Paříž pro pokročilé

Tři a půl kilometru dlouhá rue des Pyrenées je druhou nejdelší ulicí v Paříži (hned po pětikilometrové rue de Vaugirard). Na svém jižním konci začíná nedaleko place de la Nation a stoupá stále do kopce přes celý 20. obvod. Probíhá tak čtvrťmi Charonne, Ménilmontant a Belleville kolem dlouhých řad obytných domů, několika státních úřadů a škol, tří kostelů a přes několik náměstí až k rue de Belleville.

Ulice vznikla už v roce 1862 přejmenováním a sloučením několika předchozích ulic a jejich dostavěním. Během doby bylo mnoho původních staveb nahrazeno moderními činžáky a paneláky, ale přece jen tu do dnešního dne zůstala řada stavebních klenotů. Domy, typické pro konec 19. století, na které se podíváme dnes, patří mezi ně.

Upozorňuji, že nešlo o žádné nóbl čtvrti; tady na východě města to vždycky býval takový pařížský Žižkov, kde bydleli především dělníci a chudí lidé. Přesto se tady stavělo takhle.

Z centra je sem to daleko, ale pokud byste se zde přece jen ocitli, nezapomeňte, že jen pár kroků odtud leží malebná ulička Passage des Soupirs a o kousek dál rue des Pyrenées kříží rue de Ménilmontant se spoustou zajímavostí, uvedených v odkazu. A konec konců to odtud není daleko ani na hřbitov Père Lachaise.

20. obvod, 264 rue des Pyrenées

Malý palác ve čtvrti Saint-Germain-des Prés, do kterého se dnes podíváme, slouží jako Ministerstvo pro transformaci a veřejné funkce. Svoji kancelář v něm má také mluvčí francouzské vlády. Stejně jako u většiny ostatních starých domů v této čtvrti, i tady je stavba skrytá za zdmi a vysokou neprostupnou bránou a teprve až po jejím otevření se objeví drobný jednopodlažní palác.

Hôtel de Rothelin-Charolais nechal postavit v letech 1703 – 1704 Philippe d´Orléans, markýz z Rothelin. Po jeho smrti ho v roce 1735 získala Louise-Anne de Bourbon-Condé, řečená Mademoiselle de Charolais. Palác tak dodnes nese jména obou těchto prvních vlastníků.

Palác je typickou stavbou 18. století, jakých v té době vyrostly v živě se rozvíjející čtvrti desítky. Má za vstupní branou velké čestné nádvoří, je postavený do tvaru U a za ním se rozkládá zahrada. Vstup je lemován čtyřmi jónskými sloupy a nad tepaným zábradlím balkónu v prvním patře je umístěný trojúhelníkový fronton, ve kterém byl původně erb prvního vlastníka. Po úpravě prvního patra poté, co se palác stal vlastnictvím státu, a po vložení velkého středového okna byla spodní část frontonu zaoblena a erb byl odstraněn.

Francouzský stát odkoupil palác v roce 1825, aby v něm zřídil ministerstvo vnitra. V 60. letech 19. století sloužil také jako ambasáda Rakousko-Uherska, ale už v roce 1872 se stal sídlem Státní rady a poté na dlouhých sto deset let Ministerstva průmyslu. Za vlády posledních tří presidentů (Sarkozyho, Hollanda a Macrona) se v něm vystřídalo několik menších ministerstev a až v roce 2020 se stal sídlem dnešního Ministerstva pro transformaci a veřejné funkce.

Největším a nejkrásnějším salonem v paláci je Zrcadlový sál. V době, kdy palác vlastnila Mademoiselle de Charolais, byl součástí jejích soukromých komnat, ale později prošel několika změnami, kdy byl vyzdoben jónskými polosloupy a do původních dveřních výklenků byla vložena zrcadla. Poté sloužil jako jídelna a dnes je využíván jako zasedací místnost.

Ve Velkém salonu, ležícím v centrální ose mezi vstupem z čestného nádvoří a zahradou, má svoji kancelář ministr. Výzdoba se od doby postavení budovy prakticky nezměnila – zdi jsou vyzdobeny rokokovým obložením a původními zrcadly, které tvoří téměř polovinu plochy stěn a celou místnost zvětšují.

Žlutý salon je jedním ze sedmi velkých salonů v přízemí. Dnes je využíván jako přijímací salon a jídelna při ministerských návštěvách.

Bývalá ložnice markýze z Rothelin slouží jako kancelář mluvčího vlády.

Zahrada paláce není nijak zvlášť rozlehlá a skládá se vlastně jen z centrálního trávníku, lemovaného ozdobnými keři a stromy. V jednom ze vzdálených koutů jsme však k našemu velkému překvapení našli i kurník se slepicemi.

Ministerstvo má neblahou vzpomínku na hnutí žlutých vest, když v lednu 2019 protestující vyrazili beranidlem jeho hlavní bránu, vnikli na nádvoří a tam poškodili několik zaparkovaných aut. Nikomu se přitom nic nestalo, ale ministr byl tehdy pro jistotu evakuován do tři sta metrů vzdáleného sídla vlády v Hôtelu Matignon.

Hôtel de Rothelin-Charolais, 7. obvod, 101 rue de Grenelle

Přesně před dvěma lety se radnici 4. obvodu konečně podařilo vybojovat otevření nového parku přímo uprostřed čtvrti Marais. Vznikl propojením původního malého parčíku square Albert Schweitzer, ve kterém bylo dřív jen pár zanedbaných dětských prolézaček, s nevyužívanou betonovou plochou a zátiším z popelnic na střeše podzemního parkoviště přilehlé rezidence umělců a se zahradou paláce Aumont, která byla do té doby soukromá a oddělená plotem (jak to vypadalo dřív je pořád ještě vidět na Google mapách). Pařížané tak dostali nových pět tisíc metrů čtverečních zelené plochy a tedy největší zahradu, vytvořenou za několik posledních desetiletí přímo v srdci staré zástavby.

Pohled přes zahradu na Hôtel Aumont. Ten rozkvetlý záhon v popředí je dřívější betonová plocha s popelnicemi.

Zatímco ve spodní části hned za vchodem zůstalo dětské hřiště a vedle něj kus nového trávníku s květinovými záhony, v horní části zahrady, a tedy přímo u paláce Aumont, najdeme malé travnaté plochy, oddělené záhony s vysokými rostlinami a rozčleněné štěrkovými cestičkami. Vzhledem k tomu, že park vznikal během covidových uzávěrek, místo původní trochu zanedbané francouzské zahrady tak bylo kvůli bezpečnosti vytvořeno několik menších separovaných míst, jako dělaných na soukromé pikniky nebo odpočinek.

Ty vysoké jasně modré bodláky, které byly vyšší než já, nejsou bodláky, ale rozkvetlé artyčoky.

Nově zatravněná střecha garáží za zadní částí Cité internationale des arts, mezinárodní asociace, která v této budově poskytuje umělcům z celého světa pobyty, při kterých zde mohou bydlet a tvořit. Budova z roku 1965 a zrenovovaná na začátku 90. let se táhne podél nábřeží mezi mosty pont Louis-Philippe a pont Marie. Pod jejím podloubím najdeme několik obchodů s nábytkem a uměleckými předměty. Pro mě je to jedna z nejošklivějších staveb v centru města a nikdy mě proto ani nenapadlo zjišťovat, jestli se dá dovnitř podívat (dá, teď už to vím), ale možná je čas tento názor přehodnotit. Asociace má svou druhou uměleckou rezidenci na Montmartru a protože tu znám a je to úplně jiné kafe, tak se tam brzy také podíváme.

Stejně tak se časem podíváme i dovnitř samotného Hôtel Aumont, kde dnes sídlí správní soud.

Výhodou nové zahrady je (nebo alespoň v uplynulých dvou letech bylo), že o její existenci stále mnoho lidí neví. Bývá tedy poměrně prázdná a je proto jako dělaná na odpočinek při procházkách po Paříži. Já si k tomu obvykle kupuji do kelímku capuccino v mé oblíbené hipsterské kavárně La Caféothèque, která leží na nábřeží hned vedle Cité internationale des art (52 rue Hôtel de Ville).

Jardin des Arts – Albert Schweitzer, 4. obvod, 10 rue de l’Hôtel de Ville

My bychom řekli něco jako „vysoká báňská“, i když – aniž bych chtěla snižovat ostravské školství – je mezi oběma vysokými školami nebetyčný rozdíl, už třeba kvůli prestiži. Pařížská École des Mines totiž patří do vybrané skupiny tak zvaných „grandes écoles“, doslova „velkých škol“, o kterých sní všichni budoucí francouzští vysokoškoláci. Na tento typ francouzských vysokých škol se nevstupuje automaticky, ale jen na základě obtížné přijímací zkoušky, na kterou se studenti mohou přihlásit obvykle až po absolvování přípravného ročníku. Tento druh elitní vysoké školy existuje ve Francii téměř ve všech oborech, od medicíny a veterinárního lékařství, přes různé ekonomické, filosofické a inženýrské obory, až po grandes écoles, zabývající se uměním. Úplně nejstarší školou tohoto typu je vojenská důstojnická dělostřelecká škola, založená v roce 1679 v Douai ve Flandrech.

École des Mines, na kterou se dnes podíváme blíže, byla založena v Paříži v roce 1873 výnosem Ludvíka XVI. Je státní a jejím cílem je vychovávat nejen odborníky pro obor průmyslu, surovin a energií, ale také vysoké funkcionáře a kádry do státních funkcí v těchto oborech.

École des Mines sídlí v historickém paláci Hôtel de Vendôme na bulváru Saint-Michel v těsném sousedství Lucemburské zahrady. Nahoře je zahradní průčelí, které však není pro procházející chodce běžně viditelné. Z ulice uvidíte spíše zlatý nápis nad bránou na dolní fotce. Toto své sídlo škola získala v roce 1816 po svém návratu do Paříže poté, co ji z původního sídla na nábřeží Seiny vyhnala Francouzská revoluce na několik let až do Savojska.

V současné době školu navštěvuje přes tisíc studentů. A čím je zde vlastně studium tak zvláštní, že jsou jeho elitní absolventi tolik vyhledávaní? Především tím, že studenti stráví na škole mnohem více času, než jinde. Po absolvování tříletého bakalářského studia následuje dalších pět, a u některých speciálních oborů i šest let magisterského studia, v případě doktorátu jsou to pak další dva roky navíc. V rámci pětiletého magistra jsou zde, kromě sedmi hornicko-geologických oborů, kam patří i energetika nebo jaderné inženýrství, i tři obory matematické a aplikovaná matematika a šest oborů ekonomicko-sociálních, např. veřejné záležitosti a inovace, výrobní systémy a logistika nebo průmyslová ekonomie. Šestiletý magistr pak zahrnuje dalších devatenáct vysoce specializovaných oborů.

V rámci Dnů evropského dědictví vás sice do učeben a aul nepustí, ale je obvykle možné prohlédnout si veřejné prostory školy a knihovnu. Ta je umístěná v těchto krásných zrenovovaných prostorách, kde najdeme i studovnu.

Cenné historické knihy jsou pak umístěny v těchto veřejně nepřístupných historických prostorách.

Součástí sbírek knihovny je pak i menší výstavka různých fyzikálních a geofyzikálních přístrojů a nástrojů, z nichž jsem poznala tak maximálně teodolity, a to jen proto, že jsem jeden podobný musela roky oprašovat doma na polici.

Součástí École des Mines je i Muzeum mineralogie, do kterého se podíváme příště. Jeho návštěva je zároveň i možností, jak do školy aspoň trochu nahlédnout jindy, než jen při Dnech evropského dědictví. Od učeben a knihovny k němu vede schodiště, vyzdobené obrazy s motivy hor a pohoří. Obraz na čelní straně, který je vidět dole, znázorňuje Mont Blanc, který je zde důležitý nejen jako nejvyšší hora Francie, ale také proto, že v době, kdy škola působila v Savojsku, jmenovala se „École pratique des Mines du Mont-Blanc“, „Praktická báňská škola Mont Blancu“.

Ke škole patří i velká anglická zahrada, obehnaná mřížovým plotem, ve kterém najdeme dokonce i vrátka, vedoucí do Lucemburské zahrady, a to do její části, kde leží neveřejné skleníky.

École des Mines, 6. obvod, 60 boulevard Saint-Michel

Slavnou Samaritaine – historický obchodní dům, stojící na nábřeží nedaleko Louvru, zavřel v roce 2005 její vlastník z bezpečnostních důvodů. Dlouhá léta se však o rekonstrukci jen mluvilo, dokonce se spekulovalo, že je s obchodním domem konec, že už neotevře, ale nakonec se rekonstrukce uskutečnila a loni v červnu Samaritaine se svým nádherným secesním interiérem i exteriérem znovu otevřela brány.

Není to ale jen tak obyčejný obchoďák, jako spíš příběh o dvou lidech, kteří se vypracovali z ničeho až na úplný vrchol. Značka La Samaritaine totiž vznikla v roce 1870 jako název malé prodejny, kterou si otevřel mladý obchodník Ernest Cognacq v rue Pont Neuf. Společně se svou ženou Marie-Louise Jaÿ, bývalou prodavačkou z tehdy již existujícího obchodního domu Bon Marché, pak obchod rozšířili do celé budovy a protože jejich malý obchodní dům měl úspěch, začali postupně přikupovat nemovitosti v jeho sousedství, které k němu připojovali. Projekt, který mezitím zabral celý domovní blok, byl nakonec po roce 1883 architektonicky sjednocen a přestavěn. V následujících letech pak oba manželé dokoupili ještě další nemovitosti v okolních ulicích, ze kterých vznikly další pobočky. Obchodům se skvěle dařilo, takže i po smrti obou manželů zůstal obchodní dům v rukou rodiny. Největších obchodních úspěchů firma dosáhla v třiceti poválečných letech, kdy se stala po Galeries Lafayette druhým největším obchodním domem a její motto „On trouve tout à la Samaritaine“ (V Samaritaine najdete všechno) se stalo hlavním heslem všech jejích promyšlených a zábavných reklamních kampaní, které všichni znali. Od poloviny sedmdesátých let však začala její sláva pomalu upadat, budovy postupně degradovaly a ztrácely svůj lesk, až v roce 2001 rodina prodala Samaritaine skupině LVMH, která po ukončení prodeje v roce 2005 začala připravovat náročnou rekonstrukci.

Znalcům pařížských muzeí jméno zakladatelů jistě něco připomíná. Ano, jde o manžele, jejichž umělecké sbírky si dnes můžeme prohlédnout v jednom z paláců ve čtvrti Marais jako Musée Cognacq-Jaÿ.

Odkud se ale vzal název La Samaritaine? Dávno předtím se tak říkalo vodní pumpě, která stávala od dob Jindřicha IV. až do roku 1813 u blízkého Pont Neuf. Jednalo se o velké čerpací zařízení, které zásobovalo vodou celou čtvrť kolem Louvru, a které bylo umístěno v budově, ozdobené nad vchodem sousoším, znázorňujícím biblické setkání Ježíše a Samaritánky u Jakobovy studny.

Pět podlaží, otevřených do vysokého atria, je propojeno schodištěm, které návštěvníka přivede až nahoru pod prosklenou střechu, zaklenutou nad ozdobným malovaným pásem se secesními rostlinnými a zvířecími motivy. V tomto nejvyšším patře najdeme několik kaváren a restaurací. Další jsou potom v suterénu a v přízemí se vstupem z ulice.

Po rekonstrukci se obchoďák proměnil. Pryč je rozlehlé železářství v suterénu, které tam nahradila kosmetika. Nenajdeme zde ani dřívější domácí potřeby, ani sportovní artikly, ani nábytek nebo sanitární zboží a pryč je i oddělení s drobnými zvířaty a ptáky v přízemí. Zkrátka reklama o tom, že v Samaritaine najdeme „tout“ už dnes neplatí. Mimochodem, když už mluvíme o starých reklamách, tak některé z nich jsou dnes ikonické a všichni je znají. Nejproslulejší je asi tato s King Kongem z roku 1974.

Na rozdíl od minulosti, kdy byla La Samaritaine lidová a pro všechny, v ní dnes najdeme téměř výhradně samé luxusní značky s cenami, které se dotýkají hvězd. Přesto stojí za to si ji projít, už kvůli samotné budově.

Stejně jako dřív, i dnes se Samaritaine skládá z několika částí. Tu největší a nejstarší vidíte nahoře. Patří k ní ještě menší budova ve stejném stylu, která je vklíněná hned v sousedství mezi rue du Pont Neuf a rue de la Monnaie, a ve které najdete levnější značky, jako je třeba Zara. Přímo na nábřeží s výhledem na Pont Neuf pak stojí dostavba z roku 1928 ve stylu art-déco, která dnes, na rozdíl od minulosti, slouží pod názvem Cheval blanc jako luxusní hotel.

A pak tady máme tu nejmodernější část.

Stavbu se zvlněnou skleněnou fasádou na rue de Rivoli určitě nepřehlédnete. Navrhli ji dva japonští architekti, Kazuyo Sejima a Ruye Nishizawa, a byla dokončena na začátku loňského roku. Od historické budovy ji sice odděluje uzoučká rue Baillet, přesto jsou obě stavby propojeny podzemím, kde je vytvořeno dvoupatrové průchozí atrium.

Novou budovu postavili na místě dřívější možná nejopotřebovanější části Samaritaine, která zabírala celý blok starých haussmannovských činžáků. Pravděpodobně nebyla architektonicky nijak významná, jinak by asi investoři nedostali povolení k likvidaci, přesto její zbourání a hlavně nový návrh vyvolaly před lety velké vášně. O něco později, ale stále ještě před zahájením výstavby, byla podél rue de Rivoli vybudovaná ohrada a nízká provizorní stavba, ve které nechali majitelé Samaritaine zřídit informační středisko, které vysvětlovalo jejich záměry, ukazovalo novou podobu a předvádělo prezentace a vizualizace. Přesto tam stávaly skupinky s peticemi proti stavbě a nový záměr se dlouho projednával.

Mně osobně se nová stavba líbí, možná proto, že na rozdíl od protestujících jsem ke staré budově neměla žádný citový vztah. Ta nová mi připadá nejen funkční, ale díky deformovanému zrcadlení protějších budov i vrcholně zajímavá.

La Samaritaine, 1. obvod, 99 rue de Rivoli nebo 19 rue de la Monnaie