Paříž pro pokročilé

Na jednom z nejkrásnějších a také nejmenších pařížských náměstí najdeme ateliéry, které mnozí z vás znají i z literatury. V Bateau-Lavoir se doslova psaly dějiny světového výtvarného umění první poloviny 20. století. Ještě před koncem 19. století zde nějakou dobu pracoval Auguste Renoir, který bydlel nedaleko odtud, ale svůj zlatý věk ateliéry zažily až poté, co do Paříže v roce 1904 přijel Pablo Picasso, který si zde, v dřevěném baráku, přestavěném ze staré fabriky na umělecké dílny, našel svůj první ateliér (a docházel sem i dlouho potom, co se odstěhoval na lepší adresu). Picasso kolem sebe shromáždil skupinu tehdy neznámých a chudých umělců, často přistěhovalců, kteří v Paříži hledali slávu. Kromě jiných tady žili a pracovali v různých obdobích také Paul Gauguin, Celník Rousseau, Juan Gris, Constantin Brancusi, Amedeo Modigliani, Kees van Dongen, Max Jacob, Henri Matisse, Maurice Utrillo, Fernand Léger, Georges Braque, Raoul Dufy nebo André Derain, ale docházeli sem i spisovatelé jako Guillaume Apollinaire nebo Jean Cocteau a také obchodníci s uměním nebo divadelníci.

Podrobnou historii ateliéru jsem už popsala ve svém dřívějším příspěvku, kde sice ještě chybí některé fotografie, které se zatím nepodařilo zrekonstruovat po převodu blogu (omlouvám se, není to tak jednoduché, jak se zdálo), ale texty jsou kompletní.

Přestože ateliéry stojí stále na stejném místě jako za Picassova života, už dávno nejsou stejné jako kdysi. Původní dřevěná budova téměř kompletně vyhořela v roce 1970 a i když byly ateliéry díky tomu, že už předtím byly zapsány na seznam historických památek, postaveny o pět let později znovu v původním rozsahu a slouží dál stejnému účelu jako dřív, není to totéž.

Dlouhé roky jsem se toužila podívat dovnitř. Kdykoliv jsem měla příležitost, nakukovala jsem nejen pootevřenými dveřmi, ale také na zadní část budovy přes dvůr v rue Garreau. Když jsem se pak do Bateau-Lavoir konečně podívala, bylo to svým způsobem zklamání. Romantika chudých umělců, vyčtená z románů a životopisů, je i s géniem loci v nové budově dávno pryč.

Jedním z umělců, který získal ateliér v novém Bateau-Lavoir, byl maďarský malíř Endré Roszda. Přestože zemřel v roce 1999, jeho přátelé udržují formou nadace jeho ateliér v původním stavu, s původním zařízením a vybavením. A právě oni letos umožnili jeho prohlídku v rámci Dnů evropského dědictví.

Endré Roszda se narodil v Maďarsku v roce 1913, kde nejen vystudoval, ale také s úspěchem pracoval. V roce 1938 přišel do Paříže, kde se v uměleckém prostředí seznámil se studentkou Françoise Gilot, kterou učil kreslit. Françoise v roce 1942 začala žít s Picassem (a později se stala matkou jeho dvou dětí, Palomy a Clauda) a díky tomu se s tehdy už známým umělcem seznámil i Roszda (jeho přátelé vyprávěli, že Roszda až do své smrti říkal: „Na světě existují jen dva velcí umělci, Picasso a já“.)

Endré Roszda v roce 1979 získal ateliér v nově dostavěné replice Bateau-Lavoir – a shodou okolností se tento ateliér nachází právě na místě, kde předtím stál ten Picassův. Kruh se tak uzavřel a návštěvník může do Roszdova ateliéru vejít s pocitem, že vstupuje na místo, kde tak trochu žije Picassův duch.

V rámci přednášky, kterou pro nás připravili, jsme viděli i plánek původních ateliérů. Vlevo dole byl ten Picassův, přes který je červeně zakreslený dnešní Roszdův ateliér. Z plánku je vidět, jak byl Picassův ateliér maličký – byl o polovinu menší, než je ten dnešní, a ten, jak sami vidíte nahoře, taky žádným velkým prostorem neoplývá.

Jedno z Roszdových děl u okna, které vede na zadní dvorek, který můžeme vidět v původním stavu na horní archivní fotografii zadního traktu. Stromy a plot na konci dvorku oddělují Bateau-Lavoir od parku v rue Burq, ze kterého je zadní část ateliéru také trochu vidět.

Kromě hlavní budovy patří k Bateau-Lavoir i dům napravo od hlavního vchodu, do kterého se vchází přes malý dvoreček starými modrými dveřmi. Dům leží na rohu rue d’Orchampt, kde k němu přiléhají další dva ateliéry. Tato část byla uchráněná od požáru a je tedy původní.

Le Bateau-Lavoir, 18. obvod, 13bis place Émile Goudeau

Palác, na který se podíváme dnes, je sídlem ministerstva, o jehož existenci jsem, přiznám se, neměla až do letošních zářijových Dnů evropského dědictví ani tušení. Jde o Ministerstvo pro vztahy s parlamentem a pro občanskou participaci.

O co záhadnější je pro mě samotné ministerstvo a konkrétní náplň jeho práce, o to zajímavější bylo jeho sídlo. Jde o menší roztomilý palác v rue de Varenne, který je jedním z nejstarších v této noblesní čtvrti. Byl postaven v roce 1708 pro komtesu z Clermont-Lodève, ale v roce 1768 ho odkoupil hrabě d’Orsay, který zde nechal provést dvě přestavby, z nichž vyplynula současná dispozice. V následujících téměř dvou staletích palác vystřídal celou řadu majitelů z řad vysoké francouzské šlechty. Poslednímu majiteli, kterým byl rod Costa de Beauregard, byl v roce 1944 sice státem zabaven, ale tento akt byl o tři roky později upraven oficiální koupí. Od té doby slouží budova státu, který ho v průběhu let používal pro různé služby, spojené se svým chodem.

Dnešní vzhled budovy pochází z první poloviny 19. století, kdy jeho významnou přestavbu řídil tehdy slavný architekt Louis Visconti (budoucí tvůrce Napoleonovy hrobky v nedaleké Invalidovně). Ten navrhl především zvýšení budovy o jedno patro, přístavbu vstupní předsíně s proskleným stropem a polokruhovým peristylem se čtyřmi sloupy a dostavbu čtyř nízkých pavilonů, které lemují čestný dvůr.

Ze vstupního pavilónu přijdeme do jídelny s ohromným křišťálovým lustrem a bufetem z červeného mramoru. Bohatá zlacená výzdoba na stěnách i dveřích se opakuje na vyřezávaných dřevěných zlacených hlavicích čtyř sloupů ze zeleného porfyru a jaspisu. Podle pověsti se jedná o sloupy z Neronova chrámu, které do Francie přivezl z Itálie hrabě d’Orsay v roce 1782. Zajímavostí jsou čtvery dvoukřídlé dveře, které pocházejí, také podle legendy, z královského zámku v Marly, který využíval Ludvík XIV. jako místo pro zábavu a odpočinek. Zámek, který byl zbořen na začátku 19. století, se nacházel nad zákrutou Seiny jihozápadně od Paříže necelých deset kilometrů od Versailles.

Na opačné straně zahradního průčelí budovy leží tak zvaný zlatý salon, ve kterém je dnes umístěna pracovna ministra. I zde tvoří hlavní výzdobu zlacené zdobení a také pět velkých zrcadel, které ve své době představovaly neobvyklou a velmi nákladnou položku. Za povšimnutí stojí i strop, který v polovině 19. století vymaloval Hugues Taraval, ve své době velmi oblíbený umělec, který se zasloužil i o malířskou výzdobu Collège de France a Institut de France.

Největší část nevelkého přízemního prostoru zabírá galerie, která propojuje jídelnu a zlatý salon. Hrabě d’Orsay v ní shromažďoval svoji sbírku uměleckých děl, jejichž největší část, asi deset tisíc kusů, byla po Francouzské revoluci zabavena a uložena v Louvru.

Místnosti dominuje mramorový krb s vytesanými a zlacenými dekoracemi. I zde najdeme velká zrcadla a malovaný strop a na rozdíl od ostatních místností i několik velkých obrazů, představujících mytologické scény. Za povšimnutí stojí také původní parketový vzor, vytvořený z téměř deseti různých druhů dřeva.

Přízemí spojuje s prvním patrem schodiště, pokryté mramorem a lemované bronzovým zábradlím. První patro nebylo pro návštěvníky zpřístupněno, ale předpokládán, že jsou tam umístěny další kanceláře.

Stejně tak nebyla zpřístupněná ani zahrada, která je však tak malá a obyčejná, že to vlastně ani nevadilo. Mohli jsme do ní jen nahlédnout z galerie a projít podél ní k bočnímu vchodu, hlídanému mramorovým lvem, kterým jsme se dostali z paláce ven.

A čím se vlastně toto ministerstvo zabývá? Podle informací na stránkách vlády má usnadňovat vztahy mezi výkonnou a legislativní mocí a zajišťovat hladký průběh legislativního procesu mezi oběma komorami parlamentu, a tedy poslaneckou sněmovnou (Assemblée nationale) a Senátem. Sjednocuje stanoviska různých ministerstev a parlamentu v průběhu legislativního procesu a pomáhá vytvářet kalendář pro projednávání návrhů zákonů podle jejich důležitosti a potřebnosti, slouží jako mediátor mezi vládou a parlamentem, zajišťuje přítomnost členů vlády při projednávání zákonů a účastní se jednání největších politických skupin a současně o těchto jednáních informuje vládu.

7. obvod, 69 rue de Varenne

Palác je přístupný pouze ve Dnech evropského dědictví

Neděle je v Paříži dnem, kdy lidé vyrážejí na trh na nákupy. Přes týden je čas sotva na to, koupit večer cestou domů z práce bagetu a něco k večeři, takže ty nejdůležitější nákupy potravin si často schovávají na neděli. Na nedělním trhu nakupují Francouzi nejen suroviny, ze kterých budou vařit nedělní oběd, ale často i u tak zvaných traiteurs, stánků s hotovými pokrmy, rovnou celé menu, které doma jen ohřejí. Ta spousta stánků s hotovými jídly prakticky z celé šíře mezinárodní gastronomie mě tam vždy fascinuje.

Na nedělním trhu začínám většinou svoje pařížské neděle i já. Oproti Francouzkám mám tu výhodu, že tam nepotřebuji nasytit početnou rodinu, takže nakupuji jen drobnosti a většinou jen tak lelkuji, pozoruji ostatní a fotím. Nejčastěji chodím na trh na place de la Bastille – je jedním z největších, nejlépe zásobených a zároveň není předražený. Kromě ovoce, zeleniny a dalších potravin tady nakoupíte i květiny, oblečení nebo obuv, sem tam starožitnosti a bazarové věci a v turistické sezóně i různé suvenýry a cetky. Trh se táhne ve stínu Červencového sloupu z place de la Bastille po celé střední pěší části bulváru Richard Lenoir až hluboko za stanici metra Breguet-Sabin a je rozhodně na co se dívat, co vybírat, ochutnávat a kupovat.

Pokud to máte na Bastille daleko nebo chcete vyzkoušet něco jiného, doporučuji svoje další oblíbené nedělní trhy, a to v 5. obvodu na place Monge, v 6. obvodu na bulváru Raspail mezi ulicemi Rennes a Cherche-Midi, který je vyhlášený jako bio a je sice dost drahý, ale vizuálně moc pěkný, a v 15. obvodu pod nadzemní částí metra kolem stanice La Motte Piquet Grenelle. Pokud budete na východě Paříže, bezkonkurenčně nejlevnější v 19. obvodu je trh na Place des Fêtes, zvlášť po poledni, kdy zde jdou ceny ovoce a zeleniny prudce dolů, nebo ve 20. obvodu na rue des Pyrenées mezi rue de Ménilmontant a rue de l‘ Ermitage. A nebo se rovnou můžete podívat sem na seznam nedělních trhů, protože aspoň jeden se nachází v každém obvodu. Jen si musíte dopoledne pospíšit, protože po 13 hodině už začínají všichni balit.

Fotografie nejsou z letošního léta, ale z července 2016. Byla to ta neděle, kdy se odpoledne hrálo v Paříži finále ve fotbalovém mistrovství Euro 2016, ve kterém se střetla Francie s Portugalskem (aby pak v prodloužení prohrála). Není proto divu, že na trhu bylo dopoledne k mání i trochu neobvyklé zboží, které tam běžně nebývá, a že byly stánky ověšené vlajkami.

Paříž je prošpikovaná street artem a na jejích zdech můžeme často obdivovat díla skutečných umělců. Nemám teď na mysli hloupé čmáranice a tagy, ale díla těch, kteří v umění, a to nejen v tom pouličním, něco znamenají – a současně také vědí, kde budou jejich díla oceněna a kde by se jednalo o obyčejné vandalství.

V roce 2019 se ve čtvrti Marais v podloubí jinak ošklivého brutalistního domu ze šedesátých let minulého století, postaveného po asanaci tak zvaných „nezdravých domovních bloků“, při které vzaly na začátku 20. století za své celé ulice středověkých domů v samém srdci historického centra, objevila pestrá nástěnná malba. Vytvořil ji zde anglický výtvarník Daniel van der Noon. Freska, která pokrývá nejen zdi podloubí, ale i sloupy, které ho vytvářejí, a dokonce i dlažbu a přilehlý chodník, se jmenuje Up side down town a zobrazuje čtvrti některých měst z různých zemí, které jsou – stejně jako samotná čtvrť Marais – spojeny s LGBT komunitou. Ostatně, možná jste si právě v této umělecké a bohémské části města nedaleko od Centre Pompidou sami všimli duhových silničních přechodů, vlaječek na průčelí obchodů a restaurací, nebo deštníků ve všech barvách duhy, zavěšených nad některými kavárnami.

Freska byla vytvořena na základě umělecké soutěže, kterou zorganizovala pařížská radnice v rámci akce, nazvané #embellirparis, neboli „zkrášlit Paříž“.

3. obvod, 95 rue du Temple

Kromě několika dalších budov vybudoval slavný švýcarský architekt v Paříži i svůj vlastní byt, umístěný v posledních dvou patrech nájemního domu, který sám také navrhl. V minulosti bylo trochu obtížné se do bytu podívat a později byl na více než dva roky zavřený kvůli rekonstrukci, ale teď už je volně přístupný (i když jen v některé dny).

Dům, nazvaný Molitor, ve kterém se byt nachází, navrhl Le Corbusier se svým bratrancem Pierrem Jeanneretem v roce 1931. Stavba byla dokončená v roce 1934, kdy se Le Corbusier se svojí ženou Yvonne Gallis do bytu nastěhoval a žil v něm až do své smrti v roce 1965.

Byt je orientován na východ a západ a je – i díky svému umístění v sedmém a osmém patře – zaplavený světlem. Nechybí v něm nic, čím se Le Corbusier proslavil – minimalismus v architektonickém návrhu i zařízení, pásová okna, volný plán a střešní terasa, holý beton, ocel, doteky jasných barev, hovězí kůže a také jím navržená křesla a židle z oceli a kůže nebo také thonetky č. 209, přezdívané Le Corbusier, které často ve svých návrzích používal.

Obývací prostory, které zahrnují společenskou místnost, jídelnu a posezení s krbem, jsou propojeny s ateliérem, ve kterém slavný architekt pracoval. Oddělená je jen ložnice, koupelna a kuchyň. Prosklená posuvná stěna vytváří pocit, že i malá terasa, která lemuje místnost po celé šíři, je součástí interiéru. V průchozí části z ateliéru do obytného prostoru je umístěno typické točité schodiště, které vede na střešní terasu.

Střešní terasa. Dlouho z ní musel být krásný výhled. To už dnes ovšem neplatí, protože ve výhledu stojí dva obří stadiony. Přímo naproti ve stejné ulici je to stadion Stade Jean Bouin, který má lehce zvlněné okraje a plášť z kovové krajky. Ten druhý, méně ladný, na který je z terasy výhled přes sousední střechy, je slavný Parc des Princes, na kterém hraje neméně slavný klub Paris Saint Germain. Na pravé dolní fotografii jsou to ty dračí zuby úplně vlevo.

Ložnice s vyvýšenou postelí

Kuchyň má všechny typické prvky, které jsou k vidění i v jiných Le Corbusierových návrzích. Skříňky v kombinaci dřeva a kovu se zasouvacími dvířky, dva velké dřezy, integrovaný shoz odpadu a výtah na dopravu jídel mezi patry.

Koupelna s ladnými křivkami přepážky mezi jednotlivými částmi

Ateliér

Parcela, na které dům stojí, je poměrně úzká a málo hluboká. To se odrazilo nejen na velikosti všech bytů (které jsou dodnes běžně obývané ostatními nájemníky), ale také na velikosti schodiště a chodeb (lépe řečeno prosklených pavlačí), ze kterých se do jednotlivých bytů vstupuje. Pokud se po schodišti vydáte pěšky, uvidíte, že je dům i jeho malý dvůr dost zanedbaný (rekonstrukce se týkala zřejmě jen Le Corbusierova bytu). Možná ale právě proto jsou i na chodbách zachovány všechny původní prvky, jako dvířka k měřičům energií, osvětlení nebo vypínače.

Průčelí domu je v podstatě téměř celé prosklené, ať už jde o pásová okna nebo stěny ze skleněných cihel. Díky tomu bude asi i v bytech v nižších podlažích dost světla, přestože doslova jen pár metrů naproti se tyčí stadión. To, co vidíte v horní části vstupních dveří a v oknech prvního patra na levé dolní fotografii, je odraz jeho kovového pláště.

Jak se tam dostat: metro linka 10 Porte d’Auteuil nebo linka 9 Michel-Ange Molitor

Appartement Le Corbusier, 16. obvod, 24 rue Nungesser et Coli

Vstupné 10 eur.
Otevřeno obvykle ve čtvrtek a v pátek od 13,30 hod do 18 hod a v sobotu od 10 do 13 hod a od 13,30 do 18 hod. Ne vždy to ale platí, proto doporučuji předem si to ověřit na stránkách Nadace Le Corbusier, stejně jako eventuální nutnost rezervace předem (prozatím to není nutné, ale v dnešní době není nic jisté).

Když jsem do knížky Paříž pro pokročilé psala kapitolu o pravoslavné Paříži, věděla jsem, že některé malé kostelíky mi unikly, přestože jsem o jejich existenci věděla. Většinou jsou však schované někde ve vnitrobloku a často je k nim obtížný přístup. Jedním z těch, které se mi tehdy ještě nepodařilo vidět, byl i malý kostelík s dlouhým názvem Église de Tous les Saints de la Terre Russe v blízkosti Porte de Saint-Cloud na samé hranici Paříže. Najdeme ho v uličce za stále zavřenou bránou a zvenčí je téměř neviditelný. No schválně, řekli byste, že toto je vstup do kostela?

Ano, když se člověk podívá s odstupem z protějšího chodníku, tak ten malý nachýlený křížek uvidí, ale jinak nás nic na kostel neupozorní. V poslední době navíc zmizel i list papíru, který visíval na dveřích domu, a který informoval, že v sobotu v 18 hodin a v neděli v 10 hodin je zde možné navštívit mši. Znamená to, že se zde už bohoslužby nekonají? Tak dlouho jsem se chystala, že se na interiér kostela jednou zajdu podívat, až to vypadá, že je snad trvale zavřený.

Konec konců, obtížné je už jen to, vůbec se dostat ke vstupu do kostela. Kovová brána i malá branka se otvírají jen po zadání kódu a v minulosti se mi nikdy nepodařilo narazit na někoho, kdo by zrovna vycházel nebo vcházel a pustil mě dovnitř. Až letos v létě jsem měla štěstí.

Vlastně je to jen takový maličký přílepek k vedlejšímu domu, ve kterém sídlí patriarcha. Dovnitř se nedostaneme, ani na internetu nejsou, kromě jedné fotografie ve velikosti poštovní známky, skoro žádné informace, proto se raději rozhlédneme kolem. Ta věčně zavřená brána totiž chrání obyvatele několika okolních úzkých pěších uliček. Je to jedno z těch dobře chráněných tajných míst, které se ještě dodnes dají v Paříži najít.

Celý komplex se nazývá Villa Mulhouse a tvoří ho uličky Villa Dietz-Monin, Villa Cheysson a Villa Émile-Meyer. Je složený ze čtyř stovek nízkých domečků s malými zahrádkami, který byl postaven podle anglického vzoru jako dělnická kolonie a pojmenován podle alsaského města Mulhouse, kde se stavitel inspiroval podobnými dělnickými enklávami. Výstavba byla zahájena v roce 1882, kdy tady, daleko od centra Paříže, ještě neexistovaly drahé bytové domy a vily jako dnes, ale spíš drobné průmyslové podniky. Právě kolem nich rostla podobná výstavba pro dělníky.

Každá z uliček má ještě další východ do některé z okolních ulic. Upřímně řečeno, asi nestojí za to, jezdit až na konec Paříže pro nejistý výsledek, jestli se náhodou některá z bran otevře, ale pokud byste byli blízko, určitě to zkuste. Kromě tohoto tajného a tajemného místa je ve stejné ulici hned v protějším vnitrobloku k vidění polský kostel svaté Geneviève, stále otevřený a vítající návštěvníky, a na konci ulice i malý místní hřbitov, otevřený už na konci 18. století, kde je asi nejznámějším pohřbeným hudební skladatel Charles Gounod.

Jak se tam dostat: Metro 9 Exelmans nebo Porte de Saint Cloud

16. obvod, 19 rue Claude Lorrain

Původně jsem chtěla dnešní příspěvek nazvat Tvrdohlavá Marie – stejně, jako se jmenoval životopis Marie Sklodowské, který jsme četli v dětství (už si nepamatuji, jestli to byla povinná četba, nebo jestli jsem na knihu narazila náhodou). Je to také jedna z mála knížek z dětství, kterou si tak jasně pamatuji, protože ve mně vyvolala pocit, že když člověk chce a snaží se, tak dosáhne všeho, čeho chce, a dokonce při tom může žít v Paříži (mluvím teď o době hluboké totality, kdy pro nás byla taková věc nejen výjimečná, ale dokonce i zcela nepředstavitelná).

Marie Curie Sklodowská mě fascinovala i později tím, jak prorazila v oboru, který byl v její době téměř výhradně vyhrazen mužům. Můj obdiv k ní byl také důvodem, proč jsem se před časem vydala do muzea, které leží v areálu Institutu biochemie a fyzikální chemie pařížské univerzity, nazývaného prostě Campus Pierre et Marie Curie. Mezi vysokými budovami zde stojí nízký cihlový domek, který má nad vchodem vytesaný nápis Institut rádia – Pavilon Curie.

Vstup do muzea s portréty celé rozvětvené vědecké rodiny Curie-Joliot. O portrétech se zmíním ještě později.

Právě v této laboratoři působila Marie Curie od roku 1914 až do své smrti v roce 1934. Zemřela na rakovinu krve, vyvolanou působením radioaktivity. Nemocí trpěla už od roku 1920 a byla také první, kdo vyslovil podezření, že by její nemoc mohla být vyvolaná novým prvkem, který zkoumala.

Laboratoř i pracovna jsou uchovávány ve stavu, jaký zde byl na konci 50. let, kdy zde pracovala dcera Marie a Pierra Curieových Irène se svým manželem Frédéricem Joliotem. Mnoho vystavených předmětů údajně patřilo právě jim. Někde jsem četla, že všechny předměty, které Marie Curie a její manžel používali ve své laboratoři a pracovně, jsou uloženy v Národní knihovně v olověných bednách a nemohou být používány, protože vyzařují škodlivé záření, a její knihy a zápisky mohou být zkoumány jen v ochranných oblecích. Totéž prý platí i o Mariině těle, které je natolik radioaktivní, že je její rakev vyložena dva a půl centimetru silným plátem olova.

K pavilonu Curie patří i malá zahrada, kde najdeme sochu, zobrazující Marii a jejího manžela Pierra.

Pokud byste hledali hrob slavných manželů, najdete ho v nedalekém Panthéonu. Marie Curie Sklodowská byla první ženou, jejíž ostatky sem byly přeneseny, a to v roce 1995.

Muzeum najdete v areálu university snadno podle portrétu Marie Curie na fasádě. V celém campusu jsou kromě rodiny Curie-Joliot zobrazeni i další vědci, kteří zde působili. Portréty jsou dílem street artisty, který tvoří pod přezdívkou C215 a který je vytvořil tady i v jiných univerzitních a vědeckých prostorách v Paříži a jejim okolí na objednávku.

Paříž 5. obvod, 11 rue Pierre et Marie Curie

Otevřeno v pondělí až sobotu od 13 do 17 hod. Vstup zdarma.

Vstup hlavním vchodem do universitního campusu, v sobotu vstup na adrese 1 rue Pierre et Marie Curie.