V článku o francouzském Ministerstvu školství jsem se už zmínila, že vysoké školy mají svoje vlastní ministerstvo. Přesněji se jmenuje Ministerstvo pro vysoké vzdělávání, výzkum a inovace a sídlí v rozlehlém areálu na vršku kopce za Panthéonem. Hlavní budovou tohoto areálu a sídlem ministra je tak zvaný Pavilon Boncourt.
Takto je budova vidět přes mřížovou bránu z rue Descartes
Areál stojí na místě dřívější koleje Boncourt, založené v roce 1353 a působící několik století. V roce 1738 byla zahájena stavba nové budovy, té, kterou vidíme nahoře na fotce. Z mnoha důvodů se však stavba protahovala a byla nakonec dokončena až kolem roku 1815. Už před jejím dokončením však zasáhl Napoleon a po svém návratu z tažení do Egypta rozhodl, že bude nová budova sloužit pro Polytechniku, která současně dostane vojenský statut. Dnes patří Polytechnika, která nabízí inženýrské obory nejen pro armádu, ale i pro civilní sektor, mezi prestižní vysoké školy, tak zvané Grandes écoles.
Z pavilonu Boncourt se Polytechnika v roce 1976 odstěhovala za Paříž do nového sídla v městečku Palaiseau a její místo na krátkou dobu zaujal Institut Augusta Comta, tehdy čerstvě založený prezidentem Giscardem d´Estaing a po pěti letech zrušený škrtem pera nové vlády, která sem umístila Ministerstvo pro výzkum. To se nakonec v roce 2014 transformovalo na dnešní ministerstvo, pod které spadá celá oblast nejen vysokého vzdělávání, ale hlavně vědy a výzkumu.
Kromě několika více méně prázdných místností, sloužících jako jednací a zasedací sály, jsme viděli kancelář ministra, která se nám – ve srovnání s jinými ministerstvy – zdála poměrně střízlivá, obyčejná a chudá. Dokonce – ano, vidíte dobře – má ministr rozbité to okno vpravo. Když se však člověk podívá z oken ven, ztratí řeč. Před sebou vidí velkou část historie Latinské čtvrti.
V nezvyklém pohledu se tedy vedle sebe tísní odleva jedno z nejprestižnějších pařížských lyceí Lycée Henri IV. s hranatou věží tour Clovis z 11. století, vedle které vidíme kulatý dóm Panthéonu. Na něj se tlačí kostel Saint-Étienne-du-Mont se svou štíhlou věží. Vysoká budova úplně vpravo patřila dříve k Polytechnice a dnes je v ní hotel.
Součástí areálu je i čtvercový dvůr, kolem kterého jsou uspořádány další budovy ministerstva, a který sloužil Polytechnice k vojenským přehlídkám. Současná podoba je z roku 1991, kdy byl také vytvořen čtvercový bazén s bronzovou sochou od Meret Elisabeth Oppenheim, znázorňující lidskou postavu. Dvůr je bohužel už několik let zavřený, bazén je bez vody, a schody, které k němu vedou od pavilonu Boncourt, jsou ve špatném stavu. Dříve býval dvůr v některých hodinách přístupný pro veřejnost, takže budeme doufat, že se tento zvyk po právě připravované rekonstrukci obnoví.
Zadní východ pavilonu Boncourt vede do zahrady, kde najdeme další zajímavou stavbu. Kolem roku 1880 zde byla postavena aula, nazývaná amphithéâtre Arago, která sloužila Polytechnice k výuce fyziky (kromě jiných zde přednášel i André-Marie Ampère). Pro její stavbu byly použity některé stavební prvky (hlavně portál a vchodové dveře) ze zaniklé kaple Navarrské koleje.
Budova se zvenku zdá poměrně malá, ale je částečně zahloubená a vnitřní prostory jsou nečekaně velké, jak je vidět z další fotky
Pohled do auly dříve. Dnešní pohled bohužel nemám, aula nebyla při prohlídce zpřístupněná. (Foto: gouv.fr)
Po odchodu Polytechniky byly prostory amfiteátru přepaženy do dvou pater a přeměněny na knihovnu sociální antropologie, kterou zde založil slavný antropolog Claude Lévi-Strauss, který tady měl také až do své smrti v roce 2009 (zemřel ve 101 letech) svoji pracovnu.
Claude Lévi-Strauss ve své pracovně (Foto: gouv.fr)
V přední části zahrady před budovou najdeme tři bronzové sochy, splývající s vegetací, které vytvořil italský sochař Giuseppe Penone.
No a nakonec vás u vedlejšího záhonu cedule upozorní, že se právě díváte na růže s názvem Marie Curie, vyšlechtěné v roce 1996 při příležitosti 75. výročí založení Institutu Curie.
Další pohledy na Polytechniku a na to, jak byl její plot v roce 2016 vyzdoben portréty slavných francouzských vědců, najdete ve starším článku TADY.
V každém lepším tištěném průvodci se dočtete, že nejužší uličkou v Paříži je rue du Chat qui pêche v 5. obvodu, ale tomu nevěřte. Ta je široká 1,80 metru a její výhodou je jen to, že leží v živé čtvrti v centru města, kde ústí přímo na nábřeží Seiny. Další uličku, která by si mohla dělat nárok na titul „nejužší“, pak najdete v 19. obvodu kousek od parku Buttes-Chaumont. Jmenuje se passage du Plateau a její šířka se mění od jednoho metru do jednoho a půl metru.
Do uličky, která v této soutěži šplhá na nejvyšší stupínek, se ovšem musíte vydat daleko od centra, až na konec 12. obvodu. Jmenuje se sentier des Merisiers. Její šířka se po celé délce proměňuje, ale ve své nejužší části má 87 centimetrů a v průměru nedosahuje víc než jeden metr.
Ulička je dlouhá sto metrů. Na jedné straně vybíhá ze širokého boulevardu Soult u čísla 101 a ústí u čísla 3 v rue du Niger. Tam také leží za zdí tento hezký hrázděný domek.
Ulička vznikla v roce 1857 těsně u jednoho z bastionů tehdejších hradeb, které ležely jen pár desítek metrů od ní. Patřila pod obec Saint-Mandé, která byla kolem roku 1860 administrativně rozdělena, přičemž jedna její část, přesně ta s uličkou, byla připojena k Paříži. Zajímavé je, že osvětlení v ní bylo instalováno až v 80. letech minulého století, takže do té doby se jí lidé ze strachu raději vyhýbali. Dnes je považována za jednu z nejromantičtějších v Paříži.
Zhruba v polovině se ulička lomí a právě tam, za malými dvířky s varovným nápisem, leží tento krásný dvorek.
Začátek uličky na boulevardu Soult lehce přehlédnete, tvoří ho v podstatě jen úzká škvíra.
Asi si řeknete, že ohromnou Napoleonovu hrobku z červeného mramoru v dómu vojenské katedrály sv. Ludvíka v Invalidovně zná každý, kdo byl aspoň jednou v Paříži. Je to tak, mauzoleum pod zlatou kupolí se nedá přehlédnout a navíc vás k němu pošle každý průvodce.
Méně známé, a vlastně skoro neznámé, je ovšem v Invalidovně další pietní místo, spojené s Napoleonem. Když se vydáte doleva od vchodu do katedrály směrem k pokladnám chodbou „Corridor de Nîmes“, uvidíte zhruba uprostřed, že jedno z oken, vedoucích do malého zeleného dvora, je zaskleno až k podlaze. To proto, aby měli návštěvníci lepší výhled na boční zeď katedrály a velký plochý kámen s nízkým zeleným plůtkem. Je to první Napoleonův hrob, který sem byl přenesen v roce 1840 z ostrova Svatá Helena společně s exhumovaným Napoleonovým tělem. Zatímco Napoleona čekala majestátní mramorová hrobka, jeho původní náhrobní kámen byl umístěn pod stromy hned vedle katedrály, kde leží dodnes napůl skrytý mezi keři.
Dvůr není běžně přístupný, takže hrob je vidět jen z tohoto průchodu, eventuálně ještě ze zahrádky přilehlé restaurace nebo ze schodiště vpravo na konci chodby (a tedy z toho krajního okna vlevo vzadu).
Když v roce 1929 pětinásobného amerického olympijského vítěze v plavání Johnnyho Weissmüllera (pozdějšího prvního filmového Tarzana) pozvali, aby v Paříži slavnostně otevřel novou plovárnu, pravděpodobně netušil, že otvírá místo, které vstoupí do historie. Stavba ve tvaru jednoduchého betonového trojúhelníku ve stylu art déco se dvěma bazény – jedním krytým a druhým venkovním, umístěná na západní hranici Paříže, za sto let své existence zažila bohatý život, přežila svoji klinickou smrt a nakonec vstala z popela.
Přestože plovárna stála až na samém okraji 16. obvodu, stala se brzy po svém otevření vyhledávaným sportovním a společenským centrem, kam mířily davy Pařížanů. Oba její bazény byly v létě obsypané lidmi a sloužily dokonce i v zimě – ten krytý k plavání, zatímco ten venkovní se na zimu měnil na kluziště. Kromě sportovních akcí se zde konaly i umělecké prezentace, módní přehlídky a dokonce i volby královny krásy a fungovalo zde několik restaurací a barů i kadeřnictví. Plovárna přežila válku a přestože její krása i význam začaly postupně upadat, sloužila až do roku 1970. Nejdříve padlo rozhodnutí, že už se v zimě nevyplatí nákladně a složitě měnit venkovní bazén na kluziště, což přineslo velký úbytek návštěvníků a finanční ztráty. Zkázu pak dokonaly poruchy filtračních systémů, poškození skleněné střechy krytého bazénu a pomalé drolení betonu, zkorodovaného výpary chlóru. Vypadalo to, že slavné místo to má už definitivně za sebou.
Vlevo Johnny Weissmüller u bazénu Molitor. Vpravo modelka Micheline Bernardini při prezentaci prvních dvoudílných plavek na světě právě u tohoto bazénu v roce 1946. Plavky dostaly název podle francouzského atolu Bikini.Foto bbc.com.
Plovárna v době své největší slávy. Vlevo venkovní bazén v létě a vpravo v zimě jako kluziště. Foto cntraveler.com
Ohromná betonová stavba zůstala po roce 1970 opuštěná – ovšem ne na dlouho. Postupně do ní začali pronikat umělci, zdi se pokryly graffiti a malbami, začaly se tu pořádat divoké večírky a z tajného místa se nakonec stalo místo tolerované – natáčely se tu filmy a pořádala různá představení nebo módní přehlídky. Pařížská radnice se nakonec rozhodla, že se přece jen plovárnu pokusí zachránit a vypsala výběrové řízení na rekonstrukci a další využití. Vítězná společnost ovšem nakonec musela téměř celou původní budovu zbourat kvůli silnému poškození a prakticky znovu vystavět její kopii. Práce začaly v roce 2011 a byly dokončeny v roce 2014. Po novém otevření se však už nejedná o lidové bazény pro širokou veřejnost, ale o exkluzivní místo, proměněné na luxusní pětihvězdičkový hotel s lázeňským centrem a sportovním klubem pro ty nejbohatší (částečnou výjimkou je krytý bazén, kde podmínkou pro investora bylo zachování některých hodin pro plavání žáků z okolních škol).
Dovnitř se teď běžní Francouzi podívají jen výjimečně, například při Dnech evropského dědictví.
Krytý bazén před rekonstrukcí v roce 1989 Foto Paris Zig Zag
Tentýž pohled jako nahoře v současnosti
Krytý bazén věrně odráží původní podobu, a to nejen svým uspořádáním, ale i barvami žlutých konstrukcí a modrými dveřmi převlékacích kabin. Ty byly s odkazem na nedávnou squatterskou historii, kdy byl interiér plovárny pokryt graffiti, vyzdobeny nejznámějšími pařížskými streetartisty. Zatímco zvenčí vidíte jen hladké plochy dveří, uvnitř vybuchují ohňostroje barev.
Stejně jako v minulosti jsou i teď prostory obou bazénů stavebně propojeny, ale zároveň se dají oddělit a každý z nich má svůj vchod. Na spodní fotografii je vidět vstup do krytého bazénu. Vstupní prostory jsou současně i jedinou částí, která byla při rekonstrukci zachována. Na opačném konci celého areálu pak leží vchod do otevřeného bazénu, který je zároveň i vstupem do hotelu.
Pětihvězdičkový hotel Molitor patří do sítě hotelů Accor. Hned za vstupem je recepce a kavárna, ze které je vidět rovnou na venkovní bazén. Tato část byla postavena znovu a oproti původní podobě byla zvýšena o prosklenou nadstavbu a střešní terasu s barem a kavárnou.
Vstup do klubu a spa, umístěný z boční strany, byl proveden věrně podle původní předlohy ve stylu art-déco. Hned vedle něj najdeme výtah na terasu. Na rozdíl od bazénu a lázní, kam mají přístup jen hoteloví hosté a členové klubu, je jak spodní kavárna u bazénu, tak i kavárna na střeše volně přístupná pro veřejnost. Káva zde sice stojí skoro dvakrát tolik než jinde, ale za ten výhled to stojí.
Kromě pohledů do vnitřních částí hotelu a hlavně na bazén jsou ze střešní terasy i nádherné výhledy do okolí. Toto je pohled na vedlejší stadion Jeana Bouina, jehož venkovní plášť je tvořen zvláštní kovovou krajkou. Za ním potom leží (ale odtud není vidět) slavný Parc des Princes, fotbalový stadión klubu Paris Saint Germain. V ulici vlevo za stadionem Jeana Bouina pak stojí dům, navržený architektem Le Corbusierem, s jeho osobním bytem.
Pokud se podíváme z terasy na opačnou stranu, uvidíme zahradu se skleníky Serres d´Auteuil a novým tenisovým kurtem, a po její levé straně tenisový areál Roland Garros. Ještě více na sever, rovnou za Roland Garros, začíná Boulognský lesík s dostihovým závodištěm.
Zhruba v místech, kde jsou umístěny květináče, najdete výtah na terasu
Piscine Molitor, 16. obvod, 2 avenue de la Porte Molitor
Jak se tam dostat: metro linky 9 a 10, stanice Michel-Ange Molitor
K nedávnému povídání o historických levných lidových restauracích, kterým Francouzi říkají „bouillon“, přidávám dnes další místo, které by se vám mohlo líbit.
Móda „bouillonů“ běží v Paříži naplno a jen za poslední dobu jsem četla o otevření dalších dvou nových, které jsou podle dostupných fotografií stylizovány do historické podoby. Místo, na které se podíváme dnes, se ovšem nijak stylizovat nemusí, má totiž za sebou více než sto let existence, i když „bouillon“ jí její majitelé začali říkat teprve nedávno. Předtím to bylo vždy klasické bistro-brasserie.
Bouillon Julien leží v blízkosti takzvaných Grands Boulevards, velkých bulvárů, navíc dnes v nepříliš dobré oblasti, ale když ho v roce 1906 otvírali, bylo to úplně jinak. Tehdy byla jeho poloha ve čtvrti, ohraničené na severu dvěma velkými nádražími Gare du Nord a Gare de l´Est a na jihu historickými pařížskými branami Saint-Denis a Saint-Martin, výhodou. Kolem vyrůstaly nové moderní obytné bloky určené pro pařížskou smetánku, které postupně nahrazovaly staré venkovské paláce, které zde stávaly dříve. Současně tu vyrostlo i několik nových divadel a kaváren a nedaleko ležela propletená síť krytých pasáží, kam se lepší společnost stahovala za špatného počasí. Nová restaurace měla tedy všechny předpoklady pro velký úspěch.
Dnes je tady sice všechno jinak, ale přesto při pozorném procházení čtvrti tu minulost stále ještě najdete. Julien vám ji připomene už svým portálem a když vstoupíte dovnitř, i svojí podivuhodně zachovalou secesní krásou.
Interiér restaurace, který vidíte na fotkách, je z roku 2017 a od dnešního skutečného stavu se liší. Místo béžových stěn dnes uvidíte světle zelené, jak bylo v době secese typické. Původní barvu údajně zjistili při stavebním průzkumu před kompletní rekonstrukcí v roce 2018 a proto se k ní vrátili.
Dekorace interiéru jsou sice dílem nejlepších řemeslníků své doby, ale pro nás má jejich krása trochu hořkou příchuť. Tak schválně – taky byste řekli, že je to Alfons Mucha? Jeho styl, jeho vzory, jeho panó a jeho Médea?
Není to Mucha, ale obyčejná krádež. Brasserie Julien vznikala v době, kdy byla Muchova popularita na vrcholu, kdy byl hvězdou společnosti a kdy herečka Sarah Bernhardt, pro kterou pracoval, hrála v nedalekém divadle Théâtre de la Rennaissance své nejslavnější role ve hrách, pro které jí Mucha vytvářel plakáty. Brasserie Julien se proto svezla na módní vlně a najala výtvarníka, který Muchův styl okopíroval. Píše o tom ostatně i Jiří Mucha ve své knize Alfons Mucha:
„Někteří navrhovatelé se vůbec neostýchali a na skle, v mozaikách nebo tapetách jednoduše obkreslovali jeho panó. Stačilo změnit několik detailů a již šel návrh pod jejich jménem do masové výroby. Dobrý příklad bezostyšné adaptace je vidět v dnes slavné restauraci Julien, 16 rue du Faubourg St-Denis, jejíž zařízení se zázrakem zachovalo v původní čistotě. Stěny jsou vyzdobeny velkými majolikovými panó, podepsanými Tretzel, z nichž dva jsou jen nepatrně pozměněnými kopiemi Zimy a Léta ze čtyř ročních období a třetí plakátu pro Medeu. “ (Jiří Mucha: Alfons Mucha, Mladá fronta 1982)
Další Muchův motiv, připomínající slavný návrh klenotnictví Fouquet, na kterém hrají hlavní roli pávi. Tady je najdete u vstupu na toaletu (a pro zajímavost i její starosvětský interiér s pultíkem pro madame správcovou).
Zajímavou perličkou je u Juliena i prosklený strop – autorem malby na skle je totiž Charles Buffet, otec později slavného malíře Bernarda Buffeta.
Keramické prvky, dlažby a obklady vytvořil Hippolyte Boulenger, majitel slavné továrny na keramiku a mozaiky, který měl svůj pařížský závod hned za rohem (18 rue de Paradis). Jeho dům, na jehož zdech vytvořil vzorkovnu své secesní produkce, je dnes možné vidět a navštívit (dům dnes slouží pod názvem Le Manoir jako „strašidelný“ dům s expozicí o pařížských podivnostech, ale ty secesní keramické obrazy jsou vidět už u vchodu a v průjezdu).
Z původního nábytku se v restauraci zachoval jen secesní bar, který je dílem Louise Majorella. I on byl v době, kdy Julien vznikal, tím nejlepším, kdo v Paříži navrhoval a vyráběl nábytek, a to, co po něm dodnes zůstalo, je tak dobré, že jsou některé kusy nábytku vystaveny i v Musée d´Orsay.
Pokud se mě zeptáte na kuchyni, tak upřímně – nevím. Restaurace se v posledních letech přizpůsobila očekávání hostů „bouillonu“ a místo ústřic a foie gras zde najdete spíš pečená kuřata, choucroute, hovězí líčka nebo telecí hlavu. Ceny jsou velmi slušné, na to, jaká krása se tady předvádí. Na jídlo bych proto nijak zvlášť nesázela, ale interiér za to rozhodně stojí.
Bouillon Julien, 10. obvod, 16 rue du Faubourg Saint-Denis
Tři a půl kilometru dlouhá rue des Pyrenées je druhou nejdelší ulicí v Paříži (hned po pětikilometrové rue de Vaugirard). Na svém jižním konci začíná nedaleko place de la Nation a stoupá stále do kopce přes celý 20. obvod. Probíhá tak čtvrťmi Charonne, Ménilmontant a Belleville kolem dlouhých řad obytných domů, několika státních úřadů a škol, tří kostelů a přes několik náměstí až k rue de Belleville.
Ulice vznikla už v roce 1862 přejmenováním a sloučením několika předchozích ulic a jejich dostavěním. Během doby bylo mnoho původních staveb nahrazeno moderními činžáky a paneláky, ale přece jen tu do dnešního dne zůstala řada stavebních klenotů. Domy, typické pro konec 19. století, na které se podíváme dnes, patří mezi ně.
Upozorňuji, že nešlo o žádné nóbl čtvrti; tady na východě města to vždycky býval takový pařížský Žižkov, kde bydleli především dělníci a chudí lidé. Přesto se tady stavělo takhle.
Z centra je sem to daleko, ale pokud byste se zde přece jen ocitli, nezapomeňte, že jen pár kroků odtud leží malebná ulička Passage des Soupirs a o kousek dál rue des Pyrenées kříží rue de Ménilmontant se spoustou zajímavostí, uvedených v odkazu. A konec konců to odtud není daleko ani na hřbitov Père Lachaise.
Dá se to stihnout vlakem na otočku za jeden den, konec konců Chartres leží od Paříže jen devadesát kilometrů daleko. Tím největším lákadlem je zde, samozřejmě, slavná katedrála, jejíž věže uvidíte, sotva vyjdete z nádraží.
Gotická katedrála pochází ze začátku 13. století, kdy byla vybudovaná na základech té předchozí románské. Se svou délkou 130 metrů a výškou klenby skoro 38 metrů je považovaná za největší a také nejklasičtější a nejlépe zachovanou katedrálu na západ od Paříže, a to jak díky své vnitřní sochařské výzdobě, tak i vitrážím a známé dlažbě ve tvaru labyrintu. Je také jedním z nejznámějších francouzských poutních míst – nejslavnější pouť se zde koná na Květnou neděli, a tedy právě dnes.
Katedrála je zasvěcená Panně Marii (Notre-Dame-de-Chartres) v souladu s tradicí a legendou, udržovanou místními kanovníky, o keltských druidech, kteří údajně už sto let před naším letopočtem obývali jeskyni, ve které uctívali bohyni, která čekala dítě. Tento mýtus zde později pomáhal k šíření křesťanství a zvlášť mariánského kultu a byl připomínán už kolem roku 350, kdy byl na místě údajné jeskyně postaven první svatostánek, který byl už tehdy katedrálou. V dalších stoletích následovalo dalších pět katedrál, které na stejném místě postupně nahrazovaly jedna druhou.
Stavba dnešní katedrály byla zahájena na samém začátku 13. století po dvou velkých požárech města v druhé polovině 12. století a dokončena byla za třicet let. Ve své době se pyšnila nezvykle velkou plochou skleněných oken s krásnými vitrážemi. Ty bohužel vzaly za své v době Teroru po Francouzské revoluci, kdy byla katedrála přeměněna na takzvaný Chrám rozumu; ten však revolucionáři neměli a proto okna vytloukli a použili olovo z vitráží na odlévání kulek. Ve stejné době byly poškozeny i sochy na jižním portálu.
Podrobnější historie by byla na dlouhé vypisování a možná je i lépe popsaná na Wikipedii. Katedrála je zapsaná nejen na francouzském seznamu památek, ale také na seznamu UNESCO.
Pohled do chóru katedrály. V interiéru je, bohužel, tma tmoucí, takže se moc dobře zachytit nedá.
Šest metrů vysoká chórová přepážka odděluje oltář od chórového ochozu. Pochází ze 16. století a vyznačuje se gotickým stylem, ovlivněným ovšem už renesancí. Nejpozoruhodnější jsou zde astronomické hodiny a čtyřicet výklenků se sádrovými výjevy ze života Marie a Ježíše.
Na slavný labyrint, vytvořený ze dvou barev kamene na podlaze, jsem byla zvědavá nejvíc – a o to víc jsem byla zklamaná. Nejenže byl kompletně zastavěn židlemi, ale navíc kvůli tmě nebyl skoro vidět (proto také je ta fotka tak špatná).
Labyrint na podlaze kostela vychází z řecké mytologie a byl v určitém období středověku ve francouzských kostelích velkou módou. Ten v Chartres vznikl už v době stavby katedrály na začátku 13. století na objednávku místní kapituly. Jeho průběh má představovat průběh lidské existence a uvádět do meditace a klidu. Podle historie se člověk, který jím prochází, vyrovnává se svým životem, až nakonec dojde ke smíření. Původně byl určen k liturgii o velikonočních nešporách, kdy jeho pomalé procházení představovalo Kristovo vzkříšení a tedy jeho vítězství nad smrtí. Tak to aspoň uvádí literatura.
Celkový pohled na labyrint z výšky – obrázek je stažen ze stránek katedrály
Labyrint má průměr dvanáct metrů a jeho umístění není náhodné. Pokud byste položili průčelí kostela na jeho podlahu, rozeta z průčelí, v jejímž středu je umístěná socha Krista, by se ocitla přesně uprostřed kruhu. Celý průběh cesty labyrintem měří 261,55 metru.
No a pokud byste se chtěli podívat na labyrint a neplánujete zrovna cestu do Chartres, tak jeho kopii najdete i v Praze na Vyšehradě na parkovišti za bývalou obřadní síní, jak dosvědčují Google mapy.
Jižní průčelí katedrály se sochařskou výzdobou. I když byly sochy zrestaurována, hlavy některých svatých, usekané revolucionáři po roce 1789, nebyly nahrazeny, jak je vidět na fotce vpravo.
Hned za katedrálou na place Billard najdeme hezkou městskou tržnici (trh je zde v sobotu). Od ní pak ústí rue du Soleil d´Or s pěknými starými domy a spoustou obchodů a kaváren.
Starými spletitými uličkami se dostaneme také na malé uzavřené náměstí place Saint-Aignan, kde stojí stejnojmenný kostel. Je to nejstarší farní kostel ve městě, založený kolem roku 400 biskupem Aignanem, který zde byl později pohřben a jemuž byl po jeho svatořečení zasvěcen. Šlo samozřejmě o původní stavbu, z níž dnes nezbylo vůbec nic. Dnešní stavba pochází ze 16. století a vedlejší věž, která je s kostelem spojena obloukem, až ze 17. století. Ani tento kostel neunikl revolucionářům, kteří ho proměnili na vězení a později prodali jednomu z měšťanů, který si v něm zřídil sklad sena pro koně. V době Restaurace po roce 1822 byl navrácen církvi, ale zrenovování do přibližně původního stavu se dočkal až v roce 1869.
Ze všech dalších zajímavostí, kterých je v Chartres opravdu požehnaně, mě zde bavily asi nejvíc staré uličky s hrázděnými domy za katedrálou ve svahu, který se mírně svažuje až k bývalé městské bráně na břehu řeky Eure. Cestou potkáme několik nefalšovaných zbytků pozdního středověku, jako například vpravo dole tak zvané schodiště královny Berthy, pocházející podle legendy z domu vdovy vévody z Chartres a poté manželky kapetovského krále Roberta Zbožného. (Časově to sice nesedí, ale legenda je holt legenda). Schodiště je dnes začleněno do novějšího hrázděného domu, který je běžně obydlený.
Nahoře jsou vpravo a vlevo vidět zbytky městské středověké Guillaumovy brány z doby mezi 12. a 15. stoletím. Stála tu až do 15. srpna 1944, kdy ji zničilo německé bombardování. Kamenný most v popředí, který byl součástí opevnění, naštěstí vydržel.
Řeka Eure hned u brány
V průvodcích se možná dočtete také o takzvaném Maison Picasiette, lehce kýčovitém, ale malebném domku, který jeho majitel přeměnil na jednu z novodobých atrakcí města. Celý dům i se zahradou a dvorem je doslova obložen zbytky dlaždiček, obkladaček a keramiky. Dům se dá navštívit, všechny údaje i fotky najdete nahoře v odkazu. Hlavně tam, prosím, nechoďte jako já v úterý, protože to je zavřeno a stejně jako já byste nic neviděli. Dům stojí kousek od centra a pokud se tam vydáte, je přesně tento bod u staré brány tím vhodným místem, odkud vyjít. Cestu si můžete zkrátit přes hřbitov, na kterém vidíte z každého místa věže katedrály.
V Chartres je k vidění ještě spousta dalších zajímavostí, muzeí (včetně muzea vitráží vedle katedrály), kostelů, zahrad i starých paláců, ale za jeden den se toho už víc stihnout nedá. Ještě tak projít několik dalších starých uliček a nakouknout do otevřených dvorů a potom už rychle na nádraží.
Jak se tam dostat: vlakem TER z nádraží Gare de Montparnasse. Vlak jezdí zhruba jednou za hodinu, cesta trvá asi hodinu a čtvrt. Jízdné podle obsazenosti vlaku stojí mezi 10 a 20 eur.
Malý palác ve čtvrti Saint-Germain-des Prés, do kterého se dnes podíváme, slouží jako Ministerstvo pro transformaci a veřejné funkce. Svoji kancelář v něm má také mluvčí francouzské vlády. Stejně jako u většiny ostatních starých domů v této čtvrti, i tady je stavba skrytá za zdmi a vysokou neprostupnou bránou a teprve až po jejím otevření se objeví drobný jednopodlažní palác.
Hôtel de Rothelin-Charolais nechal postavit v letech 1703 – 1704 Philippe d´Orléans, markýz z Rothelin. Po jeho smrti ho v roce 1735 získala Louise-Anne de Bourbon-Condé, řečená Mademoiselle de Charolais. Palác tak dodnes nese jména obou těchto prvních vlastníků.
Palác je typickou stavbou 18. století, jakých v té době vyrostly v živě se rozvíjející čtvrti desítky. Má za vstupní branou velké čestné nádvoří, je postavený do tvaru U a za ním se rozkládá zahrada. Vstup je lemován čtyřmi jónskými sloupy a nad tepaným zábradlím balkónu v prvním patře je umístěný trojúhelníkový fronton, ve kterém byl původně erb prvního vlastníka. Po úpravě prvního patra poté, co se palác stal vlastnictvím státu, a po vložení velkého středového okna byla spodní část frontonu zaoblena a erb byl odstraněn.
Francouzský stát odkoupil palác v roce 1825, aby v něm zřídil ministerstvo vnitra. V 60. letech 19. století sloužil také jako ambasáda Rakousko-Uherska, ale už v roce 1872 se stal sídlem Státní rady a poté na dlouhých sto deset let Ministerstva průmyslu. Za vlády posledních tří presidentů (Sarkozyho, Hollanda a Macrona) se v něm vystřídalo několik menších ministerstev a až v roce 2020 se stal sídlem dnešního Ministerstva pro transformaci a veřejné funkce.
Největším a nejkrásnějším salonem v paláci je Zrcadlový sál. V době, kdy palác vlastnila Mademoiselle de Charolais, byl součástí jejích soukromých komnat, ale později prošel několika změnami, kdy byl vyzdoben jónskými polosloupy a do původních dveřních výklenků byla vložena zrcadla. Poté sloužil jako jídelna a dnes je využíván jako zasedací místnost.
Ve Velkém salonu, ležícím v centrální ose mezi vstupem z čestného nádvoří a zahradou, má svoji kancelář ministr. Výzdoba se od doby postavení budovy prakticky nezměnila – zdi jsou vyzdobeny rokokovým obložením a původními zrcadly, které tvoří téměř polovinu plochy stěn a celou místnost zvětšují.
Žlutý salon je jedním ze sedmi velkých salonů v přízemí. Dnes je využíván jako přijímací salon a jídelna při ministerských návštěvách.
Bývalá ložnice markýze z Rothelin slouží jako kancelář mluvčího vlády.
Zahrada paláce není nijak zvlášť rozlehlá a skládá se vlastně jen z centrálního trávníku, lemovaného ozdobnými keři a stromy. V jednom ze vzdálených koutů jsme však k našemu velkému překvapení našli i kurník se slepicemi.
Ministerstvo má neblahou vzpomínku na hnutí žlutých vest, když v lednu 2019 protestující vyrazili beranidlem jeho hlavní bránu, vnikli na nádvoří a tam poškodili několik zaparkovaných aut. Nikomu se přitom nic nestalo, ale ministr byl tehdy pro jistotu evakuován do tři sta metrů vzdáleného sídla vlády v Hôtelu Matignon.
Hôtel de Rothelin-Charolais, 7. obvod, 101 rue de Grenelle
Přesně před dvěma lety se radnici 4. obvodu konečně podařilo vybojovat otevření nového parku přímo uprostřed čtvrti Marais. Vznikl propojením původního malého parčíku square Albert Schweitzer, ve kterém bylo dřív jen pár zanedbaných dětských prolézaček, s nevyužívanou betonovou plochou a zátiším z popelnic na střeše podzemního parkoviště přilehlé rezidence umělců a se zahradou paláce Aumont, která byla do té doby soukromá a oddělená plotem (jak to vypadalo dřív je pořád ještě vidět na Google mapách). Pařížané tak dostali nových pět tisíc metrů čtverečních zelené plochy a tedy největší zahradu, vytvořenou za několik posledních desetiletí přímo v srdci staré zástavby.
Pohled přes zahradu na Hôtel Aumont. Ten rozkvetlý záhon v popředí je dřívější betonová plocha s popelnicemi.
Zatímco ve spodní části hned za vchodem zůstalo dětské hřiště a vedle něj kus nového trávníku s květinovými záhony, v horní části zahrady, a tedy přímo u paláce Aumont, najdeme malé travnaté plochy, oddělené záhony s vysokými rostlinami a rozčleněné štěrkovými cestičkami. Vzhledem k tomu, že park vznikal během covidových uzávěrek, místo původní trochu zanedbané francouzské zahrady tak bylo kvůli bezpečnosti vytvořeno několik menších separovaných míst, jako dělaných na soukromé pikniky nebo odpočinek.
Ty vysoké jasně modré bodláky, které byly vyšší než já, nejsou bodláky, ale rozkvetlé artyčoky.
Nově zatravněná střecha garáží za zadní částí Cité internationale des arts, mezinárodní asociace, která v této budově poskytuje umělcům z celého světa pobyty, při kterých zde mohou bydlet a tvořit. Budova z roku 1965 a zrenovovaná na začátku 90. let se táhne podél nábřeží mezi mosty pont Louis-Philippe a pont Marie. Pod jejím podloubím najdeme několik obchodů s nábytkem a uměleckými předměty. Pro mě je to jedna z nejošklivějších staveb v centru města a nikdy mě proto ani nenapadlo zjišťovat, jestli se dá dovnitř podívat (dá, teď už to vím), ale možná je čas tento názor přehodnotit. Asociace má svou druhou uměleckou rezidenci na Montmartru a protože tu znám a je to úplně jiné kafe, tak se tam brzy také podíváme.
Stejně tak se časem podíváme i dovnitř samotného Hôtel Aumont, kde dnes sídlí správní soud.
Výhodou nové zahrady je (nebo alespoň v uplynulých dvou letech bylo), že o její existenci stále mnoho lidí neví. Bývá tedy poměrně prázdná a je proto jako dělaná na odpočinek při procházkách po Paříži. Já si k tomu obvykle kupuji do kelímku capuccino v mé oblíbené hipsterské kavárně La Caféothèque, která leží na nábřeží hned vedle Cité internationale des art (52 rue Hôtel de Ville).
Jardin des Arts – Albert Schweitzer, 4. obvod, 10 rue de l’Hôtel de Ville
V nedávném článku o architektu Ricardu Bofillovi, jehož jedna realizace je umístěna za hranicemi Paříže v městečku Cergy, jsem se zmínila i o obelisku, který stojí uprostřed jím navrženého bytového komplexu. Dnes se do Cergy, lépe řečeno do Cergy-Pontoise, protože administrativně jde o dvouměstí, znovu vrátíme a na obelisk se podíváme podrobněji. Cergy-Pontoise, roztažené do oblouku podél zákrutu řeky Oise na západ od Paříže, je jedním z nejmladších francouzských měst, které vzniklo v šedesátých letech minulého století v rámci hromadného budování nových aglomerací, kdy jen v okolí Paříže jich vzniklo pět.
První residenční čtvrť s říčním přístavem byla tehdy postavena v Cergy kolem malého historického jádra s pár kamennými domy a kostelem Saint-Christophe z 12. století. V průběhu dalších tří desetiletí došlo k další mohutné výstavbě. Přibyly nejen pobočky pařížských universit a vědeckých ústavů, ale především čtyři zcela nové čtvrti. Zmíním se jen o dvou – nezajímavém sídlišti s ošklivou brutalistní budovou prefektury kraje Val d´Oise a o něco dál situované moderní čtvrti kolem stanice RER linky A Saint-Christophe. Právě tam na zastávce s ohromnými skleněnými hodinami nad vstupem vystoupíme a vydáme se mezi domy k obelisku, který vykukuje z dálky z náměstí place des Colonnes uprostřed Bofillova bytového komplexu.
U obelisku bude začínat naše procházka po celé délce architektonicko-umělecko-urbanistického projektu s názvem Hlavní osa – Axe majeure. Přestože je osa plná symboliky a skrytých významů, jejím poznávacím znamením se stala rovná dlouhá linie jasně červené lávky.
Než však k lávce dojdeme, bude to chvíli trvat a nejdřív se zastavíme na samém začátku Axe majeure přímo u obelisku. Takto ho uvidíme od vlaku.
Projekt Axe majeure, Hlavní osy, vytvořil izraelský umělec Dani Karavan, který se specializuje na krajinářskou uměleckou tvorbu a hrátky s perspektivou. Jeho díla leží obvykle na pomezí architektury, urbanismu, sochařství, metafory a mystiky. Axe majeure odkazuje symbolicky na historickou osu mezi Louvrem, Champs Elysées a Vítězným obloukem, a to i stejnou délkou tři kilometry. Přestože první představy o této krajinářské architektonické promenádě existovaly už v roce 1980, realizace postupovala pomalu a k jejímu dokončení do dnešní podoby došlo až v polovině nultých let tohoto století s tím, že zatímco první části by si už zasloužily rekonstrukci, její konečná etapa stále ještě nebyla dotvořena.
Promenáda je po celé délce vedena stezkou z bílého betonu, uprostřed níž nás provází trojúhelníková prohlubeň ve tvaru úzkého kanálku. Po cestě projdeme dvanácti zastaveními. Tím prvním je obelisk, nazývaný Tour Belvedère, Vyhlídková věž, na jejíž vrcholek se dá teoreticky vystoupat, prakticky však její dvířka zůstávají stále zavřená. Věž odkazuje na staré pařížské observatoře v čele se sloupem Marie Medicejské, ale kvůli svému lehkému náklonu směrem do údolí i na šikmou věž v Pise. Věž si pohrává se symbolikou dvanáctky – nejen, že je první z dvanácti zastavení, ale její třiceti šesti metrová výška odpovídá trojnásobku čísla dvanáct, a chodník, který od věže vede po celé délce trasy, má také stejný násobek – je široký 3,60 metru. Schodiště, vedoucí na vrchol, má pak dvanáct otáček.
Chodník odvádí chodce mezi domy do volné krajiny přes druhé zastavení – Sad impresionistů Camille Pissarro. Ačkoliv to na horní fotografii není až tak vidět, sad má rozlohu 2,5 hektaru a tvoří ho ovocné stromy, z nichž některé zde rostly už před postavením obytného komplexu. Karavan je proto zachoval a sad pojmenoval po malíři Camille Pissarrovi, který žil v nedalekém městečku Pontoise a pracoval v okolí řeky Oise, stejně jako mnoho jeho dalších kolegů impresionistů. Sad měl být původně doplněn umělým jezerem, to ale nebylo nikdy vytvořeno.
Výhled od sadu směrem do údolí. Ta pustá plocha před námi, přetnutá silnicí, je dalším zastavením, tak zvanou Pařížskou esplanádou, která je v dolní části ozvláštněna betonovým blokem s parní fontánou, která však většinou nefunguje. Součástí mlatového povrchu po stranách betonového chodníku je i půloblouk, vydlážděný dlažebními kameny z nádvoří Louvru, jako odkaz na historii Paříže.
Cesta nás pak dovede až ke čtvrtému zastavení, tvořenému dvanácti bělostnými sloupy, uspořádanými do tří řad po čtyřech. Svojí výškou dvanácti metrů se vracejí k symbolice dvanáctky. Hned pod nimi se terén prudce lomí dolů a z betonového chodníku se stává schodiště. Z jeho vrcholku se nabízí výhled do údolí na řeku Oise a na umělé jezero, vybudované v jejím ohybu. Na obzoru se za dobrého počasí rýsují věžáky v La Défense. Současně odtud vidíme obě části celé promenády – na jednu stranu dohlédneme zpět až na obelisk, na druhé straně vidíme až za jezero, kde trasa končí.
Po obou stranách schodiště leží Zahrada lidských práv – Jardin des droits d´homme, která nese jméno předválečného i poválečného levicového politika a ministra Pierra-Mendèse-France. Zatímco zahrada ve svahu, věnovaná socialistickému politikovi, byla inaugurována v roce 1990 socialistickým prezidentem Mitterrandem, schodiště bylo postaveno v roce 2010 a dnešní podobu získalo až v roce 2015.
Schodiště nás přivede až na úpatí červeného mostu, ale než na něj vstoupíme, čekají nás ještě další dvě zastavení. Tím šestým je Amfiteátr Gérarda Philipa, situovaný přímo pod vstupem na most, a sedmým je vodní nádrž dlouhá šedesát osm metrů a hluboká metr dvacet, která amfiteátr obklopuje a je propojena přímo s řekou Oise. Zdá se to těžko uvěřitelné, ale do amfiteátru se údajně vejdou tři tisíce osob.
Červená lávka se klene nejen přes vodní nádrž, ale i přes řeku Oise. V celé své délce 251 metrů byla dokončena až v roce 2008. Stala se tak nejnápadnějším a přímo emblematickým symbolem celého tohoto díla. Po jejím překonání, kde nás stále doprovází betonový povrch s prohlubní uprostřed, se dostaneme na úzký pruh země mezi řekou a umělým jezerem. Z břehu můžeme vidět další zastavení, kterým je nedaleký kulatý umělý Astronomický ostrov, na který měla původně lávka dosahovat. Konečná část lávky však nebyla nikdy (nebo zatím?) dokončena a proto je ostrov přístupný jen na loďce. Mimo hlavní osu, ale stále v rámci projektu, leží ve vodě další bod cesty, a to desáté zastavení. Kamenná pyramida, ponořená do vody, je vysoká deset metrů a každá její strana měří dvacet metrů. V zadní části směrem k ostrovu je v ní prohlubeň, u které je teoreticky možné přirazit s loďkou a na pyramidu po jejích schodech vyšplhat.
Jedenácté zastavení, u kterého celá trasa končí, mi mezi mými fotkami chybí. Prostě jsem až tam nedošla. Leží až za umělým jezerem u silničního přivaděče u vesnice Ham, kde stojí na nízkém kopečku kovová deska s výřezem. Podle Google map to vypadá takhle.
Účel tohoto na první pohled nesmyslného předmětu na ještě nesmyslnějším místě je ovšem překvapivý a pojí se s tak zvaným dvanáctým zastavením, které vlastně žádným zastavením není. Jde o zelenomodrý laserový paprsek, který po setmění označuje celou trasu promenády. Vychází z vrcholku obelisku a přesně v průběhu trojúhelníkového kanálku v betonovém chodníku probíhá celou cestu až k břehu jezera, kde překonává vodní plochu a zaráží se o tuto kovovou desku. Večerní fotografii nemám (upřímně, Cergy není zrovna místo, kam bych se hodlala vydat nebo kam bych vás chtěla poslat večer potmě), ale podle cizích fotek, které jsem viděla, je to bomba. Dá se to vidět na tomto starém videu, pořízeném zřejmě hned po dokončení prací v roce 1980.
Axe majeure se, kromě jiného, stala na jaře loňského roku součástí virtuální módní přehlídky Louis Vuitton. Kvůli covidu tehdy nebylo možné pořádat tradiční přehlídky s hosty a proto módní dům svou kolekci na rok 2022 představil tímto způsobem.
Nahoře jsme prošli velkou část trasy Axe majeure v délce téměř jednoho kilometru (zbytek do tří kilometrů tvoří vodní hladina) a zůstává poslední otázka, jak se odtud dostat zpět do Paříže. Samozřejmě je možné si celou cestu projít zpátky k vlaku, ale vzhledem ke značnému převýšení a schodům se mi do toho moc nechtělo a zvolila jsem jinou možnost. Od konce červené lávky jsem se vydala doleva podél břehu řeky směrem k říčnímu přístavu ve staré části Cergy. Procházka má něco přes kilometr a jdete v podstatě pořád buď podél vody, nebo si to v některých místech můžete zkrátit přes lesík.
Cesta vás pak navede na most k říčnímu přístavu. Ten je maličký, malebný a příjemný a dá se tady posedět v kavárně a nabrat síly před dalším pochodem.
Z přístavu se potom – nejraději podle mapy – vydáme směrem k druhé stanici RER v Cergy, a to Cergy Préfecture. Budete muset překonat panelákové sídliště a dostat se na betonové prostranství, kde najdete i tu „slavnou“ prefekturu.
Brutalismus v plné kráse, tvarem připomínající budovu Slovenského rozhlasu v Bratislavě ze stejné doby. Hned za prefekturou leží stanice RER. Nebojte, do Paříže se i odtud dostanete pohodlně.
Jak se tam dostat: RER A, stanice Cergy Saint-Christophe. Pokud máte „tramvajenku“ Navigo, jízdné je v ní zahrnuté.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.