Farní kostel Saint-Jean-de-Gros-Caillou, sloužící protestantské luteránské církvi, leží uprostřed malého parčíku nedaleko Invalidovny. Neogotická podoba drobné jednolodní stavby s vysokou štíhlou věží napovídá, že pochází ze samého začátku 20. století (byl skutečně dokončen v roce 1911).
Kostel vznikl místo protestantské kaple, která se nacházela v nedaleké rue Amélie, na pozemku, který luteránům pro tento účel odkázal Denys Bühler, německý krajinářský architekt, působící v Paříži. Možná právě proto je dnes kostel obklopený malebným parčíkem, ve kterém najdeme několik starých cenných stromů, včetně letité sekvoje. Parčík, který nese Bühlerovo jméno, se z ulice otvírá roztomilým domem s červeným hrázděním, obklopeným květinami. Návštěva tohoto místa stojí za to už jen kvůli němu.
Za kostelem
Skleníky za kostelem jsou dnes zanedbané a prázdné a nezbývá, než doufat, že i ony jednou přispějí ke kráse parku.
Kostel není běžně otevřený a v souladu s protestantským kultem je zpřístupněn jen pro obřad svaté Večeře Páně (eucharistie) každý první čtvrtek v měsíci mezi 19 a 20 hodinou a každou neděli v 10.30 hodin.
Park je otevřen denně do 17 hod.
Église lutherienne Saint-Jean-de-Gros-Caillou
7. obvod, 144 rue de Grenelle
Jak se tam dostat: metro 8, stanice La Tour Maubourg
O nemocnici svatého Ludvíka, kde se toto zvláštní muzeum nachází, jsem psala už před víc než deseti lety TADY. Shrnuji tam celou její historii od založení do dnešních (respektive tehdejších) dnů, a to včetně zmínky o muzeu, do kterého se mi tehdy nepodařilo dostat, protože je vyhrazeno jen pro zdravotníky (ale vlastně jsem to tehdy ani nezkoušela a vzdala jsem to rovnou). Přestože chodím kolem nemocnice poměrně často, až nedávno mě napadlo, co kdybych si konečně zkusila muzeum prohlédnout. No a vyšlo to.
Nemocniční zahrada
Už v tom starém článku se zmiňuji o tom, že nemocnici založil král Jindřich IV. na samém začátku 17. století. Není proto divu, že její staré jádro připomíná jedno z nejkrásnějších pařížských královských náměstí – place des Vosges. Budovy jsou dnes kulturní památkou a park je skutečnou oázou, na jejíž klid a stinné kouty ovšem navazuje areál nové moderní části nemocnice.
Muzeum dermatologických odlitků bylo otevřeno v roce 1889 při příležitosti prvního dermatologického kongresu, organizovaného v rámci Světové výstavy v Paříži. Kongres se konal v nemocnici svatého Ludvíka díky jejímu dlouholetému zaměření právě na obor dermatologie, který zde založil a rozvíjel už od roku 1801 doktor Jean Louis Alibert, který byl nejen jedním z královských lékařů, ale hlavně zakladatelem a propagátorem moderní dermatologie. Exponáty muzea byly postupně vytvářeny a modelovány od roku 1867 z voskových odlitků skutečných lidí s jejich kožními problémy a nemocemi. Za to, že jsou jako živé, vděčí muzeum umělci Julesovi Barettovi, který se předtím živil výrobou umělého ovoce, a který za necelých dvacet let práce pro muzeum vyrobil přes 2500 odlitků, to znamená polovinu dnešních exponátů. Po jeho smrti byla sbírka dále doplňována jeho následníky a to až do roku 1958.
Schodiště budovy muzea s bystami zakladatelů
Hlavní sál muzea. Sbírky jsou rozčleněny podle druhů kožních nemocí, od obyčejných vyrážek a kopřivek, až po kožní nádory a jiné choroby, přičemž velká část je věnována syfilisu. Podrobná prohlídka chce docela silný žaludek.
Součástí muzea je i knihovna, otevřená v roce 1887 s prvními dvěma tisíci svazků. Kromě nich jsou její součástí i kresby a litografie s tématem různých dermatóz.
No a protože jsme v Nemocnici svatého Ludvíka, nesmí zde chybět ani socha tohoto slavného francouzského krále, jinak Ludvíka IX., svatořečeného v roce 1298 jen necelých třicet let po jeho smrti.
Musée des moulages, 10. obvod, Hôpital Saint-Louis, u brány 14 – šedý sektor
Vstup přes moderní část nemocnice buď z rue Vellefaux nebo z rue de la Grange aux Belles (podle mapy je sice nejblíž brána z rue Bichat, ale tam nechoďte, je už roky zavřená).
Otevřeno pondělí až pátek od 9 do 16,30 hod
Vstupné 7 eur, vstupenku je nutno koupit v moderní hlavní budově (centrálním příjmu) u pokladny po levé straně (v muzeu ji koupit nelze). Návštěva je sice možná pouze po předchozí rezervaci mailem nebo telefonicky (kterou jsem neměla, ale udělala jsem to tak, že jsem se nejdříve šla do muzea domluvit a potom teprve pro vstupenku. Nebyl s tím problém, byla jsem tam stejně úplně sama. Když se mě ptali, jestli jsem odborník, po pravdě jsem řekla, že ne, ale že mě to zajímá z historického hlediska).
Pařížské okolí mě pořád znovu a znovu překvapuje tím, že tam téměř neexistuje místo, které by nemělo svůj půvab a historické zajímavosti. Občas ovšem objevím perlu, která předčí všechna očekávání. Přesně to byl případ Senlis, městečka, ležícího asi čtyřicet kilometrů severně od Paříže.
Přestože první zmínka o Senlis pochází až ze začátku 9. století, prokazatelně existovalo již dříve a bylo pravděpodobně založeno už Římany. Jeho dnešní název pochází od jednoho z prvních vládců, hraběte ze Senlis, i když se později dostalo jako královské město do vlastnictví královského rodu Kapetovců. Ti se také zasloužili o stavbu první katedrály v Senlis a o počátek prudkého rozvoje města, ke kterému došlo v průběhu 11. a 12. století. Tehdy zde byl vybudován nejen královský hrad a katedrála Panny Marie ze Senlis, spravovaná diocézí, jejíž biskupové hráli velkou roli v církevním životě země, ale i další tři velké další chrámy, tři významná opatství a komenda řádu Johanitů (Maltézských rytířů). V následujících stoletích město dále bohatlo a nabývalo významu jak z hlediska královského, tak i náboženského a obchodního. Od 17. století však začal pozvolný úpadek jeho vlivu. Přispěly k tomu náboženské války mezi katolíky a protestanty, morové epidemie, omezení obchodních cest a nakonec i Francouzská revoluce. Přesto zde zůstalo zachováno velké množství památek, stejně jako středověká struktura historického jádra.
Katedrála Panny Marie ze Senlis
Katedrála Panny Marie ze Senlis je i v tom velkém množství francouzských gotických katedrál jednou z nejkrásnějších. Byla postavena mezi lety 1153 a 1191 a v následujících staletích byla několikrát přestavována a rozšiřována (např. o kapitulní síň na konci 14. století). Částečně ji zničil požár, způsobený bleskem v roce 1504, ale už v roce 1515 byla znovu zaklenuta, dostala nové vitráže a nové boční průčelí. Při Francouzské revoluci nebyla nijak zvlášť poničena, s výjimkou zničeného mobiliáře a poškozených soch svatých na průčelí (jejich usekané hlavy byly nahrazeny až v polovině 19. století).
V srpnu 1429 se v Senlis zastavila Johanka z Arku poté, co na nedaleké planině porazila v bitvě vévodu z Bedfordu. Pamětní deska byla v katedrále umístěna při příležitosti pětistého výročí této události.
Katedrála sousedí těsně s bývalým královským hradem, ze kterého dnes zůstaly jen ruiny. Stavbu hradu zahájil král Hugo Kapet kolem roku 987, ale v průběhu dalších století došlo mnohokrát k přestavbám a dostavbám. Z bohatého a mocného královského sídla, obehnaného mohutnými hradbami, které se skládalo z několika paláců, kaple a převorství sv. Maurice, dnes stojí jen několik obvodových zdí a budova kláštera, která byla přestavěna na obecní slavnostní síň. Kaple i další části kláštera, včetně křížové chodby, byly zbořeny v době Francouzské revoluce.
Celý areál bývalého hradu a převorství je dnes obklopen parkem a je volně přístupný (kromě úterý).
Středověké uličky města mají tolik malebných zákoutí, že člověk neví, kam se podívat a co projít dřív.
Kostel sv. Petra pochází z poloviny 11. století. Po Francouzské revoluci byl odsvěcen a ke svému původnímu určení už se nikdy nevrátil. Sloužil k různým účelům, například i jako veřejná tržnice. Mezi lety 2007 a 2017 byl zrestaurován a dnes slouží městské knihovně.
Když přijedete do města autobusem, bude to pravděpodobně první památka, kterou uvidíte, protože leží těsně u bývalých a dnes zbořených hradeb, za kterými se nachází bývalé nádraží, dnes sloužící jako autobusové. Železniční trať zde byla totiž zrušena a z kolejiště se stala cyklistická a pěší promenáda.
Bývalé nádraží, před kterým dnes zastavují jen autobusy
Památek je v Senlis ještě mnohem víc, než jsem zde mohla ukázat. Nestihla jsem totiž ani zdaleka všechno, co je tam k vidění (například opatství sv. Vincenta a jeho okolí prý určitě také stojí za to). Znamená to, že se tam budu muset znovu vrátit. Ty křivolaké uličky s kamennými domy, porostlými popínavými keři, dlouhé kamenné zdi, za kterými člověk jen tuší staré paláce, barevné výklady malých obchůdků, klenuté oblouky městských bran a náměstí s fontánami si to určitě zaslouží.
Jak se tam dostat:
RER B do stanice Aéroport CDG 1 (Terminals 1 et 3), potom z autobusového nádraží Roissy Pôle vlevo u východu z haly autobusem č. 40.
Jedním z hitů podzimní pařížské výstavní sezóny je obsáhlá výstava americké fotografky Vivian Maier. Hitem je nejen kvůli kvalitě vystavovaných fotografií, ale také pro příběh, který sebou toto dílo nese.
Vlastní autoportrét Vivian Maier
Vivian Maier, narozená v roce 1926 v New Yorku francouzské matce a rakouskému otci, prožila velmi skromný život v cizích rodinách jako chůva dětí. Vystřídala tak několik rodin a poté, co na sklonku života onemocněla, se o ni postarali sourozenci Gensburgovi, děti z první rodiny, kde pracovala. Zemřela v léčebně v roce 2009. Její okolí nikdy netušilo, že jejím velkým zájmem byla fotografie, především ta pouliční, kdy na svých procházkách s dětmi fotografovala lidi na ulici, pouliční scény a události. Nikdy by na to nikdo ani nepřišel, nebýt mladého realitního makléře Johna Maloofa, který v roce 2007 koupil v dražbě několik beden s negativy, zapomenutých ve veřejném skladišti a prodávaných, protože nikdo nezaplatil úschovné. Doufal, že v nich najde fotografie pro svoji knihu o místní historii. Bedny otevřel až v roce 2009 a objevil v nich, kromě fotografií, které ho nadchly, i jméno Vivian Maier. Když podle jména začal hledat na internetu, objevil úmrtní oznámení, zveřejněné sourozenci Gensburgovými, se kterými se spojil. Začal tak i díky nim postupně objevovat a rekonstruoval život a práci výjimečné fotografky, jejíž dílo zveřejnil a představil světu.
První a hned velmi úspěšnou výstavu uspořádal John Maloof v Chicagu v roce 2011 pod názvem Hledání Vivian Maier. Pod stejným názvem spoluprodukoval v roce 2013 i dokumentární film. Fotografie z ulic amerických i evropských měst nadchly celý fotografický svět. Odborná veřejnost o jejím díle mluví v superlativech, diváci poznávají na fotkách běžný život amerických měst a mnoho fotografů z celého světa se jejím stylem inspirovalo nebo ho dokonce s větším či menším úspěchem napodobuje a kopíruje.
V současné době pořádá pařížské Musée du Luxembourg velkou retrospektivu děl Vivian Maier. Výstava mapuje celé životní dílo této atypické fotografky, považované dnes za jednu z největších autorek 20. století. Fotografie jsou zde rozděleny do několika částí, počínaje jejími četnými autoportréty, přes fotografie měst a městské krajiny, pouliční portréty a street fotografii. Můžeme zde vidět i filmy, které natáčela na 8mm kameru, nebo si poslechnout audio záznamy jejích hovorů s dětmi, které hlídala. Kromě toho jsou zde poprvé k vidění i doposud nezveřejněné fotografie, které sama nechala vyvolat v laboratoři a které jsou v některých případech, kdy se podařilo dohledat negativ, konfrontovány se stejnými fotografiemi, znovu odborně upravenými. Divák tak má kompletní přehled o celém díle této zvláštní a mimořádné osobnosti světové fotografie.
Musée du Luxembourg
Výstava trvá až do 16. ledna 2022 a pokud se chystáte do Paříže na Vánoce nebo na Silvestra (a pokud to dovolí covid), zastavte se i v Musée du Luxembourg. Rezervace předem sice není povinná, ale silně doporučovaná (jinak vás čeká dlouhá fronta) a můžete si ji udělat na stránkách muzea, samozřejmostí je covid pass.
Pokud se do Paříže nedostanete, můžete si výstavu alespoň virtuálně prohlédnout s kurátorkou tady.
Tip 1: Film Hledání Vivian Maier byl uvedený i v našich kinech. Ještě nedávno byl ke zhlédnutí i ke stažení na filmových stránkách aerovod.cz. Teď už tam sice k dispozici není, ale zůstal tam aspoň trailer se zajímavými záběry, rozhovory i fotografiemi, který celý příběh shrnuje.
Tip 2: Pokud byste měli čas v Paříži v okolí Centre Pompidou, knihkupectví kulturního centra má několik tlustých knih s fotografiemi Vivian Maier. Nikomu nevadí, když si je tam přijdete prohlédnout (jsou konec konců už hodně osahané).
Tip 3: Pokud byste si chtěli pořídit vlastní knihu, dají se bez problému sehnat i u nás.
Musée du Luxembourg, 6. obvod, 19 rue de Vaugirard
Otevřeno denně kromě 25. prosince od 10.30 do 19 hod
Vstupné 13 eur, do 25 let 9 eur, do 16 let zdarma. Pondělí až pátek po 16 hod dvě vstupenky za cenu jedné.
Na jednom z nejkrásnějších a také nejmenších pařížských náměstí najdeme ateliéry, které mnozí z vás znají i z literatury. V Bateau-Lavoir se doslova psaly dějiny světového výtvarného umění první poloviny 20. století. Ještě před koncem 19. století zde nějakou dobu pracoval Auguste Renoir, který bydlel nedaleko odtud, ale svůj zlatý věk ateliéry zažily až poté, co do Paříže v roce 1904 přijel Pablo Picasso, který si zde, v dřevěném baráku, přestavěném ze staré fabriky na umělecké dílny, našel svůj první ateliér (a docházel sem i dlouho potom, co se odstěhoval na lepší adresu). Picasso kolem sebe shromáždil skupinu tehdy neznámých a chudých umělců, často přistěhovalců, kteří v Paříži hledali slávu. Kromě jiných tady žili a pracovali v různých obdobích také Paul Gauguin, Celník Rousseau, Juan Gris, Constantin Brancusi, Amedeo Modigliani, Kees van Dongen, Max Jacob, Henri Matisse, Maurice Utrillo, Fernand Léger, Georges Braque, Raoul Dufy nebo André Derain, ale docházeli sem i spisovatelé jako Guillaume Apollinaire nebo Jean Cocteau a také obchodníci s uměním nebo divadelníci.
Podrobnou historii ateliéru jsem už popsala ve svém dřívějším příspěvku, kde sice ještě chybí některé fotografie, které se zatím nepodařilo zrekonstruovat po převodu blogu (omlouvám se, není to tak jednoduché, jak se zdálo), ale texty jsou kompletní.
Place Émile Goudeau a na pozadí čelní zeď ateliérů s hlavním vchodem. Směrem k náměstí jde sice jen o nízkou přízemní budovu, ateliéry však měly a mají několik podlaží – stavba je ve svahu, takže se z ulice vchází do nejvyššího patra a směrem do dvora se sestupuje po schodech dolů.
Přestože ateliéry stojí stále na stejném místě jako za Picassova života, už dávno nejsou stejné jako kdysi. Původní dřevěná budova téměř kompletně vyhořela v roce 1970 a i když byly ateliéry díky tomu, že už předtím byly zapsány na seznam historických památek, postaveny o pět let později znovu v původním rozsahu a slouží dál stejnému účelu jako dřív, není to totéž.
Bateau-Lavoir kolem roku 1910. Crédit Roger-Violet.
Kolem roku 1947. Foto René Giton. Bibliothèque historique de la Ville de Paris.
Zadní (spodní) část ateliérů v roce 1960 a tedy ještě před požárem
Požár v roce 1970. Crédit Roger-Violet.
Dlouhé roky jsem se toužila podívat dovnitř. Kdykoliv jsem měla příležitost, nakukovala jsem nejen pootevřenými dveřmi, ale také na zadní část budovy přes dvůr v rue Garreau. Když jsem se pak do Bateau-Lavoir konečně podívala, bylo to svým způsobem zklamání. Romantika chudých umělců, vyčtená z románů a životopisů, je i s géniem loci v nové budově dávno pryč.
Schody, vedoucí od vstupu z ulice na dvorek o patro níž
Dvůr odděluje přední budovu od zadního traktu. Pozůstatek starého Bateau-Lavoir vidíme úplně vlevo nahoře vzadu, v jediné části, která přežila požár a která vede do rue d’Orchampt.
Jedním z umělců, který získal ateliér v novém Bateau-Lavoir, byl maďarský malíř Endré Roszda. Přestože zemřel v roce 1999, jeho přátelé udržují formou nadace jeho ateliér v původním stavu, s původním zařízením a vybavením. A právě oni letos umožnili jeho prohlídku v rámci Dnů evropského dědictví.
Endré Roszda se narodil v Maďarsku v roce 1913, kde nejen vystudoval, ale také s úspěchem pracoval. V roce 1938 přišel do Paříže, kde se v uměleckém prostředí seznámil se studentkou Françoise Gilot, kterou učil kreslit. Françoise v roce 1942 začala žít s Picassem (a později se stala matkou jeho dvou dětí, Palomy a Clauda) a díky tomu se s tehdy už známým umělcem seznámil i Roszda (jeho přátelé vyprávěli, že Roszda až do své smrti říkal: „Na světě existují jen dva velcí umělci, Picasso a já“.)
Endré Roszda v roce 1979 získal ateliér v nově dostavěné replice Bateau-Lavoir – a shodou okolností se tento ateliér nachází právě na místě, kde předtím stál ten Picassův. Kruh se tak uzavřel a návštěvník může do Roszdova ateliéru vejít s pocitem, že vstupuje na místo, kde tak trochu žije Picassův duch.
V rámci přednášky, kterou pro nás připravili, jsme viděli i plánek původních ateliérů. Vlevo dole byl ten Picassův, přes který je červeně zakreslený dnešní Roszdův ateliér. Z plánku je vidět, jak byl Picassův ateliér maličký – byl o polovinu menší, než je ten dnešní, a ten, jak sami vidíte nahoře, taky žádným velkým prostorem neoplývá.
Jedno z Roszdových děl u okna, které vede na zadní dvorek, který můžeme vidět v původním stavu na horní archivní fotografii zadního traktu. Stromy a plot na konci dvorku oddělují Bateau-Lavoir od parku v rue Burq, ze kterého je zadní část ateliéru také trochu vidět.
Kromě hlavní budovy patří k Bateau-Lavoir i dům napravo od hlavního vchodu, do kterého se vchází přes malý dvoreček starými modrými dveřmi. Dům leží na rohu rue d’Orchampt, kde k němu přiléhají další dva ateliéry. Tato část byla uchráněná od požáru a je tedy původní.
Le Bateau-Lavoir, 18. obvod, 13bis place Émile Goudeau
Přestože jsou oba majitelé restaurace, kterou vám chci dnes ukázat, čistokrevní Francouzi, koncept restaurace je výhradně italský. Vlastně to není tak úplně restaurace v pravém slova smyslu, sami majitelé tomu říkají food market, protože zde najdete na ohromném prostoru osm velkých stánků s různým zaměřením – od pizzerie, kafeterie nebo trattorie, přes burgrárnu a bar až po „biergarten“. To vše je propojeno do hipsterského, ale velmi příjemného a pohodového místa, plného zeleně, vintage nábytku, barevných světýlek a perských koberců, kde si se zakoupeným jídlem můžete najít sami místo, které se vám líbí.
Restaurace je umístěná v bývalé železniční hale Freyssinet, postavené ve 20. letech minulého století, která patřila k nedalekému Slavkovskému nádraží (Gare d’Austerlitz). Sídlila v něm nákladní kurýrní služba, tzv. cargo, a byly v ní umístěny nejen kanceláře, ale také pět nákladních kolejí, na které přímo vjížděly vlaky k nakládce. Celá hala je dlouhá 310 metrů a široká 72 metrů a ve svém nejvyšším bodě je vysoká 25 metrů. Pro původní účel dosloužila v roce 2006, kdy ji nádražáci opustili a ponechali svému osudu. To se okamžitě podepsalo na jejím stavu, takže postupně degradovala až k totálnímu vybydlení. V roce 2014 bylo rozhodnuto, že bude pod názvem Station F přebudována na centrum nových a inovativních podnikatelských koncepcí, založených na vyspělých technologiích. Základní kámen vytvořený v souladu s novou koncepcí na 3D tiskárně, položil tehdejší francouzský prezident François Hollande. Station F začala fungovat v roce 2017 a stala se největším světovým campusem nových technologií, který pod sebou dnes sdružuje více než tisíc start-upů. V květnu 2018 zde byla s okamžitým velkým úspěchem otevřena restaurace La Felicità a o něco později na opačné straně haly i kavárna Anticafé.
La Felicità v hale zaujímá 3500 m2 a dalších 1000 m2 venkovní terasy. Patří pod restaurační skupinu Big Mamma Group, která je v posledních letech se svými restauracemi hitem francouzské gastronomie. Kromě Felicity jí v Paříži patří dalších osm podniků, na které se stojí fronta (můj tip pro vás je Pink Mamma pod Montmartrem). Další restaurace najdete v Bordeaux, Lyonu a Lille, tři jsou v Londýně a dvě v Madridu. I když jsou majitelé Francouzi, zaměstnávají výhradně italské kuchaře a číšníky. Jejich věkový průměr je prý 24 let a pocházejí nejčastěji z italského jihu. V jedné z jejich poboček mi servírka, která sem přijela za prací z Kalábrie, vyprávěla, že z peněz, které vydělá v Paříži, žije v Itálii celá její rodina, protože u nich na jihu není žádná práce.
Dva železniční vagóny, které stojí uprostřed restaurace, jsou samozřejmě připomínkou minulého využití haly
Restauraci najdete v nově postavené moderní čtvrti za knihovnou Françoise Mitterranda. Čtvrť vznikla – a stále ještě vzniká – na překrytém kolejišti, vedoucím ke Slavkovskému nádraží, a na přilehlých bývalých drážních pozemcích, kde byly veškeré původní industriální budovy srovnány se zemí, až na některé výjimky, kdy se budova mezitím stala památkou – jako jsou bývalé mlýny, ve kterých dnes sídlí část pařížské univerzity, nebo staré ledárny, ze kterých se staly ateliéry umělců. Hala Freyssinet je další takovou výjimkou.
Station F – La Felicità, Halle Freyssinet, 13. obvod, 5 Parv. Alain Touring
Palác, na který se podíváme dnes, je sídlem ministerstva, o jehož existenci jsem, přiznám se, neměla až do letošních zářijových Dnů evropského dědictví ani tušení. Jde o Ministerstvo pro vztahy s parlamentem a pro občanskou participaci.
Průčelí paláce se vstupním pavilonem, přistavěným kolem roku 1840 architektem Viscontim
O co záhadnější je pro mě samotné ministerstvo a konkrétní náplň jeho práce, o to zajímavější bylo jeho sídlo. Jde o menší roztomilý palác v rue de Varenne, který je jedním z nejstarších v této noblesní čtvrti. Byl postaven v roce 1708 pro komtesu z Clermont-Lodève, ale v roce 1768 ho odkoupil hrabě d’Orsay, který zde nechal provést dvě přestavby, z nichž vyplynula současná dispozice. V následujících téměř dvou staletích palác vystřídal celou řadu majitelů z řad vysoké francouzské šlechty. Poslednímu majiteli, kterým byl rod Costa de Beauregard, byl v roce 1944 sice státem zabaven, ale tento akt byl o tři roky později upraven oficiální koupí. Od té doby slouží budova státu, který ho v průběhu let používal pro různé služby, spojené se svým chodem.
Interiér vstupního pavilónu a dole detail jeho oválného skleněného stropu
Dnešní vzhled budovy pochází z první poloviny 19. století, kdy jeho významnou přestavbu řídil tehdy slavný architekt Louis Visconti (budoucí tvůrce Napoleonovy hrobky v nedaleké Invalidovně). Ten navrhl především zvýšení budovy o jedno patro, přístavbu vstupní předsíně s proskleným stropem a polokruhovým peristylem se čtyřmi sloupy a dostavbu čtyř nízkých pavilonů, které lemují čestný dvůr.
Ze vstupního pavilónu přijdeme do jídelny s ohromným křišťálovým lustrem a bufetem z červeného mramoru. Bohatá zlacená výzdoba na stěnách i dveřích se opakuje na vyřezávaných dřevěných zlacených hlavicích čtyř sloupů ze zeleného porfyru a jaspisu. Podle pověsti se jedná o sloupy z Neronova chrámu, které do Francie přivezl z Itálie hrabě d’Orsay v roce 1782. Zajímavostí jsou čtvery dvoukřídlé dveře, které pocházejí, také podle legendy, z královského zámku v Marly, který využíval Ludvík XIV. jako místo pro zábavu a odpočinek. Zámek, který byl zbořen na začátku 19. století, se nacházel nad zákrutou Seiny jihozápadně od Paříže necelých deset kilometrů od Versailles.
Na opačné straně zahradního průčelí budovy leží tak zvaný zlatý salon, ve kterém je dnes umístěna pracovna ministra. I zde tvoří hlavní výzdobu zlacené zdobení a také pět velkých zrcadel, které ve své době představovaly neobvyklou a velmi nákladnou položku. Za povšimnutí stojí i strop, který v polovině 19. století vymaloval Hugues Taraval, ve své době velmi oblíbený umělec, který se zasloužil i o malířskou výzdobu Collège de France a Institut de France.
Stropní malba představuje Apoteózu Psyché
Největší část nevelkého přízemního prostoru zabírá galerie, která propojuje jídelnu a zlatý salon. Hrabě d’Orsay v ní shromažďoval svoji sbírku uměleckých děl, jejichž největší část, asi deset tisíc kusů, byla po Francouzské revoluci zabavena a uložena v Louvru.
Místnosti dominuje mramorový krb s vytesanými a zlacenými dekoracemi. I zde najdeme velká zrcadla a malovaný strop a na rozdíl od ostatních místností i několik velkých obrazů, představujících mytologické scény. Za povšimnutí stojí také původní parketový vzor, vytvořený z téměř deseti různých druhů dřeva.
Přízemí spojuje s prvním patrem schodiště, pokryté mramorem a lemované bronzovým zábradlím. První patro nebylo pro návštěvníky zpřístupněno, ale předpokládán, že jsou tam umístěny další kanceláře.
Stejně tak nebyla zpřístupněná ani zahrada, která je však tak malá a obyčejná, že to vlastně ani nevadilo. Mohli jsme do ní jen nahlédnout z galerie a projít podél ní k bočnímu vchodu, hlídanému mramorovým lvem, kterým jsme se dostali z paláce ven.
A čím se vlastně toto ministerstvo zabývá? Podle informací na stránkách vlády má usnadňovat vztahy mezi výkonnou a legislativní mocí a zajišťovat hladký průběh legislativního procesu mezi oběma komorami parlamentu, a tedy poslaneckou sněmovnou (Assemblée nationale) a Senátem. Sjednocuje stanoviska různých ministerstev a parlamentu v průběhu legislativního procesu a pomáhá vytvářet kalendář pro projednávání návrhů zákonů podle jejich důležitosti a potřebnosti, slouží jako mediátor mezi vládou a parlamentem, zajišťuje přítomnost členů vlády při projednávání zákonů a účastní se jednání největších politických skupin a současně o těchto jednáních informuje vládu.
7. obvod, 69 rue de Varenne
Palác je přístupný pouze ve Dnech evropského dědictví
Neděle je v Paříži dnem, kdy lidé vyrážejí na trh na nákupy. Přes týden je čas sotva na to, koupit večer cestou domů z práce bagetu a něco k večeři, takže ty nejdůležitější nákupy potravin si často schovávají na neděli. Na nedělním trhu nakupují Francouzi nejen suroviny, ze kterých budou vařit nedělní oběd, ale často i u tak zvaných traiteurs, stánků s hotovými pokrmy, rovnou celé menu, které doma jen ohřejí. Ta spousta stánků s hotovými jídly prakticky z celé šíře mezinárodní gastronomie mě tam vždy fascinuje.
Na nedělním trhu začínám většinou svoje pařížské neděle i já. Oproti Francouzkám mám tu výhodu, že tam nepotřebuji nasytit početnou rodinu, takže nakupuji jen drobnosti a většinou jen tak lelkuji, pozoruji ostatní a fotím. Nejčastěji chodím na trh na place de la Bastille – je jedním z největších, nejlépe zásobených a zároveň není předražený. Kromě ovoce, zeleniny a dalších potravin tady nakoupíte i květiny, oblečení nebo obuv, sem tam starožitnosti a bazarové věci a v turistické sezóně i různé suvenýry a cetky. Trh se táhne ve stínu Červencového sloupu z place de la Bastille po celé střední pěší části bulváru Richard Lenoir až hluboko za stanici metra Breguet-Sabin a je rozhodně na co se dívat, co vybírat, ochutnávat a kupovat.
Pokud to máte na Bastille daleko nebo chcete vyzkoušet něco jiného, doporučuji svoje další oblíbené nedělní trhy, a to v 5. obvodu na place Monge, v 6. obvodu na bulváru Raspail mezi ulicemi Rennes a Cherche-Midi, který je vyhlášený jako bio a je sice dost drahý, ale vizuálně moc pěkný, a v 15. obvodu pod nadzemní částí metra kolem stanice La Motte Piquet Grenelle. Pokud budete na východě Paříže, bezkonkurenčně nejlevnější v 19. obvodu je trh na Place des Fêtes, zvlášť po poledni, kdy zde jdou ceny ovoce a zeleniny prudce dolů, nebo ve 20. obvodu na rue des Pyrenées mezi rue de Ménilmontant a rue de l‘ Ermitage. A nebo se rovnou můžete podívat sem na seznam nedělních trhů, protože aspoň jeden se nachází v každém obvodu. Jen si musíte dopoledne pospíšit, protože po 13 hodině už začínají všichni balit.
Fotografie nejsou z letošního léta, ale z července 2016. Byla to ta neděle, kdy se odpoledne hrálo v Paříži finále ve fotbalovém mistrovství Euro 2016, ve kterém se střetla Francie s Portugalskem (aby pak v prodloužení prohrála). Není proto divu, že na trhu bylo dopoledne k mání i trochu neobvyklé zboží, které tam běžně nebývá, a že byly stánky ověšené vlajkami.
Paříž je prošpikovaná street artem a na jejích zdech můžeme často obdivovat díla skutečných umělců. Nemám teď na mysli hloupé čmáranice a tagy, ale díla těch, kteří v umění, a to nejen v tom pouličním, něco znamenají – a současně také vědí, kde budou jejich díla oceněna a kde by se jednalo o obyčejné vandalství.
V roce 2019 se ve čtvrti Marais v podloubí jinak ošklivého brutalistního domu ze šedesátých let minulého století, postaveného po asanaci tak zvaných „nezdravých domovních bloků“, při které vzaly na začátku 20. století za své celé ulice středověkých domů v samém srdci historického centra, objevila pestrá nástěnná malba. Vytvořil ji zde anglický výtvarník Daniel van der Noon. Freska, která pokrývá nejen zdi podloubí, ale i sloupy, které ho vytvářejí, a dokonce i dlažbu a přilehlý chodník, se jmenuje Up side down town a zobrazuje čtvrti některých měst z různých zemí, které jsou – stejně jako samotná čtvrť Marais – spojeny s LGBT komunitou. Ostatně, možná jste si právě v této umělecké a bohémské části města nedaleko od Centre Pompidou sami všimli duhových silničních přechodů, vlaječek na průčelí obchodů a restaurací, nebo deštníků ve všech barvách duhy, zavěšených nad některými kavárnami.
Freska byla vytvořena na základě umělecké soutěže, kterou zorganizovala pařížská radnice v rámci akce, nazvané #embellirparis, neboli „zkrášlit Paříž“.
Kromě několika dalších budov vybudoval slavný švýcarský architekt v Paříži i svůj vlastní byt, umístěný v posledních dvou patrech nájemního domu, který sám také navrhl. V minulosti bylo trochu obtížné se do bytu podívat a později byl na více než dva roky zavřený kvůli rekonstrukci, ale teď už je volně přístupný (i když jen v některé dny).
Dům, nazvaný Molitor, ve kterém se byt nachází, navrhl Le Corbusier se svým bratrancem Pierrem Jeanneretem v roce 1931. Stavba byla dokončená v roce 1934, kdy se Le Corbusier se svojí ženou Yvonne Gallis do bytu nastěhoval a žil v něm až do své smrti v roce 1965.
Byt je orientován na východ a západ a je – i díky svému umístění v sedmém a osmém patře – zaplavený světlem. Nechybí v něm nic, čím se Le Corbusier proslavil – minimalismus v architektonickém návrhu i zařízení, pásová okna, volný plán a střešní terasa, holý beton, ocel, doteky jasných barev, hovězí kůže a také jím navržená křesla a židle z oceli a kůže nebo také thonetky č. 209, přezdívané Le Corbusier, které často ve svých návrzích používal.
Obývací prostory, které zahrnují společenskou místnost, jídelnu a posezení s krbem, jsou propojeny s ateliérem, ve kterém slavný architekt pracoval. Oddělená je jen ložnice, koupelna a kuchyň. Prosklená posuvná stěna vytváří pocit, že i malá terasa, která lemuje místnost po celé šíři, je součástí interiéru. V průchozí části z ateliéru do obytného prostoru je umístěno typické točité schodiště, které vede na střešní terasu.
Střešní terasa. Dlouho z ní musel být krásný výhled. To už dnes ovšem neplatí, protože ve výhledu stojí dva obří stadiony. Přímo naproti ve stejné ulici je to stadion Stade Jean Bouin, který má lehce zvlněné okraje a plášť z kovové krajky. Ten druhý, méně ladný, na který je z terasy výhled přes sousední střechy, je slavný Parc des Princes, na kterém hraje neméně slavný klub Paris Saint Germain. Na pravé dolní fotografii jsou to ty dračí zuby úplně vlevo.
Možná nejslavnějším kusem nábytku, který Le Corbusier navrhl, je jeho ikonická Chaise longue. Zajímavostí jsou zde i fotografie, které ukazují byt v původním stavu a vytvářejí tak zajímavé srovnání.
Ložnice s vyvýšenou postelí
Kuchyň má všechny typické prvky, které jsou k vidění i v jiných Le Corbusierových návrzích. Skříňky v kombinaci dřeva a kovu se zasouvacími dvířky, dva velké dřezy, integrovaný shoz odpadu a výtah na dopravu jídel mezi patry.
Koupelna s ladnými křivkami přepážky mezi jednotlivými částmi
Ateliér
Parcela, na které dům stojí, je poměrně úzká a málo hluboká. To se odrazilo nejen na velikosti všech bytů (které jsou dodnes běžně obývané ostatními nájemníky), ale také na velikosti schodiště a chodeb (lépe řečeno prosklených pavlačí), ze kterých se do jednotlivých bytů vstupuje. Pokud se po schodišti vydáte pěšky, uvidíte, že je dům i jeho malý dvůr dost zanedbaný (rekonstrukce se týkala zřejmě jen Le Corbusierova bytu). Možná ale právě proto jsou i na chodbách zachovány všechny původní prvky, jako dvířka k měřičům energií, osvětlení nebo vypínače.
Průčelí domu je v podstatě téměř celé prosklené, ať už jde o pásová okna nebo stěny ze skleněných cihel. Díky tomu bude asi i v bytech v nižších podlažích dost světla, přestože doslova jen pár metrů naproti se tyčí stadión. To, co vidíte v horní části vstupních dveří a v oknech prvního patra na levé dolní fotografii, je odraz jeho kovového pláště.
Jak se tam dostat: metro linka 10 Porte d’Auteuil nebo linka 9 Michel-Ange Molitor
Appartement Le Corbusier, 16. obvod, 24 rue Nungesser et Coli
Vstupné 10 eur. Otevřeno obvykle ve čtvrtek a v pátek od 13,30 hod do 18 hod a v sobotu od 10 do 13 hod a od 13,30 do 18 hod. Ne vždy to ale platí, proto doporučuji předem si to ověřit na stránkách Nadace Le Corbusier, stejně jako eventuální nutnost rezervace předem (prozatím to není nutné, ale v dnešní době není nic jisté).
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.