Paříž pro pokročilé

Chodec, který se vydá tou klidnou a tichou ulicí ve čtvrti Marais, možná ani netuší, že prochází kolem kaple. Je totiž dobře schovaná za fasádou obyčejného třípatrového domu.

Navíc se nejedná o kapli některé z běžných církví, ale o místo, které patří stoupencům positivistické církve, nazývané také církev Humanity. Toto sekulární náboženství přivedl na svět v polovině 19. století Auguste Comte, který v roce 1824 položil svou positivistickou filosofií základy ke vzniku sociologie jako vědy. Jeho církev měla za cíl nabídnout náboženskou alternativu k liturgiím a rituálům klasických církví. Vzývala kult mrtvých osobností, kterými byli v souladu s Comtovým filosofickým a vědeckým zaměřením především dávní filosofové a učenci.

Positivistická církev se ve Francii sice moc nerozšířila, našla ale určitý ohlas v Anglii a především v Brazílii, kde v nábožensky modifikované podobě existuje dodnes a využívá tam tři chrámy Humanity. Ten pařížský, jediný ve Francii, do kterého se dnes podíváme, také patří Brazilcům.

Za povšimnutí stojí už samotný dům. Jak hlásá pamětní deska, postavil si ho pro sebe v roce 1642 slavný architekt François Mansart (ano, ten, co vynalezl „mansardu“), který zde žil až do své smrti v roce 1666. Tehdy měl však dům o patro méně – nástavbu provedl až jeden z dalších majitelů v roce 1842.

V roce 1897 odkoupil dům během své pouti po francouzských základech positivistické církve Reimundo Mendez, jeden ze zástupců brazilské odnože této církve. Z některých dokumentů totiž vyčetl, že zde žila a zemřela Clotilde le Vaux, platonická a jediná láska Augusta Comta, a zdálo se mu symbolické, aby právě tady měla jeho církev své sídlo (to, že došlo k omylu a Clotilde žila ve vedlejším domě, se zjistilo až později). Ihned poté, co vystěhoval tehdejší nájemníky, se pustil do rekonstrukce místa, které se mělo stát základní metou poutníků jeho církve. Jako první nechal upravit fasádu tak, jak ji vidíme dnes. Hned poté přišlo na řadu vybudování kaple, kterou otevřel pro věřící v roce 1905.

Kaple, vytvořená v novogotickém slohu, zabírá celou plochu druhého patra. V jejím čele je ve výklenku před okny umístěný, po křesťanském vzoru, oltář s obrazem Panny Marie, která má podobu Clotilde le Vaux. Přímo na oltáři jsou uvedena tři základní hesla positivistické církve: Vlast, Humanita, Rodina. V oblouku nad nimi je vepsán italský nápis Vergine Madre, figlia del tuo figlio (Panna Matka, dcera tvého syna) – italský proto, že jde o citát z Dantovy Božské komedie. Další nápis, tentokrát latinský, cituje knihu Následování Krista od holandského mnicha Tomase Kempenského.

Celá loď kaple, nebo lépe řečeno Velký prostor, jak ho nazýval Comte, je po obou stranách lemován gotickými lomenými oblouky, v nichž je vymalováno čtrnáct osobnosti, o které se positismus opírá, a nad nimi na stuze je pojmenováno zaměření nebo obor, kterému se věnovaly.

Kaple si dala od svého začátku za cíl ovlivňovat při svých obřadech francouzskou veřejnost tak, aby se přiklonila k doktríně a ideám positivismu, přičemž se hodlala zaměřovat především na ženskou část proletariátu. Velkou základnu věřících však nezískala a proto její obřady v kapli postupně zanikly. Dům je však dodnes ve vlastnictví brazilské positivistické církve Humanity, která ji občas využívá pro svá shromáždění. Pro jejich potřeby údajně slouží i prostory v prvním patře, kde se čas od času konají přednášky, zatímco ve třetím patře je od samého začátku pietně uchováván pokoj Clotildy le Vaux (kde ovšem Clotilda nikdy nežila, jak už víme). Celá budova je od roku 1982 památkově chráněna.

Zašlá informační tabulka vedle vstupních dveří sice tvrdí, že je kaple otevřena každý den kromě pondělí a srpna, to však už nejméně od roku 2000 neplatí. Jistotou, kdy se můžete podívat dovnitř, tak zůstávají jen Dny evropského dědictví.

Pokud by vás zajímalo, jak a kde v Paříži žil Auguste Comte, připomínám, že se jeho byt dá běžně navštívit.

Chapelle de l´Humanité, 4. obvod, 5 rue Payenne

Od poloviny 19. století sloužila Pařížanům Petite Ceinture – okružní železnice, která v době svého postavení ovíjela město podél vnitřní strany hradeb, které po jejich zbourání nahradil okružní bulvár. Železniční trať usnadňovala dopravu osob a zboží po obvodu Paříže a spojení mezi jednotlivými významnými body na okraji města a představovala do té doby chybějící dopravní kontakt mezi velkými nádražími v centru. Trať, dlouhá 32 kilometrů, byla vedena většinou pod úrovní okolního terénu ve vyhloubených kaňonech a v tunelech podjížděla hlavní silniční tepny i části jednotlivých čtvrtí.

Osobní doprava na této trati byla zrušena v roce 1934, zatímco významnější a lukrativnější nákladní doprava fungovala až do 90. let 20. století. Po jejím definitivním zrušení byla trať v některých místech využívána pro jiné účely, zatímco jinde byla úplně zlikvidována a rozebrána nebo ji, hlavně v hůře dostupných úsecích, ponechali na pospas vandalům, bezdomovcům a dobrodruhům – a také přírodě. Ta zde díky náletové zeleni a divokým porostům vytvořila neobvyklou biodiverzitu, ve které se daří nejen rozmanitým druhům rostlin, ale také více než sedmdesáti živočišným druhům, hlavně hmyzu, drobným zvířatům a ptákům.

Po dlouholetých jednáních o budoucnosti Petite Ceinture sice existuje několik plánů na její využití, ale konkrétní řešení je stále v nedohlednu. Tolik diskutovaná možnost obnovení provozu se dnes zdá méně zajímavá a realizovatelná už jen proto, že téměř v dohledu od této železniční trati začala v některých částech města nově vznikat trať tramvajová. Město proto od roku 2007 postupně některé úseky opravuje, rekultivuje a zpřístupňuje jako turistické cesty nebo sportovní a kulturní prostory. Některá z původních dochovaných nádraží slouží jako kavárny, restaurace, místa pro společenský a komunitní život nebo coworkingové prostory, občas i se sdílenou zahradou na místě bývalého perónu.

V současné době existuje osm zpřístupněných úseků (jejich seznam najdete TADY), každý z nich o délce několika stovek metrů. Současně je připravováno sedm dalších částí trati, které by měly být otevřeny do konce roku 2026.

Věrní čtenáři si možná vzpomenou, že jsem TADY v minulosti už o jednom ze zpřístupněných úseků v 15. obvodu psala. Dnes se vydáme na opačnou stranu Paříže, do 20. obvodu, kde na podzim 2018 zpřístupnili malý úsek trati, ohraničený dvěma tunely, kde dříve stávalo nádraží Ménilmontant. To, kompletně vybydlené, zbourali v roce 1984 a z původního nádraží tak zůstala jen kovová lávka nad tratí a zbytky přístupových schodišť a nástupišť.

Na jejich místě dnes najdeme po stranách původních kolejí široké dřevěné platformy s lavičkami a lehátky. Koleje zůstaly zachovány pro případ, kdyby je v budoucnu ještě někdy někdo potřeboval. Stejně jako v jiných úsecích, i tady je v celém prostoru zachovaný chráněný porost s divokými rostlinami.

Do celého zpřístupněného prostoru se dostanete po schodišti ze slepého konce rue de la Mare, kde leží současně i jeden ze vstupů na lávku, nebo od čísla 79 v rue de Ménilmontant.

Ať už stojíte v Paříži na jakémkoliv vyvýšeném místě, nepřehlédnete moderní vysokou budovu nového Justičního paláce, který vyrostl před čtyřmi lety v severozápadní části města a který pozměnil jeho panorama. Vznikl jako odpověď na potřebu soudních orgánů, které byly do té doby umístěny nejen v historickém Justičním paláci na Île de la Cité, ale také rozesety ve více než pětadvaceti dalších budovách po celé Paříži.

Nový Justiční palác si Paříž postavila v prudce se přeměňující čtvrti Batignolles, kde se na bývalých železničních pozemcích doslova narodila zcela nová čtvrť, plná moderních staveb. Na jejím konci, až těsně u okružního bulváru, který ohraničuje město, a v návaznosti na rozlehlý nově založený park Martina Luthera Kinga, vznikla vedle nové stanice metra i rozsáhlá, 9 000 m2 velká piazzetta s parčíkem, v jejímž centru se tyčí skleněný kolos.

Navrhl ho italský architekt Renzo Piano, který ze své pařížské kanceláře v Marais postavil v minulosti známé a dnes už ikonické Centre Pompidou a také budovu Nadace Jérôme Seydoux-Pathé. V listopadu 2017 dostala nová justiční budova nejvyšší francouzskou architektonickou cenu Équerre d´argent.

Se svými sto šedesáti metry, do kterých je zasazeno třicet osm pater, se nový Justiční palác stal druhou nejvyšší stavbou v Paříži, hned po Tour Montparnasse (Eiffelovka se nepočítá), a také největším justičním areálem v Evropě.

Stavba ve tvaru skleněné skládačky má čtyři části – nejmohutnější základna představuje veřejně přístupné prostory s kancelářemi a devadesáti jednacími sály. Tři horní kostky, položené jedna na druhou, jsou pro veřejnost nepřístupné. Sídlí v nich prvostupňové občanskoprávní i trestní soudy a několik dalších soudních institucí, včetně státních zastupitelství a soudní policie. Ve starém Justičním paláci tak zůstaly především odvolací a dovolací soudy a některé další úřady.

Světlo. Světlo a prostor. To je první věc, která na vás zapůsobí, když vstoupíte dovnitř. Celý střed spodní části je volný a shora se do něj přes světlovody hrne záplava světla, umocněná ještě kulatými plochými svítidly. Světlo se odráží nejen od bílých stěn, které jsou místy obloženy světlým dubem, ale také od skleněných panelů, které v patrech nahrazují zábradlí, od bílých laviček, světlé podlahy a od bílých eskalátorů, zavěšených v prostoru. Mezi tím vším pobíhají desítky advokátů, státních zástupců a soudců, za kterými vlají černé krovky talárů. Celé to působí ohromujícím dojmem.

Oč je vstupní prostor, kterému Francouzi tradičně říkají „salle des pas perdus“ (viz vysvětlení v článku o starém Justičním paláci) úžasnější, o to jsou chodby v patrech obyčejnější a nudnější. Řady dveří do jednacích sálů, u kterých září modravé displeje s informacemi o právě probíhajících jednáních, jsou prokládány jen velkými dřevěnými panely, na kterých jsou uvedeny citáty z francouzské Ústavy, Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, Evropské úmluvy o lidských právech a pravděpodobně i dalších listin, které jsem určitě ještě přehlédla.

Budova je vybavená těmi nejmodernějšími udržitelnými a energeticky nenáročnými systémy, které garantují tepelnou setrvačnost a přirozené větrání, a využívá fotovoltaické panely, umístěné na fasádě, nebo shromažďování a další využívání dešťové vody. Stupňovité uspořádání jednotlivých částí umožnilo vytvoření zelených venkovních teras s více než pěti sty vzrostlými stromy, které navazují na restaurace a kavárny pro zaměstnance.

Celá tato část budovy je veřejně přístupná. Musíte sice projít kontrolou jako na letišti (ale tak je to na soudech i u nás), ale pokud tam nepřijdete s nápadnou turistickou výpravou, nikdo si vás nebude všímat. Za těmi prosklenými dveřmi vlevo dole najdete kavárnu pro veřejnost s bezkonkurenčně nejlevnější (ale také nejhorší) kávou v Paříži za 1 euro. Vpravo vzadu pod eskalátorem jsou pak toalety. S trochou nenápadnosti můžete i vyjet po eskalátorech až úplně nahoru.

Pokud byste Justiční palác raději navštívili s průvodcem, zkuste to TADY.

Tribunal de Paris, 17. obvod, Parvis du Tribunal de Paris

Jak se tam dostat: metro 13 a 14 Porte de Clichy

Každý, kdo aspoň jednou navštívil křivolaké uličky Montmartru, zná tento výhled od bysty zpěvačky Dalidy do rue de l´Abreuvoir, kterou nahoře korunuje bílá kupole Sacré-Coeur. Nás ovšem dnes bude zajímat spíš nízký dům, stojící pod úrovní ulice po pravé straně, který má v medailonu nad vstupními dveřmi napsáno Villa Radet.

Třípatrová Villa Radet je jedním z pozůstatků Montmartru 19. století. Její název odkazuje na původní vlastníky, známou rodinu mlynářů. Jejich mlýn, který je dnes jedním ze dvou posledních zachovalých montmartreských mlýnů, společně s Moulin de la Galette, najdete jen o pár desítek metrů výš na rohu rue Girardon a rue Lepic.

Vila obvykle působí opuštěně, na věčně zavřených oknech jsou stažené žaluzie a do vstupních dveří nikdy nikdo nevchází. Je sice součástí Cité internationale des Art, mezinárodní umělecké rezidence, kterou jsme viděli už v článku o novém parku Jardin des Arts, ale na rozdíl od moderní budovy ve čtvrti Marais však neslouží k trvalým uměleckým pobytům výtvarníků z celého světa, ale spíš k představování jejich prací formou výstav. Současně je pronajímána ke komerčním účelům.

Jednou se mi podařilo najít její dveře otevřené a přístupné veřejnosti. Uvnitř se konala prezentace umělců, sponzorovaná jedním z inzertních prodejních portálů na zboží z druhé ruky, takže zadáním umělců bylo vytvořit umělecká díla a instalace z předmětů, které našli na tomto portálu. Každá z deseti místností vily byla pojata jako určitý umělecký prostor, většinou pestrý, fantaskní a bláznivý. Konec konců, už samotná vstupní hala mluví za vše.

Domem se dalo volně procházet z místnosti do místnosti. V každé vás čekal jiný zážitek. V jedné z nich jste si mohli vyzkoušet, jaké je to mít hlavu v oblacích při letu v balónu, nebo se v místnosti nazvané Modré slunce ponořit do bazénu, ve kterém byly místo vody různé předměty z domácnosti, nebo pozorovat proměnu těch nejběžnějších denních předmětů, které se po vystavení na zdech měnily na umělecká díla.

Světelný pokoj nabízel se svým jedovatě růžovým světlem atmosféru seriálu Zóna soumraku od Davida Lynche. Zimní zahrada, kterou vidíte dole, je také uměleckým dílem, které představuje průnik přírody do interiéru. Každá z místností zkrátka ukazovala jiný umělecký pohled na svět.

Zajímavé byly také výhledy do okolních ulic, kdy si návštěvníci mohli shora oknem koupelny prohlížet z neobvyklého úhlu a perspektivy place Dalida i s bystou zpěvačky nebo vedlejší vilu Château des Brouillards, dnes už tak zarostlou zelení, že zvenčí není skoro vidět.

K Ville Radet patří i velká zahrada, do které vedlo z okna prvního patra další umělecké dílo, nazvané Lávka do nekonečna, vytvořená sice jen z lešenářských trubek, ale usnadňující přístup do rozlehlého divokého zeleného prostoru. Jako jediná ze všech instalací zůstala lávka na svém místě dodnes.

Zahrada není běžně přístupná, ale dá se do ní aspoň na dálku podívat přes dvě mřížové brány, od nichž vedou do hloubi zeleně široké cesty – jedna z nich (vlevo, všimněte si lávky) je hned vedle vily v rue Girardon, druhá (vpravo) na opačném konci zahrady v rue Norvins.

Zahrada byla při příležitosti expozice také přístupná. Byl zde vytvořený vytvořený improvizovaný bar a k němu několik sezení a zákoutí, jak za vilou, tak na různých mýtinách, schovaných po celé zahradě mezi keři a stromy v různých úrovních kopce. Z nich byly dobře vidět nejen zadní strany okolních činžáků, ale také streetartové malby, které je zdobí.

Zahrada vyplňuje velkou oblast mezi přilehlými ulicemi a kromě divoké zeleně v ní stojí i několik dalších nízkých staveb, které uprostřed vytvářejí krátkou uličku, dokonce i s pouliční lampou.

Jak jsem se dočetla, existuje projekt, který umožní vilu proměnit na skutečnou uměleckou rezidenci, v níž bude vytvořeno osm ateliérů pro krátkodobé pobyty umělců. Radnice 18. obvodu dokonce odsouhlasila, že tento projekt podpoří finančně, nejen proto, aby umělcům pomohla, ale aby se podle svých slov pokusila navrátit na Montmartre původní bohémskou atmosféru. Prozatím se zdá, že Cité internationale des arts v tomto projektu moc daleko nepostoupila a vilu nadále nabízí i k pronájmu pro soukromé akce. Jak vila vypadá bez uměleckého nánosu si můžete prohlédnout TADY.

18. obvod, Montmartre, 16 rue Girardon

Historie tohoto zajímavého kostela v Latinské čtvrti začíná už v druhé polovině 12. století, kdy do Paříže přišli z italského Altopascio bratři z rytířsko-špitálního řádu, kteří se usadili ve čtvrti svatého Jakuba, už tehdy plné klášterů, kde se starali v souladu se svým posláním o poutníky, putující do Santiaga de Compostela, kteří procházeli svatojakubskou cestou právě kolem jejich sídla. Zkomoleninou místa jejich původu – Altopascio – vzniklo pak jejich francouzské pojmenování Haut-pas.

Bratři špitálníci po čase zakoupili okolní pozemky, kde vystavěli nejen nový klášter a špitál, ale také kapli. Jejich řád však papež na konci 15. století zrušil a na jejich místo pozvala královna Kateřina Medicejská, manželka Jindřicha II., benediktiny, kteří právě přišli o svůj klášter v blízkosti brány Saint-Denis. Do nového kláštera sebou proto přinesli i cenné ostatky bretaňského svatého Magloira, které do Paříže přivezl z Bretaně v 10. století Hugo Kapet. Mnichům se brzy přestalo líbit, že jejich kapli navštěvují i běžní farníci, a proto pro ně raději postavili nový kostel, obrácený chórem k rue Saint-Jacques a vchodem k Lucemburské zahradě (která tehdy dosahovala prakticky až ke zdi kláštera, k jejímu zmenšení došlo až při stavbě boulevardu Saint-Michel), kam farníci chodili přes klášterní hřbitov.

V roce 1620 benediktiny nahradil řád Oratoriánů, kteří zde vybudovali prestižní kněžský seminář sv. Magloira, jediný ve své době v Paříži (novicem v něm byl i slavný bajkař Jean La Fontaine). O pár desetiletí později pak kostel nechali přestavět, přičemž na místě původního vchodu vznikla gotická loď a vchod kostela byl otočen přímo do rue Saint-Jacques (a tedy nezvykle na západ). Při této příležitosti pak byl zasvěcen sv. Jakubovi Menšímu (protože svatý Jakub Větší už svůj kostel v Paříži měl) a svatému Filipovi.

V následujících stoletích pak kostel zažil další přestavby a dostavby a jako jiné svatostánky, i řádění lůzy po Francouzské revoluci, přesto měl štěstí a byl vybrán mezi patnáct kostelů, které směly i po revoluci vykonávat svou funkci a charitativní činnost.

Vlevo vitráž se zobrazením Krista, promlouvajícího ke sv. Petru („Ty jsi Petr, skála, a na té skále zbuduji svou církev“ – text v latině je uveden pod vitráží) , vpravo detail sv. Petra

Socha sv. Jakuba Poutníků ze 14. století, umístěná na stěně poblíž oltáře, má velký význam i pro dnešní poutníky, kteří se u ní modlí při svém zastavení na pouti do Compostela. Kostel je totiž jedním z prvních bodů na jejich cestě, na kterou vyrážejí od Tour Saint-Jacques, jediného pozůstatku po kostelu sv. Jakuba Většího, zmíněného už nahoře. Pařížská trasa El Camina sice původně začínala už u brány Saint-Denis, kde se v tehdejším klášteře a špitálu sv. Jakuba Poutníka zastavovali poutníci především z Německa, ale z toho dnes zbyly už jen dvě sochy na jednom z domů na křižovatce rue Saint-Denis a rue Étienne Marcel.

Na průčelí kostela nám pouť do Compostella přibližuje i pamětní deska, stejně jako jeden z medailonů se svatojakubskou mušlí, zasazený do chodníku přímo před kostelem. Najdeme je i na dalších místech ve městě, především v 5. obvodu, kde vyznačuje trasu pouti.

Église de Saint-Jacques du Haut-pas, 5. obvod, 252 rue Saint-Jacques

Francouzské volby z minulého víkendu mi připomněly, že mám ještě fotky z loňské prohlídky Národního shromáždění, dolní komory francouzského parlamentu. Jeho sídlem je Bourbonský palác, kde je umístěn především velký jednací sál s knihovnou a zázemím pro poslance, který je funkčně propojen s vedlejším palácem Hôtel de Lassay, kde se nacházejí kanceláře předsedy Národního shromáždění a reprezentační prostory.

Průčelí Bourbonského paláce, lehce pootočené, aby bylo v ose protějšího pont de la Concorde, se se svým průčelím s dvanácti sloupy, které nesou trojúhelníkový fronton, na dálku přes place de la Concorde zrcadlí v protilehlém kostele Madeleine.

Toto průčelí je bohužel už delší dobu pod lešením (práce by měly být dokončeny právě v těchto týdnech). Se svou výzdobou je plné symboliky a určitě stojí za to si ho podrobně prohlédnout, takže jakmile ho po restaurování odkryjí, ukážu ho tady v některém z dalších článků. Teď se podíváme na opačnou stranu parlamentního areálu do rue de l´Université, kde se nachází hlavní vchod..

Jak Palais Bourbon, tak Hôtel de Lassay nechala postavit ve stejné době, tj. v letech 1722-1728, Marie-Louise, vévodkyně Bourbonská, legitimizovaná dcera Ludvíka XIV. a jeho milenky Madame de Montespan, přičemž v prvním paláci žila ona a v druhém její milenec, markýz de Lassay. Po její smrti přešel palác na Ludvíka XV., který ho prodal knížeti z Condé, jehož rodina později odkoupila i Hôtel de Lassay a vlastnila obě sídla až do Francouzské revoluce. Tehdy byly oba paláce vyvlastněny a i když rod Condé později získal paláce zpátky, směl nakládat jen s Hôtelem de Lassay, zatímco Palais Bourbon nuceně pronajímal státu, který zde mezitím po přestavbě zřídil svou poslaneckou sněmovnu. Definitivně pak oba paláce přešly na stát v roce 1827, respektive 1843. Od té doby zde nepřetržitě působí francouzští poslanci, ať už se jejich shromáždění v průběhu staletí a pěti republik jmenovalo jakkoliv.

Vstupní vestibul Palais Bourbon, z něhož se dostanete do předsálí jednacího sálu.

Sál byl vytvořen v roce 1798 pro tehdejší porevoluční dolní komoru Radu pěti set, předchůdkyni dnešního Národního shromáždění, která fungovala v době Direktoria mezi lety 1795-1799. Dnešní podobu získal po reorganizaci a přestavbě v letech 1827-1832.

Vyznačená trasa, která byla velmi dobře střežená, jak je vidět na fotkách, bohužel neumožňovala žádný volný pohyb návštěvníků, ani z ní nebyl celkový pohled na sál. Pohled na bohatě zdobené stěny, prosklenou kupoli sálu nebo dekorace ozdobného pásu nad poslaneckými křesly, je proto jen útržkový.

Podle starého zvyku sedí vždy nalevo od předsednické tribuny poslanci levice a napravo poslanci pravice. Poslanců je od roku 1986 celkem 577 a jsou voleni v dvoukolové volbě na dobu pěti let.

Z původní podoby sálu z doby Rady pěti set zůstalo zachováno jen křeslo s tribunou pro předsedu sněmovny, kterým byl tehdy Napoleonův mladší bratr Lucien Bonaparte. Křeslo je sice vyvýšené (Francouzi mu říkají „bidýlko“), ale je ve stejné výšce jako nejvyšší řada poslaneckých křesel, na znamení, že jsou si všichni poslanci bez ohledu na funkce rovni.

Křeslo navrhl malíř porevoluční doby Jacques-Louis David, známý zejména pro svůj obraz Zavražděný Marat, který právě v době Direktoria započal i svoji politickou kariéru. Mimochodem, obraz korunovace Napoleona císařem, který jsme viděli v článku o výstavě o katedrále Notre-Dame, je také jeho dílem.

Nad křeslem předsedy visí cenná tapiserie z konce 17. století s názvem Athénská škola, inspirovaná stejnojmenným Raffaelovým obrazem, který visí ve Vatikánu. Její rozměry jsou impozantní, devět krát pět metrů, a je vytvořena z vlny, hedvábí a zlatých nití. Nedávno prošla důkladným restaurováním v Národním mobiliáři, který je jejím vlastníkem a sem ji pouze zapůjčil.

K zasedacímu sálu přiléhá několik jednacích salónů a sálů pro poslance a předsálí knihovny, kde najdete, kromě jiného, například i sbírku historických byst Marianny, která je od roku 1792 symbolem francouzské svobody.

Bysta je součástí slavnostních prostor všech francouzských radnic a některých dalších veřejných prostor. Zajímavé je, že její podoba nikdy nebyla kodifikována a že každý tvůrce ji může vypodobnit jak sám chce, jen v roce 1871 prezident republiky rozhodl, že už nesmí mít na hlavě revoluční frygickou čapku. V posledních desetiletích se stalo zvykem, že modelem k aktuální podobě vždy sedí některá herečka nebo jiná momentálně slavná žena (v minulosti například Brigitte Bardot, Catherine Deneuve nebo Mireille Mathieu).

Tím nejkrásnějším prostorem celého areálu je zde pravděpodobně knihovna. Byla přistavěna k paláci v roce 1834 na místě několika dřívějších dvorů a zahrady. Vznikl tak ohromný prostor dlouhý 42 metrů, široký 10 metrů a vysoký 14 metrů, zaklenutý dvěma kupolemi. Malířskou výzdobou byl pověřen Eugène Delacroix, kterému práce trvaly devět let, především proto, že současně pracoval i na výzdobě Senátu v Lucemburském paláci (a také proto, že mohl malovat jen tehdy, když poslanci nezasedali).

Fond knihovny, uchovávaný v podzemním depozitáři pod čestným dvorem, byl v porevolučních letech orientován nejen na svazky, potřebné pro práci poslanců, ale také na záchranu cenných historických knih z bývalého církevního vlastnictví a z majetku emigrantů. V roce 1834 měla knihovna při svém stěhování do nových prostor šedesát tisíc svazků. Dnes už je doplňována pouze literaturou, sloužící pro práci zákonodárců, a přesto zabírá osmnáct kilometrů regálů.

Zatímco prostory Palais Bourbon slouží k přímé práci poslanců, Hôtel de Lassay má spíše reprezentační charakter. Po přestavbě v roce 1843, kdy byl zvýšen o jedno patro a kdy zde byl vybudován rozlehlý slavnostní sál, jsou obě budovy stavebně propojeny. Sál má typickou bohatou dekoraci ve stylu Druhého císařství a na jižní straně je po celé jeho délce umístěna galerie, v níž jsou dnes zavěšeny cenné tapiserie.

Sál s průhledy do galerie s tapiseriemi

V sále nechybí ani informační panel o aktuálním hlasování v zasedacím sále

Nejvýznamnější částí Hôtelu de Lassay je kancelář předsedy Národního shromáždění, umístěná v největším salónu. Doplňuje ji několik dalších salónků a předsálí, které slouží nejen k úřadování, ale především k reprezentačním jednáním a k přijímání zahraničních návštěv.

Celou návštěvu areálu pak završila prohlídka zahrady, umístěné mezi Hôtelem de Lassay a nábřežím a rozložené kolem bazénku s vodotryskem.

Assemblée nationale, 7. obvod, 126 rue de l´Université

Prohlídky pro veřejnost jsou možné jen ve Dnech evropského dědictví. Francouzi mají navíc tu výhodu, že mohou kontaktovat svého poslance a domluvit si s ním skupinovou prohlídku.

Jednou z několika šikovných urbanistických, stavebních a dopravních změn, které udělala pařížská radnice během covidových karantén, byla i celková úprava place de la Bastille, díky které se podařilo aspoň trochu zklidnit provoz. Dalším cílem bylo proměnit jižní část náměstí s dříve nevábnou plochou nad ústím kanálu Saint-Martin. Proto tento prostor předláždili a namísto dřívějšího ozdobného kovového plotu na plošině nad nástupištěm metra zde před dvěma lety vybudovali kamenné schodiště, po kterém se dá sejít rovnou k vodě.

Kanál Saint-Martin, vybudovaný ve 20. letech 19. století, po svém oddělení od Seiny vytváří nejdříve šest set metrů dlouhou úzkou vodní nádrž a těsně pod plochou náměstí vtéká do podzemí, aby se vynořil až po téměř dvou kilometrech u place de la République, odkud pokračuje volně další tři kilometry k vodní nádrži Villette a dál ven z Paříže.

Informace o celém kanálu najdete v článku, označeném nahoře. Nás dnes bude zajímat jen vodní nádrž mezi place de la Bastille a Seinou, která dostala název podle čtvrti Arsenal, ve které leží (ano, jen pár set metrů od knihovny Arsenal, kterou jsme tady nedávno viděli). Nádrž až do roku 1983 sloužila jako obchodní přístav a několik posledních desetiletí je používána jako přístaviště a kotviště člunů a jachet – a také k zábavě. Jakmile se trochu oteplí, jsou břehy obsypány piknikujícími a odpočívajícími Pařížany.

Zatímco levá strana nádrže je lemována vysokou nábřežní zdí, na pravé straně je vybudována široká náplavka a nad ní v nízkém svahu parčík Jardin de l’Arsenal s restaurací a kavárnou. Hned na kraji parčíku najdete také přístaviště výletních lodí Canauxrama, které vozí turisty na projížďky po kanálu (klaustrofobiky, jako jsem já, upozorňuji, že nejdřív musíte projet tu dlouhou a děsivou podzemní trasu, než se dostanete na denní světlo, kde na vás pro změnu čeká série zdymadel).

Kanál je zhruba v polovině přemostěn ocelovou pěší lávkou Passerelle Mornay, postavenou v roce 1895, která symbolicky propojuje 4. a 12. obvod. Za ní pak na náplavce začínají kanceláře společnosti, která celý provoz vodní nádrže a přístavu spravuje. Podél nich se dostaneme až na samý konec nádrže, ke kamenné zdi mostu Morland a ke zdymadlu, za kterým teče Seina.

Když budete mít štěstí, dočkáte se otevření vrat zdymadla. Seina leží o celé tři metry výše, než kanál.

Průchod pro pěší ve zdi mostu je ozdobený zlatou hvězdou, kterou zde na objednávku města vytvořil v roce 2012 Georges Rousse. Hvězda představuje Polárku, která ukazuje plavcům cestu.

Nakonec stačí ještě podběhnout metro a dostanete se přímo na náplavku pod quai Henri IV, která je jednou z nejširších a také nejhezčích v Paříži. Nad druhé straně Seiny před vámi leží Jardin Tino Rossi, kde i na dálku určitě uvidíte tanečníky, kteří se tady v teplých letních večerech scházejí, ať už na tango, salsu nebo třeba moderní tance. A když se podíváte napravo po proudu řeky, máte před sebou v dálce siluetu Notre-Dame.