Skryté pařížské dvorky a uličky tady propaguji už od samého začátku tohoto blogu, takže někteří mí přátelé se mě po mém návratu z Paříže občas rádoby vtipně zeptají: „Tak co, byly dvorky a uličky?“ Jistě, to víte, že byly. A je jich tam tolik, že nevíte, co dřív. Zvlášť pokud se vydáte do východních předměstí, kde tato místa často najdete ještě zachovalá ve stavu, v jakém byly už na začátku minulého století, jen jsou možná upravenější, čistší a udržovanější.
Je to případ i této venkovské uličky plné zeleně ve čtvrti Ménilmontant, která je tak dobře skrytá, že o ní musíte vědět, jinak byste ji minuli. Přivedou vás do ní nenápadné schody z frekventované rue des Pyrenées.
Jezdit takovou dálku z centra kvůli jedné uličce asi nemá moc cenu. Pokud si však nenecháte ujít největší pařížský hřbitov Père-Lachaise, není to od jeho zadní brány, u které najdete – kromě jiného – i pomník Čechoslovákům, padlým v obou válkách, nebo kolumbárium s urnou Františka Kupky, do passage des Soupirs nijak daleko.
Tady řekl Sylvain R. Constance D. „ano“ na celý život
Zvláštní kulatá budova, ležící jen kousek od place de la République, přitahuje pohledy turistů, kteří se v průvodci dočtou, že jde o tak zvaný Zimní cirkus, kde se odjakživa konají nejen cirkusová představení, ale i koncerty a různá představení.
Budova ve tvaru pravidelného dvacetiúhelníku byla postavená v roce 1852 podle návrhu architekta Jacquesa Hittorffa jako společenský sál. Říkalo se jí Napoleonův cirkus (je tím míněn Napoleon III., který byl v té době u vlády) nebo Národní cirkus a právě tady se začalo formovat cirkusové artistické umění. Kromě jiného zde bylo v roce 1859 poprvé předvedeno (a jak sami říkají „vynalezeno“) představení na létající hrazdě.
Po počátečním cirkusovém období pak budova roky sloužila hlavně jako koncertní a divadelní sál. Až v roce 1934, kdy ji zakoupili čtyři bratři Bouglione, členové jedné z dodnes nejznámějších francouzských cirkusových rodin, se budova navrátila k původnímu účelu.
Podle legendy, kterou o sobě rodina Bouglione vypráví, založil jejich cirkusový klan italský obchodník s textilem, který do Francie přišel za svojí ženou, pocházející ze středoevropského romského kmene Sintů, která vystupovala na poutích jako krotitelka zvěře. Společně pak v Paříži provozovali menažerii a na poutích předváděli tančící medvědy. Jejich čtyři synové pak menažerii rozšířili a nakonec ji přeměnili na krytý cirkus u Porte Champerret, zaměřený především na představení se zvířaty a vystoupení ve stylu amerických kovbojů. Jejich představení měla sice úspěch, ale kvůli jejich často nevhodnému jednání vznikla dokonce petice za to, aby byli vypovězeni z Paříže. Jejich odpovědí pak byla změna prostředí, zakoupení Zimního cirkusu a vytvoření skutečného cirkusového představení, kde stejně důležitou roli jako zvířata tentokrát hráli i provazochodci, artisté, krasojezdkyně, žongléři, mimové, klauni a kouzelníci. Získali sice okamžitý úspěch, ten ale trval jen do roku 1940, kdy jim byla dosazena německá správa. V poválečné době se bratři snažili cirkus obnovit, ale šlo to ztěžka a budova proto sloužila z velké části i k různým představením, politickým mítinkům nebo natáčení filmů. Natáčeli tam, kromě jiného, i Gina Lolobrigida, Burt Lacanster a Tony Curtis ve filmu Trapéza.
Až v roce 1992 se vnuk jednoho ze čtyř bratrů pokusil o návrat cirkusových představení. Rodina se mezitím rozdělila a někteří členové vytvořili svůj vlastní cirkus v Belgii, takže novou společnost, nazvanou po dědečkovi Joseph Bouglione, už zakládal sám. Se svou novou společností vytvořil celou řadu úspěšných cirkusových představení, které skupina předváděla nejen v Zimním cirkusu, ale také během letních turné v klasickém cirkusovém stanu v různých francouzských i evropských městech. V Zimním cirkusu předváděli také úspěšné vodní představení, kdy celou manéž přeměnili na bazén. Od roku 2017 se vzdali výstupů se zvířaty a stali se, jak sami říkají, „100% humánním cirkusem“.
Měla jsem příležitost zúčastnit se prohlídky cirkusu loni na podzim, kdy skupina po kovidové pauze připravovala nové představení. Z toho jsme sice neviděli nic, ale jinak nám ukázali nejen hlediště, ale i zákulisí.
Takový výhled byste měli, kdybyste se jako artisté právě vydávali do manéže
Pohled z manéže do zákulisí
V zákulisí
Vtipné je, že to, co během představení slouží jako zákulisí, ve kterém se artisté připravují na výstupy, se při přestávce mění na foyer pro diváky. Budova je totiž na dnešní poměry malá a většinu z ní zabírá hlediště. Zbývá jen velmi málo místa na to, aby se tam vešlo všechno, co je dnes potřebné. V pravé straně zákulisí je proto otevřený bar a diváci k němu proudí průchodem přes manéž.
V levé části, která dnes také slouží jako prostor pro diváky během přestávky, zůstaly zachovány boxy pro koně. Dnes je v části z nich jen naznačena původní funkce, zatímco v druhé části jsou vystaveny originální kostýmy z dřívějších představení. Na protější zdi visí sbírka starých plakátů cirkusu Bouglione.
No a protože nás pustili opravdu všude, snad kromě kanceláří, tak jsme mohli vidět i tělocvičnu, kde artisté trénují a rozcvičují se před představením.
A pak už jen ven služebním východem do rue de Crussol.
Pokud vás zajímá, jak takové moderní cirkusové představení v Paříži vypadá, můžete se podívat na záznam z toho posledního. Je to dlouhé, ale zase je tam zřejmě vše podstatné, co se tam děje.
Cirque d´hiver Bouglione, 11. obvod, 110 rue Amelot
Na jejich stránkách se dají rezervovat vstupenky na představení.
V geologické epoše před zhruba sto milióny let, která se nazývá spodní křída, se v hloubce pod oblastí dnešní Paříže vytvořila tak zvaná zvodeň – vrstva podzemní vody, shora i zdola nepropustně uzavřená, která může samovolně tryskat ven, pokud se horní vrstva naruší, ať už přirozeně nebo uměle. Takto uchované zásoby vody leží pod Paříží ve velké hloubce přes půl kilometru a proto se k nim lidé dostali až díky technickému pokroku v první polovině 19. století.
Od roku 1830 tak vznikala na některých pařížských předměstích a v okolí města řada vrtů, ze kterých tato artézská voda vyvěrala. Ze sedmi vrtů uvnitř města a pěti v okolí, které dodávaly obyvatelům pitnou vodu, některé v průběhu doby zanikly, jiné se vyčerpaly nebo byly zničeny. Jen tři z nich se dochovaly do dnešních dnů, a to artézská studně na square Lamartine v 16. obvodu, na square de la Madone v 18. obvodu a na place Paul Verlaine ve 13. obvodu ve čtvrti Butte-aux-Cailles. Na tu poslední se dnes podíváme.
Malé náměstí, na kterém je studna umístěná, se dřív jmenovalo place du Puit-Artésien, neboli náměstí Artézské studně (jak taky jinak). Svůj dnešní název dostalo až v roce 1905 podle básníka Paula Verlaina, který se angažoval v jednom z velkých bojů Pařížské komuny, který se v těchto místech odehrál v roce 1871.
Artézský vrt zde sahá až do hloubky 582 metrů. Práce na něm byly zahájeny v roce 1863, ale o devět let později byly přerušeny a dokončeny byly až v roce 1924. Dnešní nová fontána, ze které si mohou lidé čerpat čistou pitnou vodu, byla naistalována při rekonstrukci náměstí v roce 1999. Mimochodem, úplně stejně vypadá i druhá fontána v 18. obvodu, zatímco ta v 16. obvodu má podobu klasické kamenné fontány.
Kamenná bysta na náměstí připomíná seržanta Julese Bobillota, který zemřel v roce 1885 v Hanoji během koloniální války. Jeho jméno nese přilehlá ulice.
Protože voda, tryskající z hloubky Země, má vyšší teplotu, sloužily některé z pařížských vrtů v minulosti k vytápění veřejných bazénů. Výjimkou nebyla ani studně na place Paul Verlain, kde vyrostla v letech 1922-1924 vedle klasických „Bains-douches“ i secesní plovárna. Má nezvyklou fasádu, vyskládanou z červených cihel, a elegantně zalomenou střechu. Uvnitř pak najdeme betonovou klenbu, nesenou sedmi oblouky, která kryje dva vnitřní bazény. Kromě toho je tu i jeden venkovní bazén. Plovárna byla v počátcích napájena vodou z vrtu o teplotě 28°C. To už dnes ovšem neplatí a voda je ohřívána jinými tepelnými systémy.
Budova je od roku 1990 zapsána na seznamu historických památek. Někde mám i fotku z interiéru (ne že bych tam šla plavat, ale z proskleného vestibulu je dovnitř dobře vidět), ale ať hledám, jak hledám, nemůžu ji najít, tak ji přidám časem.
Pokud zde mluvím o třech zachovalých artézských studních, mám samozřejmě na mysli ty historické. Nových zařízení je zde totiž mnohem víc. Francouzi už od 60. let minulého století zkoumají v Paříži a jejím okolí možnosti dalšího využití geotermální energie z artézských vod. Prvním projektem bylo v roce 1964 nové sídlo rozhlasu Maison de la Radio v 16. obvodu, které je kompletně vytápěné artézskou vodou. Následně pak v geologické oblasti Pařížské pánve vznikly další podobné projekty.
Dalším z historických paláců, který jsem navštívila spíše omylem loni při Dnech evropského dědictví (ale z omylu pak bylo příjemné překvapení), byl Hôtel de Rochechouart, rozlehlá budova, ve které sídlí Ministerstvo školství, mládeže a sportu. Když říkám školství, mám na mysli to základní a střední, protože vysoké školy a university mají ve Francii svoje vlastní ministerstvo, jak tady časem ještě uvidíme (protože i tam jsem zabloudila).
Palác, ve kterém ministerstvo sídlí, leží v dřívější (ale vlastně i současné) aristokratické čtvrti, plné podobných historických paláců. Čtvrť začala vznikat na začátku 18. století, kdy se bývalé předměstí Pré-aux-Clercs se svými vinicemi a zahradami, které poskytovaly dostatek volných pozemků k výstavbě, začalo díky své výhodné poloze blízko Seiny a tedy i Louvru rychle proměňovat. Mezi lety 1720 až 1750 zde naráz vyrostlo přes dvě stě šlechtických paláců. Jen o něco později, v roce 1776, začíná i historie budovy, do které se podíváme dnes.
Palác nechala postavit markýza de Courteilles pro svoji dceru, která si brala hraběte de Rochechouart, pocházejícího z jedné nejstarších šlechtických rodin. Rodina si však pohodlí nového domu, dokončeného v roce 1778, příliš neužila – hrabě umírá v červenci 1791 ve víru porevolučních událostí jen pár dnů po zadržení Ludvíka XVI. ve Varenne. Jeho žena palác prodává v roce 1804 vévodovi z Castiglione, jednomu z nadšených jakobínů, který později spojil svoji kariéru s Napoleonem a jeho válečnými taženími. Vývoj politické situace nakonec způsobil, že po Bonapartově porážce přišel vévoda v roce 1815 o veškerou moc, kariéru, peníze a tím i o palác Rochechouart. Ten připadl králi Ludvíkovi XVIII., který zde nechal zřídil ředitelství pro veřejné vzdělávání, které bylo v roce 1829 přeměněno na nově založené Ministerstvo veřejného školství. Je to tedy jedno z mála ministerstev, které už dvě stě let sídlí se stejnou funkcí na stejné adrese.
Budova prošla ve 20. století několika rekonstrukcemi a dostavbami, z nichž ta poslední v roce 2002 uvedla do původního stavu fasádu i některé salóny a schodiště.
Schodiště s portréty všech předchozích ministrů
Jako kuriozita pro návštěvníky je hned v prvních přijímacích salónech uspořádána malá výstava historie školství, včetně zařízení a vybavení staré třídy se slabikáři, nástěnkami a školními uniformami.
V nejkrásnějším zlatém salónu s velkými okny do zahrady je umístěna pracovna ministra. Zatímco zlacené ostění, štuky a zrcadla jsou původní historické, psací stůl ministra pochází z roku 1937, kdy ho objednal tehdejší ministr Jean Zay, známý tím, že prosadil povinnou školní docházku až do čtrnácti let.
Kromě ministerské pracovny je v prvním patře umístěna i knihovna, založená v roce 1858. Obsahuje kompletní kolekci Sbírek zákonů, ale je v ní také vystaven vzácný porcelánový servis z roku 1835, vyrobený v porcelánce v Sèvres a zdobený portréty významných francouzských historických osobností, který se skládá z více než dvou set kusů. V knihovně se konají nejdůležitější ministerská zasedání a jsou zde přijímáni zahraniční ministři.
Jedním ze zaměstnanců ministerstva byl v roce 1878 i spisovatel Guy de Maupassant. Pracoval zde jako atašé kabinetu ministra a byl pověřen vyřizováním ministerské korespondence. Toto bývala jeho pracovna, zřízená z původního budoáru manželky vévody z Castiglione.
Pohled na nádvoří a na hlavní vchod do budovy
Více než 1300 m2 velká anglická zahrada je uspořádána kolem historického platanu, zasazeného v době dokončení stavby paláce. Na rozdíl od jiných státních budov jsme si tady však zahradu nemohli projít a viděli jsme ji jen z malé terasy u zahradního průčelí. K mé velké lítosti jsme si proto nemohli prohlédnout pozůstatky paláce Tuileries, které jsou uloženy v zadní části zahrady.
Dnes již neexistující palác Tuileries, ve kterém bývalo umístěno sídlo několika králů i Napoleona, uzavíral čtvrtou stranu nádvoří v Louvru, v místech za obloukem Caroussel, kde dnes najdeme několik schodů, vedoucích do parku. Palác kompletně vyhořel v průběhu bojů Komuny (lépe řečeno, komunardi ho úmyslně zapálili) v květnu 1871 a po dlouhém dvanáctiletém váhání bylo rozhodnuto, že nebude znovu postaven a že ruiny budou odklizeny a prodány v dražbě. Některé z nich byly poté umístěny do několika pařížských veřejných a soukromých parků a zahrad (jiné skončily také v Itálii či Německu). Můžeme je vidět třeba v parku Georges Cain za Musée Carnavalet nebo v parku na Trocadéru.
Hôtel de Rochechouart, 7. obvod, 110 rue de Grenelle
Minulý týden zemřel ve věku 82 let katalánský architekt Ricardo Bofill, jedna z hvězd současné architektury, který často působil ve Francii. V Paříži a v jejím okolí zanechal několik výrazných architektonických děl, při nichž se inspiroval italskými renesančními stavbami, především vilami Andrey Palladia, ale také francouzskými architekty Mansartem a Ledouxem. V Paříži a okolí tak vzniklo díky němu několik obytných komplexů, na kterých můžeme tyto renesanční vlivy pozorovat, ať už jde o symetrický půdorys rozložený kolem centrálního kruhového prostoru, sloupořadí, sloupové portály, trojúhelníkové frontony nad okny nebo pilastry, to vše za použití současných materiálů, především skla a betonu.
Jít v Paříži po jeho stopách není obtížné. Jeho nejrozsáhlejší realizaci, která vznikala kolem let 1983-1988, najdeme ve 14. obvodu za nádražím Montparnasse, v oblasti, kde pařížská radnice provedla v sedmdesátých letech kompletní asanaci a pobořila tak velkou část staré zástavby. S nízkými činžovními domy, starými dílnami a továrničkami a polorozpadlými drážními halami tak zanikla i velká část historie montparnaského uměleckého života, protože právě tady od začátku 20. století žila a pracovala celá řada umělců. Paříž tak tehdy přišla, kromě jiného, i o ateliér Paula Gauguina nebo celníka Rousseaua.
Úkolem Ricarda Bofilla bylo vytvořit komplex bydlení se sociálními byty kolem nově vzniklého náměstí place de Catalogne (neboli Katalánského náměstí, příhodně vzhledem k Bofillově původu). Uspořádal je v jihovýchodní části náměstí v těsné blízkosti kolejiště, vedoucího k nádraží Montparnasse, kde navrhl dva dlouhé bloky s půlkruhovým půdorysem, kterými se prochází na další kruhové náměstí place Slimane Azem. Z něj se vstupuje do dvou uzavřených a od sebe oddělených obytných komplexů, place de Seoul a place de l´Amphithéâtre, ve kterých je rozmístěno víc než dvě stě sedmdesát sociálních bytů. Oba komplexy mají všechny znaky Bofillovy neopalladiánské architektury. Jsou postaveny ve stejném stylu a přesto se liší.
Place de Seoul
Place de Seoul má tvar elipsy, lemované skleněnými pilastry, ukončenými dórskými hlavicemi a v horní části lemovanými jednou vodorovnou řadou oken. Za prosklenými sloupy, zvenčí neprůhlednými, které se v sobě navzájem zrcadlí, se normálně bydlí, a to s výhledem do udržované zahrady, která vyplňuje celý střed náměstí.
Place de l´Amphithéâtre
Place de l´Amphithéâtre má – vcelku nepřekvapivě – tvar amfiteátru s kruhovým půdorysem, zploštělým na straně vstupu. Místo skleněných sloupů je zde fasáda členěná plochými kamennými polosloupy a vertikálními řadami oken a balkónů. Uprostřed náměstí je malé vydlážděné pódium, lemované zelení a v jedné části schody, na kterých se dá sedět v případě, že by amfiteátr sloužil ke svému účelu (což je ovšem málokdy).
Place Slimane Azem se vstupní bránou na place Seoul, lemovanou dvěma mohutnými kanelovanými sloupy
Place Slimane Azem je spojnicí mezi oběma malými náměstími, do kterých se odtud vstupuje. Přestože jsou obě náměstí uzavřena mříží, dá se dovnitř běžně dostat (mříž je jen na zacvaknutí a stačí zatlačit – nebo alespoň ještě nedávno to tak bylo). Pokud by byla mříž zamčená, stačí chvíli počkat, až bude někdo procházet.
Průchodem z place Slimane Azem se dostaneme na place de Catalogne. Obě podlouhlé zalomené budovy vedle průchodu byly navrženy Bofillem, třetí a nejmenší budovu na náměstí vytvořil architekt Maurice Novarina. Část náměstí směrem k nádraží Montparnasse zabírá moderní hotel Concorde.
Uprostřed náměstí je umístěná velká kruhová fontána, skládající se z nakloněné holé betonové plochy, po které stéká voda. Navrhl ji architekt Shamai Haber.
Není těžké uhádnout, že z celého komplexu považuji za nejhezčí place de Seoul, zatímco place de Catalogne ve mně trochu vzbuzuje nechuť – prázdná plocha, kámen, beton a architektura, která na mě i přes svou renesanční inspiraci vždy působila neosobně a tak trochu stalinsky. Konec konců, Bofill jako anti-frankista byl silně levicově orientován, takže určitá inspirace sovětskými předválečnými stavbami se zde nabízí. V současné době existuje záměr náměstí revitalizovat a zazelenit, tak uvidíme.
Na rozdíl od place de Catalogne se další Bofillova realizace nachází v samém centru Paříže na place du Marché Saint-Honoré jen kousek od zahrady Tuileries. Je úplně odlišná. Je také mnohem mladší, pochází z roku 2003. Tvoří ji velká skleněná hala, pokrývající téměř celé obdélníkové náměstí, uprostřed s průchodem, lemovaným obchody. O jakobínské historii tohoto náměstí jsem psala v minulosti TADY.
Bofillův architektonický ateliér navrhl v posledních dvaceti letech ve stejném stylu několik kancelářských i obytných budov v různých čtvrtích v Paříži, ale také třeba dostavbu sídla jedné velké pojišťovny v historickém paláci Hôtel de la Vaupalière na avenue Matignon nedaleko Champs Elysées. Vypadají všechny dost podobně, přestože mají poměrně dobrou architektonickou úroveň a nejsou to jen obyčejné skleněné kostky. Zabývat se jimi tady teď nebudeme, místo toho se podíváme na jednu stavbu nedaleko Paříže, kam nás odveze vlak RER linka A do stanice Cergy Saint-Christophe.
Cergy, place des Colonnes
Place des Colonnes silně připomíná obě nahoře popisovaná uzavřená náměstíčka ve 14. obvodu, především place de Seoul. Skoro stejný půdorys, stejná inspirace, stejné pilastry a stejná skleněná okna. A také stejné období realizace, v tomto případě rok 1986. Toto náměstí je však větší, má půlkruhový tvar a v jeho severozápadní části jsou vestavěny dva čtvercové bloky s otevřenými dvory. Kromě nízkých trávníků po celém obvodu náměstí je plocha jen vybetonovaná a úplně prázdná.
Průhled do jednoho ze dvou bočních dvorů
Uprostřed náměstí stojí vysoký obelisk. Ten není Bofillovým dílem, patří k jinému zajímavému projektu, na který se podíváme jindy.
V okolí Paříže najdete ještě další dva Bofillovy významné projekty. Je to residence les Arcades du Lac, neboli Jezerní arkády, přezdívané také Lidové Versailles, v departementu Yvelins v městečku Montigny les Bretonneux z let 1978-1982, ale hlavně, hlavně děsivý komplex Abraxas v Noisy-le-Grand v departementu Seine-Saint-Denis, k jehož návštěvě jsem ještě nesebrala odvahu. Naddimenzovaný projekt se šesti stovkami bytů ze začátku 80. let byl sice označovaný jako futuristický, surrealistický nebo utopický, ale dnes bychom ho označili spíš jako vybydlený. Ve velice krátké době od svého postavení začal chátrat a postupně se stal centrem násilí, drog a zločinu, až dospěl do stádia, kdy ho chtěla místní radnice v roce 2014 zbourat. Nakonec mu díky přímluvám samotného architekta a dalších veřejných osobností ještě dali šanci, ale rekonstrukce bude nákladná a cesta k normálu dlouhá.
Pořád počítám, že se tam jednou vypravím (a loni v létě moc nechybělo), ale svoje fotky odtud zatím nemám. Nabízím proto video z Youtube, kde je celý komplex (který vám opět připomene stejný Bofillův styl, jaký jsme viděli už předtím) dobře vidět. A protože místo svou bizarností přitahuje i filmaře, našla jsem i záběry z filmu Hunger Games, které rozhodně nepodporují chuť k návštěvě (opravdu se na takové filmy někdo dívá dobrovolně?).
No a pokud se nedostanete do Paříže nebo tam nebudete mít čas či chuť architekturu Ricarda Bofilla hledat, můžete se na ni podívat i v Praze. Je autorem poměrně střízlivé dostavby Obecního dvora na Starém Městě, která je vidět z ulice U Milosrdných. Další Bofillovu práci najdete i v Karlíně.
Na konci 19. a začátku 20. století začaly v Paříži hromadně růst lidové restaurace – brasserie. Původně šlo o restaurace s velmi nízkými cenami, které dovolovaly i chudším lidem, aby si při práci ve městě mohli dát teplé jídlo. První taková brasserie vznikla v 60. letech 19. století v blízkosti tržnice Les Halles, kde se jeden z řezníků rozhodl zužitkovat neprodejné odřezky nekvalitního hovězího masa. Místo aby je vyhazoval, začal z nich vařit hustý vývar – bouillon, česky prostě bujón, který prodával zaměstnancům tržnice a okolních obchodů. Od názvu podávaného jídla pak byl už jen krok k názvu celého podniku.
Nápad se okamžitě uchytil a velkou rychlostí začaly okamžitě růst další a další bouillony. Na přelomu 19. a 20. století už jich bylo v Paříži přes dvě stě padesát a objevovaly se stále nové. Doba pařížské secese, do které se rodily, se podepsala na jejich vzhledu, který byl čím dál krásnější, sofistikovanější a luxusnější. Spolu s tím se měnila i struktura zákazníků – obyčejné řemeslníky a švadlenky začala nahrazovat střední a vyšší společenská třída.
Měnící se doba první poloviny 20. století přinesla úpadek bouillonů. Jen několik z těch skutečně původních přežilo následné zavírání, prodeje, rekonstrukce a změny. Zánik bouillonů pak pokračoval i v poválečných letech. Předcovidová turistická doba však s sebou přinesla módu typických a autentických pařížských restaurací a tedy i bouillonů, takže se objevilo i několik nových, zrekonstruovaných podle starých tradic, které však na krásu trochu rezignovaly a důležitý je tam spíš počet míst pro turistické skupiny.
Dodnes se však můžeme podívat do několika přeživších původních bouillonů se starou secesní výzdobou. Tím snad nejznámějším je Bouillon Chartier v rue Montmartre. Je skutečně levný, doposud (rádoby) lidový a rozhodně nejnavštěvovanější, ovšem ne nejkrásnější. Stejné jméno Chartier najdeme i na vývěsním štítu jeho bývalé pobočky na levém břehu Seiny, která naopak doslova oslní krásou. Jmenuje se Bouillon Racine a právě tam se spolu dnes podíváme.
Bouillon Racine si ve stejnojmenné ulici otevřeli bratři Chartierové v roce 1906, původně pro skromné a chudé zákazníky, ale nádherný interiér začal rychle přitahovat i buržoasii.
Po 2. světové válce se z něj stala závodní jídelna pro zaměstnance nedaleké Sorbonny a pod secesním obložením se usídlily obyčejné umakartové stoly. V roce 1995 byl už stav restaurace tak žalostný, že vyžadoval kompletní rekonstrukci. Nový majitel zrestauroval nejen zelené dřevěné obložení, ale i malby, štuky, zrcadla a další secesní výzdobu. Po znovuotevření byl bouillon zapsán na seznam památkově chráněných objektů.
Nádheře dnes ovšem odpovídají i ceny – dávno už to není levné místo pro chudinu. Jídelní lístek odpovídá vzhledu i umístění restaurace, nicméně polední menu tady pořídíte za přijatelnou cenu od 18 euro.
Malované panely a majolikové obklady s květinovými vzory nám připomenou Muchovy plakáty. A skutečně tu na čestných místech na stěnách najdeme některá jeho více či méně známá díla. Shodou okolností nás číšníci usadili zrovna pod plakát s českým textem, který zval na výstavu v Chrudimi.
Pamětníci původního blogu si možná vzpomenou na starý článek, ve kterém jsem psala o rozlehlé zahradě s historickými skleníky Serres d´Auteuil, která leží na západním předměstí Paříže v těsné blízkosti tenisového areálu Roland Garros. Součástí článku byla informace o tom, že si organizátoři Roland Garros vylobovali rozšíření areálu i do oblasti zahrady, kde měly některé staré skleníky i stromy padnout za oběť novému tenisovému kurtu. Proti tomuto plánu se tehdy zvedla velká vlna odporu, rozhodnutí bylo napadeno u soudu a okamžitě byla vyhlášena petice, která nasbírala víc než osmdesát pět tisíc podpisů (včetně toho mého).
A jak to nakonec dopadlo? Soudní řízení trvalo několik let a skončilo ve prospěch tenistů, ale přece jen s nádechem kompromisu. Tenisový kurt v areálu zahrady vyrostl, ale občanská iniciativa pomohla k tomu, že byla zabrána menší plocha zahrady, než se původně předpokládalo. Hlavně byl však pozměněn návrh a původně holý tenisový kurt je teď lehce zahloubený a obklopený širokými prosklenými chodbami, které v souladu se svým okolím fungují jako skleníky. Vypadá to efektně a když už to muselo být, připadá mi správné, že investoři zvolili citlivější řešení. Na sporu mezi oběma stranami tak nakonec vydělali Pařížané, kteří dostali neobvyklou a působivou stavbu.
Nový tenisový kurt nese jméno Simonne Mathieu, francouzské tenisové hráčky, která zářila na kurtech na přelomu 20. a 30. let minulého století. Kromě toho jí Francie vděčí i za dobrovolnickou činnost v době 2. světové války.
Na kurt, který byl otevřen v březnu 2019, se vejde pět tisíc diváků a je tak třetím největším na Roland Garros. Skleníky podél jeho stran byly otevřeny následně v červnu téhož roku. Každá ze čtyř stran tvoří uzavřenou část, věnovanou tropickým rostlinám ze čtyř kontinentů – Jižní Ameriky, Afriky, Austrálie a jihovýchodní Asie.
Vchod do skleníkového kurtu se nachází v zahradě Jardin des Serres d´Auteuil hned vedle historického palmária. Návštěva je však trochu dvousečná – když se hraje turnaj, jsou skleníky zavřené (ale je do nich od kurtů vidět). Když jsou otevřené, je zavřený a prázdný kurt (ale taky ho dobře vidíte přes sklo).
Celkový pohled na kurt a skleníky ze střechy vedlejší plovárny.
Plánek Jardin des Serres d´Auteuil s kurtem vpravo dole
Court Simonne Mathieu, 16. obvod, vstup ze zahrady Jardin des Serres d´Auteuil, do které se vchází několika branami po jejím obvodu – z avenue de la Porte d´Auteuil, avenue Gordon Bennett, boulevard d´Auteuil nebo přes zahradu Square des Poètes se vchodem hned u metra na začátku avenue du Général Sarrail.
Jak se tam dostat: metro 10, stanice Porte d´Auteuil.
V současné době jsou skleníky, a to nejen tyto u tenisového kurtu, ale všechny v zahradě, zavřené kvůli covidu.
Asi čtyřicet kilometrů severně od Paříže leží na řece Nonette a jejích kanálech jeden z nejkrásnějších francouzských zámků. Nikdy nebyl královským zámkem, přesto jeho majitelé dokázali za více než sedm set let jeho existence vybudovat v rozlehlém parku mistrovské historické dílo.
Středověká vodní tvrz, která stála na místě dnešního zámku, patřila od 11. století královskému dodavateli vína a jeho rodina si ji podržela až do poloviny 14. století, kdy byla tvrz vypleněna při lidových bouřích. Její trosky pak vystřídaly několik vlastníků, až se dostala do vlastnictví rodiny Montmorency, jednoho z nejmocnějších francouzských šlechtických rodů. Byl to právě konstábl Anne de Montmorency (ano, jde o muže, i přes to jméno), blízký přítel krále Františka I., kdo tvrz zrekonstruoval a přestavěl a kdo vedle ní nechal v roce 1531 postavit nový zámek, řečený La Capitanerie nebo také Petit Château, Malý zámek. Nechal také upravit jeho okolí, vybudoval velkou vstupní terasu, na které dnes stojí jeho jezdecká socha, a upravit velkou část parku. Na jeho práci navázali později další členové rodiny, kteří celý areál dále kultivovali.
Po revoltách části šlechty proti královské moci a proti kardinálu Richelieu byl tehdejší majitel zámku Henri de Montmorency v roce 1632 popraven a zámek byl z příkazu Ludvíka XIII. zkonfiskován, ale po jeho smrti v roce 1643 se rozhodnutím Anny Rakouské vrátil rodině Montmorency, konkrétně Charlottě, sestře popraveného Henriho, která byla manželkou vévody z Bourbon-Condé, prince z královské krve (jeho otcem byl král Jindřich II.). Zámek se tak dostal do vlastnictví další mocné a bohaté rodiny.
Zajímavé je, že se historie doslovně opakovala – i Condé doplatil v dalším šlechtickém povstání, tzv. Frondě, na pletky proti mocnému kardinálovi, tentokrát Mazarinovi, a v roce 1652 o zámek v konfiskaci přišel, ale i jemu se o necelých deset let vrátil zpět. Za své jednání byl ovšem vyhoštěn z Versailles. Stáhl se proto do Chantilly a pustil se do zvelebování zámku a jeho okolí. Pozval slavného královského zahradního architekta Andrého Le Nôtra, tvůrce většiny královských zámeckých zahrad té doby, aby mu park upravil podle tehdejší módy. V parku nechal vybudovat i venkovskou vesničku, která inspirovala Marii Antoinettu k podobné stavbě v Trianonu ve Versailles.
V jeho práci pak v následujících obdobích pokračovali jeho potomci, v jejichž vlastnictví zámek zůstal až do 19. století. Výjimku samozřejmě tvořilo období po Francouzské revoluci, kdy byl zámek zkonfiskován, vypleněn a v době Teroru přeměněn na vězení. Velká část parku byla rozparcelována a rozprodána a stará část zámku byla zbořena a prodána na materiál. Z původního rozlehlého areálu tak zůstal jen Petit Château. Uchovány zůstaly také velké historické stáje, kde se usídlila armáda.
Když v roce 1814 získala rodina Condé zámek zpět, našla z něj jen trosky. Některé pozemky a stavby se sice podařilo odkoupit zpět, velká část však byla nenávratně ztracena.
Smrtí posledního prince z Condé v roce 1830 tento rod vymřel a zámek se dostal do vlastnictví mladého Jindřicha Orleánského, vévody z Aumale (byl ostatně vnukem posledního Condé). Ten po několika desetiletích zahájil na místě zbořené staré části stavbu nového zámku na starých základech. Zasloužil se nejen o jeho stavbu, ale také o rekonstrukci a zvelebení dalších částí, jak ještě uvidíme.
Vévoda z Aumale neměl potomky a proto ještě před svou smrtí v roce 1896 vložil zámek do jím založené Nadace princů z Condé a odkázal ho Francouzskému institutu. V jeho vlastnictví je zámek až do současnosti. V souladu se závětí vévody z Aumale byl zámek už v roce 1898 otevřen pro veřejnost jako Muzeum Condé.
Vstupní terasa zámku s jezdeckou sochou Anne de Montmorency
Zámek leží v mírném svahu, je proto uvnitř propojen čestným schodištěm, které ze vstupní vyvýšené terasy klesá dolů směrem k přízemí a k východu směrem k vodní nádrži, která ho obklopuje. Nad schodištěm se dostaneme do kaple, postavené na konci 19. století na místě původní, zbořené za Francouzské revoluce, s využitím materiálu a některých prvků z kaple ze zámku Écouen, který byl také majetkem vévody z Aumale. Sám vévoda je v kapli pohřben.
Mauzoleum vévody z Aumale
Vévoda z Aumale se zasloužil nejen o dnešní podobu zámku, ale také o jeho obsah. Princ sběratel, jak se mu také přezdívá, shromáždil velké množství uměleckých předmětů. Jedna část zámku je proto proměněna na skutečnou galerii s řadou cenných obrazů a soch, včetně mistrovských děl od Botticelliho, Lippiho, Raffaela i pozdějších holandských a francouzských mistrů. Kromě toho shromáždil velkou knihovnu s mnoha cennými svazky, především o umění a renesanční architektuře.
Raffaelovy Tři grácie
Zámecká knihovna
Giorgio Vasari a jeho Životopisy slavných malířů, sochařů a architektů z roku 1568
Salóny v prvním patře Petit Château, Malého zámku, sloužily v minulosti jako obydlí princů z Condé. Po vyplenění z nich skoro nic nezůstalo, dnes proto vidíme jejich podobu tak, jak je nechal zařídit vévoda z Aumale. Použil k tomu nábytek, vybavení a dekorace, pocházející z vlastnictví královské rodiny a ze svých sbírek.
Když bychom se podívali na leteckou mapu zámku, uvidíme, že tvoří malý ostrov, spojený s okolím dvěma náspy. Vodou je protkán celý park, kde kromě tzv. Velkého kanálu, vytvořeného Le Nôtrem, najdeme i mnoho umělých vodních nádrží a menších kanálů a říček. Voda tak zabírá víc než 25 hektarů z celkových 155 hektarů parku.
Plánek celého zámeckého areálu
Park se dělí na několik částí, kromě barokní francouzské zahrady tu najdeme i anglickou a anglo-čínskou zahradu s mnoha zachovanými prvky, jako jsou pavilony, kaple nebo drobné čínské stavbičky. V severní části parku potom leží zbytky lidové vesničky.
Jeden z kanálů, který vede kolem vesničky, nás zavede až do hloubky parku, který se místy mění na docela hluboký les. Tam jsme ke svému překvapení narazili na ohradu nejen s ovcemi a jinými domácími zvířaty, ale také s klokany.
Oklikou se z druhé strany kanálu dá dojít podél vodní nádrže zpět k zámku.
Kromě zámku a parku je v těsné blízkosti k vidění i Muzeum koní, umístěné v bývalých stájích. To vám, bohužel, neukážu, při jedné návštěvě jsme ho už nestihli. Za stájemi se pak rozprostírá známé dostihové závodiště. Samotné městečko Chantilly je maličké, konec konců se rozvinulo až od 18. století, ale o to je ovšem pěknější.
Kulinářská perlička nakonec. Určitě jste slyšeli o krému Chantilly, což není nic jiného, než ušlehaná smetana. Podle pověstí ji vynalezl François Vatel, který byl komorníkem na zámku Chantilly v 17. století, a který ji připravil poprvé na slavnosti pro Ludvíka XIV., konané právě na zámku Chantilly. Proto se jí dnes říká názvem zámku. Italové by vám ovšem řekli, že šlehačku přivezla z Itálie do Francie už Kateřina Medicejská při příležitosti své svatby s Jindřichem II. v roce 1536. Můžete si vybrat, který příběh se vám líbí víc.
Pokud byste jeli do Chantilly autem, dá se návštěva spojit i s prohlídkou města Senlis, které leží jen osm kilometrů odtud. Teoreticky by se to dalo stihnout i veřejnou dopravou, protože z nádraží v Chantilly jezdí do Senlis autobus. Já jsem to neudělala, protože jednak nejezdí moc často, a také mi přece jen připadá, že by pak člověk neviděl pořádně ani jedno z toho.
Otevřeno: denně kromě úterý od 10.30 hod do 17 hod
Vstupné: dost drahé a jsou možné různé kombinace, takže veškeré informace tady
Jak se tam dostat: vlak RER linka D z Gare du Nord směr Creil, zastávka Chantilly Gouvieux
Kromě hlavní pařížské radnice Hôtel de Ville, která zastřešuje celé město jako u nás magistrát, má svoji radnici i každý obvod. Některé jsem tady ukazovala už v minulosti (např. 9. obvod, 18. obvod nebo 20. obvod) a do další se podíváme právě dnes.
Radnici 5. arrondissementu najdeme přímo naproti Panthénu, na rohu ulic rue Soufflot a rue Cloitaire. Při jejím navrhování v roce 1846 se architekti Jean-Baptiste Guenepin a Jacques Hittorff inspirovali o téměř sto let starší budovou právnické fakulty Sorbonny, která stojí na stejném náměstí v opačném rohu. Obě budovy tak tvoří navzájem svůj zrcadlově obrácený obraz.
Neoklasicistní budova byla dokončena v roce 1849, ale už v roce 1921 se pátý pařížský obvod pustil do její rekonstrukce a dostavby, protože původní budova byla příliš malá. Právě z té doby pocházejí interiéry ve stylu art-déco, které uvidíme dole na fotografiích.
Pod čestným schodištěm je umístěno dílo sochaře Jeana Gautherina s názvem Ztracený ráj. Na stěnách nad ním jsou nástěnné malby, znázorňující nejznámější místa 5. obvodu – například tady je to Lucemburská zahrada.
Většinu prvního patra zabírají dva velké sály, které jsou od sebe odděleny jen matnými skleněnými dveřmi, a to Svatební a Slavnostní sál – Salle des Mariages a Salle des Fêtes. Nahoře a dole jsou pohledy do Slavnostního sálu.
Svatební sál s bustou francouzské Marianny z bílého mramoru od sochaře Andrého Vermara.
Ve vedlejším sále, ve kterém zasedá městská rada, najdeme v čele další Mariannu, tentokrát černou. Zatímco okna obou slavnostních sálů vedou do úzké rue Clotaire, zasedačka a kanceláře představitelů městského obvodu mají výhled přímo na place du Panthéon.
Kancelář starostky 5. obvodu. Momentálně je jí Florence Berthout.
Pohled na Panthéon z okna kanceláře starostky.
Na malý dvůr radnice se otvírají prostory, kde sídlí různé sociální odbory a kde se vydává i materiální pomoc pro bezdomovce. Proto můžete často vidět u bočního vchodu z rue Cloitaire frontu.
Dnes je budova kompletně věnována jen radnici 5. obvodu, ale od roku 1932 v jejím posledním patře sídlila i knihovna Marguerite Durand, než ji v roce 1989 přestěhovali do 13. obvodu nedaleko čínské čtvrti Olympiades.
Nevím přesně, jaká je situace teď v covidové době, ale obvykle jsou radnice pro občany běžně přístupné. Pravda, asi neuvidíte kancelář starostky, ale veřejné prostory lze většinou procházet bez problému. Jak mi jednou na jedné radnici řekli, je to místo pro všechny občany a všichni tam mají přístup.
Po celé Paříži jsou rozesety malé roztomilé uličky, kde to často vypadá, jako by se zastavil čas. Většinou je na mapě najdeme pod názvem „impasse“, což je obvykle slepá ulička, která nemusí nutně sloužit jen k bydlení, protože v ní leží (nebo dříve ležely) i dílny, ateliéry nebo skladiště, nebo „cité“ – ta nemusí být nutně slepá, ale domy v ní byly určeny ke stejnému účelu a většinou byly postaveny ve stejnou dobu a ve stejném stylu. Nejhonosnější z malých uliček je „villa“, což na rozdíl od našeho pojetí není velký dům, ale právě ulička s krásnými domy. A právě do jedné z těchto „vil“ se dnes podíváme.
Villa Malakoff je jednou z mála výjimek v 16. obvodu, která není soukromá a zavřená za mříží, možná i proto, že v ní sídlí školka. Na rozdíl od východních předměstí, kde se do většiny těchto malebných koutů bez problému dostanete, to totiž v nóbl čtvrtích na západě města – a zvlášť v šestnáctce – neplatí. Kromě mříže tam často narazíte i na vrátného a domovnici, kteří vás okamžitě vyprovodí ven i v případě, že přece jen najdete otevřenou bránu a vkročíte dovnitř.
Ulička je dlouhá jen něco málo přes třicet metrů a široká přesně tak, že se tady vyhnou dvě auta. Vznikla na přelomu 19. a 20. století a svůj název dostala podle avenue Malakoff, ze které vybíhala. To už ovšem dávno neplatí, avenue Malakoff byla v roce 1936 přejmenována podle Raymonda Poincarého, který byl v letech 1912-1920 francouzským prezidentem a který zemřel v roce 1934. Uličce však původní název zůstal.
Kde se vlastně vzal ten divný název Malakoff, který nám dnes už připomíná ze všeho nejvíc jen stejnojmenný dort? Jeho původ nemá s cukrářstvím nic společného. U vršku Malakoff (rusky Malachov) poblíž Sevastopolu se v září roku 1855 odehrála jedna z posledních bitev Krymské války. Války, která vypukla poté, co ruská armáda pod záminkou ochrany křesťanů v Osmanské říši (ale ve skutečnosti šlo o přístup z Černého do Středozemního moře přes Bospor) zabrala tak zvaná Dunajská knížectví (a tedy Moldávii a rumunské Valašsko), která byla otomanskými vazaly. Evropské země v čele s Francií se sice pokoušely spor urovnat, ale osmanský sultán vyhlásil Rusku válku a požádal Francii, Velkou Británii a Sardinii (která byla tehdy ještě samostatným královstvím) o pomoc. Moc se jim do toho sice nechtělo, ale nakonec se přidali, protože představa, že Rusko může blokovat Bospor i Dardanely a tím ovládnout mezinárodní obchod, byla silnější. Výsledkem byla porážka Ruska, která byla v roce 1856 stvrzena Pařížskou mírovou smlouvou.
Po historickém okénku jen připomenu, že avenue Raymond Poicaré vybíhá z Trocadéra a že do uličky je to tedy od vyhlídky na Eiffelovku jen co by kamenem dohodil.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.