část plochy zabralo oddělení potravin nejmenovaného velkého anglického obchodního domu a další části hostí drahé nepotravinářské obchody.

Roh tržnice a hezký nově zrekonstruovaný dům v jejím sousedství

Pod podloubím tržnice

 

K původnímu účelu tržnice dnes slouží už jen malá část, přesto ale stojí za to sem zajít

V ulicích, které tržnici lemují, najdeme spoustu zajímavostí. Mě tady zaujal starý dům v rue Mabillon, oddělený od ulice plůtkem, za kterým je vidět suterénní kavárna. Jde o staré sídlo cechu tesařů, v němž dnes sídlí muzeum řemeslných cechů (Musée du compagnonnage) a knihkupectví. Zatím jsem ho ještě neviděla a hned si ho připisuji na dlouhý seznam věcí, které mě v Paříži ještě čekají.

V uličkách kolem tržnice najdeme další zajímavé obchůdky, hlavně s luxusními potravinami a drahými sladkostmi. Svůj obchod tady má i Pierre Hermé se svými makronkami,najdete tady i nepřekonatelnou čokoládovou pěnu Chapon a obchody s čokoládovými pralinkami. A taky spoustu dalších kaváren.

Kavárny lemují hlavně place Saint-Sulpice, rozlehlé náměstí, na kterém při troše štěstí můžete někdy najít bleší trh, jindy zase vánoční nebo velikonoční trh, různé výstavy s uměním pod širým nebem, a nebo také, jako se to podařilo tentokrát mně, úplně prázdnou plochu, na které hrají kluci fotbal. Jen tak totiž vynikne fontána před kostelem.
Mimochodem, v těch ateliérových oknech napravo nahoře bydlí podle Jana Šmída herečka Cathérine Deneuve. Pokaždé, když jdu kolem domu, pečlivě se dívám, jestli ji náhodou před dveřmi nepotkám (ne, nepotkala).

Tak zvaná Kašna čtyř biskupů, byla vytvořena v roce 1844 architektem Viscontim. Ve čtyřech výklencích, vedoucích do světových stran, sedí pod kamenným baldachýnem biskupové Bossuet, Fénelon, Massillon a Fléchier, které dole pod proudy vody hlídají čtyři kamenní lvi.

 

 

 

 

Ať chceme nebo nechceme, kostel je natolik dominantní, že nás nakonec vtáhne dovnitř. Já ho moc ráda nemám, zvlášť ne v zimě, když se setmí a je v něm šero, ale jsou zde dvě zajímavé věci, které mě tam nakonec vždycky přivedou.

 

Hned první kapli vpravo vymaloval Eugène Delacroix, který tady v letech v letech 1849 – 1861 znázornil na stěnách a na stropu biblické výjevy Jakubova zápasu s andělem, Heliodora vyhnaného z kostela a Svatého Michaela zabíjejícího kopím draka. Už jsem o nich na blogu několikrát psala, ale pro jejich půvab stojí za to se k nim vracet. Navíc před pár lety proběhly restaurační práce, které teď z maleb září a přitahují tak diváky.

Další zajímavostí, která tady na blogu taky už v minulosti byla, je linie, která znázorňuje pařížský poledník. Prochází napříč kostelem a končí sloupem – astronomickým gnómónem, který tady byl vytvořen v roce 1744 astronomy z pařížské observatoře na základě žádosti místního faráře, který si přál sám přesně určovat dobu jarní rovnodennosti a tedy i velikonoc. Každý den prochází sluneční paprsek čočkou, umístěnou v okně jižního transeptu, a v závislosti na roční době se dotkne mosazné linie v různé vzdálenosti od obelisku. O jarní rovnodennosti dosahuje k mramorové desce, vsazené do podlahy. Jednou to budu muset o velikonocích prozkoumat na vlastní oči.
Linii měděného pásku, vsazeného do podlahy tam, kudy probíhá poledník, si určitě pamatujete ze Šifry mistra Leonarda jako „rose line“, kolem níž Dan Brown navršil kromě skutečných faktů i spoustu dalšího tak trochu popleteného balastu.

Gnómón stojí nenápadně v rohu u bočních dveří, trochu ve stínu sochy sv. Petra

Z rohů sloupu vylézají krokodýli. Údajně tak chtěl jejich tvůrce připomenout, že obelisk, jehož tvar gnómón nese, pochází svým původem z Egypta.

Napříč kostelem, průhledem pod neobvykle umístěnou kazatelnou, zahlédneme krásný místní betlém. Pokud máte namířeno do Paříže v příštích dnech, stihnete ho na místě až do 2. února.

Jako poslední stojí za povšimnutí nádoby na svěcenou vodu u hlavního vchodu do kostela. Jsou dvě a jsou vytvořeny z obrovských mušlí, které darovali francouzskému králi Františku I. představitelé Serenissimy – Benátské republiky. Autorem podstavců je sochař Jean-Baptiste Pigalle, který k mořskému motivu mušle přidal další mořské živočichy.

 

Už třetí rok po sobě se katedrála Notre-Dame de Paris, kde se každý rok střídají různé typy betlémů, může chlubit tím provensálským. Ten letošní pochází z Arles, je vyrobený nově přímo pro tuto příležitost a stejně jako ty předchozí má stovky figurek, které znázorňují nejen biblické postavy, ale především Provensálce při všech jejich typických činnostech.

Bohužel letošní jesličky ukázat nemůžu; po mnoha letech jsem tentokrát obvyklou předvánoční cestu do Paříže vynechala. Fotografie, které vám ukážu, pocházejí sice z letošního roku, ale ze začátku února a jde tedy o loňský betlém. I ten pocházel z Arles a vznikl v rámci Mezinárodní výstavy betlémů. Skládal se ze sto padesáti vypalovaných hliněných figurek „santons“, jak Provensálci říkají těmto typickým místním postavičkám.

Současně s obrázky betléma vám všem přeji hezké, klidné a nerušené vánoční svátky, ať už jste v České republice nebo ve Francii.

Nejstarší basketové hřiště na světě ser překvapivě nachází v Paříži. Pochází z roku 1893 a najdeme ho v areálu YMCA (Young Men’s Christian Association), který si tato asociace nechala postavit v 9. obvodu. Stejně jako v pražské YMCE, i tady najdeme několik rozličných částí – kromě basketového hřiště je tu ubytovna pro mladé, divadlo, bowling, bazén a cyklodráha.

Basketbal, který se začal hrát v roce 1891 na univerzitě ve Springfieldu ve Spojených Státech, kde se ihned lavinově šířil, přišel do Evropy právě s americkou YMCA, která si ve svých sídlech zřizovala tělocvičny. Z těch původních přežila jen ta pařížská.

Areál YMCA navrhl Eiffelův žák architekt Bénard a i přes jeho dnešní sešlost (areálu, ne architekta) se uchoval půvab kovových kostrukcí, vyřezávaných dřevěných prvků, tepaných kovových doplňků a krásná dlažba ve vstupní hale

 

Basketové hřiště je umístěno v suterénu, dá se do něj však vstoupit i z přízemí, odkud je na hřiště dobrý výhled. V horní části vede kolem dokola malý klopený ovál, který sloužil k rozběhání a zahřátí hráčů. Dolů se dá sejít po točitém kovovém schodišti.

Kromě toho, že je hřiště nejstarší, má také ještě jedno další prvenství – je to možná jediné hřiště na světě, které má uprostřed dva kovové sloupy (pečlivě obtočené molitanem). Kromě toho by dvoumetrovým hráčům mohly překážet i šikmé kovové nosníky, které podpírají galerii. Navíc hřiště nemá ani dnes předepsané standardní rozměry. Možná i proto se tady dnes už basket nehraje, sál je však využíván ke cvičení.

 

I když je stavba celá sešlá, většina prostor se přece jen dá využívat. S jedinou výjimkou, kterou je bazén. Ten patří bohužel mezi skutečný urbex.

 

Hřiště je pravidelně přístupné vždy v září ve Dnech evropského dědictví, ale aniž bych vás chtěla navádět, myslím, že se na ně dá podívat i jindy. Vchod leží hned v přízemí naproti hlavnímu vstupu.

9. obvod, 14 rue de Trévise

 

Paříž už sice dávno ztratila svoji letní krásu, ale mně tady pořád ještě přebývají fotky ze zářijové akce Svátek zahrad, kdy se otvírají i soukromé, běžně nepřístupné zahrady. Tentokrát jsem si nenechala ujít zahradu semináře zahraničních misií, která vytváří v centru města velkou oázu zeleně.

 

Zahrada těsně sousedí se zahradou paláce Matignon, sídla předsednictva vlády, k němu patří ta budova s kupolí vzadu

Katolická apoštolská misie, jejímž cílem je evangelizace v nekřesťanských zemích, především asijských, sídlí v rozlehlém komplexu budov. Hektarovou zahradu, která k budovám přiléhá, založil kolem roku 1664 žák slavného zahradního architekta Andrého le Nôtra. Dodnes zůstala v téměř nezměněné podobě, s částí, vytvořenou podle francouzského stylu s květinovými záhony, cestičkami a sestříhanými keři, a divočejší anglickou zahradou s alejemi kaštanů za centrální travnatou plochou.

Ačkoliv to tak nevypadá, křídla budovy jsou tvořena dvěma samostatnými paláci, postavenými kolem let 1713 – 1715, přičemž ten vlevo je starší.

Budovy semináře jsou propojeny se zahradou terasou, na jejíž zídce najdeme v kameni vyryté jednoduché sluneční hodiny z roku 1737

V severní části zahrady stojí v rohu malá oratoř z roku 1844, v níž jsou pamětníni deskami na stěnách připomínáni misionáři, kteří při výkonu své činnosti v zahraničí zemřeli

 

 

 

 

V sousedství oratoře jsou umístěny některé připomínky činnosti misionářů v Číně a Koreji

 

 

Ze čtyř bronzových soch svatých, které jsou v zahradě rozmístěny, si tady připomeneme sv. Petra s klíčem v ruce

 

 

 

K semináři patří kaple z let 1683 – 1691, přístupná od hlavního vchodu z opačné strany budov. Je rozložená na tři patra s horní kaplí, kryptou a sálem mučedníků. V obou spodních patrech se obvykle konají výstavy, teď v předvánoční době jsou v každém z pater i na nádvoří umístěny betlémy (tak kdybyste šli kolem…).

Naproti hlavnímu vchodu do semináře z rue du Bac leží malý parčík, ve kterém bysta René Châteaubrianda připomíná, že slavný spisovatel žil zde v semináři posledních deset let svého života a v roce 1848 zde zemřel.

Jardin des Missiones etrangères
7. obvod, 30 rue de Babylon

Vstup do kaple z 218 rue du Bac, otevřeno denně od 7 do 18 hod

 

Jak se tam dostat: metro Sèvres-Babylone (linka 10 a 12)